75 Co 175/2025 - 243

Rubrum

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 23.878,41 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2025, č. j. 12 C 214/2024-164, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 20.124,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20.124,88 Kč za dobu od 10. 8. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.891,90 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23.878,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 8. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně (výrok I.) a dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 26.152,70 Kč, (výrok II.).

2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně platně postoupila svou pohledávku vůči žalované na žalobkyni, což žalované oznámila. Právní předchůdkyně žalobkyně [jméno FO] uzavřela s žalovanou dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] jako dlužnice v postavení spotřebitele úvěrovou smlouvu, na základě které jí byla žalovanou poskytnuta částka 24.000 Kč, součástí smlouvy byla i rozhodčí smlouva, na základě, které byl vydán z důvodu neplnění smluvních povinností dlužnice rozhodčí nález [tituly před jménem] [jméno FO]. Ten se stal exekučním titulem, na jehož základě bylo vedeno exekuční řízení proti povinné dlužnici [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [Anonymizováno] úřadem v [Anonymizováno]. Exekuce však následně byla, na návrh povinné rozhodnutím Okresního soudu v Berouně ve znění rozhodnutí Krajského soudu v Praze pravomocně dnem 18. 12. 2023 zcela zastavena. Dle odůvodnění uvedených soudních rozhodnutí byly důvodem pro zastavení exekuce okolnosti spadající pod § 268 odst. 1 písm. a) a h) z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodčí nález jako exekuční titul byl shledán těmito soudními rozhodnutími nicotným právním aktem a exekuce na jeho základě jako nepřípustná, kdy rozhodčí nález je nevykonatelný z důvodu chybného doručování v rozhodčím řízení, rovněž tak z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, zejména s ohledem na excesivně vysokou úrokovou sazbu. Právní mocí těchto usnesení exekučních soudů prvního a druhého stupně došlo k odpadnutí důvodu, na jehož základě bylo vymoženo plnění od dlužnice - právní předchůdkyně žalobkyně. Právním důvodem vymáhání povinností v exekučním řízení byl totiž výše zmíněný rozhodčí nález jako exekuční titul, který teprve v důsledku rozhodnutí exekučních soudů o zastavení exekuce byl jednoznačně deklarován jako nicotný. Žalovaná namítala, že v rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, nebyl konstatován žádný závěr ohledně neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, a ta proto stále zůstává platným hmotněprávním důvodem, na jehož základě vymožené plnění žalované náleží. V rozhodnutí Okresního soudu v Berouně i v rozhodnutí Krajského soudu v Praze je však jednoznačně uvedeno, že uvedenou úvěrovou smlouvu považují exekuční soudy za absolutně neplatnou. Tuto shledává dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku neplatnou i okresní soud, a to pro nedostatečné splnění povinnosti žalované prověřit před poskytnutím úvěru schopnost dlužníka úvěr splácet, dále pro nepřiměřeně vysoký sjednaný úrok a formulářový charakter smlouvy. Pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy a nicotnost rozhodčího nálezu nesvědčí žalované platný hmotněprávní titul k tomu, aby si plnění vymožené po dlužnici na základě nezpůsobilého exekučního titulu ponechala nad rámec poskytnuté jistiny. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě neplatné úvěrově smlouvy částku ve výši 59.110,48 Kč. Vzhledem k tomu má žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 23.878,41 Kč, když žalované náleží pouze částka 35.232,07 Kč, tvořená poskytnutou jistinou 24.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně do 23. 5. 2014 do 13. 3. 2020. Ostatní nároky vyplývající z absolutně neplatné smlouvy byly totiž shledány za neplatně sjednané. Žalobkyně v předžalobní výzvě poskytla žalované lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení do 14. 6. 2024. Jelikož však oznámila postoupení pohledávky žalované až 9. 8. 2024, rozhodla se požadovat zákonný úrok z prodlení až od nadcházejícího dne tj. 10. 8. 2024 do zaplacení. Tento nárok soud má za souladný s provedenými důkazy a za zákonu neodporující. Až rozhodnutím exekučních soudů o zastavení exekuce pak pravomocně odpadly právní důvody, na jejichž základě bylo plnění v exekuci vymoženo. Takže až od té doby bylo možno vymožené plnění považovat za plnění na základě právního důvodu, který odpadl. Tento okamžik je pak počátkem běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (viz rozhodnutí NS ČR 31 Cdo 3309/2011). Soud má tedy námitku promlčení vznesenou žalovanou za irelevantní, když od 18. 12. 2023 promlčecí doba, tříletá dle občanského zákoníku, pro vydání bezdůvodného obohacení žalované neuběhla, když žaloba byla podána soudu dne 31. 8. 2024.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, a to do výroku I. v rozsahu přiznané částky ve výši 20.124,88 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 20.124,88 Kč od 10. 8. 2024 do zaplacení včetně navazujícího výroku II., kdy navrhovala, by krajský soud v tomto rozsahu změnil výrok I. napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a přiznal žalované náklady řízení. Žalovaná stále trvá na tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v rozsahu většinové části žalované částky promlčen. Závěr okresního soudu stran okamžiku běhu promlčecí lhůty je stanoven nesprávně. Počátek promlčecí lhůty v řešeném případě dopadá na den, kdy „se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.