74 Co 108/2023 - 393

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení částky 295 008,04 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 1. 2023, č. j. 14 C 198/2021 - 329, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. a IV. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje v tomto správném znění: „Vzájemný návrh žalovaného o zaplacení částky 1 477,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 14. 4. 2022 do zaplacení, se zamítá.“

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 1 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v V. výroku mění tak, že a) Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o žalobě před soudem prvního stupně ve výši 275 334 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o vzájemném návrhu před soudem prvního stupně ve výši 10 890 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení o žalobě ve výši 28 289,20 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení o vzájemném návrhu ve výši 2 420 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 74 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 295 008,04 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 6 000 Kč (I. výrok), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 1 477,86 Kč s příslušenstvím (II. výrok), žalovanému uložil zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 7 317 Kč (III. výrok), nahradit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově náklady řízení vzniklé státu ve výši 3 637 Kč (IV. výrok), a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 275 334 Kč (V. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: a) Žalobce jako pronajímatel uzavřel s žalovaným jako nájemcem dne 28. 6. 2018 nájemní smlouvu č. 418005 (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem byl nájem drátové řezačky [Anonymizováno]. Nájem byl sjednán na dobu 6 měsíců s možností prolongace na 12 měsíců. Nájemné bylo sjednáno ve výši 50 000 Kč bez DPH za každý měsíc v období od 1. – 6. měsíce nájmu, resp. 60 000 Kč měsíčně bez DPH za období od 7. do 12. měsíce nájmu. Nájemce měl možnost odkoupit stroj kdykoliv během nájmu, nebo po jeho skončení. Při dodržení lhůty 6 měsíců byla pro případ prodeje dohodnuta kupní cena 2 600 000 Kč mínus 100 % uhrazených splátek. Pro období nájmu v délce 7 až 12 měsíců se na kupní cenu započítávala pouze částka 40 000 Kč z každé splátky. b) Smlouva neobsahovala povinnost smluvních stran uzavřít kupní smlouvu. c) Pro případ, že nedojde k uzavření kupní smlouvy se žalovaný v čl. 3.5 Smlouvy zavázal provést údržbu a důkladné vyčištění stroje, včetně výměny, nebo uhradit veškeré opotřebitelné a spotřební (zuživatelné) díly. d) Dodatkem č. 1 ze dne 21. 12. 2018 došlo k prodloužení nájmu o dalších šest měsíců, celkem na dobu 12 měsíců od započetí nájmu. e) Ani po 12 měsících nedošlo k ukončení smluvního vztahu. Dodatkem č. 2 datovaným dne 9. 7. 2019 (podepsaným stranami později) došlo k dohodě o prodloužení stávající Smlouvy o dalších 6 měsíců. f) Žalovaný zavinil vzniklou situaci, když ani po uplynutí dvanácti měsíců neměl dostatek finančních prostředků pro odkup stroje, i když o něj projevoval zájem. g) Na prodeji stroje měl zájem i žalobce, který žalovanému poskytoval součinnost při obstarávání finančních prostředků včetně zajištění dotace. h) Odkup stroje vyhovoval oběma stranám. Strany však počítaly i se situací, že nedojde k uzavření kupní smlouvy a pronajatá věc bude vrácena zpět žalobci. i) Bylo pouze na vůli a zejména na finančních možnostech žalovaného, aby došlo k odkupu stroje. j) Předchozí obdobná smlouva č. 416005 ze dne 19. 10. 2016 konkretizovala opotřebitelné a spotřební (zuživatelné) díly. k) S ohledem na znění čl. III bod 3.5 Smlouvy bylo žalovanému známo, že v případě vrácení stroje bude muset nahradit žalobci veškeré opotřebitelné a spotřební (zuživatelné) díly. l) Žalovaný o této povinnosti dobře věděl a dojednal si ohledně této úhrady slevu 30 %. m) Žalobce nebyl jediným (dominantním) dodavatelem stroje. n) Dle skutečné vůle stran měla být použita část nebo úplná výše nájemného na uhrazení kupní ceny, pokud by došlo k uzavření kupní smlouvy. o) Žalovaný stroj vrátil žalobci 5. 2. 2020. Strojní hodiny vykazovaly dosavadní provoz v rozsahu 3 700 hodin. p) Smluvené nájemné v rozhodném období činilo 60 000 Kč měsíčně bez DPH, nikoli žalovaným tvrzených 30 000 Kč měsíčně bez DPH. q) Žalobce prokázal, že na servis stroje vynaložil finanční prostředky, které po odečtení 30 % činily částku 65 108,04 Kč. r) Žalovaný žalobci neuhradil nájemné za období listopad–prosinec 2019 a období od 1. 1. do 4. 2. 2020, ani částku 65 108,04 Kč, jako náhradu zužitkovatelných a spotřebitelných součástek stroje.

