9 A 218/2013 - 75

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: V. V., nar., st. přísl. Ukrajina, bytem P., T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. listopadu 2013, č.j. MV-44378-5/SO/sen-2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. listopadu 2013, č.j. MV-44378- 5/SO/sen-2013, se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci nálady řízení ve výši 11.228,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. ledna 2013, č.j.: OAM-29213-14/DP-2011 (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně), byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu udělenému za účelem podnikání a platnost povolení k dlouhodobému pobytu nebyla prodloužena s odkazem na § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) a v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že žádost žalobce zamítl a platnost povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců neprodloužil, neboť žalobce nesplnil podmínku dosažení zákonem požadované výše úhrnného měsíčního příjmu podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tak změnou pouze upřesnil právní kvalifikaci důvodu pro neprodloužení pobytového oprávnění, neboť splnění zákonem stanovené výše úhrnného měsíčního příjmu požaduje ust. § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel žalovaný ze zjištění, že žalobce, přestože byl správním orgánem I. stupně vyzván k doložení dokladů prokazujících, že jeho úhrnný měsíční příjem je vyšší než příjem požadovaný v § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tento příjem v dostatečné výši nedoložil. Dle uvedeného ustanovení ve spojení se souvisejícími předpisy tako částka v tomto konkrétním případě činila 9.489,- Kč a sestávala z životního minima pro jednotlivce v rozhodném období ve výši 3.126,- Kč dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb., a z nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovené pro účely příspěvku na bydlení ve výši 6.363,- Kč dle § 28 zákona č. 117/1995 Sb., ve spojení s nařízením č. 414/2010 Sb., Žalobce faktické náklady na bydlení nedoložil. Žalovaný se ztotožnil s postupem správního orgánu I. stupně, který zjišťoval příjem žalobce z platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011. Žalovaný dospěl k úhrnnému měsíčnímu příjmu žalobce za rok 2011 ve výši 8.447,50 Kč, správní orgán I. stupně přitom dospěl k úhrnnému měsíčnímu příjmu žalobce za rok 2011 ve výši 8.135,- Kč. Nicméně ani přes odlišný výpočet žalovaný žalobci nevyhověl, neboť ani jím stanovená výše úhrnného měsíčního příjmu žalobce nebyla dostačující. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce především namítal, že výzva k odstranění nedostatků ze dne 16.10.2012 je nezákonná, neboť nebyla učiněna usnesením. Dále namítal, že správní orgán I. stupně nezjistil správně výši příjmu žalobce, neboť nevzal v úvahu peněžní deník za rok 2012, když daňové přiznání za rok 2012 žalobce ještě nemohl předložit, správní orgán I. stupně si měl např. výslechem žalobce správnost údajů v peněžním deníku ověřit. Žalobce též namítal, že byl od něj nezákonně požadován doklad o výši zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, přestože doklad o samotné výši zaplaceného pojistného nebyl povinen předkládat. V odvolání žalobce ještě uvedl, že jakmile bude mít k dispozici daňové přiznání za rok 2012, tak jej založí do spisu. K odvolacím námitkám žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ve výzvě k odstranění nedostatků ze dne 16.10.2012 bylo jasně a zcela určitě specifikováno, jaké doklady má žalobce ke své žádosti předložit. Ačkoliv ze zákona o pobytu cizinců přímo nevyplývá oprávnění správního orgánu požadovat doklad o zaplacení výše pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, správní orgán jej může požadovat za účelem zjištění skutečného stavu věci dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), aby mohl zjistit úhrnný měsíční příjem cizince. Žalovaný zdůraznil, že správní orgán I. stupně vyrozuměl dne 14.12.2012 žalobce o pokračování v řízení a o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu a poskytl mu k tomu lhůtu 10 dnů ode dne doručení vyrozumění. Ve vyrozumění správní orgán I. stupně seznámil žalobce s faktem, že poskytnuté doklady nepostačují k prokázání minimální výše úhrnného měsíčního příjmu a že platební deník a faktury nesplňují podmínky dle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce se k podkladům nevyjádřil, nedodal ani žádné další listiny, které by prokazovaly, že disponuje úhrnným měsíčním příjmem ve výši stanovené § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Námitku žalobce o nemožnosti dodat daňové přiznání za rok 2012 považuje žalovaný za bezpředmětnou, neboť správní orgán I. stupně vyzval žalobce k doložení platebního výměru z roku 2010 a 2011. Žalovaný se vyjádřil i k přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a dospěl k závěru, že ze spisového materiálu a z údajů dostupných z cizineckého informačního systému bylo zjištěno, že žalobce nemá za dobu dosavadního pobytu na území vybudované rodinné vazby. Žalobce je svobodný, bezdětný a jeho matka dle údajů uvedených žalobcem v tiskopise žádosti pobývá na Ukrajině. Žalobce žije na území České republiky od roku 2006, jeho vztah k zemi původu tedy není nijak zásadně narušen. Napadené rozhodnutí není nepřiměřené ve vztahu k důvodu zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť výzva k odstranění vad žádosti nebyla správním orgánem vydána kvalifikovaným způsobem , ve formě usnesení. Odkázal na ust. § 39 odst. 1 a 45 odst. 2 správního řádu s tím, že § 39 odst. 1 správního řádu stanoví, že lhůta ke splnění povinnosti, tedy odstranění vady podání, musí být vždy stanovena usnesením. Žalobce byl v daném případě vyzván přípisem, tedy nebyl vyzván kvalifikovaným způsobem. Poučení, které mu bylo sděleno ve zmíněné výzvě, nemůže vyústit v zamítavý postoj správního orgánu. Žalobce k výzvě dále namítal, že byla formulována zcela protiprávním způsobem i z toho důvodu, že z jejího obsahu vyplývá, že byl žalobce vyzván, aby odstranil nesoulad s § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců tím, že správnímu orgánu dodá doklad o výši zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Žalobce již ve svém odvolání namítal protiprávnost výzvy k doložení tohoto dokladu, nicméně žalovaný, tento argument nepřijal, ačkoliv si musel být vědom toho, že se tímto postupem odchýlil nejen od zákona, ale i od své konstantní rozhodovací praxe. Žalobce nesouhlasil s argumentací žalovaného, že tento požadavek byl legitimní, jelikož měl za účel podpořit snahu správního orgánu o zjištění skutečného stavu věci, resp. zjištění výše předmětného úhrnného příjmu. Správní orgán I. stupně zcela disinterpretoval § 53 odst. 1 správního řádu. Dle tohoto ustanovení byl správní orgán sice oprávněn k tomu, aby vyzval účastníka řízení k doložení dokladu, resp. listiny, která mohla být důležitá pro provedení důkazu, nicméně tento institut je zcela odlišný od institutu vady žádosti (§ 45 odst. 2 správního řádu). Je třeba vidět rozdíl mezi vadou žádosti a dokladem, který není ze zákona náležitostí žádosti. Pokud správní orgán vyzývá k odstranění vady žádosti doložením dokumentu, který není náležitostí žádosti, tuto výzvu nelze považovat za výzvu dle § 45 odst. 2 správního řádu, ale maximálně za výzvu dle § 53 odst. 1 správního řádu. Je-li ale účastník vyzýván k doložení listiny dle § 53 odst. 1 správního řádu, tak nelze při nereflektování na takovouto výzvu spojovat s výzvou sankční postup správního orgánu, t.j. bezprostřední zamítnutí žádosti či zastavení řízení. Je-li tedy účastník vyzýván dle § 53 odst. 1 správního řádu, tak zároveň nemůže být poučován o případných následcích nereflektování na výzvu, jelikož se nejedná o postup dle § 45 odst. 2 správního řádu. Žalobce namítal, že i přes zjevnou nezákonnost a nekvalifikovanost předmětné výzvy poskytl součinnost a správnímu orgánu zaslal peněžní deník za období 1.1.2012 až 6.11.2012, což byl nejaktuálnější doklad, který referoval o jeho příjmech. Pokud jde o argumentaci, že tento doklad není adekvátní, jelikož referuje pouze o příjmech před zdaněním, žalobce zdůraznil, že v té době nedisponoval žádným „lepším“ dokladem, a to mimo jiné proto, že měl povinnost podat daňové přiznání ke konci března 2013, přičemž až poté mu mohl být vydán platební výměr. Pokud tedy správní orgán nebyl spokojen s doloženými doklady, měl povinnost postupovat dle § 3 správního řádu a pokračovat v dokazování, a to např. tak, že by žalobce vyslechl, či vyzval k doložení dalších listin dle § 56 odst. 1 správního řádu. Žalobce namítal porušení zásady přiměřenosti dopadu rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců, kterého se dopustil jak správní orgán I. stupně, tak i žalovaný. Uvedl, že výčet hledisek uvedený v § 174a cit. zákona je výčtem, který představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž je-li správní orgán povinen zvážit ,,zejména“ vyjmenované faktory, takto znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Proto nemůže obstát, pokud správní orgán provede požadovanou úvahu jen v omezené míře a nevypořádá se se všemi zmíněnými faktory. Výjimku z této povinnosti představuje jen situace, v rámci které se správní orgán dotáže účastníka na zmíněné faktory, nicméně se mu nedostane komplexní odpovědi. Již z logiky věci vyplývá, že správní orgán může sám zjistit pouze věk účastníka řízení, přičemž ostatní faktory uvedené v § 174a zákona o pobytu cizinců jsou ryze subjektivního rázu a vycházejí ze situace účastníka řízení, kterou nemůže sdělit nikdo jiný, než sám účastník. V situaci, kdy je ale správní orgán povinen postupovat dle § 3 správního