“, tzn. v den, kdy oprávněný z bezdůvodného obohacení mohl svůj nárok na jeho vydání uplatnit u soudu, tj. v okamžiku, kdy fakticky došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy a bezdůvodné obohacení na povinném začalo vznikat. Tvrdí-li žalobkyně, že jí vůči žalované vzniknul nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy, mohla jeho vydání nárokovat ode dne uskutečnění každé jedné platby, kterou byla jistina - poskytnutá na základě smlouvy právní předchůdkyní žalobkyně (s úrokem z prodlení) - „přeplácena“, s tím, že zároveň platí že – pokud zahájila sama žalobkyně proaktivně kroky vedoucí ke zneplatnění smlouvy (podáním návrhu na zastavení exekuce, v němž sama proaktivně neplatností smlouvy argumentovala), nemůže v žádném případě tvrdit, že byla, resp. že byla její právní předchůdkyně (kterou sám zastupoval advokát vlastnící menšinový podíl ve společnosti žalobkyně) v dobré víře ohledně platnosti smlouvy po celou dobu až do současnosti. Pokud se povinná sama začala domáhat toho, že je smlouva neplatná a že se na ní žalovaná bezdůvodně obohatila, měla a mohla tuto informaci ve stejné míře „vědění“ mít již při podpisu samotné smlouvy, když pokud v exekučním řízení začala tvrdit, že žalovaná (oprávněná v exekuci) neposoudila úvěruschopnost před uzavřením smlouvy, a že parametry smlouvy jsou v rozporu s dobrými mravy, mohla stejně dobře toto tvrdit daleko dříve (než vůbec ad 1 začala přeplácet poskytnutou jistinu a ad 2, než toto došlo až k exekuci, v níž argumentaci poprvé uplatnila) protože absence posouzení úvěruschopnosti i parametry smlouvy jsou skutečnosti, které existovaly v době uzavření smlouvy a právní předchůdkyni žalobkyně objektivně známy být měly a mohly, neboť ke smlouvě i celému kontraktačnímu procesu kolem ní měla – zcela logicky – přímý přístup, jelikož byla přímým účastníkem všech těchto skutkových okolností. Následně již nenastaly žádné nové okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, o které by se dalo opřít a odvozovat až teprve od nich počátek běhu promlčecí lhůty. Pokud se žalobkyně chce opírat o rozhodnutí exekučního soudu, ani toto nemůže v čase „odsunout“ okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť ten nastal mnohem dříve a nelze ho posouvat v závislosti na nějaké hypotetické „síle“ vědění o existenci bezdůvodného obohacení jako takového. Právní výklad počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je jednoznačně navázán na termínech „měl a mohl“, který jakmile nastane v dostatečné míře jednou, tak už nikdy nenastane „znovu“ jen proto, že posléze nastane moment hypoteticky „silnější“, což je dle názoru žalované splňováno již tím, že právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici text smlouvy měla, parametry znala, (její vlastní) bonita posouzena nebyla a v čase se pak nestalo nic, co by zakládalo nové, dříve vůbec neexistující okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty (jako např. situace, kdy by v roce 2014 neměl poskytovatel judikatorně a zákonně stanovenou povinnost zkoumat bonitu žadatele a tato by se do právního řádu dostala dodatečně s účinností retrospektivně k datu před podpisem dohody – k ničemu takovému nedošlo, naopak, v roce 2014 již bylo posuzování úvěruschopnosti i parametry smluv nebankovních subjektů poměrně masivně souzeno a mediálně „propíráno“). V případě tedy, kdy žadatel o úvěr, příp. postupník, tvrdí nedostatečné posouzení úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úvěru, nastává ve vztahu k tomuto žadateli, který uvedené porušení povinnosti poskytovatele úvěru tvrdí, běžet promlčecí lhůta ode dne, kdy mohl nárok uplatnit u soudu, tj. v okamžiku, kdy došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy. Nelze zároveň ani tvrdit, že protože je žalobkyně postupníkem, uvedený postup se na ni nevztahuje – když je to vždy postupník, kdo vstupuje do právního vztahu za stavu, jaký tu je k okamžiku postoupení. V tomto případě tedy, tvrdí-li žalobkyně, že jí vůči žalované vzniknul nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy, mohla ona sama (resp. mohla již právní předchůdkyně před postoupením) jeho vydání nárokovat ode dne uskutečnění každé jedné platby, kterou byla jistina poskytnutá na základě smlouvy právní předchůdkyní žalobkyně (s úrokem z prodlení) „přeplácena“. Právní předchůdkyně žalobkyně měla možnost bránit se před zahájením exekučního řízení, ale i následně v rámci exekučního, i nalézacího řízení, tedy podat návrh na odklad exekuce spolu s návrhem na zastavení exekuce a paralelně vedle těchto řízení zahájit i řízení o vydání bezdůvodného obohacení, aby se její potenciální právo nepromlčovalo. Co se týče tohoto postupu, žalovaná si je rovněž vědoma rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 1704/2024 z 15. 1. 2024, 33 Cdo 501/2023 z 29. 2. 2024 apod., které všechny dospěly k závěru, že „že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka.“ Všechna tato nová rozhodnutí nicméně hovoří o tom, že si nalézací soud sám nemůže posuzovat jako předběžnou otázku, zda je dán důvod pro zastavení exekuce, nic takového však ve své argumentaci žalovaná ani netvrdí, a v otázce posouzení počátku běhu této subjektivní promlčecí lhůty nejsou tyto závěry nijak relevantní a aplikovatelné. S ohledem na data jednotlivých plateb postupného „přeplácení“ ze strany právní předchůdkyně žalobkyně by tak před podáním její žaloby uplynula (od těchto momentů počítaná) subjektivní tříletá promlčecí lhůta celkem ve vztahu k části žalované jistiny ve výši 20.124,88 Kč (se žalovaným příslušenstvím), vůči které tak žalovaná opakovaně vznáší námitku promlčení.

4. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za správný a námitky žalované nepovažuje za relevantní. Žalovaná odvozuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty od různých okamžiků. V tomto případě jej spojuje s uskutečněním jednotlivých plateb, kterými byla původní jistina přeplacena, resp. tvrdí, že postupitel mohl bezdůvodné obohacení požadovat již v průběhu exekuce. Žalobkyně přitom nepochybuje o tom, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, jelikož ani úvěrová smlouva není platným hmotněprávním titulem. Tento závěr ostatně potvrdily jak exekuční soudy v řízení o zastavení exekuce, tak i soud prvního stupně v této věci. Žalovaná dokola opomíjí, že ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec objektivně vznikne, a to ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je sjednocena na jednoznačném závěru, že teprve zastavením exekuce je možné vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením, neboť do té doby pochopitelně byl právní důvod, proč oprávněný finanční prostředky držel, a tím byla exekuce vedená dle exekučního titulu, který do té doby pravomocně soud nezpochybnil. Jinými slovy, rozhodnou okolností pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení je právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce, nikoliv okamžik uskutečnění plnění ze strany povinného či podání návrhu na zastavení exekuce. Až zastavením exekuce vznikla prokázaná vědomost ochuzeného (povinného) o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, když žalobkyně zdůrazňuje význam slova „prokázaná“, jak konstatuje i výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu. Do doby, než došlo k pravomocnému zastavení exekuce, se mohl povinný domnívat, že exekuce je vadná. Dokud se však nedomohl zastavení exekuce, tak nešlo o bezdůvodné obohacení v právním smyslu, ale leda tak o pocity povinného. Teprve rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu povinného napravilo protiprávní stav. Protiprávní stav žalované byl běžící proces, který nejprve vzešel z absolutně neplatné úvěrové smlouvy, pokračoval v podobě kvazi rozhodčího řízení, v němž rozhodce rezignoval na zkoumání nemravného nároku žalované z hlediska ochrany spotřebitele, a následně tento stav vyústil v protiprávně vedenou exekuci, která trvala několik let až do doby, než došlo k pravomocnému zastavení exekučního řízení k návrhu povinného, aby tak byl navždy odklizen důvod plnění. Žalovaná především stále ignoruje skutečnost, že dokud exekuce trvá a není vůči povinnému zastavena, tak je zásah do majetku povinného po právu a exekutor i oprávněný získávají plnění po právu. Je zde procesní důvod, jak konstatuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1124/2023 ze dne 26. 10. 2023, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 501/2023 ze dne 29. 2. 2024, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1588/2023 ze dne 31. 7. 2024, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3451/2023 ze dne 29. 10. 2024, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1704/2024 ze dne 15. 1. 2025, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 383/2024 ze dne 24. 3. 2025, všechna dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu: https://www.nsoud.cz/. Konstrukce žalované, podle které se nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčoval jednotlivými úhradami postupitele, kterými přeplácel původní jistinu, především popírá samotnou podstatu běhu subjektivní promlčecí lhůty. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v původních úhradách postupitele učiněných na základě neplatné úvěrové smlouvy, nelze bez dalšího určit pouze podle okamžiků jednotlivých úhrad, jak namítá nesprávně žalovaná. Takové platby představují objektivní okolnosti, které samy o sobě nevypovídají nic o subjektivní vědomosti oprávněného (postupitele) o existenci bezdůvodného obohacení. Přičemž v tomto případě bylo plněno nedobrovolně dle nařízené exekuce. Vymáhání možného nároku postupitele bránila samotná exekuce, která vůči němu nadále probíhala a byla důvodem, proč bylo pro žalovanou vymáháno další plnění. Dokud se povinný nedomohl zastavení exekuce, nemohl nabýt prokázanou vědomost o tom, že se žalovaná obohacuje bezdůvodně - žalobkyně přitom zdůrazňuje význam slova „bezdůvodně“. Subjektivní vědomost povinného o vzniku bezdůvodné obohacení tak nastala teprve právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kdy bylo najisto postaveno, že úvěrová smlouva je neplatná a je jasné, kdo se obohatil a v jakém rozsahu, a žalobkyně tak mohla poprvé získat prokázanou vědomost o tom, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Teprve tímto okamžikem došlo ke stavu, jako by úvěrová smlouva nikdy neexistovala a mohl vzniknout nový a ucelený závazek k vrácení částky přesahující poskytnuté plnění, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Proto argumentace žalované o promlčení nároku (ve smyslu uskutečnění každé jednotlivé úhrady, kterou byla přeplácena jistina) nemůže obstát a je třeba vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty jednoznačně spojuje s právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce.

