75 Co 174/2025-592

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2025, č. j. 22 C 318/2018-545,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k pozemku parc. č. , hodnota, - zastavěná plocha a nádvoří o výměře , Anonymizováno, m², jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, – bydlení, a k parc. č. , hodnota, - zahrada o výměře , Anonymizováno, m², vše v katastrálním území , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, u , právnická osoba, pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I.), uvedené nemovitosti přikázal okresní soud do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 1.600.000 Kč (výrok III.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 16.879,55 Kč (výrok V., VI.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků za situace, kdy žalobce nemá zájem ve spoluvlastnictví setrvávat a ve smyslu ustanovení § 1140 odst. 1, 2 občanského zákoníku nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Dále okresní soud dovodil, že žalovaný jako spoluvlastník, který návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nepodal, v řízení nenamítal, že by byla dána některá z překážek pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků a současně ani nebylo soudem zjištěno, že by návrh žalobce představoval zjevné zneužití práva. Pokud se týká samotného způsobu vypořádání, vycházel okresní soud z principu, že není vázán žalobním návrhem, nýbrž zákonnou posloupností vypořádacích důvodů, přičemž primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci, sekundárním způsobem je přikázání společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu a posledním možným způsobem je nařízení prodeje společné věci ve veřejné dražbě. Okresní soud v projednávané věci dovodil, že žalobce jako většinový spoluvlastník předmětných nemovitostí nemá zájem s ohledem na nastalou situaci nadále zůstat ve spoluvlastnickém vztahu s žalovaným jako menšinovým spoluvlastníkem. Mezi účastníky nedošlo k uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a žalobce se jako spoluvlastník ve výši 3/4 podílu domáhá oprávněně svého práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudem. Z provedeného dokazování okresní soud dovodil, že spoluvlastnictví účastníků přináší oběma stranám řadu neshod, žalovaný neumožňuje žalobci vstup do nemovitostí ani jakékoliv spoluužívání, za celou dobu mu umožnil pouze jedno nahlédnutí, a to jen do části nemovitosti, přičemž klíč od nemovitosti mu předal až v listopadu 2024, tj. po šesti letech soudního sporu. Pokud jde o způsob vypořádání, vycházel soud z v řízení provedeného znaleckého posudku, z něhož vyplývá závěr o reálné nedělitelnosti předmětných nemovitostí a o nelegalizaci vystavených prostor v domě. Přihlédl ke zjištěním, že účastníci jsou ve sporu již od roku 2018, po celou dobu nejsou schopni vzájemné komunikace, a to nejen osobní, ale i ohledně rozdělení zpřístupnění užívání financování a udržování předmětných nemovitostí. Další setrvávání ve spoluvlastnictví účastníků, eventuelně vyhovění požadavku žalovaného na vymezení bytových jednotek v nemovitosti by bylo zdrojem mnoha dalších neshod, popřípadě soudních sporů. Podle okresního soudu žalovaný nadužívá předmětné nemovitosti a brání svým přístupem druhému spoluvlastníkovi ve výkonu jeho vlastnických práv. V řízení byl prokázán negativní přístup žalovaného k řešení otázek spojených se spoluvlastnictvím, když žalovaný ani neumožňuje přístup žalobce jako spoluvlastníka do nemovitosti, nechce vážně řešit způsob společného užívání či vypořádání, ale pouze skutečné řešení oddalovat. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že není možné jiné řešení než přikázání nemovitosti žalobci jako většinovému spoluvlastníkovi, který na rozdíl od žalovaného opakovaně prokázal schopnost vyplatit druhé straně sporu její podíl, oproti žalovanému, který nedoložil jakoukoliv solventnost (byť i k doplacení případného rozdílu mezi podíly účastníků). K tomu okresní soud poukázal na skutečnost, že žalovaný opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků, kde tvrdil svou špatnou finanční situaci, a na druhé straně uvádí, že by byl schopen žalobci penězi vynahradit rozdíl ve spoluvlastnickém podílu, pokud by mu byla přiřknuta větší část podílu, než mu náleží. Okresní soud tedy vypořádal zrušené podílové spoluvlastnictví tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil vyplatit žalovanému spoluvlastnický podíl ve výši 1.600.000 Kč, přičemž pokud se týká výše vypořádacího podílu, vycházel z ceny nemovitostí, která byla znalcem stanovena částkou 6.400.000 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu právo nemá. O náhradě nákladů státu pak okresní soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., když náhradu nákladů státu uložil zaplatit rovnodílně každému z účastníků sporu.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal žalovaný včasné odvolání a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podle odvolatele dospěl okresní soud k nesprávným skutkovým zjištěním, pokud se týká vzájemného vztahu a komunikace účastníků s tím, že odvolatel konstatuje své dlouhodobě neměnné a prezentované stanovisko, že primární příčinou neshod účastníků je striktní a neměnný požadavek žalobce, jak jej deklaroval již v rámci dědického řízení, na prodej nemovitostí, a jakákoliv jiná řešení či možnosti striktně odmítá. Není to tedy žalovaný, který by se choval nepřizpůsobivě, nekomunikoval či vytvářel konflikty, vše je vyvoláno celkovým přístupem žalobce, který si jde tvrdě za svým cílem (zpeněžením nemovitostí), a odmítá respektovat vše ostatní. Žalovaný dále poukázal na fakt, že nemovitosti dlouhodobě, za života právního předchůdce účastníků, spolu s ním užíval, má tři nezletilé děti ve své péči, podílel se finančně i osobní prací na rekonstrukci předmětných nemovitostí, byť ještě nebyl jejich spoluvlastníkem. Žalovaný přitom nechápe výtku soudu, že tyto náklady v rámci soudního rozhodnutí nedoložil, když již u prvního soudního jednání deklaroval soud svůj právní názor, že tyto náklady nemohou být předmětem ani širšího vypořádání účastníků. Žalobce si je dobře vědom, že žalovaný s dětmi nemá jinou možnost bydlení, a že v důsledku tohoto sporu by se z jeho bratra a synovců reálně mohli stát bezdomovci, přesto ale odmítá návrhy žalovaného, které by pro žalobce nebyly finančně méně výhodné než jeho požadavek na zpeněžení. Zejména pak návrh žalovaného, aby byly v nemovitostech vymezeny jednotky, z nichž jedna připadne žalovanému, ve které bude bydlet, a účastníci se vypořádají podle výše svých podílů a hodnoty nabytého majetku, a to včetně logické a nabízející se možnosti, že dojde-li k vymezení jednotek, žalobce obdrží od žalovaného finanční vypořádání z titulu odlišné výše podílů, a následně žalobce své dvě jednotky prodá. Žalovaný se přitom navíc domnívá, že tímto postupem by žalobce dosáhl vyššího zisku než prodejem nemovitostí jako celku. Soud žalovanému vytýká, že nedostatečně reagoval a nepředložil žádné jiné skutečné věcné řešení, přičemž s těmito výtkami žalovaný nemůže souhlasit, neboť po celou dobu řízení předkládá soudu svůj výše uvedený návrh řešení, který je zcela jasný a logický. S jedinou dodatečnou modifikací, podle které žalovaný připouští i možnost, aby namísto bytu 3+1 nabyl byt 2+kk, což by z hlediska vypořádání bylo lépe v jeho finančních možnostech. Soud nikdy nevyzval žalovaného k předložení žádných důkazů, pokud by se tak stalo, žalovaný by na výzvu samozřejmě reagoval.

4. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřil žalobce s tím, že s odvolací argumentací žalovaného se neztotožňuje, a navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Žalobce poukázal na skutečnost, že spor trvá již 7 let, přičemž se zbytečně prodloužil, neboť advokát žalovaného legálními právními prostředky usiloval o prodloužení sporu. Jednalo se o žádosti o prominutí soudních poplatků, žádosti o přerušení řízení, podávaná odvolání atd. Neustálá tvrzení žalovaného navíc nebyla dokládána důkazy, pokud byly nějaké důkazy předány, jednalo se pouze o čestná prohlášení, nikoliv listiny, bankovní výpisy, výslechy svědků či jiné důkazy, a zpravidla zůstalo pouze u tvrzení. Žalovaný byl soudem prvého stupně vyzván ve formě usnesení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností a označil důkazy ke svým tvrzením o vhodnosti a konkrétnímu způsobu jím navrhovaného vypořádání podílového spoluvlastnictví, na což žalovaný sice reagoval, ale pokyn soudu nedodržel, žádné důkazy ke svým tvrzením neoznačil. Nikdy soudu nepředložil žádný důkaz, že má jakékoliv finanční prostředky na placení či doplacení vypořádacího podílu, naopak žalobce opakovaně soudu předkládal potvrzení bankovního ústavu. Žalovaný v dědickém řízení ani v tomto řízení nijak neprokázal tvrzené vložení značných investic do nemovitostí, a nemůže se tak dovolávat spravedlnosti a dobrých mravů. To, že má v bytě žalovaný dlouhodobě bydlet se svými dětmi, rovněž neprokázal, i když to tvrdil. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný od listopadu 2024 bránil užívání domu většinovému spoluvlastníku, odmítal žalobci předat klíče od domu a nikdy nezaplatil žalobci ani jedinou korunu za užívání rodinného domu. Žalobce v průběhu řízení rovněž prokázal, proč není možné soužití žalobce a žalovaného v jedné nemovitosti. Žalovaný by si chtěl ponechat nejlepší prostor v nemovitosti - byt č. 2, a to v rozsahu větším, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, a žalobce by si měl ponechat ve svém vlastnictví ty horší prázdné části nemovitosti - byt č. 1 a doslova vybydlené nebytové prostory znalcem takto popsané, které nemají 30 let žádného využití. Žalobce zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že v domě u bytu č. 1 jsou provedeny stavebně nepovolené úpravy bez projektové dokumentace, bez stavebního povolení a bez kolaudace. Ze znaleckého posudku navíc vyplývá, že dům nelze rozdělit na dvě bytové jednotky v poměru ideální 1/4 pro jednoho spoluvlastníka a druhá bytová jednotka ideální 3/4 pro druhého spoluvlastníka, protože v předmětném domě jsou nejen dvě bytové jednotky, ale i jedna nebytová jednotka, takže celkem tři jednotky. Rozdělením rodinného domu na tři jednotky, dvě bytové a jedna nebytová, by vznikala nespravedlnost, když někdo by se musel starat o nebytovou jednotku - provozovnu prodejny v podudržovaném stavu. Rodinný dům nelze fakticky rozdělit na bytové jednotky tak, aby to odpovídalo poměrům spoluvlastnictví. Žalovaný se odvolává na dobré mravy za situace, kdy 6 let neplatí žalobci za užívání celé nemovitosti ničeho, neumožnil mu od roku 2018 až do 6. 11. 2024 vstup do nemovitosti. Celá odvolací argumentace žalovaného je jen opakováním toho, co již dříve žalovaný soudu sdělil, a to pouze v obecné rovině, přičemž podle názoru žalobce je žalovaný veden snahou oddálit právní moc rozhodnutí.

