72 CO 80/2022-206

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. prosince 2021, č. j. 21 C 32/2020-172,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parcelní [číslo] v katastrálním území Stará Říše.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 23 800 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) odvoláním napadeným rozsudkem, jeho výrokem I., určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovité věci – konkrétně pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] (dále též jen„ sporný pozemek“). Výrokem II. rozsudku uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně zaplatit náhradu nákladů vzniklých v řízení úspěšnému žalobci.

2. Prvostupňový soud primárně dovodil, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho vlastnického práva (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.s.ř.“), to na podkladě tvrzeného vydržení, neboť ve veřejném seznamu je nyní jako vlastník sporného pozemku zapsán žalovaný a bez určení vlastnického práva žalobce nelze změny zápisu ve veřejném seznamu dosáhnout; právo žalobce ke spornému pozemku je tak nejisté.

3. Pokud se týká věci samé, na podkladě rekapitulace provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu prvostupňový soud uzavřel, že žalobci svědčí vlastnické právo ke spornému pozemku, a to z titulu jeho řádného vydržení. Vysvětlil, že pokud se žalobce stal v lednu 1990 vlastníkem sousedících pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo], přičemž současně se chopil držby i pozemku sporného, který byl spolu s nabytými pozemky oplocen a užíván předky žalobce již od 30. let 20. století (a to ještě s dalšími pozemky [parcelní číslo] a p. č. st. 165, jichž spoluvlastníkem v rozsahu podílu id. 2/3 se žalobce stal v roce 1998), jednalo se o omluvitelný omyl v rozsahu nabytého vlastnického práva k pozemkům [parcelní číslo] a [parcelní číslo] a dobrou víru žalobce o tom, že mu sporný pozemek patří (to i ve vztahu k nabývacímu titulu, u něhož podle prvostupňového soudu postačovalo, že i přes jeho absenci žalobce byl v dobré víře o tom, že tu takový nabývací titul je). To i z pohledu poměru celkové rozlohy všech zaplocených a desetiletí rodinou žalobce užívaných pozemků (6 697 m², nepravidelného tvaru, svažitých a zarostlých vzrostlými stromy, znemožňujícími výhled na celý pozemek) ku rozloze pozemku sporného (781 m²). Prvostupňový soud proto uzavřel, že žalobce vzhledem ke všem okolnostem jednal v dobré víře, pokud se chopil držby sporného pozemku a jako vlastní jej užíval, a to po dobu delší než potřebných 10 let pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci vydržením (ve smyslu ust. § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, dále jen„ obč. zák.“). Svoji dobrou víru pak žalobce dle závěru prvostupňového soudu neztratil ani v souvislosti s úkony ve správním řízení při žádosti o umístění stavby (žalobcova domu [adresa] na nově vytyčovaném stavebním pozemku p. č. st. 354) a jeho kolaudací, ani v souvislosti s možností seznámit se snímkem pozemkové mapy z roku 1989 a s v roce 1995 zhotoveným geometrickým plánem, který však nezachycuje pozemky v místě„ v celém svém rozsahu“, přičemž hranice pozemků žalobcem vlastněných ani neprobíhala v blízkosti vytyčované stavby. Prvostupňový soud hodnotil možnosti žalobce seznámit se se skutečným stavem věci jako člověka průměrného a nikoli„ prizmatem doby současné“, ale naopak z pohledu doby po revoluci v roce 1989, kdy se teprve utvářelo povědomí o vlastnickém právu, možnostech ověřovat informace v katastru nemovitostí (po roce 1992), možnostech držby cizího pozemku apod.; za takových okolností prvostupňový soud uzavřel, že ani při zachování jim odpovídající obvyklé opatrnosti, nemohl žalobce získat pochybnost o tom, že drží pozemek, jenž nevlastní. Významnou dále prvostupňový soud shledal i okolnost dlouhodobosti nerušené držby pozemku žalobcem po dobu 24 let (až do roku 2014, kdy byl žalobce, jak vyplynulo z provedeného dokazování, starostou žalovaného upozorněn na skutečnost, že část oploceného pozemku, který užívá, je ve vlastnictví žalovaného), resp. 60 let jeho právními předchůdci, když po celou tuto dobu nebyly nikým činěny žádné kroky, které by držbu sporného pozemku zpochybnily.

