78 A 35/2016 - 44

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: N. H., nar. „X“, státní příslušnost Afghánistán, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bálková, Tis u Blatna, PSČ 331 65, zastoupeném Mgr. Ing. Jakubem Backem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovice, ul. Sevastopolská č. p. 378/16, PSČ 101 00, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č. p. 27, PSČ 400 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané dne 15. 12. 2016, tedy v zákonem stanovené lhůtě, a doplněné dne 28. 12. 2016 prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CV, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce se podle ust. § 129 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje v zařízení pro zajištění cizinců za účelem jeho předání podle právního předpisu Evropské unie s tím, že ve smyslu ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců doba trvání zajištění se stanovuje na 30 dnů. V žalobě namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je bezúčelné, neboť byl zajištěn za účelem předání do Maďarska, a to zcela automaticky, aniž by se žalovaná zabývala aktuální situací týkající se akceptování žadatelů o azyl Maďarskem a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 10 Azs 256/2015 – 55. Žalobce připomněl, že v současné době Maďarsko nepřijímá žádné žadatele o azyl, kteří mají být předáni podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), což Maďarsko činí již od 15. 6. 2016 z rozhodnutí maďarské vlády. Žalobce vyjádřil domněnku, že tato skutečnost je žalované z úřední činnosti známa, a proto vydala napadené rozhodnutí pouze ze setrvačnosti. Žalobce dále namítal, že je zajištěn za nepřípustným účelem. V této souvislosti žalobce připustil, že Maďarsko je země, v níž poprvé požádal o azyl, avšak Maďarsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení, přičemž v maďarském azylovém řízení jsou dány systematické nedostatky, které podle něho činí jeho vydání do Maďarska nepřípustné, z čehož dovodil nepřípustnost i samotného zajištění. Za systematické nedostatky žalobce považuje skutečnost, že Maďarsko považuje Srbsko za bezpečnou třetí zemi a že v říjnu 2015 bylo formální cestou Evropskou komisí upozorněno na nesoulad nové maďarské právní úpravy azylových řízení s evropským právem. Na podporu svých tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015 – 74, v němž se soud zabýval přijatelností transferu cizinců do Maďarska, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 – 22, v němž se s otázkou přijatelnosti transferu cizinců do Maďarska definitivně vypořádal. Žalobce dále uvedl, že si je vědom, že pro české soudy není závazná cizozemská judikatura, přesto poukázal na německou úpravu, jež je české historicky velmi blízká. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro absenci posouzení otázky přijatelnosti předání žalobce do Maďarska. Žalobce uvedl, že judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že případnou existenci systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se musí správní orgán zabývat vždy z úřední povinnosti, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27, ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Azs 5/2016 – 25, ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 – 35 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150. Závěrem žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná uvedla, že postupovala zcela v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady, neboť po zjištění shody v systému EURODAC postupovala tak, aby došlo k navrácení žalobce do státu, který je podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady příslušný k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku a v Norsku. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení žalobce popřel, že by požádal o azyl v kterémkoli státě Evropské unie, a dále doplnil, že jeho žena a děti žijí v Norsku, přičemž jejich svazek nebyl norskými úřady uznán a žalobce byl v roce 2015 deportován zpět do Afghánistánu. Jako cíl své cesty však nyní žalobce uvedl Německo. Žalovaná tak přistoupila k zajištění žalobce za účelem jeho předání dle dublinského nařízení, neboť zjistila shodu v systému EURODAC a neměla za prokázané vazby v Norsku. Žalovaná poukázala na skutečnost, že toto prvotní zajištění, nikterak neurčuje příslušný stát k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaná připomněla, že dublinské nařízení vede odlišný správní