č. j. 45 A 112/2017- 72

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci žalobkyně: Ing. arch. E. M., bytem x proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2017, č. j. 063439/2017/KUSK, sp. zn. SZ 029047/2017/KUSK ÚSŘ/AB, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2017, č. j. 063439/2017/KUSK, sp. zn. SZ 029047/2017/KUSK ÚSŘ/AB, a rozhodnutí Městského úřadu Mělník ze dne 13. 12. 2016, č. j. 24-4093/VYS/12/Va, sp. zn. Výst. 4093/12/Va, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 400 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kterou podala společně se svým manželem, jenž vzal později žalobu zpět, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a jejího manžela a současně potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mělník (dále jen „stavební úřad“) ze dne 13. 12. 2016, č. j. 24-4093/VYS/12/Va, jímž byla na žádost pana I. M. (dále jen „stavebník“) dodatečně povolena stavba „terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace P.“, H. P. č. p. x, na pozemku p. č. st. x v katastrálním území H. P.. Stavební úřad současně stanovil podmínky pro provedení stavby.

2. Žalobkyně považuje obě správní rozhodnutí za nezákonná z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného právního posouzení věci. Předně poukazuje na to, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 12. 2016 je jeho v pořadí již čtvrtým rozhodnutím vydaným v této věci a že stavební úřad i počtvrté rozhodl za prakticky stejného skutkového i právního stavu s téměř totožným odůvodněním bez toho, aby respektoval závazný právní názor žalovaného. Žalovaný ve svých dřívějších rozhodnutích upozorňoval na to, že dle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 14 zákona č. 350/2012 Sb.; dále jen „stavební zákon“), musí stavebník – a nikoli stavební úřad – prokázat soulad stavby s cíli a úkoly územního plánování, a také opakovaně konstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí stavebního úřadu a potřebu zjistit skutečný stav věci. Přestože stavební úřad nedbal pokynů žalovaného ohledně dalšího postupu ve věci, tak žalovaný napadeným rozhodnutím překvapivě a nevysvětlitelně potvrdil poslední rozhodnutí stavebního úřadu vydané v této věci.

3. Podstata sporu pak dle žalobkyně tkví v jejím nesouhlasu s rozšířením restauračního provozu o 10 metrů blíže k Labi, tedy za stávající ustálenou hranici. Nově vzniklá restaurační plocha předpokládá počet míst pro 24 hostů a nachází se méně než 2 metry od hranice pozemku žalobkyně. Současná ustálená hranice venkovní restaurace končí na úrovni podélné stěny domu žalobkyně. Žalobkyně při rekonstrukci umístila okna většiny obytných místností směrem k místu, kde se má nyní nacházet rozšířený provoz restaurace, a navíc si zde zřídila okrasnou terasu a zastřešené venkovní posezení, neboť se jednalo o místo, které nebylo hlukem z provozu restaurace nadměrně zatíženo a poskytovalo soukromí. Rozšířením provozu restaurace má nyní na pozemku stavebníka dojít k vybudování zrcadlově stejné terasy těsně u hranice s pozemkem žalobkyně. Žalobkyně tak bude nucena sdílet své soukromí s desítkou hostů a navíc bude obtěžována hlukem a kouřem (kuřáci se z vnitřních prostor přesouvají do zahradní restaurace). Žalobkyně přitom nesouhlasí s tím, že terasa bude sloužit jen hostům cyklostezky v denní době a v sezóně, protože i nyní restauraci navštěvují cyklisté, kteří z cyklostezky vyjíždí na místní komunikaci a odtud do dvora restaurace. Nikdo z nich dle žalobkyně nebude svá kola vynášet po schodech do restaurace nebo je nechávat u cyklostezky bez dohledu. Stávající schodiště je navíc strmé, úzké a v havarijním stavu, na což žalobkyně upozorňovala a dokládala to také posudkem statika, o němž však ve správních rozhodnutích není ani zmínka. Žalobkyně s používáním schodů nesouhlasí také proto, že se nachází těsně při hranici s jejím pozemkem a jejich otevřením veřejnosti by se stal areál restaurace průchozím v denní dobu a provoz kolem zdí a oken žalobkyně by se znásobil. Tvrzení správních orgánů, podle nichž dojde k přesunutí stávajících 24 míst k sezení ze dvora na terasu a tím ke zklidnění druhé strany domu, pokládá žalobkyně za utopistické. Protože je venkovní restaurace samoobslužná, budou hosté nadále chodit k výčepu a na toalety přes dvůr jako dosud. Přesunutí všech míst k sezení ze dvora na terasu navíc podle žalobkyně nikdo (stavební úřad nevyjímaje) nezajistí. Někteří hosté budou dle názoru žalobkyně nadále sedět i na dvoře a zde vyhledávat chládek ořešáku, volit sezení blíže k výčepu a toaletám nebo si za deště přesouvat stoly do průjezdu jako dosud.

4. Žalobkyně dále upozorňuje na to, že správní orgány nerespektovaly požadavek státního podniku P. L. na vypracování povodňového plánu, jehož posouzení odsunuly až k závěrečné prohlídce stavby. Správní orgány navíc nesprávně uvedly, že není nutné provést žádné majetkoprávní vypořádání (nájemní smlouvu, věcné břemeno aj.) a že je cyklostezka veřejnou účelovou komunikací, k níž stavebník nemusí prokazovat existenci práva a jejíž vlastník musí strpět užívání. Cyklostezka dle názoru žalobkyně není určena pro přemísťování lodí. Žalobkyně se podivuje nad tím, že S. o. c. ani obec H. P. neměly k dodatečnému povolení stavby připomínky. Žalobkyně má za to, že k přemísťování lodí bude nutně užíván i pozemek, jenž je spravován státním podnikem P. L., aniž by to bylo jakkoliv majetkově vyřešeno.

5. K námitce žalobkyně týkající se hluku stavební úřad uvedl, že hlasy fyzických osob nejsou považovány za hluk. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že to platí pouze o hluku jedné osoby, nikoli však o hluku vydávaném dvaceti čtyřmi, mnohdy zpívajícími, podnapilými hosty. Vycházeje ze své vlastní zkušenosti žalobkyně uvádí, že si hosté budou pouštět reprodukovanou hudbu, mnohdy i za použití zesilovačů. Žalobkyně poukazuje na to, že se nedávno v zahradní restauraci dvě noci po sobě až do druhé hodiny ranní konala de facto nepovolená technoparty, která rušila obyvatele H. P.. Tvrzení správních orgánů, podle nichž žalobkyně při koupi domu musela počítat s turistickým ruchem, žalobkyně oponuje tím, že se před dvaceti lety nejednalo o turistické místo, neboť zde nebyla cyklostezka a přístav nebyl funkční. Turistický ruch žalobkyni nevadí, avšak nemůže souhlasit s navrženým způsobem rozšíření restauračního provozu, neboť si chce uchovat alespoň malý zbytek klidu a soukromí. Žalobkyně se obává znehodnocení své nemovitosti a zásahu do jejího užívání. Závěrem odkazuje na strany 4 a 5 rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016, které podle ní stavební úřad z větší části ignoroval. Žalobkyně navrhuje dokazování celým správním spisem a případně provedení místního šetření.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že stavební úřad respektoval jeho závazný právní názor a odkazuje v tomto kontextu na stranu 5 napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí podle žalovaného nebylo překvapivé a nevysvětlitelné, skutkový i právní stav věci byl zjištěn bez pochybností a odůvodňoval dodatečné povolení stavby. Nová terasa bude umístěna na volném místě ve stávající zástavbě a od zahrady žalobkyně bude oddělena novým oplocením terasy a stávajícím oplocením zahrady žalobkyně. Na terasu bude přemístěno stávající venkovní posezení, jež je nyní umístěno přímo pod okny domu žalobkyně, což bude dle žalovaného pro žalobkyni příznivější. Dodatečně povolovaná stavba navíc má sezónní charakter, kvůli chybějícímu osvětlení bude moci být využívána pouze za denního světla a bude využívána k odpočinku a občerstvení uživatelů cyklostezky. Branka před schodištěm bude uzamykatelná. Ve vztahu k hluku žalovaný uvádí, že stávající posezení ve dvoře bude zrušeno a nahrazeno novou terasou se stejnou kapacitou míst, umístěnou dále od obytných místností žalobkyně. Hlukové imise byly hodnoceny krajskou hygienickou stanicí, která nepožadovala přijetí opatření proti hluku a která s odkazem na § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění účinném od 1. 12. 2015 (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), uvedla, že hlasový projev fyzické osoby není hlukem, a tak není třeba provádět zkušební provoz stavby. V případě přechodného překročení hlukových limitů návštěvníky restaurace není dle žalovaného vyloučeno právo na ochranu vlastnického práva dle civilního práva. Navýšení počtu venkovních míst je možné pouze cestou jiného správního řízení. Stavba nebyla dodatečně povolena v rozporu se stanoviskem státního podniku P. L., což bylo zdůvodněno na straně 7 napadeného rozhodnutí. Státní podnik P. L. neměl za to, že by záměr zasahoval na pozemky, které spravuje. Žalobkyně navíc hájí zájmy třetích osob. Závěrem žalovaný konstatuje, že neshledal nepřiměřený zásah do užívání nemovitostí žalobkyně.