5. Žalobkyně setrvává na tom, že v daném případě bylo žalované plněno nedobrovolně v rámci protiprávně nařízené exekuce, která byla právním důvodem k ponechání si přijatého plnění pro žalovanou. Jedná se tedy o bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl ve smyslu ustanovení § 2991 OZ, proto lze bez dalšího aplikovat promlčení dle OZ, jelikož okolnost rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení nastala až právní mocí usnesení o zastavení exekuce. V kontextu ustanovení § 621 OZ lze tak jasně uzavřít, že k uplynutí subjektivní promlčecí lhůty 3 let nemohlo dojít, neboť žaloba byla podána dne 31. 8. 2024 a k pravomocnému zastavení exekuce došlo dne 18. 12. 2023. Žaloba tak byla podána včas. I pokud by se nadepsaný soud neztotožnil s dosavadní argumentací žalobkyně ohledně běhu promlčecích lhůt (která je plně v souladu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu), tak námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, kdy s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena, je nesporné, že postupitel nijak nezavinil důvody její neplatnosti. Žalovaná zahájila rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí doložky (smlouvy) až po sjednocení judikatury. Žalovaná si tak byla vědoma uzavírání neplatných smluv, musela si být tedy vědoma i vady rozhodčího řízení a exekuce. To platí o to víc, že exekuce žalované jsou zastavovány již mnoho let a žalovaná neučinila žádný krok, aby napravila danou situaci, například vlastním auditem exekucí. Žalovaná tedy nejenže úmyslně vyvolala protiprávní stav, ale i jej úmyslně dlouhodobě zachovává. V daném případě se jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení na straně žalované, která se svým nemravným jednáním vědomě bezdůvodně obohacovala na spotřebiteli (postupiteli). Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí dobu/lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou.

