74 Co 103/2024 - 391

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Zuzany Břízové a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 41 384,62 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. února 2024, č. j. 244 C 31/2020-356, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 41 384,62 Kč (I. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 50 384,40 Kč (II. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: a) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 25. 1. 2023 Smlouvu o spolupráci, ve které se žalobce zavázal pro žalovaného poskytovat dopravní služby na lince [adresa], a žalovaný se zavázal za poskytnuté služby hradit sjednanou cenu na základě vystavených faktur. Splatnost faktur byla sjednána na 60 dní ode dne doručení daňového dokladu do sídla žalovaného. Ke Smlouvě o spolupráci byly uzavřeny dodatky č. 1–5, jimiž byly převážně měněny ceny dopravy. b) Dne 4. 4. 2012 uzavřeli účastníci Smlouvu o užívání označníku a přístřešku zastávky č. [Anonymizováno]. Žalobce se zavázal poskytnout označník a přístřešek do užívání žalovaného a ten se zavázal platit příspěvek na údržbu ve výši 2 500 Kč bez DPH za 3 měsíce. Příspěvek měl být hrazen na základě čtvrtletní fakturace se splatností 14 dnů od obdržení faktury. Výše úroku z prodlení byla sjednána na 0,05 % za každý den prodlení. c) Žalobce poskytl žalovanému v žalovaném období řádně plnění v souladu s uzavřenými smlouvami a jeho cenu fakturoval žalovanému 75 fakturami (body 20. – 94. rozsudku soudu prvního stupně), jež odpovídají rozsahu žalobcem poskytnutého plnění. d) Všech 75 faktur bylo žalovaným uhrazeno v pozdějším termínu, než byla splatnost uvedená v jednotlivých fakturách. Splatnost faktur byla žalobcem určena jako 60 dní ode dne vystavení každé jednotlivé faktury. e) Faktury zasílal žalobce žalovanému nejprve obyčejnou poštou. Následně po souhlasu žalovaného byly od října 2019 faktury zasílány e-mailem na adresy, jež žalovaný žalobci sdělil pro doručování faktur. f) Žalobce zaslal žalovanému prostřednictvím obyčejné pošty zásilky ve dnech uvedených v bodě 100. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nebylo však prokázáno, co bylo obsahem těchto zásilek. g) Žalobce zaslal žalovanému na e-mailové adresy [e-mail] a [e-mail] 12 faktur ve dnech uvedených v bodě 101. rozsudku soudu prvního stupně. Nebylo prokázáno, kdy a zda byly faktury na uvedené e-mailové adresy doručeny. h) Žalobce nepožaduje úrok z prodlení za započítané částky přijaté žalobcem v hotovosti, ale pouze za zůstatkové částky každé jednotlivé faktury po provedeném zápočtu.

3. Při právním hodnocení věci s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2014 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 369 odst. 1, § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2013, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě smlouvy byly uzavřeny před účinností o. z., a proto se řídí dosavadními předpisy. Odkázal přitom na závěr odvolacího soudu uvedený v rozsudku ze dne 29. 7. 2021, č.j. 74 Co 178/2021-250. Vzhledem k tomu, že se jedná o závazkové vztahy mezi podnikateli, posoudil tyto vztahy dle obchodního zákoníku, popř. u otázek neupravených v obchodním zákoníku dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Splatnost faktur byla dohodnuta 60 dnů od doručení faktury žalovanému. Pro posouzení okamžiku splatnosti faktur, a tedy i případného prodlení žalovaného s úhradou, byl podstatný okamžik doručení. Žalobce ani přes výzvu soudu dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neprokázal okamžik doručení jednotlivých faktur, z jejichž pozdní úhrady požaduje zaplacení úroku z prodlení. Domněnka dojití dle § 573 o. z. pro faktury zaslané obyčejnou poštou se na posuzovanou situaci neuplatní, neboť se vztahy mezi účastníky řídí dle § 3028 odst. 3 o. z. dosavadními předpisy, tedy zejména obchodním zákoníkem. Nadto by se domněnka doby dojití uplatnila pouze u zásilek, které prokazatelně došly adresátovi. V projednávané věci nebylo prokázáno, že předmětné faktury byly obsahem zásilek dle knihy odeslané pošty, nebylo ani prokázáno, že tyto zásilky odeslané obyčejnou poštou došly žalovanému. V případě faktur odeslaných e-mailem žalobce prokázal pouze to, že tyto faktury byly e-mailem odeslány. Není však prokázán okamžik jejich doručení. Ve vztahu k namítané vysvětlovací povinnosti žalovaného (týkající se navržených důkazů, jejichž provedení nebylo žalovaným umožněno), na kterou žalobce poukazoval, odkázal soud na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, či usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, a uvedl, že tato vysvětlovací povinnost se uplatní jen v situacích, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Žalobce však v projednávané věci mohl a měl použít takový způsob doručení faktur žalovanému, který by zaručil, že faktury budou žalovanému skutečně doručeny, a současně by umožnil žalobci zjistit a prokázat přesný okamžik doručení. Aplikace vysvětlovací povinnost se v projednávané věci tudíž neuplatní. Námitku promlčení žalovaného posoudil soud jako nedůvodnou, neboť dle § 397 obchodního zákoníku je promlčecí doba 4 roky a nejstarší faktura, z níž jsou úroky z prodlení požadovány, měla splatnost dne 16. 10. 2016, přičemž žaloba byla podána 23. 9. 2020, tedy před uplynutím promlčecí doby. Splatnost uvedená v jednotlivých fakturách přitom nemohla nastat později než splatnost odvíjející se od doručení faktur žalovanému.