5. Odvolání žalovaného je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou, obsahuje všechny podstatné náležitosti tohoto úkonu včetně uvedeného způsobilého odvolacího důvodu, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, a to v celém jeho rozsahu, přezkoumal i řízení jemu předcházející podle § 206, § 212a o. s. ř., a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace s důrazem na odvolací důvody tak, jak byly obsahově vylíčeny, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 5. 10. 2018 domáhal vůči žalovanému rozhodnutí soudu, kterým by bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitostem specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku s tím, aby tyto nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, který by zaplatil žalovanému odpovídající částku na vypořádání jeho podílu ve výši jedné čtvrtiny. Žalobu žalobce odůvodňoval tím, že s žalovaným není možné se dohodnout na způsobu dalšího využití nemovitostí, které užívá výlučně žalovaný, žalobci neumožňuje ani vstup do nemovitosti, natož spoluužívání, a žalobce tak nemá ze svého většinového spoluvlastnictví ve výši 3/4 žádný užitek. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 18. 3. 2019 s tím, že nárok žalobce neuznává, uvedl, že v nemovitosti užívá s rodinou jeden byt na základě minulých jednání se zůstavitelem (otcem obou účastníků). Podle žalovaného není možné rozdělení společné věci s tím, že před smrtí zůstavitele investoval do nemovitostí částky, které specifikuje a dodatečně vyčíslí. Navíc nesouhlasil s žalobcem tvrzenou cenou nemovitých věcí ani s žalobním požadavkem žalobce. V průběhu řízení se pak žalobce domáhal vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že nemovitost bude rozdělena na bytové jednotky, z nichž jedna bude přikázána žalobci a jedna žalovanému. Dne 2. 12. 2019 proběhlo první jednání ve věci, kdy okresní soud četl listinné důkazy a vyslechl svědkyni , jméno FO, . Dne 10. 2. 2020 u dalšího jednání okresního soudu byl vyslechnut svědek , tituly před jménem, , jméno FO, a byl realizován výslech žalobce. Dne 21. 5. 2020 okresní soud nařídil důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí a znalcem ustanovil , tituly před jménem, , jméno FO, . Dne 2. 11. 2020 byl okresnímu soudu doručen znalecký posudek, v němž znalec zkonstatoval obvyklou cenou nemovitostí 4.600.000 Kč s tím, že není možné reálné rozdělení nemovitostí. Obě sporné strany se ke znaleckému posudku vyjádřili. Dne; 16. 6. 2021 při dalším jednání okresního soudu byly čteny listinné důkazy a vyjádření znalce. Dne 20. 12. 2021 byly účastníky předneseny závěrečné návrhy a dne 28. 12. 2021 byl okresním soudem vydán v pořadí první rozsudek, kterým žalobě žalobce vyhověl, podílové spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil výplatu vypořádacího podílu ve výši 1.150.000 Kč. Proti rozsudku okresního soudu podal včasné odvolání žalovaný spolu se žádostí o osvobození od soudních poplatků. O žádosti žalovaného bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2022. Dne 10. 1. 2023, tedy za odvolacího řízení, podal žalovaný návrh na přerušení odvolacího řízení, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2023 tak, že odvolací řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 228/2021, v němž se žalovaný (v postavení žalobce) domáhal obnovy dědického řízení. Usnesením ze dne 11. 7. 2024 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení a v pořadí první rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování doplňkem znaleckého posudku tak, aby byla aktualizována obvyklá cena předmětných nemovitostí. Usnesením ze dne 18. 9. 2024 nařídil okresní soud doplnění znaleckého posudku. Doplněný znalecký posudek byl okresnímu soudu doručen dne 11. 2. 2025 s tím, že stanovil cenu nemovitostí částkou 6.400.000 Kč. U jednání dne 28. 4. 2025 proběhl výslech znalce, okresním soudem bylo dáno žalovanému poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a poskytnuta mu lhůta 10 dnů. Žalovaný na poučení soudu reagoval podáním ze dne 9. 5. 2025. Dne 28. 5. 2025 při jednání okresního soudu byly čteny listinné důkazy, předneseny závěrečné návrhy a dne 4. 6. 2025 byl vyhlášen napadený rozsudek.

