75 Co 322/2021-261

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] c) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozen [datum] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], narozena [datum] bytem [adresa], [část obce] všichni zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2020, č. j. 12 C 210/2019-114, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto: „ Žalobci a), b), c) a d) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 22.204 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.“

III. Žalobci a), b), c) a d) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně a), b) domáhaly, aby žalovaná byla povinna do tří dnů od právní moci rozhodnutí vyklidit a vydat žalobkyním pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nacházející se v obci [obec], [katastrální uzemí], vedené u [stát. instituce], [stát. instituce] na čísle [list vlastnictví], (výrok I.) a rozhodl, že původní žalobkyně a), b) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení žalované částku 14.338,50 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl závěru, že žalobkyně řádně nedoplnily žalobní petit o uvedení, komu a jak přesně mají být nemovitosti vydány tj. jakým způsobem má žalovaná povinnost vydat nemovitosti splnit, tzn. zda žalobkyním a), b) k rukám společným a nerozdílným, nebo každé ze žalobkyň zvlášť a jakým dílem, a žalobní petit je tak v části požadující vydání nemovitostí žalovanou žalobkyním, neurčitý a nevykonatelný. Po provedeném dokazování okresní soud vyhodnotil, že naposledy závazkový nájemní vztah vznikl smlouvami řádně uzavřenými dne 5. 9. 2020 mezi spoluvlastnicemi žalobkyněmi a), b), a [jméno] [příjmení] a žalovanou zastoupenou jednatelem oprávněným dle obchodního rejstříku, když uzavření dalších smluv nebylo tvrzeno ani doloženo žádnou ze stran sporu. Tyto smlouvy shledal platně uzavřenými, kdy důvod neplatnosti smluv nebyl shledán v namítané v neurčitosti, o jaké konkrétní pronajaté pozemky se jednalo, kvůli tomu, že ve smlouvách není přesně označeno katastrální území. Předměty nájmu jsou vymezeny parcelními čísly, jedná se o pozemky všech spoluvlastníků, nikoliv podíly, a tyto mohou být pronajaty společně, i když na samostatných listinách - smlouvách. Podle názoru soudu mezi účastníky nebylo sporu, že každá ze spoluvlastnic souhlasí s uzavřením smlouvy o nájmu pozemků zde přesně označených, když projevily shodnou vůli k nájmu společných nemovitých věcí v jejich spoluvlastnictví. Žalobkyně a) pak ještě pronajala i pozemek parc. [číslo]. Nejde tedy o neplatnost smluv, z toho důvodu, že nedošlo k podpisu smlouvy na jedné listině. Není ani důvodná námitka žalobkyň, že by nebyly pozemky vymezeny jednoznačně tak, aby nemohlo být jasné, v jakém rozsahu a jaké konkrétní pozemky byly pronajaty. Nemovitosti jsou označeny ve smlouvě parcelními čísly pozemků a katastrálním územím, ve kterém se nachází. Výpověď z nájmu pak podala pouze žalobkyně a), neboť ohledně žalobkyně b) nebyla soudu předložena. V dané věci pak není možno aplikovat ust. § 1128 o. z., kdy toto se týká možnosti rozhodování většiny jen v případě běžné správy společné věci. To však výpověď mnoho let trvajícího nájmu/pachtu není. Na situaci výpovědi popř. podání této žaloby se vztahuje naopak ust. § 1132 o. z., kde je vyžadován souhlas všech spoluvlastníků. Soud ovšem neshledal, že byl prokázán společný souhlas všech spoluvlastnic k podání výpovědi ze dne 24. 9. 2018 ani k podání této žaloby. Nájem byl sjednán ve smlouvách na dobu neurčitou s výpovědní dobou 10 let od doručení výpovědi, nejdříve však 1. 10. každého roku. Co se týká výpovědi žalobkyně a), pak má soud za to, že žalobkyní a) byla výpověď řádně sepsaná dne 24. 9. 2018, odeslaná dne 25. 9. 2018 a následně doručená žalované. Soud je však názoru, že žaloba je předčasná, neboť pokud byla odeslána 25. 9. 2018, lze předpokládat, že byla doručena žalované 26. 9. 2018, takže výpovědní doba trvá do 26. 9. 2028. Dodatkem k nájemní smlouvě ze dne 27. 12. 2013 navíc podřídila svou smlouvu novému občanskému zákoníku pouze žalobkyně a) od 1. 1. 2014. Soud vzal za prokázané, že žalovaná dala předmětné pozemky do podnájmu se souhlasem žalobkyň uvedeným v uzavřených smlouvách. Podle žalobkyň je pak pachtýř podle ust. § 2334 o. z. oprávněn přenechat předmět pachtu do užívání jiné osoby pouze s předchozím souhlasem propachtovatele, avšak to ve smlouvě není stanoveno. Proto mají za to, že propachtovatel je oprávněn pacht vypovědět bez výpovědní doby. Souhlas sjednaný v článku IV. smlouvy však postačuje žalované k tomu, aby mohla přenechat předmět nájmu/pachtu jiné osobě. Žádné další podmínky zákon k tomu, aby došlo k podpachtu, nestanovil. Není stanovena ani forma souhlasu a záleží pouze na pachtýři, jakým způsobem mu je tento souhlas udělen. V předchozí právní úpravě tento souhlas ani nebyl potřebný. V daném řízení bylo prokázáno, že tento souhlas učinily žalobkyně písemně v čl. IV. smlouvy. Straně žalující tak nevzniklo právo vypovědět nájem/pacht bez výpovědní doby. V případě nájemní smlouvy se dle okresního soudu nejedná o spotřebitelskou smlouvu, kdy silnější stranou v tomto závazkovém vztahu je strana pronajímatele, kdy žalobkyně nebyly nijak nuceny k uzavření smlouvy, neboť nájemní smlouvy obdobného obsahu byly uzavírány mezi týmiž stranami opakovaně v letech 1998, 2000 a 2013 ještě doplněny dodatkem. Nejde zde o případ, kdy by silnější strana využila své hospodářské a informační výhody, aby slabší stranu dostala do velmi nevýhodné pozice, bez ospravedlnitelného důvodu. Žalobkyně nebyly ekonomicky znevýhodněny, neboť nebyly povinny respektovat výši nájemného jednou stranou určenou. Mohly ovlivnit kontraktační proces či smlouvu opětovně neuzavírat. Námitka žalobkyň domáhajících se relativní neplatnosti takového ustanovení s odkazem na obecnou ochranu slabší strany dle § 433 o. z. a s ohledem na ustanovení § 1800 odst. 2 o. z. je podle závěru soudu neoprávněná. Žalobkyně nijak neprokázaly, že by žalovaná využila jejich závislosti a dosáhla zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. V řízení nebylo prokázáno, že by smlouvy uzavřené mezi žalobkyněmi a žalovanou byly relativně natož absolutně neplatné, když navíc se těmito smlouvami obě strany dlouhá léta řídily a dle nového občanského zákoníku zejm. ust. § 574 o. z. je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné, než jako neplatné. Vše výše uvedené tedy vedlo k zamítnutí žaloby.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala včasné odvolání původní žalobkyně b) [jméno] [příjmení] prostřednictvím svého právního zástupce, kterému byl rozsudek doručen dne 16. 11. 2020. Pokud pak zástupce původních žalobkyň podal odvolání i za původní žalobkyni a) [jméno] [příjmení], tak takové odvolání nebylo řádně podáno, neboť [jméno] [příjmení] zemřela dne 7. 11. 2020, čímž plná moc udělená touto [anonymizováno] [jméno] [příjmení] zanikla, a rozsudek tedy nebyl žalobkyni a) ani řádně doručen. Následně bylo po ukončení dědického řízení rozhodnuto o procesním nástupnictví za zemřelou žalobkyni a), kdy za tuto do řízení vstoupil jako žalobce a) [jméno] [příjmení] a jako žalobkyně b) [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Těmto byl doručen rozsudek okresního soudu dne 2. 7. 2021 a dne 21. 6. 2021, tito proti rozsudku odvolání nepodali. Z původní žalobkyně b) [jméno] [příjmení] se pak stala žalobkyně c). Žalobkyně c) (původně žalobkyně b) [jméno] [příjmení] pak zemřela dne 11. 5. 2021. Následně bylo po ukončení dědického řízení rozhodnuto o procesním nástupnictví po zemřelé [jméno] [příjmení], kdy za tuto do řízení vstoupili jako procesní nástupci jako žalobce a) [jméno] [příjmení], jako žalobkyně b) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jako žalobce c) [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a jako žalobkyně d) [jméno] [příjmení]. Dle ust. § 107 odst. 4 o. s. ř. pak ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení po zemřelé žalobkyni c) (původně b) [jméno] [příjmení], kdy v době vstupu odvolání touto osobou podáno účinně bylo. Ačkoli tedy odvolání podala původně pouze [jméno] [příjmení], spoluvlastnice podílu id. 1/6 sporných pozemků, tedy jako jediná a menšinová spoluvlastnice, z důvodu postupného procesního nástupnictví za obě původní žalobkyně a zejména za původní žalobkyni b), následně pak c), kdy za tuto vstoupili o řízení všichni stávající žalobci a v těchto jsou obsaženi všichni spoluvlastníci sporných pozemků, kteří souhlasí s podáním odvolání (i trvají na podané žalobě), je tak dán předpoklad pro věcné projednání odvolání, kdy toto podáno oprávněnou osobou.

