72 Co 394/2024 - 646

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň JUDr. Zuzany Sváčkové a Mgr. Pavly Polednové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] za účasti vedlejšího účastníka: [Jméno účastníka], IČO [IČO účastníka] soudní exekutor Exekutorského úřadu [adresa] sídlem [Adresa účastníka] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o náhradu škody a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. srpna 2024, č. j. 23 C 2/2011-608, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o částce 497 500 Kč, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o částce 581 750 Kč, potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 497 500 Kč od 1. 6. 2011 do 16. 1. 2024, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 497 500 Kč a částky 581 750 Kč (výrok I) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení; žalované ve výši 2 160 Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalované k rukám jeho zástupkyně ve výši 1 080 Kč (výroky II a III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tvrzením, že nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro [adresa], k němuž došlo v řízení vedeném pod sp. zn [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], a sp. zn. [spisová značka], mu vznikla nemajetková újma, za kterou žádá zadostiučinění ve výši 2 106 125 Kč, a dále škoda, kterou požaduje nahradit ve výši 3 500 000 Kč.

3. Ze shodného tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že řízení vedené Obvodním soudem pro [adresa] (dále jen „obvodní soud“) pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno dne 6. 10. 1998, a řízení vedené týmž soudem pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno dne 13. 10. 1998, byla zahájena žalobami podanými společností [společnost] požadujícími po žalobci (tehdy v postavení žalovaného) zaplacení částky 76 653 Kč s příslušenstvím a částky 81 705 Kč s příslušenstvím. V obou zmíněných řízeních byl žalobci usneseními obvodního soudu ze dne 5. 10. 1999 ustanoven opatrovník a dne 28. 8. 2000 byly vyhlášeny vyhovující rozsudky, na nichž byla poté vyznačená doložka právní moci, a to ke dni 18. 10. 2000. V tomto období však žalobce o existenci zmíněných řízení nevěděl (bylo jednáno totiž pouze s jeho opatrovníkem). V červnu 2003, kdy se žalobce o těchto řízeních dozvěděl (v souvislosti se svou žádostí o poskytnutí úvěru), podal žaloby pro zmatečnost, které však byly usneseními obvodního soudu ze dne 17. 2. 2005 a ze dne 21. 10. 2003 zamítnuty. Kromě toho žalobce podal odvolání proti oběma rozsudkům obvodního soudu ze dne 28. 8. 2000, přičemž tato odvolání byla akceptovaná jako včas podaná až usneseními Městského soudu v [místo] (dále jen „odvolací soud“) ze dne 21. 1. 2010 a ze dne 9. 2. 2010. Řízení vedené obvodním soudem pod sp. zn. [spisová značka] pak bylo skončeno rozsudkem ze dne 20. 9. 2011, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2011 a řízení vedené týmž soudem pod sp. zn. [spisová značka] bylo skončeno usnesením ze dne 8. 12. 2011 (o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby), které nabylo právní moci dne 29. 12. 2011. V mezidobí, konkrétně dne 20. 9. 2002, společnost [společnost] navrhla exekuci obou zmíněných rozsudků, čímž došlo k zahájení exekučních řízení vedených obvodním soudem pod sp. zn. [spisová značka] pro částku 76 653 Kč s příslušenstvím (na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 28. 8. 2000, č. j. [spisová značka],) a pod sp. zn. [spisová značka] pro částku 66 962 Kč s příslušenstvím (stanovenou rozsudkem obvodního soudu ze dne 28. 8. 2000, č. j. [spisová značka]). Usnesením obvodního soudu ze dne 5. 10. 2002 byly obě exekuce nařízeny a jejich provedením byl pověřený soudní exekutor Exekutorského úřadu [adresa], [tituly před jménem] [jméno FO] (v projednávané věci v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, dále jen „vedlejší účastník“). Jím nejprve vydané exekuční příkazy byly posléze zrušeny a obě exekuční řízení byla zastavena usneseními obvodního soudu ze dne 18. 3. 2010. Následně bylo rozhodováno o nákladech exekučních řízení a o náhradě nákladů vynaložených žalobcem v souvislosti s jím vznesenými námitkami. Exekuce vedená obvodním soudem pod sp. zn. [spisová značka] skončila usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2011 a exekuce vedená týmž soudem pod sp. zn. [spisová značka] skončila usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2011 (jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení). Dále soud prvního stupně zjistil, žalobce uplatnil dne 30. 11. 2010 u žalované nárok na náhradu škody a na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny nesprávným úředním postupem soudu i vedlejšího účastníka v zažalované výši, na což žalovaná reagovala dne 25. 7. 2011 sdělením, že se žalobci za nepřiměřenou délku posuzovaných řízení omlouvá, ale finanční plnění mu neposkytne.

