8 C 20/2017 - 976

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Ševelovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] advokátkou [Jméno advokátky A] se sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] advokátkou [Jméno advokátky B] se sídlem [Adresa advokátky B] o určení dědického práva, takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli [tituly před jménem] [jméno FO] [jméno FO] narozeném dne [datum], zemřelém dne [datum], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky [Jméno advokátky B].

III. Státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se podáním doručeným soudu dne [datum] domáhal určení, že je jediným dědicem v I. dědické skupině ze zákona po zůstaviteli [tituly před jménem] [jméno FO] [jméno FO], trvale bytem [adresa], zemřelém dne [datum] bez zanechání platné závěti, neboť byl usnesením Okresního soudu v [adresa], č.j. [spisová značka] ze dne [datum], vyrozuměn, že má být vyděděn závětí svého otce, což má napadnout u soudu do 40 dnů od právní moci usnesení. Podáním ze dne [datum] a [datum] zástupce žalobce odstranil vady žaloby a s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a [spisová značka] ze dne [datum], možným důsledkům plynoucím z toho, že dědiců by mohlo být více, navrhl, aby soud určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli. Žalobu žalobce opřel o tyto argumenty: a) obvinění z napadení otce z jeho strany jsou křivým nařčením [Jméno žalované] a odkázal na čistý trestní rejstřík a zprávu o své pověsti z [právnická osoba] [adresa], b) Listina o jeho údajném vydědění je získána nezákonným vniknutím do jeho a tátova bydliště (příkaz k domovní prohlídce neexistuje), c) podpis na ní nevypadá jako podpis jeho otce, d) kompletní vydědění závětí je dle § 479 o.z. vyloučeno, zletilým potomkům se má dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědického podílu ze zákona, nedošlo-li k soudnímu vydědění, a protože k němu nedošlo, pak je závěť neplatná, resp. listina o vydědění. Žalobce popřel pravost soukromé listiny obsahující vydědění žalobce a tvrdil, že zůstavitel listinu nepodepsal, že napsané jméno zůstavitele pod listinou není podpisem zůstavitele. Žalobce dále tvrdil, že [Anonymizováno] vydědění uvedený v listině o vydědění žalobce neobstojí, neboť se žalobce nikdy nedopustil žádného trestného činu, natož aby se dopustil úmyslného trestného činu vůči zůstaviteli a byl za takový čin ve smyslu § 469a/1 písm. c) obč.zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku.

2. Žalobce v dalších podáních a při jednání mimo jiné namítal, že listina o vydědění je nepřípustným důkazem, neboť byla opatřena protiústavně dne [datum], byla zajištěna pro trestní řízení, v němž byla označena za nezákonně získaný důkaz (viz. str. 93-94 rozsudku [spisová značka]) a následně byla postupem, jenž žádný zákon nepředvídá přenesena do občanskoprávního řízení. Protiústavním vniknutím do domu zločinně odcizená listina představuje vážný zásah do spravedlivého procesu a způsobuje dotčení celé řady ústavně zaručených práv. Přitom porušení jediného z nich činí důkaz nepřípustným jak dle judikatury R 39/1999, tak dle soudní praxe. Listina byla opatřena při ohledání místa činu v rodinném domě, který žalobce byl oprávněn užívat a v němž zůstaly jeho věci. Neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí o jeho vyklizení, bylo tak zasaženo do jeho práva na soukromí. K neoprávněnému vniknutí došlo, když k [datum] byli prohlášeni za mrtvé všichni obyvatele mimo žalobce, který odmítl vydat klíče a dům zpřístupnit. Poukázal na rozhodnutí R 1/1980, podle kterého nezaniká právo na domovní svobodu ani když má vlastník vykonatelné rozhodnutí o vyklizení domu. Dále žalobce namítal, že napadení otce je smyšlené, poukázal na to, co otec uvedl ve své výpovědi v řízení [spisová značka], že sám neví, jestli ho napadl nebo jestli se jenom bránil, otci poskytl potřebnou pomoc, u soudu o vypořádání SJM nelhal, o otce se zajímal, psali si dopisy, stýkali se, otec však o kontakt s ním nestál, zapíral se, podpis na listině není podpisem otce, je napsán jeho rukou, ale není to podpis. Žalobce tedy v podané žalobě namítal neplatnost svého vydědění, neboť listina o vydědění podle něj byla získána nezákonným způsobem, podpis na listině není podpisem zůstavitele a nejsou naplněny uvedené důvody vydědění.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout a uvedla, že žalobce je především nezpůsobilým dědicem ve smyslu § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele (dále jen „obč. zák.“), neboť jak je uvedeno v listině o vydědění ze dne [datum], žalobce se dopustil prvního úmyslného trestného činu proti zůstaviteli již dne [datum], kdy ho napadl (nůžkami na plech) v garáži a způsobil mu těžkou újmu na zdraví, v důsledku které musel být zůstavitel hospitalizován na stomatochirurgickém oddělení Fakultní nemocnice [adresa]. Za tento trestný čin byl i stíhán, nicméně trestní stíhání muselo být zastaveno, neboť žalobce byl znalcem, který byl v řízení přibrán, uznán v době útoku nepříčetným. Dále se žalobce dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a jeho manželce a je trestně stíhán pro trestný čin vraždy u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce je zároveň vyděděn pro důvody uvedené v listině o vydědění, kterou žalovaná považuje za pravou a platnou.

