72 Co 332/2025 - 178

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Polednové a soudkyň Mgr. Kláry Hronové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. února 2025, č. j. 45 C 51/2024-131 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., co do částky 5 428 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 5 428 Kč od [datum] do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 34 572 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 34 572 Kč od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 053,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 40 000 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), a dále povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 31 003 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.), v případě obou stanovených povinností do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za výkon funkce [podezřelý výraz] u žalovaného za měsíc [datum] podle Smlouvy o výkonu funkce ze dne [datum].

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s tím, že nárok na odměnu za výkon funkce za měsíc [datum] žalobkyni nevznikl, neboť výkon funkce z její strany vedl k nepříznivému hospodářskému výsledku žalovaného v předmětném období.

4. Po skutkové stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně vykonávala od [datum] do [datum] činnost ředitelky žalované společnosti. Dle bodu 4.1 Smlouvy o výkonu funkce ředitele ze dne [datum] (dále také jen „Smlouva“) žalobkyni náležela odměna ve výši 60 000 Kč hrubého měsíčně, splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém na ni žalobkyni vznikl nárok, a to v pravidelném termínu výplat mezd v žalovaném ústavu. Žalobkyni však byla za měsíc [datum] vyplacena pouze odměna ve výši 20 000 Kč, zbývající část odměny 40 000 Kč zůstala přes výzvu žalobkyně k úhradě dosud neuhrazena. Dle bodu 4.10 Smlouvy v případě, že výkon funkce ředitele zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku ústavu, plnění podle čl. 4 (nebo jakákoliv jeho část) řediteli nebude poskytnuto, ledaže správní rada rozhodne jinak. Žalovaná však neprokázala, že by žalobkyně zásadním a negativním způsobem ovlivnila hospodářský výsledek žalovaného.

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 408 odst. 1 a 2 a § 414 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), a to s tím, že žalobkyně od [datum] do [datum] vykonávala činnost ředitelky žalovaného, přičemž v rámci smluvních podmínek byla ve smlouvě o výkonu funkce ředitelky sjednána odměna ředitelky ve výši 60 000 Kč, jejíž splatnost byla ujednána vždy v pravidelném termínu výplat mezd v následujícím kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém na ni řediteli vznikl nárok. Výjimkou pak měla být situace, kdy v případě, že výkon funkce ředitele zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku ústavu, plnění podle čl. 4 (nebo jakákoliv jeho část) řediteli nebude poskytnuto, ledaže správní rada rozhodne jinak. Žalobkyně rezignovala [datum] na funkci ředitelky ústavu [právnická osoba]., přičemž tato funkce měla skončit uplynutím dvou měsíců od dojití odstoupení, nejpozději k [datum]. Tvrdila-li žalovaná, že je dána výjimka dle čl. 4.10 Smlouvy, kdy dle ní žalobkyně ovlivnila svou činností zásadním a negativním způsobem hospodářský výsledek žalovaného, dle soudu prvního stupně žalovaný přes výzvu soudu neunesl v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní. Soud prvního stupně uvedl, že v obdobných případech musí být tvrzena a prokázána natolik závažná pochybení, která mají přímý a významný vliv na hospodářský výsledek a za které plně odpovídá osoba, o nevyplacení jejíž odměny jde. Žalovaný netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které jsou způsobilé naplnit podmínky pro uplatnění výluky z ujednané smluvní odměny žalobkyni. Pro svá tvrzení sice žalovaný uvedl řadu obecných argumentů, tyto však nijak nedoložil. Z tvrzení žalovaného přitom nelze shledat, že by jakékoliv z uvedených „pochybení“ významným negativním způsobem ovlivnilo jeho hospodářský výsledek. V drtivé většině se dle soudu prvního stupně jedná o marginálie, které z celkového ekonomického pohledu nemají buď žádný význam (např. činnost žalobkyně v souvislosti se společností [právnická osoba] - viz body k/, l/, n/, ee/) nebo z nich nelze dovodit potenciálně žádný či jen naprosto minimální dopad. Prakticky jediné konkrétní tvrzení, související s hospodářským výsledkem žalovaného, jsou tvrzení žalovaného pod body aa/ propadnutí voucherů [podezřelý výraz] v hodnotě 15 000 Kč a pod písm. bb/ objednání a zaplacení služby [právnická osoba]. ve výši 6 488,63 Kč. Soud prvního stupně však konstatoval, že uvedené částky jsou natolik nízké, že zdaleka nemohly mít vliv na hospodářský výsledek žalovaného, tedy ztrátu v řádu několika milionů. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyni, která v rozhodném období působila jako ředitelka žalované společnosti, náleží sjednaná odměna v požadované výši, neboť žalovaný neprokázal, že by došlo k naplnění negativní podmínky pro nevyplacení této odměny.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, ve kterém navrhl, aby Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl, že soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 205 odst. 1, 2 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“). V této souvislosti poukázal na tu skutečnost, že v rámci svého vyjádření ze dne [datum] na výzvu soudu podrobně, a to specifikací jednotlivých (32) pochybení, uvedl, na základě, jakých skutečností dovozuje porušení povinnosti péče řádného hospodáře, kterého se dopustila žalobkyně v souvislosti s výkonem funkce ředitele v žalovaném ústavu. Doložením těchto pochybení žalobkyně žalovaný prokazoval skutečnost, že žalobkyně neměla za měsíc říjen 2023 jakýkoliv nárok na odměnu za výkon této funkce s ohledem na ustanovení čl. 4.10. smlouvy o výkonu funkce ředitele ze dne [datum]. Soud prvního stupně však rozhodoval pouze na základě toho, že má za neprokázané jakékoliv pochybení žalobkyně, aniž by přihlédl k výše uvedené námitce žalovaného uplatněné řádně a včas v koncentrační lhůtě. Žalovaný nesouhlasí ani s právním názorem soudu prvního stupně, že skutečnosti tvrzené žalovaným k prokázání porušení povinnosti péče řádného hospodáře ze strany žalobkyně jsou pouhými „margináliemi“, které z celkového ekonomického pohledu nemají buď žádný význam nebo z nich nelze dovodit žádný dopad. Ačkoliv žalovaný souhlasí, že izolovaně by jednotlivá pochybění ze strany žalobkyně pravděpodobně nevedla k nepříznivému hospodářskému výsledku žalovaného, klíčové je právě souhrnné množství těchto pochybení uvedených v čl. III. odst. 10 písm. a) – ff) vyjádření žalovaného. Žalovaný tak zásadně nesouhlasí s přístupem soudu prvního stupně, který z celkového výčtu pochybení vždy samostatně posoudil jednotlivé pochybení s odůvodněním, že tato skutečnost by hospodářský výsledek žalovaného negativně neovlivnila, nicméně již nevzal v potaz fakt, že se žalobkyně dopustila velkého množství těchto (menších) pochybení, které pak ve svém souhrnu přivodily nepříznivý hospodářský výsledek žalovaného. Žalovaný je dále toho názoru, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním ve smyslu § 205 odst. 1, 2 písm. e) o.s.ř., a to konkrétně ve vztahu k závěru, že výkon funkce ředitele žalobkyně nepřispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku žalovaného. Žalovaný má za to, že výše uvedená skutečnost byla prokázána především výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO], který do funkce ředitele nastoupil po žalobkyni. V daném případě se nejednalo o účastnickou výpověď žalovaného ve smyslu § 126 odst. 4 o.s.ř., jak míní soud prvního stupně, neboť [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl v době své výpovědi již statutárním orgánem žalovaného. Jeho výpověď tak lze považovat za výpověď bývalého člena statutárního orgánu účastníka řízení ve smyslu § 126a odst. odst. 1 o.s.ř. (ohledně skutečností, které nastaly v období od [datum] do [datum]), případně se jednalo o výpověď fyzické osoby dle § 126 odst. 1 o.s.ř. (ohledně skutečností, které nastaly přede dne [datum]). Navíc se jednalo o jedinou výpověď, která byla ze strany soudu prvního stupně připuštěna. Zbylé návrhy k výslechům svědků učiněných ze strany žalovaného byly tímto soudem zamítnuty. Skutečnost, že výkon funkce ředitele ze strany žalobkyně přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku žalovaného, byla ze strany žalovaného prokazováno řadou důkazů uvedených ve vyjádření žalovaného, a dále mj. z písemností, které nalézacímu soudu předal [tituly před jménem] [jméno FO] při své výpovědi. Žalovaný dále namítal, že soud prvního stupně současně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 205 odst. 1, 2 písm. d) o.s.ř. Zejména nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který by prokazoval nepříznivý hospodářský výsledek žalovaného a následnou příčinnou souvislost mezi tímto výsledkem a jednáním žalobkyně jako ředitelky žalovaného, dále navrženými výslechy svědků. Žalovaný má konečně za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 205 odst. 1, 2 písm. c) o.s.ř. Z celého odůvodnění soudu prvního stupně je skutečnému odůvodnění rozhodnutí ve výroku I. napadeného rozsudku věnován pouze jediný odstavec pod bodem 21. rozsudku. Na základě odůvodnění napadeného rozsudku není vůbec zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy ze strany žalovaného specifikované výše, ačkoliv by provedení těchto důkazů mělo zcela jistě zásadní vliv na posouzení projednávaného případu. Žalovaný v této souvislosti rovněž poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.

7. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že napadený rozsudek považuje po věcné i formální stránce za zcela správný a námitky žalovaného prezentované v jeho odvolání za nedůvodné. Soud prvního stupně srozumitelně a přehledně vysvětlil, že žalovaný v řízení přes výslovné poučení soudu neunesl břemeno tvrzení, přičemž s tím jsou spojeny příslušné následky – neúspěch žalovaného ve sporu. Žalobkyně v rámci uplatňování svého nároku tvrdila a prokázala všechny potřebné skutečnosti odůvodňující vznik jejího nároku a existenci pasivní věcné legitimace žalovaného. Za této situace tak bylo na žalovaném, aby do řízení vnesl tvrzení a důkazy, které na první pohled zřejmou existenci uplatněného nároku žalobkyně vůči žalovanému, popřou. Žalovaný byl pro úspěch své obrany prostřednictvím čl. 4.10 Smlouvy o výkonu funkce povinen tvrdit konkrétní významná pochybení žalobkyně, příčinnou souvislost mezi těmito pochybeními a nepříznivým hospodářským výsledem žalovaného a také samotný nepříznivý hospodářský výsledek (konkrétní dopad do sféry žalovaného). Na základě výzvy soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalovaný reagoval podáním ze dne [datum], jeho tvrzení však byla naprosto obecná a nekonkrétní, případně se týkala údajného nepředání dokladů či dokumentů, respektive se jednalo o tvrzení sice částečně konkretizovaná, avšak zjevně nezpůsobilá ovlivnit i v souhrnu hospodářský výsledek žalovaného. Jelikož tak už jen samotná tvrzení žalovaného nebyla dostatečná a žalovaný neunesl břemeno tvrzení, nebylo potřebné tato jeho nedostatečná tvrzení prokazovat a navyšovat tak časové, ekonomické i jiné náklady účastníků i soudu. Pokud soud prvního stupně za této situace dokazování k těmto tvrzením neprováděl, postupoval plně v souladu s principem procesní ekonomie a také s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Za této situace, kdy naopak žalobkyně rozhodné skutečnosti tvrdila a prokázala, bylo na místě její žalobě vyhovět. Odvolací námitky žalovaného považuje žalobkyně vzhledem k neusnesení klíčového břemene tvrzení ze strany žalovaného za irelevantní. Žalobkyně má za to, že napadený rozsudek splňuje náležitosti vyžadované § 156 a násl. o.s.ř., s tím, že o přezkoumatelnosti napadeného rozsudku výmluvně vypovídá podrobná polemika žalovaného s rozsudkem. Rozsudek tak i z materiálního hlediska požadavkům na přezkoumatelnost dle žalobkyně plně vyhovuje.

8. Žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení svým podáním ze dne [datum] žalobu částečně zpět, a to v části, ve které se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 5 428 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. V této souvislosti poukázala na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. [spisová značka], v jehož rámci se [právnická osoba]. v procesním postavení žalobce domáhal po [Jméno žalobkyně] v procesním postavení žalované zaplacení částky 46 894,63 Kč. Žalovaná částka 46 894,63 Kč se skládala: (i) z částky 20 000 Kč představující vyplacenou část odměny [Jméno žalobkyně] za výkon funkce statutárního orgánu [právnická osoba]. v [datum] ve formě zálohy, (ii) z částky 5 331 Kč, která byla [Jméno žalobkyně] vyplacena jako nemocenské, z částky 97 Kč jako nespecifikované částky a dále (iii) z náhrady škody ve výši 21 488,63 Kč (vouchery [podezřelý výraz] 15 000 Kč a 6 488,63 Kč software [podezřelý výraz]). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum], č.j. [spisová značka], byla žaloba [právnická osoba]. vůči [Jméno žalobkyně] o zaplacení částky 46 894,63 Kč zcela zamítnuta a [Jméno žalobkyně] bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek [právnická osoba]. napadl včasným odvoláním, které však ani po výzvě soudu nebylo doplněno o potřebné náležitosti, a Městský soud v Praze následně usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] odvolání [právnická osoba]. odmítl. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 je tak pravomocný. Žalobkyně poukázala na závěr Obvodního soudu pro Prahu 8, dle kterého nárok na odměnu za výkon funkce v měsíci [datum] [Jméno žalobkyně] vznikl v plné výši, když [právnická osoba]. neprokázal, že by [Jméno žalobkyně] přispěla k nepříznivému hospodářskému výsledku. Tvrzení [právnická osoba]. byla v tomto směru dle soudu obecná a nedostatečná, byla vyvrácena a shledána jako účelová, tj. Obvodní soud pro Prahu 8 v rozsudku dospěl k totožnému závěru jako Obvodní soud pro Prahu 2 v napadeném rozsudku, totiž že žalobkyně má právo na odměnu za výkon funkce statutárního orgánu žalovaného za měsíc [datum] v plné výši. Naproti tomu Obvodní soud pro Prahu 8 shledal, že [Jméno žalobkyně] vyplacená částka 5 428 Kč z titulu nemocenského a bezdůvodně vyplacené částky je bezdůvodným obohacením na její straně, které však zaniklo [Jméno žalobkyně] učiněným započtením této částky vůči jejímu nároku na doplacení odměny za výkon funkce v měsíci [datum] ve výši 40 000 Kč. Započtením tak pohledávka [Jméno žalobkyně] vůči [právnická osoba]. z titulu odměny za výkon funkce ředitele v [datum] ve výši 5 428 Kč zanikl. Žalobkyně tento právní závěr Obvodního soudu pro Prahu 8 plynoucí z pravomocného rozsudku respektuje, a přistoupila proto k částečnému zpětvzetí žaloby.

9. S ohledem na uvedené přistoupil odvolací soud v souladu s § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení, tedy co do částky 5 428 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 5 428 od [datum] do zaplacení.

10. V části nedotčené zpětvzetím žaloby odvolací soud po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal v mezích podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání odvolacího soudu nedostavil, ač řádně a včas předvolán, odvolací soud jednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

11. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací námitky žalovaného nejsou způsobilé správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně zpochybnit.

12. Soud prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému závěru, že žalobkyni jako statutárnímu orgánu žalovaného ústavu příslušel za dobu výkonu funkce nárok na odměnu dle § 414 o. z. s tím, že výše této odměny byla smluvně sjednána ve výši 60 000 Kč měsíčně. Rovněž lze soudu prvního stupně přisvědčit, že byla-li žalobkyni za inkriminovaný měsíc výkonu funkce ([datum]) vyplacena z titulu této odměny pouze částka 20 000 Kč, je třeba žalobkyni doplatit žalobou požadovanou (ve znění částečného zpětvzetí žaloby) a dosud nevyplacenou část odměny ve výši 34 572 Kč.

13. Soud prvního stupně následně správně zaměřil svou pozornost na otázku, zda jsou splněny podmínky pro vyplacení odměny za dané období měsíce [datum] s ohledem na námitku vznesenou žalovaným s poukazem na čl. 4.10 Smlouvy o výkonu funkce ředitele ze dne [datum], že žalobkyně výkonem své funkce přispěla k nepříznivému hospodářskému výsledku žalovaného, a nárok na danou odměnu jí tedy nepřísluší. Soud prvního stupně nepochybil, pokud vyšel z toho, že tato výjimka byla skutečně v rámci Smlouvy mezi účastníky sjednána, a dále, že je na žalovaném, aby řádně a v dostatečně konkrétní podobě uvedl veškeré relevantní skutečnosti pro závěr o naplnění sjednané výjimky a tato svá tvrzení rovněž prokázal.

14. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě, kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o.s.ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).

15. Soud prvního stupně při prvém jednání ve věci postupem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. správně poučil žalobce o jeho břemenu tvrzení, potažmo břemenu důkazním. Učinil tak za situace, kdy tvrzení žalovaného o jeho nepříznivém hospodářském výsledku za měsíc [datum] v důsledku porušení péče řádného hospodáře ze strany žalobkyně bylo žalovaným uváděno pouze ve zcela obecné podobě. Na žalovaném tak bylo, aby na základě poučení ze strany soudu prvního stupně konkretizoval svá tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jakým způsobem se měla žalobkyně podílet na propadu hospodářského výsledku žalovaného, jaká konkrétní rozhodnutí v tomto směru žalobkyně učinila a jaká konkrétní rozhodnutí žalobkyně ovlivnila hospodářský výsledek žalovaného natolik, že došlo k zásadnímu poklesu jeho hospodářského výsledku. Žalovaný byl dále soudem prvního stupně vyzván k doplnění skutkových tvrzení, na základě, jakých skutečností došlo k realizaci případných příkazů žalobkyně, které se podílejí na propadu hospodářského výsledku žalovaného. Soud prvního stupně konečně žalovaného vyzval i k označení důkazů k prokázání svých tvrzení, že žalobkyně zásadním způsobem zavinila propad hospodářského výsledku v roce 2023. Byť žalovaný reagoval na poučovací povinnost soudu obsáhlým vyjádřením s výčtem 32 tvrzených pochybení ze strany žalobkyně, lze souhlasit se soudem prvního stupně, že své primární povinnosti řádně tvrdit žalovaný nadále nedostál. Z tvrzení předestřených žalovaných stran jeho procesní obrany není totiž především nikterak zřejmé, přestože byl v tomto směru žalovaný soudem prvního stupně podrobně instruován, jaký měl být dostatečně konkrétní finanční dopad uváděných jednotlivých pochybení žalobkyně na celkový hospodářský výsledek žalovaného ústavu. Tento finanční dopad žalovaný konkretizoval jen zcela sporadicky v podobě finanční částky ve výši 15 000 Kč (propadnutí voucherů [podezřelý výraz]), respektive ve výši 6 488,63 Kč (objednání a zaplacení služby [právnická osoba].). V tomto směru pak lze opětovně přisvědčit soudu prvního stupně, že se jedná o částky natolik nízké, že v jejich případě nelze jakýkoli dopad na hospodářský výsledek žalovaného v tvrzené celkové částce v řádu několika milionů očekávat. Za tohoto stavu, kdy ze strany žalovaného nebyla přes poskytnuté poučení dle § 118a odst. 1 o.s.ř. uvedena způsobilá konkrétní tvrzení, soud prvního stupně nepochybil, pokud nepřistoupil k navrženému obsáhlému dokazování k těmto nezpůsobilým tvrzením dle důkazních návrhů účastníků.

16. Vzhledem k výše uvedenému tak lze v souladu se závěrem soudu prvního stupně dovodit, že žalovaný neunesl své břemeno tvrzení dle § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to v případě jím tvrzené skutečnosti, že žalobkyně výkonem své funkce statutární ředitelky žalovaného ústavu zavinila nepříznivý hospodářský výsledek žalovaného za měsíc [datum], čímž byly splněny podmínky pro nevyplacení sjednané odměny dle čl. 4.10 Smlouvy o výkonu funkce ředitele ze dne [datum]. Žalobkyně oproti tomu prokázala svůj nárok na doplacení odměny za výkon funkce statutární ředitelky za měsíc [datum], kdy doposavad zůstává tato odměna v aktuální výši 34 572 Kč žalovaným neuhrazena.

17. Odvolací soud neshledává důvodnými odvolací námitky žalovaného o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, které skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Byť se soud prvního stupně v písemném odůvodnění svého rozsudku výslovně nevypořádal s tím, proč nepřistoupil k provedení dalších účastníky navrhovaných důkazů, ve výsledku neměl tento nedostatek odůvodnění vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a nebyl na újmu uplatnění práv žalovaného jako odvolatele. Již ze samé logiky věci je evidentní, že absentují-li potřebná rozhodná tvrzení, není důvod pro jakékoli dokazování k těmto nezpůsobilým tvrzením. Tento závěr byl rovněž s náležitým odůvodněním účastníkům ze strany soudu prvního stupně sdělen při jednání soudu, při kterém bylo přistoupeno k vyhlášení rozsudku. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že žalovaný soudu prvního stupně, a to přes svůj výslovný příslib v rámci jeho písemného vyjádření, nepředložil ani žádný z jím navržených listinných důkazů tak, aby se s nimi mohl soud prvního stupně seznámit a vypořádat se s ním v odůvodnění napadeného rozsudku co do jeho případného (ne)provedení. Nadto z ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018) plyne závěr, dle kterého měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Již samotný obsah odvolání žalovaného v projednávané věci a v něm akcentované odvolací důvody pak dle odvolacího soudu svědčí o tom, že žalovaný jako odvolatel mohl svou odvolací argumentaci proti napadenému rozsudku náležitě předestřít a uplatnit.

18. Odvolací soud se rovněž neztotožňuje ani s dalšími odvolacími námitkami žalovaného, kdy má oproti žalovanému za to, že soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková zjištění a tyto rovněž správně posoudil po právní stránce. Je-li soudu prvního stupně vytýkáno, že se dostatečně nevypořádal s obranou žalovaného (pochybení žalobkyně vedoucí k nepříznivému hospodářskému výsledku žalovaného), nezbývá než opakovat, že bylo v prvé řadě na samotném žalovaném, aby soudu předložil dostatečně konkrétní tvrzení v tomto směru. Neunesl-li žalovaný svou povinnost tvrzení, musela se tato skutečnost nepochybně odrazit ve výsledku řízení.

19. Ve světle těchto závěrů se jako nadbytečná jeví i polemika ohledně výslechu bývalého statutárního ředitele žalovaného z období od [datum] do [datum], tj. [tituly před jménem] [jméno FO], byť lze přisvědčit žalovanému, že na soudu prvního stupně bylo, nechť si s přihlédnutím k § 126a o.s.ř. vyhodnotí svůj procesní postup stran výpovědi této osoby s ohledem na skutečnosti (a dobu), ke kterým má být daný výslech veden (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Vypovídal-li [tituly před jménem] [jméno FO] ke skutečnostem a období, kdy nebyl statutárním ředitelem žalovaného, bylo na místě provést jeho výslech jako výslech svědka dle § 126 odst. 1 o.s.ř., nikoli jako výslech účastníka (navíc bez poskytnutí potřebného poučení). Z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] však nebyly soudem prvního stupně zjištěny žádné relevantní skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé, a proto zmíněné pochybení soudu prvního stupně nemá dopad na věcnou správnost napadeného rozsudku.

20. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě ve znění částečného zpětvzetí žaloby jako důvodné vyhověl. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek v části jeho výroku I., co do žalobkyní požadované částky 34 572 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 34 572 Kč od [datum] do zaplacení, jako věcně správný potvrdil.

21. Vzhledem k tomu, že odvolací soud přistoupil k částečnému zrušení napadeného rozsudku, potažmo částečnému zastavení řízení, rozhodoval podle § 224 odst. 2 o.s.ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., kdy soud zohlednil úspěch žalobkyně co do požadavku úhrady částky 34 572 Kč (86,4 %), nicméně dále rovněž tu skutečnost, že co do částky 5 428 Kč (13,6 %) žalobkyně svým částečným zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo býti zastaveno. S přihlédnutím k procentu úspěchu a neúspěchu tak žalobkyni náleží právo na 72,8 % jí vzniklých nákladů řízení. Výše nákladů řízení je poté odvislá od nákladů na úhradu soudního poplatku ve výši 1 600 Kč a dále od nákladů právního zastoupení, které jsou tvořeny v souladu s § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT”), 8 úkony právní pomoci po 2 700 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis předžalobní výzvy, sepis vyjádření ze dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum]), v souladu s § 13 odst. 4 AT dále 7 náhradami hotových výdajů po 300 Kč a 1 náhradou hotových výdajů po 450 Kč, tj. na náhradě nákladů právního zastoupení 24 150 Kč, po navýšení o 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalobkyně plátcem, celkem 29 221,50 Kč. Po následném připočtení uhrazeného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč pak činí celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně vynaložených žalobkyní 31 221,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně úspěšná co do 72,8 %, přísluší jí právo na úhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 729,25 Kč (72,8 % z částky 31 221,50 Kč). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., kdy soud opětovně zohlednil procentuální úspěšnost žalobkyně v řízení, a to shodným způsobem, jak tomu bylo v případě řízení vedeného před soudem prvního stupně. Výše nákladů odvolacího řízení je poté odvislá od nákladů právního zastoupení, které jsou tvořeny v souladu s § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT”), 3 úkony právní pomoci po 2 700 Kč (sepis vyjádření k odvolání ze dne [datum], sepis částečného zpětvzetí žaloby ze dne [datum] a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]) a v souladu s § 13 odst. 4 AT 3 náhradami hotových výdajů po 450 Kč, tj. na náhradě nákladů právního zastoupení 9 450 Kč, po navýšení o 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalobkyně plátcem, celkem na náhradě právního zastoupení, respektive náhradě nákladů odvolacího řízení 11 434,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná co do 72,8 %, přísluší jí právo na úhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 324,30 Kč (72,8 % z částky 11 434,50 Kč). Žalobkyni tak na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů náleží celkem 31 053,55 Kč.

22. O lhůtě k plnění bylo odvolacím soudem rozhodnuto dle § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř. ve spojení s § 211o.s.ř., když pro stanovení lhůty odlišné nebyly odvolacím soudem shledány žádné předpoklady.

Poučení