7. Krajský soud předně konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů tak, jak jsou konkrétně uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, a uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na toto v celém rozsahu odkazuje.

8. Okresní soud správně dovodil, že účastníci jsou spoluvlastníci předmětných nemovitostí, když žalobci náleží 3/4 a žalovanému 1/4. Vztahy obou spoluvlastníků jsou dlouhodobě konfliktní, nemovitost užívá výlučně žalovaný, který neumožňuje žalobci jakýkoliv způsob spoluužívání již od roku 2018, kdy teprve 6. 11. 2024 předal žalobci klíče k nemovitostem. Žalovaný za užívání nemovitostí nad rámec svého spoluvlastnického podílu žalobci nic neplatí, přičemž ze shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že je veden mezi účastníky soudní spor o vydání bezdůvodného obohacení z tohoto titulu.

9. Nedohodnou-li se spoluvlastníci na zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání účastníků (§ 1143 občanského zákoníku). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 občanského zákoníku). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věci na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovnává-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 občanského zákoníku). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (§ 1147 věta první občanského zákoníku).

10. Mezi účastníky nebylo fakticky sporu o tom, že spoluvlastnictví je třeba zrušit (§ 1143 občanského zákoníku). Jelikož spoluvlastníci dohodu neuzavřeli, bylo namístě, aby rozhodl soud, kdy sporným mezi účastníky byl způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobce navrhoval přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví s tím, že by vyplatil odpovídající vypořádací podíl žalovanému. Žalovaný s tímto způsobem vypořádání nesouhlasil, navrhoval vypořádání tím způsobem, že by v rodinném domě byly vymezeny dvě bytové jednotky, z nichž jedna by připadla do vlastnictví žalobce a jedna do vlastnictví žalovaného. Ze závěrů znaleckého zkoumání jednoznačně vyplynulo, že předmětné nemovitosti reálně dělitelné na dvě samostatné části nejsou, znalec však nevyloučil vymezení dvou bytových a jedné nebytové jednotky v předmětné nemovitosti, což by však vyžadovalo dodatečnou legalizaci stavebních úprav v bytě č. 1, které byly provedeny bez stavebního povolení a bez kolaudace. Za této situace by byla splněna podmínka existence alespoň dvou bytových jednotek tak, jak uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016.

11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, který nepřistoupil na žalovaným požadované rozdělení nemovitostí na bytové jednotky, a to v prvé řadě s ohledem na vzájemné vztahy účastníků. To, že vzájemné vztahy účastníků jsou konfliktní s předpokladem tohoto trvání i do budoucna, bylo v řízení jednoznačně prokázáno. Okresní soud vzal správně na vědomí skutečnost, že nemovitosti užívá výlučně žalovaný, který je pouze čtvrtinovým spoluvlastníkem, užívá je bez souhlasu žalobce, kterého fakticky z užívání nemovitostí vyloučil od roku 2018 až do 6. 11. 2024, kdy mu teprve předal klíče od nemovitostí. Navíc žalovaný užívá nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu ve výši jedné čtvrtiny, přičemž za takovýto způsob užívání všech nemovitostí žalobci nezaplatil za celou dobu existence spoluvlastnictví žádnou částku. Mezi účastníky je navíc veden spor o vydání bezdůvodného obohacení právě za užívání nemovitostí žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Okresní soud správně dovodil, že rozdělení bytu na bytové jednotky by vzájemné vztahy a konflikty mezi účastníky nevyřešilo, naopak by bylo zdrojem mnoha dalších neshod, popřípadě soudních sporů, neboť účastníci nejsou, a je předpoklad, že i do budoucnosti nebudou schopni vzájemné komunikace, a to nejen osobní, ale i ohledně rozdělení zpřístupnění užívání financování a udržování daných nemovitostí. Navíc je třeba zohlednit, jak správně učinil okresní soud, v řízení provedený znalecký posudek, který sice nevyloučil rozdělení nemovitostí na bytové jednotky, avšak pouze za předpokladu, že budou dodatečně legalizovány v nemovitosti provedené stavební práce.

12. Za této situace považuje odvolací soud závěr okresního soudu, který nepřistoupil k žalovaným navrhovanému způsobu vypořádání, za zcela správný.

13. V této souvislosti je třeba zvážit i solventnost žalovaného, kterou žalovaný v řízení žádným způsobem nedoložil.

14. Zde odvolací soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1978/2024, z něhož vyplývá, že okolnosti, pro které může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé. Mohou spočívat např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami, stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky, jako je tomu v projednávané věci. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 občanského zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Navíc Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007 vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální, to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky. Dovolací soud zdůraznil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit na dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení věci. Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za natolik konfliktní, aby odůvodnily jeho závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Okresní soud v tomto směru své úvahy vedl a pokud dospěl k závěru, že charakter a konflikt vztahů mezi účastníky vylučuje tento způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, odvolací soud tyto úvahy okresního soudu akceptuje.

15. Odvolací soud akceptuje i způsob vypořádání, které zvolil okresní soud tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, jakožto většinového spoluvlastníka, a uložil mu povinnost zaplatit vypořádací podíl žalovanému, jakožto menšinovému spoluvlastníku.

16. Pokud má více spoluvlastníků o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví zájem a jsou solventní (což žalovaný v daném řízení neprokázal), pak soud musí na základě konkrétních okolností případu rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže. Občanský zákoník nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií – velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům. Občanský zákoník tedy poskytuje soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal.

17. I v tomto směru okresní soud postupoval zcela správně, když zohlednil, že žalobce je většinovým spoluvlastníkem, který má zájem o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, vzal v úvahu skutečnost, že žalobce prokázal svoji solventnost k vyplacení vypořádacího podílu žalovanému. Žalovaný navíc o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví zájem neprojevil, v řízení svou solventnost neprokázal, pouze argumentoval, že přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce by bylo v rozporu s dobrými mravy.

18. V tomto směru poukazoval žalovaný na to, že ještě v době, kdy nebyl spoluvlastníkem nemovitostí, tyto užíval společně se svým otcem, do těchto nemovitostí a jejich údržby vložil finanční prostředky (které blíže nekonkretizoval) a na údržbě a opravě nemovitostí se podílel i osobní prací. Navíc je to žalovaný, který předmětné nemovitosti užívá ke svému bydlení, má přitom ve své výchově tři nezletilé děti a argumentuje, že v případě přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce by ztratila jeho rodina možnost bydlení.

19. Tyto argumenty žalovaného vzal okresní soud i odvolací soud v úvahu, avšak podle jeho názoru nemohou zvrátit rozhodnutí okresního soudu o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví.

20. Je sice pravdou, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti ke svému bydlení, užívá je však nad rámec svého spoluvlastnického podílu, žalobci za jejich užívání ničeho neplatí. Pokud jde o ztrátu možnosti bydlení, je třeba poukázat na to, že spor mezi účastníky o vypořádání podílového spoluvlastnictví je veden již od 5. 10. 2018, a bylo na žalovaném, aby se eventuelně připravil na možný způsob vypořádání a zajistil si jiné bydlení. Tvrzení žalovaného, že žalobce má v úmyslu nemovitosti prodat, zůstalo pouze v obecné rovině.

21. Převážná část zvažovaných kritérií pro způsob vypořádání svědčí ve prospěch žalobce, a odvolací soud konstatuje, že okresní soud nepochybil, pokud spoluvlastnictví vypořádal přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce.

22. Okresní soud nepochybil ani při určení výše vypořádacího podílu, když vycházel z aktualizovaného znaleckého posudku a výslechu znalce, který určil obvyklou cenu nemovitostí částkou 6.400.000 Kč, a s ohledem na to, že žalovaný je spoluvlastníkem jedné čtvrtiny, má právo na zaplacení poměrné části, tedy 1.600.000 Kč.

23. Ze shora uvedených důvodů rozhodl krajský soud tak, že rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně výroku o nákladech řízení účastníků a nákladech řízení státu.

24. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, rozhodl okresní soud správně v souladu se závazným stanoviskem Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/2023, přičemž v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodě 13. Pokud žalobce argumentoval, že vzhledem k postoji žalovaného v průběhu celého řízení by bylo namístě přiznat úspěšnému žalobci alespoň náklady odvolacího řízení, odvolací soud se s touto argumentací neztotožňuje, neboť i odvolací řízení je, pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, podřízeno stejným zásadám jako řízení před soudem prvého stupně. Proto i o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto negativně.

25. O náhradě nákladů řízení státu pak okresní soud rozhodl rovněž správně podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. když uložil náklady státu zaplatit rovnodílně každému z účastníků.