75 Co 166/2024 - 563

Rubrum

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 8.272,44 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2024, č. j. 18 C 16/2019-529, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 37.064,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 8.272,44 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 8.272,44 EUR od 16. 10. 2012 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 230.503,66 Kč (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit státu – Okresnímu soudu v Olomouci náhradu nákladů řízení státu ve výši 11.854 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl závěru, že žaloba je důvodná, kdy žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy se žalobou domáhá splnění ručitelského závazku učiněného žalovaným jednostranným prohlášením dne 11. 10. 2012 uvedeným v textu dokumentu Dohoda o uznání závazku. Okresní soud věc posuzoval dle slovenského hmotného práva, neboť je nezbytné aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní vztahy, a to článek 3 odst. 1, kdy strany ve smlouvě zvolily rozhodné právo, a to slovenské právo. Rozhodným právem tak bude slovenské právo hmotné, a to z. č. 513/1991 Zz., obchodný zákonník a z. č. 40/1964 Zz., občiansky zákonník. Podle ust. § 303 obchodného zákonníku spočívá vznik ručení na jednostranném písemném prohlášení ručitele, a tak se nevyžaduje souhlas ani věřitele, ani dlužníka. Tento způsob vzniku ručení odpovídá obchodní praxi. Zájmy dlužníka na vyloučení možnosti plnění ručitele bez souhlasu dlužníka nejsou tím dotčeny, poněvadž ručitel může plnit závazek dlužníka, jen když dlužník porušil zajištěný závazek. K platnému převzetí tohoto ručitelského závazku tedy není potřeba, aby samotný text dokumentu - dohoda o uznání závazku - byl podepsán jak věřitelem, tak dlužníkem. V textu nazvaném dohoda o uznání závazku společnost [jméno FO] [právnická osoba]. uznala svůj závazek a podpis jejího zástupce (člena představenstva), jakož i ručitele, tedy žalovaného, ověřila notářka [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pod pořadovým číslem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a rovněž [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Pokud žalovaný namítal neplatnost svého ručitelského prohlášení tím, že dohoda o uznání závazku nemá náležitosti dohody, tak v daném případě soud dokument dohoda o uznání závazku považuje za jednostranné právní jednání společnosti [jméno FO] [právnická osoba]., jehož obsahem je uznání závazku [jméno FO] [právnická osoba]. vůči [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Podpisem dokumentu zástupce společnosti [jméno FO] [právnická osoba]. potvrdil v čl. II., že má vůči [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. závazky v celkové výši 1.705.580,54 EUR z titulu neuhrazení faktur za odebrané zboží, když přesný výčet faktur a jejich obsahu je přílohou č. 1 daného dokumentu. Dále žalovaný jakožto zástupce společnosti v čl. III. uznal svůj závazek vůči [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Tím, že nebyly sjednány splátky závazků, zůstaly tyto závazky splatné dle původní splatnosti jednotlivých faktur. Pokud se tedy žalovaný v čl. IV. zavázal uhradit závazek společnosti (blíže specifikovaný v čl. II.), neuhradí-li závazek společnost v souladu s čl. III. dohody, pak toto uznání je zcela určité a platně učiněné. Žalovaný se v čl. IV. zavázal uhradit závazek, neuhradí-li společnost závazek věřiteli v souladu s článkem III. – tedy v souladu s textem uvedeným v čl. III. nikoliv v souladu s dohodou. Ručitelské prohlášení žalovaného si tedy soud vyhodnotil jako platné. Pokud žalovaný uvedl, že nezná splatnost ani výši splátek údajného dluhu, za který měl ručit, k tomu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3727/2007 ze dne 30. 6. 2009, dle kterého pokud se osoba zaručila za úhradu závazku právnické osoby, jejímž statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu je, nemůže se tato osoba dovolávat neznalosti podmínek pro úhradu dluhu, pokud podmínky byly mezi společností a věřitelem dány. Navíc přílohou dokumentu dohoda o uznání závazku je soupis jednotlivých neuhrazených faktur včetně termínu vystavení, splatnosti a dlužné částky. Rovněž na této příloze je podpis žalovaného, který tedy přesně věděl, za jakých podmínek jsou faktury vystavené společnosti za odběr zboží splatné. Pokud žalovaný namítal, že nebylo prokázáno, že by podepsal jakožto ručitel dokument dohoda o uznání závazku, uvedené bylo v řízení znalecky vyvráceno, navíc pravost podpisu žalovaného jako člena představenstva [jméno FO] [právnická osoba]. i jako ručitele byla dne 11. 10. 2012 notářsky ověřena. Pokud žalovaný namítl věcnou nepříslušnost soudu, neboť pokud by soud vycházel z údajné kopie dohody, v této je sjednána rozhodčí doložka, nikoli působnost okresních soudů, soud uzavřel, že samotná dohoda o uznání závazku nebyla mezi společností [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. a [jméno FO] [právnická osoba]. uzavřena, nebyla tedy ani platně sjednána rozhodčí doložka.