4. Současně, na podkladě týchž zjištění, prvostupňový soud uzavřel, že nebyly naplněny podmínky žalobcem původně tvrzeného nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku ve formě tzv. mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 a § 3066 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen„ o. z.“, neboť v tomto případě bylo zákonem stanoveno, že k mimořádnému vydržení nemůže dojít dříve než dnem [datum] (při, jak doplnil prvostupňový soud, prokázání poctivé držby a uplynutí doby 20 let). Stala-li se, jak shora uvedeno, žalobcova držba sporného pozemku nepoctivou dle závěrů prvostupňového soudu již v roce 2014, je mimořádné vydržení vyloučeno.

5. Pokud se týká náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšnému žalobci (obecně ve smyslu ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „ o. s. ř.“), tyto bylo uloženo žalovanému a vedlejšímu účastníkovi zaplatit společně a nerozdílně, k rukám zástupkyně žalobce a to pouze ve výši, v níž nebyly zohledněny náklady vynaložené v souvislosti s neúspěšnými návrhy žalobce na vydání předběžného opatření a na vyslovení nesouhlasu se vstupem vedlejšího účastníka na straně žalovaného do řízení.

6. Proti rozsudku se odvolal žalovaný a navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítne. Namítl nesprávné právní posouzení věci a to, že prvostupňový soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Konkrétně měl za to, že nebyla správně posouzena ztráta žalobcovy dobré víry a omluvitelnosti jeho omylu ohledně vlastnictví k oploceným pozemkům, užívaných bez řádného nabývacího titulu jeho předky, a to dle žalovaného již v době po nabytí nemovitých věcí v roce 1990 (pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo], oplocených spolu se sporným pozemkem), kdy se do sféry žalobce v souvislosti se stavebním řízením dostaly dokumenty (mapa katastru), z nichž bylo možno dovodit, že zaplocen a fakticky užíván je i cizí (sporný) pozemek. Žalobce se tak seznámil s dokumenty (byť za účelem posouzení, velikosti a umístění zamýšleného domu na nově nabytých pozemcích), které u něho mohly z objektivního hlediska vyvolat pochybnost o tom, že mu sporný pozemek po právu patří (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3251/2020) a jeho omyl o vlastnickém právu již nebylo možno ani s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci považovat za omluvitelný (též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2190/2000) – v tomto ohledu tedy měl žalovaný závěry prvostupňového soudu za nesprávné. Žalobce podle smlouvy nabyl pouze dva pozemky, nikoli tři, přičemž bylo dle žalovaného zcela zjevné, že hranice plotu kopírují i hranice pozemku sporného (tehdy [parcelní číslo]). Tvar oplocení přitom dle žalovaného neodpovídal pravidelnému tvaru žalobcem nabytých pozemků; díky spornému pozemku mělo naopak oplocení výrazný tvar špice trojúhelníku, tedy snadno rozpoznatelný rozdíl oproti rovné hranici. Všechny tyto skutečnosti byly dle žalovaného patrné i z geometrického plánu vyhotoveného v roce 1995.

7. Konečně, dle žalovaného bylo i z průběhu soudního řízení zřejmé, že vysokoškolsky vzdělaný žalobce má velký přehled o majetku rodiny, a to i do daleké minulosti, tím spíše byly popisované okolnosti u něho způsobilé vyvolat pochybnost o tom, že mu sporný pozemek po právu patří. Žalovaný naopak sporný pozemek v minulosti ponechal rodině žalobce v bezplatném užívání a nežádal ani jeho vyklizení, to v rámci snahy o nenarušování sousedských vztahů.