4. Soud se primárně zabýval otázkou včasnosti podané žaloby ve smyslu ustanovení 175k odst. 2 o.s.ř., ve znění do [datum]. V projednávaném případě byl žalobce jako zůstavitelem vyděděný pozůstalý syn v dědickém řízení usnesením Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], podle § 175k odst. 2 o.s.ř., odkázán, aby ve lhůtě 40 kalendářních dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v [adresa] žalobu na určení, že pozůstalý syn pan [Jméno žalobce] je jediným dědicem v 1. dědické skupině ze zákona po zůstaviteli a to po jeho otci panu [tituly před jménem] [jméno FO] [jméno FO], zemřelém dne [datum] se zanecháním závěti ze dne [datum] a dvou listin o vydědění ze dne [datum] dle ustanovení § 473 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném ke dni úmrtí zůstavitele. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne [datum], žalobce podal žalobu ke zdejšímu soudu dne [datum], tedy včas, její vady byly odstraněny podáním ze dne [datum].

5. V řízení o určení dědického práva se soud obecně zabývá tím, zda určité osobě svědčí dědické právo ze zákonem předpokládaného dědického titulu po určitém zůstaviteli a zároveň zda dědické právo není vyloučeno některým ze zákonem předpokládaných důvodů. V nyní projednávaném případě se žalobce domáhá dědického práva ze zákonné dědické posloupnosti a žalovaná namítá jeho dědickou nezpůsobilost a též vyloučení z dědického práva v důsledku vydědění. Žalobce byl odkázán na podání žaloby z důvodu existence listiny o vydědění, jakožto titulu, který zbavuje dědice jeho dědické způsobilosti. Současně však soud zjistil, že u Krajského soudu v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] probíhá řízení v trestní věci žalobce [jméno FO], který je stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona na základě obžaloby Krajského státního zastupitelství v [adresa], pobočky v Olomouci ze dne 112.1.2012 pro skutek, kterého se měl dopustit (způsobem blíže popsaným v bodě 13. tohoto odůvodnění) vůči svému otci [jméno FO] nar. [datum] a jeho manželce. Trestní řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] u Krajského soudu v [adresa] bylo pravomocně skončeno až dne [datum]. Soud se proto v tomto řízení nejprve zabýval otázkou vydědění žalobce na základě listiny o vydědění zanechané zůstavitelem a k objasnění skutkových okolností vydědění provedl rozsáhlé dokazování. Řízení v této věci bylo přerušeno usnesením ze dne [datum] do doby nabytí právní moci (odsuzujícího) rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] a to s odkazem na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu Cpj 169/78 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. [právnická osoba]/1979. Dne [datum] okresní soud rozhodl o pokračování v přerušeném řízení, odvolací soud usnesením ze dne [datum] k odvolání žalobce rozhodnutí okresního soudu potvrdil a usnesení nabylo právní moci dne [datum]. V tomto řízení však bylo možné pokračovat až po rozhodnutí o dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu o pokračování v přerušeném řízení a proti rozhodnutí o zrušení ustanovení jeho zástupce. Nejvyšší soud obě dovolání žalobce proti rozhodnutím odvolacího soudu odmítl. S tím pak souvisí délka tohoto řízení, která byla rovněž závislá na výsledku řízení vedeného v trestní věci žalobce.

