72 Co 366/2023 - 332

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán] sídlem [adresa] o náhradu škody, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. srpna 2023, č. j. 14 C 85/2018-239 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 45 871,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 208 312 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 28. 4. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 888 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 28. 4. 2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 259 789 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 216 200 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v tom, že jí jako oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o majetkovém vyrovnání“) nebyl vydán pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] (dále také jen „pozemek parc. č. [číslo]“ nebo „pozemek PK [číslo]“). Žalobkyně uvedla, že její návrh na vydání uvedeného pozemku byl zamítnut rozhodnutím [správní orgán], ze dne 22. 1. 2015, č. j. [spisová značka] a žaloba, kterou proti tomuto rozhodnutí brojila, byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2015, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 19. 1. 2017, č. j. [spisová značka]. Tvrdila, že škoda ve výši odpovídající hodnotě nevydaného pozemku jí vznikla v důsledku 1. nesprávného úředního postupu spočívajícího v chybném vedení evidence katastru nemovitostí, které se projevilo při identifikaci historického církevního majetku, kdy katastrální úřad do své identifikace nezahrnul předmětný pozemek patřící původně právní předchůdkyni žalobkyně, 2. nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav spočívajícího v tom, že pozemkový úřad nepostupoval v souladu s § 3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., zákon o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), a nevedl a neřešil historický majetek právní předchůdkyně žalobkyně odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu, 3. nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav spočívající v tom, že pozemkový úřad nepřijal dostatečná opatření k zjištění skutečného rozsahu historického majetku právní předchůdkyně žalobkyně.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhovala, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Namítala neexistenci zákonných předpokladů pro odpovědnost státu za žalobkyní tvrzenou škodu a současně promlčení žalobou uplatněného nároku.

4. Soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 14 C 85/2018-89 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 3. 11. 2021, č. j. [spisová značka] žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) nebyly splněny.

5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. [spisová značka] k dovolání žalobkyně zmíněné rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádřil přitom názor, že vlastní proces lustrace pozemků, který předcházel vydání rozhodnutí v řízení o pozemkových úpravách, lze hodnotit jako nesprávný úřední postup, za který je stát objektivně odpovědný podle zákona č. 82/1998 Sb. To proto, že vadnou lustrací byla způsobena škoda osobě (církvi), která nebyla (a ani nemohla být) účastníkem řízení o pozemkových úpravách. K nesprávnému úřednímu postupu totiž došlo mimo řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí o pozemkových úpravách, jehož žalobkyně ani nebyla účastníkem. Dále dovolací soud doplnil, že škoda žalobkyni vznikla na základě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nezákonném postupu katastrálního úřadu až pravomocným zamítnutím jejího restitučního nároku soudy, neboť pro vadný postup státu nemohl být uspokojen její restituční nárok. Uzavřel, že pouhá existence rozhodnutí vydaného ve správním řízení, jehož se poškozený nemohl zúčastnit, nemůže mít ve zjištěných skutkových okolnostech projednávaného sporu za následek vyloučení odpovědnosti státu za zjištěný nesprávný úřední postup, k němuž navíc došlo mimo ono správní řízení. Jiný postup by se z hlediska zachování nezbytné příčinné souvislosti protivil teorii ochranného účelu normy, neboť výše citovaná ustanovení zákona, jejichž porušení vedlo k nesprávnému úřednímu postupu a tím i vzniku škody, byla stanovena právě na ochranu zájmů k restituci oprávněných osob. Není rovněž namístě, aby při zmírnění majetkových křivd spáchaných na církevních právnických osobách docházelo v řízení o náhradě škody majícím svůj původ v porušení tzv. blokačních ustanovení zákona, ke křivdám dalším, a to v rozporu s principem in favorem restitutionis. Na základě uvedeného pak dovolací soud nalézacím soudům uložil, aby se v intencích jeho závazného právního názoru v dalším řízení zaměřili na posouzení dalších podmínek vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, jejichž naplnění je pro závěr o důvodnosti vzneseného nároku žalobkyně rovněž nezbytné, zejména zda je vskutku oprávněnou osobou, zda nárok byl uplatněn včas a zda by – nebýt pochybení na straně orgánů veřejné moci – byla se svým restitučním nárokem úspěšná s tím, že v případě kladné odpovědi na takto předestřené otázky bude namístě zabývat se výší vzniklé škody.