8. Žalobce v rámci svého vyjádření k podanému odvolání připomněl svá dosavadní procesní stanoviska v tom smyslu, že sporný pozemek je rodinou žalobce spolu s ostatními užíván více než 80 let; zaplocené pozemky o několika parcelních číslech v nikým nezpochybňovaných hranicích tvoří jeden kompaktní celek nepravidelného tvaru, osázený stromy, obhospodařovávaný a převáděný toliko v rámci žalobcovy rodiny. Geometrický plán, který žalobce nechal zpracovat v souvislosti s výstavbou svého domu [adresa] za účelem zaměření jeho polohy, obsahoval pouze částečné zakreslení okolních pozemků a nebyl pořizován za účelem stanovení hranic pozemků – pochybnosti o oprávněnosti držby na plánu nezakresleného pozemku sporného proto objektivně u žalobce vyvolat nemohl (tyto skutečnosti jsou pak dle žalobce odlišné od skutkové situace projednávané žalovaným odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu). Z dalšího provedeného dokazování pak dle žalobce vyplynulo, že žalovaný neměl povědomí o umístění svých pozemků a nestaral se o ně. Napadený rozsudek měl proto žalobce za věcně i právně správný, úvahy prvostupňového soudu za nikoli nepřiměřené a v souladu s judikaturou vyšších soudů. Navrhl jej proto potvrdit.

9. Vedlejší účastník se k podanému odvolání a k věci samé vyjádřil až podáním ze dne [datum]. Rozsudek prvostupňového soudu měl za právně nesprávný a založený na nesprávných skutkových zjištěních; navrhl jej změnit tak, že bude žaloba zamítnuta, případně napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Podrobně rozvedl, z jakých důvodů nemá za správný závěr prvostupňového soudu o omluvitelném omylu žalobce v otázce nabytí vlastnictví sporného pozemku a o jeho dobrověrné (oprávněné) držbě jako vlastního. Ke spornému pozemku jako samostatně evidovanému, s nezanedbatelnou výměrou, nesvědčí žalobci žádný nabývací titul a pokud byl žalobce v této otázce skutečně v omylu, pak se jednalo pouze o jeho subjektivní přesvědčení, nikoli o dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem, že tu (byť domnělý) nabývací titul existuje. Dle vedlejšího účastníka jsou nesprávné i úvahy prvostupňového soudu o tom, že omluvitelnost omylu žalobce nezpochybnily ani značná výměra sporného pozemku a jeho tvar, jakož ani nesrovnalost v počtu žalobcem nabytých pozemků a pozemků, jejichž držby se fakticky ujal. Dle názoru vedlejšího účastníka přesvědčení žalobce viditelně kolidovalo se skutečným stavem věcí, tím spíše, pokud je vysokoškolsky vzdělanou osobou, byl účastníkem správního řízení týkajícího se stavby domu [adresa], dodával úřadu podklady pro rozhodnutí a všechna je obdržel. Žalobce tak svoji dobrou víru o tom, že užívá sporný pozemek jako vlastní, ztratil v blízké době po nabytí pozemků sousedních (dle smlouvy, kde jsou dva nabývané pozemky jasně označeny, odlišně od na ně navazujícího pozemku sporného, jehož podoba je zřejmá z dalších listin), v souvislosti s vyhotovením pozemkové mapy, pořízením projektu na stavbu domu a podáním žádosti na stavební úřad s připojenými rozhodnými listinami.

10. Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), z pozice účastníka řízení (§ 90 o.s.ř.) jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl rozsudek soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. à contrario), a to z odvolacích důvodů podřaditelných pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto po provedeném jednání a částečném zopakování dokazování, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

11. Odvolací soud primárně konstatuje, že se ztotožnil se závěry soudu prvostupňového stran existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení jeho vlastnického práva ke spornému pozemku a na tyto pro stručnost odkazuje. Obdobně lze odkázat na podrobně specifikovaná skutková zjištění prvostupňového soudu, založená jak na nesporných tvrzeních stran (ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř.), tak na provedeném dokazování. Lze uzavřít, že není jakkoli sporná současná evidence vlastnického práva žalovaného ke spornému pozemku, ani žalobcova k pozemkům souvisejícím (primárně těch nyní evidovaných pod [parcelní číslo] a [parcelní číslo]), sporná pak nebyla ani geneze vzniku nyní existujících (vymezených) pozemků a způsob jejich postupných převodů, to opět nejméně v rozsahu pozemků souvisejících se sporným (s ním zaplocených) – tzv.„ horní zahrada“.

