77 A 165/2020 – 57

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobce: P. V. Ch., nar.X, státní příslušnost X, X, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2020, č.j. MV–152639–4/SO–2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 26. 11. 2020, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2020, č.j. MV–152639–4/SO–2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo k odvolání žalobce podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „Ministerstvo“), ze dne 25. 6. 2020, č.j. OAM–6564–12/DP–2020, jímž bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení o žádosti žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky podané podle § 44a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce nepředložil všechny požadované doklady (potvrzení celního úřadu o neexistenci vymahatelných nedoplatků).

2. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba 3. Žalobce rozdělil žalobní tvrzení do tří skupin. Nesplnění poučovací povinnosti 4. Žalobce byl toho názoru, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s § 4 odst. 2 správního řádu, když neposkytl žalobci přiměřené poučení o jeho právech, konkrétně o jeho právu žádat správní orgán o prodloužení lhůty stanovené žalobci správním orgánem k provedení úkonu zakotveném v § 39 odst. 2 správního řádu, přestože toto poučení bylo s ohledem na povahu úkonu a osobním poměrům žalobce nezbytné.

5. Jakkoliv Ministerstvo ve výzvě k odstranění vad žalobcovy žádosti ze dne 1. 4. 2020, č.j. OAM–6564–3/DP–2020, poučilo žalobce o skutečnosti, že jeho žádost má vady (k žádosti nebyly doloženy konkretizované doklady, mezi kterými byl mj. uveden i doklad prokazující bezdlužnost žalobce u orgánů Celní správy České republiky), i o následcích nedoložení uvedených dokladů, včetně možnosti zastavení řízení, příp. zamítnutí žádosti, nebyl žalobce nikterak poučen o právu žádat o prodloužení lhůty, která mu byla správním orgánem I. stupně stanovena k odstranění vad žádosti, tedy i k doložení dokladu prokazujícího bezdlužnost žalobce u celních orgánů.

6. Poučení o možnosti požádat o prodloužení lhůty pak bylo nezbytné s ohledem na povahu úkonu i osobním poměrům žalobce. Právní řád připouští pouze dvě možnosti, jaké může mít neodstranění vad žádosti ve stanovené lhůtě, a to zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, či zamítnutí žádosti podle příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců. V případě, že má povaha prováděného úkonu takto závažné následky, žalobce shledal, že je naprosto nezbytné, aby ho správní orgán I. stupně poučil o všech jeho právech, která může uplatňovat v rámci řízení před příslušným orgánem, zejména jakým způsobem odvrátit negativní následek objektivní nemožnosti provedení úkonu správním orgánem ve stanovené lhůtě, ke kterému může při obstarávání dokladů od jiných příslušných orgánů státní správy s ohledem na nečinnost těchto orgánů docházet. Současně bylo toto poučení nezbytné i s ohledem na žalobcovy osobní poměry, neboť se jedná o osobu neznalou práva, která v řízení o žádosti před správním orgánem I. stupně nebyla zastoupena právním zástupcem, prostřednictvím kterého by mohla uplatňovat svá práva.

7. Žalobce vyslovil přesvědčení, že z poučení, které mu bylo poskytnuto, vyplývá, že v případě, kdy nezvládne odstranit z jakýchkoliv důvodů specifikované vady žádosti, nemá po uplynutí této lhůty smysl snažit se jakýmkoliv způsobem tyto vady odstranit, jelikož je již pozdě a řízení bude ze strany Ministerstva buď zastaveno, nebo bude žádost zamítnuta. Z toho je zjevné, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s § 4 odst. 2 správního řádu, jelikož poučení učiněné žalobci o jeho právech bylo nedostatečné. Takový postup je zjevně nepřiměřený a v rozporu se základními zásadami vedení správního řízení, zejména pak s § 2 odst. 3, § 4 odst. 1, 2 a 4, jako i s § 6 odst. 2 správního řádu. Nepřihlédnutí k předložení listin v průběhu odvolacího řízení 8. Postup žalované byl dle žalobce v rozporu s § 82 odst. 4 správního řádu, když odvolací správní orgán nepřihlížel v odvolacím řízení k žalobcem doloženému potvrzení o neexistenci nedoplatku u celního úřadu. Dle žalované se nejedná o novou skutečnost ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, kterou žalobce nemohl uplatnit v řízení před správním orgánem I. stupně.

9. Žalobce, s odkazem na znění § 82 odst. 4 správního řádu, konstatoval, že tvrdí–li správní orgán, že žalobcem doložené potvrzení není novou skutečností ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, jelikož tato skutečnost trvala již v řízení před orgánem I. stupně a doložené potvrzení tuto skutečnost pouze osvědčuje, nelze s tímto závěrem souhlasit, neboť příslušné ustanovení správního řádu výslovně hovoří o možnosti přihlédnout nejen k novým skutečnostem, ale též k důkazům, které nemohl účastník řízení uplatnit dříve. Tímto důkazem je i dané potvrzení o neexistenci nedoplatků u orgánů Celní správy České republiky. Žalobce nemohl tento důkaz uplatnit dříve než v odvolacím řízení, a to s ohledem na datum vystavení příslušného potvrzení, které se shoduje s datem vydání prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce v té souvislosti citoval z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2016, č.j. 9 A 218/2013–75, následující text: „Soud poukázal na to, že platební výměr na daň za rok 2012 i novou nájemní smlouvu mohl účastník řízení předložit až v rámci odvolacího řízení, neboť tyto listiny před rozhodnutím správního orgánu I. stupně neměl k dispozici. Zohlednění těchto důkazů v odvolacím řízení v dané věci nebylo v rozporu s § 82 odst. 4 správního řádu, neboť se jednalo o nové skutečnosti, které účastník řízení nemohl v řízení dříve uplatnit. Soud konstatoval, že pokud tyto důkazy nevzala Komise v úvahu, zatížila řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí Komise zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení, neboť skutkový stav, který vzala Komise za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisu.“.

10. Žalobce naznal, že postup správních orgánů obou stupňů byl v rozporu se zásadami dobré správy a procesní ekonomie zakotvenými v § 6 odst. 2 správního řádu, jakož i se zásadou zákazu nedůvodných rozdílů při rozhodování o skutkově shodných nebo podobných případů zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu. Odkázal rovněž na rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. 11. 2015, č.j. MV–130924–4/SO–2015, kdy ve věci odvolání proti zastavení řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, tedy v řízení o stejné žádosti jako žalobcově, bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který zastavil příslušné řízení z důvodu nedoložení mj. potvrzení o neexistenci nedoplatků u finanční správy. Komise v tomto rozhodnutí mj. uvedla: „Dle § 82 odst. 4 správního řádu se sice k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání, přihlédne pouze tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve, avšak dle názoru Komise není formalistická aplikace § 82 odst. 4 správního řádu vždy na místě a je nutné přihlédnout i k základním zásadám činnosti správních orgánů. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení o žádosti, jehož jediným účastníkem je žadatel, nemůže zrušením napadeného usnesení dojít k žádnému zásahu do práv a oprávněných zájmů dalších osob. Komise rovněž uvádí, že uvedeným postupem nebude zasaženo do veřejného zájmu.“ Nepřiměřenost rozhodnutí 11. Žalobce byl rovněž toho názoru, že postup správních orgánů byl nepřiměřeným zásahem do žalobcova rodinného a soukromého života a jako takový je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv.

12. Důsledkem rozhodnutí správních orgánů je neprodloužení žalobcova pobytového oprávnění, tedy jeho zánik. Jedná se o značný zásah do žalobcova soukromého života. Žalobce pobývá na území České republiky již od roku 2015, kdy přicestoval do České republiky za účelem studia na České zemědělské univerzitě. V roce 2019 začal podnikat. Po celou dobu pobytu žalobce plní účel pobytu a vede řádný život. V důsledku rozhodnutí správních orgánů však jeho pobytové oprávnění na území České republiky zanikne, a žalobce je tak s ohledem na zánik jeho pobytového oprávnění, jakož i omezené možnosti podání žádosti o jiné pobytové oprávnění, nucen opustit území České republiky. Je zjevné, že rozhodnutí správních orgánů představuje značný zásah do soukromého života žalobce. Na druhé straně neexistuje žádný veřejný zájem, který by tento zásah odůvodňoval.

13. Současně nelze souhlasit s argumentací žalované, dle které není nutné posuzovat přiměřenost dopadů s ohledem na procesní povahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jakkoliv je rozhodnutí o zastavení řízení rozhodnutím procesní povahy, jeho důsledky jsou ve výsledku totožné s důsledky rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Povinnost opustit území s ohledem na zánik platného pobytového oprávnění a zásah do soukromého a rodinného života žalobce je tak v obou případech shodný. Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 30. 7. 2013, č.j. 11 A 56/2010–46, uvádí: „Samozřejmě mohou existovat situace, kdy zastavení řízení je svou povahou skutečně pouze procesní úkon, kterým se řízení končí, pak nelze vyloučit situace, kdy skutečně správní orgán žádné dokazování neprovádí. Tak tomu může být např. v případě zpětvzetí žádosti o vydání povolení k pobytu. V takovýchto případech usnesení o zastavení řízení lze považovat za pouhý procesní úkon, kterým se formálně deklaruje ukončení řízení, jež bylo na základě podané žádosti zahájeno. O takovou situaci však v dané věci nejde.“. Lze konstatovat, že existují usnesení o zastavení řízení, která mají procesní povahu (např. zpětvzetí žádosti), a v takovém případě není třeba posuzovat dopad daného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele–cizince. Na druhé straně však některá usnesení o zastavení řízení mají povahu meritorního rozhodnutí, což je i žalobcův případ, jelikož v důsledku prvoinstančního, resp. napadeného rozhodnutí došlo k zániku žalobcova pobytového oprávnění. V takovém případě je nezbytné posuzovat přiměřenost tohoto rozhodnutí.

14. Žalobce rovněž nesouhlasil s konstatováním odvolacího správního orgánu, dle kterého nenamítal zásah do svého soukromého a rodinného života, a odvolací správní orgán tak nebyl povinen se možností takového zásahu zabývat. Žalobce v odvolání uvedl: „V ČR žiji již několik let, od roku 2015 jsem měl na území povolen pobyt za účelem studia, který jsem v roce 2019 změnil na účel podnikání. V současné době provozuji obchod s potravinami na adrese Babinská 15, Plasy. Chtěl bych v České republice i dále podnikat a do budoucna se zde i trvale usadit.“. Z tohoto je zjevné, že žalobce, jakožto osoba bez právního vzdělání, upozornil správní orgán na skutečnost, že na území pobývá s ohledem na svůj věk již značnou dobu, na území studoval vysokou školu a v současné době zde podniká, a má tak značné sociální a ekonomické vazby k území České republiky. Žalobce v té souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 10 A 143/2013–36, ze dne 29. 9. 2016, který zde konstatoval: „Pokud tedy žalobkyně v odvolání tvrdila, že by usnesení o zastavení řízení mohlo mít nepřiměřeně negativní dopad na její soukromý a rodinný život, byl žalovaný povinen se s jejími tvrzeními vypořádat. Neučinil–li tak pouze s odkazem na skutečnost, že rozhodnutí o zastavení řízení má toliko procesní charakter, zatížil své rozhodnutí vadou nezákonnosti.“. [III] Vyjádření žalované k žalobě 15. Žalovaná ve vyjádření k žalobě datovaném dne 11. 1. 2021 trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a odmítla žalobní námitky jako nedůvodné. V podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí, konkrétně jeho odůvodnění v části III., a na spisový materiál. Žaloba dle žalované nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí zpochybňovala.

16. Stran námitky ohledně nepoučení o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti žalovaná připomněla, že předmětná výzva byla žalobci doručena dne 14. 4. 2020 a konec lhůty na doložení chybějících náležitostí byl stanoven do 16. 6. 2020. Žalobce měl tedy dostatečně přiměřenou lhůtu pro doložení podstatných a chybějících náležitostí k žádosti, které jsou stanoveny v zákoně o pobytu cizinců. Dne 15. 4. 2020 žalobce doložil chybějící doklady, krom požadovaného potvrzení od orgánu Celní správy. Správní orgán I. stupně splnil všechny podmínky uvedené v § 45 odst. 2 správního řádu, tedy poučil žalobce, jakým způsobem má odstranit vytýkané vady i o následcích jejich neodstranění. Žalobci byla poskytnuta přiměřená lhůta k doložení chybějících náležitostí žádosti. Dle § 39 odst. 2 správního řádu může správní orgán na žádost účastníka řízení usnesením lhůtu přiměřeně prodloužit v souladu s § 39 odst. 1 správního řádu, ale nikde není stanovena povinnost, že správní orgán o této možnosti musí účastníka řízení poučit ve výzvě k odstranění vad žádosti.

17. Ohledně tvrzení, že v odvolacím řízení nebylo přihlédnuto k doloženému potvrzení o neexistenci nedoplatku, žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí a dodala, že žalobce měl dle standardního postupu doložit s žádostí všechny potřebné doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č.j. 10 Azs 349/2017–45). Smyslem § 82 odst. 4 správního řádu není, aby žadatel po vydání usnesení o zastavení řízení požádal o vydání dokladů, které měl předložit již k žádosti, popř. v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně, a které osvědčují určité dřívější skutečnosti. Bylo v žalobcově zájmu, aby z důvodu zefektivnění řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení o žádosti, shromáždil a předložil správnímu orgánu všechny potřebné doklady. („Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu I. stupně.“, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č.j. 1 As 96/2008–115). Žalovaná v té souvislosti dále odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, č.j. 10 A 274/2010–43, v němž soud vyjevil mj. toto: „Nepředložení byť jen jediného dokladu, který je povinnou náležitostí žádosti, a v tomto případě i nedoložení celé požadované doby pojištění, je podstatnou vadou žádosti. Jestliže tato vada není přes výzvu správního orgánu I. stupně odstraněna, je správní orgán povinen řízení o žádosti žalobkyně pro neodstranění vad žádosti zastavit.“.

18. Žalovaná zdůraznila, že usnesení o zastavení řízení je rozhodnutím procesním a správní orgán tak není povinen zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců má místo pouze u meritorních rozhodnutí, což bylo potvrzeno i v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2016, č.j. 15 A 20/2015–45. Nelze proto přihlédnout k délce žalobcova pobytu na území České republiky, přestože žalobce na území pobýval nejdříve na základě uděleného pobytu za účelem studia a následně podnikání. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č.j. 5 Azs 46/2008–71, se kasační soud vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Výjimkou by pak mohl být i případ, kdy by byl nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby již pouhá nutnost vycestování. V nyní souzené věci taková situace nenastala, neboť žalobci zákaz pobytu na území udělen nebyl. S ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebyl shledán nepřiměřený zásah do žalobcova rodinného a soukromého života, neboť žalobci není bráněno, aby podal novou žádost k udělení pobytového oprávnění za účelem podnikání, avšak k žádosti musí předložit všechny podstatné náležitosti. Žalobci rovněž není nijak bráněno, aby pobýval na území, čímž není zasaženo do jeho soukromého a rodinného života.

19. Žalovaná rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č.j. 4 Azs 229/2017–34 ve kterém soud mj. uvedl: „I když se právní úprava zákona o pobytu cizinců může zdát příliš tvrdá, je nutno respektovat, že je právem každého státu regulovat příchod a pobyt cizinců na jeho území a stanovit pro jednotlivé pobytové režimy podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit. V posuzovaném případě bylo především na stěžovatelce, aby si střežila svoje práva.“.

20. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout jako nedůvodnou. [IV] Replika 21. Žalobce v replice datované dne 1. 2. 2021 setrval na žalobních námitkách a doplnil, že se neztotožňuje s tvrzením žalované, dle kterého měl přiměřenou lhůtu pro doložení podstatných a chybějících náležitostí. Jakkoliv tato lhůta byla 30 dnů od skončení nouzového stavu v České republice, není neodůvodněné, že žalobce i nadále pociťoval obavu z nákazy koronavirem a z tohoto důvodu pro něj bylo problematické komunikovat se správními orgány za účelem obstarání chybějícího dokladu. Současně žalovaná nevzala v potaz, že správní orgány byly v důsledku dlouhotrvajícího nouzového stavu a omezení správní činnosti přetíženy, a to zejména po skončení nouzového stavu, kdy došlo k obnovení činnosti a ke značnému zvýšení nápadu práce na jednotlivé správní orgány.

22. Žalobce stran tvrzení žalované, že nikde ve správním řádu není stanovena povinnost správního orgánu poučit účastníka řízení o možnosti požádat o prodloužení lhůty k provedení úkonu ve smyslu § 39 správního řádu, uvedl, že tuto povinnost lze vyvodit z § 4 odst. 1, 2 a 4 správního řádu.

23. Žalobce zásadně nesouhlasil s právním názorem žalované ohledně povinnosti zkoumání zásahu do rodinného a soukromého života. Ze současné judikatury Nejvyššího správního soudu bylo vyvozeno, že správní orgány mají povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života v důsledku přímé aplikovatelnosti čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, a to i v případech, kdy to výslovně nevyžaduje zákon o pobytu cizinců (viz např. rozsudky Nejvyššího správní soudu č. j. 5 Azs 102/2017–35, 6 Azs 422/2017–29, 9 Azs 24/2019–27, 6 Azs 201/2016– 46, 5 Azs 46/2016–53, 5 Azs 102/2017–35, 6 Azs 201/2016–46, 5 Azs 46/2016–53 a další). To, že zákonodárce výslovně nevyžaduje v některých případech zkoumat přiměřenost dopadů daného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, resp. účastníka řízení obecně, znamená pouze to, že v těchto případech je nižší pravděpodobnost tohoto dopadu. To ale neznamená, že v těchto případech nemůže dojít k dopadu daného rozhodnutí do rodinného a soukromého života účastníka řízení, tedy to, že dané rozhodnutí bude představovat nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života. Pokud tedy cizinec tvrdí, že dané rozhodnutí v jeho konkrétním individuálním případě bude mít nepřiměřený dopad do jeho rodinného a soukromého života, je správní orgán povinen se s touto námitkou vypořádat. Jestliže je tedy čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv přímo aplikovatelný vždy, platí, že přiměřenost je třeba posoudit v každém případě, kdy rozhodnutí může mít vliv na rodinný a soukromý život účastníka řízení, a to bez ohledu na formu rozhodnutí. Zásadní je totiž otázka, zda dané rozhodnutí může mít jako takové negativní nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života žalobce, ne jakou formu má dané rozhodnutí.

24. Současně není možné tvrdit, že pouze dlouhodobý zákaz pobytu na území může představovat nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce. V citovaném rozhodnutí ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 5 Azs 46/2008, i Nejvyšší správní soud uvádí „obvykle“. Nelze pak ignorovat, že rozhodnutí žalované mělo za následek zánik oprávnění žalobce pobývat na území České republiky (resp. by bývalo mělo, pokud by nebyl přiznán žalobě žalobce odkladný účinek). Žalobce nebyl oprávněn na území podat jakoukoliv žádost o pobytové oprávnění a je nutné, aby případně za účelem podání nové žádosti vycestoval do svého domovského státu. Zánik pobytového oprávnění by případně měl za následek i zánik živnostenského oprávnění žalobce, a tím by došlo k zániku příjmu žalobce. Je tak zjevné, že i toto rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do žalobcova rodinného a soukromého života a není možné tvrdit, že pouze dlouhodobý zákaz pobytu na území může představovat tento nepřiměřený zásah. [V] Rozhodnutí soudu 25. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

26. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

27. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

28. Účastníci setrvali při jednání soudu na svých závěrech.

29. Žaloba není důvodná.

30. Žalobce podal dne 24. 3. 2020 žádost (Ministerstvu došla dne 26. 3. 2020) o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání (OSVČ), a to podle § 44a odst. 1 písm. b) zákona pobytu cizinců. Ministerstvo prvoinstančním rozhodnutím řízení o žalobcově žádosti zastavilo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žalobce nepředložil všechny požadované doklady, konkrétně potvrzení celního úřadu o neexistenci vymahatelných nedoplatků. Žalovaná zamítla žalobcovo odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdila.

31. Soud o žalobních námitkách uvážil následovně. Nesplnění poučovací povinnosti 32. Námitka nebyla důvodná.

33. Žalobce nečinil sporným fakt, že mu byla dne 14. 4. 2020 doručena výzva k odstranění vad jeho žádosti, v níž mu byla stanovena lhůta k doložení požadovaných dokladů 30 dnů ode dne skončení nouzového stavu. Ten skončil dne 17. 5. 2020. Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 6. 2020.

34. Žalobce zároveň nezpochybnil, že Ministerstvo dostálo povinnosti vyplývající z § 45 odst. 2 správního řádu [„Nemá–li žádost předepsané náležitosti nebo trpí–li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).“]. Domnívá–li se však žalobce, že poučovací povinnost správního orgánu I. stupně v jeho věci přesahovala povinnost podle § 45 odst. 2 správního řádu (s odkazem na § 39 odst. 2 správního řádu), pak se mýlí.