4. V tomto pak bylo namítáno, že soud v prvním stupni na podkladě předložených listin dovodil závěr, že k uzavření nájemních smluv mezi žalobkyněmi a žalovanou mělo dojít 5. 2. 1998 a následně 5. 9. 2000 (dle předložených písemných znění). Jednalo se právní úkony uzavřené v době platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Soud se otázkou použitelnosti dřívější právní úpravy vůbec nezabýval. Je nesprávným postupem soudu, pokud úkony posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb. Smlouvy uzavřené jednotlivě s každým ze spoluvlastníků zvlášť, které byly v řízení předloženy, jednoznačně (dle objektivního náhledu) vymezují předmět právního vztahu nesprávně, kdy obsahuje za svůj předmět část pozemku ve vlastnictví každého spoluvlastníka k reálně vymezené části. Pokud je předmět pachtu/nájmu vyjádřen částí nemovité věci patřící do spoluvlastnictví, pak takové dělení nemělo a nemá oporu ve skutečném stavu, ani v právním stavu zapsaném v katastru nemovitostí, ani z doktrinálního právně teoretického hlediska nemá nic společného s institutem spoluvlastnictví. Jedná se o písemnou smlouvu uzavřenou na neexistující věc, neboť v právním slova smyslu smluvně vymezená část nikdy neexistovala (nebyla způsobilým předmětem právních vztahů). Smlouvy obsahují jako předmět nájemního vztahu část pozemku, bez dostatečné a určité specifikace jeho konkrétní části. Žalobkyně v této souvislosti zcela oprávněně argumentovaly judikaturou Nejvyššího soudu, stejně tak závěry ustálené právní teorie. Objektivní závěr ani jiné interpretace neumožňují, jinak by došlo k popření koncepce spoluvlastnictví. Žalobkyně na podporu závěrů své právní argumentace citovaly Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010 ze dne 12. 1. 2011. Žalobkyně od počátku existence sporu trvají na tom, že uvedené smlouvy jsou neplatné a posuzovaný vztah se řídí zákonem o půdě. Není proto možné vycházet z jiných než sporných skutečností, což jsou v tomto případě předložená znění smluv. Uplatní se tedy objektivní vnímání nezávislou třetí osobou, stejně tak i uvedené judikaturní závěry. Tvrdí-li žalovaná, že písemná smlouva vznikla v zachycené písemné smluvní podobě na více listinách, pak musí prokázat, že účastníci údajného právního chtěli projevit úmysl k celku na více listinách, nikoliv jen v reálně vymezené části odpovídající přepočtu na jejich spoluvlastnický podíl. Žalovaná v tomto kontextu neuvedla vyjma sdělení současného jednatele žádnou oporu svého tvrzení ve vztahu k úmyslu a vůli jednajících osob (naopak uvedla okolnosti spíše k její tíži). K užití ustanovení § 1132 současného občanského zákoníku žalobkyně uvádějí, že nejen že se na tento případ neaplikuje pro chybnou aplikaci právní úpravy, ale ani při jeho aplikaci na uvedenou situaci nedopadá. Je zcela zřejmé, že ke skončení právního vztahu se vyslovily všechny jeho spoluvlastnice. Ve světle ustanovení § 574 by tedy takové jednání obstálo (pro udělení souhlasu přitom není stanovena forma – může být učiněno i konkludentně). Vedle podané výpovědi je třeba přihlédnout k následnému jednání, kdy žalobu podává rovněž spoluvlastnice [příjmení]. Je zřejmé, že od počátku byla uvedená jednání prováděna ve shodě všech spoluvlastnic, což je z jejich jednání i navazujících kroků více než patrné. Žalobkyně nepopírají existenci nájmu dle zákona (v návaznosti na zákon o půdě či ústní dohodu) jak již bylo sděleno v žalobě. Popírají však existenci vzniku písemné smlouvy v předloženém znění právě v důsledku popsaných vad. Nájemní vztah mezi subjekty se historicky datuje od počátku přechodu na tržní kapitalismus až do dnešního dne. Prezentovaná písemná znění smluv jsou však absolutně neplatná Postavení smluvních stran nebylo nikdy rovné. Žalobkyně svá tvrzení v návaznosti na učiněnou výpověď jednatele žalované doplnily o zevrubný popis smluvní historie. V minulosti měly žalobkyně od žalované dostávat částky dosud nevyplacených nároků z transformací. Žalovaná nejenže splácela dle vlastního uvážení, ale využívala dosud nevyplacených nároků k získání neoprávněných výhod. Žalovaná využila této svojí pozice při vyjednávání o smluvních podmínkách nájemních smluv, aby včlenila výpovědní dobu 10 let. Žalovaná vědomě uváděla žalobkyně i ostatní pronajímatele v omyl, co je vlastně předmětem právního vztahu. Tito lidé byli zjevně přesvědčeni o tom, že pronajímají reálně vymezenou část, v čemž je utvrzoval i vlastní text smlouvy. Žalovaná využívala uvedený smluvní typ pouze v těch případech, kdy bylo nutné zajistit, aby pod nátlakem již uzavřených smluv s některými z účastníků spoluvlastnictví podepsali smlouvu úplně všichni. Ujednání obsahující délku výpovědní doby 10 let je ujednáním neplatným. V důsledku neaplikace ustanovení o výpovědní době se podpůrně využijí ustanovení o nájmu zemědělského pozemku, který pro tento smluvní typ stanoví výpovědní dobu 1 rok. Vzhledem k uplynutí zákonem stanovené doby užívá nyní žalovaná pozemky protiprávně. Současný stav je protiprávní rovněž v důsledku porušení smluvních ustanovení a § 2334 nového občanského zákoníku. Za předpokladu, že by soud nesprávně vyhodnotil absolutní neplatnost předložených písemných a dospěl k závěru, že smlouvy jsou platné, předestřely žalobkyně rovněž pochybení v oblasti porušení sjednaných smluvních ujednání. Dodatek ke smlouvě (uzavřený žalobkyní [příjmení]) obsahuje článek IV., který se neúplně věnuje možnostem přenechání užití předmětu pachtu jiným osobám. Článek smlouvy umožňuje přenechání pozemků třetím osobám při dodržení vnitřní limity. Dojde-li k jejímu porušení, jedná se o užívání pozemků nad rámec poskytnutého souhlasu. K takovému jednání přitom žádný souhlas nebyl dán. Žalovaná tímto jednáním bez okolků ignorovala povinnost, kterou smluvně vymezila. Došlo tím k podstatnému porušení smluvních podmínek. Pro rozpor s uzavřenou smlouvou a v souladu s ustanovením § 2334 o. z. jsou žalobkyně v takovém případě oprávněny pacht vypovědět bez výpovědní doby. Proto vyjma