75 Co 36/2026-94

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2025, č. j. 25 C 192/2025-59,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14.689,40 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě žalobce a určil, že vlastníkem budovy , právnická osoba, již je součástí pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , p. č. , hodnota, a p. č. , hodnota, vše v katastrálním území , adresa, u , Anonymizováno, , obec , adresa, , jak je zapsáno na LV č. , hodnota, u Katastrálního pracoviště pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, je žalobce (výrok I.), dále okresní soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 34.378,80 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud uzavřel, že žalobou podanou dne 21. 7. 2025 se žalobce domáhal určení uvedeného ve výroku I. rozsudku s tvrzením, že na straně převodce a dlužníka a žalovaná na straně nabyvatele a věřitele uzavřeli dne 25. 11. 2008 notářský zápis č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, sepsaný , tituly před jménem, , jméno FO, notářem, jehož obsahem byla smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve smlouvě bylo ujednáno „v případě prodlení dlužníka se splněním, byť i jen části zajišťovaných závazků se však převod vlastnického práva k nemovitostem stane nepodmíněným, ze zajišťovacího převodu se změní na prostý převod a věřiteli ihned vznikne právo neomezeného disponování s předmětem převodu“. Na základě notářského zápisu došlo ke vkladu zajišťovacího převodu práva do katastru nemovitostí. Žalobce tvrdil, že na základě konstantní judikatorní činnosti Nejvyššího soudu lze konstatovat, že takovéto ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva je od počátku absolutně neplatné, samotná smlouva, respektive notářský zápis je stižen absolutní neplatností, a to pro rozpor se zákonem (zakázané ujednání o tzv. propadné zástavě – obcházení zákona). Žalovaná se žalobě bránila tvrzením, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je platná a účinná, poukazovala na to, že žalobce na takovéto ujednání přistoupil zcela dobrovolně v rámci notářsky sepsané smlouvy a účelově a svévolně si po letech stěžuje na něco, s čímž původně souhlasil. Namítala, že je třeba zkoumat následné chování stran smlouvy, když žalobce v roce 2009 prakticky rezignoval na své vlastnické právo, uznal žalovanou jako vlastníka nemovitostí a toto uznání trvalo více než 15 let od roku 2009 roku 2025 a žalovaná spoléhala na to, že převod je platný definitivní a nesporný. Jednání žalobce, kterým se snaží zvrátit tento stav po 16 letech je účelové a nepoctivé a výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, přičemž soud by takovémuto výkonu práva neměl právní ochranu poskytnout. Navíc za této situace podle žalované zcela absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále se žalovaná bránila námitkou vydržení vlastnického práva a námitkou promlčení žalobcova nároku. Okresní soud v prvé řadě dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva za situace, kdy žalovaná je zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010. Dále se okresní soud zabýval stěžejní otázkou, tedy otázkou platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. 11. 2008 s tím, že platnost tohoto právního úkonu posoudil dle ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku podle právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013, tedy podle § 553 odst. 1 občanského zákoníku. Okresní soud s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřená účastníky dne 25. 11. 2008 je smlouvou, která je neplatným právním úkonem dle § 39 občanského zákoníku, když zcela naplňuje kritéria vymezená Nejvyšším soudem jako důvody neplatnosti takové smlouvy uzavřené podle § 553 občanského zákoníku. Dále se okresní soud vyjádřil k dalším námitkám žalované s tím, že pokud tato namítala, že žalobce po celou dobu od podpisu smlouvy do zaslání předžalobní výzvy akceptoval smlouvu a postupoval tak, že se cítí být smlouvou vázán, uzavřel k nemovitostem nejprve smlouvu ústní nájemní, poté i smlouvu písemnou v roce 2015 a uzavřel, že tato námitka důvodná není. V řízení bylo prokázáno, že dne 20. 5. 2015 účastníci řízení podepsali dohodu, ve které se konstatuje, že žalovaný je na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. 11. 2008 výlučným vlastníkem nemovitostí a že v červnu 2010 byla mezi účastníky řízení uzavřena ústní nájemní smlouva k nemovitostem, podle které byl žalobce oprávněn nemovitosti užívat za sjednané nájemné 30.000 Kč měsíčně, od ledna 2012 pak měl uhradit 15.000 Kč měsíčně, když nemovitosti spoluužívala další osoba platící stejnou částku, tj. celkem 30.000 Kč měsíčně. Z uvedeného však podle okresního soudu nelze učinit závěr o akceptaci platnosti smlouvy. Smlouva ze dne 25. 11. 2008 je podle okresního soudu smlouvou neplatnou ex tunc od počátku dle § 39 občanského zákoníku a dlouhodobost trvání protiprávního stavu nemůže změnit stav protiprávní na stav s právem souladným. Navíc za situace, kdy vlastnické právo je právem nepromlčitelným dle § 100 odst. 2 věta první a druhá občanského zákoníku, respektive § 614 nového občanského zákoníku. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou v rámci procesní obrany tak okresní soud důvodnou neshledal. Okresní soud se rovněž vypořádal s argumentem žalované ohledně vydržení vlastnického práva, když žalovaná namítala vydržení vlastnického práva k nemovitostem s tím, že její poctivá držba započala v roce 2009. V tomto směru okresní soud dovodil, že smlouvou ze dne 25. 11. 2008 byl sjednán právě a jen zajišťovací převod práva. Žalovaná podle uzavřené smlouvy měla být vlastníkem nemovitostí po omezenou dobu, to je po dobu než dojde k zániku pohledávky žalované za žalobcem ze smlouvy o úvěru splněním. Žalovaná nepochybně nepřistupovala k uzavření smlouvy s vědomím toho, že žalobce své smluvní povinnosti nedostojí a dluh neuhradí. Proto nelze podle okresního soudu učinit závěr, že smlouva ze dne 25. 11. 2008 je domnělým právním titulem ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000. Okresní soud tak uzavřel, že žalovaná nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že ke dni zápisu vlastnického práva dle smlouvy v prosinci 2008 ani posléze v roce 2009 byla v dobré víře, že jí nemovitost patří. K další námitce žalované pak okresní soud uzavřel, že čas a jeho plynutí je nepochybně významnou právní skutečností, avšak dlouhodobost tvrzená žalovanou však není takového charakteru, aby podle práva vyvolala právní účinky ve smyslu pozbytí vlastnického práva k nemovitostem žalobcem a nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou. Nepřisvědčil rovněž námitce žalované, že výklad smlouvy ze dne 25. 11. 2008 podle závěrů posléze přijatých rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný a ve svém důsledku retroaktivní, a proto nepřípustný. Ze všech těchto důvodů okresní soud žalobě žalobce v celém rozsahu vyhověl.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala včasné odvolání žalovaná a domáhala se jeho změny tak, že žaloba žalobce bude v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaná uplatnila jako základní odvolací důvod námitku nesprávného právního posouzení věci okresním soudem, tedy odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Podle odvolatelky okresní soud nesprávně vyložil ustanovení § 553 občanského zákoníku a pominul podstatný rozdíl mezi řádným zajišťovacím převodem práva a zakázanou propadnou zástavou. Argumentovala, že žalobce převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu právě za účelem zajištění svého dluhu vůči žalované. Žalovaná uzavření této smlouvy potvrdila, nikdy nerozporovala, že šlo o právní jednání k zajištění pohledávky. Převod vlastnictví na žalovanou nastal již při uzavření smlouvy (notářského zápisu) – a žalovaná se stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě dohody účastníků v době poskytnutí úvěru (respektive následným vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí). Tato situace plně odpovídá zajišťovacímu převodu práva ve smyslu § 553 občanského zákoníku, neboť věřitel (žalovaná) se stala nositelem práva (vlastníkem věci) s tím, že její vlastnictví mělo trvat pouze do splnění dluhu (řádného a včasného splacení úvěru) dlužníkem. Nikoliv až prodlením dlužníka, ale už uzavřením smlouvy se tedy převedlo vlastnictví na věřitele. Nejednalo se tak o propadnou zástavu, když tato je definována zcela odlišně a jde o ujednání, podle něhož zástava zůstává zástavnímu dlužníku až do okamžiku prodlení a teprve v okamžiku prodlení dlužníka automaticky přechází vlastnické právo na věřitele. V nyní posuzovaném případě však vlastnické právo na věřitele přešlo ještě před splatností dluhu, nikoliv jako následek dlužníkova prodlení. Žalovaná připouští, že v předmětné smlouvě o zajišťovacím převodu práva chybí výslovné ujednání o postupu pro případ, že by dlužník dluh řádně a včas neuhradil (například ujednání o způsobu zpeněžení nemovitosti či vrácení případného přeplatku – tzv. hyperochy dlužníkovi). Tato absence však nemůže bez dalšího vést k absolutní neplatnosti celého právního úkonu, pokud je z jiných ustanovení a okolností zřejmé, jaký byl účel smlouvy a jak měla být situace řešena. Žalovaná je toho názoru, že případné nejednoznačnosti smlouvy lze překlenout výkladem namísto nejzávažnějšího zásahu v podobě neplatnosti. Je nutno také uvést, že v době uzavření zajišťovací smlouvy panovala v právní praxi nejistota ohledně detailních náležitostí těchto zajišťovacích úkonů. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila až rozhodnutím velkého senátu v roce 2008 (R 45/2009). Navíc žalobce byl v dané době podnikatelem a na uzavření zajišťovací smlouvy sám přistoupil, aby získal od žalované úvěr. Nyní se účelově domáhá prohlášení neplatnosti úkonu, který mu původně finančně pomohl, a to s cílem uniknout důsledkům svého vlastního závazku a takovýto postup žalobce je možné kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná má tedy za to, že právní kvalifikace zvolená soudem prvého stupně není udržitelná.