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci –vycházeje z § 2201, § 2213, § 433 a § 1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), z § 142 odst. 1 a § 148 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a z § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) – k následujícím závěrům: a) Žalobce (jako pronajímatel) uzavřel s žalovaným (jako nájemcem) nájemní smlouvu. b) Dodatkem č. 2 datovaným 9. 7. 2019 došlo k prolongování uzavřené Smlouvy, nikoli k uzavření nového smluvního vztahu. c) Smlouva neobsahovala smlouvu o smlouvě budoucí kupní. d) Tvrzení žalovaného, že byl v pozici slabší smluvní strany, a že žalobce zneužil svého hospodářského postavení na úkor žalovaného, neobstojí. e) Žaloba je důvodná, žalobce nesplnil povinnost řádně hradit nájemné ani povinnost dle čl. III bodu 3.5 Smlouvy. f) Vzájemný návrh žalovaného není důvodný, ze Smlouvy ani za pomoci výkladových pravidel, včetně zkoumání skutečného projevu vůle stran, nebylo možné dovodit, že by byla obsahem Smlouvy smlouva o smlouvě budoucí kupní. g) O úhradě soudního poplatku počítaného ze vzájemného návrhu žalovaného ve výši 146 321,82 Kč rozhodl dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích. h) O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., o náhradě nákladů řízení vzniklých státu pak rozhodl podle § 148 o. s. ř.

4. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítl nesprávná skutková zjištění soudu, neboť nebyly provedeny žalovaným navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Nesouhlasil se skutkovými i právními závěry ohledně obsahu předmětného právního jednání. Vytkl soudu, že ignoroval skutečnou vůli stran, která měla širší dopady a přesahovala rámec textu nájemní smlouvy. Soud nesprávně vycházel formalisticky z obsahu Smlouvy, která nekorespondovala s vůlí obou smluvních stran. Soud vytrhl Smlouvu z kontextu. Další důkazy, které mohly vést k doplnění skutkových zjištění, soud neprovedl. Zdůraznil, že hlavním účelem Smlouvy byl následný odkup stroje žalovaným, stejně jako v předchozím obchodním případu. Nesouhlasil se závěrem vyvozeným striktně z textu Smlouvy, že smluvní strany počítaly i s možností, že k uzavření kupní smlouvy nedojde. Naopak obě smluvní strany měly enormní zájem na tom, aby výsledkem vzájemného vztahu bylo nabytí vlastnického práva k předmětu nájmu žalovaným. Pokud by tomu tak nebylo, žalobce by se neangažoval v realizaci výběrového řízení, který měl zajistit, aby žádný jiný dodavatel podmínky výběrového řízení nesplnil. Žalobce se ohradil proti závěru soudu, že bylo vinou žalovaného, že neměl dostatek finančních prostředků na pořízení předmětu nájmu. Zdůraznil, že žalobce se v rámci dotačního řízení dopouštěl pochybení, která vedla k tomu, že žalovaný musel vyloučit žalobce z procesu hodnocení. Naopak tedy žalobce zavinil situaci, že žalovaný nemohl opatřit prostředky na pořízení stroje. Nesouhlasil ani s hodnocením soudu ve vztahu k Dodatku č.

