75 Co 139/2024 - 1105

Rubrum

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: [Jméno žalobce], [Anonymizováno] [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce], t. č. [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] se sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované], [Anonymizováno] [Datum narození žalované] advokátkou [Jméno advokátky B] se sídlem [Adresa advokátky B] o určení dědického práva, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 2. 2024, č. j. 8 C 20/2017-976, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.950 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozeném dne[Anonymizováno][Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], zemřelém dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], se zamítá (výrok I.), že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 44.800 Kč (výrok II.) a že státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, postupoval v souladu s dosavadními právními předpisy, kdy podle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, jednání dědice vedoucí k případné dědické nezpůsobilosti tedy posuzoval podle právní úpravy institutu dědické nezpůsobilosti účinné v době, kdy k závadnému chování došlo. Vzhledem k tomu, kdy k takovému jednání dědice došlo a k tomu, že zůstavitel zemřel přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., soud posoudil věc podle dosavadních předpisů, tedy postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Základními předpoklady dědění pak jsou smrt zůstavitele; existence majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli; důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul); skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem být zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem platně vyděděna podle § 469a obč. zák. Tedy předpokladem pro nabytí dědictví dědicem, jemuž svědčí některý z dědických titulů, je jeho dědická způsobilost. Důvody dědické nezpůsobilosti tradičně spočívají v závažném a pro společnost neakceptovatelném chování osoby, kterého se dopustí vůči zůstaviteli, jeho blízkým osobám anebo vůči projevu zůstavitelovy poslední vůle. Důsledkem dědické nezpůsobilosti je, že dědické právo osobě smrtí zůstavitele vůbec nevznikne, slovy nového občanského zákoníku tato osoba „je z dědického práva vyloučena“ a podle obč. zák. nedědí. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Soud v pozůstalostním řízení musí k důvodům dědické nezpůsobilosti přihlédnout ex offo. V daném případě pak byl žalobce pravomocně uznán vinným trestným činem spáchaným proti zůstaviteli a jeho manželce a za tento úmyslný trestný čin byl podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona již pravomocně odsouzen. Soud je v tomto řízení rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal vázán podle § 135 o. s. ř., (tedy odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení), přičemž je vázán pouze jeho výrokem (nikoli odůvodněním). Soud je pak vázán nejen skutkovými závěry, ale i právním hodnocením takového rozhodnutí a nemůže jej v civilním řízení přezkoumávat a učinit opačný závěr. Odsouzení za úmyslný trestný čin spáchaný proti zůstaviteli a jeho manželce zakládá důvod dědické nezpůsobilosti ve smyslu § 469 obč. zák., která nastává v případě, že se dědic dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo jeho manželu. Právě dědická nezpůsobilost je přitom nejsilnějším důvodem pro vyloučení dědice z dědického práva, a nastává tedy bez nutnosti projevu vůle zůstavitele automaticky již ze zákona, proto k ní soud vždy musí přihlédnout z úřední povinnosti jak v řízení o dědictví, tak v případném sporném řízení před soudem. Nezpůsobilý dědic pak nedědí; hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010). Žalobce se tedy svým jednáním vyloučil z dědické posloupnosti po zůstaviteli, když spáchal úmyslný trestný čin vůči zůstaviteli, v důsledku čehož podle § 469 obč. zák. nedědí, neboť není dědicky způsobilý. Zůstavitel žalobci nemohl tento čin odpustit, neboť v jeho důsledku zemřel. Chybí tak základní předpoklad pro nabytí dědictví dědicem, ať už by mu svědčil jakýkoli z dědických titulů. Důsledkem dědické nezpůsobilosti tedy je, že dědické právo žalobci smrtí zůstavitele vůbec nevzniklo, tedy nedědí ze žádného titulu. Ani ze zákonné posloupnosti se tedy žalobci nemůže dostat tolik, kolik činí jedna polovina jeho dědického podílu ze zákona, jak se žalobce mylně domnívá (§ 479 obč. zák.). K námitce žalobce, že dědická nezpůsobilost musí být dána ke dni smrti a že ke dni 8. 11. 2009 neexistoval pravomocný rozsudek o dědické nezpůsobilosti, není rozhodné, zda k určitému datu (datu úmrtí) existovalo pravomocné rozhodnutí, kterým byl dědic uznán vinným ze spáchání takového trestného činu, ale to, zda se nejpozději k uvedenému datu dědic takového jednání vůči zůstaviteli dopustil a je nerozhodné, zda pravomocné rozhodnutí bylo vydáno až po datu úmrtí zůstavitele. Rozhodné je, zda ke spáchání trestného činu došlo, nikoliv to, zda byl dědic za spáchání trestného činu odsouzen. Okresní soud pak ani neshledal důvody k přerušení řízení do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti podané žalobcem, která je u Ústavního soudu vedena pod spisovou značkou III. ÚS 720/23 a kterou podal proti rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 29 T 1/2011, do doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 T 1/2011, které probíhá pod sp. zn. 30 Nt 1853/2023, a doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci sp. zn. 81 T 1/2017. Současně byly zamítnuty důkazní návrhy žalobce k podpoře jeho argumentace k návrhu na přerušení řízení, neboť soud neshledal důvody pro přerušení řízení, když trestní řízení, v němž byla řešena otázka, která měla význam pro toto řízení již neprobíhá. Soud je vázán pravomocným výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin a o tom, kdo jej spáchal. Podáním mimořádného opravného prostředku ani podáním ústavní stížnosti, nedochází k suspenzi právní moci napadeného trestního rozhodnutí. Rovněž tak soudkyně věc projednávající neshledala důvody pro svou podjatost., kterou žalobce namítal. Soud v řízení rovněž prováděl obsáhlé dokazování k důvodům vydědění, k tomu, zda listina o vydědění je nezákonným a nepřípustným důkazem, avšak zjištění z provedených důkazních prostředků nejsou způsobilá zvrátit skutkový závěr soudu o tom, že se žalobce dopustil vůči svému otci úmyslného trestného činu. Proto soud některé k tomuto provedené důkazy nehodnotil a v odůvodnění je nezmiňuje. Ze stejného důvodu pak zamítl návrhy žalobce obsažené v jeho četných podáních na provedení ostatních (neprovedených) důkazů k prokázání, že zde nejsou důvody pro vydědění uvedené v listině o vydědění, kdy případná zjištění z těchto důkazů o případné neexistenci důvodů vydědění je bez významu, neboť ze zákona nastala dědická nezpůsobilost žalobce Žalobcem navržené důkazy tak již nemohly vyvrátit výše uvedený skutkový závěr soudu.