jiných uvedených skutečností i s ohledem na porušení těchto smluvních i zákonných povinností a následně podané výpovědi žalobkyněmi, užívá žalovaná pozemky neoprávněně. Dále vytýkaly okresnímu soudu, že nepřipustil nové skutečnosti a důkazy, kdy nové důkazy a skutečnosti přitom zjevně sloužily ke zpochybnění věrohodnosti jednatele žalované o tom, jaké okolnosti doprovázely uzavření smlouvy s ohledem na svobodu vůle a jejího projevu, a současně jsou důkazním prostředkem ve vztahu k tomu, že se celá věc odehrála jinak. Soud v tomto případě sám umožnil, aby se zmíněný procesní úkon uskutečnil po provedení koncentrace a odmítnutím s ohledem na koncentraci soud prvního stupně odňal žalobkyním možnost zpochybnit věrohodnost provedeného důkazu, čímž došlo k porušení rovnosti účastníků řízení. Žalobkyně trvají na tom, že žalobní návrh jako celek je dostatečně srozumitelný, přesný i určitý a dává soudu jasný obraz o tom, čeho se žalobkyně vůči žalované domáhají. Žalobce má povinnost ve své žalobě uvést toliko návrh žalobního petitu pro výrokovou část rozhodnutí soudu. Správnost, srozumitelnost, určitost výrokové části rozhodnutí je pak povinností a odpovědností soudu. V odvolání bylo navrhováno, aby krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vyhověno.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že primárně navrhovala odvolání odmítnout dle ust. § 218 o. s. ř. jako nepřípustné s tím, že odvolání ze dne 30. 11. 2020 do rozsudku bylo právním zástupcem podáno pouze za žalobkyni b) [jméno] [příjmení], žalobkyně a) [jméno] [příjmení] zemřela dne 7. 11. 2020, kdy [jméno] [příjmení] je vlastnicí id. 1/6 sporných nemovitostí, tj. nikoli většinovým spoluvlastníkem, kdy nebyl z její strany tvrzen ani doložen souhlas alespoň 2/3 většiny spoluvlastníků k podání odvolání ve smyslu ust. § 1129 o. z., potažmo dle ust. § 1132 o. z. souhlas všech spoluvlastníků. Pokud se tak nestane, navrhla rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit s tím, že má za to, že nájemní smlouva ze dne 5. 9. 2000 je řádnou smlouvou o nájmu pozemků, kterou žalované přenechaly do pachtu předmětné pozemky na dobu neurčitou s výpovědní dobou 10 let. Smlouva o nájmu byla uzavřena všemi podílovými spoluvlastníky shora uvedených pozemků, kteří disponovali 100 % většinou společné věci. Jednali ve shodě, čemuž odpovídá shodný projev vůle pronajmout dotčené pozemky za shodných podmínek na dobu neurčitou s výpovědní dobou 10 let k zemědělskému využití, za účelem provozování zemědělské výroby, za dohodnuté nájemné, i tentýž den uzavření smlouvy všemi podílovými spoluvlastníky dotčených pozemků. Předmět nájmu byl specifikován jasně a srozumitelně, nezaměnitelně a určitě, a nelze tedy dovodit nemožnost plnění dle uzavřené nájemní smlouvy a její neplatnost, resp. nicotnost. Pozemky byly identifikovány parcelním číslem pozemku a katastrálním územím, na kterém se nachází. V době zamýšleného vzniku nájmu lze určit, které pozemky jsou pronajaty, předmětná nájemní smlouva naplňuje všechny znaky určitosti, je z ní jasné, jaký smluvní vztah vzniká, co je jeho předmětem, jakož i veškeré další podmínky tohoto smluvního vztahu. Smlouvou o nájmu pozemků uzavřenou tentýž den nebyly pronajaty spoluvlastnické podíly jako takové, ale dotčené pozemky, a to všemi spoluvlastníky z titulu jejich oprávnění, kterým jsou jejich spoluvlastnické podíly. Uvedené vyplývá i z textu smlouvy, dle níž jsou přenechány nájemci smlouvou o nájmu pozemky specifikované ve smlouvě o nájmu pozemků. Žalobkyním a), b) bylo hrazeno nájemné podle smlouvy a dodatku, které je ve výši obvyklého nájemného. Žalobkyně není možné považovat v tomto smluvním vztahu za spotřebitele, neboť nakládají s předmětem svého vlastnictví a nevystupovaly v postavení spotřebitelů (rozsudek NSČR sp. zn. 33 Cdo 1536/2014). Žalovaná nijak nezneužila právo, když žalobkyně neměly povinnost uzavřít nájemní smlouvu a mohly návrh smlouvy zcela odmítnout nebo žádat její úpravu, např. délku výpovědní doby, což neučinily, smlouvu neuzavíraly v časové tísni ani pod nátlakem. Původní žalobkyně jako vlastníci pozemků pak nepohybně nemají slabší postavení vůči žalované a nešlo ani o vyvolání jednostranně výhodného protiprávního stavu ze strany žalované, ale šlo o uzavření smlouvy za zcela obvyklých podmínek. Nedošlo ani k porušení obecných právních zásad občanského zákoníku § 3 odst. 2 písm. c) o. z., kdy žalobkyně nebyli v z jakkoli závislém postavení na žalované, kdy byly vlastníky předmětu nájmu, což je absurdní. Nejde o žádný protiprávní stav, nad kterým by měla žalovaná udržovat kontrolu a z něhož by měla těžit, když jsou to žalobkyně, které z nájmu svých pozemků těží a které udržují kontrolu nad tím, komu své pozemky a na jakou dobu propachtují. Žalovaná tvrdila, že žádným způsobem neporušila ustanovení o spotřebitelských smlouvách, když zcela jistě žalobkyně nejsou slabší stranou a předmětná smlouva nebyla uzavřena k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Nájemní smlouva neobsahuje žádnou doložku nevýhodnou pro slabší stranu a smlouva se také neodchyluje závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. Nájemní smlouva je u zemědělských pozemků zcela obvykle ujednávána na dobu neurčitou, běžně s výpovědní dobou deseti let a rozhodně nejde o neobvyklé ujednání s přihlédnutím ke specifikům zemědělského podnikání, kdy zemědělské pozemky se musí v určitých dlouhodobých, několika let trvajících cyklech hnojit, střídat plodiny a jinak ošetřovat tak, aby byla dosažena řádná péče o pozemky a pozemky byly zachovány, pokud možno, v nezměněném stavu, tedy stejně bonitní pro jejich vlastníky. Opakovaně namítala neurčitost žalobního petitu s ohledem na to, že žalobkyněmi jsou pouze dvě spoluvlastnice, z nichž jedna ani výpověď nájmu nepodala. Není ani zřejmé komu a jak mají být pozemky vydány a vyklizeny, když se nacházejí v půdních blocích a jsou nepřístupné. V žalobě pak především ani není řádně tvrzeno, které smlouvy mají být neplatné.

6. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

7. K námitce žalované, která navrhovala odvolání odmítnout ze shora uvedených důvodů dle ust. § 218 o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou, krajský soud uvádí, že dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, s ohledem na argumentaci uvedenou v bodě 3. odůvodnění tohoto rozsudku, a je tedy možno se odvoláním věcně zabývat.

8. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, uvedená zjištění krajský soud přejímá a pro stručnost na tento zcela odkazuje s tím, že z nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 1998 uzavřené mezi původní žalobkyní b) a žalovanou krajský soud dále zjistil, že, předmětem nájmu byly pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo].

9. Z nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 1998 uzavřené mezi původní žalobkyní a) a žalovanou krajský soud dále zjistil, že, předmětem nájmu byly pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] potažmo pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo].

10. Z nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 1998 uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou krajský soud dále zjistil, že, předmětem nájmu byly pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo].

11. Z dodatku k nájemní smlouvě ze dne 27. 12. 2013 krajský soud dále zjistil, že tímto dodatkem uzavřeným mezi [jméno] [příjmení] jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem strany mění a doplňují dosavadní smlouvu o nájmu pozemků, které pronajímatel přenechal do nájmu nájemci k provozování zemědělské výroby o celkové výměře 6, [číslo] ha.

12. Z informace o pozemcích ke dni 7. 11. 2019 krajský soud zjistil, že k tomuto datu byli spoluvlastníky sporných pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nacházejících se v obci [obec], [katastrální uzemí], [jméno] [příjmení] co do id. 4/6, [jméno] [příjmení] co do id. 1/6 a [jméno] [příjmení] co do id. 1/6.

13. Z informace o pozemcích ke dni 9. 11. 2022 a z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 24. 1. 2022 krajský soud zjistil, že k těmto datům byli spoluvlastníky sporných pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nacházejících se v obci [obec], [katastrální uzemí], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k id. 3/8, [jméno] [příjmení] k id. 3/8, [jméno] [příjmení] k id. 1/8 a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k id. 1/8.

14. Pokud jde o závěr o skutkovém stavu, krajský soud závěr o skutkovém stavu učiněný okresním soudem v bodu 7. odůvodnění rozsudku zcela přejímá a na tento pro stručnost odkazuje s tím doplněním, že předmětem stranami uzavřených nájemních smluv ze dne 5. 2. 1998 byly pozemky p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo], potažmo pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] ve spoluvlastnictví [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], dále pak id. pozemku [parcelní číslo] [jméno] [příjmení], kdy tento pozemek není předmětem sporu. Nájemné bylo ujednáno ve výši 1.500 Kč za/ha ročně. Předmětem stranami uzavřených nájemních smluv ze dne 5. 9. 2000 byly pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] nově pozemek p. [číslo] vše ve spoluvlastnictví [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], dále pak id. pozemku [parcelní číslo] [jméno] [příjmení], kdy tento pozemek není předmětem sporu. Nájemné bylo ujednáno ve výši 1.500 Kč za/ha ročně. K datu 7. 11. 2019 byli spoluvlastníky sporných pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nacházejících se v obci [obec], [katastrální uzemí], [jméno] [příjmení] co do id. 4/6, [jméno] [příjmení] co do id. 1/6 a [jméno] [příjmení] co do id. 1/6, ke dni 9. 11. 2022 a ke dni 24. 1. 2022 pak byli spoluvlastníky sporných pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nacházejících se v obci [obec], [katastrální uzemí], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k id. 3/8, [jméno] [příjmení] k id. 3/8, [jméno] [příjmení] k id. 1/8 a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k id. 1/8.