12. Též s odkazem na odvolacím soudem opakované dokazování lze pro přehlednost na tomto místě k právě uvedenému upřesnit, že žalobce nejprve v rámci žaloby specifikoval své pozemky, jež držela jeho rodina od 30. let dvacátého století způsobem, jak jsou nyní evidovány ve veřejném seznamu, tj. jako p. [číslo] [parcelní číslo], což není zcela přesná specifikace s ohledem na skutečnost, že takto číselně označené parcely v průběhu času doznávaly změn, byly k nim přislučovány části parcel sousedních, když ostatně i pozemek sporný, nyní označený parcelním [číslo] je pouze zůstatkovým dílem původního rozlehlého pozemku [parcelní číslo]. Na provedené hodnocení věci, jak bude popsáno dále, však tyto skutečnosti neměly podstatný vliv.

13. I v rámci opakovaného výslechu před odvolacím soudem žalobce setrval na stanovisku, že pochybnost o tom, zda je vlastníkem úplného celku tzv. horní zahrady, získal až v lednu 2020, v souvislosti se záměrem žalovaného směřujícího k prodeji sporného pozemku vedlejšímu účastníkovi, u něhož vyšlo najevo, že je k zahradě připlocen. Teprve následně, jak se vyjádřil v rámci své výpovědi, se žalobce začal zajímat o skutečný stav evidence vlastnického práva ke spornému pozemku a archiválie s tím související. Zřejmě tedy až nyní žalobce získal povědomí o domnělém titulu, který by mu vůbec měl svědčit právě ve vztahu ke spornému pozemku (či pozemku, z něhož by byl do stávající podoby oddělen) – zamýšlené kupní smlouvě z roku 1933 (projednané zastupitelstvem žalovaného), podle které měla žalobcova prateta za účelem vymezení budoucího stavebního místa k domu na p. č. st. 165 zakoupit mj. část tehdejšího pozemku [parcelní číslo]. U této smlouvy však v rámci provedeného dokazování vyšlo najevo, že k řádnému převodu jakékoli části pozemku [parcelní číslo] na pratetu žalobce nikdy nedošlo; situační plánek u projektu domu z 30. let zjevně představuje stav, jehož bylo zamýšleno co do podoby nového stavebního místa a jeho okolí dosáhnout, nicméně se tak nestalo, jak plyne z mapových podkladů pozdějších (zejména geometrického plánu z roku 1936). Malou část pozemku [parcelní číslo] zakoupil až později [jméno] [jméno] a tato byla ovšem ihned při vkladu vlastnického práva přisloučena k tehdejšímu pozemku [parcelní číslo]. Lze proto uzavřít, že žalobci ani jeho předchůdcům nikdy nesvědčil žádný právní titul, z něhož by bylo lze dovozovat vlastnické právo k pozemku nyní evidovanému pod p. [číslo] v němž by byl některý jejich pozemek tímto parcelním číslem označen. Již jen závěr prvostupňového soudu o tzv. putativním (domnělém) titulu, tedy že by mohl být žalobce akceptovatelně přesvědčen o tom, že tu je právní titul svědčící o jeho vlastnickém právu ke spornému pozemku (jakkoli byl sporný pozemek – samostatně evidovaný, specifického tvaru – dlouhodobě připlocen k dalším v rámci tzv.„ horní zahrady“), se proto ve světle shora uvedených skutečností jeví odvolacímu soudu jako neudržitelný. Resp., žalobcovo subjektivní přesvědčení o tom, že jeho předchůdci byli vlastníky sporného pozemku, neobstojí za situace, kdy by při toliko běžné opatrnosti a zájmu mohl zjistit, že tu takový právní titul k pozemku s označením odpovídajícím spornému není a nikdy nebyl.