6. Soud prvního stupně v dalším řízení na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci. Při rozhodování svým v pořadí druhým, nyní přezkoumávaným, rozsudkem pak vyšel zejména ze zjištění, že žalobkyně je jako církevní právnická osoba právní nástupkyní původního vlastníka předmětného pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], který byl po 28. 2. 1948 převeden na stát. V roce 2006 byly v katastrálním území [adresa] zahájeny pozemkové úpravy. [správní orgán 2] ve sdělení ze dne 22. 10. 2009 poté uvedl, že v pozemkové knize pro katastrální území [adresa] nebyl žádný církevní majetek dohledán. Rozhodnutím [ústřední orgán] – [orgán] ze dne 15. 9. 2011, č. j. [spisová značka], bylo ukončeno správní řízení ve věci komplexní pozemkové úpravy a mimo jiné bylo rozhodnuto o výměně, resp. přechodu vlastnických práv k předmětnému pozemku. Rozhodnutím [správní orgán] v [adresa], ze dne 22. 1. 2015, č. j. [spisová značka] byl návrh žalobkyně na vydání (restituce) uvedeného pozemku zamítnut, protože pozemek se již nenacházel ve vlastnictví žádné z povinných osob uvedených v § 4 zákona o majetkovém vyrovnání. Uvedené plyne také z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2015, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 19. 1. 2017, č. j. [spisová značka], kterým byla následně zamítnuta žaloba o restituci majetku, kterou se žalobkyně domáhala změny rozhodnutí [správní orgán] v [adresa], ze dne 22. 1. 2015, č. j. [spisová značka]. Na základě znaleckého posudku č. [číslo] ze dne 13. 1. 2018 vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO], znalcem v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, měl soud prvního stupně za prokázané, že ke dni 22. 1. 2015 obvyklá cenu pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] o výměře 13 200 m2 činila 16 Kč/m2, celkově tedy 211 200 Kč. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce v oboru Geodézie a kartografie, č. [číslo] ze dne 20. 6. 2023 soud prvního stupně pak zjistil, že výměra pozemku PK [číslo] činila 13 200 m2. Pozemky (nově přečíslované po pozemkové úpravě) parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] zasahují do původního pozemku PK [číslo] částmi o celkové výměře 2 243 m2 (pozemek par. č. [číslo] zasahuje do původního pozemku PK [číslo] částí o výměře 493 m2 a pozemek par. č. [číslo] částí o výměře 1 750 m2). Přípisy [správní orgán 3] ze dne 26. 4. 2018, č. j. [spisová značka] a [ústřední orgán] ze dne 16. 4. 2018, č. j. [spisová značka], měl soud prvního stupně za prokázané, že uvedené státní orgány odmítly uspokojit předběžně uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené nevydáním předmětného pozemku.

7. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce dle zákona č. 82/1998 Sb., zákona o pozemkových úpravách a zákona o majetkovém vyrovnání. Dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání, když její právní předchůdce, církevní právnická osoba [název] (uváděno i pod [název]), byl v rozhodné době vlastníkem parcely PK [číslo] zapsané ve vložce č. [číslo] pozemkové knihy katastrálního území [adresa] a o tento pozemek byl na základě výměru Okresního národního výboru v [adresa] ze dne 14. 11. 1951, zn. [spisová značka] připraven křivdou ve smyslu § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Konstatoval, že žalobkyně splnila i další podmínky zákona o majetkovém vyrovnání, a tudíž jí měl být předmětný pozemek vydán. K vydání pozemku žalobkyni nicméně nedošlo, neboť během řízení o pozemkových úpravách nebylo pozemkovým úřadem respektováno ustanovení § 3 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách, dle kterého pozemky ve vlastnictví státu, které jsou ve správě [právnická osoba] a jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, se do doby přijetí zákonů o tomto majetku vedou a řeší odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu. Návazně pak dle soudu prvního stupně nebylo dodrženo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen „zákon o půdě“), dle kterého majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že důvodem uvedeného postupu pozemkového úřadu bylo nesprávné sdělení katastrálního úřadu, že v pozemkové knize pro katastrální území [adresa] nebyl žádný tzv. církevní majetek dohledán. Ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že zmíněná chybná lustrace je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Za splněné pak považoval také další dvě podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za žalobkyní tvrzenou škodu, a to vznik škody a příčinná souvislost mezi touto škodou a zjištěným nesprávným úředním postupem. V tomto ohledu poukázal na to, že nesprávný úřední postup katastrálního úřadu zapříčinil nesprávné rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách a následně pak i nemožnost žalobkyni vydat pozemek, na který by jinak měla v režimu zákon o majetkovém vyrovnání právní nárok, čímž na straně žalobkyně došlo k majetkové újmě. Současně však soud prvního stupně při hodnocení předpokladů odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu shledal podstatným, že části původního pozemku PK [číslo], konkrétně části nových (tj. vzniklých po pozemkové úpravě) pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] i po provedených pozemkových úpravách zůstaly ve vlastnictví povinných osob dle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání. Soud prvního stupně tedy zaměřil svou pozornost na posouzení, zda zmíněné části předmětného pozemku mohly případně být žalobkyni při řádné formulaci její žaloby podle části páté zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) vydány. V případě pozemku parc. č. [číslo], který zasahuje do původního pozemku PK [číslo] plochou o výměře 493 m2, vzal v úvahu, že po pozemkové úpravě zůstal ve vlastnictví České republiky s tím, že právo hospodaření bylo svěřeno [správní orgán]. Na tomto základě pak uzavřel, že uvedená část předmětného pozemku mohla být žalobkyni při řádné formulaci její žaloby podle části páté o. s. ř. vydána, a tudíž ve vztahu k ní není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem části žalobkyní tvrzené škody. Existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody naopak shledal v případě části pozemku parc. č. [číslo]., který zasahuje do plochy původního pozemku PK [číslo] plochou o výměře 1 750 m2, a který byl po pozemkové úpravě ve vlastnictví [právnická osoba]., tj. ve vlastnictví povinné osoby dle § 4 písm. d) zákona o majetkovém vyrovnání. Poukázal přitom na to, že dle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání zmíněná povinná osoba byla povinna vydat oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu pouze pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel z toho, že předmětný pozemek byl v době jeho konfiskace veden jako louka. Na tomto základě dospěl k závěru, že je povahově vyloučeno, že by mohlo dojít ke splnění podmínky ad b). Současně měl za vyloučené také splnění podmínky ad a), když z provedeného dokazování nevyplynulo, že by pozemek parc. č. [číslo] (jeho část) mohl tvořit funkční celek s jiným pozemkem, který žalobkyně v době rozhodování o vydání předmětného pozemku v dotčeném území vlastnila, respektive který jí byl vydán podle zákona o majetkovém vyrovnání. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že zmíněná část pozemku parc. č. [číslo] nemohla být žalobkyni pro nesplnění podmínek dle § 7 odst. 1 zákon o majetkovém vyrovnání ani při správné formulaci její žaloby podle části páté o. s. ř. vydána, a tedy důvodem nevydání této části pozemku žalobkyně je nesprávný úřední postup státních orgánů spočívající v nesprávné lustraci a v nesprávném rozhodování o pozemkových úpravách. Z uvedených důvodů pak soud prvního stupně hodnotil jako oprávněný nárok žalobkyně na zaplacení náhrady škody ve výši [částka], když tato částka odpovídá hodnotě pozemku, který žalobkyni nebyl vydán v příčinné souvislosti s nezákonným úředním postupem. V tomto ohledu poukázal na to, že zmíněná hodnota byla vypočtena jako součin výměry původního pozemku PK [číslo] o výměře 12 707 m2 (13 200 m2 mínus 493 m2 se rovná 12 707 m2), která žalobkyni nebyla vydána z důvodu nesprávného úředního postupu, vynásobené cenou [částka] za jeden m2, určenou znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO]. Důvodným pak soud prvního stupně shledal také uplatněný nárok žalobkyně na náhradu náklad vynaložených žalobkyní na vyhotovení znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 5 000 Kč, když se jedná o účelné a přiměřené náklady spojené s uplatněním žalované pohledávky, odpovídající náročnosti a časové dotaci činností, které musel znalec při vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení obvyklé ceny předmětného pozemku provést. Ve výsledku tak soud prvního stupně žalobě jako důvodné vyhověl co do částky 208 312 Kč s příslušenstvím v podobě zákonné úroku z prodlení a ve zbytku, tedy co do částky 7 888 Kč s příslušenstvím, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

