75 Co 26/2025 - 454

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2024, č. j. 29 C 157/2022-406, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.000 Kč od 3. 8. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 1.200 Kč, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 60.431,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným, v pořadí druhým, rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 100.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 29. 6. 2021 do zaplacení a částku 1.200 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 91.476 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného [Jméno advokáta B] (výrok II.). Žalobkyni rovněž uložil povinnost zaplatit státu – České republice na účet Okresního soudu v [Anonymizováno] č. [č. účtu] pod VS [var. symbol] na náhradě nákladů řízení částku 918 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 100.000 Kč z titulu smluvní pokuty, dále zákonného úroku z prodlení a částky 1.200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to za skutkových tvrzení o tom, že žalovaný dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] uzavřel smlouvu o obchodním zastoupení (dále jen „Smlouva“) s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO [IČO], na jejímž základě žalovaný vykonával zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví. Dle článku XI odst. 1 Smlouvy se žalovaný zavázal, že po dobu účinnosti Smlouvy nebude přímo či nepřímo, a to ani příležitostně spolupracovat s konkurencí či jakkoli konkurenci podporovat (např. působit jako statutární orgán konkurence). Dle žalobkyně žalovaný tento závazek porušil tím, že předal kontakt na klientku žalobkyně konkurenci a s ohledem na tuto skutečnost požadovala po žalovaném uhrazení smluvní pokuty ve výši 100.000 Kč, když nárok na smluvní pokutu vyplývá z článku IX odst. 7 Smlouvy.

2. Po projednání věci okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalovaný uzavřel dne 1. 3. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o obchodním zastoupení, kterou se zavázal zprostředkovávat uzavírání pojistných smluv. Žalovaný se touto smlouvou konkrétně zavázal pro společnost [právnická osoba]. (dnes žalobkyni) zprostředkovávat uzavírání pojistných smluv. V čl. IX odst. 7 Smlouvy si strany ujednaly, že žalovaný je povinen za každé jednotlivé porušení povinností uvedené v čl. VII odst. 10., 11., čl. XI odst. 1. a 2. této smlouvy zaplatit smluvní pokutu ve výši až 200.000 Kč. V čl. XI odst. 1 Smlouvy se žalovaný zavázal, že po dobu účinnosti této smlouvy nebude přímo či nepřímo, a to ani příležitostně spolupracovat s konkurencí či jakkoli konkurenci podporovat (např. působit jako statutární orgán konkurence). V předchozím období žalovaný pracoval pro subjekty s obdobným předmětem podnikání jako má žalobkyně, např. měl uzavřenou smlouvu o obstarání obchodní příležitosti ze dne 1. 5. 2015 se společností [právnická osoba]., kde konkurenční doložka a smluvní pokuta nebyla zakotvena. Od [Anonymizováno] [Anonymizováno] byl žalovaný zaměstnán na hlavní pracovní poměr u jiného zaměstnavatele a zprostředkování pojistných smluv se již prakticky nevěnoval. Dne 5. 5. 2021 se klientka žalobkyně paní [jméno FO] obrátila na žalovaného se žádostí o snížení pojistného ze smlouvy o povinném ručení k jejímu osobnímu automobilu. Žalovaný požadavek klientky dne 12. 5. 2021 přeposlal kolegyni [Anonymizováno] [Anonymizováno], která pro žalobkyni rovněž zprostředkovávala sjednávání pojistných smluv. Tato požadavkům klientky nevyhověla. Dne 21. 5. 2021 se klientka opětovně obrátila na žalovaného s žádostí o přepočítání povinného ručení na její osobní automobil. Žalovaný klientce dne 22. 5. 2021 sdělil, že se pojistným smlouvám již nevěnuje a odkázal ji na svého známého [adresa] s tím, že mu má sdělit údaje o své pojistné smlouvě, neboť on sám nemůže dát panu [jméno FO] informace ze systému [Anonymizováno]. [jméno FO] v té době pracoval pro společnost 4fin-finance, která zprostředkovávala pojistné smlouvy, a to včetně pojistných smluv pro společnost [právnická osoba]., která je jediným akcionářem žalobkyně. Dříve pan [adresa] pracoval pro právní předchůdkyni žalobkyně, znal její produkty. Klientka se po celou dobu vyjadřovala jednoznačně a nechtěla měnit pojišťovnu, což žalobce a pan [adresa] věděli. [jméno FO] se s klientkou spojil, ale tato jeho přístup nepovažovala za profesionální, nedošlo tedy k uzavření žádné smlouvy. [jméno FO] je nadále klientkou [právnická osoba]., přičemž má stále aktivní pojistnou smlouvu č. [hodnota], týkající se pojištění vozidla. Dopisem ze dne 1. 6. 2021 žalobkyně odstoupila od smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené s žalovaným z důvodu porušení povinností vyplývajících ze Smlouvy žalovaným, tedy že žalovaný odkázal a předal klienta žalobkyně za účelem nabídky pojištění třetí osobě, která není smluvním partnerem žalobkyně, dále že žalovaný porušil mlčenlivost ohledně důvěrných informací týkajících se klientů ve prospěch jiného, a dále že žalovaný v posledních třech měsících neuzavřel pro žalobkyni žádnou pojistnou smlouvu. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě smluvní pokuty ve výši 200.000 Kč a žalovaný opakovaně odmítal pokutu zaplatit s odůvodněním, že z jeho strany k žalobkyní tvrzenému porušení smlouvy nedošlo, a to i poté, kdy obdržel předžalobní výzvy žalobkyně.

3. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud aplikoval ust. § 2483 odst. 1, § 2491 odst. 1, § 2048 odst. 1, § 2051, § 555 odst. 1, § 1970 občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dále ust. §§ 2, 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. se závěrem o tom, že žaloba není důvodná. V prvé řadě okresní soud vyložil, že se zabýval samotnou smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 1. 3. 2020 a námitkami žalovaného ve vztahu k této založené na argumentaci o její neplatnosti z důvodu, že žalobkyně jednala v právním styku nepoctivě, což mělo spočívat v tom, že žalobkyně požadovala uzavření obchodní smlouvy a nikoliv smlouvy pracovní, jakož i v nemožnosti vyjednávaní o obsahu smlouvy a dále z důvodu tvrzené nevyváženosti obsahu smlouvy, kdy na straně žalovaného převyšují smluvní povinnosti, nadto je obsahem konkurenční doložka a dále, že bylo sjednáno výhradní zastoupení, omezující žalovaného ve svobodě podnikání. K tomu okresní soud uzavřel, že smlouvu o obchodním zastoupení ze dne 1. 3. 2020 považuje za platnou v celém rozsahu, a to od okamžiku jejího uzavření, až do jejího ukončení výpovědí žalobkyně, neboť neměl za zjištěné, že by při uzavírání Smlouvy byly porušeny principy ochrany slabší strany, jak tvrdil žalovaný, neboť žalobkyně i žalovaný vystupovali v tomto smluvním vztahu jako podnikatelé, a přestože i podnikatel může být považován v určitých případech za slabší smluvní stranu, v tomto případě tomu tak dle okresního soudu není. Žalovaný měl totiž zcela svobodnou volbu v tom, zda do smluvního vztahu s žalobkyní vstoupí či nikoliv, nikdo jej uzavřít předmětnou smlouvu nenutil, nevyvíjel na něj nátlak. Pokud žalovaný měl zájem o uzavření pracovního poměru jako zaměstnanec, a nikoliv o spolupráci jako OSVČ, pak na nabídku žalobkyně nemusel reflektovat, ať už byl v jakékoliv životní situaci. V oblasti pojišťovnictví je podle okresního soudu na trhu velké množství různých společností, se kterými mohl žalovaný navázat spolupráci, nebylo nutné přistoupit na podmínky žalobkyně. Pokud žalobkyně při uzavírání smluv se spolupracovníky využívá vlastní vzory těchto smluv, pak s odkazem na argumentaci shora uvedenou, nelze hovořit o nepoctivém jednání. Žalobcem tvrzená nevyváženost obsahu Smlouvy nebyla v tomto případě soudem shledána, když ustanovení o konkurenční doložce a smluvní pokutě má na tomto segmentu trhu jistě své opodstatnění, a pokud měl žalovaný za to, že Smlouva obsahuje nerovnosti smluvně převzatých povinností pak, jak již bylo řečeno, nemusel předmětnou smlouvu s žalobkyní uzavírat. Také o skutečnosti, že se v případě spolupráce s žalobkyní jedná o výhradní zastoupení [právnická osoba]., věděl žalovaný od samého počátku spolupráce. Jak sám uvedl, „zkusil to a nevyhovovalo mu to“. Rovněž tvrzení, že se v případě vztahu žalobkyně a žalovaného jednalo o tzv. švarcsystém, tedy obcházení pracovněprávních předpisů, nebylo tomto v řízení nijak prokázáno, když hned několik charakteristických znaků švarcsystému zde absentuje. Především žalovaný neměl pevně nastavenou pracovní dobu a nepobíral pravidelné a stejně vysoké odměny, využíval sice pro svou činnost počítačový systém žalobkyně, ale pracoval na svém PC, také nemusel dodržovat pokyny manažera, pracoval samostatně. Okresní soud dále odmítl námitku žalovaného o neurčitosti ujednání o výši smluvní pokuty s argumentací, že je-li v kterýkoliv okamžik porušení smluvní povinnosti zřejmé, jaká je výše smluvní pokuty, pak ujednání o smluvní pokutě je ujednáním určitým, což v posuzované věci znamená, že vždy smluvní pokuta mohla maximálně dosáhnout částky až 200.000 Kč. Otázka, zda došlo k porušení smluvní povinnosti takového významu, odůvodňující smluvní pokutu v této maximální výši, je pak otázka její přiměřenosti, kterou je soud oprávněn řešit k návrhu dlužníka. K námitce žalovaného, že žádnou smluvně převzatou povinnost neporušil uvedl, že vázán právním názorem odvolacího soudu vyplývajícího z předchozího kasační rozhodnutí, uzavírá, že žalovaný svým jednáním v souvislosti s klientkou paní [jméno FO] porušil povinnost zákazu spolupráce s konkurencí, kterou smluvně převzal. Na tomto závěru ničeho nemění to, že klientka novou smlouvu neuzavřela, popř. že by smlouvu uzavřela se stejnou pojišťovnou. Pokud se týká posléze uvedené okolnosti, tak i kdyby klientka smlouvu uzavřela se stejnou pojišťovnou, došlo by na straně žalobkyně k újmě, neboť provize za uzavření smlouvy by byla pojišťovnou vyplacena jinému subjektu, tj. panu [jméno FO], resp. jemu nadřazenému zprostředkovateli, navázanému přímo na pojišťovnu a pro žalobkyni by tato skutečnost měla stejný důsledek, jako kdyby smlouva byla uzavřena i s jinou pojišťovnou. Úvaze žalovaného, že pan [adresa] není konkurencí a že konkurencí je pouze subjekt se zcela shodným předmětem podnikání nepřisvědčil, neboť z logiky věci lze za konkurenci žalobkyně považovat každého, kdo je oprávněn k činnosti distribuce pojištění. Okresní soud vycházejíc ze závěru, že žalovaný porušil své povinnosti, jak jsou uvedeny v čl. XI odst. 1 Smlouvy, uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty dle čl. IX odst. 7 Smlouvy.

4. Na základě uvedeného dílčího závěru se okresní soud s ohledem na návrh žalovaného zabýval otázkou, zda je možno v posuzované věci smluvní pokutu moderovat z důvodu její nepřiměřenosti. Poukázal na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, podle nichž, aby mohl soud moderovat výši smluvní pokuty, je třeba návrhu dlužníka na snížení smluvní pokuty s tím, že dlužníka, který navrhl soudu snížení smluvní pokuty, následně v řízení tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Je tedy jeho povinností tvrdit a prokazovat, v čem konkrétně spočívá nepřiměřenost požadované smluvní pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Dále odkázal na závěry z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, v němž byl učiněn závěr o tom, že přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 OZ lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. OZ ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) podpůrně využít dále popsaných vodítek. Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. U paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokuty musí patřit mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty výše vzniklé škody. Nelze proto přijmout názor zastávaný částí české literatury a vycházející z judikatorních závěrů formulovaných v režimu obchodního zákoníku, že škoda, která věřiteli skutečně vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, nehraje pro úvahy o moderaci žádnou roli. Rozsah škody, kterou věřitel utrpěl v důsledku porušení smluvní povinnosti a k jejíž kompenzaci pokuta cílí, tedy zásadně určuje míru, v jaké byl narušen jeho zájem. Svou roli však mohou hrát i okolnosti, které by činily případný nárok na náhradu škody, byť zčásti neopodstatněným (např. spoluzavinění, porušení povinnosti věřitele zakročit k odvrácení škody). U ryze sankční smluvní pokuty výše škody významnou okolností není. Z hlediska zjišťování skutkového stavu se výše vzniklé škody stává ve sporu o uhrazení smluvní pokuty relevantní teprve tehdy, je-li soudu z tvrzení stran a běžného chodu věcí zřejmé, že je ve zjevném nepoměru ke smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že moderace je možná jen tehdy, je-li tu výrazný nepoměr mezi vzniklou škodou a smluvní pokutou, která měla odpovídat jiné předpokládané výši škody, není třeba, aby výše škody byla přesně vyčíslena. S přihlédnutím k tomu, že při moderaci je posuzována přiměřenost nároku též vzhledem k okolnostem, jaké zde byly při porušení smluvní povinnosti, případně k okolnostem, které mají v porušení povinnosti svůj původ, přičemž právě porušením smluvní povinnosti vzniká právo věřitele požadovat smluvní pokutu, jeví se jako odpovídající vztahovat účinky rozhodnutí soudu o moderaci k době vzniku nároku na smluvní pokutu, jehož nepřiměřenost byla posuzována. Posouzení nepřiměřenosti výše smluvní pokuty k návrhu dlužníka ve smyslu § 2051 o. z. je věcí volné úvahy soudu; jedná se tak o normou s tzv. relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena právním předpisem a která přenechává na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností tak, aby výsledná výše smluvní pokuty v konkrétní případě odpovídala zásadě spravedlnosti (§ 3 odst. 3 o. z.), což klade zvýšené požadavky na řádnost a úplnost odůvodnění rozhodnutí soudu z pohledu jeho přezkoumatelnosti.