6. Soud zjistil ze spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], že zůstavitel [tituly před jménem] [jméno FO], narozený [datum], zemřel dne [datum], podle úmrtního listu byl zůstavitel prohlášen za mrtvého rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [právnická osoba].2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v [adresa], pobočka Olomouci ze dne [datum], č.j. [spisová značka], byl vdovec, naposledy trvale bytem [adresa]. Notářka si v řízení vyžádala z trestního spisu sp. zn. [spisová značka] listinu o vydědění a závěť, neboť k projednání pozůstalosti bylo nutné provést zjištění stavu a obsahu závěti dle jejich originálu podle ustanovení § 175d o.s.ř. a následně § 77 jednacího řádu pro soudy. Originály závěti a listiny o vydědění se zakládají do sbírky prohlášených závětí vedené obecným soudem tedy Okresním soudem v [adresa]. Zůstavitel [jméno FO] zanechal holografní závěť ze dne [datum], ve které odkázal veškerý majetek paní [jméno FO], narozené [datum] a dále holografní listinu o vydědění ze dne [datum], ve které vydědil svou dceru [jméno FO], narozenou [datum] a důsledky vydědění vztáhl i na potomky své dcery [jméno FO] a dále zanechal další listinu o vydědění rovněž ze dne [datum], ve které vydědil svého syna pana [jméno FO], narozeného [Datum narození žalobce] ze dne [datum], ve které odkázal veškerý majetek paní [jméno FO], narozené [datum] se stala bezpředmětnou, když nejsou splněny podmínky dědění (dědic přežije zůstavitele). Pozůstalá dcera [jméno FO], která byla s listinou o vydědění seznámena a prohlásila, že své vydědění respektuje a neuplatňuje své dědické právo po zůstaviteli, je bezdětná. Podle listiny o vydědění syna [jméno FO] ze dne [datum] byl vyloučen z dědického práva pozůstalý syn [Jméno žalobce], který byl s listinou o vydědění seznámen a k tomuto svému vyloučení vznesl tyto námitky: namítá, že byl vyloučen z dědického práva svým otcem na základě vylhaných obvinění o napadení a odkazuje se na čistý trestní rejstřík, namítá, že dědický soud použil v řízení závěti získané na základě nezákonného vniknutí, když originály závětí i listin o vydědění byly zařazeny do důkazních podkladů trestního řízení a následně založeny do spisu 29T 1/ 2011 u Krajského soudu v [adresa], pobočka [adresa], podpis na listině o vydědění není jeho otce. Pozůstalý syn [Jméno žalobce] byl seznámen s obsahem listiny o vydědění a se svými právními nároky. Neúspěšný byl pokus soudního komisaře o odstranění sporu dohodou účastníků, když [Jméno žalované] jako následná jediná dědička ve III. skupině ze zákona, která dědictví neodmítla, popírá v plném rozsahu jakékoliv dědické právo pozůstalého syna pana [jméno FO]. Trvá na tom, že vyděděný syn [Jméno žalobce] byl vyděděn oprávněně, opakovaně fyzicky útočil na svého otce. [jméno FO] [Jméno žalované] vylučuje jakoukoliv dohodu o uznání dědického práva syna [jméno FO] a navrhla postup podle ustanovení paragrafu 175k odst. 2 o.s.ř., tedy, aby své dědické právo uplatnil a prokázal pan [Jméno žalobce] žalobou. Usnesením Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum] byl zůstavitelem vyděděný pozůstalý syn [Jméno žalobce] podle § 175 k odst. 2 o.s.ř., odkázán, aby podal u Okresního soudu v [adresa] výše uvedenou žalobu (viz odst. 4 tohoto odůvodnění).

7. Z listiny o vydědění ze dne [datum], bylo zjištěno, že zůstavitel pořídil listinu o vydědění tohoto znění: „Já, níže podepsaný [jméno FO], nar. dne [datum] bytem [adresa] činím pro případ své smrti a po zralé úvaze tuto listinu o vydědění: Vyděďuji svého syna [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce], bytem [adresa]. Jako důvod vydědění uvádím: Výše uvedený syn už od roku 2001 a zejména pak od r. 2005 o mě neprojevuje opravdový zájem, jaký by k otci projevovat měl, nestýká se se mnou, nezdraví mě, ignoruje mně a pokoušel se mě vydírat. V několikaletém sporu o SJM se postavil na stranu bývalé manželky a v její prospěch u soudu křivě vypovídal. Nejenže mně několikrát vyhrožoval fyzickým napadením, ale sám ho po výše uvedeném prohraném sporu uskutečnil. Dne [datum] mne napadl a způsobil mně těžkou újmu na zdraví. Za to byl Policií ČR obviněn. Nejenže mně po napadení zanechal v garáži v bezvědomí, ale ani nezavolal pomoc zdravotnické služby. Veškeré pokusy z mé strany, aby došlo ke komunikaci a narovnání vztahů skončily neúspěšně. Syn je již 7 roků bez řádného zaměstnání, nehledá si ho. Nechci připustit, aby se výsledky mé celoživotní poctivé práce (vč. 7 let vyčerpávající manuální práce v USA) dostaly do rukou takové bezohledné a nevděčné osoby jako je můj syn. Stanovuji, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky mého výše uvedeného syna. V [adresa] dne [datum] [jméno FO]“ 8. K listině o vydědění ze dne [datum] bylo z dědického spisu zjištěno, že originály listin závěť zůstavitele ze dne [datum] a dvě listiny o vydědění ze dne [datum] byly součástí spisu Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] jako přílohy 1-3, tyto originály byly dne [datum] na žádost Okresního soudu v [adresa] ze spisu se souhlasem předsedy senátu [tituly před jménem] [jméno FO] předány pověřené notářce [tituly před jménem] [jméno FO], která ověřila kopie těchto listin, které byly založeny zpět do trestního spisu. Podle protokolů ze dne [datum] notářka zjistila stav a obsah listiny vydědění ze dne [datum], která jí byla vydána ze spisu [spisová značka] a kterou zůstavitel vydědil svého syna [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce] 58/2016 a Okresním soudem v [adresa] převzata do úschovy dne [datum].

