77 A 42/2022 – 128

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: PhDr. et Mgr. I. B., nar.: X, bytem X, zastoupen JUDr. Bc. Jakubem Šauerem, LL.M., advokátem, se sídlem Moravská 854/2, 312 00 Plzeň, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem Škroupova 4, 306 23 Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: O. B., nar. X, bytem X, zastoupen JUDr. Karlem Vodičkou, LL.M., advokátem, se sídlem Kyjevská 1228/77, 326 00 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2022, č. j. MMP/128480/22, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Předmět řízení 1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2022, č. j. MMP/128480/22 (dále též: „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též: „správní řád“) částečně změněno odůvodnění rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 5 – Křimice ze dne 31. 1. 2022, č. j. SZ UMO5/0106/2022 (dále též: „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), a ve zbytku bylo toto rozhodnutí dle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo společným rozhodnutím ve smyslu § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též: „stavební zákon“), jímž byl schválen stavební záměr osoby zúčastněné na tomto soudním řízení, pana O. B., na stavbu „Doplňková stavba k RD čp. X se stanoveným účelem užívání – sklad zahradního nábytku a techniky“ na pozemku p. č. 2020/1 (zahrada) v k. ú. X (dále též: „předmětná stavba“). Obsah žaloby 2. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí nebylo stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydáno v souladu s právními předpisy, a to především z toho důvodu, že se v něm žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce podanými v průběhu správního řízení. Žalobce dále namítl jeho vnitřní rozpornost a porušení právních předpisů a norem upravujících správní řízení.

3. Ve věci bylo zprvu správním orgánem I. stupně vydáno rozhodnutí ze dne 13. 9. 2021, č. j. UMO5/1115/2021, proti němuž žalobce brojil odvoláním. Žalovaný následně svým rozhodnutím ze dne 17. 12. 2021, č. j. MMP/372164/21 (dále v textu rozsudku také: „předchozí kasační rozhodnutí“), zmíněné rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, zejména pro nepřesně vymezený předmět řízení a odnětí možnosti žalobce seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Správní orgán I. stupně poté dal žalobci možnost vyjádřit se a seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž žalobce podal dne 21. 1. 2021 (pozn. soudu: správně zřejmě 2022) námitky. Následovalo vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, v němž byly veškeré námitky žalobce zamítnuty, navíc bylo toto rozhodnutí téměř totožné s předchozím rozhodnutím správního orgánu I. stupně. K odvolání žalobce a jeho manželky pak žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jímž bylo odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně částečně změněno, ale ve zbytku bylo toto rozhodnutí žalovaným potvrzeno.

4. Žalobce má však za to, že jeho odvolání bylo žalovaným nesprávně posouzeno a jeho odvolací námitky byly zcela opomenuty. Opětovně tak bylo vydáno rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy. Žalovaný se odvolací důvody nepokusil posoudit v jejich souhrnu a komplexnosti, pouze se jednoduše ztotožnil se všemi závěry správního orgánu I. stupně. Ani správní orgán I. stupně objektivně nezohlednil žalobcovy námitky a celkový stav věci, pouze jednoduše vyhověl všem potřebám žadatele stavebního záměru.

5. Dle žalobce nebyl v napadeném rozhodnutí vymezen předmět řízení v souladu s právními předpisy, zejména v oblasti jeho účelu. Ve svém předchozím kasačním rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně ve vyrozumění o pokračování v řízení podrobně popíše stavbu tak, aby bylo bez jakýchkoli pochybností zřejmé, co je předmětem řízení. Správní orgán I. stupně však tak neučinil v oblasti vymezení účelu předmětné stavby. Ten je v oznámení vymezen jako sklad zahradního nábytku a techniky, přestože z podkladů pro rozhodnutí vyplývá, a osoba zúčastněná na řízení tak sama deklaruje, že nová atika bude sloužit právě proto, aby žadatel – osoba zúčastněná na řízení – neměl výhled na soudní pozemek žalobce. Předmětná stavba, respektive její atika má tak i jiný účel, jímž je zabránění pohledům na terasu žadatele.

6. Správní orgán I. stupně v obou svých rozhodnutích uvedl, že atika na střeše předmětné stavby je navržena právě z důvodu zamezení výhledům na sousední pozemek ze stávající terasy rodinného domu. Žalobce se nemůže ztotožnit ani s předchozím kasačním rozhodnutím žalovaného, v němž žalovaný uvedl, že atika je architektonický prvek. Skutečnost, že žalovaný zřejmě považuje atiku o výšce 1,75 m za vizuální prvek, je doložena i na str. 4 bodu 4 předchozího kasačního rozhodnutí žalovaného.

7. Tento závěr ale nemůže být pravdivý, neboť ze správního spisu i předchozího rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, že se jedná o atiku, která má jasně stanovený účel, kterým je zamezení pohledům z pozemku žalobce na terasu stavebníka a naopak. Účelem doplňkové stavby tak není jen skladovat zahradní nábytek a techniku. Stavebník tak atiku staví proto, aby změnila výhled v lokalitě, mj. právě proto, aby způsobil imisi na pozemek žalobce. Imise (zastínění) není vedlejším následkem prvotního cíle, nýbrž samotným cílem, což je nepřípustné.

8. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí bez jakéhokoli dalšího bližšího vymezení, vyjma formálních úprav, odsouhlasil stavební záměr, který byl i dle jeho názoru nepřesně vymezen. Potvrdil tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které „pozbývá“ základních náležitostí, jako je přesné a určité vymezení stavby.

9. Nepřesně vymezený předmět řízení zakládá nemožnost žalobce účinně se bránit v rámci řízení formou podávání námitek. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal své námitky často nepřesně, neboť mu nebylo jasné jak má stavební záměr vypadat a k čemu má sloužit. Správní orgán I. stupně částečně zastírá „pravý záměr atiky“ tím, že neuvedl její účel. Žalovaný dokonce považuje atiku za pouhý architektonický prvek, aniž by zohlednil, že hlavním účelem atiky není rozšíření skladovacích prostor, nebo dekorativní či ozdobné úpravy stavby, nýbrž působit svou výškou na okolí.

10. Žalobce považuje stavební záměr za absurdní, když má na hranici pozemku vytvořit téměř 6metrový plot, jehož účelem je zabránit pohledům, což povede k nepřiměřenému zastínění sousedního pozemku ve vlastnictví žalobce a jeho manželky.

11. Žalobci není zřejmé, z čeho správní orgány vycházely, když došly k závěru, že nedojde k imisím v míře nepřiměřené místním poměrům. Žalobci není známo, že by stavby o výšce 6 m zabraňující pohledům a vytvářející stín na sousedních pozemcích byly v dané lokalitě typické. Jedná se o lokalitu venkovského typu s rodinnými domy a velkým rozhledem do krajiny s vysokou mírou oslunění pozemku. Rodinné domy jsou odděleny ploty po pravé i levé straně a je tak běžné, že dochází ke kontaktu mezi sousedy. Osoba zúčastněná na řízení tuto situaci vyřešila tak, že na hranici svého pozemku vybudovala 2metrový betonový plot hned vedle plotu žalobce, aby nedocházelo k pohledům na jeho pozemek. Správní orgány se nikterak nevypořádaly s otázkou, zda stavby tohoto typu jsou v této lokalitě obvyklé, pouze odkázaly na to, že stavba je povolena v souladu se všemi předpisy o technických požadavcích na výstavbu.

12. Správní orgány nepopsaly, z jakých podkladů pro rozhodnutí vycházely, když námitku neobvyklosti výše zdi posuzovaly. Stejně tak neodůvodnily, jaká logicky strukturovaná argumentace k tomuto závěru vedla. Vypořádání této námitky tak naprosto postrádá odůvodnění. V místní zástavbě je přitom zcela typický plot o výšce 1,5–1,8 m, který je ve většině případech průhledný.

13. Správní orgán I. stupně na den 15. 6. 2021 nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě stavby. V rámci tohoto místního šetření se nikterak nezabýval tím, jaké hraniční zahradní stavby a jejich stíněnou jsou v místě obvyklé. Správní orgán I. stupně pak v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkazuje na studii oslunění pozemku, přičemž došel k závěru, že pozemek žalobce je osluněn 50 % po dobu 5 hodin, jsou tudíž splněna kritéria, která stanovuje norma ČSN 73 4301, ačkoli zcela pominul, zda taková míra oslunění je obvyklá místním poměrům. Přestože správní orgán I. stupně uvedl, že pozemek žalobce je již zastíněn jinými rodinnými domy, povolil stavební záměr, který míru zastínění pozemku ještě zvýší.

14. Správní orgány nemohou stanovovat ani omlouvat zastínění pozemku žalobce a jeho manželky tím, že pouze odkáží na možnost rekreace na jiné straně pozemku, a nikterak se s námitkou týkající se obvyklých místních poměrů. Místní šetření mělo proběhnout právě za účelem zjištění obvyklého stavu místa, tedy druhů plotů a případného zastínění ze strany těchto plotů či jiných staveb. Správní orgán I. stupně v rámci místního šetření pouze nechal doplnit stavební dokumentaci, vyjasňoval si, zda jde o samostatnou doplňkovou stavbu či přístavbu, a nechal zpracovat studii oslunění, na kterou v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkázal, aniž by ji jakkoli zhodnotil ve vztahu k místním obvyklým poměrům.

15. Přestože se správní orgány ztotožňují s tvrzením, že nelze zajistit absolutní míru soukromí, zcela protichůdně povolí stavební záměr, který má svým účelem zdánlivě zajišťovat absolutní soukromí, ačkoli ho nelze dosáhnout.

16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že žalobce ve svém vyjádření nesouhlasí se základními principy právního státu, což není pravdou. Žalobce uváděl, že se správní orgán I. stupně řádně nevypořádal s námitkami uvedenými ve vyjádření žalobce.