15. Co se pak týká právního hodnocení věci, krajský soud se neztotožňuje se všemi právními závěry okresního soudu a zákonnými ustanoveními, která byla na věc aplikována, a právní hodnocení a posouzení věci okresním soudem neakceptuje.

16. Předně krajský soud předesílá, že pokud jde o formulaci žalobního petitu, krajský soud nemá za to, že by byl v části, jíž se žalobci domáhají vydání věci nevykonatelný. Domáhá-li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení, což v daném případě zní – žalobci se domáhají vydání a vyklizení pozemku zároveň, kdy se však jedná pouze o formulační nepřesnost, kdy je na soudu, aby případně žalobní petit v tomto směru zkorigoval do odpovídajícího znění vyhovujícího rozsudečného výroku. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne ne 24. ledna 2012 sp. zn. 26 Cdo 3560/2010 dostupné na www.nsoud.cz). Shodnou argumentaci pak lze použít i ve vztahu k námitkám žalované ohledně toho, že žalobní petit je neurčitý z důvodu toho, že není zřejmé, kterému ze spoluvlastníků má být jaká část pozemku vydána. Navíc, i pokud by čistě teoreticky žalobní petit zněl na vydání věci (nikoli na její vyklizení v případě jiné než nemovité věci-pozemku) podíloví spoluvlastníci jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, tj. solidárně, a i v případě, že s většinovým souhlasem ostatních žaluje o vyklizení nemovitosti (vydání věci) byť jen jediný spoluvlastník, může se domáhat vyklizení (vydání) celé věci ve vztahu ke všem ostatním, aniž by bylo stanoveno, komu má být jaký konkrétní ideální podíl na věci vydán.

17. Žaloba byla podána většinovými spoluvlastnicemi, tj. je projevem většinové vůle spoluvlastníků, kdy původní žalobkyně vlastnily id. 5/6 sporných pozemků, nyní trvají na projednání žaloby i všichni právní nástupci původních žalobkyň, které v průběhu řízení zemřely, kdy tito dohromady vlastní i celé sporné pozemky, shodně tak zde existuje většinová vůle (resp. vůle všech spoluvlastníků) s podáním odvolání proti prvostupňovému rozsudku. Ve věci je tak dána aktivní věcná legitimace žalobců i pasivní věcná legitimace žalované, která dle tvrzení žalobců užívá předmětné pozemky bez právního důvodu, neboť nájemní vztah, na základě něhož tyto užívala, skončil uplynutím výpovědní doby.

18. Předmětný nájemní vztah je pak třeba, pokud jde o jeho vznik a práva a povinností z něho vzniklá, posoudit dle občanského zákoníku (dále jen o. z.) účinného do 31. 12. 2013. Podle přechodného ustanovení § 3074 o. z. účinného od 1. 1. 2014 se pak nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht. Podle přechodných ustanovení se tak na nájem movitých věci a na nájem, který by se nově posuzoval jako pacht, nová právní úprava (o. z. účinný od 1. 1. 2014) nepoužije. Vznik, obsah i zánik těchto vztahů se řídí předchozí právní úpravou, tzn. zejména občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. účinným do 31. 12. 2013 a obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb. Veškeré otázky související s nájmem (např. platnost smlouvy, vznik práva na slevu, výpověď z nájmu) je pak třeba posuzovat podle staré právní úpravy. Ani případný dodatek ke smlouvě o nájmu zemědělského pozemku uzavřený za účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 nezpůsobí to, že by se dosavadní nájemní vztah transformoval na pacht. Uzavřením dodatku dojde pouze ke změně původního nájemního vztahu, vzniklého již před účinností občanského zákoníku, nikoliv ke vzniku nového právního vztahu. Smluvní strany se však podle ust. § 3028 odst. 3 nového o. z. mají možnost dohodnout, že i v těchto případech se jejich práva a povinnosti budou řídit novým občanským zákoníkem, což se však v daném případě nestalo, neboť dodatek ze dne 27. 12. 2013 nemůže být platným. Jednak z důvodu toho, že je dle svého obsahu zcela neurčitý a není zřejmé, k jaké nájemní smlouvě (s ohledem na to, že bylo uzavřené více nájemních smluv) se vztahuje, jednak nebyl podepsán ostatními spoluvlastnicemi, ale pouze jednou z nich - [jméno] [příjmení].

19. V průběhu řízení pak byla i po poučení ze strany okresního soudu dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., zda bylo uzavřeno více nájemních smluv, předložena ze strany žalobkyň jediná verze nájemní smlouvy na předmětné pozemky z roku 1998, ze strany žalované pak verze z roku 2000, jiné konkrétní nájemní smlouvy tvrzeny ani předloženy nebyly. Je třeba poukázat na ne zcela konzistentní a konkrétní tvrzení původních žalobkyň v průběhu řízení, kdy v žalobě bylo pouze vágně uvedeno, že mezi účastníky měly být uzavřeny nájemní smlouvy, které považují žalobkyně za neplatné, že byl vypovězen nájemní vztah, aniž by vůbec bylo tvrzeno, jaký nájemní vztah, souběžně pak bylo zcela nekonkrétně odkazováno na možný vznik nájemního vztahu dle ust. § 22 odst. 3 zákona o půdě, aniž by k tomuto byla uvedena bližší tvrzení. Shodná nekonkrétní tvrzení obsahuje i doplnění žaloby ze dne 16. 10. 2019 učiněné na výzvu soudu. Rovněž tak žalobkyně nebyly schopny ani na výzvu soudu specifikovat, jaký konkrétní nájemní vztah byl vypovězen s tím, že není nutné uvádět ve výpovědi kauzu nájemního vztahu. Na výzvu soudu dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. pak žalobkyně uvedly, že není potřeba dalšího dokazování ohledně nájemních smluv, existence smluv z roku 1998 a 2000 je podle nich nesporná, ale tyto jsou neplatné, nájemní vztah pak podle nich vznikl již dříve na základě zákona o půdě. Podrobněji, avšak rovněž ne zcela přehledně, se žalobkyně vyjádřily k okolnostem uzavírání nájemních smluv až v podání ze dne 7. 9. 2020 jako v reakci na výpověď jednatele žalované u soudního jednání konaného dne 2. 9. 2020, kdy řízení bylo již dříve koncentrováno u jednání konaného dne 10. 6. 2020.