3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, kterým se domáhal, aby krajský soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že okresní soud se dopustil několika pochybení. V prvé řadě žalobce okresnímu soudu vytýká, že tento řízení nepřerušil do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti podané žalobcem, která je u Ústavního soudu vedena pod spisovou značkou III. ÚS 720/23 a kterou podal proti rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 29 T 1/2011, do doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 T 1/2011, které probíhá pod sp. zn. 30Nt 1853/2023, a doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci sp. zn. 81 T 1/2017. Tímto nesprávným postupem, v rámci něhož zamítl okresní soud podané návrhy na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, okresní soud zatížil řízení jinou vadou, jež mohla mít za následek v konečném důsledku nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž tak bylo nesprávné zamítavé usnesení, jímž soud zamítl taktéž navržené důkazní návrhy na podporu argumentů pro přerušení řízení, kdy toto soud vyhlásil při jednání konaném dne 7. 2. 2024 s tím, že účastníkům již nebude doručováno, písemně bude zachyceno v protokolu o jednání a s poučením, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V rámci řízení o podané ústavní stížnosti bude řešena otázka mimo jiné porušení práva na soudní a jinou ochranu, porušení práva na zákonného soudce a práva na náležité odůvodnění rozhodnutí soudu. Současně pak poukázal na to, že jednání, které je mu v trestní věci kladeno za vinu a které má vliv na mou dědickou způsobilost, bylo soudy nesprávně vyhodnoceno. Nyní se žalobce ve vztahu k rozhodnutím trestních soudů, která obsahují závěry o jeho o vině, s nimiž zásadně nesouhlasí, domáhá sjednání nápravy prostřednictvím stížnosti podané u Evropského soudu pro lidská práva, což dokladuje přiloženou stížností ze dne 11. 10. 2024 a přípisem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 2. 2025 o tom, že stížnosti již bylo přiděleno číslo [Anonymizováno]/[Anonymizováno].