4. K odvolání žalované se písemně vyjádřil žalobce s tím, že se ztotožnil zcela s rozhodnutím okresního soudu a navrhl jeho potvrzení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, na která odkazuje i soud prvého stupně jasně vymezil, že zajišťovací převod práva podle § 553 občanského zákoníku je ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splnění se vlastníkem věci bez dalšího opět stává původní vlastník (dlužník). Zásadní pro posouzení platnosti takové smlouvy není primárně okamžik, kdy dochází k přechodu vlastnického práva, nýbrž to, zda smlouva obsahuje přípustný mechanismus vypořádání pro případ, že dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí. Nejvyšší soud dále v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4395/2009 výslovně uvedl, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná, pokud neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Předmětná smlouva ze dne 25. 11. 2008 obsahuje v odstavci pátém přesně takovéto nepřípustné ujednání. Klíčovým problémem předmětné smlouvy není okamžik převodu vlastnického práva, jak se snaží žalovaná tvrdit, nýbrž absence jakéhokoliv mechanismu zpeněžení nemovitostí a vrácení případného přebytku (hyperochy) dlužníkovi v případě, že hodnota nemovitostí převyšuje výši dluhu. Smlouva neobsahovala žádná ujednání o tom, jakým způsobem budou nemovitosti zpeněženy, zda prostřednictvím veřejné dražby či dohodnutým způsobem, ani neobsahovala ujednání o tom, že případný přebytek bude vrácen dlužníkovi. Již tato absence činí smlouvu absolutně neplatnou. Pokud se týká existence rozvazovací podmínky, tak předmětná smlouva ze dne 25. 11. 2008 sice obsahuje ujednání o rozvazovací podmínce pro případ, že dlužník řádně a včas splní svůj závazek (v takovém případě mělo být vlastnické právo vráceno žalobci), avšak klíčový je právě scénář pro případ prodlení dlužníka. Smlouva výslovně stanoví, že v případě prodlení dlužníka se převod vlastnického práva k nemovitostem stane nepodmíněným a věřiteli ihned vznikne právo neomezeného disponování s předmětem převodu. Tzn. že při prodlení dlužníka se věřitel bez dalšího stává trvalým vlastníkem nemovitostí, aniž by byl povinen je zpeněžit a vrátit dlužníkovi případný přebytek. Právě toto ujednání činí smlouvu absolutně neplatnou. K námitce žalované ohledně dobré víry a vývoje judikatury namítá žalobce, že judikatura týkající se nepřípustnosti tzv. propadných zástav nebyla v roce 2008 žádnou novinkou. Soud prvého stupně se ve svém rozhodnutí správně poukázal na to, že problematiku tzv. propadných zástav řešil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, tedy více než 8 let před uzavřením předmětné smlouvy. Pokud jde o námitku vydržení, pak okresní soud správně konstatoval, že předmětná smlouva ze dne 25. 11. 2008 nemůže být považována za domnělý právní titul ve smyslu § 134 občanského zákona. Okresní soud se správně vypořádal rovněž s námitkou promlčení s tím, že dlouhodobost protiprávního stavu, na kterou poukazuje žalovaná nemůže změnit stav protiprávní na stav s právem souladný. Podle žalobce se okresní soud, tak se všemi námitkami žalované v řízení řádně vypořádal a jeho rozhodnutí je zcela správné.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jemu předcházejícího a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

6. Základní odvolací námitkou žalované bylo tvrzení, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, pokud žalobě na určení vlastnického práva žalobce vyhověl.

7. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže okresní soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu nebo správnou právní normu nesprávně vyložil.

8. Okresnímu soudu nelze v projednávané věci vytknout aplikaci nesprávných právních norem nebo jejich nesprávný výklad.

9. V prvé řadě okresní soud správně dovodil, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na v žalobě požadovaném určení vlastnického práva.

10. Následně se okresní soud správně zabýval zásadní otázkou týkající se právního posouzení věci, tedy zkoumání toho, zda smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. 11. 2008 je platným právním úkonem či nikoliv. Správně také okresní soud platnost či neplatnost tohoto právního úkonu posuzoval dle ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku podle právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013, tedy podle ustanovení § 553 občanského zákoníku. Jestliže okresní soud uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva podepsaná účastníky řízení dne 25. 11. 2008 je smlouvou, která je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu neplatným právním úkonem dle § 39 občanského zákoníku, když naplňuje kritéria vymezená Nejvyšším soudem jako důvody neplatnosti takové smlouvy uzavřené dle § 553 občanského zákoníku, odvolací soud tento závěr okresního soudu zcela akceptuje. Okresní soud aplikoval zcela konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se tzv. propadné zástavy a správně tato rozhodnutí na konkrétní ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva aplikoval. Na odůvodnění rozsudku okresního soudu lze v tomto směru zcela odkázat.

11. Pokud jde o odvolací argumenty žalované týkající se tvrzené platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva je třeba konstatovat, že se s nimi řádně vypořádal již okresní soud. Jak navíc správně argumentuje žalobce, je smlouva o zajišťovacím převodu práva neplatným právním úkonem už jen z toho důvodu, že neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4395/2009. Neobstojí ani argumentace žalované v odvolání, že v době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva panovala právní nejistota ohledně detailních náležitostí těchto zajišťovacích úkonů. Judikatura týkající se nepřípustnosti tzv. propadných zástav se vyvíjela a již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 byl jasně formulován a odůvodněn závěr, podle kterého kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnické právo prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě je neplatným právním úkonem podle § 39 občanského zákoníku. Nadto dále navazovaly další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 (R 45/2009), které bylo vydáno 15. 10. 2008, tedy ještě před uzavřením předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva.

12. Mezi účastníky uzavřenou smlouvu o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. 11. 2008 považuje odvolací soud shodně s okresním soudem za neplatný právní úkon, a to neplatný absolutně se zpětnou účinností ex tunc.

13. Pokud jde o další námitky žalované uplatněné v řízení před soudem prvého stupně i v odvolání, tak i s nimi se okresní soud řádně vypořádal.

14. Pokud jde o námitku, že došlo k vydržení vlastnického práva žalovanou, postupoval okresní soud správně podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2020, podle kterého se pro účely vydržení dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Z ustálených závěrů judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem je ten, kdo je v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle § 130 občanského zákoníku, ve znění před 1. 1. 2014. Podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří; omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Držené právo tedy nemusí existovat, ale je nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci tohoto práva, které má být vydrženo. Uvedenou smlouvou ze dne 25. 11. 2008, jak správně, konstatoval okresní soud, byl sjednán právě a jen zajišťovací převod práva. Žalovaná podle uzavřené smlouvy měla být vlastníkem nemovitostí po omezenou dobu a žalovaná nepochybně nepřistupovala k uzavření smlouvy s vědomím toho, že žalobce své smluvní povinnosti nedostojí a dluh neuhradí. Nelze tak učinit závěr, že smlouva je domnělým právním titulem pro vydržení. Žalovaná nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ke dni zápisu vlastnického práva dle smlouvy v prosinci 2008 ani posléze v roce 2009, že jí nemovitost patří. Pokud žalovaná dovozuje, že na základě smlouvy nabyla vlastnické právo v důsledku toho, že žalobce bezezbytku svůj dluh neuhradil a nemovitosti v důsledku toho dle smlouvy tzv. propadly do vlastnictví žalované, aniž by současně došlo k vypořádání kupní ceny, pak šlo právě a jen o podle zákona o nepřípustnou propadnou zástavu. Ani tato skutečnost není a nemůže být domnělým právním titulem ve smyslu § 134 občanského zákoníku, když akceptace opačného závěru by byla ve svém důsledku akceptací institutu propadné zástavy, která je nepřípustná a v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku.