20. Nájemní vztah k zemědělským pozemkům na základě shora uvedených smluv se pak řídí ust. § 663 a násl. o.z. účinného do 31. 12. 2013, nikoli ustanoveními o pachtu obsaženými v ust. § 2332 a násl. o.z. účinného od 1. 1. 2014, jehož paragrafové znění sice okresní soud v rozsudku cituje, avšak v právním hodnocení věci hovoří naopak o„ nájemním vztahu“, v odůvodnění rozsudku pak zcela absentuje, jakou právní úpravu tedy okresní soud na věc aplikoval.

21. Předložené nájemní smlouvy z roku 1998 i z roku 2000 pak splňují esenciální zákonné náležitosti nájemní smlouvy, tj. jsou určité a rovněž platné.

22. Námitky strany žalující, že nájemní smlouva, kterou uzavřel každý ze spoluvlastníků sám, je neplatná pro nesprávně uvedený předmět právního vztahu, jímž je podle obsahu smlouvy reálně vymezená část pozemku ve vlastnictví každého ze spoluvlastníků, bez bližšího určení, a předmětem právního vztahu je tak neexistující věc, krajský soud shodně jako okresní soud neakceptuje. Lze přisvědčit odvolací argumentaci žalobkyň v té její části, že předmětem smlouvy o nájmu či pachtu mohly být pozemky, které byly ve spoluvlastnictví více osob a nebyly reálně rozděleny, jen jako celek. Smluvní projevy účastníků však mohly být vyjádřeny na více listinách (ust. § 46 odst. 2 o. z. účinného do 31. 12. 2013 uvedené nevylučuje), jak je tomu v posuzovaném případě. Ostatně smlouva o nájmu (vyjma nájmu bytu) nemusí mít obligatorně písemnou formu ani podle předcházející, ani podle současné právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019 dostupný na www.nsoud.cz).

23. Předmět nájmu je ve smlouvě uzavřené s každým z předchůdců žalobců zvlášť označen určitým způsobem, a to označením parcelních čísel pozemků, které žalobci (jejich předchůdci) mají ve spoluvlastnictví a označením katastrálního území, jehož ne zcela přesné označení„ [část obce]“ na místo správného„ [část obce] u [obec]“ zjevně, jak vyplývá i z následného chování stran, není důvodem pochybností o předmětu nájmu, o němž mezi účastníky smlouvy až do prezentace těchto pochybností v žalobě nebylo přes 20 let sporu.

24. Připouští-li právní úprava vyjádření projevu vůle spoluvlastníků na více listinách, pak jen z té skutečnosti, že ve smlouvě je kromě označení pozemku přenechaného do nájmu, uvedena v závorce též velikost spoluvlastnického podílu pronajímatele a tomu odpovídající výměra pozemku, nelze vyložit tím způsobem, že by předmětem nájmu měla být reálně vymezená část pozemku bez jeho bližšího určení. Takovému výkladu nelze přisvědčit nejen z hlediska obsahu uzavřené nájemní smlouvy každým ze spoluvlastníků, podle které nájemce přenechává pronajímateli do nájmu pozemky s uvedením parcelních čísel pozemků k zemědělskému využití v rámci provozování zemědělské výroby a pronajímatel ve smlouvě potvrzuje, že pronajaté pozemky (nikoli část pozemku) již využívá. Shora uvedenou skutečnost zcela jednoznačně podporuje i fakt, že všechny nájemní smlouvy, ať se již jedná o ty uzavřené v roce 1998 či v roce 2000, byly podepsány všem spoluvlastníky v roce v 1998 v týž den 5. 2. 1998 a v roce 2000 v týž den 5. 9. 2000. Žalovaná tedy unesla ve sporu důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že bylo vůlí předchůdkyň žalobců uzavřít nájemní smlouvy, jejichž předmět nájmu tvořily pozemky jako celek. Rovněž tak následné jednání spoluvlastníků (předchůdců žalobců) je jen potvrzením skutečnosti, že předmětem nájmu byly pozemky jako celek, kdy příkladem je i výpověď z nájmu/pachtu zemědělských pozemků ze dne 24. 9. 2018, podle jejíhož obsahu, ve shodě s uzavřenou nájemní smlouvou, předchůdkyně žalobců [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vypovídají nájem zemědělských pozemků jako celku – ve výčtu jejich parcelních čísel a odvolávají se na nájemní vztah mezi pronajímateli/propachtovateli na straně jedné a nájemcem/pachtýřem na straně druhé. Shora uvedené závěry vyvrací tvrzení ohledně toho, že snad žalovaná vymohla prvně uzavření nájemní smlouvy k části pozemků na jednom ze spoluvlastníků a další k uzavření následně nutila s tím, že ti předchozí již podepsali. V tomto směru krajský soud zcela přisvědčuje konzistentní argumentaci žalované, že smlouva o nájmu byla uzavřena všemi podílovými spoluvlastníky shora uvedených pozemků, kteří disponovali 100 % většinou společné věci. Jednali ve shodě, čemuž odpovídá shodný projev vůle pronajmout dotčené pozemky za naprosto shodných podmínek na dobu neurčitou s výpovědní dobou 10 let k zemědělskému využití, za účelem provozování zemědělské výroby, za dohodnuté nájemné, i tentýž den uzavření smlouvy všemi podílovými spoluvlastníky dotčených pozemků. Na vůli účastníků smlouvy je možno (při výkladu právního úkonu, jednání) usuzovat také z okolností, za nichž byl učiněn a s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. V této souvislosti nelze přehlédnout, že účastníci smluv se těmito smlouvami řídili řadu let, v řízení nebylo tvrzeno, že by některý z nich zpochybnil jejich platnost, k tomu došlo až po více jak 20 letech.

25. Pokud jde o tvrzení, že původní žalobkyně-spoluvlastnice vystupovaly v nájemním vztahu v postavení spotřebitele, pak nelze než konstatovat, že judikatura je ustálena v názoru, že smlouva, kterou je nakládáno s předmětem vlastnictví (§ 1012 o. z.), není smlouvou spotřebitelskou a žalovaná správně odkazuje na přiléhavou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1536/2014 dostupné na www.nsoud.cz).