4. Dále žalobce namítal podjatost věc projednávající soudkyně, kdy svou námitku specifikoval do protokolu při jednání konaném dne 7. 2. 2024, kde namítl nikoliv nestranný poměr soudkyně k věci, neboť mu nebyla umožněna jím připravená argumentace k návrhu na přerušení řízení, a to včetně zamítnutí navržených důkazů, tudíž jejich vypovídací hodnota tak nemohla být ani posouzena, s tímto se soud v rozsudku nijak nevypořádal.

5. Navíc je žalobce nucen poukázat na závažná pochybení v rámci postupu soudu, kdy, jak zjistil, ve věci jsou například vedeny 2 verze protokolů z jednání, neboť zaslaný protokol o jednání ze dne 26. 6. 2019 obsahuje odlišnou identifikaci jeho osoby oproti identifikaci uvedené v protokolu, který je zažurnalizován v samotném spisu. V této souvislosti také poukazuje na opakované nevyhovění návrhům na opravu protokolu v jeho neprospěch (např. neopravená nesprávná identifikace jeho osoby na č. l. [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [jméno FO], přičemž správně je [Anonymizováno] [jméno FO], nevyhovění návrhu na opravu viz ú. z. ze dne 11. 8. 2020). V řízení došlo k nesprávné, odlišné a neopravené identifikaci jeho osoby, obzvlášť, pokud jednání probíhala nikoliv za jeho osobní účasti, ale prostřednictvím videokonference. Přitom, jak vyplývá ze sdělení [právnická osoba], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], ze dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno]-[var. symbol]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], v protokolech uvedený nesprávný kód vězněné osoby je jednoznačným identifikátorem vězněné osoby majícím charakter osobního údaje požívajícím zvláštní ochranu a určujícím totožnost vězněné osoby. Pokud však identifikace osoby, která měla být přítomna jednání prostřednictvím videokonference, byla provedena chybně, pak k prokázání totožnosti jako účastníka při jednání soudu vůbec nedošlo. Jak je ovšem zřejmé z protokolů o jednání, soud se tímto ani přes upozornění žalobce nezabýval. I tato namítaná pochybení a rozpory odůvodňují závěr o nikoliv nestranném poměru a rozhodování ve věci, v důsledku jejichž neodstranění trpí řízení zásadními vadami, které mohly mít vliv na samotné rozhodnutí ve věci.

6. Žalobce má dále za to, že okruh účastníků by měl být rozšířen na straně žalobců o sestru [jméno FO], nar. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], kdy tato nebyla účastna řízení na základě listiny o vydědění, ačkoli stejně jako listina v případě žalobce byla tato listina opatřena nezákonným způsobem. Není vyloučeno, že pokud by sestra byla v rámci dědického řízení poučena o nezákonném způsobu opatření listiny o vydědění, domáhala by se svého dědického práva taktéž. Došlo tak k nesprávnému opomenutí sestry [jméno FO] jakožto účastníka řízení, a to z důvodů postavení všech případných dědiců jako nerozlučných společníků v řízení. V této souvislosti považuje za potřebné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, a rozsudek ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2674/2007, na které pak navázal rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 1. 2012, č. j. 69 Co 144/2011-121. Je tedy nutné jmenovanou k uvedenému vyslechnout, neboť listina o vydědění opatřená nezákonným způsobem znemožnila, aby byla jakožto účastník dědického řízení řádně a odpovídajícím způsobem poučena, přičemž nelze vyloučit, že by se i ona domáhala určení svého dědického práva.

7. Mimo to také opakovaně poukázal na to, že okresní soud se dostatečným způsobem nevypořádal s námitkami týkajícími se kolizního postavení [Jméno žalované], která v tomto řízení na straně žalované uplatňuje svoje dědické právo, ačkoliv i přes poučení ze strany soudu byla ustanovena a přijala funkci opatrovníka pro správu jmění zůstavitele, na což poukázal již ve svém podání ze dne 24. 11. 2019. Tuto námitku však okresní soud žádným způsobem nezohlednil v rámci svého postupu v řízení ani se s ní nevypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, což je důvod pro závěr o nepřezkoumatelnosti takovéhoto rozhodnutí.

8. Dále namítal celkovou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku okresního soudu a poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž, pokud je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože nebyly respektovány principy uvedené v ustanovení § 132 a § 157 o. s. ř., pak je namístě takové rozhodnutí zrušit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93).