5. Při zohlednění výše uvedeného východiska a skutkové stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že v daném případě měla smluvní pokuta sjednaná v čl. IX odst. 7 Smlouvy plnit funkci preventivně-sankční. Přiměřeností smluvní pokuty se pak okresní soud zabýval jednak z hlediska věřitelových zájmů, tj. zájmů žalobkyně, které měly být smluvní pokutou chráněny, dále z hlediska hodnoty a významu zajišťované povinnosti a v neposlední řadě z hlediska poměru, resp. nepoměru, mezi případně vzniklou škodou a smluvní pokutou /i když samotná výše škody zde není významná/. Takto tedy zvažoval tyto okolnosti: - žalovaný neměl možnost fakticky do návrhu smlouvy, a tedy i do ujednání o smluvní pokutě, nijak zasáhnout, - porušení smluvně převzaté povinnosti žalovaným nijak nenarušilo zájmy žalobkyně /které ostatně ani žádná škoda nevznikla, v řízení nebyla tvrzena ani požadována po žalovaném/, - klientka [jméno FO] je nadále klientkou [právnická osoba]., pro kterou žalobkyně výhradně vyvíjí svou činnost, - v době, kdy na žalovaného p. [jméno FO] naléhala, aby se jí věnoval a zajistil jí slevu na pojistném, již žalovaný fakticky svou činnost pro žalobkyni nevykonával, byť byl stále Smlouvou vázán, - žalovaný byl veden snahou vyhovět p. [jméno FO] ohledně snížení (přepočtení) pojistného a po upozornění, že sám již činnost pro žalobkyni prakticky nevykonává, předal klientku kolegyni Ševčíkové Drhlíkové, pracující v té době pro žalobkyni, - jednalo se o jediný případ porušení smluvně převzatých povinností žalovaným tímto způsobem, - porušení povinnosti smluvně převzaté žalovaným v tomto konkrétním případě, je marginální až nevýznamné ve srovnání s porušením povinnosti, jak jej zjevně měla na mysli žalobkyně dle čl. XI. odst. 1 Smlouvy (příkladmo uvedené působení jako statutární orgán konkurence a samozřejmě nejtypičtěji cílí zejména na případy vyvedení většího počtu či lukrativních klientů, popř. vyvedení celého pojistného kmene, tj. významné poškození zájmů žalobkyně apod.), - úmyslem žalovaného nebylo vlastní finanční obohacení, které by zcela jistě poškodilo zájmy žalobkyně, nýbrž chtěl klientce vyhovět, předat neodbytnou klientku dál kolegům a teprve následně kontaktoval pana [jméno FO], - žalovaný si za 15 měsíců působení pro žalobkyni vydělal na provizích 154.653,20 Kč, přičemž na stornu provizí musel vrátit částku 20.449 Kč /zahrnující částku 4.417,10 Kč, za období 16. 8. 2022–30. 9. 2022 částku 11.907 Kč, za 8/2021–6/2022 částku 3.656 a za 6/2023 částku 468,90 Kč/ a v průměru si tak žalovaný vydělal necelých 9.000 Kč měsíčně, což nelze považovat ani za významný přivýdělek. Po zvážení výše uvedených hledisek pak okresní soud dospěl k závěru, že je namístě moderovat výši smluvní pokuty až na nulu, když soud nemá pochybnost o tom, že za žalovaným porušenou smluvně převzatou povinnost výše popsaným způsobem, je smluvní pokuta ve výši 100.000 Kč zjevně nepřiměřená. Jednorázové jednání žalovaného, jenž klientku žalobkyně odkázal na svého známého p. [jméno FO], který nebyl spolupracovníkem žalobkyně, lze podle soudu hodnotit jako nevhodné a lehkomyslné, vzhledem k tomu, že byl stále ještě vázán Smlouvou, kterou sám nijak neukončil a čekal až ji pro nedostatečnou výkonnost ukončí sama žalobkyně, avšak nikoliv natolik závažné, aby po žalovaném žalobkyně žádala smluvní pokutu ve výši 100.000 Kč, ale ani jakoukoliv smluvní pokutu nižší (zejména s přihlédnutím k tomu, že nedošlo k narušení zájmů žalobkyně, tato nebyla jednáním žalovaného nijak poškozena). S námitkou žalobkyně, že v případě moderace výše smluvní pokuty, by toto mohlo být pro pojistné zprostředkovatele a zástupce žalobkyně signál v tom směru, že by se jim porušení smluvních podmínek a převedení klientů ke konkurenci v podstatě mohlo vyplatit a žalobkyně by musela sjednat zajištění této smluvně převzaté povinnosti jiným způsobem, např. směnkou, se okresní soud vypořádal tak, že tuto považuje za zcela irelevantní. Projednávaná věc byla posuzována individuálně, v kontextu konkrétního porušení povinnosti žalovaným a dalších významných okolností, jak jsou shora uvedeny, a každý jiný případ porušení smluvně převzaté povinnosti by byl rovněž posuzován zcela individuálně. Závěry soudu v této věci tak rozhodně nelze paušalizovat i pro jiné případy.

6. Proti uvedenému rozsudku brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobkyní bude přiznána náhrada nákladů řízení. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že je dán prostor pro moderaci smluvní pokuty, domáhá se žalobkyně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když má za to, že moderace smluvní pokuty je závislá čistě na úvaze soudu.

