75 CO 53/2022 - 555

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaného: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 236.012 Kč, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 9. 2021, č. j. 207 C 35/2017-503, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto: „ Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36.206 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 36.206 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení.“

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 239.852,20 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 199.806 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.699 Kč z částky 134.164 Kč za období od 11. 6. 2016 do 31. 3. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 97.958 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení a z částky 101.848 Kč od 30. 12. 2016 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávek ve výši 2.400 Kč (výrok I.), co do částky 36.206 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 36.206 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 141.966 Kč (výrok III.).

2. Po projednání věci okresní soud uzavřel, že v lednu 2013 žalobkyně a žalovaný v souladu s ust. § 269 odst. 2 obch. z. ve spojení s § 272 odst. 1 obch. z. uzavřeli inominátní ústní smlouvu, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně, že se stane součástí [anonymizováno] sítě [anonymizováno] a závazek žalovaného, že bude žalobkyni vyplácet bonusy za každé čtvrtletí. Jednalo se o bonusy ve formě centrální odměny, maloobchodní odměny a letákové odměny, odměny za centrální fakturaci a za dodržování měsíčních plakátů velkoobchodu a přímých dodávek. Žalovaný se zavázal tyto odměny vždy po každém čtvrtletí vypočítat a vyplatit žalobkyni, a to tak, že vystaví dobropis, tj. opravný daňový doklad ve prospěch žalobkyně. Výpočet odměn se odvíjel od obratu žalobkyně u jednotlivých dodavatelů a jednalo se o konkrétní procenta z obratu, která byla s jednotlivými dodavateli dojednána (s každým z nich odlišně). Toto konkrétní procento z obratu pak bylo rozděleno do jednotlivých druhů bonusů. Následně pak dne 1. 4. 2013 byla uzavřena nepojmenovaná písemná smlouva mezi žalobkyní a [právnická osoba] síť [právnická osoba], a to rovněž v souladu s § 269 odst. 2 obch. zák. Jejím předmětem bylo zahrnutí prodejen žalobkyně pod značku [anonymizováno] a užívání značky [anonymizováno] žalobkyní. Součástí smlouvy bylo rovněž ujednání, že [anonymizována tři slova], tedy žalovaný, bude za každé čtvrtletí, a to do 60 dnů od jeho skončení, vyplácet odměny od smluvních dodavatelů, a to přestože žalovaný nebyl smluvní stranou. Z této smlouvy tedy s ohledem na absenci žalovaného jako smluvní strany přímo žalovanému neplynou žádná práva a povinnosti. Avšak i z obsahu této dohody lze mít za to, že k ujednání mezi žalobkyní a žalovaným v ústní podobě ohledně vyplácení předmětných odměn v tomto směru před podpisem této smlouvy došlo, neboť byla ve smlouvě písemně obsahově zachycena a obsazení statutárního orgánu žalovaného a [právnická osoba] síť [anonymizováno] bylo v osobě [jméno] [příjmení] totožné. Pokud tedy [jméno] [příjmení] před uzavřením písemné smlouvy v rámci ústní dohody slíbil žalobkyni vyplácení odměn žalovaným, byl oprávněn tak jako jeho statutární orgán učinit a nebylo na žalobkyni, aby odlišovala, zda tak [jméno] [příjmení] jedná přímo jako zástupce žalovaného nebo jako zástupce [právnická osoba] síť [anonymizováno], která jako jeho člen zastupuje žalovaného na základě jejich nějaké další vzájemné dohody. Okresní soud rovněž uzavřel, že žalobkyně s žalovaným dále v souladu s § 269 odst. 2 obch. zák. uzavřela dne 1. 7. 2013 smlouvu o poskytnutí reklamy na prodejnách žalobkyně, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout své 4 prodejny jako členy do [anonymizována tři slova], a to na dobu minimálně 5 let od platnosti smlouvy. Smlouva byla uzavřena dne 1. 7. 2013. Součástí bylo ujednání o smluvní pokutě, dle kterého, pokud žalobkyně poruší smluvní ujednání a vypoví členství jakékoliv prodejny, je povinna uhradit adekvátně počtu vypovězených prodejen žalovanému smluvní pokutu ve výši 20 % z celé ceny předmětu řízení, tedy z 200.000 Kč, a to za každý neukončený rok smlouvy. Žalobkyně vypověděla v souladu s čl. 5 smlouvy smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci dne 27. 6. 2016, kdy výpovědní doba skončila dne 1. 8. 