17. Žalobce nesouhlasí, že došlo k řádnému vypořádání jeho námitek, když v napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí, že stavební úřad nevhodně uvedl pouze sekce věnované jednotlivým částem vyjádření. To však žalovaný nepovažuje za vadu, která by měla závažný charakter.

18. Žalovaný na jedné straně nepovažuje námitky žalobce uvedené v bodě III. jeho vyjádření za námitky, se kterými by se správní orgán měl vypořádat, přesto rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil a doplnil tak, jako by se správní orgán I. stupně s těmito námitkami vypořádat měl. Takový postup je zmatečný a protichůdný. Žalovaný nesprávně omezuje rozsah námitek pouze na doslovné vyjádření podle § 94n odst. 3 stavebního zákona, s tím, že jakmile v tomto ustanovení není uvedeno, že se lze vyjádřit k základním zásadám vedeného správního řízení, není potřeba takovéto vyjádření či námitky posuzovat a zabývat se jimi.

19. Žalovaný se dále ztotožnil i s názorem správního orgánu I. stupně, dle nějž hodnocení postupů správních orgánů nepřísluší účastníku řízení. Takové tvrzení je ale hrubě nepřesné a v rozporu s principy dobré správy.

20. Porušení zásady zákonnosti je podrobně popsáno ve vyjádření žalobce. Žalobce má za to, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a vyplývá z nezákonného procesního postupu. Tuto námitku považuje za nedůvodnou i žalovaný v napadeném rozhodnutí, v němž opět omezuje rozsah možnosti podání námitek pouze na doslovné znění § 94n odst. 3 stavebního zákona s vynětím možnosti podat námitky proti postupu správního orgánu, který nerespektuje základní zásady správního řízení.

21. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že nedošlo ke zpochybnění účastenství. Stejně tak uvádí správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí. Přitom stavebník ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2021 explicitně uvedl, že má pochybnosti o tom, zda jsou účastníci řízení vůbec aktivně legitimováni podat námitky. Správní orgán I. stupně tak měl zkoumat, v čem jsou spatřovány pochybnosti o legitimaci účastníků řízení námitky podat. Závěr správního orgánu I. stupně o tom, že okruh účastníků nebyl nikým zpochybněn, je proto v rozporu s podklady pro rozhodnutí a skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. To nerespektoval ani žalovaný, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že předmětem vyjádření stavebníka není účastenství odvolatelů, ale rozsah námitek ve smyslu § 94n odst. 3 stavebního zákona. Vyjádření žalovaného 22. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by odvolací důvody žalobce byly zcela opomenuty, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy či že by byly odvolací důvody posouzeny nesprávně v jejich souhrnu a komplexnosti.

23. Jak žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, účel předmětné stavby je jednoznačně „sklad zahradního nábytku a techniky“, nikoli zamezení pohledu. Správní orgán I. stupně proto správně v popisu předmětné stavby uvedl, že se jedná o sklad zahradního nábytku a techniky a dále pak ve svém rozhodnutí popsal samotnou atiku a její důvod. Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně splňuje obsahové náležitosti podle § 94p odst. 7 stavebního zákona ve spojení s § 13 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále též: „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), žalovaný rozvedl a odůvodnil v napadeném rozhodnutí.

24. Žalobce měl stejně jako ostatní účastníci řízení právo po celou dobu správního řízení nahlížet do spisu, seznámit se se záměrem, všemi podklady a skutečnostmi, stejně jako ve stanovené lhůtě podávat námitky. Ze spisového materiálu vyplývá, že zmocněnec žalobce nahlížel ve dnech 7. 6. 2021 a 19. 7. 2021 do spisu a pořídil si z něj fotodokumentaci. Žalobce tak nemůže zakládat žalobu na tom, že by o atice nevěděl či že mu byla úmyslně zatajována. Zabránění vzájemných pohledů na sousední pozemek při zachování právních předpisů by měla být priorita všech staveb, nikoli jejich zápor či vada.

25. K odkazům žalobce na odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný uvedl, že jednotlivé body odvolání vypořádal v části „K podanému odvolání uvádíme“ na str. 7 napadeného rozhodnutí.

26. Předmětná stavba není na hranici pozemků, jak uvádí žalobce, ale je umístěna ve vzdálenosti 2 m od hranice pozemku žalobce a jeho manželky. Namítané zastínění sousedního pozemku bylo v průběhu řízení vyvráceno studií zastínění pozemku zpracovanou Ing. Tomášem Karlíkem, z níž vyplývá, že oslunění daného pozemku vyhovuje pro rekreaci u rodinného domu. Tyto závěry jsou též zpracovány do Souhrnné technické zprávy – dodatek č. 1 autorizované Ing. Jiřím Beránkem, podle níž je posuzovaný pozemek v kritický den 1. března osluněn po dobu 5 hodin a vyhovuje tak z hlediska požadavku na oslunění rekreačních prostor ČSN 73 4301. V projednávané věci tak nelze hovořit o nepřiměřeném zastínění.

27. Ani podle judikatury Nejvyššího správního soudu nepostačí obecná námitka zastíněním zamýšlenou stavbou souseda; nutné je specifikovat, v jakém konkrétním ohledu zamýšlená stavba překračuje normy objektivního práva a proč svojí nepřiměřeností zasahuje do stěžovatelova vlastnického práva. Pokud žalobce se závěry zmíněné studie zastínění nesouhlasil, měl přesně uvést, v čem jeho nesouhlas spočívá, což neučinil. Žalobce měl v souladu § 52 věty prvé správního řádu povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení. Ani toto žalobce v průběhu správního řízení neučinil. Žalobce nepředložil žádný důkaz, který by studii zastínění či závěry z projektové dokumentace zpochybnil či vyvrátil.

28. Doplňkové stavby ke stavbám hlavním jsou v dané lokalitě běžné. Realizace doplňkové stavby na předmětném pozemku je přípustná, neboť je pozemek definován do plochy s rozdílným způsobem využití. Záměr je tak v souladu s Územním plánem Plzeň ve znění Změny č. 1.

29. Žádný právní předpis nestanovuje konkrétní obsah ústního jednání spojeného s ohledáním na místě. Jeho průběh je proto plně v kompetenci stavebního úřadu s ohledem na jeho správní uvážení.

30. Stejně jako správní orgán I. stupně došel žalovaný k závěru, že umístěním doplňkové stavby nedojde k imisím v míře nepřiměřené místním poměrům. Tato skutečnost vyplývá zejména ze studie zastínění pozemku a z projektové dokumentace. Předmětná stavba zároveň odpovídá obecným požadavkům na výstavbu.

31. Žalovaný si je vědom, že se správní orgán I. stupně plně nevypořádal s námitkami uvedenými v bodu III. vyjádření k podkladům rozhodnutí ve věci ze dne 21. 1. 2022. Z tohoto důvodu změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že jeho odůvodnění na str. 25 doplnil o text uvedený ve výroku napadeného rozhodnutí.

32. Rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Je tak možné v odvolacím řízení napravit případné nedostatky řízení a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, nebude–li porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Žalovaný tak byl oprávněn vypořádání námitek rozvinout. Dle rozhodovací praxe správních soudů pak řádné odůvodnění rozhodnutí nelze ztotožňovat s povinností poskytnout odpověď na každý jednotlivý uplatněný argument, neboť odpověď na základní námitky v sobě může konzumovat i odpověď na některé dílčí a související námitky.

33. Žalovaný neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně posoudil stavbu z pohledu stavebního zákona i prováděcích předpisů, výrok rozhodnutí v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnil, uvedl podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a výkladu právních předpisů a uvedl informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům.

34. K námitce nerespektování základních zásad správního řízení žalovaný uvedl, že žalobce v tomto bodu mísí povinnosti správního orgánu s právy účastníka řízení. Správní orgán musí postupovat v souladu s právními předpisy, ale kontrola nad jejich dodržováním přísluší nadřízenému správnímu orgánu. Účastník řízení může v souladu s § 94k psím. c) až e) stavebního zákona uplatňovat námitky proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě. K námitkám nesplňujícím tyto požadavky se nepřihlíží. V případě uvedení námitky či odvolacího důvodu nezákonnosti postupu správního orgánu je samozřejmě třeba se touto námitkou zabývat. Žalovaný posoudil průběh celého správního řízení i vydané rozhodnutí a neshledal žádnou nezákonnost, tedy ani porušení zásady zákonnosti ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu.

35. K námitce legitimnosti účastenství žalobce žalovaný uvedl, že okruh účastníků a jejich aktivní legitimaci určuje a posuzuje správní orgán I. stupně. Účastníci řízení jsou taxativně vymezeni v § 94k stavebního zákona, jejich okruh tak nelze rozšiřovat podle jiných zákonných ustanovení. Správní orgán musí zdůvodnit, jakou úvahou se při vymezování jednotlivých účastníků řídil, přičemž tak správní orgán I. stupně učinil na str. 5 svého rozhodnutí. S žalobcem bylo po celou dobu řízení jednáno jako s účastníkem, měl právo uplatňovat svá procesní práva, což činil. Žádným způsobem nedošlo ke zkrácení žalobcových procesních práv. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 36. K žalobě se vyjádřila i osoba zúčastněná na řízení, stavebník O. B. Uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou a zcela se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného.

37. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně posoudil stavbu jak z pohledu požadavků dle stavebního zákona, tak i z hlediska příslušných prováděcích právních předpisů, výrok rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůvodnil, zároveň uvedl podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a uvedl informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

38. Doplňkové stavby ke stavbám hlavním jsou v dané lokalitě zcela běžné, realizace předmětné stavby je v souladu s Územním plánem Plzeň ve znění Změny č. 1.

39. Umístěním doplňkové stavby nedojde k imisím v míře nepřiměřené místním poměrům. Tato skutečnost vyplývá zejména ze studie zastínění pozemku z 7/2021 a z projektové dokumentace. Stavba zároveň odpovídá obecným požadavkům na výstavbu.

40. Doplňková stavba se nenachází na hranici pozemků, ale je umístěna ve vzdálenosti 2 metry od hranice pozemku žalobce a jeho manželky, což zároveň splňuje podmínku vyplývající z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

41. Nepřiměřené zastínění sousedního pozemku bylo již v průběhu řízení vyvráceno studií zastínění, ze které vyplývá, že pozemek žalobce z hlediska proslunění vyhovuje pro rekreaci u rodinného domu. Tyto závěry jsou též zpracovány do Souhrnné technické zprávy – dodatek č. 1, podle které je posuzovaný pozemek v kritický den 1. března osluněn po dobu pěti hodin a vyhovuje tedy z hlediska požadavku na oslunění rekreačních prostor ČSN 73 4301. V daném případě i s ohledem na okolní zástavbu a umístění stavebního záměru ve vztahu k okolní zástavbě tedy nedochází k zastínění sousedního pozemku nad míru přiměřenou místním poměrům. Žalobce nepředložil žádný důkaz, kterým by předmětnou studii zastínění či závěry z projektové dokumentace zpochybnil či vyvrátil.

42. Žalobce dále nepředložil jediný důkaz na podporu svého tvrzení, že předmětná stavba ruší jeho práva v nepoměrně větší míře, než jaká jsou přiznána osobě zúčastněné na řízení. Ve vztahu k námitce vztahující se k obavě imisí stíněním, která představuje významné omezení vlastnického práva žalobce a jeho manželky nepřiměřené místním poměrům, se osoba zúčastněná na řízení ztotožňuje s odkazem žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020, č. j. 4 As 391/2019–32, a závěry v něm uvedené, které jsou platné pro tuto věc. Předmětná stavba je umístěna nikoliv v rovinatém terénu, ale v terénu svažitém. V tomto ohledu je tedy rovněž třeba rozměry stavby hodnotit. Takto k předmětné stavbě přistupuje studie oslunění. Replika žalobce 43. Žalobce k vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení soudu doručil repliku, v níž uvedl, že nemá za to, že by byl předmět řízení dostatečně a v úplnosti vymezen. Jedná se zejména o atiku, jejíž hlavní funkcí je zabraňování pohledům, která není v rámci řízení nikterak posuzována a dávána do kontextu celého správního řízení. Absence posouzení atiky jako zdi proti zabránění pohledům má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci správními orgány.

44. Dle žalobcova mínění správní orgány nepracovaly se studií oslunění pozemku ve vztahu k okolním stavbám a míře oslunění typické pro danou lokalitu. Žalovaný i správní orgán I. stupně pouze laxně odkázali na formální naplnění hodnot nutných pro dobu oslunění určitého pozemku a v souhrnu konstatovali, že jakmile je naplněna příslušná technická norma týkající se nutné doby slunění pozemku, jedná se o stavbu, kterou lze povolit.

45. Technické normy ale nejsou právním předpisem, mají pouze doporučující charakter, je tak nutné, aby s nimi správní orgány pracovaly s potřebnou mírou obezřetnosti, a při jejich aplikaci pouze toliko neuzavřely, že pokud je naplněna určitá míra proslunění pozemku uvedená v technické normě, jde o stavbu, jež naplňuje obecné požadavky na výstavbu. Pro danou lokalitu je typická vysoká míra oslunění pozemku, a to o mnoho vyšší než například pro centrum města nebo než jakou uvádí obecná technická norma. Nelze tak pouze jednoduše provést studii oslunění a v případě dodržení limitu zjednodušeně konstatovat, že stavba je v souladu s právními předpisy a přiměřená místním poměrům.

46. Žalobce nesouhlasí s tím, že by předmětná stavba byla obvyklá v dané lokalitě. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nikterak nedokládají, že by bylo typické pro danou lokalitu umístění staveb, jež zabraňují pohledům, na sousední pozemky. Zabránění pohledům předmětnou stavbou není jen sekundárním vlivem stavby, ale vzhledem k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ze dne 9. 8. 2021, jde o zcela primární záměr. Přestože žalovaný i osoba zúčastněná na řízení namítají, že žalobce byl seznámen s tím, že předmětná stavba má zabraňovat pohledům na sousední pozemek, správní orgány s tím nikterak nepracovaly. Správní orgán I. stupně vůbec nezkoumal, zda jde o stavbu obvyklou pro danou lokalitu a zda jde o řešení zcela nezbytné pro zachování míry soukromí na pozemku osoby zúčastněné na řízení.

47. Ke své replice přiložil žalobce fotografie, z nichž je patrné, že již došlo k částečné realizaci stavby. Osoba zúčastněná na řízení nejprve vytyčila zeď, která nyní pouze brání pohledům, potažmo i stíní, ale nikterak na ni nenavazuje zbytek stavby. Je otázkou, jak lze napojit zbytek předmětné stavby na zeď, která je stavebně a technicky ukončena a není možné na ni navázat ostatním zdivem tak, aby byla stavba provedena v souladu s napadeným rozhodnutím. Obdobně tak platí i pro pokládku střechy. Žalobce má důvodné obavy, že osoba zúčastněná na řízení již nemá v úmyslu provádět stavbu v souladu s napadeným rozhodnutím. Je zcela zřejmé, že úmyslem osoby zúčastněné na řízení nebylo postavit předmětnou stavbu, ale zeď zabraňující domnělým pohledům na pozemek osoby zúčastněné. Jednání ve věci 48. Ve věci se dne 29. 3. 2023 konalo jednání, jehož se zúčastnil žalobce se svou zástupkyní Mgr. Veronikou Novákovou (i. s. žalobcova zástupce, JUDr. Bc. Jakuba Šauera, LL.M., advokáta), zástupce osoby zúčastněné na řízení JUDr. Karel Vodička, LL.M, advokát, a pověřená zaměstnankyně žalovaného, Mgr. Lucie Jágerová. Zástupkyně žalobce odkázala na žalobu a vyjádření, které žalobce písemně učinil v reakci na stanoviska žalovaného a osoby zúčastněné na řízení. Pověřená zaměstnankyně žalovaného rovněž odkázala na vyjádření k žalobě a dále na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Krátce se pak vyjádřila k některým žalobním námitkám. Zástupce osoby zúčastněné na řízení rovněž odkázal na písemné vyjádření k věci a podotknul, že stavba je budována zcela v souladu s povolením a jen za jejím deklarovaným účelem.

49. Zástupkyně žalobce uvedla, že netrvá na provedení těch důkazů, které jsou obsaženy ve správním spise. Setrvala však na návrhu provést k důkazu fotografie zachycující realizaci stavby a na zvážení soudu ponechala, zda nebude cítit potřebu ozřejmit některé skutkové okolnosti účastnickým výslechem přítomného žalobce. Strana žalovaná ani osoba zúčastněná na řízení důkazní návrhy neuplatnily.

50. Soud dokazování neprováděl. Fotografie zachycující realizaci stavby považoval za důkaz nadbytečný, který z povahy věci nemohl přispět k náležitému zjištění skutkového stavu věci. Otázka samotné realizace stavby přesahuje meze přezkumu napadeného rozhodnutí, soud není v tomto řízení oprávněn hodnotit, zda je stavba prováděna v souladu nebo v rozporu s napadeným rozhodnutím. Návrh důkazu účastnickým výslechem žalobce pak soud považoval za nikoli řádně učiněný, neboť se neupínal k žádnému konkrétnímu skutkovému tvrzení, a proto nebylo jasné, co jím má být prokazováno. Nadto byl učiněn podmíněně: měl být proveden toliko tehdy, pokud by soud naznal, že některé skutkové otázky nutno jeho prostřednictvím objasnit.

51. Ve svých konečných návrzích setrvali účastníci i osoba zúčastněná na řízení na svých stanoviscích, zástupkyně žalobce ještě zdůraznila některé argumenty obsažené v žalobě týkající se posouzení hlavního účelu stavby, přičemž podotkla, že studie zastínění i příslušná vyhláška mají toliko podpůrný charakter. Posouzení věci 52. Soud pouze pro přehlednost věci konstatuje, že původně na straně žalující vystupovala i žalobcova manželka, K. B. Ta však odmítla zaplatit soudní poplatek za žalobu s tím, že ve věci soud stejně musí rozhodnout shodně ve vztahu k oběma žalobcům. Proto považovala za neúčelné navyšovat své náklady o zaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 77 A 42/2022–90, tak soud řízení o její žalobě zastavil, a její účast v řízení tím ukončil.

53. Žalobce proti napadenému rozhodnutí uplatnil celkem 5 okruhů žalobních námitek [nedostatek ve vymezení předmětu řízení, nezohlednění všech rozhodných skutečností, nedostatečné vypořádání se s námitkami žalobců, nerespektování základních zásad správního řízení, legitimnost účastenství žalobců]. Soud zvažoval, v jakém pořadí by vznesené námitky měly být vypořádány. Uzavřel, že procesně nejvhodnější bude vypořádat nejprve v pořadí třetí uplatněnou žalobní námitku, která je nazvána „Nedostatečné vypořádání se s námitkami žalobců“, neboť ta, pokud by byla shledána důvodnou, by mohla konstituovat vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Za takové situace by pak postrádalo smysl věnovat se dalším žalobním námitkám.

54. Žalobní námitka míří na způsob, kterým byla nejprve správním orgánem I. stupně a posléze žalovaným vypořádána námitka žalobce uvedená v bodě III jeho posledního vyjádření se k věci v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. Žalobce má za to, že správní orgán I. stupně tuto námitku nevypořádal vůbec, žalovaný pak uvedl, že se v daném případě nejednalo o žalobcovo vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, resp. k meritu věci, ale pouze o jeho názor na fungování právního státu v této oblasti. Přesto však dle žalobce změnil odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že do něj doplnil vypořádání této námitky. To je podle žalobce zmatečný a protichůdný postup. Žalovaný nesprávně omezuje rozsah námitek pouze na doslovné vyjádření § 94n odst. 3 stavebního zákona.

55. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že výrokem I. došlo ke změně odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že pod bodem 1) byl nahrazen text odůvodnění na straně 3 tak, že se uskutečněného úkonu dne 6. 1. 2022 zúčastnil nikoli „A. E. B. nar. X“, ale „I. B., narozený X“; pod bodem 2) bylo odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně na straně 25 v části „K vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 21. 1. 2022 (č. j.: UMO5/0083/2022) výše uvedeného účastníka řízení PhDr. I. B. a K. B., X stavební úřad uvádí:“ doplněno o text: „Odvolací správní orgán se uvedenou větou v odvolateli zmíněném bodu 9) na str. 6 rozhodnutí o odvolání nevyjádřil k meritu věci, ale pouze v obecné rovině uvedl základní parametry rozhodování. Polemika nad základními principy právního státu není předmětem tohoto společného řízení. Nejde tedy o vyjádření k podkladům rozhodnutí, resp. k meritu věci, ale jde pouze o právní názor na fungování právního státu v této oblasti. Domníváme se, že tyto úvahy jsou dostatečně odůvodněny a vysvětleny v rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Nad rámec výše uvedeného sdělujeme, že námitka týkající se závěru odvolacího správního orgánu v rozhodnutí o odvolání v bodu 9) na str. 6 není vyjádřením k podkladům rozhodnutí, neboť rozhodnutí odvolacího správního orgánu není podkladem rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 94n odst. 3 stavebního zákona může osoba, která je účastníkem řízení podle § 94k písm. c) až e) stavebního zákona, uplatňovat námitky proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě. Odvolatelům tedy v řízení vedeném stavebním úřadem nepřísluší právo podat námitky proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“ 56. Z obsahu správního spisu dále soud zjistil, že žalobce ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 1. 2022, pod bodem III. nazvaným „Závěrem ke stanovisku“ uvádí jednak to, že stavební úřad stále nevymezil předmět řízení v souladu se spisovým materiálem, dále že stavební úřad by měl řádně a pečlivě posoudit námitku ohledně imise pohledem ve vztahu ke zmiňovanému účelu stavby a případně zvážit negativní účinky, které bude mít stavební záměr na jeho pozemek. Konečně žalobce uvedl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného (vyjádřeným v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně), podle něhož stavební úřad posoudil řádně stavební záměr, zda odpovídá veškerým požadavkům vyplývajícím z právních předpisů s tím, že pokud je tomu tak, nemůže docházet k omezení práv žalobce. S touto tezí žalobce vyslovil svůj nesouhlas s tím, že v rámci požadavků na výstavbu se nijak nezohledňují námitky občanskoprávní povahy, které vznášejí především dotčené osoby. Pokud tak tyto učiní, je povinností správních orgánů zkoumat všechny relevantní skutečnosti a posoudit je optikou i občanskoprávních zásad a předpisů. V daném případě je dle žalobce „zcela jasné, že žadatel (tj. v tomto řízení osoba zúčastněná na řízení, Ondřej Bacho, pozn. soudu) se snaží zajistit si vyšší, nebo dokonce absolutní míru soukromí na svém pozemku, a to na úkor práv ostatních účastníků řízení.“ 57. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je patrné, že bod III. vyjádření žalobce v něm nebyl specificky vypořádán, tj. že by v odůvodnění byla pasáž věnována právě jen jeho obsahu.

58. Jak už soud shora zmínil, napadeným rozhodnutím žalovaný částečně změnil, resp. doplnil odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně právě o výslovnou reakci vypořádávající se specificky s tvrzeními obsaženými v části III. vyjádření žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že ze strany správního orgánu I. stupně došlo k vypořádání věcných námitek uplatněných mj. žalobcem a že konstatování žalovaného obsažené v jeho předchozím kasačním rozhodnutí nutno chápat tak, že po posouzení stavebního záměru nebylo zjištěno žádné omezení práv vlastníků sousedních pozemků nad rámec veřejnoprávní úpravy, nikoli absolutní nedotčení práv sousedů. V ostatním pak žalovaný v dané větě pouze konstatoval základní parametry rozhodování, nejednalo se o vyjádření k meritu věci.

59. K uplatněné žalobní námitce pak soud nejprve konstatuje, že neshledal, že by žalovaný konstatoval, že žalobce nesouhlasí s principy právního státu. Žalovaný toliko uvedl, že pokud žalobce nesouhlasí s principy právního státu, není to předmětem tohoto společného řízení. Jedná se přitom o stylisticky ne zcela dobře formulovanou reakci na námitku obsaženou ve vypořádávaném bodě III. vyjádření žalobce (a jeho manželky) k podkladům pro vydání rozhodnutí mající sdělit to, že žalobcova argumentace (resp. ta její část, jež nebyla fakticky pojednána v ostatním obsahu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně) je poměrně abstraktní a nabývá až polemiky se stávajícím nastavením procesní úpravy řízení o vydání společného povolení.

60. Postup žalovaného, který změnil (doplnil) odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, soud nepovažuje za zmatečný a protichůdný, jak tvrdí žalobce. V rozhodovací praxi správních soudů je dlouhodobě a ustáleně konstatováno, že při rozhodování o odvolání je zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu nástrojem pro řešení až krajních vad takového rozhodnutí, které v zásadě nelze zhojit jinak. Zákonem preferovaným způsobem řešení vad rozhodnutí správního orgánu I. stupně je naopak jeho změna podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Důvodem toho je zájem na ekonomice řízení. Limitem takového postupu je zejména zachování procesních práv účastníků řízení. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018–34: „Nejvyšší správní soud shrnuje, že zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň je až krajní možností, jak řešit vady prvostupňového rozhodnutí zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit, a tím vzniklou nezákonnost či nesprávnost odstranit, je odvolací orgán povinen tak v zájmu ekonomie řízení učinit. Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než prvostupňový správní orgán. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení bylo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé. Změna rozhodnutí nepřipadá v úvahu, pokud by připravila o možnost odvolání účastníka, kterému se v řízení ukládá povinnost, a mohla by mu tím způsobit újmu.“ 61. I když tedy odvolací správní orgán shledá v rozhodnutí správního orgánu I. stupně vady, může (a zásadně má) sám přistoupit k jejich nápravě, je–li to možné. Prvotním kritériem při řešení otázky, zda je takový postup možný, je právě povaha a intenzita zjištěných vad odvoláním napadeného rozhodnutí, k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 As 24/2009–93, v němž kasační soud konstatoval: „Odvolání je řádným opravným prostředkem a smyslem odvolacího řízení je nejen posouzení zákonnosti prvostupňového rozhodnutí, ale i odstranění vad prvostupňového řízení. Vady shledané v prvostupňovém řízení nebo rozhodnutí lze v odvolacím řízení odstranit, pokud nejsou takové intenzity či rozsahu, že je nutné provedení nového řízení před správním orgánem I. stupně. Jen v tom případě odvolací orgán odvoláním napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí podle § 90 odst. 1 písm. b) správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. Doplnění řízení před odvolacím orgánem může vyústit jak ve zrušení rozhodnutí, tak v jeho změnu podle § 90 odst. 1 správního řádu, ale může být i potvrzením správnosti napadeného rozhodnutí a pak je na místě zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu.“ 62. Postup žalovaného, který se explicitně vyjádřil k námitce žalobce obsažené v části III. jeho vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak odstraňoval určitý nedostatek rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který ale nedosahoval takové intenzity, aby o něm žalovaný hovořil jako o vadě (když konstatoval, že ta část tohoto vyjádření, která zůstala bez explicitní reakce správního orgánu I. stupně, nenaplňovala obsahové předpoklady námitky stanovené § 94n odst. 3 stavebního zákona, ani nebyla vyjádřením k podkladům pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu), tím méně jako o vadě, pro kterou by snad bylo nutno rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit. Současně však sám považoval za vhodné na obsah této argumentace reagovat, pročež tak učinil. Nepochybně tak žalovaný zvýšil žalobcův procesní komfort, neboť se mu dostalo výslovné reakce i na tu část jeho argumentace, která byla spíše obecnou polemikou s procesním nastavením řízení o vydání společného povolení. Žalovaný tím však neodstraňoval nějaký kvalifikovaný nedostatek odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně stricto sensu. Ostatně, snaha žalovaného vypořádat se pokud možno v celé šíři s argumentací žalobce a jeho manželky je z celého odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně patrná. V tomto ohledu pak také nelze pouštět ze zřetele, že rozhodnutí obou stupňů správních orgánů nutno chápat tak, že vytvářejí jediný celek, jak Nejvyšší správní soud uvedl již ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008–73. Zásadně proto není vyloučeno doplňování rozhodnutí správního orgánu I. stupně skrze rozhodnutí správního orgánu odvolacího.

63. Soudu navíc není zcela jasné, v čem v tomto ohledu žalobce spatřuje porušení svých veřejných subjektivních práv. Namítá–li, že se správní orgán I. stupně s předmětnou částí jeho argumentace obsažené v části III. jeho vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí dostatečně nezabýval, přičemž žalovaný tuto vadu napravil, jeví se nepřípadným jej za to jedním dechem kritizovat. Žalobce přitom (kromě dílčí námitky, kterou soud vypořádá níže) ani věcně nepolemizuje s obsahem této části odůvodnění napadeného rozhodnutí.

64. Pokud pak žalobce dále namítá, že již správní orgán I. stupně nevypořádal jeho argumentaci uplatněnou ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, ale „vybral pouze některé z námitek, se kterými se vypořádá, a ostatní ponechal bez vyřízení“, opomíjí již specifikovat, kterou jeho námitkou se konkrétně snad správní orgány nezabývaly. Ačkoliv obecně vzato není pochyb o tom, že správní orgány jsou povinny v odůvodnění svých rozhodnutí uvést, jak se vypořádaly s námitkami účastníků (§ 68 odst. 3 správního řádu), samotný fakt, že konkrétní námitka zůstala explicitně nevypořádána, ještě sám o sobě automaticky nezpůsobuje nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Správní orgány totiž nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38). Žalobce ovšem žádná konkrétní tvrzení o tom, která z jeho námitek snad měla zůstat zcela bez povšimnutí správních orgánů, ve své žalobě neuvádí, přičemž není věcí soudu, aby svou pátrací činností doplňoval či nahrazoval žalobní argumentaci. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že nevymezí–li žalobce srozumitelně a jednoznačně konkrétní skutkové či právní důvody tvrzené nezákonnosti nebo procesní vady jím napadaného správního aktu, ale toliko obecně poukazuje na rozpor postupu správních orgánů se zákonem, není povinností soudu za žalobce spekulativně domýšlet další argumenty či vybírat z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Z toho důvodu ani v této věci soud nebude za žalobce vyhledávat, zda všechny jeho námitky byly řádným způsobem v plné šíři vypořádány: omezí se v míře obecnosti, kterou mu tato část žalobní argumentace dovoluje, na konstatování, že neshledal, že by některá žalobcova námitka zůstala v průběhu správního řízení zcela oslyšena.

65. Soud konečně nesouhlasí se žalobcem, že žalovaný omezuje rozsah námitek na doslovné vyjádření § 94n odst. 3 stavebního zákona, přičemž pokud v něm není uvedeno, že se lze vyjádřit k základním zásadám vedení správního řízení, není potřeba takovéto vyjádření a námitky posuzovat a zabývat se jimi. Argument ustanovením § 94n odst. 3 stavebního zákona je uveden na straně 5 napadeného rozhodnutí. Je z něj zřejmé, že se upíná k závěru žalovaného, podle něhož nesouhlas odvolatelů (tj. žalobce a jeho manželky) s tím, co předtím žalovaný konstatoval v rámci svého předchozího kasačního rozhodnutí pod bodem 9, není námitkou ve smyslu § 94n odst. 3 stavebního zákona. V této souvislosti soud pro přehlednost věci znovu opakuje, že žalobce se vymezoval vůči konstatování žalovaného, podle něhož „stavební úřad posoudil stavební záměr, zda odpovídá veškerým požadavkům vyplývajícím z právních předpisů. Pokud stavební záměr splňuje veškeré požadavky, nemůže tak docházet k omezení práv odvolatele.“ 66. Pakliže žalovaný v napadeném rozhodnutí tento svůj závěr pouze rozvedl, resp. uvedl do kontextu tím, že se jedná toliko o to, že po posouzení stavebního záměru nebylo zjištěno žádné omezení práv vlastníků sousedních pozemků nad rámec veřejnoprávní úpravy, nikoli však absolutní nedotčení jakýchkoli práv sousedů, nespatřuje v tom soud jakékoli účelové zužování rozsahu možnosti uplatňování námitek dle § 94n odst. 3 stavebního zákona. Samo citované ustanovení pochopitelně nevylučuje, aby účastník řízení podle § 94k písm. c) až e) stavebního zákona uplatnil námitky, které spočívají v tvrzení o porušení jeho procesních práv v příslušném řízení (ty jsou přípustné s odkazem na příslušné ustanovení správního řádu ve spojení s § 192 odst. 1 stavebního zákona). I taková námitka však musí být zcela konkrétní: pokud by skutečně nabývala podoby vyjádření „k základním zásadám vedení správního řízení“, jak v žalobě uvádí sám žalobce, nezbývá soudu než ve vší obecnosti (žalobce nezmiňuje žádnou konkrétní základní zásadu, kterou má na mysli) konstatovat, že napadené rozhodnutí není platformou pro výměnu obecných názorů týkajících se základních zásad vedení správního řízení mezi správním orgánem a účastníky takového řízení. Pokud žalobce neuvedl, která základní zásada správního řízení měla být v jeho případě porušena a čím konkrétně se tak mělo stát (a přinejmenším v žalobě tak neučinil), nemohl důvodně očekávat, že se mu od žalovaného dostane jiné než obdobně obecné odpovědi.

67. Tento žalobní bod tedy soud neshledal důvodným.

68. V pořadí prvém žalobním bodu žalobce uvedl, že v průběhu řízení byl nedostatečně vymezen účel stavby. Nesouhlasí tak s konstatováním žalovaného, že správní orgán I. stupně odstranil nedostatky svého prvého rozhodnutí, mezi nimiž bylo právě nedostatečné vymezení stavby. Žalobci se jedná zejména o atiku, která má sloužit k zamezení výhledu na sousední pozemek (patřící žalobci a jeho manželce, pozn. soudu). Tento účel však není v rozhodnutích správních orgánů reflektován, což znesnadňuje žalobci ochranu jeho práv ve správním řízení, když mu není zcela jasné, jak má stavební záměr vypadat a čemu má sloužit.

69. Soud k této námitce nejprve konstatuje, že ze správního spisu vyplývá, že první rozhodnutí (společné povolení) správního orgánu I. stupně ze dne 13. 9. 2021, č. j. UMO5/1115/2021, bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 12. 2021, č. j. MMP/372164/21, zrušeno mj. proto, že jeho výroková část nesplňuje požadavky vyhlášky č. 503/2006 Sb., podle nichž má být ve společném povolení uveden mj. popis prostorového řešení stavby, zejména její půdorysná velikost, výška, tvar a základní údaje o její kapacitě, umístění stavby na pozemku, zejména minimální vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb a vymezení území dotčeného vlivy stavby. Žalovaný ve svém kasačním rozhodnutí přitom konstatoval, že „V napadeném rozhodnutí není dostatečně stanovena výška stavby (tj. minimální výška stavby včetně atiky), minimální vzdálenost od hranic pozemku a sousedních staveb ani vymezeno území dotčeného vlivy stavby. Došlo tak k porušení ustanovení § 13a odst. 1 písm. c), d) a e) vyhlášky č. 503/2006 Sb.“ 70. Podle § 13a odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb., platí: „Společné povolení, kterým se schvaluje stavební záměr, obsahuje a) stanovení druhu a účelu stavby, b) údaje o katastrálním území a parcelních číslech a druhu pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje a povoluje, c) popis prostorového řešení stavby, zejména její půdorysnou velikost, výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě, d) umístění stavby na pozemku, zejména minimální vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb, e) vymezení území dotčeného vlivy stavby.“ 71. Z toho soud dovozuje, že žalobce se mýlí, pokud činí sporným, zda správní orgán I. stupně vyhověl závaznému právnímu názoru žalovaného na základě toho, že neuvedl účel stavby v souladu se žalobcovou představou. Žalovaný totiž ve svém předchozím kasačním rozhodnutí nijak správní orgán I. stupně nezavázal, pokud jde o vymezení účelu stavby. Jak plyne ze shora uvedené citace § 13a odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb., vymezení účelu stavby je coby obsahová náležitost společného povolení zakotveno v jejím ustanovení § 13a odst. 1 písm. a). Žalovaný však ve svém předchozím kasačním rozhodnutí shledal vadu původního rozhodnutí správního orgánu I. stupně toliko ve vztahu k § 13a odst. 1 písm. c), d) a e) vyhlášky č. 503/2006 Sb.

72. Účel stavby je pojem, který není legálně definován. Kromě již citovaného § 13a odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb., se s ním lze setkat např. v § 125 odst. 2 stavebního zákona upravujícího dokumentaci skutečného provedení stavby („Nejsou–li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.“), patrně podstatnější je však § 126 odst. 1 stavebního zákona, který stanoví: „Stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu. Nevyžaduje–li stavba kolaudaci podle § 119 odst. 1, lze ji užívat jen k účelu vymezenému v povolení stavby.“ Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 1 As 173/2019–61: „Účel stavby je podstatný především pro následné užívání stavby, neboť jak uvádí stavební zákon v § 126 odst. 1: (…). Musí tedy být natolik určitý, aby bylo možné posoudit, kdy vlastník užívá stavbu v mezích povoleného účelu a kdy již z těchto mezí vykročil.“ Samozřejmě však nelze popřít, že vymezení účelu stavby nemusí být bez významu i pro účastníky řízení o její povolení, tedy i pro řízení o společném povolení, jakkoli účastníci řízení mohou informace o účelu stavby získat i jinak. Nejvyšší správní soud totiž v odkazovaném rozsudku dospěl k závěru, že ani výslovné neuvedení účelu stavby nemusí mít nutně vliv na zákonnost stavebního povolení. V jím řešením případě totiž: „V případě transformovny je účel seznatelný již z názvu stavby. Současně se jedná o účel natolik specifický a úzký (zařízení sloužící k přeměně elektrického napětí ze 110kV na 22kV), že chybějící výslovné uvedení účelu nemůže mít vliv ani na pozdější posouzení, zda je stavba užívána v souladu s vydanými povoleními.“ Z toho plyne, že pokud je účel stavby objektivně zjistitelný i z jiných skutečností, nemusí nutně absence jeho uvedení v rozhodnutích správních orgánů způsobovat jejich nezákonnost. Bude tak nutno v konkrétním případě přihlížet k okolnostem věci.

73. Soud má za to, že v nyní řešeném případě správní orgány nepochybily, pokud za účel jimi povolované stavby uvedly sklad zahradního nábytku a techniky. Tento účel předmětné stavby vychází z projektové dokumentace. Z hlediska uplatněného žalobního bodu panuje spor toliko o tom, zda to, že atika této stavby má plnit i roli zamezující pohledu na pozemek žalobce, mělo být uvedeno v napadeném rozhodnutí (a rozhodnutí správního orgánu I. stupně) jako samostatný účel stavby. Soud je přesvědčen o tom, že nikoli. Atiku coby architektonický prvek je třeba považovat za součást stavby. Na jejím účelu totiž atika nic nemění. Ať už se na předmětné stavbě atika nachází nebo ne, stále se jedná o sklad zahradního nábytku a techniky. Právě takové vymezení posléze umožňuje hodnotit, zda je daná stavba využívána k vymezenému účelu, opět bez ohledu na to, zda je na ní zbudována atika či nikoli. Skutečnost, že atika může navíc sloužit coby vizuální zábrana, již není rozhodující. Oprávněnost jejího zbudování je třeba posuzovat v kontextu celé stavby. Pokud stavba včetně atiky odpovídá všem veřejnoprávním nárokům na ni kladeným, není možno se nad rámec toho bez dalšího domáhat ještě „samostatného“ projednání a posuzování konkrétních prvků příslušné stavby a tyto znovu přezkoumávat. Navíc, dovozovat povinnost uvádět ve výrocích rozhodnutí stavebních úřadů účelové vymezení všech prvků konkrétní povolované stavby se jeví neúčelně. Bylo by totiž nutno uvažovat o tom, kam až tato povinnost sahá: konkrétně zda je nutno věnovat zvláštní pozornost každému prvku stavby, který neslouží přímo hlavnímu účelu takové stavby coby celku. Není výjimkou, že určité prvky stavby mohou plnit více funkcí zároveň. Představitelné jsou pak i takové součásti stavby, které se z hlediska jejího účelu jeví vůbec nadbytečnými, například různé estetické prvky. Rozhodující je však ten účel stavby, kterému stavba slouží svým celkovým určením. V daném případě jde o sklad zahradního nábytku a techniky. Správní orgány neměly důvod, tím méně povinnost do vymezení účelu stavby zahrnovat i jednotlivé dílčí funkce součástí této stavby, tedy i její atiky.

74. Soud nepřehlédnul, že žalobce v této souvislosti uvádí citaci stavebníka z jeho vyjádření k námitkám žalobce a jeho ženy ze dne 9. 8. 2021, v níž stavebník uvedl, že nová atika má sloužit k zamezení výhledu na pozemek žalobce, což jinými slovy zopakoval správní orgán I. stupně v odůvodnění svého prvého rozhodnutí. Z toho však podle názoru soudu nelze dovozovat, že samotná předmětná stavba má fakticky jiný účel, než ke kterému směřuje vydané společné povolení. Žalobce tu dezinterpretuje kontext, ve kterém jím zmíněné citace zazněly: jednalo se totiž v obou případech na reakci na námitky samotného žalobce, který se naopak původně sám domáhal ochrany před nebezpečím imisí pohledem ze strany stavebníka. Žalobcem citované výroky stavebníka tak ve skutečnosti představují reakci právě na tyto jeho dříve ve správním řízení uplatněné námitky.

75. Jelikož správní orgány neměly v daném případě povinnost do vymezení účelu předmětné stavby zahrnovat i vymezení účelu atiky, nemohla tím být porušena ani žalobcova subjektivní veřejná práva, neboť nelze dovozovat, že měl coby účastník řízení o vydání společného povolení veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgány takové vymezení do svých rozhodnutí uvedly. Současně soud nemůže přisvědčit ani dílčímu argumentu, o který se tento žalobní bod rovněž opírá, totiž že se žalobce v důsledku absence tohoto vymezení nemohl účinně bránit v řízení námitkami.

76. Ze správního spisu soud zjistil, že již ve svých námitkách ze dne 14. 6. 2021 žalobce oponoval navrhované stavbě mj. s tím, že nesouhlasí, aby na ní byla zřízena terasa, a to kvůli možným imisím v podobě hluku a světelného smogu na jeho vlastní pozemek (bod B námitek) a rovněž kvůli tomu, že by mohl být vystaven imisi pohledů ze strany stavebníka (bod C námitek). Žalobce přitom tehdy namítal, že dojde ke značenému zásahu do jeho soukromí. Tyto námitky byly dále projednány na ústním jednání spojeném s ohledáním v místě stavby uskutečněném dne 15. 6. 2021 a vedly k dalším požadavkům ze strany správního orgánu I. stupně. Rovněž ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 26. 7. 2021 akcentoval žalobce kromě jiného i otázku zachování svého soukromí. Stavebník ve svém podání z téhož dne uvedl, že nová atika bude sloužit právě proto, aby sám neměl výhled na sousední pozemek patřící žalobci a jeho ženě a aby jim byla zachována dosavadní pohoda bydlení, k čemuž přispívá i již vybudovaný dvoumetrový betonový plot, který už nyní chrání sousední pozemek před pohledy ze strany stavebníka. Ve svém odvolání ze dne 8. 10. 2021 proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně (v jehož podmínkách bylo na základě žalobcem uplatněné námitky mj. stanoveno, že střecha záměru nebude používána jako terasa či pochozí střecha) pak žalobce polemizuje mj. právě i s funkcí atiky (str. 4–5 odvolání, body C a D). Rovněž v dalším vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 1. 2022 polemizuje žalobce se stavbou atiky (str. 7–8). Konečně, otázce atiky se věnoval žalobce i v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně [zejm. bod II. část. B písm. j)].

77. Soudu tak není zřejmé, jakým způsobem měl být žalobce omezen v možnostech uplatňovat své námitky v průběhu řízení z toho důvodu, že v rozhodnutích správních orgánů nebyla vymezena funkce atiky. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že stavba atiky je součástí projektové dokumentace, do které měl žalobce možnost nahlédnout. Jak je patrné ze shora uvedeného, žalobce své námitky vůči atice vznášel v celém průběhu správního řízení a opakovaně. Nic nesvědčí o tom, že by žalobce nemohl účinně vznášet námitky proti předmětné stavbě včetně navržené atiky a ani v žalobě nezmiňuje žalobce nic konkrétního, co by jeho takové, v podstatě jen obecné tvrzení podporovalo. Samotná aktivita žalobce v průběhu správního řízení pak tuto námitku vyvrací, neboť nejenže žalobce měl možnost proti stavbě atiky brojit, ale reálně tak i činil. Žalobcem označené „nedostatky“ vymezení účelu stavby tedy soud neshledal a neshledal ani to, že by žalobce skutečně kvůli těmto jím jen tvrzeným nedostatkům snad skutečně měl objektivní potíže hájit svá práva ve správním řízení.

78. Tento žalobní bod proto soud považuje za nedůvodný.

79. Dále se soud zabýval žalobním bodem, podle nějž správní orgány nezohlednily všechny rozhodné okolnosti. Žalobci se jedná zejména o problematiku zastínění jeho pozemku předmětnou stavbou a bránění pohledům na pozemek stavebníka.

80. Soud k této námitce předesílá, že není pravdou, že by stavební záměr měl na hranicích pozemku vytvořit téměř 6metrový plot. Žalobce při formulaci této části své námitky přehlíží, že předmětná stavba má být zbudována ve dvoumetrovém odstupu od společné hranice jeho a žalobcova pozemku. To jednoznačně vyplývá již z rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tvrzení žalobce, že předmětná stavba vytvoří na hranicích pozemku plot, tedy neodpovídá skutečnosti. Naopak, zcela správně a důvodně poukázal žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě, že z daného pohledu umístění předmětné stavby plně respektuje § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

81. Pokud jde pak o problematiku bránění pohledům a zastínění, nutno konstatovat následující.

82. Jde–li o imise pohledem, lze z obsahu správního spisu znovu připomenout, že to nejprve byl právě žalobce, kdo se domáhal zajištění, že jeho pozemek nebude vystaven pohledovým imisím ze strany stavebníka, k tomu srov. část C jeho námitek ze dne 14. 6. 2021. Tehdy se žalobce obával snížení úrovně svého soukromí s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013–40, a to v souvislosti s jím tvrzenou obavou, že stavebník na střeše předmětné stavby vybuduje terasu. Svou pozici však žalobce zcela obrátil v odvolání ze dne 8. 10. 2021 proti původnímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když zaujal stanovisko, podle něhož pokud správní orgán I. stupně odmítá, že by mohlo docházet k imisi pohledem (rozuměj: na žalobcův pozemek), neměl povolit stavbu, která obsahuje atiku, jež má sloužit k zabránění pohledům na pozemek stavebníka [srov. část II. písm. d) odvolání].

83. Shodně už pak žalobce argumentoval i v dalším průběhu řízení: např. ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 1. 2022 opět opakuje, že pokud se stavebník cítí obtěžován pohledy ze žalobcova pozemku, měl by uvést příslušná tvrzení v souladu s tím, zda takové pohledy mohou konstituovat imisi pohledem a svá tvrzení dokázat, jinak by neměla být jeho stavba povolena.

84. Soud dospěl k závěru, že správní orgány v daném ohledu nijak nepochybily. Ze správního spisu nevyplývá, že by stavebník někdy namítal imise pohledem ze strany žalobcova pozemku. Byl to naopak žalobce, kdo nejprve nebezpečí těchto imisí namítal, aby poté své stanovisko zcela změnil a požadoval, aby naopak stavebník prokázal, že je ohrožen imisí pohledem z jeho pozemku, a to jako podmínku pro vybudování předmětné stavby včetně atiky. Taková podmínka pro povolení předmětné stavby však z veřejnoprávních předpisů nijak nevyplývá (žalobce ostatně ani neuvádí, že ji vyvozuje z nějakého právního předpisu), a proto ji nelze vůči stavebníkovi svévolně uplatňovat. Žalobce postupuje nesprávně, pokud z toho, že sám neprokázal, že by čelil imisi pohledem (když s touto argumentací bránil stavebnímu záměru stavebníka), vyvozuje požadavek, aby tuto imisi naopak prokázal stavebník, který usiluje o vydání společného povolení. Postavení stavebníka a účastníka správního řízení o společném povolení, jenž stavebnímu záměru oponuje, jsou v tomto směru odlišná. Pokud stavebník splňuje všechny veřejnoprávní podmínky povolení stavby, není povinen prokazovat svému sousedovi, účastníkovi řízení o společném povolení, že architektonické prvky, kterými je vybavena jeho stavba a jež mohou sloužit i jako pohledová zábrana, jsou určeny k odstranění či odstínění již existující imise. Jinak řečeno: existující imise není podmínkou vybudování atiky na předmětné stavbě.