9. V poslední řadě pak žalobce brojil proti výroku o nákladech řízení, kdy poukazoval na to, že žalovaná se nákladů řízení u jednání konaného dne 7. 2. 2024 výslovně vzdala, a na naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, kdy ve výkonu trestu stále není pracovně zařazen, o čemž doložil potvrzení.

10. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za správný, stejně tak po procesní stránce postupoval okresní soud správně, kdy nebyly důvody pro přerušení řízení ani pro provádění množství důkazů, kterými žalobce soud zahltil, kdy jednoznačně došlo k naplnění hypotézy § 469 obč. zák. a okresní soud neměl jinou možnost než žalobu zamítnout. Okresní soud je pak vázán pravomocným rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a není povinen se zabývat námitkami směřujícími k údajným vadám a nesrovnalostem v trestních rozhodnutích. Žalobcem uváděné důvody podjatosti věc projednávající soudkyně pak důvod podjatosti nezakládají.

11. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se podáním doručeným soudu dne 21. 11. 2016 ve znění jeho oprav a doplnění domáhal určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli. Žalobce v podané žalobě namítal neplatnost svého vydědění z důvodů, že listina o vydědění podle něj byla získána nezákonným způsobem a nemůže být jako důkaz použita. Listina o jeho údajném vydědění byla získána nezákonným vniknutím do jeho a otcova bydliště. Žalobce popřel pravost soukromé listiny obsahující vydědění žalobce a tvrdil, že zůstavitel listinu nepodepsal, že napsané jméno zůstavitele pod listinou není podpisem zůstavitele. Žalobce dále tvrdil, že nejsou naplněny v ní uvedené důvody vydědění, neboť se žalobce nikdy nedopustil žádného trestného činu, natož aby se dopustil úmyslného trestného činu vůči zůstaviteli a byl za takový čin ve smyslu § 469a/1 písm. c) obč. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Obvinění z napadení otce z jeho strany jsou křivým nařčením [Jméno žalované] a odkázal na čistý trestní rejstřík a zprávu o své pověsti z [právnická osoba] [adresa]. Napadení otce je smyšlené, otci poskytl potřebnou pomoc, o otce se zajímal, psali si dopisy, stýkali se, otec však o kontakt s ním nestál, zapíral se, podpis na listině není podpisem otce, je napsán jeho rukou, ale není to podpis. Navíc kompletní vydědění závětí je dle § 479 obč. zák. vyloučeno, zletilým potomkům se má dostat alespoň tolik, kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona, nedošlo-li k soudnímu vydědění, a protože k němu nedošlo, pak je závěť neplatná, resp. listina o vydědění. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout a uvedla, že žalobce je především nezpůsobilým dědicem ve smyslu § 469 obč. zák., neboť, jak je uvedeno v listině o vydědění ze dne 7. 3. 2009, žalobce se dopustil prvního úmyslného trestného činu proti zůstaviteli již dne 22. 8. 2008, kdy ho napadl (nůžkami na plech) v garáži a způsobil mu těžkou újmu na zdraví, v důsledku které musel být zůstavitel hospitalizován na stomatochirurgickém oddělení [Anonymizováno][Anonymizováno][podezřelý výraz] [adresa]. Za tento trestný čin byl i stíhán, nicméně trestní stíhání muselo být zastaveno, neboť žalobce byl znalcem, který byl v řízení přibrán, uznán v době útoku nepříčetným. Dále se žalobce dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a jeho manželce a je trestně stíhán pro trestný čin vraždy u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011. Žalobce je zároveň vyděděn pro důvody uvedené v listině o vydědění, kterou žalovaná považuje za pravou a platnou s tím, že důvody jsou opodstatněné. Okresní soud ve věci jednal dne 12. 9. 2018, kdy byly k důkazu provedeny listiny. Následně okresní soud usnesením ze dne 13. 11. 2018 ustanovil ve věci znalce z oboru písmoznalectví k posouzení otázky, zda podpis na listině o vydědění je či není pravým podpisem zůstavitele. Ten následně posudek ve věci podal dne 22. 1. 2019. Okresní soud dále ve věci jednal dne 26. 6. 2019, kdy k důkazu provedl listiny a znalecký posudek a vyslechl znalce, dále potom dne 27. 11. 2019, kde byl k důkazu čten dědický spis a rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu k přípustnosti důkazu. U jednání konaného dne 19. 2. 2020 a dne 12. 10. 2020 byly k důkazu čteny listiny a připojené spisy. Usnesením ze dne 2. 3. 2021 bylo řízení přerušeno do doby nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2021 vydaného v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 29 T 1/2011, kde byl žalobce uznán vinným trestným činem vraždy, kterého se měl dopustit vůči zůstaviteli a jeho manželce. Usnesením ze dne 24. 1. 2022 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2023 bylo v řízení pokračováno. U jednání konaného dne 7. 2. 2024 okresní soud usnesením zamítl další návrhy žalobce na přerušení řízení do doby rozhodnutí o Ústavní stížnosti podané žalobcem u Ústavního soudu, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 720/23, kterou podal proti rozhodnutí v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011 a dále do doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011, která probíhá pod sp. zn. 30 Nt 1853/2023, a dále do doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2017. Okresní soud usnesení odůvodnil a sdělil stranám, že proti tomuto není odvolání přípustné, a tedy nebude ani vyhotovováno písemně a stranám doručováno. Na to vznesl žalobce vůči věc projednávající soudkyni námitku podjatosti, kdy dle jeho názoru není možné, aby se rozhodnutí nevyhotovovalo ani nebylo přípustné odvolání. Na to soudkyně sdělila, že k námitce podjatosti nebude přihlíženo, když není považována za důvodnou, neboť důvodem pro vyloučení soudce mají být okolnosti, které spočívají v postupu soudkyně v řízení o projednávané věci. U jednání pak byly pro nadbytečnost zamítnuty žalobcem dále navrhované a dosud neprovedené důkazy, předneseny závěrečné návrhy a následně u téhož jednání vyhlásil okresní soud ve věci dne 7. 2. 2024 napadený rozsudek.

13. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci, uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tyto zcela odkazuje.

14. Co se pak týká právního hodnocení věci, i zde se krajský soud zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, kdy v prvé řadě krajský soud konstatuje, že rozsudek okresního soudu neshledává v žádném směru nepřezkoumatelným, když okresní soud se se všemi právními otázkami a námitkami žalobce vypořádal zcela vyčerpávajícím způsobem Krajský soud plně akceptuje názor okresního soudu, že v daném případě je žalobce ve smyslu § 469 obč. zák. nezpůsobilým dědicem po zůstaviteli, přičemž tento fakt ani sám žalobce nerozporuje a je si vědom, že ho nemá jak zvrátit, jak uvedl ve svém závěrečném návrhu při jednání odvolacího soudu. Primárně z tohoto důvodu je tedy vyloučeno, aby žalobě vůbec mohlo být vyhověno, jak podrobně odůvodnil okresní soud, a veškerá další argumentace žalobce je zcela podružná a nemůže tento právní stav změnit. Není tedy podstatná ani listina o vydědění, ani to, zda byla či nebyla opatřena do spisu zákonným způsobem, zda byla zůstavitelem podepsána, ani co bylo jejím obsahem a zda došlo k naplnění důvodu vydědění, ač okresní soud dokazování v tomto směru věnoval značnou snahu do doby, než došlo k právní moci trestního rozsudku zakládajícího žalobcovu dědickou nezpůsobilost.

15. Z tohoto důvodu je zcela irelevantní, z jakého důvodu ten který důkaz okresní soud dále zamítal, když všechny další důkazy byly po vzniku tohoto zásadního faktu již zcela irelevantní a nadbytečné, uvedené pak zcela jistě nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Shodně tak nemělo vliv na správnost rozhodnutí soudu prvého stupně, že nevyčkával výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobce proti vyjmenovaným rozhodnutím v trestním řízení a řízení nepřerušoval, kdy vina žalobce v trestním řízení byla pravomocně vyslovena a okresní soud je tímto výrokem vázán, jak podrobně popsal okresní soud a na jeho argumentaci lze zcela odkázat. Rovněž tak zamítnutí návrhu na provedení důkazů majících podporovat návrh žalobce na přerušení řízení, považuje krajský soud za zcela správné.