II. Obsah správního spisu

7. Stavební úřad obdržel dne 23. 5. 2012 upozornění na provádění nepovolených stavebních úprav na pozemku p. č. st. x v katastrálním území H. P., načež zahájil řízení o odstranění nepovolené stavby terénních úprav. Stavebník podal dne 22. 11. 2012 žádost o dodatečné povolení stavby „terénní úpravy, půjčovna lodí a terasa u restaurace P.“. Podle projektové dokumentace z července 2012 měl být nevyužitý svah za restaurací P. nacházející se u cyklotrasy využit k vybudování kryté terasy pro rozšíření kapacity zahrádky restaurace. Střecha objektu měla být řešena jako pochozí s možným využitím jako letní zahrádka přilehlé restaurace a dolní volně zaplavitelný prostor měl sloužit jednak jako půjčovna lodí a jízdních kol, jednak jako úschovna tohoto sportovního vybavení pro návštěvníky restaurace. Přístup do dolního prostoru měl být možný z cyklostezky. Státní podnik P. L. ve svém vyjádření ze dne 7. 8. 2012 uvedl, že pozemek, na němž se nachází cyklostezka, je ve vlastnictví státu a státní podnik má právo s ním hospodařit. Z hlediska plánování v oblasti vod i z hlediska dalších zájmů chráněných zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „vodní zákon“), byl záměr dle státního podniku P. L. možný. Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2012 Městský úřad Mělník, odbor životního prostředí a zemědělství (dále jen „vodoprávní úřad“), udělil stavebníku souhlas podle § 17 odst. 1 písm. c) vodního zákona ke stavbě terasy pro restauraci a půjčovny lodí na pozemku p. č. st. x v katastrálním území H. P.. Krajská hygienická stanice Středočeského kraje ve svém závazném stanovisku ze dne 2. 7. 2012 souhlasila se záměrem stavebníka.

8. V reakci na námitky žalobkyně a jejího manžela poté došlo k opravě a doplnění projektové dokumentace. Ve spise se proto nachází nová průvodní zpráva z května 2013, podle níž měla být stavba „půjčovny lodí a terasy u restaurace P. H. P.“ provedena hlavně z důvodu zabezpečení nevyužívaného svahu u restaurace a zlepšení okolí cyklotrasy, přičemž se mělo jednat o půjčovnu lodí s pochozí střechou s možným využitím jako letní zahrádka přilehlé restaurace. Tato letní zahrádka na střeše půjčovny lodí neměla být krytá a neměla sloužit ke zvýšení kapacity restaurace. Otevírací doba restaurace měla být stejná jako dosud, a to od pondělí do neděle v čase od 14 do 22 hodin. Původní sezení na zahradě mělo být dle průvodní zprávy zrušeno a přemístěno na pochozí střechu půjčovny lodí. Předpokládaná kapacita činila 30 míst v restauraci a 20 míst na zahradě. Stávající schodiště vedoucí od cyklotrasy nahoru k zahradě mělo být opraveno a osazeno madlem. Průvodní zpráva předpokládala též odstranění stávajícího plotu u zahrady a jeho nahrazení novým plotem na střeše půjčovny lodí. Zastavěná plocha terasy měla činit 51,5 m2. Žalobkyně a její manžel s takto upraveným záměrem nadále nesouhlasili, a to především z důvodu narušení soukromí. S tím, aby byla na svahu vybudována obdobná terasa jako na jejich vlastním pozemku, souhlasili, avšak taková terasa by nesměla být užívána ke komerčním účelům.

9. Rozhodnutím ze dne 19. 8. 2013 stavební úřad povolil stavbu terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace P.. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně a její manžel odvolání, k němuž přiložili stavebně-technické posouzení stavu opěrné stěny u jejich rodinného domu č. p. x na pozemku p. č. st. x v katastrálním území H. P., která byla stejně jako rodinný dům zasažena v roce 2013 povodní. Podle tohoto posouzení je mezi rodinným domem a vodním tokem Labe vybudována terasa, která je výškově rozdělena na dvě části a tento výškový rozdíl je zajištěn pomocí nízké kamenné opěrné stěny s kamenným vyrovnávacím schodištěm, a dolní část je též ohraničena zděnou kamennou opěrnou stěnou v půdoryse ve tvaru L. V posouzení se dále uvádí, že podél jihovýchodní (boční) opěrné stěny terasy je vybudováno betonové schodiště pro přístup k Labi. Mezi tímto schodištěm a sousedním pozemkem p. č. st. x, kde je vybudována stejná terasa s opěrnou stěnou, byl výškový rozdíl k řece Labi na pozemku p. č. st. x původně řešen svahovaným terénem. Tento svah směrem k Labi byl však odstraněn, a tak došlo k obnažení sousedních základových konstrukcí. Vykopaná jáma navíc není nijak zajištěna proti sesuvu okolního terénu ani proti odplavování zeminy při případném zvýšení hladiny řeky. Z posouzení plyne, že nezajištěný výkop narušil stabilitu opěrných stěn, jakož i stabilitu stávajícího schodiště, jehož narušení je takového rázu, že vyžaduje demolici a vybudování nového schodiště. V místě stavební jámy na pozemku p. č. st. x se doporučuje vybudovat v délce od schodiště až k opěrné stěně sousedů opěrnou stěnu výšky cca 1 metr a poté provést za stěnou svahový zásyp, aby nedocházelo k dalšímu odplavování stávající zeminy a k narušování okolních konstrukcí.

10. Žalovaný poté svým rozhodnutím ze dne 7. 1. 2014 zamítl odvolání žalobkyně jako opožděné a na základě odvolání jejího manžela zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 8. 2013 a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Zrušovací důvody spočívaly v nedostatečnosti projektové dokumentace, která postrádala koordinační situaci stávajícího a projektovaného stavu. Podle žalovaného současně nebylo zřejmé, o jakou stavbu se vlastně jednalo, neboť součástí spisu byla dvojí projektová dokumentace. Podle některých dokumentů se mělo jednat o stavbu s krytou terasou a podle některých nikoliv. Dotčené orgány se vždy vyjadřovaly ke stavbě půjčovny lodí a kryté terasy. Žalovaný proto zavázal stavební úřad, aby vyzval stavebníka k předložení jednotné, ucelené a řádné projektové dokumentace, na jejímž základě bude možné celou stavbu posoudit, jakož i k tomu, aby po zjištění skutkového stavu věc znovu projednal a své úvahy řádně zdůvodnil.

11. Stavebník poté na výzvu stavebního úřadu předložil novou projektovou dokumentaci z března 2014 na stavbu terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace P.. Podle ní bude v místě nevyužívaného svahu za restaurací u cyklotrasy vybudována půjčovna lodí s pochozí střechou, na níž bude umístěna terasa pro posezení sousední restaurace (letní zahrádka). Dolní volně zaplavitelný prostor bude sloužit jednak jako půjčovna lodí a jízdních kol, jednak jako úschovna tohoto sportovního vybavení pro návštěvníky restaurace. Přístup do dolního prostoru bude z cyklostezky. Zahrádka na střeše půjčovny nebude sloužit ke zvýšení kapacity restaurace, jejíž otevírací doba bude od pondělí do neděle v době od 14 do 22 hodin a jejíž vnitřní kapacita bude 30 osob a venkovní 20 osob. Sezení na zahradě bude zrušeno a přesunuto na střechu půjčovny lodí. Stávající schodiště bude opraveno a osazeno madlem. Původní plot u zahrady bude nahrazen plotem na střeše půjčovny lodí. Žalobkyně a její manžel s tímto záměrem nadále nesouhlasili z důvodu zásahu do nerušeného užívání jejich nemovitosti.

