74 CO 130/2021 - 89

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], o zaplacení 25 756 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 39 C 158/2020-42, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka], k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 493,03 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 18. 5. 2020 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 5 161 Kč a smluvní pokuty 5 595 Kč (II. výrok) a žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 483 Kč (III. výrok). Soud vyšel z toho, že žalobce jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne 12. 4. 2019 elektronickou smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z“), na jejímž základě žalobce žalované poskytl dne 12. 4. 2019 částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr zaplatit po 28 dnech, konkrétně dne 10. 5. 2019, spolu se sjednaným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 161 Kč. Žalovaná na úvěr ničeho neuhradila. Smluvní strany si pro případ prodlení s úhradou úvěru v čl. IX odst. 1 bod a) smlouvy dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobu shledal jako důvodnou pouze v rozsahu neuhrazené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 11. 5. 2019 do zaplacení. V ostatním žalobu zamítl. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 161 Kč posoudil jako úrok, přičemž dovodil, že úroková míra přesahující 400 % ročně je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobcem uplatněnou smluvní pokutu ve výši 5 595 Kč (0,1 % denně z 15 000 Kč od 11. 5. 2019 do 17. 5. 2020) pak posoudil jako nepřiměřeně vysokou pro hrubý nepoměr s výší závazku, který má zajišťovat. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za současné aplikace ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“). Na náhradě nákladů řízení žalobci přiznal náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 031 Kč, náhradu odměny advokáta v rozsahu tří úkonů právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava, předžalobní výzva, sepis žaloby), náhradu hotových výdajů ke každému z těchto úkonů, tj. 3 x 100 Kč, a náhradu DPH v sazbě 21 % ve výši 252 Kč.

2. Proti zamítavému II. výroku rozsudku a proti III. nákladovému výroku podal žalobce odvolání. Uvedl, že poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 161 Kč pokrývá veškeré administrativní náklady, náklady na prověření úvěruschopnosti (poplatky za prověření klienta v různých databázích dosahují dle žalobce řádově desítek až stovek korun českých) a přiměřený zisk žalobce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, poukázal, že přiměřenost úroku nelze posuzovat podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít potaz konkrétní okolnosti případu. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, je třeba vzít dle žalobce do úvahy rizikovost poskytovaného úroku. Zdůraznil dále, že je poskytovatelem mikroúvěrů s krátkou dobou splatnosti do jednoho měsíce, které slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků. Přiměřenost poplatku, který je svou povahou úrokem za poskytnutí úvěru, nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádově vyšších částkách. Zdůraznil dále, že poplatek by v případě včasné úhrady úvěru činil pouze 2 839 Kč. Je tak pouze vinou žalovaného, že v důsledku jeho prodlení mu byl účtován smluvený vyšší poplatek. Současně upozornil, že za obdobných podmínek poskytuje úvěry celá řada dalších poskytovatelů. Ve vztahu k zamítnuté smluvní pokutě ve výši 5 595 Kč uvedl, že tato byla nárokována v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Závěr soudu o její nepřiměřenosti a rozporu s dobrými mravy tak dle žalobce obstát nemůže. Zdůraznil dále, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu by bylo možné ve smyslu ustanovení § 2051 o. z. pouze snížit, nikoliv zcela nepřiznat. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 17. 5. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 25 756 Kč (jistina 15 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 5 161 Kč, smluvní pokuta 5 595 Kč) s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 493,03 Kč (9,75 % ročně z jistiny od 11. 5. 2019 do 17. 5. 2020) a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z jistiny od 18. 5. 2020 do zaplacení. Tvrdil, že dne 12. 4. 2019 uzavřel s žalovanou elektronickými prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě téhož dne poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 5 161 Kč nejpozději dne 10. 5. 2019. Žalovaná úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době neuhradila, žalobci tak vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté částky od 11. 5. 2019 do zaplacení a nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z poskytnuté částky za období od 11. 5. 2019 do 17. 5. 2020 ve výši 5 595 Kč. Žalovaná se k uplatněným nárokům nevyjádřila. Odvoláním napadený rozsudek soud prvního stupně vyhlásil (§ 115a o. s. ř.) dne 3. 2. 2021.

6. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 493,03 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z jistiny od 18. 5. 2020 do zaplacení.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo na podkladě odvolacích námitek žalobce posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o (částečné) neplatnosti úvěrové smlouvy a od toho odvislé posouzení, zda žalobci vznikly žalobou uplatněné smluvní nároky (v rozsahu, jež učinil žalobce předmětem odvolacího řízení) či nikoli.