3. Hlavní námitka žalovaného se týkala promlčení nároku žalobkyně. Dle ust. § 323 obchodného zákonníku, „ak niekto písomne uzná svoj určitý záväzok, predpokladá sa, že v uznanom rozsahu tento záväzok trvá v čase uznania. Uznanie záväzku má účinky aj voči ručiteľovi“. Uznání závazku je jednostranným právním úkonem, pro který obchodný zákonník předepisuje písemnou formu. Dle ust. § 303 obchodného zákonníku učinil žalovaný písemné prohlášení v dohodě ze dne 11. 10. 2012. V souladu s ust. § 306 obchodného zákonníku žalobkyně dlužníka ([Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno]. [Anonymizováno].) vyzvala ke splnění závazku, podala na dlužníka žalobu u Okresního soud v Olomouci (14 C 35/2015) a rovněž podala přihlášku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, ve kterém byla její pohledávka uznána v plné výši. Dle ust. § 307 obchodného zákonníku přešla na žalobkyni práva z ručení, neboť postoupení pohledávky bylo oznámeno dlužníkovi, jehož jediným společníkem a jednatelem byl právě ručitel, tedy žalovaný. Navíc byla tato skutečnost žalovanému oznámena výzvou ke splnění závazku. Dle ust. § 310 obchodného zákonníku se právo na úhradu žalované částky vůči dlužníkovi ([Anonymizováno] [jméno FO] a. s.) doposud nepromlčelo, když závazek byl řádně uznán, čímž účinky nastaly i vůči žalovanému, žaloba na dlužníka byla podána před uplynutím promlčecí doby (2. 3. 2015) a řízení bylo vedeno ještě v době, kdy byla podána žaloba na ručitele (9. 11. 2018). V souladu s ust. § 402 obchodného zákonníku přestala promlčecí doba plynout, a to podáním ze dne 2. 3. 2015, kdy žalobkyně podala návrh na zahájení soudního řízení spočívajícího ve vymáhání žalované částky, čímž došlo k přerušení běhu promlčecí doby. V souladu s ust. § 405 obchodného zákonníku bylo ve věci samé (14 C 35/2015) rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2017, kterým bylo žalobě žalobkyně vyhověno, když smlouva o postoupení pohledávek ze dne 23. 9. 2014, uzavřená mezi společností [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, na základě které došlo k postoupení pohledávek z faktur specifikovaných ve smlouvě na žalobkyni, byla vyhodnocena jako platně uzavřená. Rozsudkem [jméno FO] soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci ze dne 12. 7. 2018 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Dne 16. 7. 2018 byl na majetek dlužníka ([jméno FO] [právnická osoba].) prohlášen úpadek, přičemž žalobkyně se se svou pohledávkou řádně přihlásila do insolvenčního řízení a tato byla uznána. Žaloba na dlužníka byla podána v době, kdy insolvenční řízení bylo v běhu, tzn. nebylo ukončeno. Následně pak usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 14 C 35/2015-1266 ze dne 2. 5. 2024 bylo řízení zastaveno a oba tyto rozsudky byly zrušeny, a to z důvodu zániku žalované [jméno FO] [právnická osoba]. výmazem z obchodního rejstříku ke dni 7. 12. 2022 (tedy pouze z procesních důvodů, kdy nebylo možno v řízení pokračovat pro neodstranitelnou podmínku řízení, nikoli pro věcnou nesprávnost). V souladu s ust. § 407 obchodného zákonníku, „ak dlžník písomne uzná svoj záväzok, plynie nová štvorročná premlčacia doba od tohto uznania“. V návaznosti na ust. § 402 uvedeného shora došlo uznáním závazku učiněného dlužníkem dne 11. 