4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst., § 5 písm. a), b) a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V souvislosti s tím předně zkonstatoval, že obě nalézací řízení byla zahájená v říjnu 1998 a ke dni 18. 10. 2000 nabyly právní moci rozsudky, kterými byla tato řízení tehdy skončena. V této době však žalobce o jejich existenci nevěděl, a tudíž (logicky vzato) nemohl trpět nejistotou ohledně jejich výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Vzhledem k tomu, že se žalobce dozvěděl o existenci předmětných řízení dne 20. 6. 2003 (kdy požádal o úvěr a zjistil, že jeho nemovitosti jsou postiženy zmíněnými exekucemi), soud prvního stupně posoudil za počátek jeho nejistoty ohledně výsledku těchto řízení právě tento okamžik. Ve skutečnosti, že žalobce byl nucený čekat na výsledky předmětných řízení po dobu bezmála osmi let, respektive po dobu mírně přesahující osm let (nalézací řízení totiž skončila v listopadu 2011 a v prosinci 2011 a paralelně probíhající exekuční řízení byla ukončená v květnu 2011 a v září 2011) soud prvního stupně posoudil hodnocená řízení jako nepřiměřeně dlouhá, v čemž shledal nesprávný úřední postup spočívající v porušení práv žalobce chráněných článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že žalobce obě pohledávky, které byly předmětem hodnocených řízení (76 653 Kč a 66 962 Kč) zaplatil již v srpnu 2003, soud prvního stupně neshledal jako zásadně ovlivňující žalobcovu nejistotu ohledně výsledku těchto řízení. Žalobce je totiž zaplatil pouze proto, aby mu banka poskytla půjčku, kterou pro své podnikání potřeboval (bez výmazu exekucí z katastru nemovitostí to totiž banka odmítala). Soud prvního stupně proto dovodil, že hodnocená řízení neztratila pro žalobce svůj význam ani po zaplacení předmětných pohledávek, protože i poté se žalobce snažil prokázat své tvrzení o neopodstatněnosti jejich existence. Na tomto základě soud prvního stupně rozhodl, že žalobci náleží ode dne 20. 6. 2003, kdy se o existenci hodnocených řízení dozvěděl, zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za každý rok trvání každého ze čtyř hodnocených řízení, a to až do doby jejich pravomocného skončení. Zadostiučinění za obě nalézací řízení soud prvního stupně dále snížil o 10 % pro chování žalobce, jímž se na délce těchto řízení podílel (nedůvodnými námitkami podjatosti) a dále je zvýšil o 10 % za podíl soudu na délce řízení (nezákonnými ustanoveními opatrovníka, nevhodným řešením žalob pro zmatečnost i nesprávným posouzením včasnosti žalobcem podaných odvolání), přičemž důvody pro další modifikaci takto stanoveného odškodnění již neshledal (význam hodnocených řízení byl pro žalobce standardní a řízení proběhla pouze na dvou stupních soudní soustavy). U obou exekučních řízení soud prvního stupně důvody pro jakoukoliv modifikaci základní částky odškodnění neshledal. Za nepřiměřenou délku řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. [spisová značka], které ve vztahu k žalobci trvalo osm let a pět měsíců (od 20. 6. 2003, kdy se žalobce o řízení dozvěděl, do 1. 11. 2011, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnutá) tak žalobci náleží zadostiučinění ve výši 126 250 Kč, za nepřiměřenou délku řízení vedeného týmž soudem pod [spisová značka], které ve vztahu k žalobci trvalo osm let a sedm měsíců (od 20. 6. 2003 do 29. 12. 2011, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení) zadostiučinění ve výši 128 750 Kč, za řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], které ve vztahu k žalobci trvalo osm let a tři měsíce (od 20. 6. 2003 do 5. 9. 2011, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení) odškodnění ve výši 123 750 Kč a za nepřiměřenou délku řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. [spisová značka], které ve vztahu k žalobci trvalo sedm let a jedenáct měsíců (od 20. 6. 2003 do 18. 5. 2011, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení) satisfakci ve výši 118 750 Kč, celkem tedy 497 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobce částkou 497 500 Kč odškodnila, soud prvního stupně zamítl žalobu jak v rozsahu částky 497 500 Kč, tak ve zbývající části, tj. ve výši 581 750 Kč. Výroky o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm soudu prvního stupně předně vytkl, že nerespektoval pokyny odvolacího soudu, čímž učinil své rozhodnutí zmatečným a tudíž nepřezkoumatelným. Dále žalobce zdůraznil, že pro poškozenou osobu je důležitá nejen výše náhrady nemajetkové újmy, ale také okolnosti, za nichž je poskytnuta (plynutím času se totiž význam satisfakce oslabuje). Soud prvního stupně měl proto přiznat žalobci nejen zadostiučiněním za nemajetkovou újmu (vzniklou nepřiměřenou délkou hodnocených řízení), ale také žalobcem požadované příslušenství spočívající v zákonných úrocích z prodlení, které uplatnil ve svém podání ze dne 6. 1. 2014. V tomto podání totiž uvedl nejen to, že požaduje zákonné úroky z prodlení (tedy ve výši stanovené příslušným vládním nařízením), ale také to, že je požaduje od okamžiku, kdy uplynula šestiměsíční doba počítaná od doručení jeho požadavku o odškodnění žalované (tedy ode dne 1. 6. 2011). Z uvedených důvodů je žalobce přesvědčený, že svůj požadavek na přiznání úroků z prodlení uplatnil včas, srozumitelně a určitě. Soud prvního stupně toto podání doručil žalované i vedlejšímu účastníku, takže i oni jsou od této doby se zmíněným požadavkem seznámeni. Dále žalobce uvedl, že zadostiučinění požaduje od počátku hodnocených řízení (protože už tehdy se o nich dozvěděl, nicméně byl ubezpečený, že se nemá strachovat), základní částku odškodnění žádá vyšší, než stanovil soud prvního stupně a nesouhlasí ani s modifikací této částky, kterou soud prvního stupně použil. Za současného zdůraznění, že považuje usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2024, č. j. [spisová značka] (jímž byla zamítnuta jeho žádost na rozšíření žaloby o úroky z prodlení) za chybné, proto žalobce navrhl, aby odvolací soud toto usnesení přezkoumal a úroky z prodlení mu přiznal ve výši 7,75 % z částky 497 500 Kč od 1. 6. 2011 do 16. 1. 2024 (včetně) a dále uložil žalované povinnost zaplatit (v souladu s úvahou odvolacího soudu) vyšší odškodnění, než mu přiznal soud prvního stupně a konečně aby mu neukládal povinnost nahradit náklady řízení žalované a vedlejšímu účastníku.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil. K odvolacím námitkám žalobce pak předně připomněla, že usnesení prvostupňového soudu, jímž zamítl žalobcův návrh na změnu žaloby (tj. rozšíření žaloby o úroky z prodlení) již nabylo právní moci, protože podle § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proti němu není odvolání přípustné. Soudem prvního stupně nepřipuštěný požadavek žalobce na úroky z prodlení proto není a ani nemůže být předmětem odvolacího řízení, a to přesto, že žalobce jej nyní nově specifikoval. Ani požadavek žalobce na poskytnutí odškodnění nad rámec toho, co mu již bylo uhrazeno, tj. nad částku 497 500 Kč, žalovaná nepovažuje za opodstatněný, protože již poskytnuté zadostiučinění je zcela odpovídající újmě, kterou žalobce v hodnocených řízeních utrpěl.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že toto odvolání je důvodné pouze částečně. Takto rozhodl při jednání konaném v nepřítomnosti vedlejšího účastníka, který ačkoliv byl včas a řádně k odvolacímu jednání předvolán se k tomuto jednání bez omluvy nedostavil (§ 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř.).

8. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně ve věci rozhodl již čtyřikrát, nejprve rozsudkem ze dne 7. 2. 2014, č. j. [spisová značka], jímž žalobu zamítl. Městský soud v [místo] rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 3 868 125 Kč (tj. ohledně nároků č. 3, 4 a 15) jako věcně správný potvrdil a ve zbytku, tedy ohledně částky 1 738 000 Kč a v nákladových výrocích napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Řízení o dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2016, č. j. [spisová značka], zastavil. Předmětem pokračujícího řízení tak zůstalo třináct z původních šestnácti dílčích nároků, konkrétně požadavky žalobce uvedené v žalobě pod položkami 1), 2), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 14) a 16). V pořadí druhým rozsudkem soud prvního stupně žalobu, jejímž předmětem zůstala částka 1 738 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Tento rozsudek Městský soud v [místo] rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. [spisová značka], potvrdil ve výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 658 750 Kč, a ve zbývající části tohoto výroku, tj. ohledně částky 1 079 250 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V pořadí třetím rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 497 500 Kč, zamítl žalobu o zaplacení částky 581 750 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek odvolací soud zrušil usnesením ze dne 15. 5. 2024, č. j. [spisová značka], protože soud prvního stupně doposud nerozhodl o žalobcem požadované změně žaloby. V pořadí čtvrtým rozsudkem soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu (tj. jak ohledně žalovanou již zaplacené částky 497 500 Kč, tak ve zbývající části 581 750 Kč, zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

9. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu ohledně žalovanou zaplacené částky 497 500 Kč zpět, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v této části zastavil (§ 222a o. s. ř.).

10. Ohledně věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, ze kterého odvolací soud rovněž vychází. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů též odpovídající skutková zjištění a věc správně právně posoudil, a s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud s výstižným a logickým odůvodněním napadeného rozsudku ohledně výše žalobci přiznaného odškodnění ztotožňuje, pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje.

11. K odvolacím námitkám žalobce tak odvolací soud pouze dodává, že soudní judikatura dovodila (jak soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil), že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl žalobce v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Odškodňována je tedy žalobcova újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012 a ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Pro spravedlivé rozhodnutí o zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě, kterou žalobce trpěl ohledně výsledku hodnocených řízení, je proto třeba považovat okamžik, kdy se o existenci těchto řízení skutečně dozvěděl (pakliže totiž o nich nevěděl, tak logicky vzato, nemohl trpět ani jakýmkoliv stresem s touto skutečností spojeným). Soud prvního stupně proto postupoval správně, když označil za počátek nejistoty žalobce červen 2003, kdy ho banka v souvislosti s jeho žádostí o úvěr informovala, že na jeho majetek jsou vedeny exekuce (a proto se zdráhala mu úvěr poskytnout). Tomuto okamžiku také odpovídá počátek žalobcovy procesní aktivity směřující k odklizení exekucí (spočívající v podání žalob pro zmatečnost a odvolání proti rozsudkům vydaným v nalézacích řízeních a také v zaplacení dlužných částek oprávněnému).

12. Dále odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že při stanovení základní částky odškodnění je podstatná především délka hodnoceného řízení. Trvalo-li tedy řízení tak dlouho, že jeho délku lze označit jako extrémní (tj. byla-li jeho délka mnohem vyšší, než by bylo možné s ohledem na náročnost věci očekávat), přiznaná základní částka odškodnění by se měla pohybovat při horní hranici intervalu stanoveného Stanoviskem občansko-právního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn206/2011, od částky 15 000 Kč do částky 20 000 Kč za jeden rok řízení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015). Za délku blížící se délce extrémní, je soudní praxí považováno řízení přesahující deset let, za délku extrémní jsou považována řízení, která trvají ještě déle, nicméně vždy v porovnání s konkrétní náročností a specifiky každého případu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

13. Popsanou soudní judikaturou, resp. soudní praxí, se soud prvního stupně řídil a důvody, které jej vedly ke stanovení základní částky odškodnění ve výši 15 000 Kč za každý rok trvání hodnocených řízení, v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě objasnil. Takto stanovená základní částka odškodnění za řízení vedená vesměs po dobu osmi let je i podle odvolacího soudu přiléhavá jak již zmíněné délce hodnocených řízení, jejich celkem běžné náročnosti, podílu soudu na celkové délce těchto řízení a konečně i standardnímu významu hodnocené věci pro žalobce (daného výší dvou pohledávek, o které v hodnocených řízeních šlo).