6. Žalobkyně ve svém dalším obsáhlém vyjádření poté připomněla, že se neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu použité v jiném rozhodnutí v obdobné věci, kde odvolací soud vypočítává smluvní úrok způsobem, který je věcně i metodicky zjevně nesprávný, neboť zcela opomíjí časovou složku úročení a rozložení splátek v čase, které jsou pro určení skutečné roční úrokové sazby naprosto zásadní. Např. stanoví, „že pokud je celková vrácená částka (37.756 Kč) včetně započtení skrytého poplatku o polovinu vyšší než ta poskytnutá (25.000 Kč), a to přesně na dobu 1 roku, úrok činí cca 50 % ročně a nikoli 84 %. Shodně v případě, kdy bylo poskytnuto 12.000 Kč a vráceno mělo celkem být 18.120 Kč.“ Pouhé zjištění, o kolik procent byla navýšena jistina úvěru, samo o sobě nevyjadřuje úrok v ročním vyjádření (p. a.). Faktická úroková sazba se totiž odvíjí od frekvence splátek, jejich výše a celkové délky splácení. Zásadní je přitom skutečnost, že dlužník nesplácí celou částku najednou na konci období, ale v pravidelných splátkách, přičemž s každou zaplacenou splátkou se snižuje zbývající jistina, ze které je nadále úročení počítáno. Toto odvolací soud zcela ignoroval. Žalovaná nesouhlasí s takovýmto výpočtem v toto řízení, kdy v případě pochybností, nechť je zadán znalecký posudek na výpočet úroku s tím, že ohledně správného výpočtu úroku odkázala např. na kalkulačky na webech https://finarbitr.cz/cs/informace-pro-verejnost/kalkulator-rpsn.html,https://www.pixy.cz/apps/uroky/, https://www.finance.cz/uvery-a pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator/, https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky a na kalkulačku spotřebitelské organizace dTest na webových stránkách https://www.dtest.cz.

7. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 31. 8. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 23.878,41 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná jako věřitel poskytla právní předchůdkyni žalobkyně [jméno FO] (dále také jen „postupitel“) jako dlužníkovi na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota]-[Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] úvěr ve výši 24.000 Kč včetně poplatku ve výši 16.560 Kč, což se postupitel zavázal vrátit v 13 měsíčních splátkách po 3.120 Kč, tedy celkovou částku 40.560 Kč. V důsledku prodlení postupitele se splácením dluhu bylo zahájeno rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] č. j. 2217/2015 ze dne 6. 1. 2016. Žalobkyně tvrdila, že na základě rozhodčího nálezu byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla úvěrem poskytnuta, ale rovněž úroky a nepřiměřené smluvní pokuty a náklady rozhodčího řízení. Žalovaná zahájila vůči postupiteli na základě Rozhodčího nálezu jako exekučního titulu exekuční řízení, které bylo vedeno soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] z Exekutorského úřadu Klatovy pod sp. zn. 120 EX 20762/16. Exekuční řízení však bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Berouně č. j. 14 EXE 1594/2016-81 ze dne 1. 9. 2023 z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, zejména s ohledem na excesivně vysokou úrokovou sazbu, krácení práv postupitele a nepřiměřenost smluvních sankcí, jakož i pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu z důvodu chybného doručování v rozhodčím řízení. Exekuční řízení bylo poté pravomocně skončeno dne 18. 12. 2023 usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. 18 Co 234/2023-106, který exekuční řízení vůči postupiteli zcela zastavil, když navázal na právní závěry soudu prvního stupně - usnesení Krajského soudu v Praze. V průběhu exekučního řízení soudní exekutor vyplatil žalované jakožto oprávněné částku 59.110,48 Kč, postupitel tedy uhradil žalované před zahájením exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku v celkové výši 59.110,48 Kč, ač reálně obdržel od žalované pouze částku 24.000 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši přesahující částku, kterou žalovaná poskytla postupiteli, neboť v důsledku pravomocného zastavení exekučního řízení odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla ponechat tyto další finanční prostředky. Společně pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 24.000 Kč ve výši 8,05 % ročně ode dne 23. 5. 2014 do 13. 3. 2020, tedy částku 11.232,07 Kč. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 35.232,07 Kč a ve zbývajícím rozsahu se podle žalobkyně jedná o bezdůvodné obohacení. Žalobkyně má za to, že promlčecí doba mohla započít až poté, co odpadl důvod plnění, tj. od zastavení exekuce, na což již existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, na niž odkázala ve svém doplňujícím podání. Námitku promlčení žalované považuje žalobkyně za rozpornou s dobrými mravy, jelikož žalovaná si musela být vědoma neplatnosti smluv i vad rozhodčího a exekučního řízení, resp. úmyslně vyvolala a udržovala protiprávní stav. Postupitel prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ze dne 14. 6. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 7. 2024 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Jelikož žalovaná dlužnou částku v poskytnuté lhůtě neuhradila, uplatňuje žalobkyně rovněž nárok na příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23.878,41 Kč od 10. 8. 2024 do zaplacení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že úvěrovou smlouvu považuje za platnou, protože neobsahuje nepřiměřené podmínky rozporné s dobrými mravy a úvěruschopnost dlužnice prověřovala. Úplata sjednaná ve smlouvě byla dle žalované protiplněním za poskytnutí finančních prostředků, když občanský zákoník ani z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru úpravu sjednání úplaty pro případy poskytnutí finančních prostředků explicitně neobsahuje ale ani nezakazuje. Sjednaný úrok 20 % ročně byl v mezích přiměřenosti, v komparaci s obvyklým úrokem v daném místě a čase dle ČNB 14,22 % ročně. I pokud by soud dospěl k závěru o její neplatnosti, poukázala žalovaná na možnost moderace, popř. na možnost vyhodnotit jako neplatnou pouze část smlouvy, kterou lze oddělit od jejího zbývajícího obsahu. Poukázala také na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu vyhodnotila jako nepřiléhavou, když podle žalované i po zastavení exekuce oprávněnému a soudnímu exekutorovi náleží přiznané plnění, jelikož neplatnost smlouvy a neoprávněnost přijatého plnění nebyla nikdy konstatována. Zastavením exekuce nedošlo k tomu, že by byla postavena najisto otázka neplatnosti úvěrové smlouvy. Podle žalované nelze vycházet ze závěru, že povinný o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zastavení exekučního řízení věděl, jelikož hmotněprávní titul nadále trval. Měla za to, že subjektivní promlčecí doba v délce tří let běžela od každé platby „přeplácející“ poskytnutou jistinu a úrok z prodlení. Pokud by byla úvěrová smlouva shledána následně neplatnou, pak všechny platby dlužnice do dne 31. 8. 2021 jsou promlčeny. Právní předchůdkyně žalobkyně se měla podle žalované domáhat vydání bezdůvodného obohacení paralelně se snahou o zastavení exekučního řízení. Okresní soud věc projednal u jednání konaného dne 22. 4. 2025, kde provedl k důkazu listiny, přičemž následně po odročení jednání dne 30. 4. 2025 vyhlásil napadený rozsudek.

9. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 3.-4. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tato zcela odkazuje, vyjma závěru o obvyklém úroku v době uzavření úvěrové smlouvy ve výši 14,22 % ročně zjištěného okresním soudem ze shodných tvrzení účastníků. Krajský soud objektivizoval výši úroku dotazem na banky a ke skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu doplňuje, že ze sdělení bank – [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]. a [právnická osoba]., vyplývá, že úroková sazba u obdobného úvěru jako byl poskytnut předchůdkyni žalobkyně v květnu 2014 činila u jmenovaných bankovních ústavů tak, jak jsou vyjmenovány po sobě shora, 17,4 %, 5,9 %-13,9 %, 14,9 % a 8,65 %, tedy v průměru 12,80 % ročně.