7. Odvolací důvod žalobkyně shledává v nesprávném právním posouzení věci při moderaci výše smluvní pokuty v situaci, kdy okresní soud porušení konkurenčního zákazu žalovaným považoval za natolik právně i fakticky bezvýznamné, že nárok žalobkyně moderoval na 0 Kč. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas s okolnostmi, které okresní soud vymezil jako důvod pro moderaci smluvní pokuty. Zvažoval – li okresní soud, že žalovaný neměl fakticky možnost do smlouvy zasáhnout, konkrétně tedy ani do ujednání o smluvní pokutě, pak pomíjí, že žalovaný byl podnikatelem v oboru s dlouholetou praxí, a že typizovaná smlouva má zajišťovat rovnost podmínek pro všechny zprostředkovatele, tedy aby nedocházelo ke zvýhodňování jednoho zprostředkovatele na úkor ostatních, přičemž při zohlednění uvedených funkcí smluvní pokuty je nasnadě, že utvrzení této konkrétní smluvní povinnosti má svůj smysl (a to nikoli v tom směru, jak zaznívá častá námitka, kvůli zisku žalobkyně). Je pak logické, že zprostředkovatelé by uvítali smlouvy bez smluvních sankcí, potom by však pozbylo smyslu ujednání o konkurenčního zákazu, a z toho důvodu jsou do smluv zavedeny mechanismy sankční smluvní pokuty, které jsou stanoveny napevno pro všechny obchodníky stejně. Pokud okresní soud dále dospěl k závěru, že porušení smluvní povinnosti žalovaným nikterak nenarušilo zájmy žalobkyně, když žalobkyni žádná škoda nevznikla a v řízení nebyla požadována, neboť měla-li smluvní pokuta funkci sankční, není možné vyvodit závěr, že nevznikla-li žalobkyni žádná škoda, nebyly tím narušeny její zájmy. Takový závěr je i v rozporu s úvahou okresního soudu vyloženou v jiné části napadeného rozhodnutí, a to, že u ryze sankční smluvní pokuty výše škody významnou okolností není. Podle žalobkyně i za použití pravidel logiky platí-li, že u sankční smluví pokuty není výše škody důležitá, nelze pak do závěru o moderaci smluvní pokuty přejímat závěr, že žalobkyni škoda nevznikla, tuto neuplatňovala, čímž nebyly narušeny její zájmy. Pokud by podle žalobkyně zprostředkovatelé získali možnost vyhnout se smluvní pokutě, přestože ustanovení zakládající její vznik porušili, následkem by bylo, že by se zprostředkovatelům v podstatě vyplatilo v případě výhodnější nabídky klientelu převést ke konkurenci s tím, že žalobkyně bude v obtížné důkazní pozici. Prokazovat porušení zákazu konkurence totiž není podle žalobkyně vůbec jednoduché, což dokumentuje i tento případ a žalobkyně poukazovala i na to, co mělo zaznít při projednávání věci, a to, že pan [adresa] si s žalovaným „vypomáhali“, což naznačuje soustavnost, nikoliv pouze jednotlivý případ, který byl v řízení prokázán. Zákaz konkurence je podle žalobkyně v podstatě tou nejdůležitější normou smlouvy se zprostředkovatelem. Pokud by totiž všichni zprostředkovatelé tento zákaz porušili, činnost žalobkyně de facto skončí nebo její hospodářské výsledky budou velmi špatné. Byť v této věci byl prokázán pouze jeden případ, samotný význam zákazu konkurence je naprosto stěžejní pro podnikání žalobkyně. V tomto směru pak žalobkyně závěruje, že nenarušilo-li by jednání žalovaného zájmy žalobkyně, nebyl by veden soudní spor, který veden je. Pokud okresní soud dále při moderaci zvažoval to, že paní [jméno FO] je i nadále klientkou [právnická osoba]., pak tento jeho závěr má implikovat, že pokud i přes jednání žalovaného tato klientka neodešla, žalobkyně nemá právo po žalovaném požadovat smluvní pokutu. V tomto směru žalobkyně zdůrazňovala, že jmenována byla vystavena stresovým situacím v důsledku nezodpovědného jednání pana [adresa], za něhož má žalovaný nést odpovědnost a dále i v souvislosti s tímto řízením, když dále bez bližších konkrétností tvrdila, že muselo být vyvinuto poměrně vysokého úsilí proto, aby jmenovaná klientkou zůstala. Bylo-li dovozeno, že došlo k porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti, a je-li funkcí smluvní pokuty sankce, nemusí dojít k tomu, že kupříkladu žalovaný získá finanční prospěch, v důsledku jeho jednání klientka odejde a podobně, ale postačuje, že povinnost byla porušena, a výsledkem je sankce, nikoli náhrada škody, tedy skutečně vzniklých ekonomických následků, které vzešly z jednání žalovaného. Ostatně proto žalobkyně ani škodu nepožaduje, neboť v tomto případě jde o dva paralelně vedené instituty. Při moderaci smluvní pokuty zohledněná skutečnost spočívající v tom, že žalovaný v době inkriminovaného jednání již pro žalobkyni fakticky činnost nevykonával, ač byl stále vázán smlouvou, není podle žalobkyně logická. Vysloví-li sám soud prvního stupně, že žalovaný smlouvou vázán byl, ale pouze činnost fakticky nevykonával, svědčí to o laxním přístupu žalovaného, a žalobkyně nemůže nést důsledky jednání žalovaného, což fakticky soud prvého stupně říká, když tento dílčí závěr užívá jako podklad pro rozhodnutí, že moderuje smluvní pokutu ve prospěch žalovaného. Takováto úvaha okresního soudu vyvrací smysl smluvní pokuty, která utvrzuje smluvní povinnost vázanou na účinnost smlouvy. Výkladem soudu prvého stupně pak lze dojít k závěru, že smluvní pokuta se na porušení dané povinnost nevztahuje, a to i přes trvající smluvní vztah, jelikož žalovaný „nedělal nic“ (v rozporu se Smlouvou). Paradoxní však podle žalobkyně je, že tato smluvní pokuta je utvrzením povinnosti, která je vázána na existenci smluvního vztahu. Uvedený závěr okresního soudu je pak podle žalobkyně vnitřně rozporný a nemůže být východiskem pro závěr o moderaci smluvní pokuty, když okresní soud tvrdí, že žalovaný porušil konkurenční zákaz, čímž porušil smluvní povinnost, a tedy vzniklo právo na smluvní pokutu, nicméně závěrem je přesmyčka ve znění laicky vyjádřeném „že to nevadí“, protože fakticky žádnou činnost nevykonával. K úvaze, že žalovaný byl veden snahou vyhovět klientce předáním kolegyni vykonávající činnost pro žalobkyni, žalobkyně připouští, že je sice možné žalovanému přiznat „nevýznamné plusové body“ za to, že nejdříve předal kontakt na pracovnici žalobkyně, nicméně jej nic neopravňovalo za účinnosti smlouvy předávat kontakt konkurenci, kterou představoval p. [adresa]. Podle žalobkyně je však třeba připomenout, co mělo vyjít za řízení najevo, a to, že žalovaný se klientky [jméno FO] chtěl primárně zbavit, protože neměl zájem činnost pro žalobkyni dál vykonávat. On sám měl vypovědět, že prací trávil týdně velmi krátkou dobu, která ani zdaleka neodpovídá tomu, co od žalobkyně očekával. Úkolem žalobkyně není vymýšlet příklady, jak mohl žalovaný situaci vyřešit, každopádně situaci měl vyřešit jinak, a ne tak, že podpoří konkurenci. Ke skutečnosti, že se ze strany žalovaného jednalo o porušení jediné, žalobkyně argumentovala, že bylo-li by porušení více, byla by uplatněna vyšší smluvní pokuta. V tomto ohledu pak žalobkyně poukazuje na skutečnost, že v obdobných případech se jedná o jednotky porušení smluvních povinností, průměrně mezi 1-3 porušení na případ, proto podle ní argumentace okresního soudu postrádá relevanci. Navíc, jak již bylo uvedeno, kolik těchto případů ve skutečnosti bylo se už asi nikdy nikdo nedozví. Pro aktivaci smluvní pokuty však stačí jeden a ten byl nade vší pochybnost prokázán. Ani s úvahou, že porušení povinnosti bylo marginální až nevýznamné ve srovnání s povinností, kterou žalobkyně měla zjevně na mysli (příkladmo ve smlouvě uvedené působení jako statutární orgán), žalobkyně zásadně nesouhlasí, když ve smlouvě uvedený příklad – působení ve statutárním orgánu – je nutno vnímat jako případ extrémní, přičemž to nevylučuje závažnost jednání žalovaného (případně jiné odlišné méně závažné jednání, než je působení ve statutárním orgánu a jednání žalovaného), které spočívalo v tom, že předal klientku do rukou konkurence. Ani úvahu, že úmyslem žalovaného nebylo vlastní finanční ohodnocení, nelze pode žalobkyně aprobovat pro moderaci smluvní pokuty. To, že žalovaný předal klientku nejprve kolegům byl postup správný dle smlouvy a v souladu s ní, předání konkurenci bylo již porušením smlouvy, a to bez ohledu na finanční obohacení žalovaného. Jak podle žalobkyně vyplynulo z provedeného dokazování, žalovaný se zejména klientky [jméno FO] chtěl zbavit, aby se její věcí již nemusel zabývat. De facto tak jeho úmyslem podle žalobkyně bylo získat ekonomický prospěch spočívající v tom, že nebude muset žádnou činnost vykonat a vykoná ji za něj někdo jiný, a to konkurence. K tomu také žalobkyně podotkla, že pokud záležitost nebyla dovedena do konce (převedení klientky [jméno FO] k rukám p. [adresa], tj. ke konkurenci), nelze pak s jistotou tvrdit, že by p. [adresa] žalovaného finančně neobdaroval. Žalobkyně si je pak vědoma toho, že z její strany se jedná o teorii ničím nepodloženou, za teoretickou považuje i samotnou úvahu soudu o tom, že úmyslem žalovaného nebyl vlastní finanční prospěch, případně že by (i bez absence tohoto úmyslu) nakonec plnění neobdržel. Žalobkyně dále nepovažuje za relevantní úvahu okresního soudu o výši výdělku žalovaného u žalobkyně ve vazbě na moderaci smluvní pokuty. K tomu uváděla, že výši provizí mohl žalovaný ovlivnit svojí činností zprostředkovatelé, neboť v této oblasti je možné získat odměny ve výši např. 200.000 Kč měsíčně, a výše odměn za provize se tedy odvíjí od výsledků činnosti zprostředkovatele. V tomto směru okresnímu soudu vytýká, že pominul fakt, že žalovaný, což ostatně uvedl sám, zase tak moc nepracoval. Žalovaný ani v rámci svého výslechu netvrdil, že by skutečně vynaložil značné úsilí k inkasu jakékoliv částky a celý jeho výslech budil dojem, že jeho činnost byla spíše „rekreační“. Ve vztahu ke storno provizím žalobkyně uváděla, že za ty nese plnou odpovědnost vždy zprostředkovatel, neboť on byl osobou, která s konkrétním člověkem sjednala pojištění, resp. jeho sjednání zprostředkovala, a v oblasti zprostředkování (zejména pojistných produktů) se jedná o běžný jev. S ohledem na uvedené žalobkyně nárokovanou smluvní pokutu nepovažuje za nepřiměřenou. Jednání žalovaného považuje za jednání nebezpečné a ohrožující, a to právě i z důvodu, že může být a je signálem pro ostatní zprostředkovatele, že i přes smluvní pokutu lze bez postihu podporovat konkurenci, neboť za ni nenásleduje absolutně žádná sankce. K řešení rovněž pokládá otázku, zda je možné smluvní pokutu moderovat až na nulu. Žalobkyně, byť neuváděla žádné konkrétnosti, tvrdila, že má „prosouzeny“ obdobné případy a namítala, že okresní soud pominul úpravu obsaženou v ust. § 13 o. z.