2016. Součástí čl. 5 bylo rovněž ujednání, že při předčasném ukončení smlouvy je žalobkyně povinna přestat užívat označení [anonymizováno] a pozbývá veškerá práva získaná na základě uvedené smlouvy. V souladu s § 275 odst. 2 obch. z. zanikla též smlouva o poskytnutí reklamy na prodejnách žalobkyně, neboť obě tyto smlouvy byly významně vzájemně provázány. S ohledem na vyložené pak okresní soud uzavřel, že žalovaný je v tomto řízení pasivně legitimován a má vůči žalobkyni povinnost uhradit jí v žalobě požadované nároky na výplatu bonusů za 1. a 3. čtvrtletí roku 2016, které sám vypočetl a žalobkyni vyúčtoval. Zánik právního vztahu vzniklého shora popsaným způsobem nastal ke dni 1. 8. 2016, kdy skončil na základě výpovědi žalobkyně i související právní vztah mezi žalobkyní a [právnická osoba] síť [právnická osoba] založený smlouvou o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci. Tomu odpovídá i jednání žalovaného, který opravné daňové doklady za 1., 2. a 3. čtvrtletí roku 2016 vystavil, odměny za 2. čtvrtletí roku 2016 žalovaný žalobkyni navíc i uhradil. S ohledem na to, že nárok požadovaný žalobkyní v žalobě byl v plné výši zjištěn a prokázán, zabýval se dále okresní soud námitkou započtení, učiněnou v řízení žalovaným, když žalovaný oproti žalované pohledávce (do její plné výše) uplatnil k započtení dvě své pohledávky, které dle svého tvrzení má vůči žalobkyni, a to z titulu smluvní pokuty a z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud se nepřiklonil k názoru žalobkyně, že započtením svých pohledávek žalovaný pohledávku žalobkyně v právním slova smyslu uznal. Pohledávku žalovaného za žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití databáze žalovaného žalobkyní po skončení jejich obchodní spolupráce soud shledal jako nezpůsobilou k započtení, když se jedná o pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Soud při posouzení kompenzability předmětné pohledávky postupoval podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Žalobkyně na oznámení žalovaného o vzájemném započtení pohledávek a závazků, které mělo být provedeno ke dni 28. 4. 2017, bezprostředně reagovala dopisem ze dne 11. 4. 2017, kterým provedené jednostranné započtení neuznala a jehož doručení žalovaný potvrdil. S odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je pohledávka žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení nejistá a neurčitá zejména proto, že zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku by bylo náročné a problematické a významným způsobem, z důvodu obtížnosti zjišťování její existence a výše by bylo nepřiměřeně prodlouženo řízení o pohledávce žalobkyně uplatněné žalobou, a to zejména s ohledem na to, že strany mezi sebou neměly uzavřenou žádnou písemnou licenční smlouvu, která by jasným způsobem užití databáze žalovaného žalobkyní upravovala. Bylo by tak nutno provést celou řadu důkazů, nikoliv pouze listinných, zejména výslechy svědků a znalecké posudky, což by významně zatížilo probíhající řízení, a to i za situace, že žalovaný nárok žalobkyně v řízení již prokázala. Některé důkazy navržené žalovanou také nebylo možno opatřit, neboť například spisový materiál policie vztahující se k prověřování žalobkyně, zda spáchala v souvislosti s užíváním databáze trestný čin, policejní orgán odmítl poskytnout a upozorňoval na to, že spis obsahuje obchodní tajemství a že jedním z prověřovaných byla i žalobkyně, nelze předjímat, zda nedojde k obnově trestního řízení, a tak nelze poskytnout žalobkyni k tomuto spisu přístup. S ohledem na to, že se ohledně nároku z bezdůvodného obohacení jedná o skutkově složitou věc, což dokazuje i množství důkazních návrhů žalovaného, a pohledávku by tak nebylo možné jednoduše a rychle přezkoumat, navíc nejsou započítávány pohledávky, které by pocházely z jednoho a téhož právního vztahu, okresní soud dospěl v souladu s výše uvedeným ustanovením zákona a rozhodnutím Nejvyššího soudu k závěru, že pohledávka není způsobilá k započtení a dokazování, které by bylo velmi rozsáhlé a komplikované, k ní proto neprovedl. Pohledávka žalobkyně uplatněná žalobou tak započtením v tomto rozsahu nezanikla. Naopak na základě započtení pohledávky žalovaného z titulu smluvní pokuty pohledávka uplatněná žalobkyní v žalobě zanikla do výše 36.206 Kč, proto soud ve výroku II. napadeného rozhodnutí žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. Smlouvy ze dne 1. 4. 2013 a 1. 7. 2013 jsou vzájemně provázány, neboť první smlouva upravuje užívání značky a souvisejících práv k franšíze [anonymizováno] a druhá smlouva se zabývá odměnou za reklamní služby poskytnuté žalovanému na prodejnách žalobkyně, přičemž obě smlouvy počítají s tím, že prodejny žalobkyně budou fungovat pod značkou [anonymizováno], užívat toto označení a propagovat ho. Výpovědí smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci ze dne 1. 4. 2013 žalobkyně pozbyla veškerá práva k užívání značky [anonymizováno] a nemohla tak ani dále plnit své povinnosti ze smlouvy o reklamě, tedy propagovat žalovaného. Pokud žalobkyně vypověděla smlouvu o zprostředkování a obchodní spolupráci, zavinila tím i předčasné ukončení reklamní smlouvy, když tím jí zanikla veškerá práva, která mohla ke značce [anonymizováno] mít a tuto značku byla povinna přestat užívat. Žalobkyně se zavázala poskytnout do družstva (žalovaného) své provozovny minimálně na dobu 5 let, smlouva byla uzavřena dne 1. 7. 2013 a tato minimální smluvně stanovená lhůta by tak skončila až 1. 7. 2018 Smluvní pokuta byla ujednána v čl. VIII. smlouvy ve výši 20 % za každou provozovnu a neukončený rok členství po celkovou dobu 5 let. Součástí smlouvy byly 4 provozovny, kdy smluvní pokuta tak činí za všechny provozovny částku 40.000 Kč za rok. Smlouva byla ukončena ke dni 1. 8. 2016 a ze lhůty tak zbývaly 2 neukončené roky, což činí celkovou smluvní pokutu 80.000 Kč. Ujednání stran o smluvní pokutě je v souladu se zákonem, a to konkrétně i s § 544 obč. z., když je dostatečně určité a není žádným způsobem nevyvážené. Žalovaný poskytl žalobkyni předem odměnu za reklamní služby v jejích provozovnách, smluvní pokutou byl zajištěn závazek žalobkyně, aby její provozovny předmětnou reklamu po minimální dobu poskytovaly. Ujednání o smluvní pokutě je přiměřené i s ohledem na to, že jiným způsobem nebylo dohodnuto vrácení (poměrné) částky poskytnuté za reklamní služby při předčasném ukončení smlouvy. Žalovaný smluvní pokutu vyúčtoval žalobkyni ve výši 80.000 Kč, a to fakturou č. [anonymizováno] [číslo], splatnou dne 9. 2. 2017. Následně žalovaný žalobkyni písemně (oznámením o vzájemném započtení pohledávek a závazků [anonymizováno] [číslo], č. l. 47) oznámil započtení této pohledávky ze smluvní pokuty, ale pouze ve výši 36.206 Kč, a to k datu 28. 4. 2017. Toto právní jednání soud považuje za srozumitelné a určité, když je v něm jednoznačně uvedeno, jaké pohledávky a v jakém rozsahu mají započtením zaniknout. Kompenzabilita pohledávky z titulu smluvní pokuty se posuzuje s ohledem na shora zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 26 Cdo 4795/2017 a sp. zn. 32 Cdo 5234/2016), podle dosavadních právních předpisů, tedy obch. z. ve spojení s obč. z., kritéria započitatelnosti uvedená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 se neuplatní. Pohledávka byla započtena na závazek žalovaného nejdříve splatný, tedy na pohledávku z opravného daňového dokladu č. [anonymizováno] [číslo]. V tomto rozsahu žalovaná pohledávka na základě písemného jednostranného právního jednání žalovaného zanikla, na tom nic nemění ani následná námitka započtení učiněná žalovaným při jednání soudu dne 25. 2. 2019 (č. l. 70 verte spisu). Pokud dopisem ze dne 12. 4. 2017 žalobkyně nabídla žalovanému předmětné prodejny k pronájmu (č. l. 354), pak tak učinila opožděně, neboť nárok na zaplacení smluvní pokuty, splatné dne 9. 2. 2017, žalovanému již předtím vznikl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům II. a III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny v zamítavé části (výrok II.) tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Žalobkyně namítala neplatnost ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o poskytnutí reklamy. Poukazovala na to, že smluvní pokuta se musí vztahovat k určité smluvní povinnosti, resp. jejímu porušení, přičemž specifikace této povinnosti musí být jednoznačná. Namítala, že se okresní soud dostatečně nezabýval určitostí a srozumitelností ujednání vymezujícího smluvní pokutu, když je zde hovořeno o prodejnách, což činí ujednání nemožné, nesrozumitelné a neurčité, neboť prodejna nemůže být členem družstva, neboť nemá právní subjektivitu. Žalobkyně se tedy nemohla platně zavázat, aby se prodejny, které nemají právní subjektivitu, staly členem družstva, takový závazek je pak nemožným, neplatným a z porušení takového závazku nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty. Nadto pak žalobkyně dále argumentovala, že ve vztahu k žalovanému dle smlouvy o poskytnutí reklamy nabídla k pronájmu prodejny, a to nabídkou ze dne 12. 4. 2014, což vylučuje dle smlouvy nárokování smluvní pokuty, přičemž žalovaný nabídku odmítl. Žalobkyně pak nesouhlasí se závěrem okresního soudu o opožděnosti nabídky, když smlouva nikde nestanovuje lhůtu k učinění takové nabídky a poukazuje na to, že předkladatelem smlouvy byl žalovaný.

4. Proti rozsudku, a to proti výrokům I. a III., podal včasné odvolání i žalovaný, který se domáhal jeho zrušení v napadeném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, popř. změny napadeného rozsudku ve výroku I. tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalovaný předně brojil proti skutkovému závěru okresního soudu o prokázání existence ústní smlouvy z ledna 2013, když zpochybňoval jednotlivá skutková zjištění okresního soudu, z nichž tento závěr učinil. Pokud se týká čl. 6 písemné smlouvy ze dne 1. 4. 2013, podle něhož odměny má vyplácet žalovaný, který však nebyl účastníkem této smlouvy, šlo dle jeho argumentace pouze o deklaraci toho, že [právnická osoba] síť [právnická osoba] jako účastník smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci je řádným členem žalovaného (jako jeho družstevník) a právně zastřešuje těmito smlouvami s jinými obchodníky maloobchodní sít obchodů [anonymizováno]. Pokud žalovaný poskytoval nějaké plnění, činil tak na základě dohody se [právnická osoba] síť [právnická osoba], jednalo se tedy o plnění za jiného dle ustanovení § 534 obč. zák., žalobkyni tedy žádná práva vůči žalovanému nevznikla.

5. Krajský soud při konstatování, že odvolání žalobkyně i žalovaného je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze upřít důvodnost; naproti tomu odvolání žalovaného shledal nedůvodným.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 7. 6. 2017 domáhala po žalovaném zaplacení částky 236.012 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně a [právnická osoba] síť [právnická osoba] uzavřeli dne 1. 4. 2013 smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci, když dle bodu 6 se žalovaný zavázal vyplácet žalobkyni čtvrtletní odměny od smluvních dodavatelů. Žalovaný vystavil opravný daňový doklad č. [anonymizováno] [číslo] na částku - 134.164 Kč, splatný dne 10. 6. 2016, za odměny za 1. čtvrtletí roku 2016 a opravný daňový doklad č. [anonymizováno] [číslo] na částku - 101.848 Kč, splatný dne 29. 12. 2016 za odměny za 3. čtvrtletí 2016, tyto částky však žalobkyni neuhradil. Dále žalobkyně doplnila, že závazek vyplácení odměn vyplývá ze zavedené praxe mezi účastníky. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když není účastníkem smlouvy a žalobkyně nijak neprokázala tvrzenou zavedenou praxi účastníků a uvedl, že eviduje za žalobkyní pohledávku z bezdůvodného obohacení za užívání databáze v celkové výši přes 1,1 mil. Kč, kterou v případě prokázání důvodnosti žaloby hodlá namítnout k započtení. Na to žalobkyně reagovala tím, že tvrzená protipohledávka je neoprávněná a doplnila tvrzení k zavedené praxi mezi účastníky. U prvního jednání ve věci dne 25. 2. 2019 žalovaný namítl, že žalobkyně neprokázala výši svého nároku a smluvní podmínky mezi nimi a vznesl námitku započtení do celé výše žalované jistiny a příslušenství, když má vůči žalobkyni pohledávky ve výši 1.196.000 Kč a 36.200 Kč, které vyplývají ze způsobu, jakým žalobkyně opustila síť [anonymizováno] a z dalších smluvních vztahů mezi účastníky. U tohoto jednání pak žalobkyně k dotazu okresního soudu, na základě čeho vznikl závazkový vztah mezi účastníky, upravila svá skutková tvrzení tak, že tento byl založen ústní dohodou mezi panem [příjmení], který jednal za žalovaného a žalobkyní a následně v podání ze dne 26. 4. 2019 doplnila, že ústní dohoda byla uzavřena v lednu 2013 a bylo dohodnuto, že pokud se žalobkyně stane součástí maloobchodní sítě [anonymizováno], bude jí žalovaný vyplácet za každé čtvrtletí bonusy ve formě centrální odměny, maloobchodní a letákové odměny, odměny za centrální fakturaci a za dodržování měsíčních plakátů a velkoobchodu a přímých dodávek. Po provedeném dokazování listinami a zamítnutí části navržených důkazů, vyhlásil okresní soud dne 19. 8. 2019 napadený rozsudek (č. l. 401). K odvolání žalovaného krajský soud usnesením ze dne 19. 5. 2020 uvedený, v pořadí první, rozsudek zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud byl mimo jiné zavázán k tomu, aby provedl žalobkyní navržené důkazy směřující k prokázání jí tvrzené ústní smlouvy, dále důkazy k nabídce pronájmu provozoven atd. Další jednání ve věci okresní soud uskutečnil dne 8. 4. 2021, dne 3. 6. 2021, dne 9. 9. 2021, v rámci nichž doplnil dokazování v intencích kasačního rozhodnutí a dne 17. 9. 2021 vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s tím doplněním, že z opravného daňového dokladu č. [anonymizováno] – [číslo] žalovaný ve prospěch žalobkyně účtoval centrální odměnu za [anonymizováno] [rok] v částce - 41.340,07 Kč, za maloobchodní a letákovou odměnu za [anonymizováno] [rok] - 71.849,90 Kč, za maloobchodní a letákovou odměnu za [anonymizováno] [rok] ([anonymizováno]) – 99,90 Kč, odměnu za centrální fakturaci [anonymizováno] [rok] – 8.168,67 Kč, odměnu za dodržování měsíčních plakátů VO a PD ve výši - 12.705 Kč. Naproti tomu z tohoto daňového dokladu žádným způsobem nevyplývá, že by žalovaný popsané plnění žalobkyni poskytoval za jiný subjekt. Dále z listiny opravný daňový doklad (dobropis) FV [číslo] krajský soud, nad rámec zjištění okresního soudu, zjistil, že neobsahuje žádný údaj, z něhož by vyplynulo, že toto plnění poskytováno za třetí subjekt. Z listiny Pohledávka [anonymizováno] [číslo] (v rozsudku okresního soudu listina označena jako faktura) odvolací soud zjistil, že účtována částka 299.000 Kč za provozovnu z titulu bezdůvodného obohacení je uvedena bez časových souvislostí. Z listiny oznámení o vzájemném započtení pohledávek a závazků podle § 1982-1991 občanského zákoníku Z [číslo] bylo zjištěno, že tuto listinu vyhotovil žalovaný dne 28. 4. 2017 a adresoval ji žalobkyni. V této listině žalovaný deklaroval závazky za žalobkyni v částce 200 Kč (doklad [anonymizováno] [číslo]), v částce 100 Kč (doklad [anonymizováno] – [číslo]), v částce 134.164 Kč ([anonymizováno] – [číslo]), v částce 101.848 Kč ([anonymizováno]). Naproti tomu současně deklaroval své pohledávky za žalobkyni ve výši 80.000 Kč (doklad [anonymizováno] [číslo]), z níž započítával částku 36.206 Kč a dále pohledávku ve výši 1.196.000 Kč (doklad [anonymizováno] [číslo]), z níž započítával částku 200.106 Kč s tím, že následkem toto započtení měly zaniknout všechny pohledávky žalobkyně za žalovaným a z pohledávek žalovaného měly zůstat neuspokojené pohledávky ve výši 43.794 Kč a 995.894 Kč. Z listiny Odpověď na Váš přípis ze dne 27. 3. 2017 ve spojení s dodejkou o doručení písemnosti a vrácení faktury č. [anonymizováno] [číslo] bylo zjištěno, že žalobkyně odmítla tvrzení žalovaného o existenci pohledávky ve výši 1.196.000 Kč z titulu neoprávněného užívání databáze obchodně-skladového systému [anonymizováno].. [anonymizováno] a vrátila žalovanému příslušnou fakturu. Z listiny ze dne 9. 5. 2017 Vrácení oznámení o vzájemném započtení bylo dále zjištěno, že žalobkyně odmítá započtení provedené žalovaným, když pohledávky žalovaného určené k započtení neuznává, neboť tyto považuje za neexistující. Z listiny ze dne 27. 6. 2016 vyhotovené žalobkyní a adresované subjektu [anonymizováno] síť [právnická osoba] vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně bez uvedení důvodů vypověděla Smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci ze dne 1. 4. 2013 s tím, že výpovědní doba by mela běžet od 1. 7. 2016.

8. Ze smlouvy o poskytnutí reklamy pro reklamní služby krajský soud dále zjistil, že mezi účastníky bylo v čl. VIII ujednáno, že pokud poskytovatel (žalobkyně) poruší smluvní ujednání a vypoví členství jakékoliv z uvedené prodejny a je povinen uhradit adekvátně k počtu vypovězených prodejen příjemci smluvní pokutu ve výši 20% z celé ceny předmětu smlouvy uvedené v čl. II. této smlouvy o poskytování služeb za každý neukončený rok členství po celkovou dobu 5 let od podpisu smlouvy.

9. S ohledem na částečně zopakované dokazování přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu s tím doplněním, že z žádné vzájemné obchodní korespondence mezi žalovaným a žalobkyní nevyplývá, že by žalovaný měl pohledávky žalobkyně plnit za třetí osobu.

10. Dále krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. dle staré právní úpravy, tedy dle obč. zák. a obch. zák. (když smlouvy byly uzavřeny mezi podnikateli a týkaly se jejich podnikatelské činnosti), neboť smlouvy odměnách, o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci a o poskytnutí reklamy, ze které vyplývá i tvrzený nárok žalovaného na smluvní pokutu, byly uzavřeny před 1. 1. 2014, a to s výjimkou tvrzeného nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za užívání databáze žalované, který krajský soud rovněž shodně s okresním soudem posoudil v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k jeho vzniku mělo dojít až po 1. 1. 2014.

11. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu, že u tvrzené pohledávky žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení je třeba otázku její kompenzability (způsobilosti k započtení) posuzovat dle ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., u tvrzené pohledávky z titulu smluvní pokuty však je třeba kompenzabilitu posuzovat dle staré právní úpravy, tedy dle obč. zák. a obch. zák. a že smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci a o poskytnutí reklamy jsou natolik vzájemně provázané, že výpovědí smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci došlo i k zániku smlouvy o poskytnutí reklamy v souladu s ustanovením § 275 odst. 2 obch. zák.

12. S ohledem na odvolací námitky žalovaného se krajský soud v první řadě zabýval otázkou prokázání existence žalobní pohledávky žalobkyně a dospěl k závěru, že po doplnění dokazování ze strany okresního soudu lze akceptovat skutkový závěr učiněný nalézacím soudem a navazující právní hodnocení viz bod 40 napadeného rozsudku, a to že v lednu 2013 byla uzavřena ústní smlouva mezi žalobkyní, jednající členy představenstva paní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a žalovaným, jednajícím [jméno] [příjmení], jejímž obsahem bylo to, že pokud se žalobkyně stane součástí [anonymizováno] sítě [anonymizováno], bude žalovaný žalobkyni vyplácet bonusy za každé čtvrtletí. Jednalo se o bonusy ve formě centrální odměny, maloobchodní odměny a letákové odměny, odměny za centrální fakturaci a za dodržování měsíčních plakátů velkoobchodu a přímých dodávek. Žalovaný se zavázal tyto odměny vždy po každém čtvrtletí vypočítat a vyplatit žalobkyni, a to tak, že vystaví dobropis, tj. opravný daňový doklad ve prospěch žalobkyně. Výpočet odměn se odvíjel od obratu žalobkyně u jednotlivých dodavatelů a jednalo se o konkrétní procenta z obratu, která byla s jednotlivými dodavateli dojednána (s každým z nich odlišně). Toto konkrétní procento z obratu pak bylo rozděleno do jednotlivých druhů bonusů. K naplnění podmínky pro výplatu těchto bonusů a odměn pak došlo, když dne 1. 4. 2013 žalobkyně se subjektem [anonymizováno] síť [právnická osoba] následně uzavřela smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci. Pokud žalovaný uvedený skutkový závěr zpochybňuje prostřednictvím zpochybňování výpovědí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pak pomíjí základní zásadu hodnocení důkazů vyjádřenou v ust. § 132 o. s. ř., tedy že důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Podle odvolacího soudu pak s výpovědí uvedených osob korespondují i listinné důkazy, a to jednak samotné účetní a daňové doklady (dobropisy), které žalovaný vystavoval po celou dobu obchodní spolupráce sám za sebe, tedy za sebe jako účetní jednotku a daňový subjekt a nikdy z těchto dokladů nevyplynulo, že by se mělo jednat o plnění na závazek třetí osoby. Z uvedenými výpověďmi dále koresponduje i listina vystavena žalovaným označená jako Oznámení o vzájemném započtení pohledávek a závazků, v níž žalovaný sám pohledávky uplatněné žalobkyní v tomto řízení deklaruje jako svůj dluh za žalobkyní; v neposlední řadě pak o existenci dohody nutně svědčí (a i o tom, že byla uzavřena před 1. 4. 2013) i Smlouva o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci uzavřená dne 1. 4. 2013 mezi žalobkyní a [právnická osoba] síť [právnická osoba] (společností, která je obchodně a personálně, jak vyplynulo v řízení, spojená s žalovaným), a to z jejího čl.

6. Pokud pak žalovaný namítá, že plnění, které žalobkyni poskytl, poskytoval na základě nikoli smlouvy s žalobkyní, ale ve smyslu § 534 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také ObčZ), pak tuto argumentaci považuje odvolací soud za účelovou, neboť v rámci institutu převzetí plnění ve smyslu § 534 ObčZ žádným způsobem nedochází ke změně v subjektech či obsahu původního závazku; dochází totiž ke vzniku nového závazku mezi dlužníkem a přejímatelem, který má povinnost pouze vůči dlužníkovi, a to že za dlužníka splní závazek jeho věřiteli. Pokud by žalovaný měl mít postavení přejímatele, jak se snaží argumentovat, jistě by nemohl po celou dobu obchodní spolupráce vystavovat daňové a účetní doklady ve prospěch žalobkyně jako„ svého“ věřitele a rovněž by se nemohl snažit zbavovat„ svých dluhů“ za žalobkyni jednostranným započtením, a to prostě proto, že by žádný závazkový vztah s žalobkyní neměl. Pokud tak dlouhodobě činil a až v průběhu řízení tvrdí, že je pouhým přejímatelem (viz shora), nelze ve světle všeho shora vyloženého učinit jiný závěr, než že tato obrana je ryze účelová, které nelze přisvědčit. Předmětnou smlouvu tak lze právně posoudit jako smlouvu uzavřenou ve smyslu § 269 odst. 2, 3 obchodního zákoníku (ObZ) s tím, že v rozporu s ust. § 269 odst. 3 ObZ bylo určení obsahu závazku stran stanovení výše odměn a bonusů dáno žalovanému, což však způsobilo neplatnost pouze relativní stanovenou na ochranu žalobkyně § 267 odst. 1 ObZ, která se této neplatnosti nedovolávala. Nadto je třeba připomenout, že u předmětných dobropisů vystavených žalovaným nebyla zpochybňována jejich správnost, je tedy dána domněnka jejich správnosti, tedy že výše tam uvedených odměn odpovídá způsobu jejich stanovení.

13. V situaci, kdy odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru o existenci a důvodnosti v řízení vznesených nároků, zabýval se dále procesní obranou žalovaného založenou na tvrzení o existenci vzájemných pohledávek žalovaného proti žalobkyni a dále zániku pohledávek v důsledku jednostranného započtení.

14. Pokud se týká žalovaným tvrzené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití databáze žalovaného žalobkyní po skončení obchodní spolupráce ve výši 1.196.000 Kč, pak odvolací soud akceptuje závěr okresního soudu o tom, že tuto pohledávku lze s ohledem na obsah spisu a průběh řízení hodnotit jako pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 OZ a v tomto směru odvolací soud zcela odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu uvedené pod bodem 45.

15. Jde-li o pohledávku žalovaného ve výši 36.206 Kč určené k započtení, jejímž právním důvodem mělo být ujednání o smluvní pokutě, pak okresní soud dospěl k závěru o souladnosti tohoto ujednání o smluvní pokutě se zákonem a o existenci této pohledávky žalovaného s tím, že tato pohledávka byla žalovaným účinně použita v rámci jednostranného započtení. Tímto pak okresní soud odůvodnil zamítnutí žaloby v rozsahu výrokové části II. napadeného rozsudku.

16. Odvolací soud připomíná, že ujednáním o smluvní pokutě se zakládá akcesorický závazek, jehož obsahem je povinnost dlužníka zaplatit pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu a tomu odpovídající právo věřitele tuto smluvní pokutu požadovat a přijmout. Stejně jako jakékoliv jiné právní jednání (v poměrech„ starého práva“ – právní úkon) muselo (musí) i ujednání o smluvní pokutě splňovat zákonem stanovené náležitosti. Jednou z těchto náležitostí je i dostatečná určitost. Nebyl-li právní úkon v poměrech starého práva určitý, stíhal ho následek neplatnosti (§ 37 odst. 1 ObčZ). Obecně platilo a platí, že jakékoliv ujednání zakládající právní povinnost musí být dostatečně určité, zejména musí dostatečně určitě stanovit onu povinnost. To platí nehledě na to, zda se strany rozhodly tuto povinnost zajistit (dnes utvrdit) smluvní pokutou, anebo ne. Smyslem požadavku na identifikaci zajišťované (utvrzované) povinnosti v ujednání o smluvní pokutě je identifikovat („ ukázat na“) povinnost, s jejímž porušením si strany přejí spojit vznik práva na zaplacení smluvní pokuty. Zákon výslovně nestanovil (nestanoví) žádný zvláštní způsob, jakým je třeba zajišťovanou povinnost identifikovat. Jediným limitem byl (je) proto obecný požadavek určitosti právního úkonu (jednání). Požadavek určitosti identifikace utvrzované povinnosti byl (je) zachován, byla-li tato povinnost v ujednání o smluvní pokutě výslovně uvedena. Pochybnosti ohledně určitosti nebude budit ani (v praxi velice běžná) identifikace utvrzované povinnosti odkazem na článek smlouvy, kde je utvrzovaná povinnost ujednána. Možné je také sjednat smluvní pokutu pouze pro případ kvalifikovaného porušení povinnosti, je-li kvalifikovanost sama vymezena dostatečně určitě (např. prodlení o více než 10 dnů). Výkladový problém, však vyvstává, snaží-li se strany utvrdit všechny povinnosti nebo alespoň více povinností ze smlouvy, aniž by tyto povinnosti v ujednání o smluvní pokutě jednotlivě identifikovaly. Z takového ujednání se totiž nemusí zdát být zřejmé, jaké povinnosti jsou vlastně smluvní pokutou utvrzeny, což je klíčovým předpokladem pro posouzení, zda při porušení určité povinnosti vzniká, anebo nevzniká právo na zaplacení smluvní pokuty. Za typově stejnou problematiku lze považovat i ujednání o smluvní pokutě pro případ„ porušení smlouvy“,„ porušení smluvního vztahu“,„ nedodržení podmínek stanovených ve smlouvě“ apod.

17. Již v rozhodnutích sp. zn. 33 Odo 403/2005, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, 23 Cdo 4281/2011, 23 Cdo 4327/2014, přijatých v poměrech starého práva, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení je dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit. Ze slov“ porušení smluvního vztahu” nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou, což je podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce (srov. rozsudek NS ČR ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97).

18. V posuzované věci účastníci ujednání o smluvní pokutě formulovali tak, že:„ pokud poskytovatel poruší smluvní ujednání a vypoví členství jakékoliv prodejny, je povinen uhradit………….“. Z takovéto formulace smluvní pokuty pak vyplývá, že předpoklady vzniku nároku na smluvní pokutu je 1. porušení smluvního ujednání poskytovatelem a 2. vypovězení členství jakékoliv prodejny….., přičemž však není najisto postaveno o porušení, kterého (kterých) smluvních ujednání (povinností) se má jednat. Takovéto ujednání o smluvní pokutě pak dle názoru odvolacího soudu trpí právě onou, shora vyloženou, neurčitostí a v poměrech starého práva, které je třeba ve věci aplikovat, tak nemůže být ujednáním platným (§ 37 odst. ObčZ). S ohledem na uvedené pak dle názoru odvolacího soudu žalovanému nevznikl podle citovaného ustanovení proti žalobkyni nárok na smluvní pokutu, což vede k závěru, že žalovaný nemohl účinně započíst takovouto pohledávku na pohledávku žalobkyně, což pak vylučuje potřebu se dále zbývat problematikou započtení pohledávek v posuzované věci. V tomto směru byl tak závěr okresního soudu nesprávný.

19. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. ohledně částky 36.206 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 36.206 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobě v této části vyhověl a naopak výrok I. napadeného rozsudku dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. V důsledku částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a dále i o nákladech odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek tohoto odvolací řízení je třeba žalobkyni považovat za plně procesně úspěšného účastníka řízení. Jde-li o náklady řízení žalobkyně před okresním soudem (včetně řízení po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) a dále o náklady v pořadí prvého odvolacího řízení, jehož výsledkem bylo kasační rozhodnutí obsažené v usnesení krajského soudu ze dne 19. 5. 2020, č. j. 75 Co 44/2020-439, pak tyto účelně vynaložené představují částku 11.801 Kč za zaplacený soudní poplatek z žaloby, částku 1.811 Kč za zaplacený soudní poplatek z podaného odvolání, částku 134.270 Kč jako náhradu na odměnu advokáta zastupujícího žalobkyni, částku 4.500 Kč jako paušalizovanou náhradu hotových výdajů advokáta žalobkyně spojených s úkony právní služby, částku 11.016,97 Kč jako náhradu cestovních výdajů advokáta žalobkyně spojených s účastí u soudních jednáních, částku 5.300 Kč jako náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta žalobkyně k jednáním soudů a zpět a konečně částka 32.568,26 Kč jako náhrada na daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % počítaná z odměny advokáta žalobkyně, náhrady jeho hotových výdajů, cestovného a náhrady za promeškaný čas, když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak žalobkyni za uvedené fáze řízení náleží na náhradě nákladů řízení po zaokrouhlení částka 201.267,20 Kč, když v podrobnostech určení odměny advokáta žalobkyně za jednotlivé úkony právní služby, náhrady jeho hotových výdajů, cestovních náhrad a náhrady za ztrátu času odvolací soud pro zjednodušení a přehlednost odkazuje na bod 49. napadeného rozsudku okresního soudu, kde okresní soud tyto náhrady správně určil s korekcí, že v souvislosti s účastí advokáta žalobkyně u jednání odvolacího soudu dne 19. 5. 2020 náleží náhrada za promeškaný v rozsahu tzv. 5 půlhodin a nikoli 8 půlhodin, jak uvedl okresní soud, byť správně pak při výpočtu počítal s 5 půlhodinami a dále s korekcí výsledku celkové součtu všech složek náhrad, který činí částku uvedenou shora, tj. 201.267,20 Kč.

21. S ohledem na plný procesní úspěch žalobkyně zbývá dále určit náhradu nákladů žalobkyně za tohoto odvolací řízení. Účelně vynaložené náklady žalobkyně této fáze odvolacího řízení představuje náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 1.811 Kč, náhrada na odměnu advokáta ve výši 27.780 Kč za tři úkony právní služby v sazbě 9.260 Kč/úkon (§ 7, bod 6 AT), a to za odvolání žalobkyně proti rozsudku dle § 11 odst. 1, písm. k) AT, vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného dle § 11 odst. 1, písm. k) AT a za účast u odvolacího jednání dne 8. 11. 2022 dle 11 odst. 1, písm. g) AT, náhrada paušalizovaných hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 AT v souvislosti s třemi úkony právní služby. Dále žalobkyni na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení náleží náhrada cestovních výdajů advokáta v souvislosti s jednáním odvolacího soudu dne 8. 11. 2022 v částce 1.211,70 Kč, když bylo ujeto vozidlem advokáta [registrační značka] na trase [obec] – [obec] – [obec a číslo] km, při spotřebě 6,1l nafty /100 km, vyhláškové ceně nafty 47,10 Kč a sazbě základní náhrady 4,70 Kč km a rovněž náhrada za promeškaný čas dle § 14 AT v rozsahu tzv. 5 půlhodin, tj. částka 500 Kč. Protože zástupce žalobkyně vykonává advokacii v rámci obchodní společnosti, která je plátcem daně z přidané hodnoty, je třeba dále na náhradě nákladů řízení žalobkyně zvažovat i náhradu na tuto daň v sazbě 21 % počítanou z odměny advokáta, náhrady jeho hotových výdajů, cestovních náhrad a náhrady za promeškaný čas, která tak představuje částku 6.382,30 Kč. Za toto odvolací řízení tak žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží částka 38.585 Kč. Za cele řízení v této věci pak žalobkyni jako procesně zcela úspěšnému účastníku náleží na náhradě nákladů řízení částka 239.852,20 Kč (201.267,20 Kč + 38.585 Kč). Proto odvolací soud stran náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl způsobem vyplývajícím z výrokové části III. tohoto rozsudku.

22. Místo plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobce s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty k plnění či povolení splátek, a to z výše uvedených důvodů.

Poučení