16. Z tohoto důvodu je pak zcela irelevantní i další odvolací námitka žalobce spočívající v podjatosti soudkyně okresního soudu z důvodu toho, že nepřipustila další argumentaci žalobce ohledně žádosti o přerušení řízení, když dle ust. 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně nejsou důvodem pro vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci. Jiné důvody podjatosti pak žalobcem ani tvrzeny nebyly a sama soudkyně uvedla, že nemá jakýkoli vztah k věci, účastníkům ani k jejich zástupcům a není zde dán důvod pochybovat o její nepodjatosti v projednávané věci. Proto krajský soud tuto odvolací námitku neshledal důvodnou.

17. Na správnost rozhodnutí soudu pak nemohla mít naprosto vliv ani případná formální chyba v protokole o jednání týkající se uvedení špatného kódu žalobce jako vězněné osoby při ztotožňování žalobce, kdy tento byl ztotožněn při videokonferenci vězeňskou službou a je znám soudu z úřední činnost. Ostatně ani sám žalobce neuvádí, s kým jiným by tedy místo něj mělo být ze strany okresního soudu jednáno. Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by existovaly jakékoli dvě verze protokolů o jednání a že by okresní soud nereagoval na námitky žalobce proti protokolaci, resp. návrhy na opravu v protokole.

18. Pokud pak žalobce namítal, že okruh účastníků měl být rozšířen o jeho sestru [jméno FO] jako nerozlučného společníka, pak k tomuto krajský soud neshledává jakýkoli důvod, kdy uvedená osoba nemá zájem vést toto řízení, žádnou žalobu nepodala, listinu o svém vydědění ze strany zůstavitele akceptovala. Není tedy důvodu zacházet s ní jako s účastníkem řízení, přičemž pokud by její neúčast v řízení měla vést k zamítnutí žaloby, uvedené by šlo k tíži žalobce, neboť tento je pánem sporu a vymezuje nutný okruh účastníků na obou stranách sporu.

19. Co se pak týká námitky údajného kolizního postavení žalované s její funkcí opatrovníka pro správu jmění zůstavitele, pak krajský soud nerozumí, co by z takovéto údajné tvrzené kolize mělo vyplývat a kdo jiný by měl dle žalobce stát na místě žalované, kterou sám jako žalovanou označil.

20. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a správně vypočetl jejich výši. Krajský soud má shodně s okresním soudem za to, že v daném případě nejsou dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., kdy důvody pro aplikaci tohoto ustanovení nelze směšovat se splněním předpokladů pro osvobození od soudních poplatků na straně žalobce, neboť se jedná o odlišné instituty. Osvobození od soudních poplatků automaticky neimplikuje aplikaci ust. § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení v případě neúspěchu osvobozeného účastníka řízení. Ani krajský soud v daném případě neshledal důvody tak mimořádné, aby dané ustanovení mohlo být použito a úspěšné žalované náklady řízení výjimečně nepřiznány. Za takové důvody rozhodně nepovažuje nemajetnost žalobce a to, že se nachází v doživotním výkonu trestu odnětí svobody aktuálně bez pracovního zařazení. V takovém případě by pak dovedeno ad absurdum předpoklady pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. splňoval každý účastník, který by se nacházel ve finanční tísni, k čemuž dané ustanovení určeno není, neboť dopadá na zcela mimořádné a výjimečné případy, kdy by náhrada nákladů řízení ve sporu úspěšné straně představovala pro druhého účastníka zcela nepřiměřenou tvrdost. S ohledem na shora uvedené, kdy navíc se žalobce vůči žalované domáhá určení, že je dědicem po zůstaviteli, za jehož úmyslné usmrcení byl pravomocně odsouzen, považuje krajský soud naopak za nespravedlivé, aby žalované náklady řízení přiznány nebyly. Z obsahu spisu se pak nepodává, že by se žalovaná práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Rovněž pak okresní soud správně rozhodl výrokem III. o nákladech řízení státu.

21. O nákladech odvolacího řízení pak i krajský soud rozhodl dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšný, neboť jeho odvolání nebylo vyhověno. Žalobce tedy má povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) ve výši 2.500 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 9. 5. 2024 a ve výši 3.700 Kč za účast u jednání dne 4. 3. 2025 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/, g/ AT, a dále z paušální náhrady hotových výdajů zástupkyně žalované ve výši 300 Kč a 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT. Jiných nákladů řízení se žalovaná výslovně vzdala. Žalobce je tedy povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku 6.950 Kč.

22. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Poučení