14. Ve vztahu k žalobci je pak domněnka o existenci vlastnického titulu ke spornému pozemku vyloučena zcela – žalobce sám nikdy pozemek s parcelním [číslo] (resp. později [parcelní číslo]) nevlastnil, v oblasti tzv. horní zahrady nabyl v roce 1990 pouze dva pozemky, a to [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (tedy nikoli samostatně evidovaný a tvarem nezaměnitelný pozemek [parcelní číslo]), jejichž podoba (s horní hranicí rovnou a rovnoběžnou se stěnou posléze zbudovaného domu [adresa]) je výrazně odlišná od zaplocení ve tvaru špice. Znovu nutno zopakovat, že nebylo na počátku zcela vyloučeno možné subjektivní přesvědčení žalobce o tom, že sporný pozemek jako součást tzv. horní zahrady nabyl s ostatními dvěma, resp. že dva jím nabyté pozemky snad mají tvar odpovídající zaplocení tzv. horní zahrady. Nicméně, již snímkem pozemkové mapy z roku 1989, dále kupní smlouvou toliko k pozemkům p. [číslo] v roce 1990, také při zpracování projektové dokumentace k domu [adresa] nebo po vyhotovení geometrického plánu v roce 1995, byl žalobce zjevně opakovaně konfrontován skutečnostmi, z nichž mohl se zřetelem ke všem okolnostem dovodit (při jejich vyhodnocení tak, jak by učinil člověk průměrného rozumu při obvyklé opatrnosti), že sporný pozemek, tj. samostatně evidovaný nepravidelný mnohoúhelník ve špici zaplocené tzv. horní zahrady, zřejmě není (nemůže být) jeho vlastnictvím. Tím spíše, pokud se žalobce sám vyjádřil u odvolacího soudu tak, že si byl vědom, že tzv. horní zahrada sestává z vícero pozemků, přičemž v lednu 2020 mu také ihned bylo jasné, které části tzv. horní zahrady se týká jeho zpochybňované vlastnické právo.

15. Dále, odvolací soud měl, zde shodně se soudem prvostupňovým za to, že domnělé vlastnické právo žalobce bylo žalovaným, konkrétně jeho starostou Svobodou, zpochybněno mnohem dříve, než v žalobcem uváděném lednu 2020. Vyjádření prvostupňovým soudem vyslechnutého místostarosty [příjmení] ani odvolací soud neměl za natolik vnitřně rozporné, že by z něho nebylo možno dovodit, že žalobce byl již v minulosti (v době před lednem 2020, kdy se žalobce a svědek [příjmení] setkali) starostou žalovaného upozorňován na to, že má v zahradě zabraný pozemek, který mu nepatří a je třeba situaci nějak řešit. Nejednalo se sice o oficiální postup žalovaného v podobě kupř. výzvy k vyklizení sporného pozemku, nejméně však o výtku a slovní žádost, aby situace byla vyřešena, jíž si byl žalobce vědom. V tomto smyslu se pak shodně vyjádřil i prvostupňovým soudem vyslechnutý starosta žalovaného [příjmení]. Skutečnost, že byl žalobce zřejmě konfrontován informacemi, z nichž by bylo možné při obvyklé opatrnosti dovodit, že neužívá v rozsahu sporného pozemku svoji vlastní část tzv. horní zahrady, mnohem dříve, než byl žalobce ochoten připustit, pak svědčí podle názoru odvolacího soudu i to, že žalobce v roce 2014 (aniž by dokázal vysvětlit proč tak vlastně učinil) doplnil do přiznání k dani z nemovitých věcí právě i sporný pozemek. Použil přitom snímek pozemkové mapy z roku 1989, která prochází již i správním spisem ke stavbě domu [adresa] z přelomu 80. a 90. let minulého století a měl ji tedy v roce 2014 více než 20 let k dispozici. Toto své počínání, které se žalobce snažil vysvětlit pouze tak, že při příležitosti podání doplňujícího přiznání k dani z nemovitostí k jiným pozemkům pouze„ nadiktoval“ na finančním úřadě podle předmětné mapy pozemkového katastru všechny pozemky, o nichž se domníval, že je vlastní, naopak odvolací soud interpretoval tak, že se žalobce spíše snažil upevnit si svoji pozici domnělého vlastníka poté, co byl obeznámen s tím, že starosta žalovaného vede v patrnosti, že v rámci tzv. horní zahrady nejsou užívány pouze pozemky ve vlastnictví žalobce, ale i pozemek sporný obecní, což se v kontextu výslechu starosty žalovaného stalo poprvé právě někdy kolem roku 2013.

16. K provedenému hodnocení věci prvostupňovým soudem odvolací soud uvádí následující.

17. Primárně nutno uvést, že není zcela přiléhavé východisko použité prvostupňovým soudem při úvaze o splnění podmínek tzv. mimořádného vydržení vlastnického práva, totiž hodnocení poctivosti držby sporného pozemku žalobcem. Aktuální judikatura Nejvyššího soudu se totiž zjevně (s ohledem na znění ust. § 1095 o.z., podle kterého uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá - to neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl) kloní k hodnocení toliko poctivosti úmyslu držitele, nikoli jeho držby. Tuto kategorii pak vykládá kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021, tak, že držitel v poctivém úmyslu„ …drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu.“ Lze tedy shrnout, že podmínkou mimořádného vydržení podle ust. § 1095 o.z. není poctivá držba (ve smyslu ust. § 992 odst. 1 o.z.), ale toliko nedostatek nepoctivého úmyslu držitele.

18. V poměrech projednávané věci hodnotil odvolací soud držbu sporného pozemku žalobcem v nepoctivém úmyslu právě s ohledem na okolnosti let 2013 a 2014, kdy byl žalobce konfrontován sdělením, že sporný pozemek je vlastnictvím žalovaného. Následně pak již žalobce držel sporný pozemek s vědomím, že žalovaného krátí na jeho vlastnickém právu, pokud sporný pozemek užívá sám a dokonce jej prezentoval jako své vlastnictví v rámci dodatečného přiznání k dani z nemovitých věcí – jednal tím v nepoctivém úmyslu. Tento stav vyloučil, aby žalobce mohl sporný pozemek nabýt cestou mimořádného vydržení vlastnického práva k rozhodnému dni [datum] (ve smyslu ust. § 3066 o.z.). Závěr prvostupňového soudu o nenaplnění podmínek pro mimořádné vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalobcem proto odvolací soud v konečném důsledku považoval za správný.

19. Dále se odvolací soud v intencích přezkoumávaného rozhodnutí zabýval případným splněním podmínek pro vydržení řádné, správně prvostupňovým soudem s ohledem na dobu, kdy se žalobce chopil držby sporného pozemku, posouzeným podle ust. § 134 a § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Podle těchto ustanovení se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě, jde-li o nemovitost, v držbě po dobu deseti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.), když oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Judikatorně bylo upřesněno, že v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti, aplikuje se ustanovení § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák., dle kterého se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3361/2015).

20. Co se týká oprávněnosti držby, výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, může být oprávněná a pouze z toho, že se nabyvatel nepřesvědčil, zda je vlastníkem všech pozemků, které užívá, nelze bez dalšího usuzovat na to, že nebyl v dobré víře. Naopak je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 731/2007, ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010 či ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009). Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci, ovšem nikoli na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální (obvyklé) opatrnosti vyhnout. Omyl držitele musí být omluvitelný, musí jít o omyl, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (zde i dále zvýrazněno odvolacím soudem), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).

21. Mezi okolnosti, které je třeba brát při posuzování oprávněnosti držby v úvahu, patří dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zejména poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku (viz usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010), konfigurace hranice v terénu (viz rozsudek ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004), postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (viz rozsudek ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici - zejména katastrální mapa, geometrický plán (viz rozsudek ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015), rozsah užívání právním předchůdcem (viz rozsudek ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005), to, zda právním předchůdcem držitele byla osoba mu blízká (rozsudek ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007) a zda nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek (viz rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1004/2009).