10. 2012 k prodloužení promlčecí doby do 11. 10. 2016. Jelikož žalobkyně podala na dlužníka žalobu u soudu dne 2. 3. 2015 a tato byla vedena do 16. 7. 2018, kdy byl prohlášen úpadek dlužníka a žalobkyně podala v insolvenčním řízení přihlášku, která byla uznána, nemohlo dojít k promlčení její pohledávky do dne podání žaloby na žalovaného, na základě které je vedeno toto řízení. V souladu s ust. § 408 obchodného zákonníku žaloba na dlužníka byla podána před uplynutím uvedené 10leté lhůty. Pokud nedošlo k promlčení pohledávky vůči dlužníkovi, nemohlo dojít k promlčení ani vůči ručiteli. Ručitel (žalovaný) byl v době uznání závazku dlužníkem jeho jediným jednatelem a společníkem, a tedy s uznáním ručení ručitel vyslovil souhlas, když toto právní jednání za dlužníka přímo uskutečnil. Ze shora uvedených ustanovení slovenských právních předpisů jednoznačně vyplývá, že žaloba na žalovaného byla podána v době, kdy žalovaná pohledávka nebyla promlčena. Jelikož krajský soud v insolvenčním řízení na dlužníka [jméno FO] [právnická osoba]. žalovanou pohledávku uznal a jelikož Nejvyšší soud ve svém odůvodnění uvedl, že součástí dohody o uznání ze dne 11. 10. 2012 je ručitelské prohlášení žalovaného, je žaloba žalobkyně v celém rozsahu důvodná. Ze všech těchto důvodů soud vyhodnotil, že žaloba žalobkyně je důvodná.

4. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podal včasné odvolání žalovaný, který navrhl rozhodnutí okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítal, že má za to, že nárok žalobkyně je promlčen. Rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá v nesprávném právním posouzení zejména promlčení nároku. Za zásadní považuje žalovaný posouzení otázky, zda promlčení doba běží u dlužníka a ručitele samostatně. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2507/99 závazek ručení a závazek hlavní se mohou promlčet samostatně. V dané věci však věřitel - žalobkyně uplatnila svoji pohledávku v době, kdy ručitel – žalovaný ještě nemohl uplatnit námitku promlčení svého údajného ručitelského závazku ani závazku hlavního. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uplatní-li věřitel – žalobce u soudu svá práva nikoli proti dlužníkovi, ale pouze proti ručiteli, nestaví se běh promlčecí doby také ohledně práva věřitele vůči dlužníkovi, protože obě promlčecí doby mají samostatný režim. Nejvyšší soud přitom konstatoval, že nebylo-li mezi stranami sjednáno tzv. dobrodiní pořádku, tj. dohoda, dle které může věřitel požadovat plnění závazku ručitele až po marném soudním vymáhání závazku dlužníka, není věřitel povinen žalovat nejprve dlužníka, tedy uplatňovat svá práva ze zajištěných závazků u soudu. Dobrodiní pořádku sjednáno nebylo. Žalovaný má za to, že tomu takto bylo i v dané posuzované věci s tím, že právo nebylo včas uplatněno vůči ručiteli, a tedy promlčecí doba se nestavěla. Žalobce mohl a měl uplatnit svá práva v jedné žalobě vůči hlavnímu dlužníkovi a žalovanému, když nic mu v tomto nebránilo, a navíc v dané věci byl žalovaný rovněž osobou, která jednala za hlavního dlužníka. Žalobce tak mohl v této žalobě navrhovat, aby soud rozhodl o povinnosti hlavního dlužníka a žalovaného splnit daný závazek tím, že plněním jednoho z nich se v odpovídajícím rozsahu snižuje povinnost druhého.

5. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit s tím, že odvolání žalovaného je z právního pohledu irelevantní. I žalovaným uváděný rozsudek Nejvyššího soudu není přiléhavý na daný případ. Navíc žalovaný zcela opomíjí skutečnost, že vztah mezi ručitelem a žalobkyní byl jak Nejvyšším soudem, tak Okresním soudem v Olomouci, posouzen jako vztah, u kterého je potřeba aplikovat právo Slovenské republiky. Žalobce uplatnil pohledávku vůči hlavnímu dlužníku v promlčecí době a vůči ručiteli v době, kdy nebyla ještě pohledávka promlčena, neboť běželo řízení jak u Krajského soudu v Olomouci o zaplacení, tak insolvenční řízení. Ručitel byl jediným společníkem a jednatelem hlavního dlužníka, a byl si tedy plně vědom závazků, které za hlavního dlužníka přijal a rovněž uznání, které učinil. Soud I. stupně se podrobně zabýval promlčením žalované pohledávky a dospěl k právnímu závěru na základě důkladně zjištěného právního stavu. Žalobkyně je toho názoru, že odvolání žalovaného je již činěno čistě účelově, kdy se již několik let snaží oddálit pravomocné rozhodnutí ve věci.

6. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 9. 11. 2018 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 8.272,44 EUR s odůvodněním, že dne 11. 10. 2012 učinil žalovaný ručitelské prohlášení v dokumentu nazvaném Dohoda o uznání závazku, která byla uzavřena mezi společností [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a. s., sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [adresa] [Anonymizováno], [Anonymizováno], IČ [IČO] (dále také jen „SSM“) na straně věřitele a společností [jméno FO] [právnická osoba]., sídlem [adresa], IČO [IČO] (dále také jen „[jméno FO]“) na straně dlužníka. V dané dohodě uznala společnost [jméno FO] svůj dluh vůči SSM ve výši 373.698 EUR s příslušenstvím. Žalovaný jakožto jednatel a společník společnosti [jméno FO] se ručitelským prohlášením zavázal uhradit uvedený dluh společnosti [jméno FO], pokud tak neučiní sama společnost. Závazek specifikovaný v Dohodě o uznání záväzku ze dne 11. 10. 2012 vznikl na základě Rámcové kúpné zmluvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] uzavřené mezi [jméno FO] na straně kupujícího a [Anonymizováno] na straně prodávajícího na dodávky ocelářských výrobků kupujícímu (tj. [jméno FO]). Nedílnou součástí Dohody o uznání záväzku je příloha č. 1 obsahující seznam daňových dokladů, jimiž byl vyúčtován dluh uznaný [jméno FO] včetně výše specifikovaných daňových dokladů. Dne 23. 9. 2014 uzavřela žalobkyně na straně postupníka se společností [Anonymizováno] na straně postupitele Zmluvu o postúpení pohľadávky. Touto smlouvou [Anonymizováno] coby věřitel postoupila žalobkyni část svých pohledávek vůči [jméno FO], a to pohledávky v celkové výši 190.214,69 EUR plus příslušenství. Jednalo se o pohledávky vyúčtované fakturami č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Příslušenství bylo ke dni postoupení vyčísleno částkou 11.430,34 EUR za období od 1. 12. 2013 do 23. 9. 2014. Zmluva o postúpení pohľadávky nabyla platnosti a účinnosti ihned dnem podpisu oběma smluvními stranami a počínaje dnem 23. 