8. Z vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně vyplývá, že toto považuje za nedůvodné a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku. Podle žalovaného okresní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a ve věci správně zjistil skutkový stav věci. Nesouhlasí však s některými právními závěry okresního soudu, když opakuje svou argumentaci uváděnou v průběhu řízení, kdy zejména namítal neplatnost samotné smlouvy o obchodním zastoupení, popř. její části čl. XI ve spojení s čl. IX s ohledem na nevyváženost jejího obsahu ve smyslu ochrany žalovaného dle ust. § 433 o. z., z čehož dovozoval, že nárok vůbec nemohl vzniknout. Dále argumentoval jazykovým výkladem článku XI. odst. 1 Smlouvy, když podle něj je tento způsob výkladu prvotní a rozhodující, přičemž rozhodující považuje výklad slova spolupráce, což s ohledem na internetovou encyklopedií Wikipedie vykládá jako společné úsilí zaměřené na dosažení prospěchu všech, kteří se na něm podílejí, přičemž v žádném případě nebylo prokázáno ani tvrzeno, že žalovaný takto činil za účelem či pod příslibem získání prospěchu. V uvedeném kontextu pak zpochybňoval závěry odvolacího soudu z předchozího kasačního rozhodnutí, a to usnesení ze dne14. 11. 2023, č. j. 75 Co 218/2023-283, které okresní soud převzal, z nichž bylo dovozováno, že žalovaný smluvní povinnost porušil. Namítal také, že ho Smlouva nezavazovala k péči o konkrétní klientku, dále že bylo prokázáno, že žalovaný neobdržel slibovaný pojistný kmen, obsahující konkrétní pojistníky, o něž by se měl starat. Rovněž se snažil prosadit výklad pojmu užitého ve smlouvě, a to podporovat konkurenci tak, že obsahem je aktivní jednání či soustavnost, nebo alespoň opakované jednání. Rovněž namítal, že se okresní soud nezabýval žalovaným vznesenou možností nepřiznat nároku vůbec, a to z titulu pouhé hrozící újmy.

9. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je dílem důvodné.

10. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů uvedená pod body 10. až 12. písemného odůvodnění rozsudku (dále jen odůvodnění), která přejímá a pro stručnost na ně odkazuje. Rovněž odvolací soud akceptuje závěr okresního soudu o skutkovém stavu věci, jak jej okresní soud vyložil pod bodem 13. odůvodnění, a proto na něj pro stručnost taktéž odkazuje.

11. Jde-li o právní posouzení okresního soudu ve vztahu k otázce platnosti smlouvy, včetně určitosti ujednání o smluvní pokutě a právní kvalifikace vytýkaného jednání žalovaného jako porušení čl. XI odst. 1 smlouvy, pak odvolací soud zcela aprobuje závěry okresního soudu a pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění obsažené v bodech 24. až 26. napadené rozsudku. Jde-li o otázku kvalifikace zjištěného jednání žalovaného jako porušení příslušných ustanovení Smlouvy, pak v rovněž v tomto směru není možné okresnímu soudu ničeho vytknout, když při nezměněném skutkovém stavu věci stran této otázky vycházel ze závěru předchozího rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud se žalovaný snaží prosadit názor, že základním výkladovým pravidlem pro výklad právního jednání, resp. vícestranného právního jednání, je jazykový výklad, pak zcela pomíjí ust. § 556 odst. 1 o. z., podle něhož je tímto pravidlem úmysl jednajícího, resp. v případě smluv společný úmysl stran (tzv. subjektivní metoda výkladu). Konečně pokud se žalovaný snaží důvod pro zamítnutí žaloby shledávat v neexistenci újmy, resp. pouze stavem hrozící újmy, pak rovněž pomíjí, že smluvní pokuta měla v daném vztahu funkci sankční, pro níž je příznačné, že existence vzniku škody není rozhodující.

12. Okresní soud tedy správně za daných skutkových a právních závěrů přistoupil k návrhu žalovaného k moderaci uplatněného nároku na smluvní pokutu. Při tomto postupu nelze odhlédnout od postavení účastníků při zavírání předmětné smlouvy, kdy oba vystupovali jako podnikatelé v rámci jejich podnikatelské činnosti, kdy je vhodné připomenout, že podnikání je samostatná a soustavná činnost, vykonávaná na vlastní odpovědnost, a tedy i riziko, jehož smyslem je dosažení zisku.

13. Okresní soud dále v procesu moderace smluvní pokuty správně v prvé řadě (v první fázi) zvažoval její funkci v rámci smluvního vztahu mezi účastníky a správně uzavřel, že tato měla funkci preventivně sankční.

14. Pokud se týká druhé fáze moderace smluvní pokuty, kdy se okresní soud měl zabýval konkrétními okolnostmi, které vymezil pod bodem 33. odůvodnění, s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty, pak lze přisvědčil žalobkyni, že toto posouzení se závěrem o moderaci smluvní pokuty na 0 Kč není správné.

15. Dospěl-li správně okresní soud k závěru, že žalovaného nelze považovat za slabší stranu ve smyslu § 433 o. z., pak úvaha o tom, že žalovaný neměl možnost ovlivnit ujednání o smluvní pokutě, její výši a předpoklady vzniku nároku, není úvahou, která by měla (mohla) být na moderaci smluvní pokuty vliv. Zásadně však nelze akceptovat úvahu okresního soudu, že porušení převzaté povinnosti žalovaným nijak nenarušilo zájmy žalobkyně. Je tomu tak proto, že okresní soud otázku zájmu žalobkyně zúžil pouze na problematiku toho, zda žalobkyni vznikla či nevznikla škoda, nadto v situaci, kdy při zjištěné funkci smluvní pokuty není otázka škody rozhodujícím kritériem. Okresní soud pominul, že žalobkyně je podnikatelkou, která se pohybuje na velmi konkurenčním trhu a že nejen z pohledu její profibility, ale i z pohledu reputačního, tedy zachování dobrého jména, má a musí mít zájem, aby její zástupci vykonávali činnosti výlučně pro ni. Nepochybně v kontextu posléze uvedeného u klienta, kterého zástupce žalobkyně v situaci, kdy nechce (nemůže) požadavku klienta vyhovět, musí odkaz na jiný subjekt (konkurenci) vzbudit pochybnosti o kvalitě a odbornosti žalobkyní poskytovaných služeb a rovněž velmi pravděpodobně narušit vztah důvěry, který je na poli pojišťovnictví nezbytný. Toho je nepochybně důkazem i situace nastalá v projednávané věci, kdy klientka pí. [jméno FO] neuzavřela smlouvu s konkurencí, neboť nezískala důvěru k panu [jméno FO]. V uvedeném kontextu je třeba jako nesprávnou odmítnout i úvahu okresního soudu, že porušení povinnosti je v konkrétním případě marginální až nevýznamnou s odkazem XI. odst. Smlouvy a na tam příkladmo uvedené působení jako statutární orgán konkurence.

16. Rovněž nelze zásadně akceptovat úvahy okresního, který pro moderaci smluvní pokuty zohlednil to, že žalovaný činnosti, ke kterým se smluvně zavázal, fakticky nevykonával. Okresní soud touto úvahou ve své podstatě popírá jednu ze základních zásad soukromého práva, a to, že smlouvy mají být plněny (§ 3 odst. 2, písm. d/. o. z.) a ve svém důsledku aprobuje jednání žalovaného, který si neplnil své povinnosti ze smlouvy, tedy zprostředkovat uzavírání pojistných smluv a nadto smlouvu porušil. Platí tedy, že nebyl-li žalovaný spokojen s obchodním vztahem mezi ním a žalobkyní, dále činnost podle smlouvy vykonávat nechtěl, mohl a měl tento vztah z dohodnutých či zákonných důvodů ukončit. Pokud takto nepostupoval, a naopak jednal v rozporu se smlouvu převzatými závazky či tyto porušil, nelze toto zohledňovat ve prospěch moderace smluvní pokuty a ve svém důsledku ve prospěch žalovaného.

17. Ani okolnosti stran výše provizí žalovaným získaných za dobu spolupráce mezi účastníky nelze zohledňovat jako okolnost pro moderaci smluvní pokuty, když jak výše uvedeno, vystupoval-li žalovaný v daném smluvním vztahu jako podnikatel, správně žalobkyně poukazuje na to, že výše odměny záležela pouze a jenom na jeho aktivitě a schopnostech.