26. Žalobkyně se dovolávaly relativní neplatnosti písemně uzavřené nájemní smlouvy s odkazem na ochranu slabší strany dle § 433 o. z. a s ohledem na ustanovení § 1800 o. z. Dle žalobkyň se jedná o případ, kdy žalovaná v postavení silnější strany oproti žalobkyním využila své hospodářské a informační výhody, aby bez ospravedlnitelného důvodu slabší stranu dostala do velmi nevýhodné pozice, což se týká neúměrně dlouhé délky trvání výpovědní doby 10 let. Žalobkyně jsou ekonomicky znevýhodněny, neboť jsou povinny respektovat výši nájemného jednostranně určenou po dobu trvání výpovědní doby. Podle § 433 odst. 1, 2 o. z., kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Slabší stranou tak může být i osoba, která není spotřebitelem. Ustanovení § 433 o. z. poskytuje ochranu všem subjektům, které splňují naplnění předpokladů postavení slabší strany a prokážou, že druhá strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Z hlediska účelu aplikace § 433 o. z. není zjištění o délce trvání výpovědní doby a výši nájemného důkazem prokazujícím, že by tímto ujednáním došlo ke zneužití postavení žalované nebo její kvality odborníka silnější strany v oblasti provozování zemědělské výroby. To zvláště za situace, kdy žalovaná logicky a přesvědčivě vysvětlila, že výpovědní doba v délce trvání 10 let je daná specifickými podmínkami hospodaření na pronajatých zemědělských pozemcích. Podnikatel nepochybně může v rámci své účasti v hospodářské soutěži způsobovat závislost ostatních na jeho postavení, ovšem poruší své povinnosti jen v tom případě, že podnikatel (žalovaná) využívá svého hospodářského postavení zneužívajícím způsobem. To v daném případě nepřichází v úvahu mimo jiné i proto, že žalobkyně v postavení vlastníků nemovitých věcí měli skutečnou příležitost rozhodnout, zda své nemovitosti žalované pronajmou či nikoliv, pokud podmínky smlouvy podle návrhu žalované byly z jejich hlediska pro ně nevýhodné. Z těchto důvodů není námitka relativní neplatnosti písemně uzavřené nájemní smlouvy za porušení zákazu podle § 433 o. z. o zneužití hospodářského postavení žalované jako podnikatele odborníka, důvodná. Nájemní smlouva pak ani není smlouvou, která by byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 o. z.). Žalovaná návrh smlouvy, který obsahoval předmět, cenu i délku výpovědní doby, předložila žalobkyním a každá z nich nájemní smlouvu v navrhovaném znění uzavřela, a to dokonce opakovaně. Znovu je třeba zdůraznit, že to byli právě původní žalobkyně, které rozhodovaly, zda své nemovitosti žalované pronajmou a za jakých podmínek či nikoliv. Nájemní smlouva definiční znaky smlouvy uzavřené adhezním způsobem nenaplňuje, ačkoli se jednalo o smlouvy standardizovaného znění, původní žalobkyně mohly do jejich znění zasahovat a pro ně nevyhovující ustanovení měnit. Nelze pak v této souvislosti přehlédnout fakt, jak již bylo opakovaně řečeno, že nájemní smlouvy byly přes 20 let stranami akceptovány, dodržovány a opakovaně uzavírány, proto se shora uvedená argumentace žalující strany jeví jako ryze účelová.

27. V neposlední řadě je pak nutno poukázat na ustanovení § 574 o. z., dle něhož na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení občanského zákoníku zdůrazňuje, že povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Preference platnosti jednání před jeho neplatností vychází z předpokladu, že pokud účastník právně jedná, činí tak proto, aby svým projevem vůle vyvolal zamýšlené právní následky.

28. S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat ve shodě se závěrem soudu prvého stupně, že v této posuzované věci nevznikly pochybnosti o významu projevené vůle žalobkyň z hlediska požadavku na určité a srozumitelné vyjádření obsahu písemně uzavřené nájemní smlouvy, včetně jejího předmětu. Smlouva není neplatná ani z jiných důvodů, které žalobkyně uplatnily s využitím principů ochrany slabší strany.

29. Další otázkou je pak vztah jediných doložených titulů k užívání sporných pozemků, a to nájemních smluv z roku 1998 a 2000, tedy zda se jedná v případě pozdější smlouvy ohledně týchž pozemků o nově vzniklý nájemní vztah či pouze dochází ke změně stávajícího nájemního vztahu a tento pak obstojí vedle nájemního vztahu původního. S ohledem na to, že v nájemní smlouvě z roku 1998 absentuje jako předmět nájmu pozemek p. [číslo] tento je navíc oproti všem totožným uveden ve smlouvě z roku 2000, jinak jsou nájemní smlouvy naprosto totožného obsahu, jedná se v případě smlouvy z roku 2000 pouze o změnu závazku z roku 1998 a obě smlouvy obstojí vedle sebe, tj. jedná se o tzv. kumulativní novaci ve smyslu ust. § 516 odst. 2 o. z. účinného do 31. 12. 2013.

30. Vyústěním shora uvedených právních závěrů je potom fakt, že žalovaná předmětné pozemky řádně užívá na základě nájemní smlouvy z roku 1998 a její změny z roku 2000, kdy nájemní vztah je uzavřen na dobu neurčitou a lze jej vypovědět v desetileté výpovědní době. Nájemní vztah založený v zákonném režimu dle § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. z tohoto důvodu nepřichází v úvahu. Pokud by snad v minulosti nájemní vztah podle uvedeného ustanovení zákona o půdě vznikl, pak by tento byl zcela nahrazen nájemním vztahem novým na základě uzavřených předmětných nájemních smluv. Uvedeným tedy bylo v řízení nadbytečné se zabývat.

31. Pokud jde o výpovědní dobu, tato byla ujednána v souladu s ust. § 677 a § 678 o. z. účinného do 31. 12. 2013, dle nichž zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí. Nájemní smlouvu lze vypovědět při nájmech pozemků patřících do zemědělského půdního fondu nebo lesního půdního fondu) v jednoroční lhůtě, a to ke dni 1. října běžného roku; při nájmech jiných nemovitostí v tříměsíční lhůtě, při nájmu movitých věcí v jednoměsíční lhůtě. Ustanovení o výpovědní době, vyklizení a odevzdání platí pouze tehdy, není-li smlouvou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak. Řídí-li se nájemní smlouva k nemovitosti občanským zákoníkem (§ 663 a násl.), mohou si její účastníci dohodnout podmínky skončení nájemního vztahu i jinak než stanoví § 676, 677 o. z. Obecná úprava nájmu v občanském zákoníku (§ 663 a násl.) nebrání účastníkům smlouvy o nájmu nemovitosti, a to i uzavřené na dobu neurčitou, aby si v rámci smluvní volnosti sjednali podmínky jeho skončení jinak než stanoví § 677 odst. 1 o. z. (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2012 sp. zn. 26 Cdo 3934/2010 dostupné na www.nsoud.cz). Strany se pak zcela dobrovolně a v rámci dispozitivnosti takového ujednání dohodly na desetileté výpovědní době, a tímto ustanovením smlouvy je pak potřeba se v souladu se zásadou„ pacta sunt servanda“ řídit.