9. K opakovaným námitkám žalobce o tom, že listina o vydědění je v tomto řízení nepřípustným a nezákonný důkazem, že neměla být přenesena do civilního řízení a k použitelnosti pořízení pro případ smrti v řízení, ve kterém jde o určení dědice (ať už jde o civilní sporné řízení nebo o řízení o pozůstalosti), soud uvádí, že listina o vydědění byla ze své povahy pro předmět řízení nezbytná, neboť na jejím základě byl žalobce vyzván k podání žaloby podle §175k o.s.ř. Jedná se o vůli zůstavitele projevenou zákonem předpokládaným způsobem a je to právě vůle zůstavitele, která je pro určení dědice rozhodující. Obecně je soukromé právo ovládáno zásadou autonomie vůle, dědické právo pak zvláště zásadou autonomie vůle zůstavitele, která zajišťuje jednak možnost zůstavitele libovolně pořídit pro případ smrti a pořízení zrušit, a jednak závazek pro soud i jiné osoby projevenou vůli respektovat. Poukazovat na to, že opatřením listiny obsahující poslední vůli zůstavitele bylo porušeno právo někoho jiného na soukromí, není namístě, neboť v tomto řízení je právě vůle zůstavitele rozhodující a jeho vůle musí být zjištěna, byla-li projevena. Listina byla opatřena notářkou v řízení o pozůstalosti tak, že notářka využila svého zákonného oprávnění (§ 129 o. s. ř.) a uložila tomu, kdo měl listinu u sebe, aby ji předložil. Šlo nepochybně o úkon v souladu se zákonem, bez ohledu na to, jak listinu získal ten, kdo ji měl u sebe. Pokud by listinu nevydal policejní orgán, soud (neboť by ji například u sebe neměl) měl by povinnost ji vydat kdokoliv jiný. Nelze proto v tomto řízení považovat listinu o vydědění za nepřípustný a nezákonný důkaz, ke kterému nebylo možné přihlížet. Opakované odkazy žalobce na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, nálezy Ústavního soudu týkající se použití odposlechů telefonních hovorů pořízených v trestním řízení, v řízení disciplinární povahy, nepřípustnosti důkazů nahrávkami hovorů, pořízeného bez souhlasu osob, přenosu odposlechu z trestního řízení do jiných typů řízení, jsou nepřiléhavé a na předmětnou věc nedopadají, jak bylo žalobci sděleno při jednáních soudu. Protože rozhodnutí soudu v této věci na listině o vydědění není založeno, soud se v odůvodnění uvedenou judikaturou blíže nezabýval.

10. Pokud žalobce namítal, že uvedené jméno a příjmení jeho otce napsané pod textem na Listině o vydědění není podpisem jeho otce, protože se otec podepisuje úplně jinak, pak ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo soud zjistil, že pisatelem sporného podpisu ve znění „[jméno FO]“ na listině nazvané „Listina o vydědění“ ze dne [datum] a nejpravděpodobnějším pisatelem data ve znění „[datum]“ je zůstavitel [jméno FO], nar. [datum]. Občanský zákoník neobsahuje žádnou explicitní (pozitivní) definici pojmu „podpis“. Obecný zákoník občanský v ustanovení § 578 o. z. o. dříve obsahoval pravidlo „kdo chce pořizovati písemně a beze svědků, musí napsati závěť nebo dovětek vlastní rukou a vlastnoručně podepsati svým jménem“. Obsah pojmu je považován za notorietu, kdy se za podpis na soukromých listinách zpravidla považuje uvedení jména a příjmení pisatele. Je proto namístě závěr, že ručně psaný text, který obsahuje označení zůstavitele jménem a příjmením lze považovat za „podpis“ zůstavitele ve smyslu ustanovení § 476a obč. zák. Nicméně s ohledem na další skutečnosti, které v průběhu řízení nastaly (viz odst. 13-15 tohoto odůvodnění) a k nimž soud musel přihlédnout z úřední povinnosti, se soud důvody vydědění uvedenými v listině o vydědění nezabýval.

11. Ze spisu Okresního státního zastupitelství [adresa] sp. zn. [spisová značka] soud dále zjistil, usnesením ze dne [datum] Okresní státní zástupce rozhodl v trestní věci obviněného [jméno FO] stíhaného pro trestný čin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zákona, podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. řádu tak, že se zastavuje trestní stíhání vedené proti [jméno FO] pro skutek spočívající v tom, že dne [datum] v době kolem 15:15 hodin v přízemních prostorách garáže rodinného domu v [adresa], po předchozí slovní rozepři opakovanými údery nůžkami na plech do obličeje napadl svého otce [tituly před jménem] [jméno FO], jemuž tak způsobil otřes mozku, víceúlomkovou zlomeninu dolního okraje levé očnice, zlomeniny lícní kosti a kostry nosu s posunem úlomků s dobou léčení do 6 týdnů, kdy [tituly před jménem] [jméno FO] byl ve svém běžném způsobu života výrazněji omezen pohybu 14 dnů, avšak způsobem, jakým útok vedl mohlo dojít i ke vzniku závažnějšího zranění obličeje, zejména levého oka, ve kterém je spatřován trestný čin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, neboť obviněný v době činu nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný (§ 12 TrZ). Proti rozhodnutí podal stížnost [jméno FO] i [Jméno žalobce]. Usnesením ze dne [datum], č.j. [spisová značka] státní zástupce Krajského státního zastupitelství v [adresa]– [adresa] rozhodl ve věci tak, že stížnosti obviněného [jméno FO] a poškozeného [tituly před jménem] [jméno FO] zamítl, neboť nejsou důvodné.