18. Výše uvedené okolnosti tedy nemohou svědčit pro moderaci smluvní pokuty. Naopak pro moderaci smluvní pokuty lze jako relevantní zohlednit to, že paní [jméno FO] zůstala klientkou pojišťovny, jejímž distributorem žalobkyně je, dále že se v případě žalovaného jednalo o jediné prokázané porušení utvrzené smluvní povinnosti a rovněž, že jednání žalovaného nebylo motivováno zlovolně ve vztahu k žalobkyni, ani nebylo vedeno ziskuchtivostí žalovaného. Na tomto místě je třeba odmítnout žalobkyní v odvolání snášené spekulace, když pro rozhodnutí soudu je rozhodující pouze zjištěný skutkový stav věci.

19. Při zohlednění všeho uvedeného odvolací soud sdílí závěr okresního soudu o tom, že žalobkyní požadovaná smluvní pokuta ve výši 100.000 Kč je v tomto případě (in concreto) zjevně nepřiměřená a je třeba ji moderovat ve smyslu § 2051 o. z. Odvolací soud však neaprobuje závěr okresního soudu o moderaci smluvní pokuty až na 0 Kč, tedy ve svém důsledku zcela zamítnutí žaloby, byť obecně taková moderace, jsou-li dány zákonné předpoklady, přípustná je (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS 419/24). Jde-li o otázku vzniku škody na straně žalobkyně, pak ta má v projednávané věci význam s ohledem na zjištěnou sankční funkci smluvní pokuty pouze jako dolní hranice pro možné snížení smluvní pokuty, přičemž jak vyplývá z obsahu spisu, pokud by paní [jméno FO] uzavřela prostřednictvím žalovaného novou smlouvu s pojistným cca 3.000 Kč, pak by provize čila nižší stovky korun. Výše uvedené by tedy bylo lze možné považovat za případnou škodu.

20. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že při zohlednění všeho výše uvedeného, tedy jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů žalobkyně, je nezbytné nepřiměřenou smluvní pokutu nárokovanou žalobkyní ve výši 100.000 Kč moderovat na částku 5.000 Kč, kterou považuje za přiměřenou a v projednávané věci za spravedlivou. Na takto redukovanou a v projednávané věci stanovenou smluvní pokutu (jako jistinu) nelze nahlížet izolovaně, neboť je třeba zvažovat i její příslušenství, kdy jistina a příslušenství smluvní pokuty tvoří v souhrnu vyšší desítky tisíc korun českých a tato částka tak nepochybně naplňuje sankční funkci mezi účastníky sjednané smluvní pokuty s přihlédnutím k okolnostem věci.

21. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. za podmínek ust. § 220 odst. 1., písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.000 Kč od 3. 8. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 1.200 Kč, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve zbytku dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. okresní soud nově rozhodoval o nákladech celého řízení. Lze přisvědčit žalobkyni, že je-li předmětem řízení nárok na zaplacení smluvní pokuty a k návrhu žalovaného soud přistoupí k moderaci smluvní pokuty, je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na úvaze soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS 419/24, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2543/23). Je to tedy žalobkyně, které svědčí náhrada nákladů řízení. V situaci, kdy je žalobkyně zastoupena advokátem, platí dále, že základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, publikované pod R 121/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Za účelně žalobkyní vynaložené náklady řízení v tomto řízení je třeba předně považovat zaplacené soudní poplatky z podaného návrhu na vydání EPR ve výši 4.000 Kč a z podaného odvolání ve výši 5.000 Kč.

24. Dále žalobkyni náleží náhrada na náklady právního zastoupení advokátem, když tarifní hodnotu ve smyslu § 8 advokátního tarifu (dále jen AT) představuje částka 5.000 Kč a sazba mimosmluvní odměny ve smyslu § 7 AT činí 1.000 Kč. Náhrada na mimosmluvní odměnu v plné výši náleží za následující úkony právní služby zástupce žalobkyně: 1. převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1, písm. a/ AT), 2. podání návrhu na vydání EPR – návrh ve věci samé (11 odst. 1, odst. 1, písm. d/ AT), 3. písemné vyjádření ze dne 26. 9. 2022 k odporu žalovaného – k výzvě soudu (11 odst. 1, odst. 1, písm. d/ AT), 4. účast u soudního jednání dne 9. 1. 2023 (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT), 5. účast u soudního jednání dne 21. 2. 2023 - v rozsahu 2 úkonů právní služby - (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT), 6. účast u soudního jednání dne 29. 3. 2023 (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT), 7. podání odvolání ze dne 29. 6. 2023 – návrh ve věci samé (11 odst. 1, odst. 1, písm. d/ AT), 8. účast u soudního jednání - odvolací jednání dne 9. 11. 2023 (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT), 9. písemné podání ze dne 13. 2. 2024 ve věci samé učiněné – k výzvě soudu (11 odst. 1, odst. 1, písm. d/ AT), 10. účast u soudního jednání dne 5. 6. 2024 (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT), 11. účast u soudního jednání dne 29. 7. 2024 (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT), 12. účast u soudního jednání dne 11. 10. 2024 (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT), 13. podání odvolání ze dne 6. 12. 2024 – návrh ve věci samé (11 odst. 1, odst. 1, písm. d/ AT), 14. účast u soudního jednání - odvolací jednání dne 9. 11. 2023 (11 odst. 1, odst. 1, písm. g/ AT). Za podmínek § 11 odst. 3 AT ve vztahu k § 11 odst. 1, písm. f) AT a s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z rozhodovací práce Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4012/18 odvolací soud v této věci výjimečně akceptuje jako účelně vynaložený úkon právní služby zástupce žalobkyně úkon spočívající v nahlédnutí do spisu v reakci na žalovaným předložený soubor listinných důkazů, a to v situaci, kdy okresní soud odmítl zaslat žalobkyni kopie těchto listin. Za úkon zástupce žalobkyně spočívající v tzv. předžalobní výzvě ve smyslu § 142a o. s. ř. žalobkyni náleží s ohledem na obsah této výzvy náhrada v rozsahu mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny, tj. 500 Kč, ve smyslu § 11 odst. 2, písm. h) AT. Žalobkyni tak s ohledem na vyložené náleží náhrada na odměnu jejího zástupce z řad advokátu v rozsahu 17 úkonů právní služby a výši 16.500 Kč 25. Za následující úkony právní služby zástupce žalobkyně, a to písemné vyjádření ze dne 23. 11. 2022, 6. 1. 2023 žalobkyni náhrada nákladů řízení nenáleží, když tyto nelze považovat za účelně vynaložené úkony právní služby, neboť ze strany zástupce žalobkyně byly činěny, aniž byl k těmto vyzván ze strany soudu. Podání ze dne 16. 1. a 30. 1. 2023 pak nejsou honorovatelné úkony právní služby týkající se věci samé, které by bylo lze saturovat v rámci náhrady nákladů řízení, když se jedná o úkony obsahující specifikaci důkazních návrhu či vyjadřování se k důkazům protistrany či dovozování skutkových zjištění z těchto důkazů, nadto soudem nevyžádané.