2. Dle žalovaného Dodatek č. 2 založil nový právní vztah, kterým se strany snažily nalézt kompromisní řešení překlenující vakuum, kdy nebylo jasné, jakým způsobem bude stroj profinancován. Dodatek směřoval k prodeji předmětu nájmu. S ohledem na skutečnou vůli obou smluvních stran, která směřovala především k prodeji stroje, je třeba na takto poskytnuté plnění pohlížet co do částky 30 000 Kč bez DPH (36 300 Kč vč. DPH) jako na měsíční nájemné a co do částky 30 000 Kč bez DPH (36 300 Kč vč. DPH) jako na zálohu na budoucí kupní cenu. Jedině takové uspořádání vzájemných vztahů mezi žalobcem a žalovaným je spravedlivé s ohledem na ekonomický cíl, který obě smluvní strany sledovaly. Pokud žalovaný plnil více, vzniklo na straně žalobce bezdůvodné obohacení, neboť bylo plněno z právního důvodu, který odpadl. Výše bezdůvodného obohacení činila 4 x 36 300 Kč vč. DPH, když žalovaný zaplatil nájem za 4 měsíce, celkem 145 200 Kč vč. DPH. Žalovaný vyzval žalobce k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 145 200 Kč předžalobní výzvou ze dne 14. 3. 2022 s lhůtou splatnosti do 21. 3. 2022. Tuto pohledávku spolu s vyčísleným úrokem z prodlení ve výši 1 121,82 Kč (celkem tedy 146 321,82 Kč) pak započetl proti pohledávce žalobce na nájemném za období od 1. 11. 2019 do 4. 2. 2020 (konstruovanou samotným žalovaným) ve výši 144 843,96 Kč. Žalobce tak dlužil naopak žalovanému, a to rozdíl uvedených pohledávek ve výši 1 477,86 Kč. Vytkl soudu, že neprovedl důkaz audionáhrávkou ze dne 7. 8. 2019. Nesouhlasil s důvody, kterými soud nepřipuštění tohoto důkazu odůvodnil. Nahrávka obsahuje vyjádření osob, jejichž výpověď před soudem mohla být zkreslená a nahrávka by tak měla význam pro hodnocení věrohodnosti výpovědí. Zdůraznil, že záznam zachycoval osobní projevy, ke kterým došlo při obchodní činnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, uvedl, že je třeba v daném případě povýšit právo na spravedlivý proces a řádné objasnění skutkového stavu nad práva osob, jejichž hovor byl zaznamenán. Ve vztahu k nároku ve výši 65 108,04 Kč za výměnu zužitkovatelných dílů pak namítl, že neexistuje právní titul, na základě kterého by byl žalobce oprávněn předmětnou částku požadovat. Žalobce se nemůže dovolávat Přílohy č. 1 předchozí smlouvy, žalobci nic nebránilo, aby takovou přílohu učinil i součástí předmětné smlouvy. V této souvislosti poukázal na to, že žalobce při následném prodeji stroje třetímu subjektu prezentoval stroj jako stroj s předchozím provozem v rozsahu 500 hod. Při předání stroje od žalovaného však stroj vykazoval 3 700 hod. Soud tak pochybil, pokud neprovedl žalovaným navržený důkaz výslechem svědka [jméno FO] k otázce, jak žalobce při prodeji prezentoval stroj, pokud se týká najetých strojních hodin. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce jednal nepoctivě a jeho jednání nemůže být poskytnuta soudní ochrana. Navrhl, aby odvolací soud žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného.

5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnil se závěry soudu. Měl za to, že soud provedl rozsáhlé dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval v souladu s § 132 o. s. ř. Odvolací námitky žalovaného označil za zavádějící, účelové a irelevantní. Zdůraznil, že obsahem Smlouvy nebyla povinnost uzavřít kupní smlouvu a převést vlastnické právo. Nejednalo se o smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Koupě stroje byla pouze možností. Na Dodatek č. 2 nelze pohlížet jako na samostatné právní jednání. Spekulace žalovaného o výši nájmu označil za nemravné. Ve vztahu k audionahrávce připomněl, že všechny osoby, které se účastnily (tajně) nahrávaného jednání, byly soudem vyslechnuty. Navrhovaný důkaz s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, označil za nepřípustný. Nárok na úhradu nákladů na výměnu opotřebitelných a spotřebních dílů žalobce měl podklad v čl. III bod 3.5 Smlouvy, ve kterém se žalovaný zavázal k výměně nebo úhradě veškerých opotřebitelných a spotřebních (zužitkovatelných) dílů a součástí. Žalovaný výměnu těchto dílů neprovedl (ani to netvrdil). Za dané situace bylo povinností žalovaného provedenou výměnu žalobci uhradit. Tvrzení žalovaného o prodeji stroje třetí osobě označil za nesouvisející s předmětem sporu. Současně se ohradil proti tvrzení žalovaného o nepoctivosti prodeje. Navrhl odvoláním napadený rozsudek potvrdit.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání (ve věci samé) není důvodné.

7. Odvolací soud považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a právní hodnocení věci za přiléhavé. Námitky žalovaného hodnotí jako zcela nedůvodné.