8. Soud prvního stupně neshledal opodstatněnou žalovanou vznesenou námitku promlčení, když ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu žalobkyni vznikla škoda až pravomocným zamítnutím jejího restitučního nároku soudním řízení dne 20. 7. 2017 a žaloba na náhradu škody v této věci byla podána u soudu v zachovalé promlčecí lhůtě dle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. dne 16. 5. 2018. S poukazem na závěry dovolacího soudu pak soud prvního stupně rovněž nepřisvědčil důvodnosti argumentace žalované o tom, že požadavek žalobkyně na náhradu škody vylučuje § 15 zákona o majetkovém vyrovnání, upravující poskytnutí paušální finanční náhrady. Jako nepřípadnou pak soud prvního stupně hodnotil námitku žalované v tom smyslu, že žalobkyně porušila prevenční povinnost, když nevyužila všech možností k zabránění vzniku škody, neboť se v řízení o pozemkových úpravách aktivně nehlásila o svůj konfiskovaný majetek., respektive nesledovala úřední desky všech dotčených obcí, zda na nich není zveřejněno oznámení o zahájení řízení o pozemkových úpravách týkající se případně předmětného pozemku. Soud prvního stupně v tomto ohledu zdůraznil, že povinnost k předcházení škodám nelze pojímat takto široce, přičemž bylo povinností státních orgánů respektovat při provádění pozemkových úprav zákonnou úpravu a evidovat předmětný pozemek odděleně. Žalobkyně, respektive jakýkoliv adresát veřejné moci, nemůže být dle soudu prvního stupně odpovědný za to, že aktivně nebránil tomu, aby se správní orgán dopustil nezákonného postupu. Konečně soud prvního stupně nepřisvědčil ani správnosti názoru žalované, že pokud je v řízení jednáno s [ústřední orgán], je jednáno s nesprávnou organizační složkou státu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že [ústřední orgán] jedná za stát v případech, kdy by skutkové okolnosti věci ohledně téhož nároku vedly k určení příslušnosti různých organizačních složek státu. V této souvislosti pak poukázal na to, že v dané věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že nesprávný úřední postup v podobě chybné lustrace katastrálního úřadu sama o sobě nevedla ke vzniku škody, neboť škoda vznikla až tím, že [ústřední orgán], Pozemkový úřad [místo], chybnou lustraci využilo a z této vyšlo v rámci jím prováděných pozemkových úprav, respektive tím, že [správní orgán], z důvodu chybného rozhodnutí o pozemkových úpravách zamítl žádost žalobkyně o vydání předmětného pozemku. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v poměrech dané věci nelze uzavřít, že škoda vznikla pouze v jednom odvětví státní správy a je možné aplikovat § 6 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Nad rámec uvedeného pak poukázal na to, že [ústřední orgán] přijalo za svá vyjádření k žalobě učiněná [ústřední orgán] i [správní orgán 3], a tudíž byla v řízení materiálně uplatněna a soudem vypořádána i argumentace těchto resortních orgánů, [ústřední orgán] tak nebylo kráceno na právu uplatnit v řízení argumenty vznesené resortními orgány a nedošlo tedy k porušení práv žalované, respektive k porušení rovnosti účastníků řízení a porušení jejich práva na spravedlivý proces.

9. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která byla neúspěšná jen v poměrně nepatrné části předmětu řízení, přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku, v nákladech právního zastoupení a v záloze na provedení důkazu znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO].

10. Proti vyhovujícímu výroku o věci samé I. a výroku o nákladech řízení III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Namítala, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. [spisová značka]. V tomto ohledu poukázala na to, že dovolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že v dané věci žalobkyně neuplatňuje nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí a odpovědnost státu za škodu se tu upíná k nesprávnému úřednímu postupu katastrálního úřadu při provádění lustrace pozemků. Uvedla, že opakovaně upozorňovala soud prvního stupně, že na základě uvedených závěrů dovolacího soudu není nadále v předmětné věci příslušnou organizační složkou, oprávněnou jednat v tomto řízení za stát, [ústřední orgán]. Vyjádřila názor, že za situace, kdy byla dovolacím soudem jako nesprávný úřední postup označena lustrace pozemků provedená [správní orgán 2], mělo být na straně žalované jednáno s Českou republikou – [správní orgán 3]. Závěry soudu prvního stupně, kterými odmítl její argumentaci stran jednání s nesprávnou organizační složkou, označila za rozporné s občanským soudním řádem, se zákonem č. 219/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech ČR, s konstantní judikaturou a se závěry dovolacího soudu. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat před soudem za stát, respektive že jednání soudu s nesprávnou organizační složkou se považuje za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů pak označila za chybný závěr soudu prvního stupně o tom, že [ústřední orgán] má v této věci vystupovat před soudem a hradit peněžité plnění přiznané žalobkyni namísto příslušného odvětvového ústředního orgánu. Dále žalovaná namítala, že žalobkyně v řízení o komplexní pozemkové úpravě řádně nechránila svá práva a zájmy a svým jednáním si sama způsobila namítanou škodu, když nevyužila všech možností daných jí právním řádem k zabránění vzniku možné škody. V tomto ohledu poukázala zejména na skutečnost, že žalobkyně má sídlo v dané lokalitě a musela či měla jí být známa skutečnost, že v dané lokalitě probíhalo řízení o pozemkových úpravách, přičemž znala či měla znát své historické vlastnictví pozemků. Namítala, že žalobkyně měla k šetření svého historického majetku od roku 1991 do nabytí právní moci rozhodnutí [ústřední orgán], Pozemkového úřadu [místo] ze dne 15. 9. 2011 dobu přesahující 20 let, a pokud sama takové šetření v zájmu ochrany svých práv neučinila, rezignovala na svou prevenční povinnost při předcházení škodám na svém majetku. Vytýkala soudu prvního stupně, že poskytuje ochranu liknavému přístupu žalobkyně, respektive jejího právního předchůdce. Na základě uvedeného pak vyjádřila názor, že žalobkyni s ohledem na subsidiaritu nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. žalobou uplatněný nárok na náhradu škody nepřísluší. Nadto setrvala na námitce promlčení žalobou uplatněného nároku a vyjádřila názor, že počátek běhu tříleté promlčecí doby je nutné posuzovat ode dne 19. 3. 2012, kdy nabylo právní moci rozhodnutí [ústřední orgán], Pozemkového úřadu [místo] ze dne 15. 9. 2011 o výměně nebo přechodu vlastnických práv. Dále žalovaná namítala, že soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí dovozuje existenci dalších samostatných právních titulů pro vznik nároku na náhradu škody v podobě rozhodnutí o pozemkových úpravách, respektive rozhodnutí o zamítnutí nároku na vydání nemovitosti v rámci tzv. církevních restitucí, a upozornila, že tato rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena. Zdůraznila, že vznik nároku žalobkyně na náhradu tvrzené škody nelze s uvedenými rozhodnutími spojovat a na jejich základě také uměle dovozovat příslušnost [ústřední orgán] v řízení jednat za stát. Vyjádřila názor, že zmíněná jednotlivá rozhodnutí představují samostatné skutky, k nimž je třeba posuzovat příslušnost jednotlivých organizačních složek státu, přičemž žádnou z nich není [ústřední orgán]. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud na straně žalované pokračoval v řízení s Českou republikou – [společnost 3], a dále, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.

11. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání označila rozsudek soudu prvního stupně za zcela správný a řádně odůvodněný. Vyjádřila nesouhlas s odvolací argumentací žalované s tím, že zčásti ji považuje za chybnou a zčásti za amorální. Zdůraznila, že je primárně věcí nalézacího soudu, aby určil správnou organizační složku, se kterou má být v řízení jednáno, a vyjádřila názor, že skutkové okolnosti daného případu opodstatňují závěr o příslušnosti různých organizačních složek, a tudíž je zcela namístě jednání soudu s [ústřední orgán]. Za nevkusnou a zcela irelevantní označila odvolací argumentaci žalované o tom, že si tvrzenou škodu způsobila svým jednáním. Nadto upozornila, že odpovědnost státu za škodu je objektivní bez ohledu na zavinění, které se stát nemůže ani částečně zprostit, protože žádné liberační důvody neexistují. Žalobkyně dále odmítla žalovanou uváděné důvody námitky promlčení s tím, že rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty je den pravomocného skončení sporu vedeného dle § 9 odst. 10 zákona o majetkovém vyrovnání. Za lichou pak označila argumentaci žalobkyně o vadném určení právního titulu vzniku škody, respektive neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi právním titulem a vznikem škody. Odvolání žalované označila za nedůvodnou a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

12. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 72 Co 366/2023-275 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 844,80 Kč. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. [spisová značka] uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal důvodným dovolání žalované v části obsahující výhrady upínající se k tvrzení o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně a z toho plynoucí namítané zanedbání principu subsidiarity. V tomto ohledu pak uzavřel, že soudy obou stupňů se měly podrobněji zabývat námitkou žalované týkající se porušení prevenční povinnosti, respektive spoluzpůsobení škody. Vytkl odvolacímu soudu, že yyšel-li z toho, že „odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci je odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění, a tudíž se stát při splnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu nemůže vyvinit s poukazem na jednání poškozeného“ nelze s takovým právním posouzením souhlasit. Veden uvedeným názorem se odvolací soud již v logice jím zastávaných úvah podrobněji nezabýval danou námitkou žalované, když jen úsporně se vyjádřil k otázce domnělého porušení povinnosti žalobkyně v souvislosti s problematikou nedbalé lustrace pozemkových knih ze strany příslušného katastrálního úřadu, přestože žalovaná své výhrady cílila prvoplánovitě proti údajné nečinnosti žalobkyně, jež se ale především měla vázat (až) k procesu pozemkových úprav a tedy k tvrzenému pochybení ve věci činného [správní orgán] (který příslušným územním pracovištěm rozhodoval jak o pozemkových úpravách, tak současně o restitučním nároku žalobkyně). Právní posouzení dané otázky je proto dle dovolacího soudu neúplné a tedy nesprávné, přičemž v dalším řízení bude zapotřebí vypořádat především námitku o tvrzeném zanedbání prevenční povinnosti (spoluzpůsobení škody) žalobkyní, a to ve světle obrany žalobkyně vůči argumentům žalované. Namístě pak bude zvažovat jak restituční rozměr projednávané věci, tak závěry, jichž Nejvyšší soud dosáhl při výkladu § 2903 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“) v rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020.

13. Odvolací soud v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu znovu podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Odvolací námitky žalované nejsou způsobilé správnost skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně zpochybnit.

15. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, které se nelze zprostit. K jejímu vzniku je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. O odškodnitelnou majetkovou újmu se tedy jedná tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup měly dopad do majetkové sféry poškozeného, a nebýt jich, k majetkové újmě by nedošlo. Nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup tak musí být se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (příčinná souvislost). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Nesprávným úředním postupem je pak porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3013/2011).

16. Soud prvního stupně v projednávané věci dospěl ke správnému závěru, že zákonné podmínky odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu v rozsahu žalované částky ve výši 208 312 Kč s příslušenstvím jsou splněny. Nepochybil, pokud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání, které ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání svědčil nárok na vydání předmětného pozemku s tím, že nebýt pochybení na straně orgánů veřejné moci byla by se svým restitučním nárokem úspěšná. V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyšel soud prvního stupně z toho, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu [správní orgán 2] v podobě chybné lustrace pozemků, předcházející pozemkovým úpravám, provedené za účelem zjištění, zda se na území dotčeném pozemkovými úpravami nachází původní církevní majetek. Sdělení jmenovaného katastrálního úřadu ze dne 22. 10. 2009 o tom, že v pozemkové knize nebyl žádný tzv. církevní majetek dohledán, se stalo podkladem pro rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách majícím za následek změny v uspořádání dotčených pozemků v rozporu s právní úpravou obsaženou v § 3 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách, respektive v § 29 zákona o půdě. Uvedené pak mělo za následek vytvoření překážky, pro kterou nemohlo být vyhověno restitučnímu nároku žalobkyně na vydání části předmětného pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] uplatněného v souladu s § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání u [správní orgán], respektive žalobě podané u Krajského soudu v [adresa], kterou se žalobkyně domáhala změny nepříznivého rozhodnutí [správní orgán]. Na tomto základě pak soud prvního stupně správně uzavřel, že mezi shora specifikovaným nesprávným úředním postupem a vznikem škody v podobě majetkové újmy žalobkyně, spočívající v hodnotě části předmětného nevydaného pozemku o výměře 12 707 m2 a vyčíslené na základě znaleckého posudku částkou 203 312 Kč, existuje vztah příčinné souvislosti.

17. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud shledal žalobu důvodnou co do žalobního požadavku na zaplacení peněžitého plnění v celkové výši 208 312 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady vzniklé škody ve výši 203 312 Kč a náhrady žalobkyní účelně vynaložených nákladů ve výši 5 000 Kč na zpracování znaleckého posudku za účelem stanovení hodnoty předmětného pozemku, respektive výše škody.

18. Odvolacím námitkám žalované v tom smyslu, že soud prvního stupně při určování právního titulu odpovědnosti státu za vznik škody nerespektoval závazný právní názor a pokyny dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 27. 9. 2022, č. j. [spisová značka], nelze přisvědčit. Uvedený názor žalované nemá oporu v obsahu napadeného rozsudku, z něhož je jednoznačně patrno, že soud prvního stupně odvíjel odpovědnost žalované za vniklou škodu od nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu při lustraci pozemků, jež předcházela rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách. Pokud pak při hodnocení vztahu příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a vznikem škody vzal v úvahu také rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách, respektive rozhodnutí [správní orgán] a soudů o restitučním nároku žalobkyně, pak hodnotil konkrétní skutkové okolnosti významné pro posouzení vztahu příčiny a následku v dané věci, jeho závěry mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a korespondují také se závěrem dovolacího soudu o tom, že žalobkyní tvrzená škoda vznikla na základě nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu až pravomocným zamítnutím jejího restitučního nároku v řízení před soudy.

19. Jako nedůvodnou hodnotí odvolací soud rovněž odvolací argumentaci žalované o tom, že žalobkyně si tvrzenou škodu způsobila vlastním jednáním, když nedostatečně dbala ochrany svých práv a rezignovala na svou prevenční povinnost při předcházení škodám na svém majetku, a to již z toho důvodu, že pouze opakuje námitky uplatňované v řízení před soudem prvního stupně, se kterými se soud prvního stupně v napadeném rozsudku odpovídajícím způsobem vypořádal. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně v uvedeném směru souhlasí a ztotožňuje se s nimi.

20. Nadto je v kontextu závazného právního názoru dovolacího soudu pro vypořádání se s obranou žalované třeba vzít v úvahu, že žalovaná namítá porušení „prevenční povinnosti“ ze strany žalobkyně v období účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 a i z roku 2012 účinného od 1. 1. 2014 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2025, č. j. 30 Cdo 2276/2024).

21. Podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“) každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

22. Podle § 417 obč. zák. komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení (odstavec 1). Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody (odstavec 2).

23. Podle § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. z.“) nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit (odstavec 1). Při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy (odstavec 2).

24. Jak upozornil dovolací soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2025, č. j. [spisová značka] soudní praxe, včetně té, jež se vztahovala k posuzování odpovědnosti nároků souvisejících s výkonem veřejné moci, dlouhodobě vycházela z přesvědčení, že tzv. obecná prevenční povinnost ve smyslu § 415 a § 417 obč. zák. dopadala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozilo riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Bylo tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezoval), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdcem (k tomu srov. v obecné rovině např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018, a v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb. pak kupř. usnesení ze dne 1. 3.2012, sp. zn. 28 Cdo 1996/2010, ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 67/2024, nebo ze dne 18. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 509/2024). Úprava odvrácení škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému, je projevem základních principů soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Oproti předchozí úpravě v § 415 a násl. obč. zák. však nyní účinný občanský zákoník zakročení neukládá jako povinnost, neboť vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního jednání na spoluzpůsobení újmy. Přiměřenost se posuzuje z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X].

25. Právním následkem nečinnosti (nezakročení proti hrozící újmě) je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Současný občanský zákoník (jehož je třeba použít i v řízení o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci – viz § 26 zákona č. 82/1998 Sb., a to vždy s přihlédnutím k časovému okamžiku, kdy měla žalobkyně údajně svou povinnost porušit) přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje, protože poškozený porušil svoji povinnost (jako tomu bylo podle občanského zákoníku z r. 1964), ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu, v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním. Právě rozsah, ve kterém poškozený nejednal, je pak námitkou škůdce při uplatňování nároku na náhradu škody. Tato skutečnost je vyjádřena slovy „nese ze svého, čemu mohl zabránit“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020).

