14 C 6/2025 - 51

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Nikolou Plevkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město jednající prostřednictvím [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 216 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 30 000 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12% ročně z částky 30 000 Kč od 9. 1. 2025 do 17. 1. 2025 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 186 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z této částky od 9. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku ve výši 14 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 9. 1. 2025 domáhá po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jakožto zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 28/2021, původně vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 112/2017 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce se se svým nárokem na náhradu újmy předběžně obrátil na žalovanou, která žalobci přiznala částku 30 000 Kč. Žalobce má za to, že žalovaná při odškodnění vycházela z nesprávně zjištěné základní částky. Upřesnil, že posuzované řízení bylo zahájeno již dne 3. 5. 2012 podáním žádosti o informace, následně pak docházelo k řetězení řízení správních a soudních řízení správních, a v důsledku toho i řízení kompenzačního. Žalobce rovněž nesouhlasí se snížením zadostiučiní pro složitost řízení a má za to, že by automaticky mělo dojít k valorizaci základní částky s ohledem na dlouhou dobu, která uplynula od vydání stanoviska Nejvyššího soudu.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 10.2. 2025 uvedla, že s podanou žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Potvrdila, že u ní žalobce dne 8. 7. 2024 předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Ve stanovisku ze dne 6.1. 2025 pak přiznala žalobci odškodnění ve výši 30 000 Kč. Žalovaná zrekapitulovala, že posuzované řízení probíhalo 7 let a 8 měsíců při započtení doby předběžného projednání nároku, řízení tedy bylo nepřiměřeně dlouhé. Žalovaná základní částku zadostiučinění snížila o 20 % pro složitost věci a o 50 % pro význam řízení pro žalobce. Uvedla, že žalobce se z vlastní iniciativy účastní velkého množství různých řízení, zároveň vyšlo najevo, že i význam původního řízení posuzovaného v odškodňovacím řízení byl pro žalobce snížený.

3. V podání ze dne 17.3. 2025 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 30 000 Kč, představující plnění, které žalovaná žalobci sice přiznala před podáním žaloby, avšak vyplatila až po jejím podání. Z takového důvodu proto žalobce trvá na přiznání zákonného úroku z prodlení z této částky.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela. Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem soud v souladu s citovanými ustanoveními řízení výrokem I. v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I).

6. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeným pod sp. zn. 76 C 28/2021 (původně řízení vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 112/2017). Z tohoto spisu se podává, že Obvodnímu soudu pro Prahu 7 byla dne 10. 4. 2017 doručena žaloba zdejšího žalobce, kterou se domáhal po žalované ČR – Ministerstvo vnitra, přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení o žádosti žalobce o informace dle zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce se se svou žádostí o odškodnění předběžně obrátil na žalovanou dne 10. 7. 2016. Usnesením ze dne 1. 5. 2017 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě, to bylo soudu doručeno dne 15. 5. 2017, přičemž žalovaná zároveň navrhla vstup vedlejších účastníků do řízení. Dne 23. 5. 2017 bylo vyjádření žalované zasláno žalobci k vyjádření, které žalobce zaslal soudu dne 12. 6. 2017. Dne 19. 11. 2018 vyzval soud vedlejší účastníky k vyjádření, zda vstupují do řízení. Dne 28. 12. 2018 do řízení vstoupil vedlejší účastník na straně žalované [adresa] dne 7. 1. 2019 vedlejší účastník [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa]. Dne 9. 8. 2019 bylo ve věci nařízeno jednání na den 30. 10. 2019. Podáním ze dne 4. 10. 2019 žalobce navrhl přerušení řízení (a dále rovněž přerušení řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 128/2017, sp. zn. 15 C 276/2017 a sp. zn. 15 C 82/2018), a to pro posouzení pasivní legitimace žalované. Usnesením ze dne 29. 10. 2019 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení dovolacího řízení sp. zn. 30 Cdo 1646/2019, kde byla řešena pasivní věcná legitimace v obdobném sporu. V mezidobí soud pravidelně zjišťoval stav dovolacího řízení. Usnesením ze dne 25. 6. 2021 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení a ve věci bylo nařízeno jednání na den 13. 8. 2021. Podáním ze dne 29. 7. 2021 žalobce doplnil žalobu s ohledem na změnu judikatury. Usnesení ze dne 30. 7. 2021 Obvodní soud pro Prahu 7 vyslovil místní nepříslušnost z důvodu změny organizační složky, která vystupuje za žalovanou (Ministerstvo financí), a spis postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Dále asistent soudce vydal dne 24. 8. 2021 opravné usnesení, kterým doplnil do hlavičky rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti vedlejší účastníky. Proti usnesení podal žalobce námitky s tím, že o vstupu vedlejších účastníků nebylo rozhodnuto usnesením. Dne 16. 9. 2021 soud vyzval vedlejší účastníky ke sdělení, zda nadále mají zájem vystupovat v řízní jako vedlejší účastníci na straně žalované s ohledem na změnu organizační složky státu. Vedlejší účastníci sdělili dne 29. 9. 2021 a 8. 10. 2021, že mají nadále zájem vystupovat v řízení jako vedlejší účastníci. Usnesením ze dne 12. 10. 2021 bylo potvrzeno opravné usnesení vydané asistentem soudce ze dne 24. 8. 2021. Spis byl následně dne 3. 11. 2021 postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Usnesením ze dne 9. 12. 2021 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě, vyjádření žalované bylo doručeno soudu dne 3. 1. 2022 a dne 6. 1. 2022 byl žalobce vyzván k případnému vyjádření, které žalobce zaslal soudu dne 26. 1. 2022. Dne 7. 2. 2022 bylo ve věci nařízeno jednání na den 2. 5. 2022. Dne 21. 2. 2022 se ve věci vyjádřil vedlejší účastník. Ve věci proběhlo dne 2. 5. 2022 jednání, které bylo odročeno za účelem doplnění tvrzení a důkazů na 11. 8. 2022. V mezidobí účastníci zakládali doplnění tvrzení a repliky. Dne 10. 8. 2022 bylo odročeno jednání nařízené na 11. 8. 2022 z důvodů technickoadministrativních na den 26. 9. 2022. Následně bylo jednání odročeno na den 24. 10. 2022 z důvodu změny okruhu žalovaných, kdy v řízení vystupovala žalovaná [Anonymizováno] ve vztahu k nároku na odškodnění správního řízení a žalovaná 2) Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu k nároku na odškodnění újmy za soudní řízení správní. Při jednání dne 24. 10. 2022 byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na den 12. 12. 2022, kdy bylo pokračováno v dokazování a jednání bylo odročeno na 19. 12. 2022 za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 16. 1. 2023, dne 1. 2. 2023 podal žalobce proti rozsudku odvolání, dne 31. 1. 2023 podala odvolání žalovaná 2). Dne 6. 2. 2023 byli účastníci vyzváni k vyjádření k podaným odvoláním a spis byl dne 4. 4. 2023 předložen odvolacímu soudu. Odvolací soud usnesením ze dne 30. 5. 2023 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v posuzované věci je příslušným úřadem, jednajícím za stát, pouze [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 27. 6. 2023, dne 14. 7. 2023 bylo ve věci nařízeno jednání na den 12. 9. 2023, následně bylo jednání odročeno z důvodu plánované nepřítomnosti soudkyně na den 24. 10. 2023. Jednání dne 24. 10. 2023 proběhlo a bylo odročeno za účelem dalšího dokazování na den 16. 11. 2023, následně bylo jednání odročeno na den 7. 12. 2023 z důvodu nesplnění procesních podmínek. Soud v mezidobí žádal o součinnost a zaslání pravomocných rozhodnutí v obdobných případech, kde žalobce rovněž vystupuje v pozici žalobce. Rozhodnutí byla při jednání dne 7. 12. 2023 provedena k důkazu. Ve věci byl dne 12. 12. 2023 vyhlášen rozsudek, kterým soud vyhověl žalobě co do částky 40 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 10. 1. 2024. Proti rozsudku (vyhovujícímu výroku) podala dne 23. 1. 2024 odvolání žalovaná, dne 24. 1. 2024 vedlejší účastník, který své odvolání doplnil dne 15. 2. 2024. Spis byl dne 19. 3. 2024 předložen odvolacímu soudu, který ve věci rozhodl rozsudkem dne 7. 5. 2024, č. j. 16 Co 98/2024-302, tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobu co do částky 40 000 Kč zamítl. Odvolací soud uvedl, že tam posuzované kompenzační řízení má pro žalobce velmi nízký význam, význam řízení pro žalobce rovněž snižuje skutečnost, že žalobce se účastní mnoha dalších řízení, jakož i to, že žalobce se domáhal poskytnutí informace, která se netýkala žalobce a neměla žádný vliv na žalobcův běžný život. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 16 Co 98/2024-302, nabyl právní moci dne 7. 6. 2024.

7. Z žádosti žalobce ze dne 8.7. 2024 soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení.

8. Ze stanoviska žalované ze dne 6.1. 2025 se dále podává, že žalovaná konstatovala, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci přiznala částku 30 000 Kč.

9. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

10. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou soudu.

11. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

12. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10.4. 2017, do jeho celkové délky však zdejší soud započítal i délku předsoudní fáze (mimosoudní projednání nároku u žalované), nejvíce však 6 měsíců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019). Předsoudní fáze je zahájena dnem uplatnění nároku u žalované (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V tomto případě byl nárok u žalované uplatněn dne 10. 7. 2016, žalobu žalobce podal dne 10.4. 2017, tedy až po uplynutí šestiměsíční lhůty pro projednání nároku žalovanou. Takovou dobu však soud do celkové délky řízení nepočítá, neboť žalobci nic nebránilo podat žalobu k soudu neprodleně po uplynutí dané lhůty. Věc byla pravomocně skončena 7.6. 2024, celkem tedy soud při svém rozhodování vyšel z celkové délky řízení v trvání 7 let a 8 měsíců. Nad rámec uvedeného zdejší soud upřesňuje, že počátek a konec posuzovaného řízení vztáhl skutečně jen na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 28/2021 (původně vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 112/2017). Pokud žalobce tvrdí, že řízení trvá od 3.5. 2012, kdy podal žádost o informace, doposud, pak je zapotřebí uvést, že se jedná o několik samostatně projednávaných nároků v několika samostatných řízeních. Vycházeje tedy z kritérií vymezených v ust. § 31a odst. 3 zákona, řešil zdejší soud otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení.

13. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu, soud prvního stupně rozhodoval meritorně dvakrát, odvolací soud rovněž dvakrát. Soudy ve věci postupovaly v zásadě plynule, úkony činily koncentrovaně, jednání byla odročována v přiměřených lhůtách. Byla zde však shledána jistá nekoncentrovanost v úkonech Obvodního soudu pro Prahu 7 ohledně otázky příslušné organizační složky, která by měla vystupovat za stát na straně žalované. Po vyřešení otázky pasivní věcné legitimace už byl průběh řízení plynulý, až na neodůvodněný průtahu v období od 12. 6. 2017 do 19. 11. 2018, který měl bezesporu vliv na celkovou délku řízení.

14. Co se týče složitosti věci, zdejší soud poukazuje na to, že v řízení byla s ohledem na vývoj judikatury řešena otázka pasivní věcné legitimace, za takovým účelem bylo řízení od 29.10. 2019 do 25.6. 2021 k návrhu žalobce přerušeno do doby vyřešení této otázky Nejvyšším soudem. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno v procesních věcech, např. o změně místní příslušnosti, přistupování vedlejších účastníků.

15. Posuzované řízení, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dostupného na stránkách www.nsoud.cz), nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, vazební či řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. V případě žalobce se jednalo o kompenzační řízení za nepřiměřenou délku řízení před správními orgány a správním soudem. Jak vyplývá z konečného rozhodnutí odškodňovaného řízení, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.5. 2024, č.j. 16Co 98/2024-302, žalobci se dostalo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě s tím, že ve zbývajícím rozsahu nebylo žalobě vyhověno s odůvodněním, že význam řízení pro žalobce byl shledán jen jako velmi nízký. Jednak proto, že žalobce byl a je účastníkem a iniciátorem mnoha soudních řízení, účast v projednávané věci tedy nemohl vnímat jako mimořádný zážitek negativního významu. Dále pak proto, že předmět posuzované věci se nijak žalobce osobně nedotýkal, tj. neměl žádný zásadní vliv na jeho život. Uvedené závěry lze dle názoru zdejšího soudu vztáhnout i na nyní posuzované kompenzační řízení. Doba trvání posuzovaného řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, když tohoto nebylo způsobilé ani řízení, které bylo posuzovaným řízením odškodňováno. Rovněž skutečnost, že žadatel vedl v době posuzovaného řízení další obdobná řízení o odškodnění nepřiměřené délky (např. řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 128/2017, sp. zn. 15 C 276/2017 a sp. zn. 15 C 82/2018, jak plyne z obsahu spisu provedeného k důkazu) a další řízení uvedená v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 16 Co 98/2024-302, snižuje význam posuzovaného řízení pro žalobce. Z tohoto důvodu soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v důsledku délky posuzovaného řízení docházelo u žalobce k pocitu frustrace, který by cítila jakákoli jiná osoba. Soud má za to, že osoba, která vede jedno řízení, pociťuje jeho délku úkorně, neboť se soustředí právě a jenom na jediné řízení. Na rozdíl osoba, která vede soudních řízení z vlastní iniciativy a obecně s nízkým významem několik, nevnímá probíhající řízení natolik úkorně, tím spíše, když se všechna řízení týkají obdobné věci. Soud zdůrazňuje, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).

16. Dále lze z obsahu spisu shrnout, že žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Žalobce se ve věci vyjadřoval v soudem stanovených lhůtách a plnil své procesní povinnosti včas. Účastníci v posuzovaném řízení opakovaně využili opravné prostředky, přičemž využívání opravných prostředků sice nelze klást účastníkům k tíži, když jejich užití patří k procesním právům účastníků, na druhou stranu každý opravný prostředek ve svém důsledku vede k prodloužení celkové délky řízení. Návrh na určení lhůty žalobce nepodal a netvrdil, že by si stěžoval na průtahy v řízení.

17. Vzhledem k výše popsaným kritériím má tedy nalézací soud za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, když celkovou délku řízení trvajícího 7 let a 8 měsíců nelze považovat za přiměřenou. Současně soud uzavřel, že vzniklou nemajetkovou újmu nelze napravit jinak než přiznáním finančního zadostiučinění.

18. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud z judikatury Nejvyššího soudu, kdy podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Zdejší soud vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní. Základní částka zadostiučinění by tak činila za řízení dlouhé 7 let a 8 měsíců částku 100 000 Kč. Základní částku je pak třeba s ohledem na složitost věci snížit o 20%, s ohledem na počet stupňů soudní soustavy snížit o 10 % a zejména, na což zdejší soud klade největší význam, s ohledem na velmi nízký význam řízení pro žalobce snížit o dalších 50%. Celkem tedy soud základní částku snížil o 80%. Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 20 000 Kč. Jak vyplývá z tvrzení účastníků, žalovaná již žalobci plnila částkou 30 000 Kč, tedy částkou soudem přiznané zadostiučinění převyšující, soud tedy žalobu o zaplacení částky 186 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 9.1. 2025, jak žalobce upřesnil při jednání dne 30.7. 2025, do zaplacení výrokem III. zamítnul.

19. Námitku žalobce, že by přiznaná částka odpovídající zadostiučinění měla být s ohledem na inflaci automaticky valorizována, soud považuje za nedůvodnou. Požadavky na valorizaci přiznávaných částek s ohledem na inflaci byly předmětem posouzení opakovaně, aniž by došlo k odklonu od dlouhodobě zastávaných závěrů, totiž, že nominální výše částek uvedených pro stanovení výše finančního zadostiučinění ve Stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je dosud přiměřená a odpovídající životní úrovni v České republice (srov. např. nález ÚS ze dne 17.8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21), resp., že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.12. 2021, sp. zn. 30Cdo 2181/2021). Soud neshledal důvody, pro které by se měl od výše uvedené judikatury v nyní posuzované věci odchýlit. Soud rovněž souhlasí se žalovanou, že žalobcem odkazované rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 je zcela nepřiléhavé, neboť se týká valorizace vnosů při vypořádání SJM.

20. Výrokem II. však soud žalobci přiznal úroky z prodlení v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z částky 30 000 Kč, a to od 9.1. 2025, neboť žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 8.7. 2024, lhůta 6 měsíců tak skončila dne 8.1. 2025. Žalovaná žalobci vyplatila plnění až dne 17.1. 2024 a nic na tom nemění ani skutečnost, že toto plnění bylo žalobci přiznáno ve stanovisku ze dne 6.1. 2025. Žalovaná se tedy dostala do prodlení od 9.1. 2025 do 17.1. 2025. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10.2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4.4.2011, když žalovaná částečně plnila, to však až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 zákona, žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za podání žaloby ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, vyjádření ze dne 17.3. 2025 a účasti při jednání dne 30.7. 2025) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky), dále 3x paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 350 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky, náhrada za čas promeškaný na cestě k jednáním soudu a zpět dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky za 6 půlhodin po 150 Kč, tedy ve výši 900 Kč. Soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. lhůtu k plnění v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.