8. Námitka žalovaného, že soud prvního stupně věc posuzoval výlučně dle textu Smlouvy, přičemž ignoroval vůli stran účastníků, neobstojí. V celém průběhu řízení soud prvního stupně totiž směřoval právě ke zjištění vůle stran. Soud vyslechl všechny osoby, které Smlouvu uzavíraly, jakož i osoby, které se na předmětném obchodním vztahu podílely. Své závěry ve vztahu k obsahu Smlouvy pak podrobně a přesvědčivě popsal v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Závěry soudu prvního stupně o obsahu Smlouvy odpovídají provedeným důkazům. Žalovaný se mýlí, pokud má za to, že soud prvního stupně ignoroval zájem obou stran na koupi stroje. Tento byl totiž výslovně zjištěn viz bod 9 a 15 rozsudku. Skutkové závěry soudu prvního stupně o obsahu Smlouvy nejsou vytržené z kontextu, naopak jsou výsledkem podrobného hodnocení jednotlivých důkazů a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř.). Skutková zjištění soudu pak představují logickou ucelenou skutkovou verzi. V tomto směru nelze soudu prvního stupně nic vytknout. Námitka žalovaného je tak zcela mimoběžná.

9. Neprovedl-li soud prvního stupně důkaz audionahrávkou, pak odvolací soud tuto skutečnost akceptuje s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, to vše za situace, kdy byly provedeny (tak jak bylo uvedeno) výslechy všech zúčastněných osob.

10. Odvolací soud souhlasí i se závěrem, že Dodatek č. 2 byl ujednáním navazujícím na předchozí smluvní vztah účastníků. I tento závěr je výsledkem logického hodnocení provedených důkazů.

11. Verze žalovaného, že se smluvní strany dohodly na nájemném pouze ve výši 30 000 Kč, z procesně korektního dokazování nevyplynula, přičemž byla pozitivně prokázána jiná verze – verze žalobce.

12. Za daných okolností je zcela správný závěr o nedůvodnosti vzájemného návrhu, neboť žalovaný žádný nárok k započtení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení neměl.

13. Argumentace, že to byl žalobce, kdo zavinil neuzavření kupní smlouvy špatným postupem ve výběrovém řízení, odvolací soud považuje za účelovou. Bylo na žalovaném, aby si opatřil finanční prostředky na koupi stroje. Odpovědnost za to, že se mu to objektivně nepodařilo, nelze přenášet na žalobce.

14. Neobstojí ani námitka, že soud pochybil, když neprovedl důkaz výslechem svědka [jméno FO] (jednatele společnosti, která následně zakoupila předmětný stroj). Způsob, jakým žalobce následně jednal o koupi předmětného stroje s třetím subjektem, je zcela nevýznamný pro rozhodnutí projednávané věci.

15. Nepřiléhavá je i námitka absence titulu pro přiznání nároku na úhradu výměny veškerých opotřebitelných a spotřebních (zuživatelných) dílů. Žalobce doložil smluvní ujednání účastníků, které je podkladem takového nároku, přičemž současně doložil skutečnou výši takových nákladů.

16. Odvolací soud považuje odvoláním napadený rozsudek ve vztahu k nárokům uplatněných žalobou, i ve vztahu k vzájemnému návrhu, za věcně správný. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na správné odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, se kterým se ztotožňuje. Pouze doplňuje, že nárok na nájemné ze období od 1. 1. 2020 do 4. 2. 2020 je odůvodněn § 2230 o. z.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku, ve kterém bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, jakož i ve správném IV. výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých státu vyplacením svědečného, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

18. Odvolací soud dále dle § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný II. výrok odvoláním napadeného rozsudku, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, pouze korigoval prostřednictvím správného znění výroku zjevnou nesprávnost, které se soud prvního stupně dopustil při specifikaci roku, od kterého žalovaný požadoval úrok z prodlení, kdy žalobce tento požadoval od 14. 4. 2022, nikoli od 14. 4. 2020 (II. výrok tohoto rozsudku).

19. Soud prvního stupně pochybil, když vyměřil soudní poplatek za vzájemný návrh žalovaného ve výši 7 317 Kč, a to ze vzájemného návrhu ve výši 146 321,82 Kč. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný uplatnil podáním ze dne 14. 4. 2022 vzájemný návrh pouze ve výši 1 477,86 Kč. V rozsahu částky 144 843,96 Kč (146 321,82 Kč – 1 477,86 Kč) se nejednalo o vzájemný návrh, ale o obranu (námitku započtení), která nepodléhá poplatkové povinnosti. Uplatněnému vzájemnému návrhu odpovídá soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (srov. Položka 1 bod. 1 Sazebníku poplatků k zákonu o soudních poplatcích). Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve III. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 1 000 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).