26. Z judikatury týkající se výkladu § 2903 o. z. odkazované dovolacím soudem pak dále plyne, že při posuzování, co je přiměřené a co vybočuje z úkonů nutných k zabránění vzniku újmy, bude třeba brát v úvahu především chráněný zájem a jeho hodnotu. Pro takové posouzení platí, že čím vyšší je hodnota chráněného zájmu, přesnější jeho určení a jeho očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Při rozhodování o rozsahu ochrany musí být také zváženy jak zájmy jednajícího, především co do svobody jednání a výkonu jeho práv, tak veřejný zájem. Přiměřenost přitom bude posuzována z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody, jejíž náhrada je požadována, a konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Při odpovědi na otázku, zda a případně v jakém rozsahu lze vznik škody přičíst i poškozenému z toho důvodu, že proti němu nezakročil způsobem přiměřeným okolnostem, je třeba se ptát, do jaké míry byl vznik škody pro žalobce předvídatelný. Pokud by totiž předvídatelným nebyl, nebylo by možno po něm spravedlivě požadovat, aby proti jeho vzniku zakročil. Nejvyšší soud zde vychází z přesvědčení, že nikdo není povinen předvídat protiprávní jednání druhé osoby, leda by se jeho existence či potencionalita podávaly z konkrétních okolností případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020).

27. V kontextu s citovanou právní úpravou a judikaturou je v projednávané věci podstatné, že žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu při lustraci pozemků tvořících původní církevní majetek, který vyústil v rozhodnutí příslušného [správní orgán] o pozemkových úpravách nerespektující zákonná omezení nakládání s původním církevním majetkem, respektive v negativní rozhodnutí o restitučním nároku žalobkyně. Při úvahách o tom, v jaké míře lze vznik shora specifikované škody, jejíž náhrady se žalobkyně nyní domáhá, přičítat právě žalobkyni z toho důvodu, že proti vzniku škody přiměřeným způsobem nezakročila, je třeba vyjít zejména z toho, že nikdo zásadně není povinen předvídat protiprávní jednání druhé osoby. Uvedené pak platí zejména v případě protiprávního jednání orgánů veřejné moci, neboť soukromé subjekty mají legitimní očekávání, že orgány veřejné moci budou ve vztahu k nim a jejich právům postupovat v souladu se zákonem. V posuzovaném případě pak z provedeného dokazování a ani z tvrzení účastníků nevyplynuly žádné konkrétní okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že pro žalobkyni byl nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci a vznik předmětné škody jakýmkoliv způsobem předvídatelný, a tudíž proti uvedenému měla možnost přiměřeným způsobem zakročit.

28. Jak upozornil dovolací soud, povinnost provádět lustraci pro potřeby převodů restituovaných nemovitostí byla zákonodárcem svěřena pozemkovým úřadům, přičemž při lustraci byly oprávněné osoby odkázány na důvěru ve správnost výsledku lustrace provedené orgánem veřejné moci, totiž pozemkovým úřadem, neboť evidence pozemků je věcí orgánů veřejné moci a nebylo v možnostech jednotlivce, tj. žalobkyně, zjistit, zda je předmětný pozemek veden odděleně od ostatních pozemků ve vlastnictví státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1689/2022). Přisvědčit nelze ani argumentaci žalované o porušení prevenční povinnosti žalobkyně tím, že v řízení o komplexních pozemkových úpravách, probíhajícím v katastrálním území [adresa] od 18. 12. 2006 do[Anonymizováno]19. 3. 2012, nedostatečně bránila svá práva a zájmy. V tomto ohledu je totiž podstatné, že žalobkyně nebyla a ani nemohla být účastníkem uvedeného řízení. Žalobkyně ve zmíněném období nebyla vlastníkem dotčeného pozemku a postavení oprávněné osoby disponujícím konkrétním restitučním nárokem ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi získala až po skončení řízení o komplexních pozemkových úpravách v katastrálním území [adresa], nejdříve účinností uvedeného zákona počínaje dnem 5. 12. 2012. Nepřípadné jsou rovněž námitky žalované v tom smyslu, že žalobkyně má v uvedeném katastrálním území své sídlo, a tudíž měla v rámci plnění své prevenční povinnosti sledovat úřední desky obcí dotčených předmětnými pozemkovými úpravami. Takový požadavek se jeví jako zcela nepřiměřený z pohledu toho, co by bylo možné spravedlivě požadovat, aby činila rozumná osoba na obranu svých práv v rámci předcházení případnému porušení zákona ze strany orgánů veřejné moci a následnému vzniku škody. Nadto při zvažování argumentace žalované sídlem žalobkyně nelze pominout skutečnost, že žalobkyně byla s církevní právnickou osobou [název], která byla původním vlastníkem předmětného pozemku a disponovala předmětným restitučním nárokem, sloučena až po skončení řízení o komplexních pozemkových úpravách, a to dne 6. 8. 2013 na základě rozhodnutí [jméno FO].