9. 2014 se tak stala žalobkyně vlastníkem pohledávky vůči [jméno FO] ve výši 190.214,69 EUR s příslušenstvím a oznámila [Anonymizováno] postoupení pohledávky na [Anonymizováno] dlužníkovi obyčejnými a následně doporučeným dopisem. Žalobkyně vyzvala opakovaně [jméno FO] k úhradě postoupené pohledávky 190.214,69 EUR s příslušenstvím, a to mimo jiné prostřednictvím svého právního zástupce Výzvou k úhradě dluhu ze dne 7. 11. 2014, doručenou [jméno FO] dne 10. 11. 2014. Vzhledem k tomu, že [jméno FO] pohledávku žalobkyně dobrovolně neuhradila, proběhlo u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 35/2015 soudní řízení, kdy Okresní soud v Olomouci rozhodl o existenci pohledávky [jméno FO] vůči žalobkyni a k odvolání [jméno FO] soud v Olomouci pod sp. zn. 75 Co 126/2017 dne 12. 7. 2018 rozhodnutí Okresního soudu potvrdil. Pohledávka žalobkyně je tedy existentní. Vzhledem ke skutečnosti, že na společnost [jméno FO] byl Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 16. 7. 2018 pod sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]-[Anonymizováno], prohlášen úpadek a [jméno FO] dobrovolně svůj dluh vůči žalobkyni neuhradila, vyzvala žalobkyně žalovaného přípisem ze dne 20. 7. 2018 ke splnění ručitelského závazku vyplývajícího z Dohody o uznání závazku ze dne 11. 2. 2012, tedy k úhradě částky 190.241,69 EUR s příslušenstvím, a to ve lhůtě do 30 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalovanému doručena dne 24. 7. 2018 a lhůta pro úhradu pohledávky tedy marně uplynula dne 23. 8. 2018. Žalobkyně má vůči žalovanému splatnou pohledávku ve výši 190.241,69 EUR spolu s příslušenstvím. Touto žalobou se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení části své pohledávky ve výši 8.272,44 EUR s příslušenstvím vyplývající z pohledávky za kupní cenou vyúčtovanou právním předchůdcem žalobkyně daňovým dokladem č. [hodnota] ze dne 21. 9. 2012 splatným dne 15. 10. 2012. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobkyně neuznává, nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že by měl žalovaný sjednat ručitelský závazek. Dohodu o uznání závazku žalovaný v plném rozsahu popřel s tím, že takovou nikdy neuzavřel, když podpis uvedený na této dohodě není jeho podpisem. Samotný dokument nazvaný dohoda o uznání závazku ze dne 11. 10. 2012 není dle své povahy dohodou, neboť na něm chybí podpisy obou smluvních stran, konkrétně věřitele, společnosti [Anonymizováno] [jméno FO], [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Žalovaný má za to, že pokud znění ručitelského prohlášení odkazuje na splnění podmínky dodržení či nedodržení dohody, musí tedy dohoda platně existovat, tedy být účinná a platná. V daném případě však neexistuje žádná dohoda, nelze tedy ani považovat ručitelské prohlášení za platné a závazné. Samotný obsah znění ručitelského prohlášení nemůže ani nemohl být nikdy naplněn z důvodu neexistence jakékoli dohody. V neposlední řadě pak žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobkyně a námitku věcné nepříslušnosti soudu, kdy v předmětné dohodě byla ujednána rozhodčí doložka, nikoli působnost okresních soudů.