20. Soudu prvního stupně je nutno vytknout, že nerozhodl zvlášť o nákladech řízení vztahujících se k žalobou uplatněnému nároku a zvlášť o náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu žalovaného.

21. V usnesení ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že „I když soud projedná nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společném řízení), považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá věc, tj. věc uplatněná žalobou a věc uplatněná vzájemnou žalobou, za samostatnou věc, tudíž u každé věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků a ve vztahu ke každé jednotlivé věci, tj. jak k věci uplatněné žalobou, tak k věci uplatněné vzájemným návrhem, stanovit, zda je v každé jednotlivé věci dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1, 2, a 3 o. s. ř., a kdo z účastníků má podle pravidel daných v těchto ustanoveních právo na náhradu nákladů řízení.“ 22. Žalobce byl před soudem prvního stupně zcela úspěšný v řízení o žalobě a má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, které soud prvního stupně správně vyčíslil částkou 275 334 Kč.

23. Žalobce byl před soudem prvního stupně zcela úspěšný i v řízení o vzájemném návrhu a má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z: i) odměny za zastoupení advokátem za devět úkonů právní služby po 1 000 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 1 477,86 Kč; vyjádření k vzájemnému návrhu, účast na jednání soudu dne 7. 6. 2022 trvající od 9:00 do 13:05 – 3 úkony, účast na jednání soudu dne 11. 10. 2022 trvající od 9:00 do 11:25 – 2 úkony, účast na jednání soudu dne 29. 11. 2022, sepis závěrečného návrhu, účast na jednání soudu dne 19. 1. 2023 ) dle § 7, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ii) náhrady DPH v sazbě 21 % ve výši 1 890 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 10 890 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšným žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolací soud nepřiznal odměnu za úkon právní služby spočívající v sepisu podání ze dne 25. 10. 2022, neboť se v žádném ohledu netýkalo vzájemného návrhu. Režijní paušál, ke každému z úkonů je již součástí náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně o žalobě.

24. Odvolací soud proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném V. výroku tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o žalobě ve výši 275 334 Kč, tak jak byly správně a úplně specifikovány soudem prvního stupně [IV. výrok bod a) tohoto rozsudku] a tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o vzájemném návrhu před soudem prvního stupně ve výši 10 890 Kč [IV. výrok bod b) tohoto rozsudku].

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení o žalobě odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalobci proto náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení o žalobě spočívající v: i) odměně za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 9 500 Kč [tarifní hodnota 295 008,04 Kč); vyjádření k odvolání ze dne 27. 7. 2023 a účast na jednání odvolacího soudu dne 20. 11. 2024] dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ii) dvou náhradách hotových výdajů po 300 Kč k úkonům ad i) dle § 13 advokátního tarifu, iii) cestovném ve výši 3 279,50 Kč k jednání odvolacího soudu dne 20. 11. 2024 osobním vozidlem RZ [SPZ] na trase Praha – Brno a zpět v rozsahu 416 km při průměrné spotřebě 5,9 l nafty na 100 km, ceně 38,70 Kč/l PHM a sazbě základní náhrady 5,60 Kč/km dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., iv) náhradě za promeškaný čas s cestou na jednání soudu dne 20. 11. 2024 v rozsahu 5 půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 500 Kč, dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, v) náhradě za 21 % DPH ve výši 4 909,70 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 28 289,20 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení plně úspěšným žalobcem. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. (V. výrok tohoto rozsudku).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalobci proto náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu spočívající v: i) odměně za dva úkony právní služby po 1 000 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 1 477,86 Kč; vyjádření k odvolání ze dne 27. 7. 2023 a účast na jednání odvolacího soudu dne 20. 11. 2024) dle § 7, § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ii) náhradě za 21 % DPH ve výši 420 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 2 420 Kč (náhrada hotových výdajů, cestovné a náhrada za ztrátu času byla žalobci přiznána jako součást náhrady nákladů odvolacího řízení o žalobě). I všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení plně úspěšným žalobcem. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. (VI. výrok tohoto rozsudku).

27. Žalovaný za odvolání uhradil soudní poplatek pouze ve výši 14 751 Kč (5 % z částky 295 008,04 Kč). Předmětem odvolacího řízení byla částka 296 485,90 Kč (295 008,04 Kč + 1 477,56 Kč). Soudní poplatek tak činí částku 14 825 Kč. Odvolací soud proto v konečném rozhodnutí uložil žalovanému uhradit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 74 Kč (VII. výrok tohoto rozsudku).