12. Popsané jednání ze dne [datum], naplňující znaky trestného činu (předpokládaného ust. § 469 zákona č. 40/1964 Sb.) dědickou nezpůsobilost žalobce v tomto případě nezakládá. Podle dřívější právní úpravy (podle níž soud tuto věc posuzuje) totiž dědickou nezpůsobilost nezakládalo jednání naplňující znaky trestného činu proti zůstaviteli, spáchala-li je osoba pro svůj věk trestně neodpovědná (tj. mladší patnácti let; srov. § 11 TrZ); osoba, která pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohla rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání (tj. osoba nepříčetná; srov. § 12 TrZ); osoba, která jednala v nutné obraně (srov. § 13 TrZ) nebo v krajní nouzi (srov. § 14 TrZ). (srov. komentář Beck, § 469 Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 1409 - 1412: R. Fiala, J. Mikeš).

13. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum] soud dále zjistil, že [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce]) byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále jen „tr. zák.“) ve znění účinném do [datum]. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že jiného úmyslně usmrtil a spáchal tento čin na dvou osobách tak, že v přesvědčení o svém nároku na nabytí rodinného domu na [adresa] do svého vlastnictví, které pramenilo především z dávných příslibů otce [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum], že „tento dům staví pro sebe“, v rámci pozdějších dlouhodobých sporů se svým otcem, jež se týkaly zejména užívání předmětného domu, z obav, že jej otec definitivně zbaví přístupu do domu a že učiní právní kroky, v jejichž důsledku vlastnictví domu přejde na jinou osobu, nejpozději na počátku měsíce října 2009 začal rozvíjet úvahy o usmrcení svého otce a jeho manželky [jméno FO], nar. [datum], během kterých zpovzdálí domu [adresa] sledoval jejich denní režim a jejich reakce na výpadek elektrické energie v domě po vypnutí hlavního jističe umístěného v rozvodné skříni před domem, přičemž svůj plán se jal realizovat ve večerních hodinách dne [datum], kdy v časovém rozmezí 20:44 až 21:15 hodin, ozbrojen nezjištěným nástrojem způsobilým k usmrcení jiného, vypnul v rozvodné skříni před domem hlavní jistič, v důsledku čehož přiměl svého otce k otevření vstupních dveří domu, načež v úmyslu usmrtit napadl před vstupními dveřmi jak otce, tak posléze v chodbě domu, kde útok pokračoval i [jméno FO], která po prvotním napadení manžela tomuto přispěchala na pomoc, opakovanými a razantními údery nezjištěným předmětem, zejména vedenými na jejich hlavy, čímž jim způsobil masivně krvácející zranění, kterým na místě podlehli, a následně v době nejpozději do 03:44 hodin dne [datum] jejich těla odvezl osobním automobilem svého otce zn. [jméno FO], RZ: [SPZ] a ukryl na neznámém místě a rovněž se snažil o úklid místa činu.

14. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č. j. [právnická osoba] [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obžalovaného podaného do všech výroků rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka] a státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného do výroku o trestu částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a o povinnosti k náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obžalovanému za uvedené trestné činy ukládá podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 1, 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v [adresa] – [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

15. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum] čj. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum] pak bylo dovolání žalobce jako obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba] [spisová značka] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

16. Žalobce v tomto řízení namítal, že uvedené trestní rozsudky nemohou obstát, s výrokem o vině zásadně nesouhlasí a domáhá se změny dotčených rozhodnutí. Podanou ústavní stížností napadl rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č.j. [spisová značka], věc je vedena pod sp.zn. III. ÚS 720/23. Při jednání dne [datum] a v podáních ze dne [datum], [datum] a [datum] (na čl.954-958, na které soud pro stručnost odkazuje) navrhl přerušit toto řízení, neboť v rámci ústavní stížnosti bude mimo jiné řešeno porušení jeho práva na soudní a jinou ochranu, porušení práva na zákonného soudce a práva na náležité odůvodnění rozhodnutí soudu. Žalobce uvedl důvody, pro které rozsudky před Ústavním soudem nemohou obstát, poukazoval mimo jiné na rozpory v trestních rozsudcích, na nekonzistentní závěry soudů o časové posloupnosti událostí, kterého jako pachatele vylučují z možnosti spáchání trestné činnosti. Porušení svých práv spatřuje v naprosto nesouladném hodnocení otázky porušení domovní svobody jeho osoby. Polemizoval dále se závěry Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl.

17. Soud při jednání dne [datum] zamítl návrhy žalobce na přerušení tohoto řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti podané žalobcem, která je u Ústavního soudu vedena pod spisovou značkou [spisová značka] a kterou podal proti rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], do doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], které probíhá pod sp. zn. [spisová značka] a doby rozhodnutí o obnově řízení ve věci Krajského soudu v [adresa]-pobočka v Olomouci sp.zn. [spisová značka]. Současně byly zamítnuty důkazní návrhy žalobce k podpoře jeho argumentace k návrhu na přerušení řízení, neboť soud neshledal důvody pro přerušení řízení, když trestní řízení, v němž byla řešena otázka, která měla význam pro toto řízení již neprobíhá. Soud je vázán pravomocným výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin a o tom, kdo jej spáchal. Podáním mimořádného opravného prostředku ani podáním ústavní stížnosti, nedochází k suspenzi právní moci napadeného trestního rozhodnutí. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto vyčkání výsledku řízení o mimořádném opravném prostředku a ústavní stížnosti, případně výsledku řízení u Evropského soudu pro lidská práva není z hlediska délky tohoto řízení účelné. Obava žalobce o mimořádně tíživých a neodčinitelných následcích není namístě, neboť i kdyby bylo pravomocné rozhodnutí v jeho trestní věci zrušeno a kdyby věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v řízení, v němž soud z takového rozhodnutí vycházel a v němž na něm založil své rozhodnutí, zjednána náprava pomocí mimořádných opravných prostředků podle občanského soudního řádu. Pokud žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], pak tento odkaz je nepřiléhavý, jak uvedl v této věci i Nejvyšší soud (srov. usnesení č.j. [spisová značka]) a pro stručnost se na toto odůvodnění odkazuje.