4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že: a) Závěr soudu o tom, že žalobce neprokázal obsah zásilek odeslaných dle knihy odešlé pošty, je nesprávný. Mezi účastníky v daném období neprobíhala jiná korespondence, žádná ze stran to ani netvrdila. Obsahem zásilek, jejichž odeslání bylo prokázáno, tak musely být právě faktury, které v řádu několika dní předem byly vystaveny. Vyplývá to nejen z časové souvislosti, ale i z neexistence jiné odesílané pošty, jakož i ze skutečnosti, že žalovaný všechny faktury – ač s prodlením – zaplatil. Svědčí o tom i počet zásilek, které byly žalovanému zasílány. Je rovněž třeba vycházet z předpokladu rozumného a hospodárného jednání žalobce, tím spíš, jde-li o akciovou společnost s majetkovou účastí měst. Až do 30. 9. 2019, kdy žalovaný dal souhlas se zasíláním daňových dokladů elektronickou formou, neměl žalobce jinou možnost, jak faktury žalovanému doručit. b) Faktury, které žalobce zaslal žalovanému poštou, byly doručeny podle domněnky doby dojití dle § 573 o. z. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu, že toto ustanovení nelze s ohledem na § 3028 o. z. použít. Závěr odvolacího soudu o použitelnosti právní úpravy, obsažený v rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 74 Co 178/2021-250 k odvolání žalobce, se týkal hmotněprávního charakteru, konkrétně prominutí dluhu. Dispozice § 573 o. z. je však specifická, jedná se o ustanovení procesního charakteru, které upravuje okamžik doručení. Optikou zásady, že procesí normy se použijí vždy v takové podobě a v takovém znění, v jakém jsou účinné v okamžiku učinění rozhodného úkonu, by se mělo i doručování, resp. okamžik doručení posoudit podle norem, které jsou účinné v okamžiku, kdy k doručování docházelo. Všechny faktury byly doručovány za účinnosti o. z. Použití § 573 o. z. je možné rovněž dle § 3030 o. z. ve spojení s § 10 odst. 1 o. z., neboť posuzovaný právní případ nelze rozhodnout na základě výslovného ustanovení předchozí právní úpravy, proto se posoudí podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. c) Závěr soudu o neprokázání doručení faktur e-mailem je nesprávný a neodpovídá provedeným důkazům. Faktury odeslané e-mailem byly doručeny okamžikem odeslání e-mailu žalobcem. Čas odeslání byl vždy v obvyklé denní, resp. obvyklé otevírací době, a proto byl e-mail doručen do schránky příjemce bezprostředně po jeho odeslání. Žalobce odkázal na rozsudek Spolkového soudního dvora SRN ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. VII ZR895/21, který uvedl, že „pokud je e-mail po technické stránce doručen adresátovi v obvyklou denní dobu, pak mu tento e-mail po právní stránce dojde zásadně v tento okamžik.“ E-maily se žalobci nevrátily jako nedoručené. Žalobce neměl možnost zajistit, aby mu žalovaný potvrdil doručení e-mailové pošty, neboť s tím musí adresát souhlasit. d) Soud nevyhodnotil přístup žalovaného optikou zákonné ediční (vysvětlovací) povinnosti. Žalobce navrhl důkazy, které měl ve své dispozici pouze žalovaný, popř. je pouze žalovaný mohl obstarat (kontrolní hlášení za období od 7/2016 do 4/2020, evidence doručené pošty, evidence, na jejímž základě došlo k zaplacení faktur, výpisy z doručené pošty na e-mailové adresy, na něž byly faktury žalobcem zasílány, zpřístupnění e-mailových schránek žalovaného znalci). Oproti rozložení důkazních břemen na straně účastníků stojí ediční povinnost, která může být vynucována udělením pořádkové pokuty, a dále se nesplnění ediční povinnosti může projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ji nesplnila. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013. Soud vyzval žalovaného obyčejnou výzvou, další kroky neprovedl a při hodnocení důkazů na nesplnění ediční povinnosti nijak nereagoval. V odůvodnění soud odkázal na judikaturu týkající se vysvětlovací povinnosti druhé strany sporu, s judikaturou citovanou žalobcem se nevypořádal a jeho závěry nejsou přiléhavé. Soud hodnotil nemožnost žalobce prokázat skutečnost doručení ex post. Žalobce odesílal na adresu žalovaného faktury v poměrně značných objemech, žalovaný proti tomu ničeho nenamítal. Žalobce nemohl předvídat v roce 2012 a 2013, že dojde ke sporu, a faktury z tohoto důvodu zasílat doporučenou cestou. Žalobce dále zmínil podnikatelsko-obchodní stránku věci a náklady, spojené s odesíláním desítek až stovek daňových dokladů týdně. Sporoval závěry soudu o možnostech zajistit si důkazy k prokázání odeslání a doručení faktur. V případě doručování e-mailem podle žalobce není ani objektivně možné bez aktivní součinnosti protistrany docílit toho, že bude přijetí e-mailu potvrzeno. Postup soudu prvního stupně ve vztahu k ediční povinnosti žalovaného tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud neposoudil podnikatelské vztahy dle konkrétní praxe stran a z hlediska obecné běžné obchodní praxe, míru pravděpodobnosti tvrzení a neuvážil precedenční důsledky, jaké rozhodnutí soudu pro obchodní vztahy může mít.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, jež nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízení jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z výpovědí svědků a listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění), a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Dle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Dle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