8. Při posuzování platnosti či neplatnosti úvěrové smlouvy odvolací soud nemohl pominout otázku, zda žalobce jako poskytovatel úvěru splnil povinnost podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda zkoumal úvěruschopnost dlužníka.

9. Soud prvního stupně se touto pro rozhodnutí zásadní otázkou nezabýval. Odvolací soud proto toto pochybení soudu prvního stupně napravil a usnesením ze dne 11. 4. 2022, č. j. 74 Co 130/2021-70, vyzval žalobce, aby uvedl, jakým konkrétním způsobem posuzoval, ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, schopnost žalované splatit spotřebitelský úvěr.

10. Žalobce v podání ze dne 5. 5. 2022 obecně uvedl, že posouzení úvěruschopnosti má být přiměřené vzhledem k výši úvěru a jeho splatnosti. Zdůraznil, že rozsah posouzení je rozdílný u úvěru ve výši 15 000 Kč splatného za 28 dní a úvěru řádu desítek či stovek tisíc spláceného v období několika let. Zdůraznil dále, že řízení v předmětné věci je řízením sporným, ovládaným principem rovnosti účastníků a zásadou projednací. Zásadně není možné, aby ve sporném řízení soud právně významné skutečnosti, které nebyly účastníkem, jehož ve vztahu k nim tíží povinnost tvrzení, uplatněny, sám vyhledával, a to ani tehdy, jestliže by jejich zjištění mohlo vést k závěru o neplatnosti hodnoceného jednání. Ke konkrétnímu způsobu zjišťování úvěruschopnosti uvedl, že vycházel především z údajů poskytnutých žalovanou při podání žádosti o úvěr. Žalovaná měla v žádosti uveden příjem 33 156 Kč. Žalobce oprávněně očekával, že informace poskytnuté žalovanou jsou úplné a pravdivé. Příjmy žalované žalobce ověřil na základě výplatních pásek předložených žalovanou. Pozitivní úvěrovou historii pak zjistil z výpisu databáze [anonymizována čtyři slova]), shromažďující údaje o úvěrové historii u jiných poskytovatelů krátkodobých úvěrů. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nepovažoval žalobce za nezbytné a přiměřené, aby opatřoval výpisy z databází nebankovních a bankovních poskytovatelů úvěrů ([spisová značka]).

11. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování žalobcem předloženou registrací klienta, výplatními páskami za období 8,9,10, 12/ 2018 a 2/ 2019 a výpisem z databáze [anonymizována čtyři slova]).

12. Z listiny nadepsané jako registrace klienta bylo zjištěno, že žalovaná ke svým majetkových poměrů uvedla, že je od roku 2005 zaměstnána u [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 33 156 Kč [ulice]„ výdaje domácnosti“ zůstala nevyplněna, stejně jako kolonka„ jiné finanční závazky“.

13. Z výplatních pásek má odvolací soud prokázán čistý měsíční příjem žalované za srpen 2018 ve výši 26 480 Kč, září 2018 ve výši 18 612, říjen 2018 ve výši 27 146 Kč, prosinec 2018 ve výši 26 056 Kč a únor 2019 ve výši 33 156 Kč.

14. Z výpisu z databáze [anonymizována čtyři slova]) nemá prokázanou pozitivní úvěrovou historii žalované. Z výpisu je zřejmé, že žalovaná u žalobce čerpala půjčku 13. 3. 2019 a 14. 3. 2019. Žalované byly zamítnuty žádosti o půjčku dne 23. 2. 2019, 15. 1. 2019, 4. 3. 2019 a 7. 4. 2019. Celková částka čerpaných půjček činila částku 107 875 Kč. Odepsané částky 91 224 Kč. Aktuální počet půjček 0.

15. S ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016.

16. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

17. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

20. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

22. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

23. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ theburdenofproving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 24. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 25. Odvolací soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci [anonymizováno] [číslo] rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contralegem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

26. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

27. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Po zopakování části důkazů má odvolací soud za to, že žalobce (poskytovatel úvěru) neposoudil řádně úvěruschopnost žalované (spotřebitele).

30. Lze akceptovat způsob, jakým žalobce zjistil příjmy žalované.

31. Žalobce však zejména vůbec neprověřil životní náklady žalované. Žalovaná žádné náklady netvrdila, přičemž přirozeně nelze uvěřit, že by žalovaná v souvislosti s bydlením a obživou žádné náklady neměla.

32. Námitka žalobce, že je třeba vycházet z (pravdivých a úplných) údajů předložených žalovanou je zcela lichá za situace, kdy žalovaná žádné náklady neuvedla, žádné doklady k výdajům nepředložila a žalobce zjevně ani tyto údaje a doklady ani nepožadoval.

33. Žalobce měl zcela jistě požadovat doložení reálných výdajů žalované, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady.

34. K pečlivému prozkoumání poměrů žalované měla žalobce vést i skutečnost, že z registru z výpisu databáze [anonymizována čtyři slova]) plynulo, že žalovaná žádá o krátkodobý úvěr opakovaně a přičemž v období předcházejícím poskytnutí předmětného úvěru jí bylo několik žádostí zamítnuto. To vše v situaci, kdy vykazovala standardní příjem ze zaměstnání. Ani tato objektivně rozporuplná situace nevedla žalobce k důkladnějšímu zjišťování reálných výdajů žalované, například cestou pouhého vyžádání si úplného výpisu z bankovního účtu.

35. S ohledem na vše výše uvedené se jeví jako zjevně nepřiléhavá poznámka žalobce, že nepovažoval za přiměřené v tomto případě opatřit výpis NRKI/BRKI Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že proti žalované uplatňuje své nároky celá řada subjektů poskytující úvěry. Sám žalobce pak opakovaně zdůrazňoval, že jím uplatňovaný poplatek za poskytnutí úvěru zahrnuje právě náklady na ověření úvěruschopnosti žalované v různých databázích. Z dokazování však plyne, že pořídil výpis jediný, ze kterého ovšem nebylo možné bez dalšího uzavřít, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

36. Odvolací soud na tomto místě zdůrazňuje, že smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalobcem - profesionálem) je mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

37. Ze všeho výše uvedeného plyne, že žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalované nezabýval jejími výdaji. Na tomto základě má odvolací soud za to, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a přesto poskytl žalované úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

38. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

39. Z neplatné smlouvy o úvěru však nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky, které jsou předmětem odvolacího řízení.

40. Odvolací soud pro úplnost dodává, že jeho postup, kterým přihlédl z úřední povinnosti k absolutní neplatnosti v důsledku porušení zákona ze strany žalobce, nelze v žádném ohledu hodnotit jako porušení zásady rovnosti účastníků. Námitka žalobce v tomto ohledu je zcela nepřiléhavá.

41. Žalobci se prostřednictvím podaného odvolání tedy nepodařilo zpochybnit správnost odvoláním napadeného II. výroku rozsudku a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném II. výroku, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen (I. výrok tohoto rozsudku).

42. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soud nepostupoval zjevně správně, pokud nevyčíslil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně napravil a vyčíslil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení před soudem prvního stupně; vycházel přitom z hodnoty předmětu řízení stanoveného jako součet žalobou uplatněných částek s příslušenstvím, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 28 292,33 Kč (žalobou uplatněná částka 25 756 Kč; kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 493,03 Kč, úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč kapitalizovaný za období 18. 5. 2020 do 3. 2. 2021 částkou 1 043,30 Kč). Úspěch žalobce je pak představován částkou 17 536,33 Kč (žalobou uplatněná částka 15 000 Kč; kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 493,03 Kč, úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč kapitalizovaný za období 18. 5. 2020 do 3. 2. 2021 částkou 1 043,3 Kč) představující 62 % předmětu řízení, jeho neúspěch tak představuje 38 %. Žalobce tak má právo na náhradu pouze 24 % celkových nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) Náklady žalobce spočívají v : i) uhrazeném soudním poplatku ve výši 1 031 Kč, ii) odměně za tři úkony právní služby po 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 20 595 Kč; převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby) dle § 14b odst. 1 bod 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu, iii) třech náhradách hotových výdajů v paušální výši po 100 Kč k úkonům ad ii) dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, iv) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 252 Kč počítané z náhrad ad ii) až iii) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně by představovala částku 2 483 Kč, z toho 24 % činí 596 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 14b advokátního tarifu, opakovanost používaného vzoru a četnost podávání takovýchto typových návrhů je odvolacímu soudu z jeho činnosti známa. Jedná se například o řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 Co 162/2020, 27 Co 165/2021, 47 Co 126/2020, 74 Co 94/2021 (II. výrok tohoto rozsudku).

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalované však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok tohoto rozsudku).

Poučení