8. Okresní soud po provedeném dokazování listinami a znaleckým posudkem vydal ve věci dne 24. 3. 2022 rozsudek, kterým žalobě zcela vyhověl a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu s tím, že nárok žalobkyně shledal po právu a nepromlčen. K odvolání žalovaného byl tento rozsudek rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 13. 12. 2022, č. j. 75 Co 277/2022-434 změněn tak, že žaloba byla z důvodu promlčení nároku zamítnuta, a naopak žalobkyně zavázána k náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu. K dovolání žalobkyně pak byly oba tyto rozsudky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 843/2023-461, zrušeny a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že vztahy stran jsou podřízeny právu Slovenské republiky, které ani jeden ze soudů neaplikoval, a proto promlčení práva uplatněného žalobkyní vůči ručiteli v souvislosti s insolvenčním řízením vedeným proti dlužníku měl odvolací soud správně poměřovat právem Slovenské republiky. Okresní soud pak věc opětovně projednal u jednání dne 10. 4. 2024 a dne 18. 4. 2024 ve věci vyhlásil napadený rozsudek.

9. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých provedených důkazů a závěry okresního soudu o skutkovém stavu učiněné v bodě 12.-15. odůvodnění rozsudku a pro stručnost na tato zjištění a závěry odkazuje.

10. Co se týká právního hodnocení věci okresním soudem, okresní soud shodně jako krajský soud jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, správně aplikoval s ohledem na výskyt cizího prvku ve věci slovenské hmotněprávní předpisy. Ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu se i nepřímo podává, že soudy se mají nadále zabývat námitkou promlčení na základě aplikace správného právního předpisu, samotný nárok, resp. ručitelské prohlášení však dovolacím soudem zpochybňován není. K závěru, že samotný nárok je po právu pak dospěl i okresní soud, na jehož vyčerpávající právní argumentaci pod body 41.- 44. odůvodnění rozsudku lze plně odkázat, kdy tento se zcela vypořádal se všemi námitkami žalovaného. Shodně jako okresní soud považuje i krajský soud ručitelské prohlášení žalovaného za platné, řádně učiněné co do formálních i obsahových náležitostí a jím vlastnoručně podepsané. Nejzásadnější spornou otázkou mezi stranami však byla otázka promlčení nároku, ohledně níž okresní soud argumentuje pod bodem 45.-49. odůvodnění, kdy i zde se velmi podrobně s touto problematikou vypořádává. Krajský soud akceptuje závěr okresního soudu, že k promlčení nároku nedošlo, jak jednoznačně vyplynulo ze zjištěného skutkového stavu, na nějž byl aplikován správný právní předpis a na něj navazující judikatura Nejvyššího soudu ČR, která je v daném případě aplikovatelná i při užití slovenského práva, neboť znění obou obchodních zákoníků jsou obsahově shodná (§ 310 obchodního zákoníku a § 310 obchodného zákonníku). Ust. § 310 obchodného zákonníku jednoznačně konstatuje, že „právo veriteľa voči ručiteľovi sa nepremlčí pred premlčaním práva voči dlžníkovi.“ Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3911/2010 (dostupné na www.nsoud. cz) závazek ručitele, byť k jeho splnění dochází cestou uspokojení ručením zajištěné pohledávky, tedy splněním dlužníkova závazku, je závazkem odlišným od závazku dlužníka (srov. zcela zřejmou reflexi této skutečnosti v § 310 a též v § 311 obch. zák.). Závazkový vztah mezi ručitelem a věřitelem se od závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem liší nejen osobou nositele závazku (neboť ručitelem musí být z povahy věci osoba odlišná od dlužníka), nýbrž též obsahem; zatímco dlužník je povinen splnit věřiteli svůj závazek, ručitel je povinen splnit dlužníkův závazek, jestliže jej nesplní dlužník. Právní vztah z ručení je jako zajišťovací právní vztah svou povahou vztahem akcesorickým, zásadně spjatým svou existencí s hlavním (obligačním) závazkem (srov. výjimku stanovenou v § 311 odst. 2 obch. zák.), a zároveň je vztahem subsidiárním, neboť ručitel není zavázán plnit věřiteli