11. Dle § 10 o. z. nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.

12. Dle § 3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.

13. Odvolací soud již v rozsudku ze dne 23. 11. 2022, č. j. 74 Co 178/2021-250, jímž zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2021, č. j. 244 C 31/2020-205 k odvolání žalobce, konstatoval, že posuzovaný právní poměr založený mezi účastníky při výkonu jejich podnikatelské činnosti se řídí právní úpravou účinnou v době jeho uzavření, tedy obchodním zákoníkem, v otázkách jím neupravených se řídí obč. zák., neboť obě smlouvy byly uzavřeny před účinností o. z. Na tomto závěru nemá odvolací soud čeho měnit.

14. Námitku žalobce, že by na daný skutkový stav měl být aplikován § 573 o. z., považuje odvolací soud za nedůvodnou. Žalobce dovozuje, že § 573 o. z. je ustanovením procesním, neboť upravuje doručování. Procesní ustanovení mají být použita ve znění účinném ke dni učinění rozhodného úkonu. Je tedy namístě aplikovat § 573 o. z., jenž byl účinný ke dni odeslání jednotlivých poštovních zásilek s fakturami. Žalobce zde zaměňuje procesní a hmotněprávní charakter zákonné úpravy. Již ze samotného zařazení § 573 o. z. do hlavy V, nazvané Právní skutečnosti, Díl 1 Právní jednání, oddíl 5 Právní jednání vůči nepřítomné osobě, je zřejmé, že neupravuje procesní otázky doručování, ale vztahuje se k otázce vzniku právních jednání. Adresovaná právní jednání přitom vyžadují ke svému vzniku, aby byla doručena do dispoziční sféry adresáta (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2002 sp. zn. 33 Odo 779/2001). Bez tohoto doručení z hlediska práva neexistují. § 573 o. z. pak pro situace, kdy je adresované právní jednání doručováno do dispoziční sféry adresáta prostřednictvím držitele poštovní licence, stanoví (zpravidla ve prospěch odesílatele) právní domněnku doby dojití, tedy stanoví, kdy došlo k perfekci adresovaného právního jednání. Připouští však důkaz opaku. Nejedná se tak o procesněprávní ustanovení, jež by upravovalo otázku doručování v rámci procesních úkonů účastníka. Samotné doručení faktur žalovanému je hmotněprávním jednáním, jehož následkem je počátek běhu lhůty splatnosti vyúčtovaného plnění. Nelze tak na něj nazírat pohledem ustanovení procesních.