32. Předmětná výpověď ze dne 24. 9. 2018 je pak určitá, kdy obsahuje veškeré náležitosti, ačkoli zde není specifikováno, jaká nájemní smlouva je vypovídána, z této je evidentní, jaký nájemní vztah a k jakým pozemkům je ukončován. Výpověď pak byla učiněna (resp. o ní bylo rozhodnuto) většinou spoluvlastnic ve smyslu ust. § 1128 o. z., kdy se podle názoru krajského soudu jedná o běžnou správu věci a nejedná o úkon ve smyslu ust. § 1132 o. z. natolik závažný vyžadující souhlas všech spoluvlastníků. Výpověď z nájmu byla podepsána spoluvlastnicemi id. 5/6 předmětných pozemků, odeslána a prokazatelně žalované doručena, kdy není z hlediska jejích hmotněprávních účinků nutno, aby snad byla doručována dvakrát od obou spoluvlastnic, kterými byla výpověď dána, kdy podpis obou se na této listině nachází. Výpověď se prokazatelně dostala do dispozice žalované, kdy tato dopisem ze dne 31. 10. 2018 potvrdila, že výpověď obdržela. Předmětná výpověď je tedy platná.

33. S ohledem na desetiletou výpovědní dobu je pak evidentní, že podaná žaloba je předčasná, neboť výpovědní doba 10 let dosud neuplynula a nájemní vztah neskončil ke dni 30. 9. 2019, jak žalobkyně tvrdily. Žalovaná tak stále užívá sporné pozemky na základě platného právního titulu a nikoli bez právního důvodu. Není pak správná ani argumentace žalobkyň v tom smyslu, že nájem (pacht) mohl být vypovězen bez výpovědní doby, neboť předmět nájmu byl dán ze strany žalované do užívání bez souhlasu žalobkyň. Uvedený právní vztah se z důvodu neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě ze dne 27. 12. 2013, kde něhož se nájem měl řídit novým občanským zákoníkem, řídí i nadále ustanoveními občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, kde zákon neumožňoval vypovědět nájem zemědělského pozemku bez výpovědní doby, přičemž strany si takovou možnost ve smlouvě neujednaly. Argumentované ust. § 2334 o. z. účinného od 1. 1. 2014, které takovou výpověď umožňuje, tak na daný případ nelze aplikovat.

34. Závěrem se krajský soud vyjadřuje k námitkám odvolatelů v tom směru, že okresní soud nedůvodně nepřipustil žalobkyněmi nově tvrzené skutečnosti a důkazy uváděné v podání ze dne 7. 9. 2020 s odkazem na to, že byly učiněny po koncentraci řízení. S postupem okresního soudu se pak krajský soud zcela ztotožňuje, kdy uvedená tvrzení a důkazy byla učiněna v rozporu se zákonnou koncentrací řízení, kdy v tomto podání jsou uváděna nová tvrzení a důkazy, které mohly být tvrzeny a označeny již přímo v žalobě. Nejedná se o žádné novoty, které by mohly zákonnou koncentraci řízení prolomit ani skutečnosti, kterými by měla být zpochybněna věrohodnost dosud provedených důkazů – tvrzené výpovědi jednatele žalované. Okolnost, že si žalobkyně řádně neujasnily, co je předmětem žaloby, zejména titul, na základě něhož žalovaná pozemky užívá (na což bylo poukazováno výše) a neopatřily veškeré potřebné a existující podklady již před podáním žaloby, jde pouze a jen k jejich tíži a není důvodem k polomení zásady koncentrace řízení. Shodně tak krajský soud nesílí názor žalobkyň, že uvedená tvrzení mají zpochybnit věrohodnost výpovědi jednatele žalované, naopak se jedná o tvrzení a důkazy, pomocí kterých má být zjištěno, že se skutkový děj odehrál jinak, než jak vyplývá s dosud provedených důkazů. Navržením takových důkazů pak účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu s koncentrací řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů.

35. Pro rozpor se zásadou koncentrace řízení pak rovněž krajský soud zamítl návrh odvolatelů na provedení důkazů navržených v odvolání (jednalo se navíc oproti návrhu učiněnému před okresním soudem pouze o nájemní smlouvu uzavřenou mezi sourozenci [příjmení] a žalovanou).

36. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, avšak z částečně jiných důvodů, než jak byly uvedeny okresním soudem.

37. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, zde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci na straně žalované, avšak nepostupoval správně při výpočtu nákladů řízení, kdy nesprávně určil částku odměny za jeden úkon právní služby, která se neurčí z tarifní hodnoty 10.000 Kč dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), ale z tarifní hodnoty ve výši 35.000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. e) a. t., kdy odměna za jeden úkon advokáta tedy nečiní za použití § 7 a. t. částku 1.500 Kč, ale 2.500 Kč Náklady řízení před soudem prvního stupně na straně žalované jsou tak tvořeny odměnou za zastupování advokátem dle ust. § 7, § 9 odst. 3 písm. e) a. t. z tarifní hodnoty 35.000 Kč v částce 16.250 Kč za 6 úkonů právní pomoci po 2.500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 10. 6. 2020, 24. 7. 2020, 2. 9. 2020 a 10. 9. 2020) a za 1 úkon v poloviční výši po 1.250 Kč (účast u vyhlášení rozhodnutí dne 16. 9. 2020), náhradou hotových výdajů advokáta dle ust. § 13 odst. 1, 3 a. t. za 7 úkonů právní pomoci po 300 Kč, tj. 2.100 Kč, vše zvýšeno o 21 % DPH – 3.853,50 Kč, když zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty.

38. Celkem tedy účelně vynaložené náklady řízení žalované před soudem prvního stupně činily částku 22.203,50 Kč. S ohledem na shora uvedené tedy krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. o nákladech řízení změnil dle § 220 o. s. ř. 39. [obec] plnění u náhrady nákladů řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

40. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání nebylo vyhověno. Současní žalobci tedy mají povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. e) a. t. ve výši 5.000 Kč (2x 2.500 Kč – sepis vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání dne 10. 11. 2022 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. k/ a g/ a. t.), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalované ve výši 2x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 a. t., a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z výše uvedené odměny a náhrad, když zástupce žalované doložil, že je plátcem, tj. z částky 5.600 Kč ve výši 1.176 Kč Celkem tak žalované na nákladech odvolacího řízení náleží částka 6.776 Kč.

41. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Poučení