vedle dlužníka, ale až tehdy, nesplnil-li dlužník. Z akcesorické povahy ručitelského závazku (z jeho vazby na závazek dlužníkův) pak především vyplývá, že ručitel může vůči věřiteli použít nejen námitky, které se týkají přímo jeho osoby, to jest např. namítnout promlčení práva věřitele na splnění ručitelského závazku, a může započíst svou vlastní vzájemnou pohledávku vůči věřiteli (srov. § 306 odst. 2 věty druhou obch. zák), nýbrž může též – jak výslovně připouští ustanovení § 306 odst. 2 věty první obch. zák., uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Mezi námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, patří nepochybně též námitka promlčení hlavní (ručením zajištěné) pohledávky věřitele vůči dlužníkovi. Podle ustanovení § 310 obch. zák. právo věřitele vůči ručiteli se (jak odpovídá akcesorické povaze ručitelského závazku) nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi, zákon však nestanoví, že by tomu tak bylo také naopak. Právo věřitele vůči dlužníkovi se tedy může promlčet, i když se jeho právo vůči ručiteli (zde v důsledku probíhajícího soudního řízení) dosud nepromlčelo. Uplatnění námitky promlčení práva věřitele na splnění hlavního (dlužníkova) závazku by tak bránilo včas zahájené a dosud neskončené nalézací řízení o žalobě vůči dlužníku na splnění tohoto závazku či včas zahájené řízení o výkonu pravomocného přisuzujícího rozhodnutí, nikoliv však řízení vedené proti ručiteli k vymožení ručitelského závazku, tedy řízení vedené proti jiné osobě a k vymožení jiného nároku. Žalovaným namítaný judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2507/99 pak sice uvádí, že každý ze závazků, tedy závazek hlavního ručitele i hlavního dlužníka se mohou promlčet zvlášť a mají svůj vlastní režim, avšak tento žádným způsobem nestanoví, že by se závazek z ručení mohl promlčet dříve něž závazek hlavní. Okresní soud tedy správně uzavřel, že promlčecí lhůta vůči ručiteli v den podání této žaloby ještě neuplynula, kdy žaloba v této věci byla podána v době, kdy bylo již vedeno řízení o dlužné pohledávce vůči dlužníku hlavnímu, přičemž i v této věci žaloba byla podána včas v rámci 4-leté promlčecí doby, a po dobu běhu tohoto řízení se dle § 402 obchodného zákonníku stavěla, jak podrobně popsal okresní soud. Nárok tedy promlčen není.

11. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, když okresní soud, věc správně právně posoudil, a to včetně výroku II. a III. o nákladech řízení a nákladech řízení státu, kde okresní soud aplikoval správná ustanovení o. s. ř. a správně spočetl jejich výši.

12. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalovaného nebylo vyhověno. Žalovaný tedy má povinnost uhradit žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 27.540 Kč vypočtené dle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 vyhl. č. 177/1996 S., advokátní tarif (dále jen a. t.), počítáno z punkta 8.272,44 EUR) za 3 úkony právní pomoci po 9.180 Kč (vyjádření k odvolání, porada s klientem dne 10. 10. 2024 přesahující jednu hodinu, účast u jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. c/, d/ a g/ a. t.). Dále náklady tvoří náhrada hotových výdajů advokáta dle ust. § 13 odst. 1, 3 a. t. za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč, tj. 900 Kč, cestovné právní zástupkyně žalobkyně k jednání odvolacího soudu vynaložené na trase [Anonymizováno]-[adresa] a zpět ve výši 1.592 Kč, a to vozidlem Škoda Kodiaq, ujeto 200 km, při kombinované spotřebě 6,1 l/ 100 km, při O ceně NM – 38,70 Kč a sazbě 5,60 Kč/km, vše dle vyhl. č. 398/2023 Sb., náhrada za ztrátu času na této cestě za 6 započatých půlhodin á 100 Kč, tj. 600 Kč dle § 14 odst. 1, 4 a. t. Ke shora uvedené odměně, cestovnému a náhradám pak náleží částka 6.432,72 Kč jako 21% DPH, neboť zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH. Na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem tak náleží žalobkyni celkem částka 37.064,72 Kč.

13. Místo plnění u náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.