18. Proti tomuto usnesení nebylo podle § 202 odst. 1 písm. g) o.s.ř. odvolání přípustné. Soud s ohledem na obsah námitky podjatosti soudkyně poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž bylo příslušné ustanovení vtěleno do občanského soudního řádu, kdy se k bodu 264 novely na dané téma výslovně uvádí, že: „K usnesením, proti nimž není odvolání přípustné, uvedeným dosud v § 202 odst. 2 a nově v § 202 odst. 1, byla zařazena též usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110, jímž byl žalovaný vyzván, aby se ve věci písemně vyjádřil (§ 114b), nebo jímž bylo opraveno rozhodnutí, netýká-li se oprava výroku rozhodnutí. Jedná se vesměs o usnesení procesní povahy vydávaná v průběhu řízení nebo po jeho skončení, u nichž přezkoumání v odvolacím řízení je jen bezdůvodným průtahem ve skončení řízení, kterými účastníci nemohou být vůbec nebo vážně poškozeni a jejichž případná nesprávnost se nemůže projevit v nesprávném rozhodnutí ve věci samé.“ Podle § 168 o.s.ř. bylo usnesení při jednání vyhlášeno přítomným účastníkům, nebylo doručováno, protože proti němu není odvolání přípustné. Soud uvedl výrok takového usnesení, den jeho vydání a odůvodnění. Samotné písemné vyhotovení spočívá v tom, že usnesení je zachyceno v protokolu o jednání.

19. Žalobce následně při jednání vznesl námitku podjatosti soudkyně, neboť „straní protistraně, odmítá prokázat pravdu, protože předtím jednání odročovala, protože to bylo výhodné pro protistranu a nyní uvedla, že se nebude přerušovat, aby nemohl prokázat jaká je pravda a dále, že usnesení se nebude doručovat a není proti němu odvolání přípustné, vyhýbá se základní otázce, zda listina je zákonná nebo ne a stejně jestli jeho otec lhal nebo ne, není nestranný soudce, pokud nemůže prokázat pravdu, nenechala ho říct argumenty, kterými podporuje návrh na přerušení řízení“. Podle § 14 odst. 4 o.s.ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle § 15b odst. 2 o.s.ř. ustanovení odstavce 1 (rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu), neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. Soud k námitce podjatosti nepřihlížel, neboť ji považuje za nedůvodnou vzhledem k tomu, že důvodem vyloučení mají být okolnosti, které spočívají v postupu soudkyně v řízení o projednávané věci a zároveň byla uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc skončena. Skutečnosti v námitce tvrzené nejsou objektivně způsobilé vzbudit pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. Soud o tom nevydával žádné rozhodnutí. Tím, že soud k námitce nepřihlíží, není žalobce na svých právech krácen, neboť podjatost může uplatnit jako odvolací důvod.

20. Z hlediska skutkového stavu pak bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce je synem zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO], který zemřel dne [datum], zanechal holografní závěť ze dne [datum], ve které odkázal veškerý majetek své manželce [jméno FO], dále holografní listinu o vydědění ze dne [datum], ve které vydědil svou dceru [jméno FO] a dále zanechal další listinu o vydědění ze dne [datum], ve které vydědil žalobce jako svého syna. Závěť zůstavitele ze dne [datum], se stala bezpředmětnou, když manželka zůstavitele nepřežila. K dědictví byla povolána [Jméno žalované] (žalovaná) jako následná jediná dědička ve III. skupině ze zákona, která dědictví neodmítla a popřela v plném rozsahu jakékoliv dědické právo pozůstalého syna pana [jméno FO]. Usnesením Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], byl žalobce podle § 175k odst. 2 o.s.ř., odkázán, aby ve lhůtě 40 kalendářních dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v [adresa] žalobu na určení, že je dědicem po svém otci. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č.j. [spisová značka], které nabyly právní moci dne [datum] byl žalobce uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že úmyslně usmrtil svého otce (zůstavitele) i jeho manželku.

21. Soud v řízení prováděl obsáhlé dokazování k důvodům vydědění, k tomu, zda listina o vydědění je nezákonným a nepřípustným důkazem, avšak zjištění z provedených důkazních prostředků (mimo jiné spisy Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] o vypořádání společného jmění manželů a sp.zn. [spisová značka] o vyklizení části nemovitosti) nejsou způsobilá zvrátit skutkový závěr soudu o tom, že se žalobce dopustil vůči svému otci úmyslného trestného činu. Proto soud další provedené důkazy nehodnotil a v odůvodnění je nezmiňuje.