22. Jak již shora opakovaně zmíněno, žalobce byl dle názoru odvolacího soudu v průběhu plynoucí řádné vydržecí doby opakovaně konfrontován existencí listin, na jejichž podkladě bylo možno dle názoru odvolacího soudu s obvyklou mírou opatrnosti nabýt pochybnosti o tom, zda je žalobcova držba sporného pozemku s přihlédnutím ke všem okolnostem držbou oprávněnou. Primárně jde o existující snímek pozemkové mapy zhotovený dne [datum], procházející správním spisem k územnímu rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu žalobce později přiděleného [adresa], z níž je zcela zřejmé (a to i barevně odlišeno červeným zvýrazněním), že stavba se bude týkat toliko žalobcových pozemků p. [číslo] když právě pouze tyto má také žalobce ve svém vlastnictví (jak plyne z nabývacího titulu). V místě se pak nacházel tvarem oproti žalobcovým pozemkům zcela odlišný samostatně evidovaný pozemek [parcelní číslo], když takto číselně označená parcela nikdy listinami dokládajícími vlastnické právo žalobce (ani jeho předchůdců, jak je zřejmé z archiválií žalobcem zajištěných až pro účely přítomného soudního řízení) neprocházela. Žalobce touto pozemkovou mapou disponoval dlouhodobě – prochází spisem o správním řízení, v němž nebyl žalobce zastoupen a sám s příslušným úřadem komunikoval a sám ji také použil v roce 2014 při podání dodatečného přiznání k dani z nemovitých věcí. Odvolací soud měl v té souvislosti za to, že při standardní obezřetnosti a skutečném zájmu o věc, při přístupu hodném rozumu průměrného člověka bylo možno již v souvislosti s budováním rodinného domu [adresa] zjistit, že faktický stav užívání nemovitostí žalobcem v rámci tzv. horní zahrady je odlišný od evidovaného vlastnictví k nim. Žalobce si již tehdy mohl, v každém případě však měl, být vědom toho, že v rámci zahrady užívá cizí pozemek (specifického tvaru a samostatně vymezený parcelním číslem) a dobrou víru o tom, že mu náleží, ztratil v důsledku existence takových listinných podkladů a ve veřejném seznamu evidovaných skutečností, které ji vylučují. Tuto charakteristiku pak dle názoru odvolacího soudu naplňuje též situační plán – výkres [číslo] projektové dokumentace rodinného domu žalobce z prosince 1989 a rovněž zpracovaný geometrický plán z roku 1995, jakkoli tyto mapové podklady sporný pozemek nezobrazují ve své úplnosti – stěžejní části sporného pozemku, s ním sousedící pozemky žalobce a tvar a průběh vlastnické hranice, odlišný od faktického způsobu zaplocení, jsou totiž i z těchto listin zcela zřejmé.

23. Shrnuto, jakkoli by bylo možno v rámci shora specifikovaných charakteristik dobrověrné držby vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve prospěch žalobce zohlednit, že postoj žalovaného jako vlastníka sporného pozemku k jeho držbě žalobcem byl dlouhodobě liknavý a pasivní, že právními předchůdci žalobce v pozici držitele byly vždy osoby mu blízké, a konečně, že žalobcovy pozemky a pozemek sporný tvoří ohrazený ucelený funkční celek v rozsahu, jak byl užíván i právními předchůdci žalobce, stále přetrvaly výrazné překážky pro akceptaci závěru o tom, že by žalobce mohl být považován za dobrověrného držitele sporného pozemku. Odvolací soud totiž neměl za zcela přiléhavou argumentaci stran poměru ploch žalobcových a s nimi drženého pozemku sporného, neboť v místech tzv. horní zahrady (resp. její části po vybudování domu žalobce) ve skutečnosti představoval pozemek sporný takřka polovinu její rozlohy. V žádném případě tedy nešlo o marginální část komplexu užívaných pozemků. Především však byla zřejmá odlišná konfigurace hranic dotčených pozemků v terénu a jejich zakreslení ve všech mapových podkladech, kteréžto byly k dispozici jak v době chopení se držby, tak později, stále však v průběhu plynutí vydržecí doby. Odvolací soud tedy měl za věcně správný závěr soudu prvostupňového, pokud ten uzavřel, že nebyly v případě žalobce naplněny podmínky mimořádného vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku. Se závěrem stran vydržení řádného ovšem nesouhlasil a v důsledku toho byl přezkoumávaný rozsudek ve smyslu ust. § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. změněn tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy žaloba na určení vlastnického práva žalobce zamítnuta.

24. Nad rámec nyní uvedeného odvolací soud dále pouze pro úplnost uvádí, že by nebylo možno bez dalšího vyhovět žalobě i z toho důvodu, že žalobcem užívaná tzv. horní zahrada zjevně svým zaplocením nekopíruje zakreslené hranice pozemku dnešního p. [číslo] pokud je směrem k pozemku [parcelní číslo] oplocení rovné a evidovaná hranice naopak vícečetně zalomena. Argumentace vydržením zaploceného celku tzv. horní zahrady se tedy zjevně týká pouze části sporného pozemku (případně ještě části pozemku sousedního). Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal důvody pro vyhovění žalobě, tuto otázku již dále neřešil. Náklady řízení 25. V důsledku přítomného rozhodnutí odvolacího soudu nutno jako úspěšné účastníky řízení uvažovat žalovaného a vedlejšího účastníka, jimž tak svědčí v obecné rovině právo na náhradu vzniklých nákladů, a to jak v řízení před soudem odvolacím, tak i, s ohledem na změnu přezkoumávaného rozhodnutí, před prvostupňovým soudem (§ 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

26. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným však s ohledem na prokázané skutečnosti týkající se pasivity v uplatňování svého vlastnického práva, liknavosti v přístupu k žalobci a skutečnosti, že je jím bez právního důvodu užíván pozemek ve vlastnictví žalovaného, přichází podle názoru odvolacího soudu v konečném důsledku v úvahu aplikace ust. § 150 o.s.ř. tak, že náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nebude ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným přiznána žádnému z těchto účastníků (jak také byli poučeni při ústním jednání odvolacího soudu). Tyto úvahy se projevily ve výroku II. tohoto měnícího rozsudku, jímž je nově rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i o nákladech před soudem odvolacím (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Podle názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout, že žalobce mohl být ve svém subjektivním přesvědčení o oprávněnosti držby celku zaplocené tzv. horní zahrady v důsledku postoje žalovaného dlouhodobě utvrzován, pokud žalovaný nikdy nepřistoupil k řádné výzvě žalovanému, aby sporný pozemek vyklidil či jej naopak odkoupil, případně si jej pronajal. Celá věc byla řešena teprve v roce 2020, kdy žalovaný přistoupil k zahájení procesu prodeje sporného pozemku, nicméně až po dlouhých letech nečinnosti způsobilé u žalobce vyvolat dojem, že by mohl přeci jen být v minulosti nastalý stav žalovaným akceptován – pročež zahájil přítomné řízení s nákladovými důsledky právě řešenými.

27. Pokud se týká rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalovaného a žalobcem (výrok III. tohoto rozsudku), zde odvolací soud neshledal žádné důvody zřetele hodné, pro které by mělo být úspěšnému vedlejšímu účastníku (je-li v důsledku přítomného rozhodnutí až k odvolání žalovaného žaloba zamítána) právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 o. s. ř.) odepřeno. Je zjevné, že vedlejší účastník v řízení vystupoval v pozici budoucího kupujícího sporného pozemku, na jeho výsledku tedy měl eminentní zájem a nelze mu přičítat ani žádnou okolnost, pro niž bylo právo na náhradu nákladů řízení odepřeno žalovanému.

28. Při určení její výše nutno obecně konstatovat, že náklady účastníka řízení jsou dány mj. odměnou jeho právního zástupce, když otázku, podle kterého právního předpisu má být při rozhodování o náhradě nákladů řízení určena odměna advokáta účastníka, jemuž se náhrada přiznává, upravuje ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., primárně odkazující na zvláštní právní předpis, případně pak na advokátní tarif (vyhlášku č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen„ AT“). S ohledem na stávající absenci jiné právní úpravy je pak právě advokátní tarif rozhodujícím právním předpisem určujícím způsob stanovení odměny za právní zastoupení účastníka v soudním řízení. Podle advokátního tarifu je sazba mimosmluvní odměny stanovena vždy za 1 úkon právní služby podle jeho tarifní hodnoty. Je-li tarifní hodnota dána předmětem odvolacího řízení (částkou 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4, písm. b/ AT u určení, zda tu je právo k nemovité věci), činí odměna za jeden úkon právní služby částku 3 100 Kč (§ 7 bod 5. AT). Zástupce vedlejšího účastníka učinil v řízení před prvostupňovým soudem šest úkonů právní služby – převzetí věci, písemná podání ze dne [datum] (vstup do řízení) a ze dne [datum] (doplňující vyjádření ve věci samé) a účast u dvou jednání prvostupňového soudu (dne [datum] v délce přesahující dvě hodiny a dne [datum]). Za tyto úkony mu náleží odměna ve výši 18 600 Kč spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za každý úkon (§ 13 odst. 3 AT). Pokud se týká náhrady nákladů odvolacího řízení, zástupce vedlejšího účastníka učinil v tomto řízení úkon právní služby jediný, a to písemné podání ze dne [datum] (vyjádření k odvolání a k rozhodnutí ve věci samé). Za tento úkon mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč spolu s paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč. Na náhradě nákladů řízení před prvostupňovým soudem tedy vedlejšímu účastníku náleží částka 20 400 Kč, před soudem odvolacím soudem částka 3 400 Kč, v souhrnu 23 800 Kč, splatných ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce vedlejšího účastníka.