orgán, který dané řízení v případě předání žadatele do příslušného členského státu odpovědného za posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu ukončí svým správním rozhodnutím, v němž má dostatečný prostor k detailnímu posouzení všech okolností předání včetně posouzení funkčnosti azylového systému ve státě, do něhož má být žadatel předán. Správní orgán musí vydat rozhodnutí o prvotním zajištění v době do 48 hodin od omezení osobní svobody, přičemž toto rozhodnutí vydává na základě prvotních informací, mezi něž patří shoda v EURODACu, vyjádření zajišťovaného cizince, známé závazné rozhodnutí, předpisy či jiné sdělení orgánů České republiky i Evropské unie. Žalovaná dále uvedla, že v současné době (podání je datováno dnem 2. 1. 2017) Norsko připustilo, že by mohlo být odpovědné za posouzení žádosti žalobce, avšak vyžaduje čestné prohlášení partnerky žalobce. Žalovaná dále uvedla, že žalobce je veden v systému SIS II jako nežádoucí cizinec, jemuž je zakázán vstup do Schengenského prostoru, přičemž zadávací zemí bylo Norsko. Norskou stranou totiž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s účinností od 17. 8. 2015 do 17. 8. 2017, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci doručeno dne 8. 6. 2015, a to s odůvodněním, že žalobce se vyhýbal výkonu rozhodnutí Norského imigračního ředitelství, kterým byl vyhoštěn ze země, neboť pobýval v Norsku nelegálně od 11. 6. 2013. V replice ze dne 6. 1. 2017 žalobce k vyjádření žalované k žalobě uvedl, že se snažila navodit dojem, že žalobce byl zajištěn za účelem předání do Norska, které je v současné době zemí, o které se v rámci dublinského nařízení uvažuje jako o zemi příslušné k jeho převzetí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však není žádná zmínka o tom, že žalobce v minulosti žádal o azyl v Norsku. Žalobce naopak dospěl na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí na stranách 3 – 5 k závěru, že byl zajištěn s úmyslem předání do Maďarska, neboť toto je v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedeno. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71. Žalobce uvedl, že vyjádření žalované nemůže nijak zhojit vady napadeného rozhodnutí, které vychází z účelu zajištění spočívajícího v předání žalobce do Maďarska. Názor žalované, že v případě rozhodování o zajištění cizince není prostor pro zkoumání eventuálních systematických nedostatků, je vyvrácen názorem Nejvyššího správního soudu, jenž vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a s ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť právní zástupce žalobce i žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třiceti denní lhůty po doručení napadeného rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu správního spisu, který k výzvě soudu předložila žalovaná, a zejména pak žalobou napadeného rozhodnutí, dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je nedůvodná, a to i přes žalobcovu argumentaci absencí zdůvodnění přijatelnosti předání žalobce do jiného členského státu Evropské unie. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 24. 11. 2016 bylo zjištěno, že žalobce byl podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii“), zajištěn dne 24. 11. 2016 v 05:00 hod., na silnici E55 u obce Cínovec, neboť byl důvod se domnívat, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. Žalobce byl nalezen v kamionu srbské MPZ v úkrytu bez cestovních dokladů. Dne 24. 11. 2016 v 16:00 hod., bylo zajištění žalobce překvalifikováno na zajištění podle ust. § 27 odst. 2 zákona o Policii. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25. 11. 2016 soud zjistil, že žalobce z Afghánistánu odešel do Iránu, kde pobýval asi 15 dní. Za pomocí převaděčů odjel malou dodávkou do Turecka, kde pobýval také asi 15 dní. Na nafukovacím člunu ho převezli do Řecka, kde pobýval asi 3 měsíce na Řecko Makedonské hranici. Za pomoci převaděčů se mu podařilo dostat se do Makedonie a pak pokračoval dál do Srbska a Maďarska, kde byl na hranicích kontrolován, zde mu sejmuli i otisky prstů a zavřeli ho na 28 dní do azylového tábora. Dále žalobce uvedl, že o azyl v Maďarsku údajně nežádal, když mu stále slibovali, že ho odvezou do Budapešti, což se ale nestalo, neboť byl deportován zpět do Srbska. V Srbsku pobýval 3 měsíce v Bělehradě, kde v tzv. „Afgán parku“ získal kontakt na převaděče, který ho odvedl ke kamionu, odkryl plachtu a po žebříku vylezl on i další nahoru. Cesta, na kterou si vydělal pronajímáním