22. Soud ze stejného důvodu zamítl návrhy žalobce, obsažené v jeho četných podáních na provedení ostatních (neprovedených) důkazů k prokázání, že zde nejsou důvody pro vydědění uvedené v listině o vydědění, zejména k vyvrácení, že svému otci neposkytl potřebnou pomoc, že o něj nejeví zájem, že lhal jako svědek v řízení [spisová značka] (pro jejich obsáhlost soud odkazuje na příslušné usnesení uvedené v protokole o jednání ze dne [datum]), neboť jimi měly být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení již nerozhodné, právně nevýznamné, proto nadbytečné a jejich provádění by bylo nehospodárné. Zjištění z těchto důkazů, o případné neexistenci důvodů vydědění je bez významu, neboť ze zákona nastala dědická nezpůsobilost žalobce (jak bude dále odůvodněno) a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Žalobcem navržené důkazy tak již nemohly vyvrátit výše uvedený skutkový závěr soudu.

23. Soud po právní stránce posoudil nárok podle následujících ustanovení. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

24. Podle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Jednání dědice vedoucí k případné dědické nezpůsobilosti musí být posuzováno podle právní úpravy institutu dědické nezpůsobilosti účinné v době, kdy k závadnému chování došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn.: [spisová značka]-II.).Vzhledem k tomu, kdy k takovému jednání dědice došlo a k tomu, že zůstavitel zemřel přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., soud posoudil věc podle dosavadních předpisů, tedy postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do [datum] (dále „obč. zák.“).

25. Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

26. Podle § 461 odst. 1) obč. zák. dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Podle odst. 2) nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona.

27. Podle § 469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.

28. Podle § 469a odst. 1 obč. zák. zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život. Podle odst. 2 o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění. Podle § 476 obč.zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

29. Podle § 479 obč. zák. nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.

30. Základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele; existence majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli; důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul); skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem být zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem platně vyděděna podle § 469a obč. zák. Tedy předpokladem pro nabytí dědictví dědicem, jemuž svědčí některý z dědických titulů, je jeho dědická způsobilost. Důvody dědické nezpůsobilosti tradičně spočívají v závažném a pro společnost neakceptovatelném chování osoby, kterého se dopustí vůči zůstaviteli, jeho blízkým osobám anebo vůči projevu zůstavitelovy poslední vůle. Důsledkem dědické nezpůsobilosti je, že dědické právo osobě smrtí zůstavitele vůbec nevznikne, slovy nového občanského zákoníku tato osoba „je z dědického práva vyloučena“ a podle obč. zák. nedědí. (srov. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720), Komentář, [právnická osoba]. Beck 2. vydání, 2022, s. 29 - 34: R. Fiala.)

31. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projev vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Soud v pozůstalostním řízení musí k důvodům dědické nezpůsobilosti přihlédnout ex offo, bez ohledu na to, zda to účastníci pozůstalostního řízení namítají, případně i když s tím nesouhlasí.

32. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 99/2011 „Ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. soud posoudí všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném.“ V posuzovaném případě se tedy soud musel dědickou nezpůsobilostí žalobce zabývat, neboť se v tomto řízení projevila, a to přesto, že byl odkázán na podání této žaloby z důvodu existence listiny o vydědění. Pokud by se soud zabýval jen důvody vydědění uvedené v listině o vydědění, pak důsledkem by bylo nevyřešení sporu o předmětné dědické právo a přesunutí závěru o tomto sporném právu na další řízení vyvolané novým (dalším) odkazem ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.

33. V daném případě byl žalobce pravomocně uznán vinným trestným činem spáchaným proti zůstaviteli a jeho manželce a za tento úmyslný trestný čin byl podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona již pravomocně odsouzen. Soud je v tomto řízení rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal vázán podle § 135 o.s.ř., (tedy odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení), přičemž je vázán pouze jeho výrokem (nikoli odůvodněním). Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele (srov. Stanovisko Nejvyšší soud České socialistické republiky, Cpj 35/78, publikované pod č. R 22/1979 civ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud je tedy vázán nejen skutkovými závěry, ale i právním hodnocením takového rozhodnutí a nemůže jej v civilním řízení přezkoumávat a učinit opačný závěr. Žalobce vystupoval v trestním řízení vedeném u Krajského soud v [adresa], v němž měl možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy, proto se vázanost soudu trestním rozsudkem ve smyslu § 135 o. s. ř. ve vztahu k němu v civilním řízení prosadí (srov. Nález Ústavního soudu - senátu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 46/10 - 1 [[jméno FO]: JUD225221CZ]).

34. Odsouzení za úmyslný trestný čin spáchaný proti zůstaviteli a jeho manželce zakládá důvod dědické nezpůsobilosti ve smyslu § 469 obč. zák., která nastává v případě, že se dědic dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo jeho manželu. Právě dědická nezpůsobilost je přitom nejsilnějším důvodem pro vyloučení dědice z dědického práva (ať už by byl dědic povolán na základě jakéhokoliv dědického titulu) a nastává tedy bez nutnosti projevu vůle zůstavitele automaticky již ze zákona, proto k ní soud vždy musí přihlédnout z úřední povinnosti jak v řízení o dědictví, tak v případném sporném řízení před soudem. Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 99/2011).

35. Žalobce se tedy svým jednáním vyloučil z dědické posloupnosti po zůstaviteli, když spáchal úmyslný trestný čin vůči zůstaviteli, v důsledku čehož podle § 469 obč. zák. nedědí, neboť není dědicky způsobilý. Zůstavitel žalobci nemohl tento čin odpustit, neboť v jeho důsledku zemřel. Chybí tak základní předpoklad pro nabytí dědictví dědicem, ať už by mu svědčil jakýkoli z dědických titulů. Důsledkem dědické nezpůsobilosti tedy je, že dědické právo žalobci smrtí zůstavitele vůbec nevzniklo, tedy nedědí ze žádného titulu. Ani ze zákonné posloupnosti se tedy žalobci nemůže dostat tolik, kolik činí jedna polovina jeho dědického podílu ze zákona, jak se žalobce mylně domnívá (§ 479 obč. zák.).

36. K námitce žalobce, že dědická nezpůsobilost musí být dána ke dni smrti a že ke dni [datum] neexistoval pravomocný rozsudek o dědické nezpůsobilosti, soud uvádí, že stanovení § 469 o. z. stanoví zánik dědické způsobilosti „dopuštěním“ se úmyslného trestného činu, nikoliv odsouzením za tento trestný čin. Pro závěr o dědické nezpůsobilosti z důvodu spáchání úmyslného trestného činu proti zůstaviteli (§ 469 obč. zák.) není rozhodné, zda k určitému datu (datu úmrtí) existovalo pravomocné rozhodnutí, kterým byl dědic uznán vinným ze spáchání takového trestného činu, ale to, zda se nejpozději k uvedenému datu dědic takového jednání vůči zůstaviteli dopustil a je nerozhodné, zda pravomocné rozhodnutí bylo vydáno až po datu úmrtí zůstavitele (srov. v této věci usnesení Krajského soudu v [adresa] - pobočka v Olomouci ze dne [datum], č.j. [spisová značka]). Podle současné, ale i předchozí právní úpravy bylo rozhodné, zda ke spáchání trestného činu došlo, nikoliv to, zda byl dědic za spáchání trestného činu odsouzen. Toto stanovisko již dlouhodobě podporuje právní teorie, např. „Nezáleží na tom, byl-li pachatel za takový trestný čin odsouzen nebo bylo-li proti němu alespoň zahájeno trestní stíhání. Nezáleží ani na tom, že zanikla možnost trestního postihu v důsledku promlčení, amnestie, popřípadě že vzhledem k povaze případu nemohlo být trestní stíhání ani zahájeno…“ J. Mikeš: Dědické právo, [právnická osoba] 1981, str.

96. Případně také „Pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli; případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie, udělení milosti. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal je soud v řízení o dědictví vázán (§ 135 o.s.ř.).“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněného pod číslem R 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.). Soud proto z výše uvedených důvodů žalobu na určení, že žalobce je dědicem po svém otci, zamítl (výrok I.).

37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.1 o.s.ř., když úspěšné žalované, která byla v řízení zastoupena advokátkou vznikly náklady řízení v celkové výši [částka], sestávající se z odměny advokátky ve výši [částka] za 16 úkonů právní služby podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a to za převzetí věci a první poradu s klientem podle § 11 odst. 1 písm. a), vyjádření k žalobě ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum] k odvolání proti přerušení řízení, vyjádření k dovolání z [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d), účast na jednání ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] v trvání přes 2 hod, podle § 11 odst. 1 písm. g), kdy sazba za 1 úkon právní služby činí [částka] podle § 9 odst. 3 písm. a). Dále náleží advokátce náhrada hotových výdajů za 16 úkonů právní služby po [částka] podle ust. § 13 cit. vyhlášky, tedy [částka]. Dalších nevyčíslených nákladů řízení se žalovaná vzdala. Náklady řízení je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř. Soud neshledal důvody pro postup podle § 150 o.s.ř., neboť skutečnost, že žalovaný je ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nepracuje, má dluhy a exekuce, není důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat žalobci, který ve věci úspěch neměl, náhradu nákladů řízení. Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. (srov. nález Ústavního soudu. sp. zn. I. ÚS 1056/07). Bylo by proto nespravedlivé požadovat na úspěšné žalované, která nezavdala příčinu k podání žaloby, aby náklady účelně vynaložené v souvislosti s tímto řízením nesla ze svého.

38. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Státu vznikly náklady za znalecký posudek z oboru písmoznalectví a za vyžádání zprávy z VGHÚ [adresa], které platil. Podle výsledku řízení byl měl stát právo na náhradu vůči žalobci. Vzhledem k tomu, že žalobce je osvobozen od soudních poplatků, nemá stát právo na jejich náhradu (výrok III.).

39. Podle § 149 odst. 2 o.s.ř. státu náhrada hotových výdajů a odměny za zastupování žalobce nenáleží, když žalobce, jehož zastupoval ustanovený advokát (později advokátka) nebyl v řízení úspěšný. O nákladech řízení bylo mezi účastníky rozhodnuto výrokem II.