35. Podle § 39 odst. 2 správního řádu platí: „Lhůtu určenou správním orgánem může na žádost účastníka správní orgán za podmínek stanovených v odstavci 1 usnesením přiměřeně prodloužit.“ 36. Žalobce v této souvislosti předně tvrdil, že „poučení o možnosti požádat o prodloužení lhůty bylo nezbytné s ohledem na povahu úkonu, jako i osobním poměrům žalobce“, když žalobce je „osobou neznalou práva, která v řízení o žádosti před orgánem I. stupně nebyla zastoupena právním zástupcem, prostřednictvím kterého by mohla uplatňovat svá práva“. Žalobce zároveň vyslovil přesvědčení, že „z poskytnutého poučení vyplývá, že v případě, kdy nezvládne odstranit z jakýchkoliv důvodů specifikované vady žádosti, nemá po uplynutí této lhůty smysl snažit se jakýmkoliv způsobem tyto vady odstranit, jelikož je již pozdě.“ 37. Předně, žalobce sice apeluje na zohlednění jeho neznalosti práva, zároveň na jiném místě žaloby uvádí, že v České republice studoval vysokou školu a následně zde podnikal. Již jen tato tvrzení relativizují jeho požadavek na poskytnutí poučení, jehož se domáhá. Studium na vysoké škole a podnikání jsou činnosti, které do života studenta, resp. podnikatele vnášejí celou řadu povinností, k jejichž splnění je zapotřebí kontaktu a komunikace s akademickými, resp. správními orgány. Stejně tak se dá logicky předpokládat žalobcova obstojná znalost českého jazyka. Žalobce netvrdil a netvrdí, že by mu cokoliv z uvedeného činilo jakékoliv potíže. Obsah výzvy pochopil a věděl, co a v jaké lhůtě má Ministerstvu předložit.

38. Soudu není z ničeho zřejmé, co žalobci bránilo obrátit se na správní orgán I. stupně písemně či telefonicky (jistě lze pochopit žalobcovu obavu z nákazy koronavirem), jasně vysvětlit případné problémy, která má se získáním dokladu o bezdlužnosti od orgánů celní správy, a řešit tak situaci operativně. Stejně tak mohl konat i ve vztahu k celní správě po skončení nouzového stavu. Žalobce sice tvrdí, že komunikace s orgány celní správy byla „problematická“, avšak nikterak svá tvrzení nekonkretizoval. Žalovaná jistě není vševědoucím orgánem, a bylo proto na žalobci, aby jí sdělil (opět např. písemně, telefonicky), že jsou tu konkrétní problémy v jeho komunikaci s celní správou, které vyplývají ze skončení nouzového stavu a prudkého nárůstu agendy správních orgánů.

39. Shrnuto, žalobce zůstal v tomto směru nedůvodně naprosto pasivní a vlastní indolenci se následně snažil zhojit skrze příslušná žalobní tvrzení. Těm však soud přitakat nemohl. Poučovací povinnost není bezbřehá, prizmatem žalobní argumentace by se žalobce např. mohl domáhat také poučení o tom, že by mohl žádat o prodloužení stanovené lhůty opakovaně. Správní orgán I. stupně proto postupoval adekvátně a požadovat po něm další poučení, tak jak se ho domáhal žalobce, by nebylo spravedlivé. Soud proto neshledal, že by ze strany správních orgánů došlo k porušení uvedených ustanovení správního řádu, včetně jeho § 4 odst. 1, 2 a 4. Nepřihlédnutí k předložení listin v průběhu odvolacího řízení 40. Žalobce se v tomto případě odvolával na § 82 odst. 4 správního řádu s tím, že doložení potvrzení o bezdlužnosti až v rámci odvolacího řízení bylo „důkazem, které nemohl účastník řízení uplatnit dříve.“ Tímto důkazem je dle žalobce i ono potvrzení, kterýžto důkaz žalobce nemohl uplatnit dříve než v odvolacím řízení, a to s ohledem na datum vystavení příslušného potvrzení, které se shoduje s datem vydání prvoinstančního rozhodnutí.

41. Podle § 82 odst. 4 správního řádu platí: „K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá–li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“.

42. Předně, z pohledu aplikace § 82 odst. 4 správního řádu je samotné datum uvedené na předloženém potvrzení, které se v souzené věci shodovalo s datem prvoinstančního rozhodnutí, bez dalších okolností nepodstatné. Rozhodující je, kdy došlo ze strany žalobce k aktivaci celních orgánů směřující k získání onoho potvrzení. Ano, došlo–li by na straně celních orgánů k nedůvodnému otálení s vydáním potvrzení, pak by takový časový aspekt jistě význam měl. Žalobce však nic takového neprokázal. Na čem ustala v tomto směru jeho argumentace, je uvedeno výše.

43. Ve věci souzené Městským soudem v Praze, na jehož rozsudek žalobce odkazoval, tamní soud uvedl, že (zvýraznění podtržením provedl Krajský soud v Plzni) „že platební výměr na daň za rok 2012 i novou nájemní smlouvu mohl účastník řízení předložit až v rámci odvolacího řízení, neboť tyto listiny před rozhodnutím správního orgánu I. stupně neměl k dispozici.“. Nic takového však ve věci souzené zdejším soudem prokázáno nebylo. Žalobce tvrdil pouze to, že komunikace s celními orgány byla problematická (neznámo ovšem v čem a jak se to projevilo) a datem uvedeným na předmětném potvrzení (k tomu viz argumentaci soudu výše). Pak ovšem nemohlo být řeči o důkazu, který žalobce nemohl uplatnit dříve.

44. Soud rovněž nemohl akceptovat odkaz na rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. 11. 2015, č.j. MV–130924–4/SO–2015, stran kterého žalobce uvedl, že se jednalo o „rozhodnutí o odvolání proti zastavení řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, tedy v řízení o stejné žádosti jako žalobcově, bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který zastavil příslušné řízení z důvodu nedoložení mj. potvrzení o neexistenci nedoplatků u finanční správy.“ Pouhé jedno rozhodnutí, byť by bylo vydáno ve skutkově obdobné věci, nepostačuje samo o sobě k přijetí závěru o činění bezdůvodných rozdílů ve skutkově obdobných věcech. Soud je toho názoru, že správní orgány postupovaly v žalobcově (nyní souzené) věci správně a s jejich závěry se ztotožnil. Nepřiměřenost rozhodnutí 45. Ani tato námitka nebyla důvodná.

46. Jako základní argument k tomuto závěru soud uvádí, že většinová judikatura správních soudů se přiklonila k závěru, že v případě procesních rozhodnutí ve věci pobytu cizinců se k případnému dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nepřihlíží. Krajský soud v Plzni nevidí důvod se od většinového názorového proudu odchýlit.

47. Nicméně, je třeba připustit, že jsou tu i názory, podle kterých by i v těchto případech mohlo být k takovému dopadu přihlédnuto. Muselo by se však jednat o excesivní případy. K ničemu takovému v žalobcově případě nedošlo.

48. Předně, soud plně sdílí názor žalované, že žalobce tuto námitku neuplatnil v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Žalobce sám uvedl, že v odvolání vyjevil následující: „V ČR žiji již několik let, od roku 2015 jsem měl na území povolen pobyt za účelem studia, který jsem v roce 2019 změnil na účel podnikání. V současné době provozuji obchod s potravinami na adrese Babinská 15, Plasy. Chtěl bych v České republice i dále podnikat a do budoucna se zde i trvale usadit.“. K tomu připojil, že „z tohoto je zjevné, že žalobce, jakožto osoba bez právního vzdělání, upozornil správní orgán na skutečnost, že na území pobývá s ohledem na svůj věk již značnou dobu, na území studoval vysokou školu a v současné době zde podniká a má tak značné sociální a ekonomické vazby k území České republiky.“ Soud ovšem v tomto přehledu postrádá to podstatné – vyjevení toho, proč by rozhodnutí správních orgánů znamenalo pro žalobce nepřiměřený zásah. Fakt, že žalobce žije v ČR pět let, podniká tu a chce tu podnikat i nadále není totiž ani vzdáleně vylíčení relevantních skutečností stran nepřiměřeného dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

49. Stejně tak nelze v tomto směru vnímat ani tvrzení o nutnosti vycestovat z ČR, aby mohl žalobce získat nové pobytové oprávnění. Ani to bez dalšího tvrzení (např. nezvladatelnou finanční náročnost vycestování pro žalobce) a prokazování nepředstavuje značný zásah do soukromého života žalobce, ale pouze určitý diskomfort při získání pobytového oprávnění. Shrnuto, nejsou–li argumenty, nemůže být námitka důvodná.

50. Vzhledem k tomu, že žaloba nebyla důvodná, soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. [VI] Náklady řízení 51. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému správnímu orgánu žádné specifické náklady soudního řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.