26. Pro úplnost lze dále uvést, že ze systematiky ust. § 119a o. s. ř., které je zařazeno v rubrice jednání a vztahuje se ke skončení jednání, se podává, že procesní úkon účastníka řízení spočívající v závěrečném návrhu je typicky úkonem, které účastník činí u jednání před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé. Není proto správný postup soudu, pokud jednání odročuje za účelem písemného podání účastníků, jehož obsahem má být závěrečný návrh, kdy v rámci odročeného jednání následně soud provede formálně úkony dle 119a o. s. ř. a účastníci odkáží na již učiněné písemné závěrečné návrhy. Takový postup je totiž v rozporu se zásadou ekonomie řízení, neboť dochází ke zbytečnému navyšování nákladů řízení a jejich faktické duplicitě, když soud v rámci náhrady nákladů řízení saturuje samostatně jako úkony právní služby písemné podání obsahující závěrečný návrh a rovněž úkon právní služby spočívající v účasti na jednání, kde je v zásadě již pouze na tento písemný závěrečný návrh odkazováno. Takový postup ostatně může vést i k neodůvodněným průtahům v řízení. S ohledem na uvedené okresní soud v dalších řízeních uvedené zohlední. V právě posuzované věci žalobkyně písemné podání obsahující závěrečný návrh učinila, aniž by k tomu byla soudem vyzvána, resp. předtím, a tento úkon tak nelze považovat za účelně vynaložený, který by měl saturován v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení 27. Žalobkyni dále na náhradě nákladů řízení náleží náhrada paušalizovaných hotových výdajů jejího zástupce z řad advokátu ve smyslu § 13 odst. 1, 4 AT, a to v sazbě 300 Kč za úkon právní služby učiněný do 31. 12. 2024 a v sazbě 450 Kč za úkon právní služby učiněný od 1. 1. 2025. Do 31. 12. 2024 zástupce žalobkyně učinil 16 úkonů právní služby, od 1. 1. 2025 pak úkon pouze jeden. Z uvedeného důvodu tak žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení dále částka 5.250 Kč 28. V souvislosti s jednáními u soudů obou stupňů žalobkyni konečně náleží náhrada cestovních nákladů (§ 13 odst. 1 AT) jejího zástupce a rovněž náhrada za promeškaný čas dle § 14 AT. Pro objektivizaci hodnot pro výpočet těchto náhrad odvolací soud vycházel z údajů aplikace mapy.cz a z něj vyplývajících údajů o trase z uváděné pobočky zástupce žalobkyně [adresa] do sídla okresního soudu a pobočky krajského, kdy při zohlednění zásady procesní ekonomie bylo vycházeno z nejkratší a nejrychlejší trasy, tedy vzdálenosti 89 km a doby jízdy 1:33 minut. V souvislosti s jedním jednáním je tedy zvažována na zpáteční cestě ujetá vzdálenost 178 km a 8 tzv. půlhodin.

29. V projednávané věci se zástupce žalobkyně účastnil osmi jednání před okresním a krajským soudem, přičemž 7 bylo uskutečněno do 31. 12. 2024 a jedno jednání po uvedeném datu. Dle § 14 odst. 3 AT ve znění do 31. 12. 2024 činí náhrada za promeškaný čas 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu, dle téhož ustanovení s účinností od 1. 1. 2025 pak 150 Kč. V souvislosti s jedním jednáním soudu uskutečněným do 31. 12. 2024 pak náhrada za promeškaný čas činí 800 Kč, což při počtu 7 jednání představuje náhradu 5.600 Kč. V souvislosti s jednáním dne 5. 6. 2025 pak náhrada představuje částku 1.200 Kč. Celkem tedy na uvedené náhradě náleží žalobkyni částka 6.800 Kč.

30. Jde-li o náhradu na cestovní výdaje advokáta žalobkyně, pak v řízení bylo osvědčeno použití vozidla RZ [SPZ] při kombinované spotřebě 11,1 benzínu [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] km dle technického průkazu a vozidla RZ [SPZ] k jednání dne 5. 6. 2025 při kombinované spotřebě 11,2 benzínu [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] km dle technického průkazu.

31. Při určení cestovních výdajů v souvislosti s jednáními soudů v roce 2023 (celkem 4) byla aplikována vyhláška Ministerstva práce a sociálních věci (dále jen vyhláška) č. 467/2022 Sb., kdy základní sazba pro použití silničních motorových vozidel činila 5,20 Kč a průměrná cena benzínu [Anonymizováno] [Anonymizováno] činila 41,20 Kč/l, z čehož vyplývá náhrada 9,80 Kč/km, což při zpáteční vzdálenosti 178 km představuje náhradu 1.744,40 Kč. S ohledem na uskutečněná 4 jednání v roce 2022 pak náhrada na cestovné advokáta představuje částku 6.977,60 Kč. V roce 2024 byla uskutečněna celkem 3 soudní jednání s účastí zástupkyně žalobkyně, kdy pro určení tohoto typu náhrady je třeba aplikovat vyhlášku č. 398/2023 Sb., kdy základní sazba pro použití silničních motorových vozidel činila 5,60 Kč a průměrná cena benzínu činila 38,20 Kč částku, z čehož vyplývá náhrada 9,80 Kč/km, což při zpáteční vzdálenosti 178 km představuje náhradu 1.744,40 Kč. S ohledem na uskutečněná 3 jednání v roce 2024 pak náhrada na cestovné advokáta představuje částku 5.233,20 Kč. Konečně pro určení náhrady za účast u jednoho jednání v roce 2025 je třeba aplikovat vyhlášku č. 475/2024 Sb., kdy základní sazba pro použití silničních motorových vozidel činila 5,80 Kč a průměrná cena benzínu činila 35,80 Kč, z čehož vyplývá náhrada 9,80 Kč/km, což při zpáteční vzdálenosti 178 km představuje náhradu 1.744,40 Kč. Na náhradě cestovních výdajů advokáta žalobkyně tak náleží celkem 13.955,20 Kč.

32. Protože zástupce žalobkyně osvědčil, že jsou splněny podmínky dle § 137 odst. 3, písm. b) o. s. ř., je třeba k uvedeným náhradám, vyjma soudního poplatku, ve výši 42.505,20 Kč dále přiznat náhradu na daň z přidané hodnoty v sazbě 21%, tedy částku 8.926,10 Kč 33. Žalobkyni tak na náhradě nákladů řízení za řízení před soudem prvého stupně a odvolacím soudem náleží celkem částka 60.431,30 Kč (4.000 + 5.000+16.500 + 5.250+ 6.800 + 13.955,20 + 8.926,10).

34. Místo plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Poučení