řádu, tj. tak, aby zjistil skutečný stav věci, tak je jeho povinností, aby se minimálně pokusil o to, že účastníka buďto vyslechne k problematice faktorů uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců nebo jakýmkoliv jiným způsobem vyzve k tomu, aby se k předmětné problematice vyjádřil. V dané věci tedy nemůže obstát „úvaha“ správního orgánu, vycházející pouze z formuláře žádosti, který obsahuje kolonky vztahující se k dětem, rodičům, a manželovi žadatele, zatímco kolonku vztahující se k druhu či družce žadatele vůbec neobsahuje. Žalobce žalovanému také vytkl porušení § 68 odst. 3 správního řádu, které spatřuje v tom, že ani jedno z napadaných rozhodnutí neobsahuje taxativní výčet podkladů pro vydání rozhodnutí, tak jak to zákon požaduje, nýbrž obsahují výčet, který lze jen stěží označit za demonstrativní. Z uvedených důvodů se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že je zcela na úvaze správního orgánu, zda lhůtu k odstranění vad žádosti stanoví účastníkovi řízení formálně usnesením či neformálně pouhou výzvou či sdělením. Stanovení lhůty výzvou je ve prospěch účastníka řízení, neboť takto stanovená lhůta není pro účastníka řízení formálně závazná a správní orgán má povinnost přihlížet k návrhům účastníka řízení učiněným i po uplynutí takto stanovené lhůty, a to až do vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K ostatním námitkám žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Zásadní otázkou pro posouzení daného sporu mezi účastníky řízení je, zda žalobce prokázal, že disponuje příjmem požadovaným ustanovením § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť jen při splnění této zákonné podmínky může dojít k prodloužení dlouhodobého pobytu cizince. Z obsahu správního spisu i správních rozhodnutí vyplývá, že správní orgán I. stupně při své úvaze o této otázce vycházel z platebního výměru na daň z příjmu fyzických osob pro rok 2011, kterou žalobce v reakci na výzvu k odstranění nedostatků předložil. Z tohoto platebního výměru vyplývá, že základ daně činil 112.800,- Kč, daň byla vyměřena ve výši 16.920,- Kč. Správnímu orgánu I. stupně nelze vytknout, že nezohlednil peněžní deník za rok 2012, neboť tento důkaz v podobě, v jaké byl založen žalobcem do správního spisu, skutečně neosvědčoval výši úhrnného měsíčního příjmu žalobce v souladu s § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle uvedeného ustanovení v rozhodném znění k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je cizinec povinen předložit doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Žalobce byl posuzován samostatně. Údaje poskytnuté žalobcem z peněžního deníku tak neměly samy o sobě dostatečnou vypovídající hodnotu z hlediska úhrnného měsíčního příjmu žalobce. Podstatné však je, že ještě před rozhodováním žalovaného v průběhu odvolacího řízení žalobce doložil platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2012, ze kterého vyplývá, že základem daně byla částka 152.800,- Kč a daň byla vyměřena ve výši 22.920,- Kč. Spolu s platebním výměrem na daň za rok 2012 žalobce doložil dále i nájemní smlouvu ze dne 25.4.2013, ze které vyplývá, že jeho celkové náklady na bydlení jsou 3.000,- Kč měsíčně. Je tedy zřejmé, že z dokladů předložených ještě před rozhodováním žalovaného, bylo možné usuzovat na určitý příjem žalobce z dokladu, k němuž správní orgán 1. stupně doposud neměl podmínky přihlédnout. Žalovaný však tyto doklady předložené ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nijak nezohlednil, vycházel pouze z platebního výměru na daň za rok 2011 a z dokladu o zaplacení pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti za rok 2011. Platební výměr na daň za rok 2012 i novou nájemní smlouvu z 25.4.2013 mohl žalobce předložit až v rámci odvolacího řízení, neboť tyto listiny před rozhodnutím správního orgánu I. stupně neměl k dispozici. Zohlednění těchto důkazů v odvolacím řízení, které tvoří s řízením před správním orgánem jeden celek, je za podmínek zákona možné. V dané věci totiž není v rozporu s § 82 odst. 4 správního řádu, neboť se jednalo o nové skutečnosti, které žalobce nemohl v řízení dříve uplatnit. Pokud tyto důkazy nevzal žalovaný v úvahu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pro toto pochybení žalovaného bylo nutné napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. zrušit, neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisu. S ohledem na tento postup soudu není důvodnost ostatních námitek žalobce pro samotné rozhodnutí soudu ve věci relevantní. Soud se však k uplatněným námitkám ve stručnosti vyjadřuje následovně. Není důvodná námitka nezákonnosti výzvy k odstranění vad ze dne 16.10.2012. Nezákonnost je spatřována ve skutečnosti, že tato výzva nebyla učiněna usnesením. V daném případě se však nejednalo o výzvu podle § 39 odst. 1 správního řádu, nýbrž o výzvu dle § 45 odst. 2 správního řádu. Z ust. § 45 Podle § 45 odst. 2 správního řádu nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro předmětnou výzvu k odstranění vad žádosti zákon formu usnesení nepředepisuje. Logicky ani „přiměřená lhůta“ v tomto ustanovení uvedená nemusí být stanovena usnesením. Protože byly odstraňovány vady žádosti nejednalo se o se o lhůtu podle § 39 odst. 1 správního řádu, směřující ke stanovení lhůty k provedení úkonu. Ust. § 45 odst. 2 správního řádu je vůči ust. § 39 odst. 1 správního řádu speciální (netýká se kteréhokoliv úkonu účastníka v kterémkoli typu řízení, ale jen specifického případu – odstraňování nedostatků žádosti). Nadto, i kdyby výzva měla mít dle zákona formu usnesení, bylo by v případě nedodržení zákonem stanovené formy možno k takové vadě přihlédnout pouze tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen (srov. – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 301/95). To v daném případě není splněno. Obsah výzvy objektivně nemohl vzbuzovat pochybnosti o tom, co a v jaké lhůtě má žalobce učinit. Jinými slovy, ani případný nedostatek formy výzvy by v posuzované věci nemohl vést k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé. K námitce, směřující vůči požadavku správního orgánu I. stupně na předložení dokladu z okresní správy sociálního zabezpečení o výši zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, soud přisvědčuje tomu, že zákon o pobytu cizinců vyžaduje v § 46 odst. 7 písm. d) jen předložení potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že žadatel nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále, nikoliv předložení dokladu o výši tohoto pojistného. Lze však souhlasit se žalovaným, že tímto dokladem mohl být doplněn skutkový stav ohledně výše příjmu žalobce. Podstatné je, že samotné nepředložení tohoto dokladu nebylo důvodem zamítnutí žádosti žalobce, tím byla skutečnost, že žalobce neprokázal dostatečnou výši příjmu, kterou by bylo možné m.j. z tohoto dokladu odvodit. Výše příjmu měla být u žalobce jako osoby podnikající prokazována především daňovým přiznáním. Soud proto ani v této námitce neshledává vadu řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí. K námitce nedostatečného posouzení kritérií dle § 174a zákona o pobytu cizinců, soud uvádí, že tuto námitku soud též nepovažuje za důvodnou. Toto ustanovení samo nestanoví případy, kdy se uplatní. Jednotlivé případy, kdy se posuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí, upravují ustanovení zákona o pobytu cizinců zabývající se konkrétními druhy pobytových oprávnění a typovými situacemi, které u jednotlivých druhů pobytových oprávnění mohou nastat. Tak např. posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí vyžaduje § 37 odst. 2 písm. b) zákona, podle kterého byla žádost žalobce posuzována. V nyní posuzované věci správní orgány obou stupňů dostatečně odůvodnily přiměřenost rozhodnutí na základě obsahu spisu a jim dostupných informací z cizineckého informačního systému. Žalobce uvedl údaje o své osobě v žádosti a byl správním orgánem I. stupně upozorněn na možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Této možnosti nevyužil, nesdělil správnímu orgánu žádné skutečnosti týkající se jeho osobního života, vztahu s družkou, a neučinil tak ani následně v rámci doplňování důkazu v odvolacím řízení. Správní orgány obou stupňů proto v tomto směru nepochybily, pokud vycházely pouze z informací, které měly k dispozici ze spisu a z jim dostupných evidencí, a tyto správně vyhodnotily. Žalobce ani nijak nerozvádí svou poslední námitku absence taxativního výčtu podkladů pro rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu, není tedy zřejmé, jaké skutkové a právní úvahy postrádá v napadeném rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí zcela srozumitelně vyplývá, z jakých podkladů žalovaný vycházel a jaké závěry na jejich základě učinil. Protože tyto závěry neodrážely skutečný stav věci dle doplněni v odvolacím řízení, Městský soud v Praze napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Úkolem žalovaného v dalším řízení bude posoudit žádost žalobce při zohlednění veškerých důkazů předložených v průběhu správního řízení včetně řízení odvolacího a opětovně ve věci rozhodnout. Právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku je žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Soud postupoval dle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. a napadené rozhodnutí zrušil bez nařízení jednání, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a náklady právního zastoupení za 2 x hlavní úkon á 3.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 7, 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a 2x paušální náhradu nákladů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o 21% DPH. Celková výše nákladů řízení činí 11.228,- Kč.

Poučení