12. Stavební úřad svým v pořadí druhým rozhodnutím ze dne 9. 7. 2014 opětovně dodatečně povolil stavbu terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace P. na pozemku stavebníka. Také toto rozhodnutí žalovaný svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 2015 zrušil, tentokrát na základě odvolání žalobkyně, a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí žalovaný upozornil na to, že stavební úřad musí vycházet z dochované dokumentace původní stavby, aby mohl posoudit například námitku žalobkyně týkající se požadované odstupové vzdálenosti stavby od společných hranic pozemků. Stavba, která má být užívána veřejností, přitom musí být posouzena spolupůsobícími orgány (krajskou hygienickou stanicí, hasičským záchranným sborem aj.). Žalovaný dále zjistil, že dne 7. 8. 2014 skončila platnost stanoviska státního podniku P. L. z roku 2012 a že nebylo provedeno majetkové vypořádání. Stavební úřad se dále měl zabývat problematikou zařizovacích předmětů pro zákazníky. Žalovaný konstatoval, že z důvodu absence podkladů nebylo možné věc řádně a dostatečně posoudit a že soulad stavebního záměru s cíli a úkoly územního plánování musí prokázat stavebník a nikoli stavební úřad. Stavebník poté podal podnět k zahájení přezkumného řízení ohledně rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2015, Ministerstvo pro místní rozvoj jej však neshledalo důvodným.

13. Stavební úřad posléze vyzval stavebníka k doložení zjednodušené dokumentace skutečného stavu objektu restaurace a sociálního zařízení (pasportu) a nového vyjádření státního podniku Povodí Labe. Jmenovaný státní podnik ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2016 uvedl, že stavba má být umístěna v záplavovém území vodního toku Labe a současně částečně v aktivní zóně záplavového území. Výstavbou půjčovny lodí a souvisejícími terénními úpravami podle něj nedojde ke zhoršení odtokových poměrů v dotčené lokalitě. Z hlediska plánování v oblasti vod je záměr možný. Z hlediska zájmů chráněných vodním zákonem vyjádřil státní podnik se záměrem též souhlas, a to i dle § 67 vodního zákona, neboť půjčovna lodí je stavbou související s vodním tokem. Současně však upozornil na to, že s jakoukoli další realizací nesplňující výjimku dle § 67 vodního zákona, nesouhlasí. Dále státní podnik požadoval zpracování povodňového plánu, popřípadě aktualizaci stávajícího. Ve spise je též založeno vyjádření krajské hygienické stanice ze dne 1. 2. 2016, v němž tento orgán upozorňuje na to, že zvuk působený hlasovým projevem fyzické osoby se nově dle § 30 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví nepovažuje za hluk. Proto nadále není třeba posuzovat hlučnost stavby (splnění hlukových limitů při zkušebním provozu).

14. Dne 18. 4. 2016 vydal stavební úřad své v pořadí třetí rozhodnutí, jímž opětovně dodatečně povolil stavbu terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace P. na pozemku stavebníka. I toto rozhodnutí žalovaný na základě odvolání žalobkyně a jejího manžela zrušil svým rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016 a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení, tentokrát z důvodu, že stavební úřad nepostupoval dle § 125 odst. 4 stavebního zákona. Stavební úřad navíc měl posoudit pasportizaci stavby na základě § 119 odst. 2 téhož zákona. Žalovaný upozornil na to, že se ke stavbě restaurace nedochovala její stavební dokumentace a rovněž nebyla předložena ani další dokumentace jako např. provozní řád či vyjádření, stanoviska a rozhodnutí dotčených správních orgánů ohledně zásobování pitnou vodou, likvidace odpadních vod, ČOV, zásobování či skladování zboží a potravin. Žalovaný stavebnímu úřadu vytknul, že vydal své rozhodnutí bez toho, aby pasport stavby řádně odsouhlasil, jakož i bez toho, aby odsouhlasil další podklady a doklady ke stavbě, k níž se nedochovala žádná dokumentace. Stavební úřad měl dále pochybit tím, že se neřídil závazným právním názorem žalovaného, vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2015. Stavební úřad se nezabýval ani vyjádřením státního podniku P. L., neboť nereagoval na podmínku vypracování povodňového plánu a nevyjasnil majetkoprávní vztah stavebníka a tohoto podniku.

15. Ze správního spisu je dále zjistitelné, že stavební úřad dne 5. 10. 2016 ověřil zjednodušenou dokumentaci (pasport) stavby „restaurace P. č. p. x“ v obci H. P. podle § 125 odst. 4 stavebního zákona, k níž se nedochovalo stavební povolení, kolaudační povolení ani ověřená projektová dokumentace. Stavba restaurace dle pasportu sestává ze dvou objektů, přičemž v objektu č. 1 se nachází zejména sklad sudů, výčep, kuchyně, pokoje a půda, v objektu č. 2 se nachází sklady a WC pro muže a ženy.

16. Dne 13. 12. 2016 vydal stavební úřad své v pořadí čtvrté rozhodnutí, jímž dodatečně povolil stavbu terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace P. na pozemku p. č. st. x v katastrálním území H. P.. Stavba má obsahovat terénní úpravy spočívající ve vybrání svahu za účelem provedení stavby terasy u stávající restaurace, která má sloužit jako venkovní zahrádka pro chod restaurace, přičemž nemá dojít k navýšení kapacity restaurace. Na terasu bude přístup z cyklostezky po stávajících schodech ve vlastnictví stavebníka, které budou opraveny a k nimž bude na straně půjčovny lodí přidáno madlo. Pod terasou bude půjčovna jízdních kol a lodí, která bude opatřena uzamykatelnými vraty nebo mříží. Stávající oplocení u zahrady bude zbouráno a nahrazeno novým oplocením terasy ze tří stran o výšce 1 metr. Pro vyrovnání výškových rozdílů terasy a stávajícího terénu zahrady restaurace budou vybudovány nové kamenné schody v šířce terasy. V rámci podmínek pro provedení stavby stavební úřad mimo jiné stanovil, že venkovní posezení u stávající restaurace bude přesunuto na novou terasu a že bude splněn požadavek státního podniku P. L. na vypracování povodňového plánu, popř. aktualizaci stávajícího povodňového plánu. Splnění této podmínky bude dle odůvodnění rozhodnutí ověřeno při závěrečné kontrolní prohlídce stavby.

17. Ve vztahu k námitkám žalobkyně a jejího manžela stavební úřad mimo jiné uvedl, že uvedení svahu do původního stavu není možné a ke stavbě, pomocí níž má být svah zpevněn, byla doložena kladná stanoviska. Stávající schodiště bude opraveno tak, aby byla zajištěna bezpečnost jeho užívání. V souvislosti se stavbou nedojde ke zhoršení nynější situace, protože stávající posezení ve dvoře bude zrušeno a přesunuto na novou terasu. Předpokládá se, že terasa bude v provozu pouze v denní době a v sezóně, přičemž provozovatel bude povinen dodržovat hygienické limity hluku. Hlasové projevy nelze považovat za hluk ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalobkyni a jejímu manželu navíc muselo být při koupi domu známo, že je umístěn ve dvoře restaurace, a tak museli počítat s hlučností a pachy. Okna obytných místností jejich domu jsou umístěna jak směrem k řece, tak i do dvora restaurace, kde se nyní nachází venkovní posezení. Posezení na terase navíc bude pouze sezónní a omezeno viditelností, neboť v projektové dokumentaci není řešeno venkovní osvětlení. Terasu bude od zahrady žalobkyně dělit stávající schodiště, nové oplocení terasy a stávající oplocení zahrady domu žalobkyně. Stávající schodiště bude po jeho stavební úpravě vyhovující. Vybudování nového schodiště stavební úřad nepovažoval za vhodné vzhledem k tomu, že šlo o vedlejší vstup do restaurace a vzhledem k jeho poloze u řeky a rodinného domu. Projektová dokumentace obsahuje údaj o kapacitě restaurace; za zde uvedený počet míst přitom odpovídá projektant. Podle projektové dokumentace se kapacita restaurace nenavýší, posezení se pouze přesune na novou terasu. Provoz restaurace nebude rozšiřován a dodatečným povolením stavby nedojde k vážnému zásahu do nerušeného užívání nemovitosti žalobkyně.

18. Žalobkyně a její manžel podali i proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 12. 2016 odvolání, ve kterém tvrdili, že stavební úřad neprovedl skoro nic z toho, co mu žalovaný uložil. Pouze formálně a od stolu podepsal a ověřil pasport, aniž v souladu se závazným pokynem přihlédl k tomu, že se užívání stavby dotýká jejího skutečného provedení, a neověřil, zda její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí stavby pro podnikání. Při schvalování pasportizace stavební úřad nepostupoval dle § 125 stavebního zákona, především neověřil, zda ji není třeba doplnit či změnit. Stavební úřad podle nich též ignoroval upozornění žalovaného, že nebyl doložen provozní řád ani vyjádření, stanoviska či rozhodnutí dotčených správních orgánů, a tedy dostatečně nezjistil skutkový stav věci. Žalobkyně a její manžel dále stavebnímu úřadu vytýkali, že z pasportizace nevyvodil potřebné závěry a nevyjasnil majetkoprávní vztah mezi stavebníkem a státním podnikem P. L. a že nevypořádal jejich námitku týkající se zásahu do nerušeného užívání nemovitosti.

19. Žalovaný odvolání napadeným rozhodnutím zamítl a v pořadí čtvrté rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. S názorem, že stavební úřad nerespektoval závazný právní názor, žalovaný nesouhlasil, neboť stavební úřad ověřil pasport stavby restaurace Polabská č. p.

16. K namítanému nerespektování § 125 stavebního zákona žalovaný poukázal na § 156 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stavební úřad též dostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť ověřil, že stávající objekt restaurace je k tomuto účelu užíván dlouhá léta, a správně konstatoval, že tento objekt se v řízení neřeší, neboť jeho předmětem je pouze terasa a půjčovna. Žalovaný považoval za podstatné, že nedojde k navýšení počtu návštěvníků restaurace, protože stávající posezení bude zrušeno a posunuto blíže k cyklostezce. Nový stav bude pro žalobkyni a jejího manžela jistě lepší, neboť nynější posezení mají přímo před okny svého domu. Nová terasa navíc bude využívána jen sezónně a její užívání bude omezeno viditelností, jelikož v projektu není řešeno osvětlení. Ke vstupu na terasu bude využíváno stávající schodiště, které může být využíváno i v současnosti. Stavební úřad se dle žalovaného vypořádal i s namítaným narušením užívání nemovitostí žalobkyně, neboť shledal, že nedojde ke zhoršení situace, pokud bude existující posezení zrušeno a přesunuto na terasu. Žalovaný poukázal na to, že musí být dodržovány hlukové limity a že zvuk způsobený hlasovým projevem fyzické osoby není hlukem. Konstatoval také, že žalobkyně musela s hlukem a pachem počítat, jestliže koupila dům umístěný u restaurace. Stejně tak musela počítat i s turistickým ruchem. K majetkoprávnímu vypořádání žalovaný poznamenal, že státní podnik P. změnil své původní vyjádření a netrval na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene či nájemní smlouvy. Závěrem žalovaný poznamenal, že vybagrovaný svah je nutné zpevnit z důvodu opakovaných povodní. Nebude-li terasa vybudována, pak další povodeň ohrozí pozemek žalobkyně i její dům (které jsou povodněmi ohrožovány i nezávisle na sousední stavbě).

III. Posouzení věci krajským soudem

20. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), načež shledal, že žaloba je důvodná. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas v intencích § 51 odst. 1 s. ř. s. a navíc byl tento postup též v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování, jelikož seznámení se s obsahem správního spisu nevyžaduje provádění dokazování (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56, dostupný stejně jako ostatní rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz). Návrhu žalobkyně na provedení místního šetření soud nevyhověl, neboť ve vztahu k závěrům žalovaného, k jejichž zpochybnění důkazní návrh směřoval, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodu, což soudu brání v tom, aby se danou otázkou věcně zabýval; vést k ní dokazování by bylo neúčelné.

21. Soud dále připomíná, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu je podle § 65 odst. 1 s. ř. s. oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl takovým rozhodnutím přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení zkrácen na svých právech. Žalobci podávajícímu žalobu dle citovaného ustanovení nepřísluší vznášet jakékoli námitky, nýbrž jen takové, které souvisí s dotčením jeho vlastní právní sféry. Pokud žalobce uplatňuje žalobní body, které svým obsahem cílí pouze na ochranu práv třetích osob či na ochranu veřejného zájmu, pak se jimi správní soud nemůže věcně zabývat (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71). Takovým žalobním bodem, kterému v tomto soudním řízení nelze dopřát sluchu, je namítaná absence majetkoprávního vypořádání mezi stavebníkem a státním podnikem P. L.. I kdyby bylo pravdou, že stavebník bude při realizaci jeho podnikatelského záměru neoprávněně užívat pozemek ve správě jmenovaného státního podniku, tak se takový jev přímo nedotkne právní sféry žalobkyně. Zbývající žalobní body nicméně souvisí s právní sférou žalobkyně, a proto se jimi soud v tomto rozsudku zabývá. To platí též o tvrzeném nedodržení požadavku na zpracování povodňového plánu (či na aktualizaci stávajícího povodňového plánu), jehož účelem je zajištění preventivní i následné ochrany území či nemovitostí ohrožených povodněmi. Vzhledem k tomu, že se nemovitost žalobkyně nachází v těsné blízkosti dodatečně povolované stavby, mohlo by opožděné přijetí povodňového plánu či nesprávné nastavení jednotlivých protipovodňových opatření mít přímý negativní dopad do užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně.

22. Žalobkyně v prvé řadě tvrdí, že stavební úřad nerespektoval pro něj závazný právní názor žalovaného, přičemž konstatuje, že stavební úřad byl žalovaným upozorněn na to, že soulad stavby s cíli a úkoly územního plánování musí dle § 129 odst. 3 stavebního zákona prokázat stavebník a nikoli stavební úřad. K tomu soud poznamenává, že žalovaný toto upozornění zahrnul do svého rozhodnutí ze dne 30. 1. 2015, avšak nevyvodil z něj žádný konkrétní závazný pokyn, jímž by byl stavební úřad v dalším řízení vázán. Ani žalobkyně ostatně netvrdí, jaké konkrétní kroky stavebního úřadu byly v rozporu s citovaným upozorněním žalovaného, a proto soud její výtku nepovažuje za důvodnou.

23. Co se týče závazného pokynu plynoucího z rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016, ten tkvěl především v povinnosti stavebního úřadu zabývat se předloženou zjednodušenou dokumentací – pasportem stavby restaurace, ověřit tuto dokumentaci v souladu s § 125 odst. 4 stavebního zákona a posoudit její soulad s § 119 odst. 2 stavebního zákona, upravujícím problematiku uvádění dokončené stavby do užívání. Soud v tomto ohledu považuje podobně jako žalovaný v napadeném rozhodnutí za rozhodné, že stavební úřad zjistil (a to jak z jím ověřeného pasportu stavby restaurace, tak i z vyjádření Obecního úřadu H. P. ze dne 27. 3. 2015) skutečnosti podstatné pro řízení o dodatečném povolení stavby, tj. že budova č. p. x skutečně slouží jako restaurace a že k této restauraci přináleží také objekt (v pasportu označovaný jako objekt č. 2), v němž se nachází sklady a WC pro hosty restaurace. Otázka, zda stavební úřad při ověřování pasportu stavby restaurace postupoval zcela v souladu s § 125 odst. 4 či § 119 odst. 2 stavebního zákona, však již přesahovala předmět řízení o dodatečném povolení stavby terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace P.. Ačkoli žalovaný svým rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016 vyvolal mylný dojem, že se v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby terénních úprav, půjčovny lodí a terasy může věnovat i zákonnosti postupu při ověřování pasportu restaurace, tuto nepřesnost následně korigoval v napadeném rozhodnutí, v němž správně uvedl, že případný chybný postup týkající se ověřování pasportu stavby restaurace je třeba řešit mimo řízení o dodatečném povolení stavby. Byť tedy (čistě hypoteticky) může být pravdou, že stavební úřad postupoval při ověřování pasportu stavby restaurace chybně a v rozporu s tím, co mu uložil žalovaný v rozhodnutí ze dne 28. 7. 2016, tato otázka nespadala do předmětu odvolacího řízení před žalovaným a ani soudu nepřísluší se jí v tomto soudním řízení zabývat. Jak již bylo řečeno výše, soud pro účely tohoto soudního řízení pokládá za podstatné, že stavební úřad v souladu s pokynem žalovaného učinil zjištění ohledně skutečného provedení a účelu užívání stavby restaurace (sestávající dle pasportu z objektů č. 1 a č. 2) jakožto stavby, s níž dodatečně povolovaná stavba terénních úprav, půjčovny lodí a terasy u restaurace souvisela.

24. Žalovaný mimoto v rozhodnutí ze dne 28. 7. 2016 vytknul stavebnímu úřadu, že opomenul požadavek P L., státního podniku, na vypracování povodňového plánu a že se nezabýval majetkoprávním vztahem mezi stavebníkem a tímto státním podnikem. K oběma otázkám se stavební úřad ve svém následujícím rozhodnutí ze dne 13. 12. 2016 vyjádřil, a proto ani v tomto ohledu soud neshledal, že by stavební úřad nerespektoval závazný právní názor žalovaného (to však neznamená, že tyto otázky posoudil správně – k požadavku na vypracování povodňového plánu či jeho aktualizace viz dále).

25. Těžiště souzené věci představuje nesouhlas žalobkyně s dodatečným povolením stavby (zejména s realizací terasy na střeše půjčovny lodí). Žalobkyně má totiž za to, že ji imise spojené s dodatečně povolovanou stavbou nepřiměřeně zkrátí na jejím právu užívat nemovitost a že v důsledku dodatečného povolení stavby, která má být umístěna při hranici jejího pozemku s pozemkem stavebníka, bude též narušeno její soukromí. Na tuto výtku lze nazírat dvojí optikou, která ovšem vede ke stejnému výsledku, a sice jako na čistě soukromoprávní námitku a dále jako na námitku související s obecnými požadavky na využívání území.

26. Soukromoprávní námitky mají právní základ v úpravě sousedských vztahů obsažené v § 1013 odst. 1 větě první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník z roku 2012“), podle něhož je vlastník povinen zdržet se všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. O nedovolené imise se jedná tehdy, je-li splněna jak podmínka v míře nepřiměřené místním poměrům (zkoumají se poměry obvyklé v daném místě), tak podmínka podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (v jejím rámci se posuzují poměry druhové, tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, dostupný na www.nsoud.cz). Přípustnost uplatňování tohoto typu námitek v řízení o dodatečném povolení stavby vyplývá z § 114 odst. 1 a 3 ve spojení s § 129 odst. 2 stavebního zákona. Jelikož rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nahrazuje též chybějící územní rozhodnutí, je třeba přiměřeně vycházet též z § 89 odst. 4 a 5 stavebního zákona, byť na něj § 129 odst. 2 téhož zákona (v rozhodném znění) výslovně neodkazoval. Smyslem uplatňování soukromoprávních námitek týkajících se budoucí imisí v řízení o dodatečném povolení stavby je preventivně působit proti vzniku stavu, který by znamenal porušení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012. Takovou námitku, nepřesahuje-li rozsah jeho působnosti nebo nedojde-li k dohodě o ní mezi účastníky, posoudí stavební úřad na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů či technických norem. Úsudek si přitom stavební úřad jakožto orgán veřejné moci nemůže činit volně, nýbrž jen na základě skutkových zjištění učiněných ve vztahu ke všem právně významným skutečnostem z hlediska aplikace § 1013 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 a komplexní úvahy vycházející z těchto zjištění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014-36). Při posuzování soukromoprávních námitek se nelze spokojit s tím, že proti faktickému jednání stavebníka při užívání dodatečně povolované stavby se bude moct žalobkyně obrátit na civilní soud s žalobou podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012, jak uzavřely správní orgány. Touto úvahou se správní orgány jednak neoprávněně zprostily své povinnosti řádně posoudit uplatněné soukromoprávní námitky (tedy posoudit přípustnost budoucích imisí z hlediska civilního práva), jednak pominuly, že tato forma právní ochrany není dostupná v případě, kdy bylo možné proti imisím brojit v rámci řízení vedeného dle stavebního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018).

27. Posuzování soukromoprávních námitek stavebním úřadem je vázáno na jejich uplatnění v řízení o dodatečném povolení stavby. Vždy je však stavební úřad povinen posuzovat, zda jsou splněny obecné požadavky na výstavbu, a to v návaznosti na skutečnosti, které vyjdou v řízení najevo. V tomto směru je relevantní především § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), podle něhož „[v] souladu s cíli a úkoly územního plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové vymezování pozemků, stanovování podmínek jejich využívání a umísťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území“, jakož i § 25 odst. 1 téže vyhlášky, podle kterého musí vzájemné odstupy staveb splňovat kromě jiného požadavky na zachování kvality prostředí. Posledně citované ustanovení se týká všech staveb (a v jejich kontextu i přilehlých pozemků) bez ohledu na jejich charakter (stavba k bydlení, podnikatelská provozovna), přičemž není relevantní, zda jde o stavby „protilehlé“. Správní orgány se v této souvislosti zabývaly pouze tím, zda lze na posuzovanou stavbu vztáhnout požadavek na dodržení odstupu od společné hranice sousedních pozemků v délce minimálně 2 m, aniž by se vyjádřily k naplnění všeobecně aplikovatelného § 25 odst. 1 citované vyhlášky.

28. Z hlediska obecných požadavků na využívání území je klíčový pojem „kvalita prostředí“, který nahradil obsahově obdobný pojem „pohoda bydlení“ obsažený v § 4 odst. 1 a § 8 odst. 1 již zrušené vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, ve znění účinném do 30. 12. 2006. Judikaturu týkající se pohody bydlení tak lze plně aplikovat i na pojem kvality prostředí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 As 329/2018-66). Tento neurčitý pojem, v jehož rámci se posuzují i soukromoprávní námitky vztahující se k imisím, vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, publikovaném pod č. 850/2006 Sb. NSS, tak, že je jím nutno rozumět „souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. (…) [S]právní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“ Rozhodným kritériem pro určení intenzity těchto účinků na okolí je tzv. přípustná míra či míra přiměřená místním poměrům, kterou je třeba rozumět míru přípustnou podle právních předpisů, včetně občanskoprávních (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 329/2018-66 či § 1013 občanského zákoníku z roku 2012).

29. Je tedy zřejmé, že posuzování soukromoprávních námitek a splnění obecného požadavku na využívání území dle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se tedy fakticky „slévají“ v jedno. Přitom je třeba zdůraznit, že ani splnění všech konkrétních limitů stanovených v prováděcích vyhláškách ke stavebnímu zákonu či ve zvláštních zákonech (ať již jde o hygienické limity hluku či vibrací, limity zastínění, odstupové vzdálenosti aj.) automaticky neznamená, že vlivem umístění a realizace stavby nedojde k nepřiměřenému zásahu do kvality prostředí (tedy k porušení vyhlášky č. 501/2006 Sb.), resp. k podstatnému omezení obvyklého užívání pozemku (tedy k porušení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012). Jinými slovy řečeno, i pokud určitá stavba obstojí z hlediska splnění hlukových limitů, z hlediska kombinace hluku s dalšími faktory tomu tak být nemusí (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 44/2005-116 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 45 A 59/2012-67). V neposlední řadě je vhodné zdůraznit, že součástí kvality prostředí (pohody bydlení) v rodinném domě je možnost užívat obvyklým způsobem a s minimem narušení i přilehlou zahradu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 329/2018-66 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 As 106/2017-55).

30. Byť žalobkyně i její manžel od počátku správního řízení vyjadřovali své obavy ze zásahu do jejich soukromí, klidu a nerušeného užívání rodinného domu a přilehlé zahrady, včetně terasy, a uváděli i s odkazem na § 127 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a později s odkazy na § 1012, § 1013 a § 1020 občanského zákoníku z roku 2012, že budou nad míru přiměřenou poměrům obtěžováni imisemi (zmiňovali zejména hluk a pach), a jejich námitky tedy byly podřaditelné mj. pod výše citovaná ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb., tak správní orgány neposoudily objektivně existující činitele a faktory mající vliv na kvalitu prostředí v jejich jednotlivosti i ve vzájemných souvislostech.

31. V souzené věci je třeba mít při posuzování otázky narušení kvality prostředí v prvé řadě na paměti, že rodinný dům žalobkyně č. p. x na pozemku p. č. st. x v katastrálním území H. P. je umístěn tak, že jedna jeho obvodová stěna přímo přiléhá k pozemku p. č. x ve vlastnictví stavebníka a další obvodová stěna je od pozemku stavebníka oddělena pouze úzkým dlážděným chodníkem (viz např. pasport stavby restaurace nebo fotografie, které žalobkyně přiložila ke svému odvolání ze dne 16. 5. 2016). Rodinný dům žalobkyně je tedy ze dvou stran obklopen pozemkem („restaurační zahradou“) stavebníka a žalobkyně ke vstupu a vjezdu do rodinného domu užívá na základě věcných břemen stavebníkovu nemovitost (viz námitky žalobkyně ze dne 4. 2. 2013). Stavební úřad tuto situaci popisoval tak, že rodinný dům žalobkyně je „prakticky umístěn ve dvoře restaurace“. Zahrada žalobkyně se pak nachází ve svahu směrem k L., přičemž z jedné strany sousedí se schodištěm a dosud nevyužívaným svahem stavebníka, na němž má být realizována dodatečně povolovaná stavba, a z dalších stran je lemována cyklotrasou, sousedním pozemkem p. č. st. x a jednou z obvodových stěn rodinného domu žalobkyně (viz např. situační výkres širších vztahů, jenž je součástí projektové dokumentace z března 2014, či stavebně- technické posouzení z července 2013). Pokud tedy žalobkyně uvádí, že její zahrada, resp. na ní zřízená terasa a venkovní posezení, ukryté v současné době před zraky hostů restaurace, jí poskytují „poslední zbytek jakéhosi soukromí“, pak se dle názoru soudu nejedná o přehnané tvrzení, ale o skutečnost, které je za daných okolností nutno přiznat zásadní váhu.

32. V důsledku dodatečného povolení stavby pak dojde k tomu, že dosud příliš nevyužívaná část pozemku stavebníka sousedící se zahradou, včetně venkovního posezení žalobkyně, které podle všeho lze považovat za určitou zónu klidu, již nebude nehlučná, ale bude na ni realizována půjčovna a terasa, oboje přístupné a využívané veřejností a produkující imise zmiňované žalobkyní. Na tom ničeho nemění ani to, že dle § 30 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví se zvuk působený hlasem fyzické osoby nepovažuje za hluk relevantní z hlediska splnění hygienických limitů hluku. Hlasové projevy fyzických osob totiž nadále jsou hlukem ve smyslu § 1013 občanského zákoníku z roku 2012, který společně s dalšími účinky stavby může mít za následek nepřiměřené narušení kvality prostředí, resp. podstatné omezení obvyklého užívání pozemku žalobkyně.

33. Žalovaný argumentoval v napadeném rozhodnutí tím, že realizace dodatečně povolované stavby zlepší situaci žalobkyně, neboť stávající posezení před okny jejího domu bude zrušeno a přesunuto na nově vzniklou terasu. Žalovaný a stejně tak i stavební úřad však zcela opomenuli zahrnout do svých úvah to, že z povahy věci nedojde k úplnému odhlučnění restaurační zahrady obklopující dvě stěny rodinného domu žalobkyně ani k natolik významnému posílení jejího soukromí a soukromí její rodiny, aby bylo možné hovořit o zkvalitnění prostředí. Má-li totiž dodatečně povolovaná stavba sloužit pouze jako půjčovna lodí (resp. i půjčovna kol a úschovna tohoto sportovního vybavení) a jako (patrně samoobslužná) terasa s posezením u restaurace bez toho, aby u ní bylo zřízeno samostatné WC a občerstvení, pak hosté přicházející od cyklotrasy nezbytně budou využívat i restaurační zahradu – přinejmenším tudy budou procházet do restaurace, a zde činit a vyzvedávat své objednávky, či přicházet k WC. A naopak také hosté, kteří přijdou do restaurace hlavním vstupem a kteří budou chtít využít venkovního posezení, budou nutně procházet skrze restaurační zahradu před okny rodinného domu žalobkyně na terasu k venkovnímu posezení či využívat WC umístěné v restaurační zahradě. I v situaci, kdy by bylo dosavadní venkovní posezení v restaurační zahradě zcela zrušeno a přesunuto na nově vzniklou terasu a kdy by nedošlo k rozšíření stávajícího počtu míst venkovního posezení, tedy lze hovořit o rozšíření restauračního provozu, jako to činí žalobkyně, neboť stávající restaurační zahrada obklopující nyní rodinný dům žalobkyně ze dvou stran bude de facto prodloužena podél zahrady žalobkyně. Byť hlavním zdrojem imisí bude zřejmě dodatečně povolovaná stavba a nikoli již restaurační zahrada přímo před okny žalobkyně, nestane se ani ta klidným místem neomezujícím pohodu bydlení. Tento významný aspekt přitom správní orgány vůbec nezohlednily, stejně jako nikterak nepřihlédly k tomu, že kvalita prostředí žalobkyně je do jisté míry ovlivněna i tím, že u jejího rodinného domu probíhá turistická cyklotrasa a zřejmě též vodácká trasa na Labi (jinak by stavebník jistě nezřizoval půjčovnu lodí). Všechny tyto faktory je nutné posoudit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a uvážit, zda důsledky dodatečně povolované stavby nebudou mít za následek zhoršení kvality prostředí, resp. zda zásah do kvality prostředí nebude vzhledem k místním poměrům nepřiměřený, resp. zda v jeho důsledku nedojde k podstatnému omezení obvyklého užívání pozemku žalobkyně. Tímto způsobem však správní orgány dosud nepostupovaly, a tak odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně nereflektuje námitky žalobkyně, tedy je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nepřesvědčivé.

34. Soud dále dodává, že ani to, že žalobkyně zakoupila rodinný dům situovaný v těsné blízkosti restaurace, nemůže být argumentem pro to, aby byla kvalita prostředí omezována nad míru přiměřenou místním poměrům, resp. aby v důsledku imisí bylo podstatně omezeno obvyklé užívání pozemku žalobkyně. Konkrétní umístění rodinného domu žalobkyně naopak musí být faktorem, pro který je nutno jakýkoli další zásah do kvality prostředí vážit velmi pečlivě a citlivě. Správní orgány opomíjí, že omezení vlastnických práv v rámci sousedských vztahů je vzájemné, tedy nejen že žalobkyně je při užívání své nemovitosti omezena jejím situováním v sousedství restaurace, ale i stavebník je při užívání svých nemovitostí omezen tím, že bezprostředně sousedí s rodinným domem. Správní orgány dovodily, že žalobkyně musí snášet obtěžování plynoucí z provozu restaurace, ovšem již vůbec nevysvětlily, proč se stavebník při užívání svého pozemku nemusí nijak omezovat sousedstvím rodinného domu. Za nevýznamnou pak soud pokládá skutečnost, že projektová dokumentace neřeší osvětlení terasy, neboť samostatná montáž venkovního osvětlení (které lze případně řešit i minimalisticky svíčkami, lampiony či světelnými řetězy) zpravidla nevyžaduje povolení či jiné opatření stavebního úřadu, neboť se (většinou) nejedná o stavbu ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona. S tím pak souvisí též argumentace správních orgánů, že dodatečně povolovaná stavba bude využívána „pouze“ v sezóně a v provozní době restaurace. Soud tuto skutečnost na rozdíl od správních orgánů nepovažuje za argument, který by měl svědčit ve prospěch dodatečného povolení stavby, neboť restaurace je dle projektové dokumentace v provozu od pondělí do neděle v čase od 14 do 22 hodin, tedy každý den i během té denní doby, kdy lze předpokládat, že jsou žalobkyně a členové její rodiny nejčastěji doma. Soudu pak není zcela jasné, co správní orgány pokládají za sezónu. Je nicméně obecně známo, že cyklotrasy se v podnebných podmínkách České republiky začínají plnit zpravidla od dubna (někdy od března) a intenzivněji využívány jsou do září či někdy až do října. Jestliže je provoz dodatečně povolované stavby spjat s využíváním cyklotrasy (či vodácké trasy), pak jej jistě nelze redukovat pouze na dva měsíce v roce, ale spíše na období půl roku, tedy na dobu nikoli zanedbatelnou. Jedná se navíc o tu část roku, kdy jsou zahrady a soukromá venkovní posezení nejvíce využívány, což správní orgány ve svých úvahách též adekvátně nezohlednily.