14. Jak již bylo zmíněno, účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl žalobce v důsledku nepřiměřeně dlouze vedených řízení uveden a v níž byl udržován. Odškodňována je tedy jeho újma způsobená nejistotou ohledně výsledků dotčených řízení. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci šlo o dvě pohledávky, jejichž celková výše se pohybovala v rozpětí od částky 150 000 Kč do částky 160 000 Kč, nastolení právní jistoty ohledně předmětu posuzovaných řízení bylo pro žalobce jistě žádoucí, nikoliv však zásadním způsobem zasahující do jeho dosavadního běžného způsobu života. Význam předmětu hodnoceného řízení, který byl pro žalobce standardní, proto důvodem pro další modifikaci základní částky odškodnění není.

15. Dále odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v jeho závěru, že v obou nalézacích řízeních se žalobce i soud na délce řízení podíleli; žalobce opakovanými nedůvodnými podáními a soud nezákonnými ustanoveními opatrovníka, nevhodným řešením žalob pro zmatečnost i nesprávným posouzením včasnosti žalobcem podaných odvolání. Podílu žalobce na celkové délce nalézacích řízení je proto i podle odvolacího soudu odpovídající snížení základní částky odškodnění o 10 % a popsanému podílu soudu je přiměřené zvýšení této částky, a to také o 10 %.

16. Důvody pro další modifikaci základní částky odškodnění dány nejsou (význam hodnocených řízení byl pro žalobce standardní a všechna řízení proběhla pouze na dvou stupních soudní soustavy).

17. Lze tedy shrnout, že šlo-li v řízeních vedených Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], a sp. zn. [spisová značka] o dvě pohledávky, jejichž celková výše nepřesáhla 160 000 Kč, a odškodnění bylo za nepřiměřenou délku těchto řízení poskytnuto žalobci celkem ve výši 497 500 Kč (tedy ve výši významně převyšující částky, o které v hodnocených řízeních šlo), jde o satisfakci způsobilou spravedlivě odškodnit jak újmu způsobenou žalobci délkou hodnocených řízeních, tak délkou řízení kompenzačního.

18. Rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut požadavek žalobce na poskytnutí peněžitého zadostiučinění nad rámec částky 497 500 Kč, tj. co do požadavku na zaplacení 581 750 Kč, proto odvolací soud jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

19. Soudní judikatura dovodila, že odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán (byť formálně nezrušeným) usnesením, jímž soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Je tedy oprávněn a případě uplatnění relevantní námitky (§ 205 odst. 2 písm. c/, g/ o. s. ř.) dokonce povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby přezkoumat (srovnej například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněné pod číslem 394/2016 Sb., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018).

20. Odvolací soud proto k odvolání žalobce přezkoumal rovněž usnesení prvostupňového soudu ze dne 2. 8. 2024, č. j. [spisová značka]. Vzhledem k tomu, že žalobce požaduje rozšíření žaloby o úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 497 500 Kč od 1. 6. 2011 do 16. 1. 2024, jedná se o nárok, který má zjevnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, jeho projednání tedy není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, a jsou tak splněny podmínky dané § 95 o. s. ř., pro kterou bylo namístě požadovanou změnu žaloby připustit.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že je na místě o žalobním požadavku žalobce na přiznání úroku z prodlení rozhodnout. Při určení počátku prodlení žalované vyšel odvolací soud z toho, že žalovaná byla povinna poskytnout žalobci zadostiučinění nejpozději do šesti měsíců ode dne 30. 11. 2010, kdy u ní svůj nárok uplatnil (§ 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb.). Vzhledem k tomu, že tak učinila až dne 16. 1. 2024, dnem 1. 6. 2011 se ocitla v prodlení s tímto plněním. Odvolací soud jí proto uložil, aby zaplatila žalobci úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 497 500 Kč (§ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) počítaný ode dne 1. 6. 2011 do dne 16. 1. 2024, a to ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

22. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2, 3 a § 224 odst. 2 o. s. ř. Vyšel přitom z toho, že žalobce učinil předmětem tohoto řízení v zásadě dva typy nároků, a to nárok na odškodnění majetkové újmy a újmy nemajetkové, přičemž byl úspěšný pouze s požadavkem na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu a výše přiznaného zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Na základě uvedeného tedy odvolací soud dospěl k závěru, že zmíněné míře úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci a spravedlivému řešení neodporuje, aby každý z účastníků nesl náklady řízení před soudy obou stupňů ze svého.

Poučení