29. Ze všech uvedených důvodů a s přihlédnutím k restitučnímu rozměru projednávané věci, představovanému právem chráněným zájmem na zmírnění majetkových křivd spáchaných na církevních právnických osobách, dospěl tedy odvolací soud k závěru, že zjištěné skutečnosti neopodstatňují závěr o tom, že žalobkyně porušila svou prevenční povinnost ve smyslu § 415 a § 417 obč. zák., respektive že se ve smyslu § 2903 o. z. spolupodílela na vzniku škody tím, že neučinila vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla, aby vzniku škody zabránila. Za tohoto stavu nejsou k vyloučení žalobkyní uplatňovaného nároku na náhradu škody nebo jeho části dány zákonné důvody. Opačný závěr by v dané věci neodpovídal zjištěnému skutkovému stavu a ani spravedlivému řešení, naopak by byl způsobilý v řízení o náhradě škody mající svůj původ v porušení tzv. blokačních ustanovení zákona způsobit křivdu další.

30. Zcela nedůvodné jsou také výtky žalované zpochybňující správnost závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti její námitky promlčení. Odvolací soud souhlasí s přiléhavou argumentací soudu prvního stupně, na níž své rozhodnutí v uvedeném směru založil. Nadto lze uvést, že počátek běhu subjektivní tříleté promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§ 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejímu vzniku a že za ni také stát odpovídá. Neodvíjí se naopak od vědomosti žalobce o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost. Ta totiž nemusí časově spadat vjedno s okamžikem vzniku škody. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2012 sp. zn. 28 Cdo 1607/2012). V kontextu s citovanou judikaturou tedy soud prvního stupně nepochybil, pokud v poměrech projednávané věci odvíjel počátek tříleté promlčecí lhůty od okamžiku, kdy na základě zjištěného nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu žalobkyni škoda vznikla, a v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu považoval za okamžik vzniku škody den 20. 7. 2017, kdy byl restituční nárok žalobkyně pravomocně zamítnut v řízení před soudem. Teprve uvedeným okamžikem totiž žalobkyně prokazatelně získala vědomost o tom, že došlo ke vzniku škody a kdo za ni odpovídá. Za situace, kdy nárok na náhradu škody byl žalobkyní uplatněn u soudu žalobou podanou v této věci dne 16. 5. 2018, stalo se tak před uplynutím subjektivní tříleté promlčecí doby, a tudíž je správný závěr, že není promlčen.

31. Konečně neopodstatněnou shledává odvolací soud také námitku žalované o tom, že soud prvního stupně v řízení jednal s nesprávnou organizační složkou státu, respektive že s ohledem na závěr o existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu měl na straně žalované jednat s Českou republikou zastoupenou [správní orgán 3].

32. Z ustálené judikatury plyne, že otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018). Určení příslušné organizační složky státu musí být založeno na typové charakteristice uplatněného nároku, která je zřejmá již ze žaloby, a nikoli na ex post dovozovaných závěrech činěných na základě skutkových okolností konkrétní věci vyplynuvších teprve z provedeného dokazování (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012). Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka. Pojem „téže věci“ je třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben. „Táž věc“ je tedy určena jediným skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním. Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že k újmě došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2582/2017).

33. V projednávané věci ze skutkového vymezení žalobou uplatněného nároku plyne, že žalobkyně uplatňuje pouze jeden nárok na náhradu škody, byť ve výsledku k majetkové újmě žalobkyně došlo řetězením vzájemně propojených příčin a následků, kdy adekvátním důsledkem nesprávného úředního postupu spočívajícího v nezákonném postupu katastrálního úřadu při lustraci bylo rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách nerespektující zákonná omezení nakládání s původním církevním majetkem, a proces vzniku škody byl v důsledku uvedeného završen pravomocným zamítnutím restitučního nároku žalobkyně [správní orgán], respektive v řízení před soudem. Je tedy opodstatněn závěr, že k majetkové újmě žalobkyně došlo v působnosti několika organizačních složek státu, a tudíž jsou ve smyslu citované judikatury splněny podmínky pro to, aby v řízení v této věci jednala za stát jediná organizační složka, a to v souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. [ústřední orgán].

34. Ze všech uvedených důvodů dospěl tedy odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobě co do žalobního požadavku na náhradu škody ve výši 208 312 Kč s příslušenstvím vyhověl, a nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil.

35. O nákladech odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada těchto nákladů v celkové výši 45 871,10 Kč. Náklady žalobkyně v odvolacím a dovolacím řízení spočívají v nákladech jejího právního zastoupení, jejichž výše byla vypočtena z tarifní hodnoty 208 312 Kč (předmět odvolacího a dovolacího řízení) a odpovídá součtu odměny advokáta 36 560 Kč za čtyři úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání z 13. 11. 2023, účast při ústním jednání před odvolacím soudem dne [datum], sepis vyjádření k dovolání z 29. 7. 2024, účast při ústním jednání před odvolacím soudem dne [datum]) po 9 140 Kč dle § 7 bod 6, § 11 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrady hotových výdajů 900 Kč za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, paušální náhrady hotových výdajů 450 Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrady 21% daně z přidané hodnoty ve výši 7 961,10 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř.