76 C 28/2021 - 273

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Mariannou Marcinkovou ve věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0]. [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 za účasti vedlejšího účastníka [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05% ročně z této částky od 10. 1. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 160 000 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná a vedlejší účastník [Anonymizováno] [adresa], jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 46 012 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou původně k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 10. 4. 2017 ve znění doplnění se žalobce domáhal po žalované konstatování porušení práv žalobce a zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouho trvající řízením v délce 1 499 dnů. Žalobce tvrdí, že dne 3. 5. 2012 podal žádost o informace k Úřadu městské části [adresa]. Žalobce žádal sdělení těchto informací: a) poskytnutí přehledu konkrétních mimořádných úkolů, o kterých se zmiňuje usnesení rady [Anonymizováno] [adresa] ze dne 28. 3. 2012 (dále jen „usnesení“), b)poskytnutí celkové výše odměn navržených v usnesení, c)poskytnutí konkrétní výše odsouhlasených odměn přiznaných jednotlivým vedoucím pracovníkům [Anonymizováno] [adresa] (ve vztahu k usnesení), d) poskytnutí informace o tom, zda opakovaná porušení platné legislativy (zejména zákona 106/1999 Sb. a zákon 500/2004) měly vliv na udělení odměn pro vedoucí pracovníky odboru výstavby a živnostenského odboru. Pokud ano, tak jaký, e) zdůvodnění proč [Anonymizováno] [adresa] v zákonné lhůtě nezveřejnil poskytnutou informaci o předchozích odměnách – viz č.j. [Anonymizováno], f) poskytnutí celkové výše odměn pro vedoucí pracovníky v roce 2011. Během odvolacího řízení a také během jednání dne 7. 12. 2023 u zdejšího soudu uplatnil žalobce nárok za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení, a to beze změny žalobního petitu s tím, že je na místě k této zcela nepřiměřené délce odškodňovacího řízení přihlédnout při rozhodování o přiznání nemajetkové újmy.

2. Žalobce shrnul řízení tak, že ke dni 16. 5. 2012 došlo k rozhodnutí povinného subjektu, a to odmítnutí části žádosti, dne 21. 6. 2012 rozhodl [adresa], dne 13. 8. 2012 podal žalobu u správního soudu, dne 4. 5. 2016 došlo k rozhodnutí správního soudu a následně byly požadované informace žalobci poskytnuty 10. 6. 2016, přičemž zákonná lhůta činí 15 dní. V rámci řízení o poskytnutí informace se žalobce tedy pokoušel o nápravu u různých subjektů a také se obrátil na správní soud. Žalobce uplatnil dne 10. 7. 2016 žádost o přiměřené zadostiučinění také u Ministerstva vnitra, který však jeho žádosti nevyhověl. Žalobce dále doplnil, že informace byly požadovány zejména v souvislosti s hlukovou zátěží, kterou v této době řešil, v tomto odkázal na rozsudek zdejšího soudu ve věci sp.zn. 25 C 62/2013. Dále uvedl, že mu bylo upřeno vykonávat svá práva zajištěna mu Listinou základních práv a svobod, musel čelit studiu rozsáhlé legislativy a judikatury, byl zatížen pocitem marnosti, zklamání, frustrace a beznaděje, musel vynaložit extrémní úsilí proto, aby se k informacím dostal. Nadto došlo k podkopání jeho důvěry ve správní orgány a stát vůbec, když takovéto jednání vnímal jako svévoli ze strany státu. Informace pro něj měly zásadní význam, protože pokud mu nebyly poskytnuty, byla mu ztížena argumentace a řešení problému s hlukovou zátěží a bylo mu znemožněno vykonávat tzv. činnost hlídacího psa. Bylo mu znemožněno hájit práva své maminky a dalších obyvatel domu. V rámci žaloby dále žalobce napadl absenci řádné kontroly nad činností [adresa].

3. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že má za to, že délka řízení před správním soudem nebyla nepřiměřená a také namítla promlčení s ohledem na to, že právní moc napadeného rozhodnutí byla 12. 11. 2015 a žádost byla podána až 10. 7. 2016, tedy po uplynutí promlčecí lhůty.

4. K návrhu původně žalované České republiky – Ministerstvo vnitra do řízení vstoupili jako vedlejší účastníci i [Anonymizováno] [adresa] [Anonymizováno] [adresa]. Po rozhodnutí odvolacího soudu již [Anonymizováno] [adresa] nemělo zájem na další účasti v řízení a na straně vedlejšího účastníka zůstala [Anonymizováno] [adresa]. Vedlejší účastník namítal sudičské jednání žalobce a upozorňoval ve vztahu k významu řízení pro žalobce na řadu řízení, která žalobce vede, příkladmo vyjmenoval řízení vedená žalobcem v obdobných věcech u Obvodních soudů v Praze, kdy je žalobce převážně neúspěšný a také konstatoval, že závěry o litigózním jednání žalobce shledal i Městský soud v Praze ve věci sp.zn. 6 A 146/2018.

5. K průběhu řízení soud krátce konstatuje, že žaloba byla podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, neboť žalobcem byla žalována Česká republika – Ministerstvo vnitra. Na základě návrhu původně žalované České republiky – Ministerstvo vnitra jako vedlejší účastníci přistoupili na straně žalované i [Anonymizováno] [adresa] [Anonymizováno] [adresa]. Vzhledem k potřebě vyřešení otázky, kdo je pasivně legitimován ve sporu o náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení v případě žádosti o poskytnutí informace u samosprávního územního celku, Obvodní soud pro Prahu 7 přerušil řízení ve věci a vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1646/2019. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí vztahujícím se k žalobci a obdobnému předmětu řízení konstatoval, že „žalobcem požadované informace o odměnách, které obdrželi vedoucí pracovníci Úřadu [Anonymizováno] [adresa], se týkaly samostatné působnosti [Anonymizováno] [adresa]. Jestliže rozhodování o poskytnutí informací o odměnách vedoucích pracovníků Úřadu [Anonymizováno] [adresa] tímto orgánem spadá do samostatné působnosti, pak i odvolací přezkum Magistrátem hlavního města Prahy se odehrává v rámci výkonu téže působnosti. Přezkoumával-li tedy Magistrát hlavního města Prahy k odvolání žalobce rozhodnutí Úřadu [Anonymizováno] [adresa] o neposkytnutí požadovaných informací spadajících do samostatné působnosti, postupoval rovněž v režimu samostatné působnosti. Podle § 19 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) tak za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Magistrátu hlavního města Prahy odpovídá územní samosprávný celek. Závěr odvolacího soudu o absenci pasivní legitimace žalované v daném sporu je proto z uvedeného důvodu správný.“ Obvodní soud pro Prahu 7 pak dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že žalobce požaduje nemajetkovou újmu jak za správní řízení, tak i za řízení před správním soudem, je namístě v souladu s § 6 odst. 3 OdpŠk zvolit jako organizační složku státu Ministerstvo financí, a to namísto Ministerstva vnitra, když v době zahájení řízení ještě neplatila novela zákona OdpŠk provedená zákonem č. 118/2020 Sb., která novelizovala právě §6 odst. 3 OdpŠk. Na základě úvahy, tedy že jde o jedno řízení, za které odpovídá vícero organizačních složek státu a je třeba vybrat Ministerstvo financí jako „sběrnou organizační složku“, postoupil věc zdejšímu soudu, v jehož obvodu má Ministerstvo financí sídlo.

6. V pořadí prvním rozsudku dospěl nalézací soud k částečně odlišnému závěru než Obvodní soud pro Prahu 7. V návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že je v tomto řízení třeba vidět dvě části, v nichž máme pasivně legitimovaný vždy jiný subjekt, tedy nikoliv vždy Českou republiku. První částí je nárok na náhradu nemajetkové újmy za řízení před správními orgány, které bylo v obdobné věci Nejvyšším soudem ČR (sp. zn. 30 Cdo 1646/2019) posouzeno jako řízení, jež bylo vedeno v samostatné působnosti obou územně samosprávných celků, neboť požadované informace o platech úředníků se týkaly samostatné působnosti územních samosprávných celků. V dané části měl tak nalézací soud za to, že legitimován dle § 19 OdpŠk územní celek, jenž odpovídá za škodu, kterou způsobil při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem v samostatné působnosti. Vzhledem k tomu, že i přes výše uvedené (pasivní legitimaci územně samosprávných složek) byla přesto za žalovanou označena žalobcem Česká republika, nezbylo soudu než zvolit jako příslušnou organizační složku Ministerstvo financí, které dle § 6 odst. 3 OdpŠk v tehdy platném znění platilo za tzv. „zbytkové“ ministerstvo v případě, že existuje více příslušných organizačních složek nebo tehdy, není-li jiná organizační složka, která by za stát jednala, nicméně fakticky stát pasivně legitimován není. Ve druhé části, která se týkala soudního řízení správního, pak soud do řízení přibral další organizační složku státu a to Ministerstvo spravedlnosti, za které na základě dohody jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Z těchto důvodů pak soud původně jednal se žalovanou 1 – ČR Ministerstvem financí, které bylo podporováno vedlejším účastníkem č. 1 ([Anonymizováno] [adresa] ) a původně i vedlejším účastníkem č.2 ([Anonymizováno] [adresa]) a se žalovanou 2 – ČR Ministerstvo spravedlnosti.

7. S takovýmto závěrem rozhodl zdejší soud v řadě prvním rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č.j. 76 C 28/201-195, proti kterému bylo podáno odvolání, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2023, č.j. 16 Co 107/2023-235, rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu jednání. V rozhodnutí vytkl soudu I. stupně, že nesprávně jednal na straně žalované se dvěma organizačními složkami státu, přestože za stát může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se jednoho nároku) jen jedna jeho organizační složka. Uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně v tom, že řízení před správními orgány spadalo do samostatné působnosti územního samosprávného celku a odpovědnost za délku této části řízení nesou územní samosprávné celky. Naopak za délku řízení probíhající před soudy odpovídá Česká republika, za níž je ohledně tohoto nároku příslušné jednat Ministerstvo spravedlnosti. Upozornil, že dle Nejvyššího soudu je nutné vyhovět závěru Ústavního soudu v nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, že daná řízení mají být z hlediska posouzení jejich délky posuzovaná jako celek, a proto dospěl k závěru, že v případě nepřiměřené délky řízení, které částečně probíhalo před správními orgány v jejich samostatné působnosti a částečně před soudy, vznikla s tím související újma v důsledku působení několika škůdců (územních samosprávných celků a státu). Jelikož OdpŠk pro případ plurality škůdců nenabízí zvláštní řešení, je třeba odpovědnost územních samosprávných celků a státu v tomto případě posoudit dle obecných pravidel (§ 2915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“). To znamená, že územní samosprávný celek a Česká republika odpovídají za škodu společně a nerozdílně; tj. jsou ve smyslu § 1872 odst. 1 občanského zákoníku, povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel, v tomto případě žalobce, může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část jen na územním samosprávném celku či na České republice či na obou. Žalobce v tomto případě si vybral Českou republiku. Uzavřel, že soud I. stupně pochybil, pokud za územní samosprávný celek dosazoval Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí. Vzhledem k § 6 odst. 2 OdpŠk ve znění účinném ke dni zahájení řízení, ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a výše nastíněným judikatorním závěrům je proto v posuzované věci příslušným úřadem, jednajícím jménem státu, pouze Ministerstvo spravedlnosti. Uložil soudu I. stupně, aby nadále jednal pouze s Českou republikou zastoupenou Ministerstvem spravedlnosti a předmětné řízení před správními orgány a před soudem posuzoval z hlediska posouzení přiměřenosti jejich dílky jako jeden celek, stejně tak ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění. Zdejší soud se má znovu zabývat, zda bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a přiměřeným zadostiučiněním za nepřiměřenou délku celého řízení od podání žádosti o poskytnutí informace do jejího poskytnutí a také vznesenou námitkou promlčení.

8. Z provedeného dokazování má soud za prokázáno, že dne 3. 5. 2012 podal žalobce žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, když požadoval a) poskytnutí přehledu konkrétních mimořádných úkolů, o kterých se zmiňuje usnesení rady [Anonymizováno] [adresa] ze dne 28. 3. 2012 (dále jen „usnesení“), b)poskytnutí celkové výše odměn navržených v usnesení, c)poskytnutí konkrétní výše odsouhlasených odměn přiznaných jednotlivým vedoucím pracovníkům [Anonymizováno] [adresa] (ve vztahu k usnesení), d) poskytnutí informace o tom, zda opakovaná porušení platné legislativy (zejména zákona 106/1999 Sb. a zákon 500/2004) měly vliv na udělení odměn pro vedoucí pracovníky odboru výstavby a živnostenského odboru. Pokud ano, tak jaký, e) zdůvodnění proč [Anonymizováno] [adresa] v zákonné lhůtě nezveřejnil poskytnutou informaci o předchozích odměnách – viz č.j. [Anonymizováno], f) poskytnutí celkové výše odměn pro vedoucí pracovníky v roce 2011. Rozhodnutím ze dne 16. 3. 2012, č.j. [Anonymizováno] bylo žádosti vyhověno ohledně bodu a), b), e) a f), avšak pod bodem c) nevyhověl a informaci neposkytl, pod bodem d) nevyhověl a informaci poskytl částečně. Z omluvy ze dne 6. 6. 2012 bylo zjištěno, že správné datum u rozhodnutí výše je 16. 5. 2012. Z rozhodnutí ze dne 21. 6. 2012 Hlavního města [adresa], [Anonymizováno], bylo zjištěno, že rozhodnutí povinného subjektu ze dne 16. 5. 2012, č.j. [Anonymizováno][Anonymizováno], o odmítnutí části žádosti žadatele o poskytnutí informace dle InfZ, podané dne 3. 5. 2012, vedené pod výše uvedeným č.j. se podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzuje a odvolání se zamítá. Odpověď obdržel dne 10. 6. 2016. (spis [adresa], žádost ze dne 3. 5. 2012, doručenka datové zprávy označená jako Žádost o informace dle zákona 106/1999 Sb., informace, nesporná tvrzení účastníků). Dále má soud za prokázané, že dne 10. 7. 2016 žalobce požádal o přiměřené zadostiučinění, když žádost zaslal Ministerstvu vnitra ČR a jako řízení, jehož se odškodnění týká označil „žádost o informace z 3. 5. 2012“ posuzovanou před Úřadem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], sp. zn. [Anonymizováno], dále před [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno] a Městským soudem v Praze, sp. zn. 11 A 5/2014. Žalobce zde uvedl, že požadované informace obdržel až 10. 6. 2016, tzn. po 1499 dnech od doručení žádosti (viz žádost o přiměřené zadostiučinění ze dne 10. 7. 2016). Soud má dále za prokázáno, že jeho žádost byla přípisem Ministerstva vnitra ze dne 4. 1. 2017 z části odmítnuta a v části týkající se samostatné působnosti územních samosprávných celků postoupena těmto subjektům (viz přípis Ministerstva vnitra ze dne 4. 1. 2017). Ze soudního spisu sp. zn. 5 A 143/2012 vedeného Městským soudem v Praze má zdejší soud za prokázané, že 13. 8. 2012 podal žalobce žalobu proti rozhodnutí [Anonymizováno] (žalovaný) č.j. [Anonymizováno], spisové značky: [Anonymizováno] k Městskému soudu v Praze, dne 15. 8. 2012 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Dne 21. 8. 2012 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě a dodání úplného spisového materiálu. Dne 1. 11. 2012 bylo žalobci zasláno vyjádření žalované k žalobě. Žalobce se k vyjádření žalované vyjádřil podáním ze dne 2. 12. 2012. Soud vyzval Úřad [Anonymizováno] [adresa] výzvou ze dne 2. 11. 2015 ke sdělení požadovaných informací. Vyrozuměním ze dne 30. 11. 2015 byly zúčastněné osoby vyrozuměny o probíhajícím řízení. Dne 4. 5. 2016 se konalo ústní jednání, při kterém soud výrokem I. rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy spisové značky: [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno], zrušil a věc se vrátila žalovanému k dalšímu řízení. Výrok I. nabyl právní moci dne 11. 5. 2016.

9. Dále má soud za prokázáno, že žalobce se v návaznosti na z jeho pohledu neuspokojivé řešení stavebního řízení (udělení kolaudačního souhlasu) intenzivně začal, ve smyslu zák. 106/1999 Sb., dotazovat [Anonymizováno] [adresa] na otázky týkající se nejprve řešení kolaudačního souhlasu, následně pak začal jak [Anonymizováno] [adresa], tak i[Anonymizováno][Anonymizováno], Ministerstvo vnitra, Ministerstvo pro místní rozvoj, Úřad veřejného ochránce práv a Úřad pro ochranu osobních údajů zahrnovat desítkami dalších podnětů, stížností a žádostí souvisejících s jejich agendou, aniž by byl zřejmý význam takového množství podnětů pro žalobce (žádost o informace ze dne 27. 2. 2012, ze dne 5. 12. 2011Stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 3. 1. 2017, Výzva k poskytnutí informací ze dne 24. 7. 2016, podání žalobce ze dne 4. 8. 2016 adresované Ministerstvu vnitra, sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 11. 2. 2013, podání žalobce ze dne 4. 2. 2013 adresované Úřadu [Anonymizováno] [adresa], podání žalobce ze dne 21. 6. 2013 adresované [adresa], sdělení [Anonymizováno][Anonymizováno] [adresa] ze dne 24. 7. 2013 a ze dne 30. 12. 2014, lstina [Anonymizováno], sdělení [Anonymizováno] ze dne 20. 8. 2015, rozhodnutí Ministerstva vnitra 16. 9. 2015, podání žalobce ze dne 23. 6. 2016 adresované [Anonymizováno][adresa], sdělení Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 25. 3. 2013, ze dne 4. 10. 2013, ze dne 25. 2. 2014, závěr šetření Ministerstva vnitra ze dne 19. 9. 2016, sdělení Ministerstva vnitra ze dne 23. 7. 2015, sdělení [Anonymizováno][adresa] ze dne 30. 3. 2016, šetření veřejného ochránce práv ze dne 22. 6. 2009, sdělení Ministerstva vnitra ze dne 25. 6. 2014, sdělení [Anonymizováno] [adresa] ze dne 14. 12. 2015, Protokol o kontrole Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 2016). Konečně pak také z článku ze serveru lidovky.cz s titulkem „Úředníci si rozdělili miliony na odměnách. Překvapilo to i starostku.“ má soud za prokázané, že žalobce vedl (vede) s Úřadem [Anonymizováno] [adresa] řadu sporů a v případě odměn úředníků za roky 2011 a 2012 na zjištěnou výši odměn upozornil.

10. Soud provedl k důkazu také žaloby podané žalobcem, a to u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 18 C 31/2013, kterou se žalobce domáhal na žalované ČR-MMR náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajících v průtazích a nesprávných postupech správních orgánů ve věci řešení kauzy hluku a odpadu z provozovny „La Fuente“, a to ve výši 500 000 Kč. V domě, který těsně sousedí s domem, v němž se provozovna nachází bydlí matka žalobce. Dále žalobu podanou ke zdejšímu soudu sp.zn. 25 C 62/2013, kterou se žalobce domáhal na žalované ČR-MMR zaplacení 2 000 000 Kč, jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích a nesprávných postupech správních orgánů – Úřadu [Anonymizováno] [adresa] ve věci řešení kauzy hluku a odpadu z provozovny „La Fuente“. Ohledně žaloby žalobce podané u Obvodního soudu pro Prahu 7, vedené pod sp.zn. 8 C 302/2018 bylo zjištěno, že ve věci sice byla vydána pravomocná rozhodnutí, ta byla však zrušena v rámci dovolacího řízení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, č.j. 30 Cdo 962/2023-307 a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení pak je zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 177 200 Kč, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím ze dne 7. 1. 2015.

11. Soud ve věci dále konstatoval čtením rozhodnutí vedených Městským soudem v Praze ve věci sp.zn. 6A 146/2018, kterým bylo potvrzeno, že veškerá tato řízení jsou vedena na základě žalob podaných žalobcem dle OdpŠk. Soud k tomuto vyjma rozhodnutí Městského soud v Praze ve věci sp.zn. 6A 146/2018, provedl také konečná pravomocná rozhodnutí v řízení vedené u zdejšího soudu ve věci 24 C 109/2018, jehož předmětem bylo rovněž zadostiučinění za nesprávný úřední postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace, přičemž žaloba byla pravomocně zamítnuta, ve věci vedené u zdejšího soudu 41 C 46/2018, jehož předmětem bylo rovněž zadostiučinění za nesprávný úřední postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace, žaloba z části pravomocně odmítnuta, z části pravomocně zamítnuta a stejně tak ve věci 26 C 117/2017-126, ve věci 39 C 180/2017 a 39 C 216/2020, pak pravomocně rozhodnuto o žalobě, jejímž předmětem bylo zadostiučinění za nesprávný úřední postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace, tak, že byl konstatován nesprávný úřední postup správního a soudního orgánu, kterým bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, peněžitá satisfakce však byla zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 62 Co 154/2020-233 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 10 C 342/2016-190, kde se žalobce na [Anonymizováno] [adresa] domáhal konstatování porušení práv žalobce a uložení povinnosti zadostiučinění za nesprávný úřední postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace, přičemž žaloba byla pravomocně zamítnuta a v části zastavena. Obdobně bylo rozhodnuto ve věci sp.zn. 14 C 180/2017, kde však došlo ke konstatování, že v řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 5. 12. 2011, vedeném před [Anonymizováno] [adresa] v rozsahu poskytnutí dosud nezveřejněných informací došlo nesprávným úředním postupem k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a v části již se žalobce domáhal zadostiučinění za mu vzniklou újmu ve výši 455 958,50 Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta (potvrzeno Městským soudem v Praze, sp.zm- 15 Co 357/2022). Obdobně bylo rozhodnuto ve věci sp.zn. 10 C 342/2016, kde se žalobce domáhal na [Anonymizováno] [adresa] konstatování porušení práva a zaplacení 65 000 Kč ve spojení s nesprávným úředním postupem při žádosti o informace ze dne 22. 1. 2015, žaloba byla v celém rozsahu pravomocně zamítnuta. V další věci vedené u téhož soudu pod sp.zn. 10 C 359/2016-463 bylo ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp.zn. 54 Co 217/2023 zamítnuta žaloba žalobce, kterou se vůči žalované Min. spravedlnosti domáhal konstatování porušení základního práva a náhrady nemajetkové újmy ve výši 49 968 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávnému úřednímu postupu, vzniklé v souvislosti s řízením o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. Ve věci vedené s obdobným předmětem řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 8 C 144/2017, sp.zn. 10 C 285/2016 a sp.zn. 6 C 49/2018, bylo řízení pro zpětvzetí žalobce zastaveno. V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 byla projednávána žaloba žalobce proti žalované ČR-Min. vnitra, kterou se žalobce ve věci sp.zn. 10 C 198/2016 domáhal zaplacení 2 400 Kč s tím, že žalobce podal na Úřad [Anonymizováno] [adresa] žádost o informaci dne 3. 12. 2012 a ta nebyla vyřizována v souladu s platnou legislativou, žalobci tak vznikla škoda v nákladech na právní služby. Žaloba byla zamítnuta. Ve věci vedené u téhož soudu pod sp.zn. 10 C 146/2016 se domáhal zadostiučinění ve výši 83 756 Kč z důvodu, že Úřad městské části [adresa] v zákonné lhůtě nevyřídil jeho žádost o informace ze dne 16. 1. 2014, přičemž ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze 11. 5. 2022, č.j. 21 Co 412/2021-239, byla žaloba zamítnuta. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 10 C 205/2016-148 se pak žalobce domáhal na žalované ČR-Min. vnitra zaplacení 543 113 Kč s přísl. za mu vzniklou nemajetkovou újmu, když dne 4. 4. 2013 podal žádost o poskytnutí informace, které se týkaly kontroly výkonu veřejné správy, informace o odměnách pracovníku Úřadu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], přičemž pravomocně byla částečně žaloba zamítnuta. Shodně zamítnuta žaloba ve věci 30 C 117/2017 z důvodu nedostatku pasivní legitimace, žalovaná byla ČR-Min. vnitra. V řízení o žalobách u Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci 14 C 545/2015, 15 C 145/2016, 15 C 276/2017 žalobce proti žalované ČR-Min.vnitra bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žalobce. U Obvodního soudu pro Prahu 2 byla ve věci 44 C 50/2020 vedena žaloba o žalobě žalobce proti žalované ČR-Min. spravedlnosti, kdy bylo pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaná porušila právo žalobce na spravedlivý proces a zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudních řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 10 C 342/2016, 10 C 314/2016, 10 C 359/2016 a 10 C 285/2019 a v řízení u Městského soudu v Praze vedeného pod sp.zn. 6 A 57/2016. Dále u tohoto soudu zamítnuta žaloba ve věci 17 C 29/2016, kde se žalobce proti žalované ČR-Min. zdravotnictví domáhal náhrady škody způsobené vydáním vadného rozhodnutí a nesprávním úředním postupem ohledně žádosti o informace ze dne 3. 5. 2012.

12. Soud provedl v řízení i další důkazy, ze kterých však nezjistil pro věc nic podstatného, a proto je v odůvodnění blíže nezmiňuje.

13. Soud zamítl provedení důkazu obsahem spisu 25 C 62/2013 a 18 C 31/2013 Obvodního soudu pro Prahu 1, dále spisů 6 A 46/2012 a 3 A 68/2012, stejně jako návrh na provedení účastnického výslechu žalobce, stejně jako všechny zbylé v řízení navržené a soudem neprovedené důkazy, a to z důvodu, že toto považoval za nadbytečné a nehospodárné, s ohledem na provedené dokazování, které zcela postačuje pro rozhodnutí soudu.

14. Skutkově tak lze shrnout, že žalobce podal dne 3. 5. 2012 k Úřadu [Anonymizováno] [adresa] žádost o poskytnutí informace o platech a odměnách. Vzhledem k tomu, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] ani [Anonymizováno] [adresa] žalobci požadované informace neposkytli, podal žalobce dne 13. 8. 2012 správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Řízení u Městského soud v Praze vedené pod sp. zn. 5 A 143/2012 bylo pravomocně skončeno dne 11. 5. 2016, informace následně poskytnuta dne 10. 6. 2016. Žalobce podal žádost o poskytnutí zadostiučinění u Ministerstva vnitra ČR dne 10. 7. 2016 a tato žádost byla částečně odmítnuta dne 4. 1. 2017 a v části postoupena jiným subjektům.

15. Po právní stránce soud věc posoudil dle následujících ustanovení: Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 OdpŠk, zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle § 3 odst. 1 písm. c) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

17. Podle § 19 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem.

18. Podle § 33 z.č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, pokud zvláštní zákon upravuje působnost hlavního města Prahy a nestanoví, že jde o samostatnou působnost či o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti hlavního města Prahy (odst. 1). Pokud zvláštní zákon upravuje působnost městské části a nestanoví, že jde o samostatnou působnost či o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti městské části (odst. 2).

19. Podle § 81 odst. 2 z.č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, Magistrát v samostatné působnosti hlavního města Prahy plní úkoly uložené zastupitelstvem hlavního města Prahy nebo radou hlavního města Prahy. Magistrát rozhoduje v samostatné působnosti v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem.

20. Podle § 81 odst. 3 písm. a) z.č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, Magistrát vykonává přenesenou působnost hlavního města Prahy, není-li tímto nebo zvláštním zákonem svěřena jiným orgánům hlavního města Prahy. Magistrát přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány městských částí ve správním řízení nebo podle zákona upravujícího správu daní a poplatků, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.

21. Podle § 2 odst. 1 z.č. 106/1999 Sb o svobodném přístupu k informacím, povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

22. Podle §13 OdpŠk (1) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě. (2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Podle §22 odst. 1 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a lhůtě.

24. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

25. Podle §31a OdpŠk platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

27. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

28. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.: „každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ 29. Podle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

30. Podle § 2915 občanského zákoníku je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.

31. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud uvádí, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících jednak před správními orgány, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a jednak na ně navazuje řízení soudní je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, což rovněž soudu uložil odvolací soud. Skončení řízení dle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk tak nastává až dnem právní moci posledního rozhodnutí v řízení.

32. Žalobcem napadené řízení bylo zahájeno žádostí o poskytnutí informace dne 3. 5. 2012 a skončeno až vyřízením jeho žádosti (poskytnutí informace) dne 10. 6. 2016. K promlčení nároku žalobce tak, vzhledem k ust. § 35 odst. 1 OdpŠk dojít nemohlo. Informace byla žalobci poskytnuta dne 10. 6. 2016, žalobce svůj nárok uplatnil u žalované (resp. u Ministerstva vnitra) již 10. 7. 2016 a nárok byl projednán dne 4. 1. 2017 (po tuto dobu tak promlčecí doba neběžela). Žalobu v projednávané věci pak žalobce soudu doručil již dne 10. 4. 2017, a to včasně.

33. Soud opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1646/2019, které v obdobné věci žalobce konstatuje, že „žalobcem požadované informace o odměnách, které obdrželi vedoucí pracovníci Úřadu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], se týkaly samostatné působnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa]. Jestliže rozhodování o poskytnutí informací o odměnách vedoucích pracovníků Úřadu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] tímto orgánem spadá do samostatné působnosti, tak odvolací přezkum Magistrátem hlavního města Prahy se odehrává v rámci výkonu téže působnosti. Přezkoumával-li tedy Magistrát hlavního města Prahy k odvolání žalobce rozhodnutí Úřadu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] o neposkytnutí požadovaných informací spadajících do samostatné působnosti, postupoval rovněž v režimu samostatné působnosti. (…) Podle § 19 OdpŠk tak za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Magistrátu hlavního města Prahy odpovídá územní samosprávný celek.“ Lze tak jednoznačně konstatovat, že i v této věci jak [Anonymizováno] [adresa], tak i [Anonymizováno] [adresa] jednali ve své samostatné působnosti, když řešili žalobcovu žádost o poskytnutí informací o odměnách vedoucích pracovníků Úřadu [Anonymizováno] [adresa]. Jak uvedl odvolací soud viz bod 7 rozsudku odpovědnost za délku této části řízení nesou územní samosprávné celky, za délku řízení probíhající před soudy odpovídá Česká republika. Jelikož OdpŠk pro případ plurality škůdců nenabízí zvláštní řešení, je třeba odpovědnost územních samosprávných celků a státu v tomto případě posoudit dle obecných pravidel (§ 2915 občanského zákoníku). To znamená, že územní samosprávný celek a Česká republika odpovídají za škodu společně a nerozdílně; tj. jsou ve smyslu § 1872 odst. 1 občanského zákoníku, povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Žalobce může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část jen na územním samosprávném celku či na České republice či na obou. Žalobce v tomto případě si vybral Českou republiku, která jedná organizační složkou Ministerstvem spravedlnosti a s ohledem na závěry odvolacího soudu lze uzavřít, že je ve věci pasivně legitimována.

34. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění 3 podmínek: 1.) existence nesprávného úředního postupu (v daném případě tvrzená nepřiměřená délka řízení), 2.) vznik újmy v nemajetkové sféře osoby a 3.) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délku řízení se typicky projevují stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Účelem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je tedy odškodnit nejistoty účastníka spojené s trváním řízení. Soud, který nárok žalobce posuzoval v intencích zákona OdpŠk, nejprve vážil, zda se v daném případě jedná o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona, spočívající v neučinění úkonu v zákonné lhůtě nebo zda jde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a sním spojené aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále pak zohlednil nález Ústavního soudu II. ÚS 570/2020, který aplikaci čl. 38 Listiny vykládá ve prospěch základních lidských práv a svobod, jímž bezesporu právo na informace je. V takovém případě lze opět odškodnit (jako podle č.l. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i nepřiměřenou délku řízení a presumovat vznik újmy. Soud proto dále vycházel z § 13 odst. 1 věty třetí a § 31 a OdpŠk s tím, že se zabýval jednotlivými zákonem předestřenými kritérii.

35. Řízení před správními orgány a před soudem bylo soudem z hlediska posouzení přiměřenosti jejich délky, stejně tak ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění, posuzováno jako jeden celek. Řízení bylo zahájeno podáním žádosti o poskytnutí informace dne 3. 5. 2012 a informace byla žalobci poskytnuta dne 10. 6. 2016, do odškodnění je však třeba započíst i dobu potřebnou pro projednání nároku před žalovanou před podáním žaloby, když uplatnění nároku u žalované je podle ust. § 14 odst. 3 OdpŠk, podmínkou řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, ze dne 27. 3. 2019). K uplatnění nároku došlo 10. 7. 2016 a odmítnutí zadostiučinění je ze dne 4. 1. 2017, celková délka řízení tak činí 4 roky a 7 měsíců. Takovouto délku řízení pak soud nepovažuje za délku řízení, kterou by bylo možné akceptovat jako přiměřenou. V případě složitosti řízení lze konstatovat, že právní posouzení věci nebylo zcela jednoduché, když k výkladu §8b z.č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím se musel vyjádřit i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 8 As 55/2012). Zároveň se však nejednalo o věc mimořádně složitou, která by zasluhovala zohlednění v rámci posuzování přiměřené délky řízení. Soud neshledal ve správním řízení soudním žádné závadné jednání žalobce, které by přispělo k průtahům v řízení, což nadto účastníci ani netvrdili. Nesprávný postup orgánu veřejné moci naopak spočíval v příliš dlouhém časovém rozestupu od nápadu žaloby do nařízení prvního jednání ve věci, což soud zohlednil již ve výše zmíněném kritériu celkové délky řízení, jiné pochybení na straně orgánu veřejné moci taktéž neshledal.

36. Závěrem se pak soud zabýval zejména významem řízení pro žalobce, který na dotaz soudu doplnil historické pozadí vzniku jeho aktivity ve vztahu k orgánům státní správy, jenž spočívalo v nespokojenosti s vyřízením podnětu jeho matky na hluk linoucí se z baru umístěného v přízemí obytného domu (cca 40 podnětů podávaných od roku 2010, viz žaloba ve věci 25 C 62/2013), v němž žila. Žalobce dále také upozornil v návaznosti na zjištěná pochybení Úřadu [Anonymizováno] [adresa] na svoji následnou novou roli být strážcem veřejného pořádku, aby nedocházelo při výkonu státní správy k dalším excesům, z čehož odvozuje zvýšený význam řízení. Soud k tomuto odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který dovodil, že újma nemůže vzniknout, pokud požadované informace nemají vztah k osobě žadatele, neboť nemají-li k němu vztah požadované informace, nemůže k němu mít vztah ani jejich neposkytnutí. Rozsudek odvolacího soudu tak nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, poněvadž ze samotné podstaty nemajetkové újmy plyne, že spočívá v oprávněně úkorném pocitu poškozeného, do jehož práv bylo zasaženo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014). Posuzované řízení není řízením se zvýšeným významem pro poškozeného, požadované informace mají mizivý dopad do života žalobce, nijak neovlivní jeho osobní status, rodinný život, osobní svobodu, možnost výdělečné činnosti aj.

37. Soud tak po provedeném dokazování zvýšený význam řízení u žalobce neshledal, a to jak s ohledem na předmět požadované informace, tak i s ohledem k tvrzené a prokázané četnosti řízení, která žalobce vede. Pokud poškozený vede větší množství sporů (několik desítek), staví jej to ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, je správná a souladná s dlouhodobě zastávaným názorem dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14). Pro účely výrazné úpravy hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] odůvodněné závěrem, že se poškozený uchyluje též k sudičskému (litigióznímu) jednání, tedy při úpravě, ke které v napadeném rozsudku přistoupil ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud, však nelze pouze s touto úvahou vystačit, není-li současně doprovázena zjištěními o tom, že poškozený podával mimořádně vysoký počet žalob (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období), z nichž většina byla neúspěšná (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, nebo ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020 nebo ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1589/2023-259). Pokud žalobce neustálým vyvoláváním mnoha desítek sporů z malicherných důvodu nad únosnou míru zatěžuje kapacitu obecných soudů a zahajováním masivního počtu řízení, jež zcela zjevně směřují toliko k vytvoření prostoru pro uplatnění kompenzačních nároků, zneužívá svého práva na přístup k soudu, lze např. dle usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 10. 211, sp.zn. III. ÚS 2791/08, takové počínání pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské) a takový litigiózní přístup ve svém důsledku vede k oslabení a menší účinnosti soudní ochrany, kterou předpokládá ústavní pořádek. Litigióuní přístup žalobce nezbavuje správní orgán nebo soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase, avšak pokud soud či správní orgán poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma, pak postačí takovou imateriální újmu odškodnit toliko konstatováním porušení práva; uvedený závěr plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 20214, sp.zn. 30 Cdo 3898/2014, ze dne 22. 2. 2017, sp.zn. 30 Cdo 4341/2016 a z rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp.zn. 30 Cdo 1661/2013.

38. Soud shledal, že žalobce v návaznosti na neúspěch v podnětech na rušení nočního klidu [Anonymizováno] [adresa] začal jak tuto městkou část, tak i Magistrát hlavního města Prahy nejspíše z určité nespokojenosti zahrnovat desítkami námětů a podnětů k provedení různých kontrol. S řešením dotčeného orgánu se však většinou nespokojil, takže si stěžoval na danou odpověď u dalšího orgánu, čím dosáhl jednak řetězení řízení a dále následně i možná až desítek soudních řízení na náhradu újmy, kterou mu měly orgány svými postupy způsobit. Je zcela evidentní, že v případě řešení takové řady řízení nemůže jedna včas neposkytnutá odpověď na otázku odměn úředníků městské části mít pro žalobce zásadní význam, zejm. pokud jde o jeho soustavnou činnost.

39. V návaznosti na zjištěné okolnosti tohoto konkrétního řízení by měl soud za to, že postačí konstatování porušení práva, avšak žalobce vznesl v průběhu odvolacího řízení žádost o odškodnění i tohoto kompenzačního řízení. Soud při svém hodnocení vycházel z ustálené rozhodovací praxe, kdy lze v odškodňovacím řízení přihlédnout k jeho nepřiměřené délce (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 23. 7. 2019, sp.zn. 30 Cdo 5251/2017, dle kterého „dovolatel může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k posuzovanému řízení žádá, a to již v tomto kompenzačním řízení, tedy bez toho, že by musel iniciovat další samostatné soudní řízení o přiměřené zadostiučinění. Pokud poškozený nepožaduje vyšší peněžité odškodnění než doposud, pak se nejedná o změnu žaloby spočívající ve zvýšení žalobního nároku, ale toliko o uplatnění požadavku a nové skutečnosti, ke které by měl soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout.“). Současně soud přihlédl k tomu, že pokud by byla náhrada za nepřiměřenou délku řízení uplatňována samostatně, musel by být nárok předběžně uplatněn u příslušného úřadu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp.zn. 30 Cdo 1719/2018, podle kterého „nelze vyloučit, že samotná délka odškodňovacího řízení může být nepřiměřená a že tak může být posuzována jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, s nímž je spojen vznik nového nároku na přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, který však musí být poškozeným uplatněn nejprve v rámci předběžného projednání podle § 14 OdpŠk a případně poté i novou žalobou v občanském soudním řízení.“), a proto neposuzoval nárok podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 (Cpjn 206/2010). Kompenzační řízení před soudem tedy trvalo přibližně téměř 7 let, přičemž bylo na žádost žalobce přerušeno na jeden rok a osm měsíců za účelem vyjasnění pasivně legitimovaného subjektu. Otázka pasivní legitimace přitom provázela celé řízení a nesprávné určení pasivně legitimované osoby, bylo také důvodem zrušení prvního rozsudku zdejšího soudu. Pokud soud nepřihlíží k přerušení řízení, celková délka kompenzačního řízení před soudem činila bezmála 5 let, což je doba, kterou lze považovat za nepřiměřeně dlouhou s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o skutkově ani právně složitou věc. Výraznou měrou se na délce řízení přitom podílelo vyřešení otázky místní příslušnost související s otázkou pasivní legitimace. Poté, co řízení převzal Obvodní soud pro Prahu 1, postup soudů ve věci již byl plynulý, když v rámci necelých dvou let došlo k vydání druhého rozsudku ve věci samé, když první rozsudek byl zrušen odvolacím soudem a spis tak za období dvou let absolvoval odvolací řízení a byl skončen novým prvostupňovým rozsudkem. Žalobce pak svým chováním v řízení délku řízení negativním způsobem nijak neovlivnil. Pro otázku významu řízení pro žalobce pak platí, co bylo uvedeno v odůvodnění k zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení a řízení před správním soudem.

40. Jelikož soud dospěl k závěru, že kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, je ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu jeho povinností posuzovat, jak navýšit, resp. stanovit odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, přičemž je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o kompenzaci odškodňovacího řízení, délka tohoto řízení bude pouze zohledněna v konečném rozhodnutí o nepřiměřené délce správního řízení a soudního řízení správního. Pro účely stanovení navýšení se proto nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022). Soud proto opět přihlédl k výši odškodnění v obdobných případech. V rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 72 Co 75/2020-385, soud navýšil odškodnění za necelých pět let trvající odškodňovací řízení o částku 30 000 Kč. Dané řízení trvalo necelých 7 let, z toho však 1 rok a 8 měsíců řízení přerušeno, a proto soud odškodnění žalobce navýšil o celkem o 40 000 Kč, což považuje za adekvátní odškodnění.

41. Pokud jde o úrok z prodlení, v řízení bylo prokázáno, že nárok byl uplatněn u žalované dne 10. 7. 2016, od tohoto dne započala běžet šestiměsíční lhůta k dobrovolné úhradě, dne 4. 1. 2017 byl odmítnut nárok žalobce na zadostiučinění a dne 5. 1. 2017 již byla žalovaná v prodlení s plněním. S ohledem na výše uvedené tak přiznal žalobci ohledně částky 40 000 Kč, ve které vyhověl žalobě, také nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to až ode dne 10. 1. 2017, neboť od tohoto data jej žalobce ve svém žalobním návrhu požadoval.

42. Ohledně zbylé částky požadovaného zadostiučinění ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím, pak soud s ohledem na výše uvedené, rozhodl zamítavým výrokem (výrok II. rozsudku).

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 46 012 Kč, neboť v řízení bylo zjištěno, že odškodňované a odškodňovací řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a forma a výše satisfakce závisela na úvaze soudu. Náklady žalobce sestávají z nákladů nezastoupeného účastníka a z nákladů zastoupení advokátem. Žalobcem vyúčtovaný soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč soud do nákladů řízení nezahrnul, neboť ke dni podání žaloby (10. 4. 2017) neplatila pol. 8a Sazebníku soudních poplatků, tato položka byla do Sazebníku vložena až zákonem č. 296/2017 Sb. ze dne 16. 8. 2017, soudní poplatek za žalobu nebyl od žalobce vybírán. Náklady nezastoupeného účastníka vyúčtoval žalobce ve výši 600 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za každý ze čtyř úkonů podle § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení (výzva k plnění, žaloba, replika k vyjádření žalované ze dne 12. 6. 2017, návrh na přerušení řízení ze dne 4. 10. 2019). Náklady zastoupení advokátem v částce 42 650 Kč sestávají z odměny stanovené dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze 12 úkonů, které žalobce vyúčtoval, uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, doplnění žaloby 29. 7. 2021, vyjádření ve věci samé ze dne 25. 1. 2022, ze dne 31. 5. 2022, ze dne 11. 7. 2022 a ze dne 6. 9. 2022, účast na jednání dne 124. 10. 2022, 12. 12. 2022, 24. 10. 2023, 7. 12. 2023, odvolání, vyjádření k odvolání žalované ze dne 10. 3. 2023 a vyjádření ve věci samé ze dne 5. 4. 2023) a z částky 1 550 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 11 odst. 3 a. t. (námitky ze dne 10. 9. 2021) včetně 13 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Do nákladů právního zastoupení patří dále cestovní náhrady za jízdy automobilem ze sídla advokátky v [adresa] a zpět, a to ve čtyřech případech (jednání soudu 24. 10. 2022, 12 .12. 2022, 24. 10. 2023, 7. 12. 2023), s délkou cesty k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a zpět 44 km v jednotkové částce 287 Kč pro dvě cesty v roce 2022 a v jednotkové částce 294 Kč pro dvě cesty v roce 2023 v souladu s § 13 odst. 5 a. t. a s vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 511/2021 Sb., č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Soud v rámci nákladů zastoupení přiznal žalobci dále náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1, odst. 3 a. t. za pět cest z [adresa] a zpět, a to ve výši 400 Kč za jednu takovou cestu (100 Kč á půl hodina cesty), celkem v částce 1 600 Kč.

44. Náklady řízení je třeba uhradit k rukám advokáta žalobce v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

45. Vedlejší účastník se má podílet na náhradě nákladů řízení v případě, když jím podporovaná strana spor prohraje, resp. zda mu náleží náhrada nákladů vůči neúspěšné protistraně, jak vyplývá z judikatury s odkazem na ust. § 93 odst. 3 větu první o.s.ř., že v řízení má vedlejší účastník stejná procesní práva a povinnosti jako účastník. (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013.) V situaci, kdy prohraje spor strana, na jejíž podporu vstoupil vedlejší intervenient, se rozhoduje tak, že se určí, že strana a vedlejší intervenient mají společně a nerozdílně uhradit náhradu nákladů řízení vzniklých protistraně; strana a vedlejší účastník vystupují v postavení solidárních dlužníků. S ohledem na to tak soud uložil povinnost náhrady nákladů řízení jak žalované, tak i vedlejšímu účastníkovi.

Poučení