15. Použitelnost § 573 o. z. na posuzovaný případ nevyplývá ani z kolizního ustanovení § 3030 o. z. ve spojení s § 10 o. z. V rozsudku ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „[z]pětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyjádřená v ustanoveních § 3028 až 3079 NOZ, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 NOZ, neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 NOZ není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).“ 16. Z důvodové zprávy pak vyplývá, že smyslem tohoto přechodného ustanovení bylo zejména uplatňovat zásadu dispozitivnosti právní úpravy, ochrany dobré víry nebo zákazu zneužití práva i na vztahy uzavřené před účinností o. z. V důvodové zprávě se výslovně uvádí: „Jeví se však jako účelné vztáhnout i na právní případy podřízené dosavadním právním předpisům obecné zásady Hlavy první Části první včetně důrazu na zásadní dispozitivitu soukromoprávních ustanovení a zejména na ústavní konformitu jejich výkladu s respektem k obecným právním zásadám, jakož i na obecnou presumpci i ochranu dobré víry a zákaz zneužití soukromých oprávnění“ (Konsolidovaná důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku, s. 590). Uvedené kolizní pravidlo je třeba vykládat dle odvolacího soudu tak, že na právní vztahy vzniklé před účinností o. z. je třeba aplikovat legi priori (obchodní zákoník a obč. zák.) se základními zásadami legi posteriori (o. z.).

17. Samotný § 10 o. z. stanoví pravidla posloupnosti aplikace právních norem, a to v pořadí: zákonná úprava dopadající na skutkovou situaci, není-li jí, postup dle analogie legis, a není-li to možné, použití analogie iuris. Dle § 3030 o. z. ve spojení s § 10 o. z. tak lze i v případě aplikace obč. zák. (obchodního zákoníku) při právním posouzení skutkové situace použít toto pravidlo posloupnosti aplikace právních norem (předchozí právní úprava v § 853 obč. zák. přitom obsahovala pouze možnost analogie legis). Uvedené však neznamená, že by bylo možné za použití § 3030 o. z. a § 10 o. z. (legi posteriori) vtáhnout do předchozí právní úpravy obchodních a občanskoprávních vztahů (legi priori) ustanovení (právní domněnku), které v něm obsaženo nebylo. Jinými slovy, není možné, abychom za použití § 3030 o. z. ve spojení s § 10 o. z. hledali pro vztahy vyplývající z předchozího občanského (obchodního) zákoníku použitelná ustanovení v současném znění občanského zákoníku. Otázka doručení právního jednání do sféry adresáta byla bohatě řešena předchozí judikaturou, která je na danou věc nadále aplikovatelná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené v bodě 15. tohoto odůvodnění). Žalobce se snaží svojí argumentací pouze řešit důkazní nouzi ve vztahu k otázce doručení faktur, které však měl možnost předejít obezřetným jednáním. Odvolací soud tak uzavírá, že použití § 573 o. z. na posuzovaný případ by představovalo nepřípustnou retroaktivitu.

18. Za této situace je nedůvodná rovněž námitka žalobce, že soud nesprávně posoudil otázku odeslání faktur poštovními zásilkami. Bez ohledu na to, zda obsahem zásilek, jejichž odeslání bylo před soudem prvního stupně prokázáno, byly předmětné faktury či nikoli, na posouzení projednávané věci se ničeho nezmění. Strany si sjednaly splatnost ve lhůtě, jež počíná okamžikem doručení faktury. Samotné odeslání tedy nemůže vést k počátku běhu lhůty pro splatnost jednotlivých faktur. Bez prokázání okamžiku doručení nelze určit termín splatnosti, a tedy ani okamžik prodlení žalovaného.