35. Žalobkyně poukazuje na to, že počet míst k sezení v restaurační zahradě aktuálně dosahuje cca 70, a proto pokládá tvrzení o přesunutí „všech 24 míst“ na novou terasu za zavádějící. K tomu soud předně uvádí, že dle projektové dokumentace z března 2014 je v restaurační zahradě 20 (a nikoli 24) míst k sezení, přičemž správní orgány pokládaly přesunutí všech těchto míst na terasu za významnou okolnost odůvodňující dodatečné povolení stavby. K namítanému rozporu projektové dokumentace se skutečností se žalovaný nevyjádřil, zatímco stavební úřad ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že za počet míst uvedený v projektové dokumentaci odpovídá projektant.

36. Podle § 159 odst. 2 stavebního zákona (v rozhodném znění) odpovídá projektant „za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace a proveditelnost stavby podle této dokumentace, jakož i za technickou a ekonomickou úroveň projektu technologického zařízení, včetně vlivů na životní prostředí.“ Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, toto ustanovení odráží profesní odpovědnost autorizovaných inženýrů a architektů, která je dále specifikována v zákoně č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu povolání“). Autorizovaná osoba odpovídá za odborný výkon vybraných činností (§ 12 odst. 1 zákona o výkonu povolání), čímž se vymezují především její povinnosti vůči klientům. „V žádném případě však ustanovení § 159 stavebního zákona neznamená, že by autorizované osoby měly suplovat roli stavebního úřadu nebo že by stavební úřady mohly na tyto osoby přenášet odpovědnost za dostatečné zjištění skutkového stavu potřebné k vydání územního rozhodnutí (zde rozhodnutí o dodatečném povolení stavby – pozn. soudu). Ostatně, § 12 odst. 4 písm. a) zákona o výkonu povolání výslovně zakazuje autorizovaným osobám vykonávat funkce, v nichž by vydávaly správní rozhodnutí týkající se výsledků jejich vlastní činnosti. Tímto zákazem je zaručeno, že dokumentaci zpracovanou projektantem bude vždy hodnotit správní orgán, a v jeho rámci osoba odlišná od projektanta“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 As 41/2014-40).

37. V souladu se zásadou materiální pravdy byl stavební úřad, potažmo žalovaný odpovědný za zjištění skutkového stavu věci v rozsahu dostatečném pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a byli též povinni řádně se vypořádat s žalobkyní opakovaně vznášenými námitkami ohledně kapacity venkovního posezení, což neučinili. V tomto ohledu je podstatné, že žalobkyně ke svému v pořadí třetímu odvolání z května 2016 přiložila fotografie, z nichž je zřejmé, že se v restaurační zahradě nachází celkem pět dřevěných stolů s lavicemi, přičemž ke každému takovému dřevěnému stolu lze usadit minimálně 6 osob, a dále čtyři zelené kulaté stoly, u nichž lze usadit též minimálně po 6 osobách, tj. počet venkovních míst k sezení je podle fotografií přinejmenším 54 (ne-li více). Je nepřijatelné, aby správní orgány pouze nekriticky přijaly údaje z projektové dokumentace a nevyrovnaly se s otázkou, jaká ve skutečnosti bude kapacita venkovního posezení na terase, tj. důležitou otázkou pro posouzení zásahu do kvality prostředí.

38. Za této situace je pak pochopitelná i obava žalobkyně z toho, že přesunutí všech míst k sezení na novou terasu nedojde, resp. že k tomu dojde pouze na krátkou dobu. Lze-li totiž na novou terasu z důvodu její velikosti umístit pouze 20 míst (což ovšem ze správního spisu není jednoznačně zjistitelné), pak mohou zbývající místa k sezení v budoucnu scházet, a může tak vzniknout potřeba jejich opětovného vytvoření. Takové úvahy přitom soud nepokládá za nepřípustné předjímání budoucího využití restaurační zahrady (nemovitosti stavebníka), ale za racionální úvahy vycházející ze stávajícího stavu věci, opřené o skutečnost, že z žádného dokumentu založeného ve správním spise neplyne, že by měl stavebník v plánu snížit stávající kapacitu restaurace, která soudě dle fotografií nečítá pouze 20 venkovních míst. Soud si přitom je vědom toho, že se stavební úřad snažil vyřešit nesouhlas žalobkyně s rozšiřováním restaurace podmínkou, podle níž „[v]enkovní posezení u stávající restaurace bude přesunuto na novou terasu”, taková podmínka však jednak neřeší shora rozebíraný nesoulad mezi počtem venkovních míst k sezení předpokládaným v projektové dokumentaci a reálným počtem venkovních míst, jednak není s to zajistit, že později nedojde ke vzniku nového posezení (nevyžadujícího vydání povolovacího správního aktu!) v restaurační zahradě, která, jak bylo vysvětleno výše, z povahy věci nezbytně bude k provozu restaurace využívána. Podmínka přesunutí stávajícího posezení na novou terasu v sobě nezahrnuje zákaz užívat tuto část pozemku ke zřízení jiné formy posezení (např. využitím snadno přemístitelného mobiliáře). Pasport stávající stavby pořízený v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby ani napadené rozhodnutí závazně nestanoví maximální počet hostů restaurace ani jejich rozsazení v provozovně, při jejichž nedodržení by bylo možno dovodit, že stavební komplex restaurace je provozován v rozporu s kolaudačním aktem, jehož vydání by mělo navázat na provedení dodatečně povolené stavby.

39. Co se týče stávajícího schodiště umístěného na pozemku stavebníka při hranici s pozemkem žalobkyně, které má sloužit ke vstupu hostů restaurace ze strany od cyklotrasy na nově vzniklou terasu, restaurační zahradu a do restaurace, žalobkyni je třeba dát za pravdu v tom, že v průběhu správního řízení upozorňovala na jeho špatný technický stav a ten dokládala také stavebně- technickým posouzením z června 2013. Z tohoto posouzení se podává, že již v roce 2013 bylo narušení schodiště „takového rázu, že bude nutno provést jeho demolici a vybudování nového schodiště. Původně bylo totiž schodiště osazeno do svahového terénu.“ I na tuto námitku ovšem stavební úřad, potažmo žalovaný adekvátně nereagoval, neboť stavební úřad ve svém posledním rozhodnutí pouze bez bližšího zdůvodnění a bez toho, aby se konkrétně vypořádal se závěry stavebně- technického posouzení, konstatoval, že „[s]távající schodiště, které je v současné době ve špatném stavu, bude po stavební úpravě pro jeho účel vyhovující“. Z jakého důvodu stavební úřad k tomuto závěru dospěl, však soudu není zřejmé. Ani projektová dokumentace se odpovídajícím způsobem s touto otázkou nevyrovnává, neboť v ní se pouze uvádí, že stávající schodiště zůstane zachováno, bude opraveno a na straně půjčovny lodí bude osazeno madlem. Zda toto schodiště lze opravit a z jakého důvodu jsou závěry žalobkyní předloženého stavebně-technického posouzení mylné, však z projektové dokumentace vyčíst nelze. Žalovaný pak na tuto otázku, jejíž řešení se dotýkalo právní sféry žalobkyně mimo jiné v tom, že kvůli nutnosti vybudovat nové schodiště navrhovala, aby k jeho realizaci došlo na druhé straně dodatečně povolované stavby, v napadeném rozhodnutí též neposkytl odpověď. Tato pochybení také zakládají nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

40. Žalobkyně konečně poukazuje na to, že správní orgány nerespektovaly stanovisko Povodí Labe, státního podniku, neboť pro účely dodatečného povolení stavby nepožadovaly zpracování povodňového plánu, popř. aktualizaci stávajícího povodňového plánu, ale odsunuly splnění tohoto požadavku až k závěrečné kontrolní prohlídce stavby.

41. Ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) vodního zákona stanovilo, že ke stavbám, k těžbě nerostů nebo k terénním úpravám v záplavových územích, k nimž není třeba povolení dle tohoto zákona, je třeba souhlasu vodoprávního úřadu. Tímto ustanovením současně nebyl dotčen § 67 vodního zákona, který stanovil, že se v aktivní zóně záplavových území až na zákonem stanovené výjimky nesmí umísťovat, povolovat ani provádět stavby. Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 432/2001 Sb., o dokladech žádostí o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu, účinná do 31. 8. 2018, pak ve svém § 8 stanovila, že žadatel k žádosti o udělení souhlasu vodoprávního úřadu předkládá mimo jiné vyjádření příslušného správce vodního toku k záměru stavby, zařízení nebo činnosti, jde-li o záměr související s tímto vodním tokem.

42. Dále je nutno připomenout, že podle § 71 odst. 5 vodního zákona mohl vodoprávní úřad uložit vlastníkům pozemků, které se nachází v záplavových územích, povinnost zpracovat povodňový plán, jestliže to bylo třeba s ohledem na způsob jejich užívání. Podle § 83 písm. c) vodního zákona v rozhodné době platilo, že správci vodních toků v rámci plnění úkolů při ochraně před povodněmi navrhují příslušným orgánům, aby uložily vlastníkům vodních děl nebo jiných staveb a pozemků na vodních tocích a v záplavovém území povinnost provést potřebná opatření na ochranu před povodněmi. Ustanovení § 85 odst. 1 písm. a) vodního zákona pak stanovilo, že vlastníci pozemků a staveb, které se nachází v záplavovém území nebo zhoršují průběh povodně, zajišťují, aby nebyly zhoršovány odtokové podmínky a průběh povodně, a při tom zpracovávají povodňové plány mimo jiné tehdy, jestliže jim taková povinnost byla uložena vodoprávním úřadem podle § 71 odst. 5.

43. Z citovaných ustanovení tedy plyne, že povinnost zpracovat povodňový plán (popř. jeho aktualizaci) mohl vlastníku pozemku či stavby závazně uložit pouze vodoprávní úřad a nikoli správce vodního toku. Správce vodního toku nicméně mohl stanovení takové podmínky navrhnout ve svém stanovisku, které bylo podkladem žádosti o udělení souhlasu dle § 17 vodního zákona a které mělo doporučující charakter. Rozhodující slovo ohledně podmínky zpracování povodňového plánu nicméně měl vodoprávní úřad.

44. P. L., státní podnik, jako správce vodního toku původně ve svém stanovisku ze dne 7. 8. 2012 nepožadoval vypracování povodňového plánu a tuto podmínku nestanovil ani vodoprávní úřad ve svém rozhodnutí o udělení souhlasu dle § 17 odst. 1 písm. c) vodního zákona ze dne 19. 11. 2012. Ve svém pozdějším stanovisku ze dne 25. 1. 2016 však již jmenovaný státní podnik stanovil požadavek na vypracování povodňového plánu či aktualizaci stávajícího povodňového plánu a současně upozornil na to, že se dodatečně povolovaná stavba nachází v aktivní zóně záplavového území. Vzhledem k tomu, že stanovisko ze dne 25. 1. 2016 nelze považovat za závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, nýbrž pouze za podklad pro vyjádření či rozhodnutí vodoprávního úřadu jakožto dotčeného orgánu, považuje soud za rozhodné, zda a za jakých konkrétních podmínek stanovil vodoprávní úřad stavebníku povinnost předložit povodňový plán či jeho aktualizaci. V souzené věci ovšem nebylo vydáno žádné navazující rozhodnutí ani závazné stanovisko vodoprávního úřadu, jehož podkladem by bylo stanovisko P. L., státního podniku, ze dne 25. 1. 2016.

45. Za daných okolností, kdy správce vodního toku aktualizoval své stanovisko ke stavebnímu záměru a vznesl v něm nové doporučení ohledně povodňového plánu, bylo namístě, aby byla věc předložena vodoprávnímu úřadu k opětovnému posouzení. Nové posouzení ze strany vodoprávního úřadu bylo v dané věci zapotřebí také proto, že souhlas tohoto orgánu ze dne 19. 11. 2012 byl vydán v reakci na první projektovou dokumentaci stavby, která poté byla ještě dvakrát přepracována. Mimoto byl souhlas vodoprávního úřadu z roku 2012 vydán, aniž v něm bylo jakkoli zohledněno, že se dodatečně povolovaná stavba měla nacházet v aktivní zóně záplavového území, a nebylo z něj tedy zjistitelné, zda a proč stavba jako celek vůbec naplňovala předpoklady výjimky z § 67 vodního zákona. Aktualizované stanovisko státního podniku P. L. přitom na existenci aktivní zóny povodňového území (na rozdíl od jeho prvního stanoviska z roku 2012) upozorňovalo, a proto není vyloučeno, že by tato skutečnost též mohla ovlivnit závěry původního (v době rozhodování správních orgánů již neaktuálního) souhlasu vodoprávního úřadu.

46. Protože pouze vodoprávní úřad mohl stavebníku uložit povinnost vypracovat povodňový plán či jeho aktualizaci, musí soud při posuzování důvodnosti žalobní výtky ohledně povodňového plánu z úřední povinnosti přihlédnout k tomu, že správní orgány vydaly svá rozhodnutí, aniž měly k dispozici aktuální souhlas vodoprávního úřadu vydaný dle § 17 vodního zákona, jenž by reagoval na doporučující požadavek státního podniku P. L. a případně jej převzal do svých podmínek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2011-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Správním orgánům je tak nutno vytknout, že stavebníku uložily povinnost zpracovat pro účely závěrečné kontrolní prohlídky stavby povodňový plán či jeho aktualizaci bez toho, aby takovou podmínku závazně stanovil vodoprávní úřad, a že současně vydaly svá rozhodnutí, přestože stavebník nepředložil aktuální souhlas vodoprávního úřadu dle § 17 vodního zákona. Toto procesní pochybení přitom mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

47. Závěrem soud konstatuje, že přestože je nutné svah na pozemku stavebníka zpevnit, aby nedošlo v důsledku povodní k ohrožení nemovitostí, neznamená to, že k tomuto zpevnění může dojít pouze realizací dodatečně povolované stavby. Správní orgány velebí stavební záměr stavebníka s poukazem na to, že jím bude rychle zajištěna stabilita svahu a nebude hrozit jeho vymílání při dalších povodních, a přitom zcela pomíjí, že to byla nelegální stavební činnost stavebníka, která stabilitu svahu závažným způsobem narušila. Potřeba zajistit stabilitu svahu není důvodem, pro nějž by bylo možné rezignovat na řádné posouzení námitek žalobkyně; protiprávní jednání stavebníka mu nemůže být ku prospěchu. Pokud stavební úřad v dalším řízení shledá, že stavbu v současné podobě nelze dodatečně povolit, nebude to stavebníku bránit v realizaci jiného záměru ani v tom, aby stavební úřad nařídil stavebníku přijmout nezbytná opatření ve smyslu § 135 až § 137 stavebního zákona.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

48. Soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem dle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. a současně za použití § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i jemu předcházející rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 12. 2016, neboť naznal, že k zásadním vadám došlo již v řízení před stavebním úřadem. Jde přitom o tak zásadní vady vyžadující rozsáhlé doplnění důvodů rozhodnutí, že je nelze napravit v řízení o odvolání tak, aby současně bylo účastníkům řízení zachováno právo na řádný opravný prostředek. O vrácení věci žalovanému soud rozhodl v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

49. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., a to jak o nákladech vzniklých v řízení před krajským soudem, tak o nákladech vzniklých v řízení o kasační stížnosti, neboť tyto náklady tvoří jeden celek, proto o nich soud rozhodl jedním výrokem. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Náklady žalobkyně, která v řízení před krajským soudem nebyla zastoupena, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. V řízení o kasační stížnosti vznikly žalobkyni náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč a náklady za zastoupení advokátem. Jelikož byl zástupcem žalobkyně v řízení o kasační stížnosti její manžel, jenž sám byl účastníkem správního řízení, v němž vystupoval společně se žalobkyní, a spolu s žalobkyní podal žalobu, je zřejmé, že úkon spočívající v převzetí zastoupení se reálně neuskutečnil. Zástupce žalobkyně tak učinil pouze jeden úkon právní služby, a to sepis kasační stížnosti. Odměna na zastoupení činí podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) 3 100 Kč a náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu 300 Kč. V řízení o kasační stížnosti tak žalobkyni vznikly náklady v celkové výši 8 400 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkem 11 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s).