15. Pokud okresní soud dále uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná, i s tímto právním posouzením se odvolací soud zcela ztotožňuje, když vlastnické právo je právem nepromlčitelným dle § 100 odst. 2 věta první a druhá občanského zákoníku, respektive § 614 nového občanského zákoníku. Dlouhodobost trvání protiprávního stavu, jak správně konstatuje okresní soud, nemůže protiprávní stav změnit na stav s právem souladný. Správně také okresní soud konstatoval, že čas a jeho plynutí je významnou právní skutečností, přičemž dlouhodobost tvrzená žalovanou není takového charakteru, aby podle práva vyvolala právní účinky ve smyslu pozbytí vlastnického práva k nemovitostem žalobce a nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou. Subjektivní přesvědčení žalované v podobě víry o jejím vlastním právním závěru, že smlouva je platná, nemůže vytvářet a zakládat objektivní kategorii platnosti smlouvy, respektive soulad takové smlouvy s právem, respektive není sto změnit objektivní kategorii neplatnosti dle § 39 občanského zákoníku v pravý opak, jak správně konstatuje okresní soud.

16. Okresní soud se také vypořádal s argumentací žalované, že nároku žalobce na určení vlastnického práva nelze přiznat právní ochranu, když jeho jednání je v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřel jako podnikatel, na její podmínky sám přistoupil, aby získal od žalované úvěr a nyní se účelově domáhá prohlášení neplatnosti úkonu, kterým původně finančně pomohl, a to s cílem uniknout důsledkům svého vlastního závazku.

17. Se závěrem okresního soudu, že postup žalované není v rozporu s dobrými mravy se odvolací soud ztotožňuje.

18. Nad rámec odůvodnění rozsudku okresního soudu uvádí odvolací soud následující.

19. Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

20. Problematikou dobrých mravů v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval, například v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017 nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018. Dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 občanského zákoníku vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb. Podle ustálené judikatury za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného k němuž výkon práva skutečně směřuje a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněné pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek část civilní). Je třeba konstatovat, že ustanovení § 8 občanského zákoníku (dříve § 3 odst. 1) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně, že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva závisí tedy vždy na posouzení konkrétních okolností věci. Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že jakkoliv zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka (srov. například rozsudky ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018 a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015 či usnesení ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku má být tak až poslední možností (ultima ratio) jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2155/2021).

21. Žádné takovéto mimořádné okolnosti odvolací soud v projednávané věci neshledává, když dává sice za pravdu argumentům žalované, že žalobce podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva postupoval, respektoval vlastnické právo žalované, avšak v průběhu běhu času své stanovisko změnil a nyní se domáhá ochrany svého vlastnického práva. Tyto skutečnosti pak odvolací soud shodně s okresním soudem nepovažuje za natolik mimořádné a významné, aby mohly vést k tomu, že žalobci bude odepřeno domáhat se určení svého vlastnického práva, zvláště za situace, kdy právní úkon, kterým své vlastnické právo pozbyl bylo prohlášeno právním úkonem absolutně neplatným ex tunc dle § 39 občanského zákoníku.

22. Pokud tedy okresní soud žalobě žalobce v celém rozsahu vyhověl, považuje odvolací soud toto rozhodnutí za věcně správné, a proto rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, kde okresní soud rovněž nepochybil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaná nebyla s odvoláním úspěšná a žalobce má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby po 5.620 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), náhradu hotových výdajů 2x 450 Kč za tyto úkony právní služby dle § 13 téhož předpisu a dále 21% DPH ve výši 2.549,40 Kč dle § 137 odst. 2 o. s. ř. Celkem náklady odvolacího řízení představují částku 14.689,40 Kč.

24. Lhůtu k plnění nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. jako třídenní počínající dnem právní moci tohoto rozsudku a místem plnění bylo určeno sídlo advokáta žalobce dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.