19. Nedůvodnou posoudil odvolací soud rovněž námitku, že k doručení e-mailových zpráv obsahujících předmětné faktury došlo okamžikem odeslání. Předchozí právní úprava občanskoprávních vztahů doručování prostřednictvím e-mailu nezakazovala ani neupravovala (to ostatně nečiní ani úprava současná). V rozsudku ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3499/2023, Nejvyšší soud uvedl, že „[m]á-li se zásilka dostat do dispoziční sféry adresáta, musí být zjevné, že adresát e-mailovou schránku běžně užívá, popř. odesílatele vyzval, aby uvedenou e-mailovou adresu použil, a musí být nepochybné, že e-mail byl uložen do e-mailové schránky adresáta. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že volba způsobu doručování prostřednictvím e-mailové komunikace s sebou přináší mnohé nevýhody (její kvalita není nijak právně upravena), nicméně pak je na odesílateli, aby nesl následky případných vad v doručování uvedeným způsobem. Pokud je však nesporné, že e-mailová zpráva byla uložena do e-mailové schránky adresáta, kterou adresát běžně užívá, lze – při absenci objektivních překážek doručení – uzavřít, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta.“ Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že žalobce jako odesílatel je povinen prokázat, že e-mailová zpráva byla uložena do schránky žalovaného jako adresáta. Odvozuje-li od takového doručení pro sebe příznivý běh lhůt, leží na něm i břemeno důkazní ohledně okamžiku takového doručení. Předchozí právní úprava nestanovila domněnku či fikci okamžiku doručení e-mailové zprávy do schránky adresáta. Nelze tak mít za prokázané, že k doručení e-mailové zásilky došlo jejím odesláním. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora SRN ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. VII ZR 895/21, nemá v posuzovaném případě judikatorní přesah.

20. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně vysvětlovací povinnosti žalovaného. Soud prvního stupně precizně vysvětlil důvody, pro které se závěry žalobce ohledně vysvětlovací povinnosti neuplatní a odkázal na přiléhavou judikaturu. Odvolací soud na tyto závěry odkazuje a dále doplňuje, že současná koncepce ediční (vysvětlovací) povinnosti vychází z myšlenky, že uložení takové povinnosti je zásadně možné, avšak za předpokladu splnění určitých specifických podmínek. Jedná se o tyto podmínky: a) strana zatížená důkazním břemenem je v informačním deficitu, který si sama nezavinila a který je pro ni objektivně nepřekonatelný (proto nepostačí pouze zvýšená nákladnost či vyšší obtížnost při možnosti zjistit relevantní skutečnosti), b) strana nezatížená důkazním břemenem je schopna uloženou vysvětlovací povinnost splnit, vyloučeny by byly situace, kdy by strana po takových materiálech musela pátrat, činit šetření apod., c) strana zatížená důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového stavu.

21. V posuzovaném případě žalobce odesílal žalovanému faktury, od jejichž doručení odvozoval své právo na zaplacení poskytnutého plnění v určité lhůtě splatnosti. Přesto si žádným způsobem nezajistil možnost prokázání doručení takových faktur do dispoziční sféry žalovaného, ač objektivně takovou možnost měl (zaslání poštovní zásilky s dodejkou, doručení kurýrem, potvrzení o doručení e-mailu). Datum doručení žalovanému bylo přitom podstatné pro stanovení splatnosti jednotlivých faktur. Tvrdí-li žalobce, že v případě odesílání faktur e-mailem neměl objektivní možnost zajistit si důkazy o doručení e-mailů žalovanému bez jeho součinnosti, pak soud souhlasí, že takové součinnosti žalovaného bylo třeba. Žalobce však netvrdil, že by o takovou součinnost žalovaného žádal, že by po žalovaném požadoval potvrzení o doručení e-mailu. Žalobce si zjevně důležitosti data doručení faktur nebyl vůbec vědom, což ostatně vyplývá i z původního znění žaloby. Nejsou tak splněny podmínky uvedené shora, neboť platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Žalobce měl objektivní možnost důkazy pro prokázání doručení faktur žalovanému zajistit, informační deficit ohledně okamžiku doručení jednotlivých faktury obsahujících zásilek (poštovních či e-mailových) si zavinil svým vlastním jednáním. Nelze tak nyní ukládat žalovanému důkazní povinnosti a vést jej k tomu, aby předkládal listiny ve svůj neprospěch. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, na nějž žalobce odkazuje se tak na posuzovaný případ neuplatní.

22. Polemika žalobce ohledně podnikatelsko-obchodní stránky věci, navýšení nákladů na doručování, zvýšení administrativní zátěže apod. je pro posouzení jeho důkazního břemene zcela nepřiléhavá. Byl to žalobce, kdo si se žalovaným sjednal splatnost plnění odvislý od data doručení vystavené faktury. Tím na sebe vzal břemeno tvrdit a prokazovat okolnosti doručení faktur žalovanému.

23. Protože se žalovanému prostřednictvím podaného odvolání nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil, ve smyslu § 219 o. s. ř., jako ve výroku věcně správné, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto právo na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení