77 Ad 6/2021 – 166

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobců: a) J. B., X b) J. B., X c) M. B., X d) V. B., X e) L. B., X f) M. B., X g) F. D., X h) J. D., X i) P. Ď., X j) M. F., X k) S. F., X l) M. G., X m) D. G., X n) Ing. D. G., X o) P. H., X p) M. Ch., X q) J. Ch., X r) Ing. P. K., X s) V. K., X t) P. K., X u) L. K., X v) K. K., X w) V. K., X x) J. K., X y) M. K., X z) O. L., X aa) D. M., X ab) J. M., X ac) L. M., X ad) K. M., X ae) J. M., X af) T. M., X ag) D. M., X ah) M. M., X ai) J. N., X aj) V. P., X ak) M. P., X al) J. P., X am) J. P., X an) Bc. S. P., X ao) P. P., X ap) P. R., X aq) R. R., X ar) Bc. M. Ř., X as) D. S., X at) P. S., X au) R. S., X av) L. Š., X aw) J. Š., X ax) F. Š., X ay) T. T., X az) O. T., X ba) M. T., X bb) T. V., X bc) K. V., X bd) M. V., X be) R. W., X bf) M. Z., X všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, Rooseveltova 49/16, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, Soudní 1672/1a, 140 00 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2021, č.j. VS–42447–11/ČJ–2020–80000L–51ODV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2021, č.j. VS–42447–11/ČJ–2020–80000L–51ODV, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 436 102 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Zdeňka Honzíka.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 10. 8. 2021, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou dne 13. 8. 2021, se žalobci uvedení v záhlaví rozsudku domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2021, č.j. VS–42447–11/ČJ–2020–80000L–51ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobců a bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Věznice Kynšperk nad Ohří (dále jen „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 30. 12. 2019, č.j. VS–160300–46/ČJ–2019–8027PR (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobců doručená dne 11. 5. 2016 o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek za období od 9. 5. 2013 do 9. 5. 2016 ve Věznici Kynšperk nad Ohří.

2. Právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby upravuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“ nebo „služební zákon“).

3. Soud v projednávané věci rozhodoval již podruhé, když rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č.j. 30 Ad 2/2017–240, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Seznal totiž, že služební funkcionář nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, neboť si za tím účelem neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. [II] Žaloba 4. Podle důvodné domněnky žalobců byla v průběhu správního řízení před prvoinstančním správním orgánem provedena celá řada důkazů, které s naprostou jistotou prokázaly, že § 60 služebního zákona není dodržován a ani fakticky bez většího počtu příslušníků jej dodržovat nelze. Přesto byly žalobcům z pracovní doby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek tak, jak má na mysli ustanovení výše uvedeného paragrafu tohoto zákona. Po zrušujícím rozhodnutí žalovaného bylo řízení doplněno o některé další důkazy v podobě slyšení svědků; toto doplnění dokazování však nepřineslo žádné důkazy, které by důkazní situaci změnily.

5. Žalobci se dále zaměřili na popis specifik činnosti ve vězeňském prostředí. Žalobci se rekrutují ze dvou oddělení (oddělení výkonu trestu a oddělení vězeňské stráže) a jejich pracovní činnost je z pohledu dalších služebních činností značně odlišná.

6. Oddělení výkonu trestu je součástí činnosti Věznice Kynšperk nad Ohří, kde jednotliví dozorci vykonávají služební činnost na oddílech – ubytovnách odsouzených, zejména zajišťují denní režim těchto osob. Tento výkon služební činnosti je upraven směrnicemi pro výkon služební činnosti pro každé jednotlivé dozorčí stanoviště. V této interní právní normě v jediném případě netrvá doba stravování dobu stanovenou v § 60 služebního zákona. V případě jakékoliv vyhlášené mimořádné události jsou podrobně specifikovány povinnosti každého dozorce na tomto úseku služební činnosti, jenž je povinen se v co nejkratší době dostavit na místo určení.

7. Jedná se o stanoviště stálá a pohyblivá a jejich počet je upraven „Rozpisem dozorčích stanovišť“, kde je konkrétně uvedeno, o jaké stanoviště se jedná, v jakou dobu se toto stanoviště obsazuje a o „kolika mužové“ stanoviště se jedná. Rozpis je vytvořen ředitelem Věznice Kynšperk nad Ohří a aprobován generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR. Jejich počet v době uvedené v tomto rozpise je neměnný a pro každou součást služební činnosti závazný a směrodatný.

8. Na jednotlivá dozorčí stanoviště jsou příslušníci veleni denním rozkazem vedoucího oddělení. Před nástupem služby se uskutečňuje rozdělení směny. Pro každého jednotlivého dozorce následuje převzetí služby, v což lze počítat i komplexní početní prověrku osob nacházejících se na tomto úseku služby. Současně se přebírají i další pomůcky, jako například radiostanice pro spojení s operačním střediskem během výkonu služby a další prostředky nutné ke služební činnosti. Stav převzetí dozorčího stanoviště se zapisuje do „Knihy předání a převzetí služby“ a současně se hlásí nadřízenému. Poté je služba vykonávána v souladu se směrnicemi konkretizujícími činnost na tomto úseku služební činnosti. V každém případě každý dozorce odpovídá za početní stav odsouzených na svém úseku služební činnosti a minimalizování jakéhokoliv nezákonného jednání odsouzených, příp. minimalizování mimořádných událostí. Povinností dozorce je být i při opuštění dozorčího stanoviště neustále pomocí radiostanice ve spojení s ostatními příslušníky a s operačním střediskem a v případě potřeby zasáhnout i na jiném úseku služebních činností.

9. Výslechy namátkově vybraných dozorců bylo nade vší pochybnost prokázáno, že sice mají možnost stravování v jídelně nebo konzumování vlastní donesené stravy, avšak ani v tuto dobu neodkládají výstroj a jsou povinni v případě mimořádné události okamžitě ukončit stravování a dostavit se na určené místo. Při odchodu na stravu dozorčí stanoviště nepředávají žádnému dalšímu příslušníkovi, ani v jediném případě není tato konzumace stravy uvedena v knize předání a převzetí služby. Odchod z oddílu je toliko nahlašován inspektorovi dozorčí služby s tím, že v uvedenou dobu režim na tomto oddíle není po dobu nejnutnější ke konzumaci stravy vykonáván. Pokud bylo v napadeném rozhodnutí uváděno, že na „několika mužovém“ stanovišti se příslušníci střídají navzájem, kdy jeden má možnost konzumace stravy, případně odejít čerpat přestávku, jedná se o oslabení stanoviště jeho opuštěním, nikoliv střídání.

10. Nejedná se tedy o čerpání přestávky na jídlo a odpočinek dle § 60 odst. 1 služebního zákona, ale o ustanovení § 60 odst. 3 služebního zákona. V takovém případě se konzumace stravy neodečítá z pracovní doby.

11. Markantním příkladem je konzumace stravy žalobcem na pracovišti v jeho kanceláři, kdy faktická konzumace probíhá za provozu, když do kanceláře mají přístup odsouzení a ventilují své požadavky i během konzumace stravy žalobce. Ten musí konzumaci ukončit a jít plnit své úkoly na svěřeném úseku služby. Ani okrajově není nadán k tomu, aby se v kanceláři uzamkl a po dobu konzumace stravy a čerpání přestávky nečinil žádné úkoly. Pokud konzumuje stravu v závodní jídelně, nikdy nemůže vyčerpat celou dobu určenou pro přestávku, neboť po dobu konzumace stravy nikdo svěřený úsek nestřeží. Plně za něj odpovídá dozorce, který byl na úsek velen denním rozkazem.

12. V případě, že by v uvedenou dobu došlo k jakékoliv mimořádné události, jakékoliv následky nese tento příslušník. Porušení dozorčí služby je upraveno i v § 390 trestního zákoníku, dokonce v kvalifikované skutkové podstatě. Již v minulosti bylo takové ustanovení proti dozorci použito např. před Okresním soudem Plzeň–město.

13. Znění ustanovení § 60 odst. 3 služebního zákona uvádí, že i když výkon služební činnosti nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo.

14. V případě prokázaných skutečností, tj. ze směrnic pro výkon služebních činností, z rozpisu dozorčích stanovišť, z knih předání a převzetí služby a z výpovědí vyslechnutých žalobců, je zřejmé, že žádné přerušení výkonu služby realizováno není a žádný z dozorců není na stanovišti střídán. Žalobci ani v jediném případě nemohou trávit přestávku na jídlo a odpočinek dle svého uvážení nebo alespoň tak, aby byla taková přestávka na jídlo a odpočinek nejen ve stanovené době, ale i ve stanoveném rozsahu realizována. Pokud služební činnost po celou dobu výkonu služby není žádným způsobem přerušována a každý ze žalobců na tomto úseku služby nemůže přestávku trávit nejen ve stanoveném rozsahu, ale ani dle svého uvážení, nelze ji jako takovou, tj. odečitatelnou, odečítat z pracovní doby.

15. Služba strážní se vykonává na dvou úsecích činností – při ostraze objektu Věznice Kynšperk nad Ohří (výkon služby na strážních věžích, případně střežení vstupů a vjezdů do střeženého objektu) a při eskortách k soudům, do zdravotnických zařízení, či obdobné činnosti.

16. Příslušníci velení k ostraze objektu ze strážních věží jsou rozděleni do strážních směn. Služba je vykonávána nepřetržitě ve dvanáctihodinových cyklech. I tato ostraha je naprosto přesně specifikována interními normami nazvanými „Rozpis strážních stanovišť“ parafovanými služebním funkcionářem Věznice Kynšperk nad Ohří a aprobovanými generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR. Příslušníci na tomto úseku služby jsou veleni do služby na základě denního rozkazu vedoucího oddělení vězeňské stráže. Rozpisem je přesně stanoveno, v jakou konkrétní dobu se toto stanoviště obsazuje. Každý ze žalobců je tedy velen do služby na strážní stanoviště, kde jsou jeho povinnosti upraveny směrnicemi pro výkon tohoto stanoviště. Po celou dobu výkonu služby není v žádném předpise stanovena přestávka na jídlo a odpočinek. Neexistuje příslušník, který by prováděl střídání na těchto strážních stanovištích.

17. Část žalobců vykonává službu sice na strážních stanovištích, avšak v denních osmihodinových cyklech. Též se ale jedná o strážní stanoviště podléhající rozpisu strážních stanovišť a interním směrnicím upravujícím výkon na jednotlivých strážních stanovištích. Ani v těchto stanovených případech nelze strážní stanoviště opustit a trávit přestávku na jídlo a odpočinek ve stanoveném rozsahu dle svého uvážení.

18. Služba v eskortní směně je též určena denním rozkazem vedoucího oddělení vězeňské stráže. Je však strážní směnou samostatnou, kde je služební činnost realizována zpravidla v osmihodinových směnách, pokud není určeno jinak. Stěžejní činnost na tomto úseku služby příslušníci vykonávají při eskortách mimo vězeňská zařízení, např. při eskortách k soudům, do zdravotnických zařízení a podobně. Pokud se nejedná o eskorty mimo objekt Věznice Kynšperk nad Ohří, je součástí eskorty i řidič služebního vozidla, v případě potřeby i strážný psovod se služebním psem.

19. Tento úsek služební činnosti je náročný hlavně proto, že eskortující příslušníci ani na okamžik nemohou opustit eskortu, nemohou tedy trávit přestávku na jídlo a odpočinek. Nezřídka je služební činnost těchto pracovníků vykonávána i při střežení vězně v nemocničním zařízení po dobu 12 hodin. Službu vykonává zpravidla jeden příslušník a po celou dobu střežení není střídán, a přestávku na jídlo a odpočinek tak ani okrajově nemůže čerpat. I tak je mu tato přestávka z pracovní doby odečtena.

20. Vězeňská služba ČR do současné doby nenalezla řešení, jak při výkonu dozorčí, strážní či eskortní služby umožnit službu konajícím příslušníkům čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, a přesto v každém případě odečítá nevyčerpané přestávky tak, jako by fakticky čerpány byly. Fakticky je podřazuje oslabením ostatních stanovišť, a tedy i ohrožením zájmů společnosti, pod přestávky na jídlo a odpočinek, aniž by takový charakter byl naplňován. V denních rozkazech neexistuje jediný příslušník určený ke střídání stanovišť na jídlo a odpočinek.

21. Obdobnou problematiku již v jednom případě řešil Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Ad 13/2011, kdy rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 obdobné negativní rozhodnutí policejního prezidenta zrušil, když se jednalo o služební činnost vykonávanou u Policie ČR na operačním středisku.

22. Z právního názoru Městského soudu v Praze k problematice čerpání přestávek na jídlo a odpočinek se uvádí: „(…) Tedy nezbývá než poukázat na skutečnost, že výše uvedené osoby v podstatě zpochybnily, velmi zásadně zpochybnily to, že by na předmětném operačním středisku přestávky vypadaly tak, že by je bylo možno podřadit pod pojem přestávka na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 zákona o služebním poměru, když v podstatě z jejich výpovědi vyplývá, že i během čerpání přestávky se policista nacházel přímo na svém pracovišti, nebo v jeho bezprostřední blízkosti a byl tak připraven kdykoliv se na své pracoviště okamžitě vrátit a to v závislosti na situaci, která by tedy mohla nastat. Takový stav věci lze jen velmi obtížně označit za přestávku na jídlo a odpočinek, která by znamenala přerušení výkonu služby. Za takovou přestávku by bylo možno považovat jenom stav, kdy by tedy policista, navíc tedy v souladu s tím, jak to bylo naplánováno, opustil v daný čas své pracoviště a mohl se odebrat někam mimo své pracoviště a po stanovených 30 minut se zkrátka vůbec nezajímal o to, co se na předmětném pracovišti děje a těch 30 minut věnoval pouze tomu, aby se najedl, nebo si odpočinul nějakým jiným způsobem…“ Právní názor Městského soudu v Praze tak naprosto přesně kopíruje situaci ve Vězeňské službě ČR, Věznici Kynšperk nad Ohří. Taková činnost v této složce je však ještě závažnější v tom, že se týká všech obdobných objektů ve vězeňských zařízeních. Žaloba dále citovala rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 55 Ad 2/2021 ze dne 13. 7. 2021 a rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 47/2005 ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 As 257/2018 ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 9 As 40/2020 a sp. zn. 8 As 160/2018 ze dne 26. 8. 2020.

23. Příslušník – žalobce nemá ani okrajově možnost opustit objekt Věznice Kynšperk nad Ohří, neboť by se dopustil trestné činnosti, ať již porušení strážní či dozorčí služby. Službu všichni žalobci vykonávají v době uvedené denním rozkazem vedoucích oddělení v kompletním vystrojení a v případě dozorčí služby dokonce i s radiostanicí. Není tedy podstatné, že je jim v některých případech po dobu nezbytně nutnou umožněno stravování, to však nelze považovat za čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, když fakticky i po celou dobu přestávky jsou veleni na strážním či dozorčím stanovišti, toto nikomu nepředávají a stále vykonávají činnost dle interních právních norem a Rozpisu strážních a dozorčích stanovišť. K žádnému jejich střídání, vyjma ukončení pracovní doby, nikdy nedochází.

24. Všichni příslušníci, namátkově vybraní, kteří učinili ve správním řízení svoji výpověď, situaci kolem přestávek na jídlo a odpočinek potvrdili v naprosto shodném rozsahu. Potvrdili tak nezákonný stav, který je praktikován ve všech zařízeních Vězeňské služby ČR. Situaci obdobnou strážní a dozorčí službě nelze aplikovat na všechny služební posty ve vězeňských zařízeních. Celá řada funkcí není vázána na strážní či dozorčí stanoviště, ale v průběhu pracovní doby není potřeba soustavné činnosti tak, aby přestávku na jídlo a odpočinek nemohli čerpat.

25. Žalovaný poukázal na prvoinstanční rozhodnutí, v němž je uvedeno, že po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek je výkon služby přerušen tak, že příslušníci nejsou povinni plnit služební povinnosti. Na pevných stanovištích jsou střídáni jinými příslušníky a na pohyblivých stanovištích není střídání stanovišť nutné. Pro správní orgán není rozhodující, jak příslušníci čerpající přestávku na jídlo a odpočinek tráví. Příslušníci čerpající přestávku na jídlo a odpočinek pak mají výkon služby přerušen, což se ukázalo jako liché. Z tohoto vyjádření by jinak vyplynulo, že žalobci, ač jsou veleni na strážní či dozorčí stanoviště a nejsou nikým střídáni, mohou bez jakéhokoliv následku takové stanoviště opustit. Tento právní názor nemá oporu v jakékoliv právní úpravě a ani okrajově v žádné interní právní normě pro služby na jednotlivých úsecích služební činnosti.

26. Prvoinstanční správní orgán vyslovil myšlenku, že strážný na eskortě k soudu po uplynutí doby stanovené k čerpání přestávky na jídlo a odpočinek zcela beztrestně opustí eskortu tak, že ji oslabí nebo eskortovaného vězně uzamkne v eskortní místnosti soudu a odejde čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. Vyslovení takového názoru je zcela nešťastné a hlavně nerealizovatelné. Tento názor nemá oporu v prokázaných skutečnostech, ani v předložených důkazech – Rozpisech strážních a dozorčích stanovišť. Je tak ostře v rozporu s jednotlivými výpověďmi.

27. Prvoinstanční správní orgán prohlašuje, že neobsazení strážních a dozorčích stanovišť není pro služební činnost závazné, čímž fakticky legalizuje porušení těchto interních právních norem. Prvoinstanční správní orgán argumentuje tvrzením, že žalobci nepopírají, že je jim umožněno stravování, dokonce mimo objekt Věznice Kynšperk nad Ohří. Žalobci však ve správním spise takovou možnost ani v jediném případě neuvedli.

28. Prvoinstanční správní orgán se tak snaží celou situaci zlehčovat a účelově zaměňuje pojem střídání strážního či dozorčího stanoviště, což je transparentně prokazováno denními rozkazy vedoucích oddělení, kde ani v jediném případě nefiguruje příslušník, který by takové střídání prováděl. Ostatně i výpovědi žalobců takovou situaci vylučují. Žalobci dále dali celou problematiku do souvislosti s řízením o proplacení přesčasových hodin, kde žalovaná naopak argumentovala nedostatkem příslušníků, a tudíž ohrožením bezpečnosti.

29. Za neuvěřitelný lapsus a neznalost povinností je v napadeném rozhodnutí spatřováno vyjádření, kde příslušníci čerpající přestávku na jídlo a odpočinek nemají povinnost se zapojit do likvidace mimořádných událostí. Takové vyjádření je v příkrém rozporu se směrnicemi pro signály bezpečnostních opatření, tedy řešení nejzávažnějších mimořádných událostí ve Věznici Kynšperk nad Ohří. Žalovanému zjevně uniklo ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., tedy kdy příslušník je a není povinen zakročit, či § 4 NGŘ č. 5/2016.

30. Rovněž tak se jeví jako irelevantní tvrzení, že žalobcům v případě mimořádné události byla stanovena náhradní doba na čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Žalobci naopak nezaznamenali jediný případ, kdy by tato náhradní doba byla k čerpání údajně čerpané a přerušené přestávky stanovena.

31. Pokud prvoinstanční správní orgán uvedl, že výpovědi nejsou pravdivé, pak zpochybňuje vyjma provedených výslechů vedoucích funkcionářů všechny vyslechnuté osoby. Je nasnadě zvážit, jakým směrem se argumentace správního orgánu ubírá a jak je mu vlastně znám chod jednotlivých činností ve Věznici Kynšperk nad Ohří.

32. Za zcela irelevantní lze považovat tvrzení prvoinstančního správního orgánu v tom směru, že je výlučně na zvážení každého ze žalobců, v jakém oděvu a s jakou výstrojí bude stravu v jídelně konzumovat. I takové vyjádření je velmi nešťastné a zavádějící, když ani jeden ze žalobců na stanovišti střídán není a v převleku do civilního oděvu by disponoval například radiostanicí.

33. Žalovaný by měl pozornost věnovat tomu, jak jsou údajné přestávky na jídlo a odpočinek vedeny v knize předání a převzetí služby na jednotlivých stanovištích, pokud je mu taková skutečnost vůbec známa. Měl by věnovat pozornost i tomu, zda při předání služby k údajnému střídání je prováděna početní prověrka. Zásadním postojem by měla být skutečnost, proč v Seznamu strážních a dozorčích stanovišť není uvedeno, že stanoviště po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek není střeženo, resp. že je služba vykonávána po dobu čerpání přestávek na dvou stanovištích současně apod.

34. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením, že žádný předpis nezakazuje žalobci opuštění objektu věznice v případě čerpání přestávky, když je stále velen denním rozkazem na strážní nebo dozorčí stanoviště, a jak takové stanoviště má v této pozici opustit, případně jaké zákonné ustanovení nebo interní právní norma mu umožňuje strážní či dozorčí stanoviště opustit při údajném čerpání přestávek.

35. Pokud prvoinstanční správní orgán argumentoval tím, že žalobci neuvedli ani jediný příklad, kdy k přerušení přestávky na stravu došlo, zjevně mu unikla pasáž, kde i Městský soud v Praze uvedl, že postačuje taková hrozba situace, a rovněž neuvedl ani jediný konkrétní případ.

36. Rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentovalo vyjádření k porušování interních norem vyšší právní síly pokyny nižších stupňů. Tím se má na mysli vydávání příloh vedoucího oddělení vězeňské stráže a vedoucího oddělení výkonu trestu k čerpání přestávek bez vystřídání, čímž je porušována norma vyšší právní síly – rozpis ředitele Věznice Kynšperk nad Ohří.

37. Jedná se hlavně o dobu střežení na jednotlivých stanovištích, uvedenou v rozpisech strážní a dozorčí služby, když příloha denního rozkazu tuto dobu zcela bezdůvodně ponižuje. Příkladmo v rozpise strážní a dozorčí služby se stanoviště obsazuje nepřetržitě či po dobu 24 hodin, čerpáním přestávek však je střežení či výkon služby na stanovišti fakticky vykonáván toliko 22 hodin.

38. Žalobci se důvodně domnívají, že v průběhu správního řízení došlo a stále ještě dochází k porušování § 60 služebního zákona, neboť jim ve službě není umožňováno čerpat přestávky na jídlo a odpočinek nejen v plném rozsahu, ale ani dle vlastního uvážení. Na strážních a dozorčích stanovištích nejsou střídáni a konzumace stravy se děje jen v nejnutnějším rozsahu. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě 39. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 15. 10. 2021, v němž plně odkázal na prvoinstanční i napadené rozhodnutí. Podle žalovaného bylo v rámci předmětného správního řízení prokázáno, že charakter služby ve Věznici Kynšperk nad Ohří umožňuje přerušit výkon služby příslušníkům pro čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, kdy příslušníci mohou tuto přestávku čerpat dle svého uvážení s přihlédnutím k charakteru prostředí, ve kterém vykonávají službu. Samozřejmě žalovaný nepopírá, že příslušníci jsou částečně omezeni ve svých aktivitách, ale to vyplývá ze skutečnosti, že vykonávají službu v režimovém prostředí věznice. Tato omezení však nejsou takového charakteru, aby se mohlo konstatovat, že příslušníci nemohou čerpat plnohodnotnou přestávku na jídlo a odpočinek ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 služebního zákona. Není to tedy tak, že by měli příslušníci v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek stanovenou povinnost např. být v případě potřeby připraveni k zásahu. Naopak bylo prokázáno, že ve Věznici Kynšperk nad Ohří je zastupitelnost příslušníků nebo dochází k faktickému střídání příslušníků.

40. Jestliže měli žalobci za to, že režimová opatření jsou přijímána na úkor jejich práv vyplývajících ze zákona o služebním poměru, upozornil žalovaný, že služební činnost a úkoly příslušníků Vězeňské služby nejsou jediným prostředkem ochrany společnosti a bezpečnosti ve věznicích, když k zabezpečení plnění úkolů Vězeňské služby ČR neslouží pouze dozorci či strážní, ale slouží k tomuto i jiné mechanismy, jako jsou např. mříže na oddílech, oplocení, tísňové hlásiče či kamerové systémy.

41. Stran povahy služby dozorců odkázal žalovaný na napadené rozhodnutí, jež má oporu ve vnitřních předpisech založených ve správním spisu, kde je jasně specifikováno, že dozorčí stanoviště jsou zásadně vnitřní, stálá (výjimečně dočasná), a to pohyblivá či pevná. Ze samotného charakteru stanoviště, tedy pevné nebo pohyblivé, vyplývá, zda je na stanovišti nezbytná faktická přítomnost příslušníka veleného na toto stanoviště, a tedy zda je pro čerpání přestávky na jídlo a odpočinek tohoto příslušníka nutno střídat. V takovém případě se jedná o stanoviště pevné. Není–li na stanovišti vyžadována kontinuální fyzická přítomnost veleného příslušníka, a tento je pak po dobu své nepřítomnosti zastupitelný jiným příslušníkem, jedná se o stanoviště pohyblivé. Zjednodušeně řečeno, u pohyblivého stanoviště se předpokládá, že bude v průběhu dne „opouštěno“, když zde velený příslušník bude v rámci plnění služebních úkolů muset docházet i na jiná místa v rámci věznice, např. na zdravotní středisko či do jídelny.

42. Toto rozdělení stanovišť na pevná a pohyblivá přitom nelze jakkoli zaměňovat s tzv. obsazováním dozorčích stanovišť, jež se děje v souladu s vnitřním předpisem (Rozpisy dozorčích stanovišť, ve Věznici Kynšperk nad Ohří označen také jako „Plán střežení – dozorčí služba“), kdy z denních rozkazů je doloženo, že veškerá stanoviště byla v rozhodném období obsazena, tedy že na každé stanoviště byli veleni příslušníci za účelem plnění služebních úkolů, a nebylo tak stanoviště, které by bylo „bez dozoru“. Žalovaný však připomněl, že „obsazenost“ pohyblivého stanoviště neznamená neustálou fyzickou přítomnost službu konající osoby na tomto stanovišti, ale pouze skutečnost, že z Plánu střežení ve spojení s denním rozkazem je na toto stanoviště velen příslušník, který v rámci výkonu služby na tomto stanovišti plní své služební úkoly. Je třeba si zde také uvědomit, že pohyblivé stanoviště není definováno ohraničeným prostorem, ale představuje spíše soubor služebních povinností. Například pohyblivé dozorčí stanoviště č. 5 ve Věznici Kynšperk nad Ohří spočívá ve službě na zdravotním středisku, z Plánu střežení je však zřejmé, že mezi povinnosti zde sloužícího dozorce patří také navádění a odvádění odsouzených k lékaři či předávání léků dozorcům na ubytovnách. Je tak evidentní, že nejde o vymezený prostor, kde by dozorce soustavně dozoroval svěřené osoby, a tím zajišťoval zabezpečení věznice.

43. Stejně tak dozorce velený např. na ubytovnu odsouzených dopředu zná své služební povinnosti, které nespočívají jen v pravidelných vizuálních prověrkách stavu na oddílech, ale také v tom, že bude tyto odsouzené navádět např. do jídelny ke konzumaci stravy. Dozorce si je zároveň vědom toho, že má naplánovanou přestávku, čili přerušení služby, která je určena v souladu s pevným časovým rozvrhem dne tak, aby do jeho služebních úkolů nezasahovala (což v řízení potvrdil například žalobce prap. P. K.). Po dobu přestávky je pak zastupitelný jiným dozorcem, který mimo úkolů na svém stanovišti po omezenou dobu vykonává nezbytné úkoly na stanovišti přestávku čerpajícího dozorce. Pokud tedy například dozorce ze stanoviště č. 5 čerpá přestávku, v souladu s časovým rozvrhem dne ani nenavádí žádné odsouzené k lékaři a po tuto dobu nejsou žádné vězněné osoby do ordinací přijímány. Pokud by vyvstala akutní, nepředvídatelná, potřeba některého z odsouzených přesto k lékaři odvést, může tak učit kterýkoli jiný dozorce. Ostatně, povinnost navádět odsouzené k lékaři mají také dozorci velení na stanoviště jednotlivých ubytoven; je tak zřejmé, že dozorci jsou ve svých služebních činnostech vzájemně zastupitelní. Stále však platí, že každé stanoviště zůstává obsazeno, neboť po přestávce se dozorce na stanoviště vrací a automaticky zde pokračuje v plnění služebních úkolů dle časového rozvrhu dne. I denní rozkaz přitom počítá s tím, že každý příslušník bude v určitý čas čerpat zákonnou přestávku na jídlo a odpočinek. Ze stejného důvodu nejsou přestávky na jídlo a odpočinek upraveny Plánem střežení pro dozorčí službu, tj. nejsou do něj zapracovány. Jde o zákonné právo příslušníka, které služební funkcionář respektuje a jeho využívání příslušníkům umožňuje. Není přitom vadou, že jej – nadbytečně – nezapracovává do vlastních podzákonných norem. Argument žalobců, že dochází k porušování Plánu střežení, tak nemůže obstát.

44. V případě pevného dozorčího stanoviště je nezbytná neustálá faktická přítomnost veleného příslušníka a pro případ čerpání přestávky na jídlo a odpočinek je nutno příslušníka střídat, což bylo v řízení jednoznačně prokázáno, a to i výslechy svědků a žalobců, jak dokládá například výslech pprap. D. S., který na otázku, jak probíhá střídání za účelem čerpání přestávek, uvedl: „Čerpání přestávky hlásíme IDS, kolega přijde z oběda, vystřídá mne.“ Na dodatečnou otázku, zda tento kolega současně plní jeho povinnosti, stručně uvedl: „Určitě. Jo.“ 45. Služební činnost dozorce je vykonávána v souladu se Směrnicemi pro výkon služby a spočívá v zabezpečování časového rozvrhu dne. Při navádění odsouzeného či při plnění jiných služebních úkolů, stejně jako v případě čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, není dozorce „na stanovišti“ fakticky přítomen. Odsouzení přitom neví, zda dozorce plní služební úkoly či čerpá přestávku, nedochází tedy k žádnému ohrožení bezpečnosti ve věznici, neboť není neobvyklé, že odsouzení mají „svého“ dozorce z dohledu. Navíc některá ze stanovišť se ani k žádnému prostorovému vymezení nevážou a představují soubor úkolů, které je nutno v souladu s časovým rozvrhem dne plnit v areálu celé věznice. Je také třeba podotknout, že v řízení bylo prokázáno, že dozorci (a mezi nimi i žalobci) se i v době služby mohou z pohyblivého stanoviště vzdálit například za účelem vykouření cigarety, aniž by tím však byly ohroženy jejich služební úkoly. Situaci názorně popsal žalobce pprap. David Seidel, když přiznal, že sám „5 x 6 denně, i během služby“ odchází kouřit, a na dotaz, jak si takovou pauzu zařazuje do služby, odpověděl: „Když mám chvilku, ale když je potřeba, jdu plnit své povinnosti.“ Stejnou praxi mezi dozorci potvrdil i další žalobce, prap. P. K.. Je evidentní, že ani ve službě není služební činnost dozorců nepřetržitá, když jim umožňuje pravidelně kouřit cigarety. Žalovaný upozornil, že v případě „pauzy“ na cigaretu nejde na rozdíl od přestávky na jídlo a odpočinek o přerušení doby služby a příslušník je tak skutečně stále povinen plnit služební úkoly a být „ve střehu“. Jestliže však za těchto okolností přesto najde chvilku na cigaretu, není žalovanému jasné, z čeho žalobci usuzují, že nemohou čerpat přestávku na jídlo a odpočinek ani v době předem naplánovaného přerušení služby.

46. U dočasných dozorčích stanovišť je potom možnost čerpání přestávek ještě nepochybnější, když se jedná o stanoviště, která jsou obsazována pouze za splnění speciálních podmínek. Například již výše zmíněné stanoviště č. 5 na zdravotním středisku bude obsazováno pouze v době, kdy je na tomto středisku poskytována zdravotní péče. Například v době oběda, kdy svou pracovní dobu přerušují lékaři, může v souladu s denním rozkazem přerušit svou službu i velený dozorce, jelikož je jasné, že v takové době se žádné vězněné osoby v prostorách ordinací nenacházejí.

47. Činnosti jako „převádění vězňů k lékaři, předávání odsouzených na eskorty mimo věznici, předávání odsouzených pracovníků za účelem zaměstnávání, organizování a kontrola vycházek, kontrola výdeje stravy a podobné činnosti“ nejsou činnostmi nahodilými, nepředvídatelnými a nepřerušitelnými. Dozorci na pohyblivých stanovištích, jejichž úkolem jsou výše uvedené činnosti, mohou svou službu přerušit za účelem předem naplánované přestávky, která je uvedena v denním rozkaze a svým časovým vymezením je v souladu s časovým rozvrhem dne, který je přílohou Řádu Věznice Kynšperk nad Ohří. Případné nezbytné úkoly na jejich stanovišti přitom zastane zastupující dozorce.

48. K povinnosti dozorců odpovídat za početní stav odsouzených a minimalizaci nezákonného jednání na jimi dozorovaném úseku žalovaný uvedl, že tyto úkoly dozorci skutečně mají, avšak pouze v rámci výkonu služby. Čerpání předem naplánované – a v denním rozkaze zaznamenané – přestávky takovým výkonem služby není. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením žalobců, že by dozorce „v každém případě“ odpovídal za výše uvedené skutečnosti, když jeho odpovědnost lze vyvozovat pouze v rámci výkonu služby. Zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky sice v § 7 vůči příslušníkům dovozuje i iniciační povinnost, tj. povinnost zasáhnout v případě nepředvídatelné události, tato však nemá na čerpání přestávky vliv, což bylo již judikováno i Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku sp. zn. 65 Ad 9/2015 ze dne 27. 7. 2018.

49. Lze si těžko představit, že by příslušník Vězeňské služby České republiky nezakročil nebo odmítl zakročit např. proti pachateli trestného činu jen proto, že čerpá přestávku na jídlo a odpočinek. Dále je nutno si uvědomit, a příslušníci jsou si této skutečnosti vědomi, že z výkonu své služby a s ohledem na charakter mimořádných událostí se neúčastní u všech mimořádných událostí, a pokud je jejich účast vyžadována nadřízeným, tak je to kvůli charakteru a místu vzniku mimořádné události v nejvyšším zájmu společnosti. To dokládá také přehled mimořádných událostí ve Věznici Kynšperk nad Ohří, založený ve správním spise, z nějž plyne, že mezi mimořádné události spadá také ztráta služebního telefonu zaměstnance věznice nebo nález SIM karty mezi odsouzenými. K takovýmto událostem, byť jsou klasifikovány jako mimořádné, určitě není třeba „stahovat“ příslušníky z oběda.

50. Lze však shrnout, že příslušník má v době čerpání přestávek na jídlo a odpočinek povinnost, pokud zachytí signál o mimořádné události, zakročit dle obecné povinnosti upravené v § 7 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Neznamená to však, že by byl příslušník jakkoliv sankcionován za nezakročení v případě, že by signál o mimořádné události nezachytil, neboť by např. nebyl v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek na příjmu. V tomto případě by samozřejmě zakročili jiní příslušníci.

51. Žalovaný dále nesouhlasil s tvrzením žalobců, že by byli příslušníci zařazení na oddělení výkonu trestu povinni při každém opuštění svého stanoviště mít u sebe radiostanici a být ve spojení s ostatními příslušníky. V rámci výkonu služby k „opuštění“ stanoviště nezřídka dochází, avšak za účelem plnění služebních úkolů. Také odchází v průběhu služby příslušníci ze stanoviště pryč za účelem vykouření cigarety. V takovém případě příslušníkům skutečně vzniká povinnosti mít tuto radiostanici s sebou. Jiná situace je ovšem odchod ze stanoviště v důsledku přerušení služby a čerpání přestávky, neboť v takovém případě příslušník povinnost mít u sebe radiostanici nemá. Čerpání přestávky nespadá pod výkon služby, a není tedy možno na ni vztahovat služební povinnosti. Z tohoto důvodu nejsou přestávka a způsob jejího trávení ani upraveny vnitřními předpisy a směrnicemi, jelikož tyto se vážou výhradně k době plnění služebních úkolů, zatímco zákonem předpokládaná přestávka je volný čas příslušníka k tomu, aby se dle svého uvážení najedl a odpočinul si. Nemůže být tak žalovanému kladeno k tíži, jestliže v souladu se zákonnými požadavky nejsou tyto přestávky a jejich průběh vnitřními předpisy nijak upraveny, a je tak zcela na volbě příslušníků, co po vymezený čas 30 minut budou dělat, tj. zda budou odpočívat, stravovat se v jídelně, zda půjdou z areálu věznice ven, zda si odloží výstroj a výzbroj apod.

52. Navíc, pokud by služební předpisy upravovaly, jakým způsobem může a nesmí příslušník trávit přestávku, musely by – ad absurdum – současně upravovat, jakým způsobem může a nesmí trávit služební volno. Stejnou argumentaci lze použít i na žalobci opakované tvrzení, totiž že nemá v době přestávky ani okrajově možnost opustit objekt věznice. Tuto možnost samozřejmé má, jelikož způsob, jakým bude přestávku na jídlo a odpočinek trávit, mu nemůže být žádným způsobem determinován, podobně jako mu nemůže být přikázán způsob trávení služebního volna. Žalobci nadto v průběhu řízení sice uvedli, že z věznice se vzdálit nemohou, současně ale podotkli, že je to „ani nenapadlo“, a na upřesňující dotaz dokonce připustili, že taková možnost tu vlastně je (pprap. M. Z.). Žalovaný k tomuto ještě uvedl, že přestávky na jídlo a odpočinek by bylo nutné zapracovat do podzákonných norem týkajících se výkonu služby příslušníků pouze v případě, pokud by bylo z objektivních důvodů žádoucí, aby byli příslušníci v době čerpání přestávek na jídlo a odpočinek jakkoliv omezeni (např. připraveností v době čerpání zákonné přestávky v nějaké krátké době zasáhnout nebo zákazem čerpat přestávku mimo stanovené objekty). Tak tomu však není a příslušníci nejsou jakkoliv omezováni.

53. Pro řádné čerpání přestávky na jídlo a odpočinek není podstatné, zda jsou účastníci řízení ustrojeni do služebního stejnokroje a vyzbrojeni dle směrnic pro výkon služební činnosti. Podstatná je pouze okolnost, zda doba, kterou strávili při odpočinku či na jídlo, se podřadí pod „přestávky na jídlo a odpočinek“ nebo pod „přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek“. Je nutno si uvědomit, že Vězeňská služba České republiky je bezpečnostním sborem, ve kterém příslušník koná službu zpravidla ve služebním stejnokroji. Tudíž není ničím neobvyklým, že její příslušníci jsou ustrojeni do služebního stejnokroje, jak tomu je také u jiných bezpečnostních sborů, např. u Policie České republiky nebo u Hasičského záchranného sboru, jejichž příslušníci se řídí také zákonem o služebním poměru. Ke stejnému názoru se přiklonil i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, či Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 5. 2020, č.j. 9 As 40/2020–78, bod 15.

54. Žalovaný dále nesouhlasil s tvrzením žalobců, že by výslechy namátkově vybraných dozorců bylo prokázáno, že neodkládají výstroj a jsou v případě mimořádné události povinni ukončit stravování. Zákonná povinnost iniciativy podle § 7 zákona o Vězeňské službě sice není čerpáním přestávek dotčena, avšak zásadně neexistuje povinnost příslušníků mít u sebe i v době přestávky radiostanici. Pprap. M. Z., žalobce, ostatně potvrdil, že přestávku lze čerpat (tj. konzumovat stravu a odpočívat) bez ohledu na to, zda má u sebe příslušník radiostanici či nikoli. Svou přestávku doslova popsal jako: „Odskočím si já nebo kolega na 30 min. na půl hodiny vypnu, najím se, pokud není MU.“ Žalobci tak sami připustili, že v době přestávky mohou „vypnout“ bez ohledu na to, zda u sebe mají či nemají radiostanici, a zákonná povinnost iniciativy tím není dotčena.

55. Z výslechů svědků a účastníků řízení a ani ze spisu dále nevyplývá, že by někdo z vedoucích nařídil účastníkům řízení, aby se museli vrátit z běžně čerpané přestávky na jídlo a odpočinek např. do 15 minut. Mimořádné situace, svou povahou nahodilé a nepředvídatelné události, přitom nelze samy o sobě považovat za důvod, proč příslušníci – v očekávání těchto situací – nečerpají zákonné přestávky na jídlo a odpočinek. K tomuto názoru se přiklonil rovněž Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2018, č.j. 65 Ad 2/2017–79, jenž se vyjádřil k přerušování přestávky na jídlo a odpočinek z důvodu výjimečně nastalých situací (mimořádná událost) následovně: „Podstatným faktorem, který dle názoru krajského soudu musí ovlivnit závěr o možnosti výkon služby přerušit, a zda lze tedy vůbec přestávky na jídlo příslušníku plánovat, je zjištění, zda běžně k zásahům do plánovaných přestávek příslušníků dochází, či zda je narušení plánované přestávky výjimečnou záležitostí, pročež je možné přestávky běžně plánovat a výjimečně nastalou situaci jejího přerušení řešit ad hoc.“ 56. Žalobci dále uvedli, že konzumace stravy nebyla zaznamenávána v Knize předání a převzetí služby, resp. že příslušníci své stanoviště nikomu formálně nepředávají. K tomuto žalovaný doplnil, že čerpáním přestávky na jídlo a odpočinek se nepředává služba v pravém slova smyslu, jak se děje při ukončení, potažmo nástupu do služby, ale pouze se čerpáním přestávky na jídlo a odpočinek výkon služby přerušuje, což je diametrálně odlišná situace. Sami žalobci jsou si přitom těchto nuancí vědomi, když například žalobce prap. P. R. vypověděl: „Já čerpám 11.15. – 11.45 přestávku na oběd. Žádné specifické úkoly s předáním, vidím kolegu ve dveřích, jdu.“ K čerpání přestávek tak v zásadě žádných formálních zápisů není třeba, jejich čas je striktně vymezen denními rozkazy a současně se odchod nahlašuje inspektoru dozorčí služby (IDS).

57. Ke skutečnosti, že na vícečlenném stanovišti se příslušníci „prostřídají“ mezi sebou, žalovaný uvedl, že jde o situaci příhodnou spíše pro oddělení vězeňské stráže, neboť dozorčí stanoviště jsou v zásadě jednočlenná. Pokud je však stanoviště vedeno jako pohyblivé a současně vícečlenné, je nepochybné, že příslušníci na tomto stanovišti se mohou po vymezený čas vzájemně zastupovat a v žádném případě tak není ohroženo plnění služebních úkolů. Je mylnou domněnkou žalobců, mají–li za to, že jediným způsobem, jak zajistit chod věznice v případě, že někteří příslušníci čerpají přestávku na jídlo a odpočinek, je vystřídání tzv. 1 za 1, neboť v přezkoumávaných rozhodnutích i ve vyjádření bylo opakovaně dokázáno, že možnosti, jak zajistit plynulé prostřídání příslušníků, jsou široké.

58. Žalovanému nebylo ani známo, že by byli příslušníci čerpající přestávku na jídlo a odpočinek jakkoliv trestáni za to, že neplnili v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek povinnosti vyplývající s plněním úkolů na jednotlivých stanovištích, a to ani trestněprávně, jak se snažili dovodit žalobci. IDS vysílá na čerpání přestávky právě ty dozorce, kteří aktuálně – ve shodě s časovým rozvrhem dne – neplní žádné obligatorní úkoly. Žalovanému nebylo známo, jak by tyto úkoly mohli dozorci plnit v rámci konzumace stravy např. v jídelně, která může být od některých stanovišť vzdálena i stovky metrů.

59. Žalovanému dále nebylo zřejmé, proč by žalobci nemohli trávit přestávku dle svého uvážení. Výslechem svědků i žalobců bylo naopak prokázáno, že žalobci mají možnost stravovat se v jídelně či odpočinkové místnosti, dokonce existuje i možnost opustit objekt věznice. Je pouze jejich volbou, které místo zvolí. Sami žalobci dokonce přiznali, že mají možnost trávit přestávku ve vlastní kanceláři. Argumentují–li však tím, že při oddychu ve vlastní kanceláři se vystavují riziku, že budou z takové přestávky rušeni, je třeba zdůraznit, že je věcí výběru každého z žalobců, zda bude jíst a odpočívat ve vlastní kanceláři, kde se vystavuje riziku „vyrušení“, nebo si stravu odnese na jiné místo, například do k tomu určené odpočinkové místnosti či do jídelny. Je rovněž možné, aby se příslušník ve vlastní kanceláři po dobu přestávky uzamkl. K tvrzení, že po dobu čerpání přestávky není dozorčí úsek „střežen“, žalovaný dodal, že úkolem příslušníků zařazených na oddělení výkonu trestu není „střežit“ vymezené oblasti věznice, když toto je úlohou vězeňské stráže.

60. Co se týče čerpání přestávek u příslušníků zařazených jako IDS, tito, jakožto vedoucí příslušníci, nejsou veleni na žádné ze stanovišť obsažených v Plánu střežení, neboť jejich úkolem není „dohlížet“ na vězněné osoby, nýbrž jde o vedoucí funkci se služební náplní koordinovat ostatní dozorce. Jako takový tak může zastoupit kteréhokoli dozorce, aniž by ohrozil plnění vlastních služebních úkolů, a současně může čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, aniž by ohrozil bezpečnost ve věznici. Jak bylo uvedeno výše, na čerpání přestávky přitom nemá vliv, jestliže si IDS s sebou vezme i v době přerušení služby radiostanici.

61. Žalovaný dále nesouhlasil s tvrzením, že v případě, „že by však v uvedenou dobu [tj. v průběhu čerpání přestávky] došlo k jakékoliv mimořádné události, jakékoliv následky nese příslušník zařazený v denním rozkaze na toto stanoviště“, neboť bylo v řízení dostatečně prokázáno, že v průběhu čerpání přestávky příslušník nevykonává službu a nemůže tedy být sankcionován za nezakročení v případě mimořádné události. Jedinou výjimku představuje iniciační povinnost dle § 7 zákona o Vězeňské službě (k tomuto viz výše). Je evidentní, že za situaci na stanovišti nemůže odpovídat ten, kdo se souhlasem (či na přímý pokyn) svého nadřízeného přerušuje službu v předem naplánovaném intervalu, a to za účelem čerpání zákonem předpokládané přestávky.

62. Na pevných dozorčích stanovištích, která jsou však ve Věznici Kynšperk nad Ohří pouze dvě, sice je možno čerpat přestávku až po vystřídání, bylo však zjištěno, že ke střídání příslušníků za účelem čerpání přestávky dochází. Argument žalobců, že denním rozkazem vedoucího oddělení výkonu trestu není velen jediný příslušník do služby tzv. střídače (tj. dozorce, jehož jediným služebním úkolem je střídat jiné dozorce při čerpání přestávky), žalovaný namítl, že takový argument je zcela irelevantní. Bylo již výše uvedeno, že dozorčí stanoviště ve Věznici Kynšperk nad Ohří jsou vedena jako pohyblivá, vyjma dvou. Není tak třeba na těchto střídat, když postačuje pouhý zástup. Že k zástupu, potažmo vystřídání, došlo, je přitom doloženo přílohami denních rozkazů, z nichž je patrno, který příslušník na jakém stanovišti a v jakém časovém období střídal, případně jiného zastupoval. Rovněž je uvedeno, zda byla případně poskytnuta náhradní doba čerpání přestávky.

63. Stran argumentace žalobců, týkající se úseku strážní služby, žalovaný plně odkázal na již výše uvedené, a to včetně citované judikatury. I pro tento úsek platí, že příslušníci jsou obsazováni na pevná či pohyblivá stanoviště a podle toho se také odvíjí jejich možnosti čerpání přestávek, a to v souladu s Plánem střežení. Zde je potřeba uvést, že strážní služba obecně zabezpečuje ostrahu věznice, či provádí eskorty směrem ven. Tato činnost je vykonávána zejména na vjezdech/vstupech do věznice, při eskortách či prostřednictvím psovodů. I u strážní služby přitom platí, že příslušníky na pevných stanovištích je třeba v době čerpání přestávky střídat, zatímco strážní zařazení na stanoviště pohyblivá čerpají přestávku v době, která jim byla stanovena denním rozkazem, bez ohledu na vystřídání, a současně do ní nezasahují jiné služební úkoly.

64. Poslední odstavec strany sedmé žaloby, kde žalobci přibližují průběh služby na strážních věžích, byl zcela irelevantní, jelikož Věznice Kynšperk nad Ohří žádné strážní věže nemá. To plyne mimo jiné také z Plánu střežení, na který žalobci opakovaně odkazovali, kde přitom žádné stanoviště na strážní věži situované není.

65. Nejen střídání na jednotlivých stanovištích zajišťuje v souladu se svými povinnostmi a náplní práce inspektor strážní služby (ISS), potažmo vrchní inspektor strážní služby (dále jen VISS). Že ke střídání došlo, je navíc prokázáno také přílohami denních rozkazů, z nichž je patrné, který příslušník, v kolik hodin a na jakém stanovišti střídal, ale také výpověďmi účastníků řízení, když např. pprap. M. T. na otázku, zda byl jako strážný vystřídán, jednoznačně odpověděl: „Vystřídali jsme se.“ Rovněž upřesnil, jakým způsobem bylo tohle „střídání“ realizováno například v rámci strážní a zásahové hlídky: „Ve hlídce jsme byli asi 4, minimálně 3, prostřídávali jsme se mezi sebou (…).“ Střídání, resp. zástup, potvrdil také mjr. Bc. R. K., když vypověděl: „Na pevných stanovištích jsou vždy vystřídáni, na operačním středisku střídá inspektor, který plní všechny povinnosti, všude jinde střídají ostatní příslušníci. Pokud jde o pohyblivá stanoviště, příslušníci čerpají přestávku podle předem stanoveného rozpisu bez nutnosti střídání, v případě MU je všude jinde dost příslušníků, i dozorců k řešení.“ Žalovaný jen dodal, že pohyblivá stanoviště se nestřídají právě z toho důvodu, že postačuje zástup na takovém stanovišti. U vícečlenných pohyblivých stanovišť se přitom počítá s tím, že část příslušníků půjde čerpat přestávku, zatímco druhá část zůstává ve službě a plní úkoly tohoto pohyblivého stanoviště. Nelze přitom hovořit o tom, že by v důsledku takového dočasného „oslabení“ stanoviště byla ohrožena bezpečnost věznice.

66. K výkonu služby na strážních stanovištích a střídání strážních stanovišť žalovaný dále uvedl, že výstroj a výzbroj příslušníků velených na strážní stanoviště je stanovena vnitřními předpisy, přičemž lze na tomto místě použít obdobně argumentaci jako u dozorců. Ppor. Bc. L. K. na dotaz, jak je to s výstrojí a výzbrojí příslušníků vězeňské stráže v době přestávek, stručně uvedl: „Opasek si příslušníci na obědě mohou odkládat, pokud mají jídlo u sebe na stanovištích, radiostanice mohou dávat do nabíječky (…)“. Mjr. Bc. R. K. na stejné téma, tj. zda příslušník může odložit opasek během přestávky, uvedl: „Ano, určitě ho odkládá, mj. i když jde na toaletu. Máme určené skříňky na shromaždišti, kam si výstroj mohou příslušníci uložit.“ 67. I stran zásahu v případě mimořádné události žalovaný odkázal na svou dřívější argumentaci ve vztahu k dozorcům. Doplnil, že žalobci soustavně zaměňují zákonnou povinnost iniciativy danou § 7 zákona o Vězeňské službě a výkon služby. Povinnost dle § 7 zákona o Vězeňské službě se na příslušníky vztahuje i mimo službu, tj. i v době čerpání služebního volna. Zároveň je však vznik iniciační povinnosti svázán se skutečností, že se příslušník o okolnostech podmiňujících jeho iniciativu prokazatelně dozví. Je tedy pravdou, že i v době čerpání přestávky může dojít k situaci, kdy bude příslušník povinen přestávku přerušit a zasáhnout, to však vyplývá přímo ze zákona, a případné nezakročení potom není ze strany Vězeňské služby nijak sankcionováno.

68. Argumentace žalobců, že i v případě čerpání přestávky na jídlo a odpočinek musí mít zájem o službu, je nepochopitelná, a to z toho důvodu, že žalobci současně připustili, že je jim umožněno stravovat se v jídelně či odpočinkové místnosti nebo dokonce věznici opustit. Žalovanému tak není jasné, jak mohou příslušníci sledovat dění ve věznici a mít zájem o službu na svém stanovišti, a to zejména na stanovišti, kde byli vystřídáni, pokud zároveň tráví přestávku na jídlo a odpočinek např. konzumací stravy v jídelně. To potvrdil také mjr. Bc. R. K., když na otázku, zda mohou příslušníci čerpat přestávky, aniž by se současně zajímali o dění na stanovišti, jednoznačně odpověděl: „Určitě. Nedovedu si představit, že by například branařka, která čerpá přestávku v jídelně, se zajímala o stanoviště ležící ca 100 m od jídelny.“ Ostatně, z výslechů vyplynulo, že příslušníci vězeňské stráže jsou si vědomi toho, že v době, kdy čerpají přestávku, přebírá odpovědnost za jejich stanoviště ten příslušník, který je na tomto vystřídal či zastoupil.

69. Také mezi příslušníky vězeňské stráže se nachází mnoho kuřáků, kteří odchází i v době služby za účelem vykouření cigarety mimo své stanoviště, aniž by toto bylo jakkoli sankcionováno nebo způsobovalo ohrožení bezpečnosti ve věznici.

70. Ohledně eskort pak žalovaný podotkl, že eskorty jsou vždy prováděny příslušníky eskortní směny a na střídání příslušníků zařazených na strážní stanoviště tak nemohou mít žádný vliv. Žalovanému současně nebylo zřejmé, proč žalobci na straně deváté žaloby obsáhle zmiňovali (ne)možnost čerpání přestávek také u příslušníků eskortní směny, jestliže mezi žalobci není jediného příslušníka, který by byl do eskortní směny zařazen. Odkaz na službu v eskortní směně byl tak zcela irelevantní.

71. K situaci žalobců – vedoucích příslušníků žalovaný dodal, že ISS a VISS jsou vedoucí funkcí spočívající v koordinaci podřízených strážných, a o jejich služební činnosti tak nelze tvrdit, že by byla nepřerušitelná. VISS a ISS tak zásadně může čerpat přestávku i v případě, že dle situace na jednotlivých strážních stanovištích vyhodnotí, že na 30 minut nepotřebuje určený zástup. Skutečnost, že si s sebou pro případ mimořádné události vezme radiostanici, přitom na čerpání přestávek nemá vliv (viz rozsudek NSS sp. zn. 9 As 40/2020–78). To mimo jiné svědeckou výpovědí potvrdil i ppor. F. B., VISS, který uvedl, že sám o proplacení přestávek nepožádal a nad to: „mi to přijde nemorální, i když jsem na příjmu, přestávku jsem vždy čerpal.“ 72. Žalovaný shrnul, že v řízení bylo výslechem svědků i samotných žalobců prokázáno, že nejenže mají příslušníci Věznice Kynšperk nad Ohří možnost opustit stanoviště či areál věznice i v době mimo zákonnou přestávku na jídlo a odpočinek, ale dokonce i to, že při návratu z přestávky „nespěchají“ a nezřídka tráví konzumací a odpočinkem více času než zákonných 30 minut.

73. Vězeňská služba tak podle žalovaného nalezla řešení, jak službu konajícím příslušníkům dát možnost čerpání přestávek na jídlo a odpočinek; toto je obsaženo nejen v žalobcích zmiňovaných vnitřních předpisech, ale bylo rovněž podrobně popsáno v rozhodnutích služebních funkcionářů a ve vyjádření. Skutečnost, že „v denních rozkazech vedoucích oddělení neexistuje jediného příslušníka určeného ke střídání stanovišť“, přitom nemá na možnost čerpání přestávek vliv, neboť v rámci Věznice Kynšperk nad Ohří je střídání, případně zástup, zajištěno jiným způsobem než velením tzv. volných příslušníků. Žalobci se tak upínají k jedinému možnému řešení čerpání přestávek, totiž střídání k tomu (a pouze k tomu) určeným příslušníkem, aniž by připustili, že vzájemné „prostřídání se“ na jídlo a odpočinek může být zajištěno i jinými způsoby, které přitom rovněž neohrožují fungování věznice.

74. Žalobci citovaný rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ad 13/2011 není přiléhavý k situaci řešené u Vězeňské služby ČR, a to ani u dozorců ani u strážných, neboť dle tohoto rozsudku byli příslušníci nuceni i o přestávce na jídlo a odpočinek zdržovat se přímo na svém pracovišti nebo v jeho blízkosti. V rámci celého správního řízení bylo naopak prokázáno, že žádnému příslušníkovi nebylo žádným předpisem a ani nadřízenými zakázáno opustit věznici či stanoviště, kde vykonávali službu, a nikdo je ani nenutil, aby se pohybovali v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek v blízkosti stanoviště pro případ řešení služebních povinností vyplývajících ze stanoviště, kde vykonávali službu. Příslušníci Věznice Kynšperk nad Ohří se (nejen) v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek mohou pohybovat po věznici a mohou i věznici opustit. Není to tedy tak, že by příslušníci museli být stále na stanovišti po celou dobu služby, a jídlo by si např. museli nechat nosit přímo na toto stanoviště, neboť jim nebylo umožněno vzdálit se. Naopak, příslušníci Věznice Kynšperk nad Ohří se ze stanoviště mohou vzdálit i v době služby, jak bylo prokázáno výslechy. Příslušník, který by se rozhodl opustit věznici v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, by se však musel při opuštění věznice podrobit kontrole a taktéž by se musel podrobit kontrole při návratu do věznice. Aby tedy příslušník chtěl opustit věznici např. pro případ stravování mimo objekt věznice, je to ve 30 minutách v některých věznicích pouze hypotetická možnost, a zvláště by to bylo umocněno za situace, kdyby se chtěl příslušník zároveň převléci do civilního oděvu. Ke stejnému názoru se přiklání i odborná veřejnost, k čemuž žalovaný citoval komentář k zákonu o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů od Nakladatelství ANAG z r. 2019, nebo Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 9 As 40/2020, který jednoznačně vymezil, jaké okolnosti samy o sobě nevylučují možnost čerpání přestávky na jídlo a odpočinek v prostředí Vězeňské služby České republiky.

75. K odkazu na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 55 Ad 2/2021 žalovaný připomněl, že dotčeným rozsudkem nebylo konstatováno, že dochází k porušování vnitřních předpisů, a tedy příslušníci mají nárok na proplacení přestávek. Krajský soud v Praze pouze konstatoval, že v daném případě nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, avšak o tom, zda k čerpání přestávek ve Věznici Vinařice docházelo či nikoli, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Právní výklad dotčeného rozsudku tak ze strany žalobců nebyl ničím jiným než nepodloženým předjímáním budoucího rozhodnutí. Navíc byla v této věci podána kasační stížnost, o níž rovněž doposud nebylo rozhodnuto. K dalším uvedeným rozsudkům žalovaný podotkl, že tyto buď potvrzují argumentaci žalovaného, nebo jsou pro řešenou situaci naprosto nepříhodné (například rozsudek sp. zn. 6 As 47/2005, který se týkal rozhodnutí o přestupku v dopravě).

76. Nebylo pravdivé ani tvrzení, že opuštěním objektu věznice by se příslušník dopustil trestného činu porušení strážní či dozorčí služby. Jak bylo řečeno v dřívějších rozhodnutích služebních funkcionářů, a také jak vyplývá z vnitřních předpisů, po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek je služba přerušena a logicky ji tedy nelze porušit. Příslušníci navíc neodchází na přestávku (a tedy ani z objektu věznice) svévolně, ale v souladu s denním rozkazem a po tom, co jsou na tuto přestávku vysláni vedoucím příslušníkem či mu svůj odchod nahlásí.

77. Žalobci opakovaně odkazovali na skutečnost, že příslušník je velen na stanoviště a toto je formálně evidováno jako obsazené i v době, kdy velený příslušník je fyzicky například v jídelně a konzumuje oběd. Z tohoto faktu poté dovozovali, že přestávka není čerpána. Žalovaný k tomu citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 8 As 160/2018, na který v žalobě odkázali žalobci, kde stojí: „Smysl a význam institutu přestávky ve službě na jídlo a odpočinek je zákonem garantovaná (nároková) doba, v rámci které policista nevykonává službu a tento časový úsek je určen výhradně k jeho odpočinku, a to způsobem, který daný policista zvolí. Je nutno proto posuzovat samotnou faktickou možnost čerpání přestávky, nikoliv pouze formální označení služby za přerušitelnou a nařízení přestávky nadřízenými pracovníky.“ Jinými slovy, možnost čerpat přestávku je nutno posuzovat z hlediska faktické možnosti, nikoli formálních předpisů. Tak bylo v řízení výslechem zjištěno, že všichni žalobci faktickou možnost čerpat přestávku na jídlo a odpočinek měli, a to včetně ojedinělých pauz i v době služby, a formální výklad vnitřních předpisů tak, jak jej činili žalobci, naopak na posouzení věci nemůže mít vliv. Žalovaný ovšem dodal, že z jeho hlediska nejsou vnitřní předpisy se zákonnou přestávkou na jídlo a odpočinek nikterak v rozporu.

78. Tvrzení, že jedinými osobami zastávajícími názor realizovatelnosti střídání na strážních a dozorčích stanovištích jsou vedoucí oddělení, kteří však takovou výpověď činí účelově, bylo vyvráceno předchozím obsahem vyjádření, kde byly některé výpovědi žalobců i svědků citovány, a nadto nemá oporu ani ve shromážděném spisovém materiálu.

79. K tvrzení, že žalobci nikdy nezaznamenali, že by jim byla určena náhradní doba k čerpání přestávky, žalovaný uvedl, že i z výpovědí žalobců plyne, že vlastně nikdy nikomu nehlásili, že by si nestihli přestávku vyčerpat. Žalobce F. D. na dotaz, zda někdy někdo oznámil, že nestihl vyčerpat přestávku, jednoznačně odpověděl: „Ne, nikdo si nikdy nestěžoval.“ Současně zde platí, že pokud by příslušník nemohl čerpat přestávku z důvodu neodkladného plnění služebních povinností, měl by to nahlásit svému nadřízenému. Pokud tak neučinil, tak je téměř nemožné tuto skutečnost po tak dlouhé době prokazatelně dohledat. Je sice pravda, že vedoucí příslušníci mají mít přehled o svých podřízených, stejně jako o probíhajících mimořádných událostech a jiných událostech vylučujících čerpání přestávek, přesto může dojít k situaci, kdy příslušník z nějakého neočekávaného důvodu nestihne přestávku v celku vyčerpat. Není přitom možno klást na bedra vedoucího příslušníka povinnost, aby se každého podřízeného individuálně dotazoval, zda přestávku, na kterou jej dle denního rozkazu vyslal, skutečně stihl vyčerpat, zda se stihl naobědvat a odpočinout si apod. Je na příslušnících, aby hájili svá subjektivní práva tím, že o jejich porušení budou informovat vedoucí příslušníky. Jestliže tedy během rozhodného období žalobci své nadřízené neinformovali o nemožnosti vyčerpat přestávku, neměli vedoucí příslušníci ani důvod se domnívat, že by žalobci přestávku nečerpali, a vycházeli proto z dat v denním rozkaze.

80. Na straně dvanácté žaloby žalobci dále uváděli, že „služební funkcionář uvedl, že výpovědi nejsou pravdivé“. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí nic takového netvrdil. Následná argumentace stran údajného nepochopení ze strany žalovaného, jak to ve Věznici Kynšperk nad Ohří vlastně funguje, je tak zcela nepodstatná. Lze snad jen souhlasit s tvrzením, že v noční době vykonává službu ve Věznici Kynšperk nad Ohří „jen minimální počet dozorců“. Avšak tato skutečnost vyplývá mimo jiné i ze základních pravidel logiky; jestliže úlohou dozorců je zajišťovat časový rozvrh dne, v noční směně tento rozvrh prakticky není vykonáván a většího než minimálního počtu dozorců tedy není zapotřebí. To potvrdili také sami žalobci, když ve výsleších přiznali, že v nočních směnách je prostor na čerpání přestávek vždy.

81. K problematice „vstupu pro pěší“ (správně „Hlavního vchodu“) žalovaný na okraj zmínil, že z Plánu střežení vyplývá, že současně se stanovištěm č. 1 se zřizuje také stanoviště č. 1a, jehož hlavní úlohou je „zajištění hlavního vchodu“ a je obsazováno pouze po denním rozkazem vymezený čas. Zjednodušeně řečeno, úlohou tohoto stanoviště je právě zajištění možnosti vystřídání příslušníka na hlavním vchodě.

82. K otázce početních prověrek žalovaný dodal, že tyto ani zdaleka nejsou předpokladem předání služby (a tedy podmínkou pro řádné čerpání přestávky na jídlo a odpočinek), když příkladem příslušníci zařazení jako strážní žádnou skupinu odsouzených svěřenu nemají, a nemají tak ani nikoho, u koho by provedli početní prověrku. K aspektu početních prověrek u dozorců je třeba připomenout, že tito se v průběhu služby pravidelně vzdalují „ze stanoviště“, a požadavek, aby s každým takovým vzdálením provedli i početní prověrku, je zcela nereálný.

83. Ohledně postačující hrozby mimořádné události k tomu, aby se dalo tvrdit, že přestávka není čerpána, žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – Pobočky Olomouc ze dne 27. 7. 2018, č.j. 65 Ad 2/2017–79, kde je jasně stanoveno, že i předpokládaná hrozba musí dosahovat určité intenzity, resp. určité pravděpodobnosti, aby se dalo uzavřít, že přestávky nejsou čerpány. V řízení přitom bylo prokázáno, že mimořádné události ve Věznici Kynšperk nad Ohří jsou skutečně nahodilé a nepředvídatelné a postrádají tak charakter „předpokládané hrozby“.

84. Žalovaný shrnul, že v řízení před správním orgánem bylo jednoznačně prokázáno, že výkon služby ve Věznici Kynšperk nad Ohří lze přerušit pro možnost čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, kdy se ve Věznici Kynšperk nad Ohří nejedná o situaci, že by příslušníci pouze konzumovali stravu s tím, že by museli být stále dosažitelní a připravení přerušit přestávku pro případ potřeby plnění neodkladných úkolů ze stanovišť či řešení mimořádných událostí, a zároveň, že taková potřeba běžně nastává. Zvláště za situace, kdy zde existuje jednoznačná zastupitelnost, nebo jsou na stanovištích střídáni. Samozřejmě žalovaný nepopíral, že jsou příslušníci omezeni ve svých aktivitách, ale to vyplývá z toho, že vykonávají službu v režimovém prostředí. Tato omezení však nejsou takového charakteru, aby se mohlo konstatovat, že příslušníci nemohou čerpat plnohodnotnou přestávku na jídlo a odpočinek.

85. Žalovaný byl toho názoru, že žalobou napadené rozhodnutí nevykazuje takové právní vady, které by byly důvodem pro jeho zrušení, a nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Proto navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. [IV] Replika a duplika 86. Žalobci v replice ze dne 13. 11. 2021 zdůraznili fakt, že podle Vnitřního řádu věznice a v něm obsaženého časového rozvrhu dne je nutno rozpoznat, kde se každý z dozorců v rozhodnou dobu nachází. Odsouzení se pohybují po objektu věznice zásadně pod dohledem příslušníka, a je nepřípustné a nemožné, aby kterýkoli ze žalobců na dozorčím stanovišti opustil doprovázené vězně, či je ponechal volně bez dozoru a šel trávit přestávku na jídlo a odpočinek. Je totiž stále na dozorčím stanovišti.

87. Předpoklad, že pohyblivé stanoviště může být opuštěno, byl v zásadním rozporu s Rozpisem dozorčích a strážních stanovišť, kde je přesně stanoveno, po jakou dobu se dozorčí a strážní stanoviště střeží, a tedy v uvedenou dobu je nelze opustit, pokud není příslušník vystřídán. Stejně tak žádná ze směrnic upravujících výkon služby takové opuštění stanoviště nepovoluje, ani nepředpokládá.

88. Dále není ani v jediné směrnici či nařízení Věznice Kynšperk nad Ohří či žalovaného uvedeno, že po dobu čerpání přestávky na konzumaci stravy není osoba čerpající přestávku povinna v případě mimořádné situace zasahovat. Je tedy naplněna ustálená judikatura krajských soudů a Nejvyššího správního soudu, která jako na jednu ze zásad poukazuje na neustálou připravenost k jakémukoli zásahu i po dobu konzumace stravy.

89. Zcela nestandardní je tvrzení žalovaného, že žalobci nemusejí mít neustále u sebe radiostanici. Toto tvrzení odporuje směrnicím pro výkon služby, kde je mimo jiné uvedeno, jak má být příslušník vykonávající službu vystrojen a vyzbrojen. Žalobcům není znám předpis, podle kterého v době čerpání přestávky příslušník takovou povinnost nemá.

90. Žalobci se rovněž pozastavili nad možností nerušeného čerpání přestávky ve svých kancelářích. Ohledně možnosti zástupů na zpravidla jednočlenných dozorčích stanovištích žalobci odkázali na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 55 Ad 2/2021, zejména jeho bod 85, kde se soud s argumenty žalovaného vypořádal odkazem na Nařízení generálního ředitele VS ČR č. 5/2016.

91. Žalobci dále upozornili na rozpor závěrů žalovaného s vyjádřením slyšených účastníků řízení. Není pravdou, že by stanoviště po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek bylo obsazováno jiným střídajícím příslušníkem. Sám žalovaný tvrdil, že sice žalobce střídán není, avšak je zajištěn někým na zcela odlišném stanovišti. Ani takový výrok se neobjevil ve výpovědích jediného žalobce.

92. Žalovaný se ve vyjádření opětovně snažil zamlžit čerpání přestávek na jídlo a odpočinek tvrzením o vzájemné zastupitelnosti, která však ani v jediné směrnici pro výkon služby uvedena nebyla, ani nebyla nikdy ve správním řízení prokazována. Zcela pomíjena byla skutečnost, že v denním rozkaze vedoucích oddělení výkonu trestu a vězeňské stráže nebylo jediného příslušníka, který by nebyl velen na strážní či dozorčí stanoviště a byl určen výlučně jen ke střídání stanovišť na čerpání přestávek.

93. Dále pokud byly vytvářeny plány či rozpisy čerpání přestávek vedoucími oddělení, pak byly nezákonné a v rozporu se seznamem strážních a dozorčích stanovišť. Současně byly nerealizovatelné pro nedostatek příslušníků ve službě.

94. Konečně žalobci poukázali na vývoj původně občanskoprávní judikatury ve věci hasičů, kdy rozhodnutí českých soudů bylo Evropským soudem shledáno rozporným s evropskými směrnicemi. Jako výkon služby bylo Evropským soudním dvorem posuzováno i nošení radiostanic po celou dobu výkonu služby a neustálá připravenost příslušníka k zásahu bez hodnocení toho, zda zásah byl nebo nebyl realizován. Nelze souhlasit v duchu tohoto rozhodnutí Evropského soudního dvora s tvrzením žalovaného o nahodilosti a nepředvídatelnosti mimořádných událostí. Každý ze žalobců musel být kdykoliv připraven na zásah, který mohl nastat a nemusel, ale on byl povinen okamžitě situaci likvidovat.

95. V duplice žalovaného z 2. 12. 2021 bylo uvedeno, že rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, sp. zn. C–107/19, a Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 1854/20, ve věci proplacení přestávek u hasičů nebyla na situaci žalobců vůbec přiléhavá. Tito vykonávali práci hasiče v pracovněprávním poměru. Ze zákona měli stanovenou přestávku na jídlo a odpočinek v rozsahu 30 minut. Na rozdíl od žalobců však přímo z vnitřních předpisů jejich zaměstnavatelů vyplývalo, že se tito zaměstnanci musí nejpozději do dvou, resp. tří, minut dostavit i v čase přestávky na místo, kde došlo k mimořádné události a tuto událost řešit. V případě těchto hasičů tak byla nad rámec obecné iniciační povinnosti stanovena ještě povinnost další, která však způsob trávení přestávky natolik omezovala, že již nebylo možné tuto dobu považovat za dobu k jídlu a odpočinku. Podstatnou skutečností v obou rozhodnutích byl fakt, že v případě mimořádné události musí být dotčený pracovník schopen zasáhnout do konkrétního, a velmi krátkého, časového limitu. Taková časová norma pro zásah přitom zásadně vylučuje, aby daný pracovník trávil přestávku na jídlo a oddech dle svého uvážení, neboť může zpravidla vykonávat jen ty činnosti, které mu současně umožní být do dvou či tří minut plně připraven konat práci.

96. Situace u Vězeňské služby je však diametrálně odlišná, když příslušníci žádnou takovou zásahovou povinnost uloženu vnitřními předpisy nemají a vztahuje se tak na ně pouze zákonná iniciační povinnost podle § 7 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Tato však není omezena žádným časovým limitem a navíc příslušníkovi vzniká pouze v případě, že se o vzniku mimořádné události dozví. Charakter služby, kterou vykonávali žalobci, umožňoval z důvodu čerpání přestávek na jídlo tuto službu v souladu se zákonem o služebním poměru přerušit, přičemž po omezenou dobu plnil úkoly na stanovišti zastupující příslušník. Žalobci tak neměli po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek povinnost být v neustálé pohotovosti/připravenosti, což bylo doloženo vnitřními předpisy, které žádnou takovouto povinnost účastníkovi řízení neukládají. Pouze za předpokladu, že se žalobce o mimořádné události vůbec dozví, byla u zakročovací povinnosti splněna podmínka bezprostřední naléhavosti zákroku. [V] Posouzení věci soudem 97. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

98. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

99. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

100. Soud rozhodl o věci samé bez jednání, neboť žalobci ani žalovaný nevyjádřili ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas s takovým postupem soudu (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

101. Žaloba je důvodná.

102. V projednávané věci mezi účastníky panoval spor ohledně čerpání přestávek na jídlo a odpočinek v rovině možnosti čerpání přestávky v plném rozsahu a bez nutnosti být ve střehu a k dispozici vzhledem k organizaci výkonu služby.

103. Podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny do 9 hodin v rozsahu 30 minut [písm. a)], nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut [písm. b)].

104. Podle § 60 odst. 2 zákona o služebním poměru se přestávka ve službě na jídlo a odpočinek nezapočítává do doby služby.

105. Podle § 60 odst. 3 téhož zákona, jde–li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.

106. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č.j. 8 As 257/2018–44, bodu 24, platí: „Důvody, pro které nelze přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru čerpat, a výkon služby je tak třeba považovat za nepřerušitelný ve smyslu § 60 odst. 3 téhož zákona, mohou spočívat nejen v samotném charakteru vykonávané služby, ale i v dalších okolnostech, které se mohou v jednotlivých případech poměrně výrazně odlišovat. Krajský soud v dané věci výslovně vyšel právě z toho, že přerušitelnost výkonu služby může být u jednotlivých organizačních jednotek (byť se stejným obsahem služby) jiná a v této souvislosti poukázal na neuspokojivé vyřešení plnohodnotného vystřídání žalobce jakožto policisty vykonávajícího službu výjezdové hlídky. Právě tato kritéria pak považuje, vedle výše popsaného charakteru přestávky, Nejvyšší správní soud za klíčová pro posouzení dané věci. Nikoliv zmiňovanou kvantifikaci počtu případů, kdy žalobce nemohl přestávku vykonat, na kterou se opakovaně stěžovatel zaměřuje. Konkrétní organizační opatření, která by zastupitelnost v rámci daného dopravního inspektorátu řešila způsobem zachovávajícím smysl a účel přestávky, jak byl popsán výše, však stěžovatel odpovídajícím způsobem nepopisuje nejen v napadeném rozhodnutí či vyjádření k žalobě ale ani v kasační stížnosti (konkrétně kdy, kým, jakým způsobem atd. byl zástup organizačně domluven, zajištěn či vykonán apod.). Srozumitelné, jasné a konkrétně popsané fungování systému zastupování výjezdové hlídky v době čerpání přestávky v poměrech dané věci Nejvyšší správní soud postrádá a v tomto ohledu nezbývá než souhlasit se závěry krajského soudu, podle něhož nebylo uspokojivě vyřešeno plnohodnotné vystřídání konkrétním policistou v situaci, kdy výjezd k dopravní nehodě související neodkladné úkony zasáhly do doby čerpání nařízené přestávky. Tento organizační nedostatek nerespektující výše zmíněný smysl přestávky na jídlo a odpočinek nelze systémově nahrazovat zpětně pouze tak, že se nevyčerpaná přestávka započítá jako výkon služby přesčas.“ 107. V bodě 31 rozsudku ze dne 17. 8. 2022, č.j. 9 As 89/2021–65, kasační soud přímo ve vztahu k příslušníkům Vězeňské služby shrnul: „Smyslem a účelem [ustanovení § 60 zákona o služebním poměru] je poskytnutí přestávky na jídlo a oddech, což v případě příslušníků Vězeňské služby ČR znamená přerušení služby. Aby bylo možné konstatovat, že výkon služby příslušníků lze přerušit, musí být příslušníkům umožněno čerpat přestávky na jídlo a odpočinek nezpochybnitelným způsobem, formálně v souladu s právními předpisy a služebními předpisy, případně rozkazy tak, aby bylo zřejmé, že po celou dobu přestávky nemusí v zásadě plnit žádné služební povinnosti a úkoly spojené se stanovišti, na která jsou veleni, a mohou se věnovat pouze tomu, aby se najedli a odpočinuli si. To není popřeno samotnou skutečností, že se ve zcela výjimečných případech aktivuje jejich zákonná zakročovací povinnost. Čerpání přestávek na jídlo a odpočinek musí také fakticky umožňovat pracovní prostředí a vytíženost příslušníků. Příslušník má tedy nárok na to, aby mu v mezích daného ustanovení byla poskytnuta přestávka na jídlo a odpočinek, přičemž k proplacení neposkytnuté přestávky lze přistoupit jen za situace, v níž nebylo poskytnutí přestávky objektivně možné. Zákon o služebním poměru také počítá v § 60 odst. 3 s tím, že existuje služba, jejíž výkon nemůže být přerušen, a při výkonu takové služby nárok příslušníka v možnostech čerpání přestávky určitým způsobem omezuje.“ 108. Soud proto upřel svoji pozornost na způsob organizace služby ve Věznici Kynšperk nad Ohří a proporcionalitu omezení žalobců při čerpání přestávek. Zásadním momentem pro rozřešení těchto otázek byla vzhledem ke znění žaloby okolnost, zda a jak jsou příslušníci na jednotlivých dozorčích a strážních stanovištích střídáni či zastupováni, na čemž ostatně své závěry v podstatné míře stavěly správní orgány, a jaké povinnosti příslušníkům plynou v souvislosti se vznikem mimořádné události.

109. Dle obecně závazných předpisů jsou příslušníci Vězeňské služby povinni řádně, svědomitě a nestranně plnit povinnosti vyplývající z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů; služební předpisy jsou pro ně závazné (srov. § 46 odst. 1 a § 5 odst. 3 zákona o služebním poměru).

110. Nařízení generálního ředitele č. 18/2013, o vězeňské a justiční stráži v prvém odstavci § 36 upravuje členění strážních stanovišť na vnější a vnitřní, pevná a pohyblivá, stálá a dočasná, s tím, že pro každou věznici jsou upravena v „Rozpisu strážních stanovišť“ (odst. 2). Nařízení dále obsahuje podrobnosti k průběhu rozdílení strážní směny a střídání směn. Střídání strážních směn a strážných na strážních stanovištích se provádí po rozdílení směny a nabití zbraní (§ 51 odst. 1). Střídání na strážním stanovišti má přesně daný postup, kdy po povelu k vystřídání střídající strážný odchází na strážní stanoviště; střídaný strážný předává střídajícímu strážnému poznatky o průběhu služby a hlásí případné nedostatky na strážním stanovišti; střídající strážný přebírá strážní stanoviště, prověřuje neporušenost pečetí, neporušenost a úplnost záložní výzbroje a výstroje, funkčnost spojovacích a signálně zabezpečovacích prostředků, osvětlení ovládaného ze strážního stanoviště a úplnost inventáře přiděleného na strážní stanoviště, na což navazuje povel ke zrušení střežení (v podrobnostech viz § 51 odst. 3). Při střídání strážních stanovišť v průběhu směny se užijí v přiměřeném rozsahu ustanovení odstavce 3 (§ 51 odst. 5 in fine). Mezi obecné povinnosti strážného dle § 74 patří přísně zachovávat služební slib, bezpodmínečně a přesně plnit rozkazy a pokyny nadřízených [písm. a)], bděle střežit určený úsek nebo vězněnou osobu při eskortě, neodvracet pozornost od výkonu služby a neopouštět strážní stanoviště, dokud nebude vystřídán nebo odvolán [písm. c)]. Příloha č. 5 pak v čl. 3 odst. 1 stanoví, že povinnou přílohou denního rozkazu je evidence čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. Stejně předmětné otázky upravuje i novější Nařízení generálního ředitele č. 23/2014. Oproti tomu předcházející Nařízení generálního ředitele č. 11/2006 mělo odlišnou systematiku, nicméně podstata úpravy strážních stanovišť, střídání směn a obecných povinností strážného se nezměnila.

111. Postavení dozorců vyplývá z Nařízení generálního ředitele č. 21/2010, kterým se stanoví úkoly zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby České republiky při zabezpečování výkonu trestu odnětí svobody, výkonu vazby a výkonu zabezpečovací detence. Tento služební předpis stanoví dozorcům povinnost zachovávat služební slib, plnit rozhodnutí, pokyny a příkazy nadřízených [§ 3 odst. 2 písm. a)], vykonávat službu na určeném stanovišti nebo na vymezeném úseku, neodvracet pozornost od výkonu služby, neprovádět činnost, která nesouvisí s výkonem dozorčí služby, a neopouštět stanoviště nebo vymezený úsek bez souhlasu nadřízeného nebo dokud nebude vystřídán nebo odvolán [písm. c) tamtéž]. Povinnosti dozorce oddělení výkonu trestu jsou komplexněji upraveny v § 14. Členění dozorčích stanovišť na vnější a vnitřní, pevná a pohyblivá, stálá a dočasná vychází z § 35 odst. 2 tohoto nařízení. Také nařízení vztahující se k dozorcům počítá se střídáním pouze v rámci střídání celých dozorčích směn (§ 36). Nahrazující Nařízení generálního ředitele č. 5/2016, o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence v jinak číslovaných ustanoveních staví na stejných základech.

112. Nárok na jednu, eventuálně dvě přestávky na jídlo a odpočinek podle délky služby a skutečnost, že přestávky se nezapočítávají do doby služby, výslovně upravuje § 4 Nařízení generálního ředitele č. 6/2007, kterým se upravují některé podrobnosti k době služby, rozvrhu směn a čerpání dovolené a náhradního volna příslušníků Vězeňské služby České republiky, resp. novější § 3 Nařízení generálního ředitele č. 44/2013, kterým se stanoví pravidla pro rozvrhování doby služby a její vykazování, upravují některé podrobnosti ke splatnosti a výplatě služebního příjmu a k čerpání dovolené příslušníků Vězeňské služby České republiky (o době služby).

113. Mimořádné události jsou vymezeny Nařízením generálního ředitele č. 1/2013, o mimořádných událostech ve Vězeňské službě České republiky, ve znění změn, podle něhož se mimořádnou událostí rozumí událost, která ohrožuje nebo poškozuje chráněné hodnoty nebo práva a oprávněné zájmy, kterými jsou život nebo zdraví zaměstnance, osoby ve výkonu vazby, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence, popřípadě jiné osoby, která se nachází oprávněně v objektech nebo prostorech Vězeňské služby; majetek ve správě Vězeňské služby; životní prostředí uvnitř i vně objektů a prostorů Vězeňské služby v souvislosti s činností Vězeňské služby; pořádek nebo bezpečnost v objektech nebo prostorech Vězeňské služby, soudu, státního zastupitelství nebo ministerstva, nebo při předvádění a eskortách vězněných osob; osobní údaje. Mimořádné události se dělí na závažné (např. útěk nebo pokus o útěk, napadení eskorty, požár, ztráta nebo odcizení zbraně) a méně závažné (např. závažná nebo náhlá změna zdravotního stavu vězněné osoby, nález mobilního telefonu, SIM karty nebo návykové látky).

114. Nařízení generálního ředitele č. 35/2012, o činnosti Vězeňské služby České republiky po vyhlášení krizových stavů, při řešení krizových situací a mimořádných událostí a činnosti krizového štábu Vězeňské služby České republiky, ve znění pozdějších změn, obsahuje jinou definici, a sice že mimořádnou událostí je škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací.

115. Na úrovni Věznice Kynšperk nad Ohří lze z interních norem zmínit články 7 po sobě jdoucích nařízení ředitele věznice podrobněji upravujících rozvržení pracovní doby, které nad rámec uvedeného v bodě 112 stanoví povinnost seznámit v případě, že příslušník přestávku na jídlo a odpočinek nemůže z provozních důvodů vyčerpat dle obecných pravidel, s touto skutečností neprodleně svého přímého nadřízeného, jenž je povinen zajistit čerpání přestávky v nejbližším možném termínu. Konkrétně se jedná o nařízení č. 48/2013, č. 20/2014 a č. 9/2015.

116. Stran mimořádných událostí stojí za zmínku čl. 6 odst. 1 Nařízení ředitele věznice č. 26/2013, kterým se vydávají směrnice pro činnost operačního střediska Věznice Kynšperk nad Ohří, podle něhož bezpečnostní heslo – signál „NÁCHOD“ se vyhlašuje radiostanicí nebo telefonicky či tísňovou signalizací. Signál je oprávněn vyhlásit každý zaměstnanec věznice, jestliže je ve věznici ohrožen život nebo zdraví osob, nebo je–li závažným způsobem ohrožena bezpečnost ve věznici (např. pokus o útěk, útěk, požár, havárie apod.). Podle čl. 7 písm. c) téhož nařízení přivolávací signalizace (tísňová signalizace – hlásič) slouží ve věznici k lokalizaci místa vzniku mimořádné události (např. napadení) prostřednictvím přenosu signálu z místa mimořádné události na operační středisko. K tomu účelu se užívá tzv. tísňového hlásiče, umístěného v určených prostorách věznice. Signál má optickou a akustickou podobu. Shodná úprava zůstala v platnosti i po nahrazení Nařízením ředitele věznice č. 27/2014.

117. Podle Přílohy č. 12 Zásad vnitřní bezpečnosti Věznice Kynšperk nad Ohří (Nařízení ředitele věznice č. 16/2013) heslo „NÁCHOD“ slouží ke svolání příslušníků do určeného prostoru v případě mimořádných situací (napadení, útěk, pokus o útěk, požár, havárie apod.) nebo při spuštění tísňové signalizace. Bezpečnostní heslo – signál „NÁCHOD“ je oprávněn vyhlásit každý zaměstnanec věznice, jestliže je ve věznici ohrožen život nebo zdraví osob, nebo je–li závažným způsobem ohrožena bezpečnost ve věznici (např. pokus o útěk, útěk, požár, havárie apod.). Vyhlašuje se radiostanicí nebo telefonicky či tísňovou signalizací prostřednictvím operačního střediska věznice. V případě vyhlášení jsou příslušníci ve službě povinni plnit povinnosti uvedené pro tento případ v Plánu střežení.

118. Prvoinstanční orgán dále jako podklady rozhodnutí opatřil plány střežení pro dozorčí i strážní službu za rozhodné období včetně rozpisů dozorčích a strážních stanovišť a rozepsaných povinností příslušníků na jednotlivých stanovištích. Všem příslušníkům je jimi shodně zakázáno vykonávat činnosti, které nesouvisejí s přímým výkonem služby, a odvracet pozornost od výkonu služby. Většina dozorců má v případě vyhlášení bezpečnostního hesla „NÁCHOD“ povinnost dostavit se – okamžitě či neprodleně – na místo určení – výjimkou je dozorčí stanoviště č. 6, č. 8 a č. 9, kde dozorci zpravidla zůstávají. U právě zmíněného dozorčího stanoviště č. 9 je režim dále zpřísněn tím, že dozorce musí být v neustálém rádiovém spojení s operačním střediskem a nesmí opouštět prostor, kde odsouzení provádějí stanovené práce. Průběh čerpání přestávky na jídlo a odpočinek je výslovně zmíněn pouze v případě dozorčího stanoviště č. 10, kdy dozorce na tomto stanovišti v případě čerpání přestávky vyrozumí inspektora dozorčí služby, který zajistí jeho vystřídání a na nezbytně nutnou dobu pověří plněním služebních povinností jiného dozorce.

119. Povinnosti strážných při vyhlášení bezpečnostního hesla „NÁCHOD“ jsou pestřejší, neboť více záleží na tom, ve které části věznice se nachází místo určení. Pokud však jde o takové místo určení, na které má strážný povinnost se dostavit, má tak zpravidla učinit ihned. Zvláštní roli ve vztahu k předmětu sporu hraje vrchní inspektor strážní služby, neboť vede evidenci čerpání přestávek, má povinnost informovat inspektora strážní služby (operátora) o své nepřítomnosti na stanovišti a místě, kde se bude nacházet, a být trvale ve spojení s operačním střediskem. Inspektor strážní služby – operátor je obdobně povinen být trvale ve spojení se všemi příslušníky strážní a dozorčí služby pomocí radiostanice a evidovat čerpání přestávek a střídání strážních stanovišť v příloze denního rozkazu. Být v neustálém spojení s operačním střediskem, resp. operátorem musí i strážní na strážním stanovišti č. 4, č. 10 a č.

11. U dvou posledně zmíněných je zdůrazněna povinnost neopouštět prostor, kde odsouzení provádějí stanovené práce ve střežené části věznice a konají práce ve výrobní zóně. Strážní – psovodi jsou v nepřetržitém spojení s operačním střediskem a inspektorem strážní služby pro psovody, jehož rovněž zastupují.

120. Rozpisy dozorčích, resp. strážních stanovišť uvádí výčet těchto stanovišť, zda se jedná o dozorčí (strážní) stanoviště vnější nebo vnitřní, pohyblivé nebo pevné, zda se jedná o dozorčí (strážní) stanoviště stálé nebo dočasné, kolikačlenné to které dozorčí (strážní) stanoviště je a v jaké době se obsazuje, event. že tak stanoví denní rozkaz.

121. V průběhu řízení správní orgány shromáždily řadu účastnických a svědeckých výpovědí. Prap. F. D., inspektor strážní služby, uvedl, že sloužil na hodně stanovištích, jako inspektor, „na operáku“, na hlavním vchodě. Jako inspektor šel na vchod a vystřídal příslušníka na nezbytnou dobu, to samé na vjezdovém koši. Když potřeboval střídat on, zavolal. Bylo umožněno se po tu dobu najíst. Bylo předepsané, kdo kdy má čerpat, a neměnilo se to. Když bylo potřeba zasahovat, přestávka se přerušila. Upřesnil, že jako inspektora jej neměl kdo střídat. Na operačním si např. příslušnice zašla na večeři nebo si dala prostě pauzu. Po tu dobu přebíral všechny povinnosti a hlavní odpovědnost. Ohledně způsobu čerpání prap. D. uvedl, že se příslušníci mohli jít projít, na jídlo, někdo si ohřál jídlo v mikrovlnce. Mimořádné události zasahovaly do přestávek výjimečně, příslušníci po zásahu dojídali studené jídlo. Nikdo si ale nikdy nestěžoval, že by nestačil dočerpat přestávku nebo měl studené jídlo. Povinnost reagovat na „Náchod“ i během přestávky bral prap. D. jako samozřejmost.

122. Npor. Bc. M. K., zástupce vedoucího OVT, vypověděl, že příslušníci si vybírali přestávky pravidelně, nikdy se nezmínili ani si nestěžovali, že nemohou. Přestávku bylo možné čerpat dle zákona cca mezi 11:00 a 13:30, někteří si kupovali i snídani v zaměstnanecké jídelně, ne všichni chodili na oběd. Npor. K. byl přesvědčen, že si dozorci mohli odložit opasek i radiostanici, vysílačku ale měli i z bezpečnostních důvodů, např. kdyby hořelo. Občas byl někdo upozorněn na dodržování pracovní doby, někteří se dost loudali, ale nikdo nebyl za přetažení přestávky trestán, ani na to neproběhla kontrola. Povinnost hlásit nevyčerpání přestávky plynula z právních předpisů. Střídající přebíral veškeré povinnosti, příslušník čerpající přestávku musel být zastupitelný. Bylo v organizaci IDS, aby bylo zajištěno stanoviště. Příslušník čerpající přestávku nenesl zodpovědnost za stanoviště, pokud něco nastalo, měl IDS zajistit, aby si v klidu dojedl, přes jiné dozorce. Druhá věc byla, pokud se příslušník sám nabídl. Bylo možné dohodnout se na posunutí přestávky i si nevyčerpanou přestávku nahradit. Přerušení čerpání přestávky z důvodů mimořádné události bylo ojedinělé, asi 1x za čtvrtletí. Nikdo ale nikdy neoznámil, že nestačil přestávku vyčerpat. Z obligatorních úkolů mohlo do čerpání přestávky zasahovat jen zajištění výdeje stravy odsouzeným. Na povinnost reagovat na spuštění tísňového hlásiče se npor. K. nikdy nikdo neptal, zároveň nezaznamenal, že by někdo nereagoval.

123. Ppor. F. B., vrchní inspektor strážní služby, uvedl, že na evidenci přestávek existoval formulář. U pevného stanoviště měl příslušník přestávku a kolega ho střídal. Nikdo během směny nenahlásil, že přestávku neměl. Přestávky byly plánované, pokud příslušník vykonával činnost, přestávka se posunula a vyčerpána byla. Ppor. B. si nevybavoval, že by musel přestávku přerušit kvůli mimořádné události. V případě bezpečnostního hesla příslušníci reagovali, ale pak se vrátili a čerpali dál. Na povinnost reagovat se nikdo neptal. Přestávka se mohla čerpat na odpočinkové místnosti a v tuto dobu příslušník nenesl odpovědnost za své stanoviště. Přebírající příslušník převzal všechny povinnosti střídaného příslušníka. Mimořádné události ppor. Burdovi zasáhly do čerpání přestávky asi v rámci 1 %, ze své pozice se nicméně nebyl povinen dostavit.

124. Podle svědka mjr. Bc. R. K., vrchního komisaře – vedoucího OVS, byla doba čerpání přestávek upravena v přílohách denních rozkazů přesně u každého příslušníka. Mohli ji čerpat dle svého uvážení, na jídelně, v oddechové místnosti. Povinnosti zaměstnanců věznice při vyhlášení hesla bezpečnostní povahy jsou upraveny v zásadách vnitřní bezpečnosti, příloze č. 12 odst. 4 písm. b) a v plánu střežení. Příslušníci konají na základě spíše morální povinnosti, kolegiality – hrozí nebezpečí a ohrožení života kolegů. V případě pevných stanovišť příslušník ve službě bránil své stanoviště. V případě pohyblivého stanoviště neprobíhalo klasické střídání, např. u čtyřčlenné hlídky jeden člen dle rozpisu čerpal, zbývající tři byli dostatečným množstvím k zabezpečení úkolů. Že se mezi sebou domluvili a šli všichni na oběd, byl jejich problém, musel někdo z nich běžet. To samé bylo u dozorců. Ostatní si mohli myslet, že bylo nařízeno běžet, ale spíše běželi, protože kolegové mohli být v nebezpečí. Na pevných stanovištích byli příslušníci vždy vystřídáni, na operačním středisku střídal inspektor, který plnil všechny povinnosti, všude jinde střídali ostatní příslušníci. Pokud jde o pohyblivá stanoviště, příslušníci čerpali přestávku podle předem stanoveného rozpisu bez nutnosti střídání, v případě mimořádné události bylo všude dost jiných příslušníků k řešení. Pokud by nastala situace, že nemůže být příslušník střídán, mělo by to být nahlášeno a nahrazeno nebo započítáno jako služba přesčas. Podle mjr. K. bylo určitě možné čerpat přestávky, aniž by se příslušník zajímal o dění na stanovišti. Ve chvíli, kdy byl příslušník vystřídán, nenesl odpovědnost za stanoviště. Pokud měl příslušník kratší přestávku, měl hlásit, aby se mu nahradila nebo zaplatila. Nepamatoval si, že by však taková věc byla někdy hlášena. Mimořádné události zasáhly do čerpání přestávky tak 2x do roka. Týkaly se těch, co byli ve službě a neměli ji přerušenu za účelem čerpání přestávky. Ohledně rozdílů mezi předáním služby a střídáním na stanovišti mjr. K. uvedl, že v rámci střídání na oddych nedochází klasicky k předání stanoviště, pouze ke střídání na dobu určitou. Neprobíhá klasicky stanovené převzetí. To nastává pouze při zahájení a ukončení služby. U střídání si příslušníci pouze předají konkrétní informace na nastávajících 30 minut.

125. Svědek ppor. Bc. L. K., vrchní inspektor strážní služby, sdělil, že se přestávky čerpaly ve stanovených časových intervalech, popř. po telefonické nebo osobní domluvě mezi příslušníky. K čerpání delší přestávky mohlo dojít, když se příslušníci „zapovídali“, kratší při vzniku mimořádné události, maximálně však tak 3x do roka. Potom se mohli vrátit a jídlo si dojíst. Nikdo nehlásil, že by nestihl přestávku vyčerpat. Přestávku mohli příslušníci trávit v jídelně nebo oddychové místnosti. Nevzdálit se z areálu a být poblíž při vzniku mimořádné události, byla spíš zaběhlá praxe než zákaz. Ppor. K. si nebyl vědom, že by někdo požadoval nový teplý oběd nebo upozornil nadřízeného, že čerpal přestávku v době spuštění tísňového hlásiče. Střídající podle něj přebral za střídaného veškeré povinnosti a příslušník čerpající přestávku nebyl odpovědný za své stanoviště. Povinnost reagovat na „Náchod“ odvozoval z plánu střežení, šlo hlavně o bezpečnost zaměstnanců. Uvedl také, že si příslušníci brali radiostanice do jídelny, měli povinnost být neustále ve spojení. Obligatorní úkoly byly plánovány tak, aby nezasahovaly do přestávek.

126. Nprap. P. P., inspektor strážní služby, vypověděl, že neměl možnost vzít si v kuse půlhodinovou přestávku, v pozici inspektora nemohl odložit telefon a vysílačku a mít klid na jídlo. Byl permanentně připraven na řešení situace. Za zastupitelné pozice považoval např. strážní zásahovou hlídku (nemuseli–li běžet všichni), lidi, které ze své pozice vystřídal (např. operační středisko, hlavní vchod). V tu dobu měl dotyčný volno a nenesl odpovědnost za stanoviště, leda by se musel vrátit, když by nprap. P. musel něco řešit. Mimořádné události nastávaly cca 1x za čtvrtletí. V době, kdy působil na strážní zásahové hlídce, běžel v případě potřeby ten, co neměl jídlo a nečerpal přestávku. Byl–li „Náchod“, běželi všichni. V době čerpání přestávky se mohl projít po věznici, ne někam odjet. Měl odpovědnost a byl na telefonu. Šlo mu hlavně o to, že byl pořád k dispozici. Mít možnost vypnout vysílačku a sundat pásek, bylo by to něco jiného. Na nemožnost čerpání přestávky nprap. P. nikdy neupozornil, nastoupil do zavedeného systému a nechtěl to řešit, aby negativně nevyčníval. Možnost dočerpání přestávek byla, ale nebylo to ono, třikrát si ohřívat oběd.

127. Pprap. M. T., dozorci OVT (v rozhodném období strážnému), šlo dle jeho vlastních slov především o to, že během oběda při vyhlášení hesla „Náchod“ běžel z oběda. Stávalo se mu to často, poté se vracel dojíst studený oběd; ohřev jídla nežádal. Nikomu tuto skutečnost nehlásil. Ohledně střídání na přestávku uvedl, že v hlídce byli čtyři, minimálně tři, a prostřídali se mezi sebou. Většinu činností během dne zajišťovali po dvou. Když byl „tísňák“, musel běžet. V době čerpání přestávky se pprap. T. cítil odpovědný za své stanoviště. Pokud by byl vystřídán, byl by zastupitelný. Nastala–li mimořádná událost, byl dle Plánu ve službě a vždy běžel, osobně cítil tu povinnost. Nikdo mu neřekl v době přestávky, že běžet nemusí. Běžel tedy vždycky. Na obědy chodil krátce do jídelny, pak si nosil vlastní a stravu konzumoval na stanovišti, hlavně z důvodu vzdálenosti odpočinkové místnosti. Ohledně možnosti čerpat přestávku dle vlastního uvážení pprap. T. uvedl, že někdy přestávku vůbec nevyčerpal. Šlo mu o možnost sundání opasku atd. Výstroj a opasek si ponechával, neboť byl připraven, kdyby byl vyhlášen „Náchod“. V jídelně byli odsouzení, měl tam donucovací prostředky a vzhledem k možnosti zneužití je neodkládal.

128. Pprap. M. Z., dozorce OVT, k čerpání přestávek uvedl, že si odskočil on nebo kolega na 30 minut. Na půl hodiny vypnul, najedl se, pokud nebyla mimořádná událost. Ti, co nechodili na obědy, ale ne. Nahradit přestávku někdy nešlo, někdy se vrátil a dojedl studené jídlo. Záznamy o čerpání přestávek podepisoval automaticky a čas čerpání z důvodu „Náchodu“ ve výkazu neupravoval. Pprap. Z. neměl možnost strávit přestávku dle své vůle, pořád někdo chodil (návraty od psychologa atd.). Kdo chodil do jídelny, mohl čerpat a „vypnout“, pořád však poslouchal vysílačku. V době čerpání přestávky za něj na stanovišti byl kolega; když bylo potřeba, konal by. Povinnosti během čerpání přestávky kolega zajišťoval. Přestávka se málokdy čerpala podle plánu. Pprap. Z. dále uvedl, že vždy reagoval na tísňový hlásič během oběda. Bylo to tak, že vždycky běželi všichni. Zasahoval i tehdy, když byla situace zvládnutelná jiným příslušníkem. Během čerpání přestávky neměl možnost odložit výstroj a radiostanici. Měl za to, že povinnost reagovat na „Náchod“ se vztahuje i na příslušníka, který čerpá přestávku. Nikdy nebyl poučen, že by se na takového příslušníka nevztahovala. Rovněž nikdy nikomu neoznamoval, že nemohl čerpat přestávku. Uzavřel, že šlo o kolegialitu. Tehdy byli dva dozorci na 300 odsouzených. Mohla nastat mimořádná událost, pořád se něco dělo.

129. Prap. P. R. (zařazení v protokolu nezaznamenáno) uvedl, že přestávku čerpal od 11:15 do 11:45 hod. S předáním nebyly spojeny žádné specifické úkoly, jakmile viděl kolegu ve dveřích, šel. Mohlo se stát, že přestávka byla delší nebo kratší. Stávalo se to vzhledem k „Náchodu“ a návštěvám. Ohledně delší doby příslušníky nikdo nehlídal, bylo na nich, aby stíhali. „Náchod“ byl v době přestávky vyhlášen cca 1x za tři měsíce. Prap. R. nesměl během čerpání přestávky opouštět stanoviště mimo kuchyňský blok a své dozorčí stanoviště. O nahrazení přestávky a nový teplý oběd nikdy nežádal a nadřízeným nic nehlásil. Během čerpání přestávky přebral všechny povinnosti střídající. I tak prap. R. cítil odpovědnost. Kdyby se něco dělo, běžel by okamžitě. Proto měl zapnutou vysílačku. Nestalo se, že by nereagoval na signál „Náchod“. Byla to mimořádná událost, nemohli všichni zůstat v jídelně. Někteří dřív byli popotahováni, že nepřiběhli; i operační to zjišťovala.

130. Podle vyjádření pprap. D. S. (zařazení neuvedeno) si přestávku mohl naplánovat, ale ne způsob čerpání. Nastávaly nepředvídatelné události. Když čerpal přestávku, pořád mu někdo volal a posílali odsouzeného od psychologa, doktora atd. Musel to řešit. Byl povinen být k dispozici a bylo nepříjemné 3x až 4x odbíhat. Musel být přítomen po dobu čerpání přestávky na radiostanici. Nikdo nepřebíral jeho povinnosti jako dozorce po dobu čerpání přestávky. Přišel kolega, který střídal, ale stahoval v tu dobu odsouzené z konkrétního oddílu, provedl prohlídku. Pprap. S. zůstával sám. Měl za to, že během přestávky nemohl opustit stanoviště a jít se projít nebo opustit areál. Asi to nebylo nařízeno a nikdo nebyl potrestán, ale byl na stanovišti, protože tam měl jídlo. Nechtěl ztrácet čas přemisťováním se. Střídání na přestávku probíhalo tak, že čerpání přestávky se nahlásilo IDS, kolega přišel z oběda a vystřídal. Během střídání plnil kolega za druhého jeho povinnosti. Odpovědnost za stanoviště během přestávky pprap. S. přesto cítil, zvlášť byl–li jako „jednička“ (vyšší hodnost). Přestávky byly předem stanovené. Stalo se, že někdy přestávku zkrátil nebo nedojedl, i že se vůbec nenaobědval. Nahlásil to IDS, ten reagoval, že je bohužel hodně lidí a přestávka se má vyčerpat, až přijde vhodná doba. Následně pprap. S. přestávku vyčerpal. Stávalo se také, že do doby oběda či čerpání přestávky zasáhly mimořádné události. Pprap. S. zdůraznil, že mu nešlo o peníze, nýbrž o to, jak byly přestávky čerpány. Stále měl u sebe radiostanici, to nebyla adekvátně čerpaná přestávka. Vnímal ji jako prostředek, který ho drží ve službě.

131. Prap. P. K., dozorce OVT (dále v protokolu použito i zařazení jako inspektor dozorčí služby OVT), jako důvod podání návrhu k čerpání přestávky uvedl nemožnost odložit vysílačku, opasek, časté odbíhání z oběda kvůli mimořádné události. Zmínil rovněž výtku tehdejšího ředitele věznice, že příslušníci po vyhlášení hesla při čerpání přestávky na oběd nereagovali dostatečně rychle. V době čerpání přestávky nebyl odpovědný za stanoviště, odpovědný byl kolega. Ale měl povinnost, pokud se něco stane, dostavit se na místo určení. Přestávku trávil prap. K. celkem pravidelně chozením na obědy do jídelny. Druhou trávil na stanovišti. Když nešel do jídelny, jedl na stanovišti v kanceláři stejně jako kolegové. Několikrát se mu stalo, že přestávku nemohl vyčerpat, nebo byla zkrácena. Nevznesl požadavek na započtení doby, po kterou nemohl čerpat přestávku ve službě pro mimořádnou událost. Z plánu střežení plynulo, že se musel okamžitě dostavit na místo při stisknutí tísňového hlásiče, pokud nebylo bezpečnostní heslo odvoláno. Prap. K. zasahoval vždy, i když bylo patrné, že je situace zvládnutelná jiným příslušníkem. Nikdy nebyl poučen, že tak nemusí konat během přestávky. V době přestávky mohl položit radiostanici před sebe na stůl, ale nevypínal ji. Nemohl si sundat opasek.

132. J. B., v daném období zařazený jako psovod, sdělil, že byl velitelem hlídky, musel být stále na vysílačce během přestávky a mít opasek, jinak by proběhla korekce. Tím se během přestávky cítil omezen, nemohl ani vyjít ven. O opuštění objektu a areálu nikdy nežádal. Nestřídal se, byl velitelem strážní a zásahové hlídky. Neměl moc možnost plánovat si čerpání přestávky, činností bylo tolik, že se nevědělo, kdy někdo někdy zavolá. Během oběda mu vysílačkou volali při mimořádných událostech. Stačilo, aby vypadlo čidlo v plotě, a hlídka běžela. Za práci v psinci si ani přestávky nežádali. Mimořádné události (padání čidel) zasahovaly do čerpání přestávky čas od času, 1x až 2x za osmidenní turnus. Obligatorní úkoly byly pevně stanovené a nenastala–li mimořádná událost, mohli příslušníci čerpat přestávku. Přestávku nešlo trávit dle svého uvážení, byl jen oběd v jídelně. Nešlo nakoupit, kantýna moc nefungovala. Pan B. jedl oběd na strážním stanovišti. Během čerpání přestávky samozřejmě ostatní přebírali povinnosti. Přesto pan B. cítil odpovědnost za dění na stanovišti. Kdyby bylo něco s plotem, jako velitel hlídky pořád nesl odpovědnost. Když mimořádná událost zasáhla do čerpání přestávky, neoznamoval to a dočerpal ji poté. V celé věci pro něj bylo podstatné, že měl vysílačku a opasek, pořád byl v pohotovosti na pracovišti. Uvedl také, že se ptal na povinnost dodržování plánu střežení i během přestávek, a bylo mu řečeno, že se dodržuje i tehdy.

133. Z výpovědi pprap. P. H., vrchní asistentky OVS, vyplývá důvod podání hromadné žádosti spočívající v tom, že když příslušníci odcházeli na přestávku, byla a nebyla to přestávka, protože měli radiostanici nebo byli na telefonu. V případě mimořádné události přestávka skončila a pprap. H. musela reagovat. Stalo se to asi 1x za 14 dní nebo měsíc. Hlášení ji zastihlo na stanovišti (hlavní vchod). Inspektor přestal střídat a musel odejít. Když se inspektor vrátil, přestávku dočerpala. Nebo už nepřišel a řešil mimořádnou událost. Nedočerpání přestávky pprap. H. nikomu nehlásila. Přestávka obyčejně vypadala tak, že měla 30 minut na jídlo, obvykle na stanovišti; občas chodila do jídelny. Nebylo kam odejít během přestávky, na stanovišti bylo zázemí. Po vystřídání inspektorem nenesla odpovědnost za stanoviště, pouze dobrovolně pomáhala hlídce. Všechny povinnosti převzal střídající. Střídání probíhalo tak, že přišel inspektor, řekla mu veškeré informace, povolení, klíče, koho má zapsaného atd. Seznámila ho se vším, co by mohlo po tu půlhodinu nastat. Během přestávky si pprap. H. nesundávala opasek a při sobě měla vysílačku. Při vyhlášení mimořádné události by totiž musela výstroj znovu oblékat. Mít výstroj neustále u sebe je takový zvyk. Areál nikdy opustit nechtěla, za tu půlhodinu to nestálo. Měla za to, že podle NGŘ č. 23 nesměla jít na jiné pracoviště, kde nevykonávala službu, jen do jídelny. Pokud byla v době vyhlášení „Náchodu“ v jídelně, běžela na místo určení spolu s ostatními.

134. Konečně nstrm. M. P., strážný – asistent OVS, sdělil, že pokud měli mít příslušníci přestávku, byli stále ve službě. V případě oběda a narušení („Náchod“) museli běžet, nemohli pověsit opasek na hřebík. Nemohli v tu dobu vypnout a čerpat celých 30 minut přestávku. Frekvence narušení přestávky byla věcí náhody. Šlo o ten pocit, že nemohl jít ven a zatelefonovat si. Musel by mít povolení. Měl za to, že to bylo tak nařízeno. Nstrm. P. se stravoval v jídelně. Nutnost odběhnout byla nárazová. Kvůli povinnostem byl někdy problém stíhat. I kdyby někdo střídal, lidi museli běžet. On sám nestřídal. Když byli třeba čtyři, domluvili se, kdo jde na oběd a kdo ne. Měli výslovně stanovené přestávky, ale byl i výdej oběda, šli po dvou. Prostřídali se, ale byli pořád ve službě. Proto nešlo opustit areál, nebyli by lidi na případný zásah. Své povinnosti nstrm. P. stále cítil, nikdo je za něj neudělal. Dále sdělil, že nikdy neoznamoval nedočerpání přestávek. Mnohdy dočerpání nebylo možné. Byly situace, kdy byl přesný horizont pro stanovení přestávek a pak další práce, které tomu bránily. Nstrm. P. upozornil, že čerpání přestávky nepovažoval za plnohodnotné, pořád musel mít zapnutou vysílačku a mít opasek.

135. Prvoinstanční správní orgán dále do spisu zařadil protokol o výsleších z řízení vedeného pod sp. zn. VS–92475/ČJ–2016–8027PR5. Nprap. S. B., inspektorka strážní služby – operátorka, uvedla, že je i v přestávce pořád ve službě. Když se něco stalo, musela na danou situaci reagovat. Byla celý den nepřetržitě ve službě. Při čerpání přestávky byla někdy v místnosti, když měla jídlo, šla do jídelny nebo jiné místnosti. Přestávku nevykonávala na svém stanovišti. Za dění na stanovišti odpovědnost nenesla. Nevybavila si, zda nastala mimořádná událost, kdy by musela přerušit čerpání přestávky. O možnost opustit objekt nikdy nežádala, pravidelně využívala přestávku pouze na jídlo. Když šla na jídelnu, měla u sebe donucovací prostředky a radiostanici.

136. Svědek J. N. (zařazení neuvedeno) sdělil, že on i nprap. B. byli řádně střídáni. Po vystřídání nprap. B. si plnil své povinnosti a nemohl vědět, jakým způsobem ona čerpá přestávku. Nemohl odvracet pozornost od střežení. Někteří neodešli vůbec, museli zůstat na stanovišti. Situace, kdy museli přestávku přerušit a vrátit se, nenastávala, pan N. byl sám a nikoho nepotřeboval. Sám většinou chodil na obědy a večeře do zaměstnanecké jídelny a přestávku čerpal. V danou chvíli nenesl odpovědnost za stanoviště, předal je kolegovi a odešel. Podle pana N. nebyly vytvořeny řádné podmínky pro čerpání přestávky, příslušníci byli stále ve střehu. V jídelně měli vysílačku. Pokud zaznělo bezpečnostní heslo, museli jednat. Došlo–li k mimořádné události v případě čerpání přestávky, zapsal do knihy průběhu služby vyhlášení bezpečnostního hesla, ale do přílohy k dennímu rozkazu to nepsal.

137. Ppor. Jiří P. uvedl, že jako vrchní inspektor byl v práci 13 hodin, počítáno mu bylo 11,5 hodiny. Přestávky byly zpravidla čerpány dle rozpisu, jak dovoloval výkon služby. Odebral se na jídlo a byl stále na telefonu na příjmu. Během jídla vyřizoval hovory se zaměstnanci a příslušníky. Stále byl vyzbrojen a měl služební opasek. Odpovědnost měl po celou službu – řešil změny, přechody, pohyby odsouzených. Nesl stále odpovědnost za směnu. Mimořádná situace mu někdy určitě zasáhla do čerpání přestávky. Bral to tak, že je ve službě a je to součástí jeho práce. Za své stanoviště byl odpovědný i v průběhu přestávky. Opustit objekt věznice během přestávky ho ani nenapadlo. Nemohl sundat opasek. Nprap. B. střídal na stanovišti, ale ne ze služby za účelem čerpání přestávek. Čerpala buď v kanceláři VISS, kde si ohřála jídlo, nebo se procházela po chodbě. Občas jí během přestávky zavolal, když potřeboval poradit, byla zkušenější, většinou seděla v kanceláři poblíž. Přestávku měla většinou řádně vyčerpanou, když to dovolovaly okolnosti. Když byla mimo kancelář, byla vždy vybavena donucovacími prostředky, radiostanicí, ručním telefonem. Povinnost přijímat hovory během přestávky se týkala všech ve vedoucích funkcích. Ostatních příslušníků se týkala pouze vysílačka. Sice čerpali přestávku, ale byli stále ve službě a byli podle zákona povinni zakročit. Podle ppor. P. nastávala nutnost přerušit přestávku kvůli vyhlášení bezpečnostního hesla někdy 20x, někdy 30x ročně.

138. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 36 rozsudku ze dne 29. 7. 2022, č.j. 2 As 347/2019–93, „v řízení podle zákona o služebním poměru je to služební funkcionář, kdo je podle § 180 odst. 1 povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem je povinen si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, přičemž co může být důkazem, určuje odst. 2 téhož ustanovení.“ 139. Po prostudování spisového materiálu soud dospěl k závěru, že oproti stavu řešenému v předcházejícím rozsudku zdejšího soudu nastal posun v důkazní situaci, kdy prvoinstanční správní orgán zásadně doplnil dokazování a opatřil si řadu podkladů včetně služebních předpisů a svědeckých a účastnických výpovědí. Soud má nicméně za to, že správní orgány ze zjištěných podkladů učinily nesprávné právní závěry.

140. V poměrech projednávané věci nebylo z opatřených služebních předpisů možné vyvodit jasná pravidla pro čerpání přestávek na jídlo a odpočinek a střídání příslušníků mezi sebou po dobu čerpání přestávek. Jediným interním předpisem, jenž střídání na přestávku výslovně zmínil, byla část plánu střežení vztahující se k dozorčímu stanovišti č.

10. Jednalo se přitom minimálně o nesystémovou úpravu, neboť stanoviště č. 10 bylo pohyblivé, tudíž podle logiky prosazované správními orgány nemělo vyžadovat střídání „jeden za jednoho“. U ostatních dozorčích a strážních stanovišť vnitřní předpisy mlčely. Když na tuto skutečnost soud nahlédne optikou nařízení generálního ředitele Vězeňské služby o pravidlech výkonu dozorčí a strážní služby (viz body 110 a 111 výše), mohli mít příslušníci oprávněně za to, že nesou stále odpovědnost za své stanoviště, pokud ji měli dánu po celou dobu služby. Byli totiž povinni vykonávat službu na určeném stanovišti či úseku (resp. bděle střežit svůj úsek) a stanoviště nepouštět bez souhlasu nadřízeného, či dokud nebudou vystřídáni nebo odvoláni. Z žádného opatřeného služebního předpisu nelze vyčíst nic o zbavení se odpovědnosti za stanoviště, na která jsou příslušníci veleni denními rozkazy, po dobu odchodu na přestávku. Služební předpisy oproti tomu počítají toliko s formalizovaným střídáním v rámci střídaní celých dozorčích a strážních směn, eventuálně v rámci směny.

141. Ani to, zda je určité dozorčí či strážní stanoviště v rozpisu stanovišť označeno jako pevné nebo pohyblivé, samo o sobě nedává odpověď na otázku, zda dozorce nebo strážný může stanoviště za účelem čerpání přestávky opustit a zda ho musí jiný příslušník vystřídat. Služební předpisy s dělením na stanoviště pevná a pohyblivá nespojují žádné povinnosti či úkoly, které by od sebe byly pro jednotlivé kategorie odlišeny.

142. Světlo do věci nevnesly ani shromážděné denní rozkazy včetně příloh obsahujících rozpis čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. Správní orgány i soud si z nich mohly učinit úsudek o tom, jak byla žalobcům plánována služba včetně přestávky, že někdy docházelo ke změnám (které byly v případě strážných v rozpisu čerpání přestávek zapsány) a že u některých strážných byla zaznamenána informace o střídajícím strážném pro dobu přestávky. K zásadní otázce, kterou je zbavení se odpovědnosti za stanoviště, však ani tyto podklady nijak nepřispěly.

143. Nelze tudíž hovořit o tom, že by žalobcům bylo „umožněno čerpat přestávky na jídlo a odpočinek nezpochybnitelným způsobem, formálně v souladu s právními předpisy a služebními předpisy, případně rozkazy tak, aby bylo zřejmé, že po celou dobu přestávky nemusí v zásadě plnit žádné služební povinnosti“ (z rozsudku sp. zn. 9 As 39/2021, viz bod 107 výše).

144. Soud si byl dále vědom rozsudku ze dne 17. 8. 2022, č.j. 9 As 89/2021–65, kde Nejvyšší správní soud uzavřel, že „[p]odřazení pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru skutečně nevylučuje samo o sobě to, že příslušník má v době přestávky na jídlo a odpočinek na sobě výstroj a výzbroj, že ji z praktických důvodů bezpečnostních kontrol tráví přímo ve věznici či že trvá jeho povinnost zasáhnout v případě zcela mimořádných situací, jako je například útěk vězně, a pro účel takové mimořádné situace má u sebe radiopřijímač. K tomu je třeba odlišit situaci žalobců ve výše citovaných soudních rozhodnutích, kteří měli povinnost být během přestávky dosažitelní a schopní návratu v jasně dané časové lhůtě (dvě minuty v rozsudku XR proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy či tři minuty v nálezu sp. zn. II. ÚS 1854/20), takže šlo fakticky o dobu jejich pohotovosti; od situace stěžovatelů, které v době čerpání přestávky omezovala pouze zákonná zakročovací povinnost podle § 7 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., která na ně však dopadá trvale, i mimo pracovní dobu: Příslušník, který plní úkoly vězeňské stráže, je povinen i v době mimo službu v mezích stanovených tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření, páchá–li osoba ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody trestný čin nebo kázeňský přestupek, jímž je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek (obdobně i v odst. 4).“ 145. Dospěl ovšem k závěru, že situaci v právě projednávané věci lze přirovnat spíše k výše uvedené pohotovosti. Žalobci sice neměli povinnost dostavit se v případě vyhlášení hesla „NÁCHOD“ do dvou až tří minut, nicméně pokud jim služební předpisy ukládaly dostavit se na místo určení „ihned“, „okamžitě“ či „neprodleně“, zajisté se tím vzhledem k obvyklému významu těchto slov rozuměly jednotky minut, nikoli jejich desítky. Povinnost dostavit se nadto dopadala na širší kategorii, než jsou trestné činy či kázeňské přestupky páchané odsouzenými dle § 7 odst. 3 zákona o Vězeňské službě, když sem mohly spadat i havárie či živelné události apod. Opět i zde dále platilo, že služební předpisy mlčely o možnosti vyvázat se z této povinnosti.

146. Přestože soud shledal zásadní nedostatky rozhodnutí už v rovině formálního umožnění čerpání přestávek na jídlo a oddech, neboť ze služebních předpisů žalobcům neplynula možnost na třicet minut se vůbec nezajímat o dění na stanovišti, najíst se a odpočinout si, chtěl by se soud vyjádřit i k provedeným výslechům. Valná většina příslušníků sdělila, že „střídání“ v určité podobě probíhá. Ačkoliv se vnímání toho, zda příslušník má nebo nemá odpovědnost za stanoviště i v době přestávky, mezi příslušníky lišilo, i přesto jich polovina odpověděla tak, že se stále cítí být ve službě. V otázce připravenosti na zásah pro případ vyhlášení bezpečnostního hesla (vzniku mimořádné události) k takovému zásahu byla připravena absolutní většina. Zároveň měla absolutní většina za to, že si nemůže odložit výstroj a radiostanici, protože musí být k dispozici pro případ mimořádné události.

147. Soud shrnuje, že je třeba důsledně dbát na to, aby se nekladlo rovnítko mezi umožnění stravování a čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. I kdyby soud přistoupil na to, že z praktického hlediska dokázali příslušníci najít kompromis, ve kterém pokryjí jak požadavky na výkon služby, tak minimální dobu nezbytnou na stravování a odpočinek, nemůže to odstranit nejednoznačnost formálních pravidel, resp. jejich neexistenci. Jak přiléhavě judikoval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 7. 2021, č.j. 55 Ad 2/2020–147, bodě 98: „[…] pokud jsou příslušníci s ohledem na absenci jasných pravidel a pokynů služebních funkcionářů v nejistotě ohledně možnosti čerpat přestávku ve službě a odpovědnosti za stanoviště, na která jsou veleni, a v zájmu zajištění úkolů se stanovištěm spojených běžně dochází k tomu, že přestávku nečerpají v celém zákonném rozsahu nebo že se v době, která by měla být určena výlučně k jejich odpočinku, věnují služebním povinnostem, nelze dospět k závěru, že jim byla možnost čerpat přestávky na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru skutečně zajištěna.“ 148. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Zároveň soud rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Názorem vysloveným soudem je žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). [VI] Náklady řízení 149. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s., nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 60 odst. 7 s. ř. s. jsou–li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.

150. Všichni v záhlaví uvedení žalobci v počtu 58 osob byli v řízení před zdejším zastoupeni Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem. Vzhledem k tomu, že byly ve věci úspěšní, náleží jim právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

151. Soud o nákladech řízení v předmětné věci uvážil následujícím způsobem. Náklady řízení každého z žalobců spočívají v odměně advokáta a v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč (v souhrnu se za soudní poplatky jedná o částku 58 x 3 000 Kč = 174 000 Kč).

152. Soud za zástupcem učiněné úkony právní služby v předmětné věci považuje převzetí a přípravu zastoupení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) , sepis žaloby a sepis repliky k vyjádření žalovaného vše § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu . Celkem se tedy jedná o 3 úkony právní služby ve věci.

153. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního částku 3 100 Kč. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu jde–li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Za společný úkon právní služby by tedy advokátovi při zastupování 58 osob náležela odměna ve výši 143 840 Kč (58 x 3 100 x 0,8 Kč).

154. Taková výše odměny za jeden úkon právní služby je však vzhledem k charakteru (odborné a časové náročnosti) učiněných právních úkonů v předmětné věci dle názoru soudu nepřiměřená. K tomuto závěru soud vedla především skutečnost, že zástupce žalobců brojil v případě všech žalobců jedinou žalobou proti toliko jednomu rozhodnutí žalovaného o žádosti žalobců za totožné časové období. Žaloba nebyla ve vztahu k jednotlivým žalobcům jakkoliv individualizovaná, možné rozdíly v argumentaci bylo možné shledat jen v paušálně popsaných situacích pro různé typy služebních postů žalobců. Dle názoru soudu proto nebylo na sepis žaloby kladeno zvýšených nároků jak časových, tak odborných. Skutkově byla situace žalobců rovněž popsána paušálně, bez jakýchkoliv individuálních rozdílů. Z těchto důvodů proto soud přistoupil podle § 12 odst. 2 advokátního tarifu, dle kterého advokát může snížit mimosmluvní odměnu až o polovinu, ve spojení s § 60 odst. 7 s. ř. s. k moderaci výše odměny za jeden právní úkon, a snížil odměnu advokáta Mgr. Zdeňka Honzíka o 50 %. S tímto postupem soudu je zástupce žalobců obeznámen, neboť byl již soudem aplikován ve skutkově obdobných věcech (sp. zn. 30 Ad 8/2017 a 57 Ad 2/2018).

155. Ohodnocení jednoho úkonu právní služby při zastupování 58 žalobců je tedy po moderaci dáno částkou 71 920 Kč. Ke každému úkonu právní služby přísluší advokátovi též náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu (za společné úkony při zastupování více osob přísluší ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů, viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č.j. 2 Aos 1/2013–138, nebo ze dne 25. 6. 2014, č.j. 6 As 95/2014–13). Za jeden úkon právní služby při zastupování 58 žalobců tedy včetně režijního paušálu náleží částka 72 220 Kč, což činí částku 1 245 Kč/za úkon na jednoho žalobce.

156. Každému v záhlaví rozsudku uvedenému žalobci tudíž na náhradě nákladů právního zastoupení náleží částka za 3 úkony právní služby (včetně režijního paušálu) po 1 245 Kč (1245 x 3), tj. 3 735 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se tyto náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 784 Kč (na jednoho žalobce). Náklady řízení v případě každého z žalobců činí částku (včetně náhrady za soudní poplatky) ve výši 7 519 Kč. Celkem se tak za všechny žalobce v nyní souzené věci jedná o částku 436 102 Kč.

157. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena přiměřená lhůta podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).

Poučení

[I] Předmět řízení [II] Žaloba [III] Vyjádření žalovaného k žalobě [IV] Replika a duplika [V] Posouzení věci soudem [VI] Náklady řízení