85. I pokud jde o otázku zastínění, žalobce tuto problematiku rovněž vznesl již ve svých námitkách ze dne 14. 6. 2021. Tehdy tvrdil, že předmětná stavba bude mít značně negativní vliv na jeho pozemek, a to zejména imisemi ve formě nepřiměřeného stínění, viz část A citovaných námitek. Správní orgán I. stupně na námitku reagoval a vyžádal si studii oslunění sousedního pozemku.

86. Ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 26. 7. 2021 v odstavci II. písm. c) dále žalobce uvedl k doplněné projektové dokumentaci vypracované Renatou Součkovou, autorizovaným technikem pro pozemní stavby, jež byla autorizována Ing. Jiřím Beránkem, autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby a jež byla do spisu doplněna dne 14. 7. 2021 (a jejíž součástí je i závěr uvedený v části B.20.10, podle něhož „Byla provedena studie zastínění sousedního pozemku par. č. 2043 v k. ú. Křimice. Dle ČSN 73 4301 čl. 4. 5. 3. musí venkovní zařízení a pozemky v okolí budov sloužící k rekreaci jejich obyvatel mít alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny dne 1. března. Posuzovaný pozemek 2043 katastrálního území Křimice je v kritický den osluněn od 8:00 di 13:00 tj. po dobu pěti hodin a vyhovuje tedy z hlediska požadavku na oslunění rekreačních prostor ČSN 73 4301.“), že z projektové dokumentace neplyne, kdo studii prováděl a jakým způsobem došel ke svým závěrům, a že studie je provedena zkreslujícím způsobem. V poledních a s velkou pravděpodobností i popoledních hodinách bude docházet k zastínění pozemku i z více než 50 %, ke kterému by však nemuselo docházet. Takovéto zastínění nad míru nutnou a obvyklou v dané lokalitě dle žalobce nelze chápat jako přiměřené omezení jeho vlastnického práva.

87. Správnímu orgánu I. stupně pak byla dne 9. 8. 2021 předložena kompletní studie zastínění zpracovaná Ing. Tomášem Karlíkem včetně příslušných výpočtů a nákresů. Její závěry byly použity v dodatku č. 1 k souhrnné technické zprávě Ing. Jiřího Beránka, autorizovaného inženýra pro pozemní stavby; obsažen je v ní shora citovaný závěr obsažený v souhrnné technické zprávě.

88. Žalobce dále problematiku zastínění uplatnil i ve svém odvolání ze dne 8. 10. 2021 proti původnímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když uvedl, že stavební úřad sice zohlednil, že k zastínění jeho pozemku již dochází, přesto ale povolil stavbu, jejímž důsledkem bude ještě další zastínění tohoto pozemku. To žalobce považuje za „nadmíru nepřiléhavé“, protože vzniknou „významně zatěžující imise“ [srov. část II. písm. e) a f) odvolání]. Obdobně již pak žalobce argumentoval i v dalším průběhu řízení, např. ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 1. 2022, v nichž žalobce sdělil, že nesouhlasí se stavbou atiky z důvodu zastínění pozemku. Jedná se občanskoprávní námitku, se kterou by se měly správní orgány vypořádat.

89. Soud dospěl k závěru, že ani pokud jde o problematiku zastínění žalobcova pozemku, správní orgány nijak nepochybily. Pokud žalobce tvrdí, že mu není jasné, z čeho správní orgány vycházely, lze jej znovu odkázat na vypracovanou studii zastínění. Z té zcela jednoznačně vyplývá, že zastínění žalobcova pozemku předmětnou stavbou nebude vyšší, než je připuštěno normou ČSN 73 4301. Správní orgány řádně vysvětlily, proč vycházely z dané normy, ačkoliv není právně závazná: pokud problematika zastínění není konkrétně řešena ani stavebním zákonem, ani prováděcími předpisy, je rozumné vyjít z dané normy. S touto normou je v obdobných případech stavebními úřady běžně pracováno, což akceptuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (za všechny srov. rozsudek ze dne 16. 5. 2017, č. j. 8 As 218/2016–61). Připomenout je také nutno, že ze studie zastínění vyplývá, že předmětnou stavbou způsobené zastínění nebude ani zdaleka dosahovat limitů stanovených touto normou. Pokud se pak žalobce domáhá posouzení, zda je i tak vzniklé zastínění přiměřené místním poměrům, přehlíží, že bylo na něm, aby popřípadě takové tvrzení uvedl, konkretizoval a řádně doložil. Sám to však v průběhu správního řízení neučinil, neboť se omezil na jen obecně formulovaný nesouhlas se vzniklým zastíněním. V tomto typu argumentace pak pokračuje i v žalobě. Požadavek na to, aby svá tvrzení o nadměrném zastínění prokazovala ta osoba, která taková tvrzení uvádí, přitom jednoznačně vyplývá i z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu, k tomu srov. rozsudek ze dne 27. 7. 2016, č. j. 1 As 63/2016–45.

90. Za zcela nepřípadnou soud považuje námitku, podle níž si správní orgány byly vědomy, že žalobcův pozemek je již nyní zastíněn stavbami rodinných domů, a přesto povolí další stavbu, která způsobí jeho další zastínění. Žalobci nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na zachování stávající míry zastínění jeho pozemku. Vlastníci sousedních pozemků nejsou povinni přizpůsobovat své stavební záměry žalobcovu zájmu o zachování stávající míry zastínění jeho pozemku. Tento žalobcův zájem nestojí nad všemi zájmy vlastníků sousedních pozemků. V opačném případě by byl prakticky zcela znemožněn rozvoj těchto sousedních pozemků. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 6. 2018, č. j. 10 As 143/2016–121, žalobci nemají žádné subjektivní právo na to, aby poměry území, v nichž se nachází jejich rodinné domy, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit.

91. K žalobcovu odkazu na ustanovení § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je pak možno uvést, že žalobce sice tvrdí, že jeho pozemek bude zatížen imisemi v míře nepřiměřené místním poměrům, avšak činí tak natolik obecně, že není možno toto tvrzení ani přezkoumat, neboť není zřejmé, z čeho v tomto tvrzení vychází. Už vůbec pak nemůže být řeči o tom, že by žalobce toto své tvrzení nějak prokazoval. Proto nelze ani vytýkat správním orgánům, že nedospěly k závěru, že žalobcův pozemek bude zastíněn v míře neodpovídající místním poměrům. Soud pak ani nesouhlasí se žalobcovým tvrzením, že zastínění, které bude na jeho pozemku způsobeno vzniklou stavbou, představuje přímou imisi. Takový výklad by předpokládal, že jediným účelem vzniklé stavby je právě vznik tohoto zastínění. Tomu ale neodpovídá, že má předmětná stavba své účelové určení a že splňuje podmínky plynoucí veřejnoprávních předpisů, mj. že má být zbudována dva metry od hranice pozemku. Jedná se tu tedy naopak o typický příklad imise nepřímé. Právě proto ostatně mohlo být relevantní přihlédnutí k místním poměrům, jichž se sám žalobce opakovaně dovolává (imise nepřímé jsou občanským zákoníkem zakázány úplně, proto měl–li by žalobce vskutku za to, že se tu jedná o imisi přímou, nedávalo by žádný smysl, aby se dovolával míry přiměřené místním poměrům). Jak už ale bylo řečeno shora, žalobce nevznesl konkrétní argumentaci a důkazy, které by podporovaly jeho tvrzení, že vzniklé zastínění nebude odpovídat místním poměrům. Správní orgány nijak nepochybily, když nepřistoupily k vyšetřování těchto skutečností za žalobce, pokud z podkladů, které měly k dispozici, vyplývalo, že požadavky na oslunění žalobcova pozemku vyplývající z aplikované normy, jsou splněny.

92. Žalobce se ve své argumentaci dovolával rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 45 A 112/2017–72. Soud se však nedomnívá, že v projednávané věci jsou žalobcem citované závěry obsažené v tomto rozsudku sporné. Jistěže v konkrétní situaci nemusí to, že určitá stavba splňuje veřejnoprávní podmínky ještě současně znamenat, že vlivem jejího umístění a realizace nedojde k nepřiměřenému zásahu do kvality prostředí či podstatnému omezení obvyklého užívání sousedního pozemku. Je ale věcí účastníka stavebního řízení (tedy i řízení o vydání společného povolení), aby případně takové tvrzení uvedl, konkretizoval, a pokud možno doložil. Nelze se spokojit s tím, že účastník řízení pouze tuto námitku obecně formuluje, aniž by ji jakkoli konkretizoval či dokládal s tím, že je věcí správního orgánu vypátrat všechny možnosti, čím by mohla být tato námitka skutkově naplněna, a následně se zabývat tím, zda stavební záměr do kvality prostředí nepřiměřeně zasahuje, případně podstatně omezuje obvyklé užívání sousedního pozemku. V takovém případě by totiž bylo možno prakticky jakékoli stavební řízení obstruovat vznášením těchto zcela nekonkrétních námitek. Východiskem tu jsou závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 22. 11. 2007, č. j. 9 As 5/2007–76, podle nichž normy o obecných technických požadavcích na výstavbu odrážejí svým obsahem požadavky na pohodu bydlení; jsou–li dodrženy a je prokázán soulad s veřejným zájem, nelze namítat, že pohoda bydlení je nedostatečná. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, že byť jsou v konkrétním případě splněny veřejnoprávní předpoklady určité výstavby, tato výstavba bude mít přesto nepřípustně negativní dopady na pohodu bydlení vlastníků sousedních nemovitostí, tak musí nést právě ten účastník stavebního řízení, který taková tvrzení ve svůj prospěch uplatňuje.

93. Ani tuto žalobní námitku tedy soud nepovažuje za důvodnou.

94. Předposlední uplatněný žalobní bod se týká tvrzeného nerespektování základních zásad správního řízení. Jeho vymezení se opírá o formulaci uvedenou v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle něhož hodnocení postupů správních orgánů rozhodně nepřísluší účastníkovi řízení. Takové vyjádření má žalobce za hrubě nepřesné a v rozporu s principy dobré správy. Upozorňuje, že na porušení zásady zákonnosti uvedené v § 2 odst. 1 správního řádu upozornil „zejména“ v bodě II. písm. B vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, takže míní, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno v rozporu s právními předpisy vyplývajícího z nezákonného procesního postupu. Žalovaný pak tuto námitku v napadeném rozhodnutí odmítl s tím, že překračuje rozsah možnosti podat námitky stanovený v § 94n odst. 3 stavebního zákona. Přestože tedy žalovaný nerozporuje, že je vázán základními zásadami správního řízení, nehodlá je zřejmě dodržovat.

95. Soud ze správního spisu zjistil, že vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 1. 2022, které má zřejmě žalobce na mysli, obsahuje ve svém bodě II. písm. B) text formulovaný na celkem čtyřech stranách. Žalobce se v něm vyjadřuje zejména k otázce náležitého vymezení předmětu řízení. Správní orgán I. stupně vypořádal obsah této námitky na straně 24 svého odůvodnění. Z příslušné části odůvodnění je patrné, že žalobcem zmíněná věta, podle níž hodnocení postupů správních orgánů rozhodně nepřísluší účastníkovi řízení, je uvedena v určitém kontextu, navíc je následována vypořádáním dílčí argumentace žalobcem uplatněné v jeho vyjádření. Vůči té se však žalobce nijak konkrétně nevymezuje a podstata jeho žalobní argumentace tak v této souvislosti není zcela zřejmá. Stejně tak pokud jde o žalobcem odkazovanou stranu 11 napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný toliko uvádí, že jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný jsou vázáni zásadou legality, avšak účastníci řízení podle § 94k písm. c) až e) stavebního zákona jsou oprávněni uplatňovat námitky v rozsahu ustanovení § 94n odst. 3 stavebního zákona, není zcela jasné, proti čemu se žalobce konkrétně vymezuje.

96. Žalobce totiž ve své žalobní argumentaci neuvedl žádnou konkrétní základní zásadu správního řízení spolu se skutkovým vymezením situace, v níž měla být tato zásada správními orgány v posuzovaném případě popřena či porušena. Pokud žalobce naráží na zásadu legality zakotvenou v § 2 odst. 1 správního řádu, ani samy správní orgány ve svých rozhodnutích nijak nepopřely, že jsou touto zásadou vázány. Soud to tak nepovažuje za sporné, ostatně i žalobce sám uvedl, že žalovaný nerozporuje svou vázanost citovanou zásadou. Lze snad jen připomenout, že vázanost zásadou zákonnosti má vzápětí i povinnost správních orgánů aplikovat řádně rovněž zákonné limity dopadající na možnost podávání námitek podle § 94n odst. 3 stavebního zákona.

97. Žalobce pak sice v žalobě tvrdí, že žalovaný „omezuje rozsah možnosti podání námitek pouze na doslovné znění ustanovení § 94n odst. 3 stavebního zákona“, ale opomíjí specifikovat, kterou jeho konkrétní námitku tak žalovaný snad s touto argumentací nevypořádal. Touto specifikací nemůže být prosté konstatování, že jde o „možnost podat námitky proti postupu správního orgánu, který nerespektuje základní zásady správního řízení“, protože ani z tohoto údaje není zřejmé, o kterou z námitek se má jednat.

98. Jak soud již konstatoval shora v tomto rozsudku, není povinen a ani oprávněn za žalobce dotvářet jeho argumentaci, nebo pátrat, jakým způsobem snad mohla být jen obecně vznesená námitka naplněna. Tento žalobní bod je tak zcela nekonkrétní a jako takový jej nelze vyhodnotit jinak než coby nedůvodný.

99. Poslední žalobní bod se pak týká otázky legitimnosti účastenství žalobce.

100. Žalobce v tomto žalobním bodu tvrdí, že správní orgány pochybily, pokud nezkoumaly, v čem konkrétně spatřuje stavebník pochybnosti o tom, zda byl žalobce oprávněn podat námitky proti jeho stavebnímu záměru, jak je vyjádřil ve svém podání ze dne 9. 8. 2021. Na místo toho správní orgány uvedly, že ke zpochybnění účastenství nedošlo, resp. že zpochybněn byl rozsah uplatněných námitek z hlediska § 94n odst. 3 stavebního zákona.

101. Soud předesílá, že je povinností správních orgánů řádně vymezit okruh účastníků jimi vedených řízení. Tento závěr byl vysloven v judikatuře správních soudů již v 90. letech (srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 1994, č. j. 7 A 28/94–30, podle něhož: „okruh účastníků stanoví a otázky jejich způsobilosti být nositeli práv a povinností posuzuje správní orgán, který řízení vede, z úřední povinnosti, zpravidla také na základě výpisu z obchodního rejstříku, živnostenského oprávnění, případně dalších podkladů. Nesprávný postup správního orgánu v tomto směru nelze zhojit poukazem na to, že v řízení nebyla vznesena námitka proti nesprávnému označení subjektu, popř. že subjekt sám, způsobem jakým se označoval, uvedl správní orgán v omyl.“) a nic se na něm až dosud nezměnilo. Tak kupříkladu v rozsudku ze dne 17. 2. 2011, č. j. 5 As 24/2010–97, uvedl Nejvyšší správní soud, že je „povinností správních orgánů po celou dobu správního řízení (tzn. i povinností žalovaného v odvolacím řízení) ověřovat okruh účastníků řízení a jednat jako s účastníkem s tím, komu toto postavení svědčí.“. Správní orgány jsou tedy odpovědné za řádné stanovení okruhu účastníků řízení, přičemž jde o povinnost, kterou vykonávají z moci úřední, tedy bez ohledu na případné názory ostatních účastníků či dalších dotčených osob (k tomu srov. KOPECKÝ, M. in KOPECKÝ, M.; STAŠA, J a kol. Správní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 144).

102. Z pohledu těchto východisek je zjevné, že uplatněná žalobní námitka nemůže být prima facie důvodná. Žalobce totiž netvrdí, že v daném případě správní orgány nesprávně určily okruh účastníků řízení (to by ostatně znamenalo, že by musel popírat své vlastní účastenství v daném řízení), ale že pochybily, pokud k jeho návrhu nepřerušily správní řízení a neodkázaly účastníky správního řízení na soud, zřejmě proto, aby mezi nimi vyjasnil, kdo má být účastníkem daného správního řízení (důvod odkazu na soud není z formulace žalobní námitky zcela zřejmý). Pokud by správní orgány tímto způsobem postupovaly, popíraly by svou povinnost určit samostatně okruh účastníků řízení, zatížily by svůj postup procesní vadou a v neposlední řadě by zcela zbytečně jimi vedené správní řízení prodloužily. Daný žalobcův návrh na přerušení správního řízení tak nesměřoval k ničemu jinému než ke zbytečné obstrukci řízení.

103. Správní orgány nejsou nijak případně vyslovenými pochybnostmi o účastenství jiných účastníků zavázány tyto otázky samostatně řešit. Taková povinnost by mu nastala teprve tehdy, pokud by správní orgány samy nabyly pochybností o tom, zda konkrétní osoba je či není účastníkem takového správního řízení. V daném případě ale k tomu zjevně nedošlo. Námitky v tomto směru případně vznesené stavebníkem, tedy dalším účastníkem stejného správního řízení, jsou proto irelevantní do té míry, dokud ve správním orgánu nevzbudí příslušnou pochybnost. Žalobci proto nesvědčí veřejné subjektivní právo domáhat se samostatného rozhodnutí o svém účastenství, pokud s ním správní orgán jako s účastníkem jedná, byť by i jiní účastníci téhož správního řízení jeho účastenství zpochybňovali.

104. Nad rámec uvedeného pak soud pouze konstatuje, že má ve shodě se správními orgány za to, že v projednávané věci stavebník ve svém vyjádření zpochybnil skutečně pouze rozsah žalobcem uplatněných námitek s ohledem na obsah § 94n odst. 3 stavebního zákona, nikoli samotné žalobcovo účastenství v řízení o vydání společného povolení. Tento závěr je však už vysloven skutečně pouze pro doplnění argumentace, neboť na nedůvodnosti žalobní námitky nemůže nic změnit. Ani kdyby stavebník zpochybnil samotné účastenství žalobce v daném správním řízení, nebyly by správní orgány automaticky povinny o této otázce vydávat rozhodnutí, tím méně přerušovat řízení a odkazovat účastníky na soud. Závěr a náklady řízení 105. Soud dospěl závěru, že žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, není důvodná, výrokem I. tak žalobu zamítl.

106. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení se soud vyšel z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož: „Nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“ Účastníkem, který měl ve věci plný procesní úspěch, je žalovaný, neboť žaloba byla soudem zamítnuta. Žalovaný je nicméně správním orgánem, který podle příslušné judikatury Nejvyššího správního soudu nemá právo na náhradu těch nákladů, které nepřevyšují náklady spojené s výkonem jeho běžné úřední činnosti. Soud nezjistil, že by nějaké takové náklady žalovaný v souvislosti s probíhajícím řízení vynaložil. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

107. Výrokem III. konečně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. „osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.“ V projednávaném případě soud osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti neukládal, a proto jí ani nemohly žádné citovaným ustanovením předvídané náklady řízení vzniknout. Soudu zároveň nejsou známy žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by přesto osobě zúčastněné na řízení přiznal náhradu nákladů řízení. Soud tak výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Předmět řízení Obsah žaloby Vyjádření žalovaného Vyjádření osoby zúčastněné na řízení Replika žalobce Jednání ve věci Posouzení věci Závěr a náklady řízení