10. Co se pak týká právního hodnocení věci, i zde se krajský soud zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu, kdy na právní argumentaci okresního soudu lze beze zbytku odkázat a k této není čeho doplnit. Krajský soud zcela akceptuje názor okresního soudu, že v daném případě je daná úvěrová smlouva neplatná pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti dlužníka, jak podrobně popsáno v bodě 15. odůvodnění napadeného rozsudku, proto je nadále i nadbytečné zabývat se hodnocením její platnosti co do výše ujednaných smluvních úroků. Pouze nad rámec sděleného okresním soudem pak krajský soud uvádí, že co se týká ujednaných úroků, v případě, že tedy poskytnutá částka na 13 měsíců činila 24.000 Kč, což představuje 100 % a vráceno mělo být celkem včetně všech skrytých poplatků 40.560 Kč, tj. o 16.560 Kč více za 13 měsíců, pak na roční období 12 měsíců připadá částka 15.286 Kč, což činí z částky 24.000 Kč 63,60 % Úroková sazba tedy činí 63,60 % ročně, což je více než čtyřnásobek sazby obvykle poskytované bankami za úvěr obdobných parametrů. Ve shodě s okresním soudem konstatuje i krajský soud rovněž neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy pro výši ujednaných úroků. Žalobkyni z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy tedy nesvědčí žádný hmotněprávní titul pro ponechání si vymoženého plnění, přičemž poté, co odpadl zastavením exekuce i procesní důvod pro jeho ponechání, stalo se vymožené plnění nad rámec poskytnuté jistiny bezdůvodným obohacením. Žalobkyně pak požadovala vrátit plnění, které bylo vymoženo nad rámec částky 24.000 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 23. 5. 2014 do 13. 3. 2020, tj. částky 11.232,07 Kč, což činí žalovaná a na žalobkyni postoupená částka 23.878,41 Kč s příslušenstvím, jak jí byla okresním soudem po právu přiznána.

11. Pokud jde o polemiku žalované s počátkem běhu promlčecí lhůty, pak běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení dle již zcela ustálené judikatury Nejvyššího soudu počíná až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 33 Cdo 501/2023). I když exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález, v době, kdy exekuce probíhala, nemohla žalobkyně (její předchůdci) uplatnit požadavek na vrácení vymoženého plnění s tvrzením, že se jedná o bezdůvodné obohacení, neboť to, že je částka vymožená nad rámec toho, co žalované náleží, bezdůvodným obohacením, bylo postaveno najisto až zastavením exekuce, jak opakovaně konstatoval Nejvyšší soud, a krajský soud nemá důvod se od tohoto názoru odchylovat. Promlčecí lhůta je pak v rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz shora uváděné) posuzována dle ust. § 609, § 610, § 619, § 621 a § 629 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. K pravomocnému zastavení exekučního řízení došlo dne 18. 12. 2023, žaloba pak byla žalobkyní podána dne 31. 8. 2024, nárok žalobkyně tedy jednoznačně co do žádné částky, tj. ani co do částky 20.124,88 Kč s příslušenstvím, promlčen není, když tříletá promlčecí lhůta ve smyslu § 629 odst. 1 OZ do podání žaloby neuplynula.

12. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. v žalovanou napadeném rozsahu dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci a správně vypočetl jejich výši.

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšná, neboť jejímu odvolání nebylo vyhověno. Žalovaná tedy má povinnost uhradit žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 bod 5., § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) ve výši 1.940 Kč za jeden úkon právní pomoci – vyjádření k odvolání dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT a 21% DPH z částek odměny a náhrad ve výši 501,90 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku 2.891,90 Kč. Vyjádření k výpočtu úroku, které žalobkyně do spisu založila z vlastní iniciativy, nepovažuje krajský soud za účelně vynaložený úkon, proto za něj odměna a paušální náhrada hotových výdajů přiznána nebyla.

14. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Poučení