bytu v zemi svého původu, ho stála 6.000,- Euro, s tím, že cílem jeho nynější cesty bylo Německo, v němž chtěl požádat o azyl. Dále žalobce uvedl, že cestovní doklady ztratil po cestě. Na otázku, zda si je vědom, že jako žadatel o azyl v Maďarsku měl zůstat v azylovém táboře, žalobce odpověděl, že ho sami po 28 dnech deportovali do Srbska. Dále žalobce uvedl, že v Norsku má ženu a dvě děti, s nimiž tam žil od roku 2010 do roku 2015. Jelikož na začátku správního řízení ovšem uvedl, že je svobodný, tak následně nebyl jejich svazek uznán norskými orgány a on byl deportován do Afghánistánu. Jako překážku, která by mu bránila ve vycestování, žalobce uvedl, že jeho strýc pracuje pro Taliban, a protože s ním má spory, obává se, že by mu v případě návratu do země původu hrozilo nebezpečí. Z oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-8/ČJ- 2016-040022-SV-CV, vyplývá, že dne 24. 11. 2016 bylo správním orgánem zjištěno porušení zákona o pobytu cizinců. Správní řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území bylo zahájeno na základě skutečnosti, že žalobce vstoupil a pobýval nejméně dne 24. 11. 2016 v 04:55 hod. na území České republiky bez cestovního dokladu a platného víza či oprávnění k pobytu, proto bylo rozhodnuto podle ust. § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), o zahájení správního řízení. Oznámení bylo žalobcem vlastnoručně podepsáno na obou stranách rozhodnutí a to za přítomnosti tlumočníka, jak je zřejmé z jeho vlastnoručního podpisu na uvedeném rozhodnutí. Žalobce také svým podpisem stvrdil, že dne 25. 11. 2016 převzal stejnopis tohoto oznámení. Ze systému SIS bylo zjištěno, že osoba žalobce je vedena jako nežádoucí cizinec a ze systému Schengenský IS II bylo zjištěno, že žalobci je zakázán vstup do schengenského prostoru, neboť je osobou nežádoucí či představuje bezpečnostní riziko a účelem je zabránit mu ve vstupu, pohybu či pobytu na území schengenského prostoru. Podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle odst. 2 o zajištění policie neprodleně sepíše záznam obsahující údaje o totožnosti zajištěného cizince, datu, čase a místu zajištění a důvod předání nebo průvozu. Podle odst. 3 nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle odst. 4 policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Podle odst. 5 policie je oprávněna zajistit nezletilého cizince bez doprovodu, pouze je-li důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu či závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a je-li to v jeho zájmu v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Policie je oprávněna v případě důvodné pochybnosti, že jde o nezletilého cizince bez doprovodu, takového cizince zajistit do doby, než je zjištěn jeho skutečný věk. Policie zahájí úkony ke zjištění věku nezletilého cizince bez doprovodu bezodkladně po jeho zajištění. Podle odst. 6 policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle odst. 7 policie je povinna jednat tak, aby byl cizinec předán nebo byl průvoz cizince územím dokončen v nejbližším možném termínu ode dne zajištění. Podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona o Policii je policista oprávněn zajistit cizince, jestliže je důvod se domnívat, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. Podle odst. 2 o zajištění cizince podle odstavce 1 policista bez zbytečného odkladu informuje orgán, který rozhoduje o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění. Policista je oprávněn cizince zajistit do doby, než tento orgán cizinci doručí rozhodnutí o ukončení pobytu nebo sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění. Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí neposoudila přijatelnost předání žalobce do Maďarska, nezabývala se aktuální situací v Maďarsku a žalobce byl zajištěn za nepřijatelným účelem. Žalobce ve své mnohastránkové žalobě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 185/2016 – 22, k němuž soud uvádí, že jej nelze bez dalšího aplikovat na případ žalobce, neboť se týká zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nikoli zákona o pobytu cizinců, podle něhož byl žalobce zajištěn. K odkazovanému usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Azs 5/2016 – 25, a ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 - 35, kterými Nejvyšší správní soud vyslovil odlišné stanovisko, než je uvedeno v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006 - 135, soud uvádí, že Nejvyšším správním soudem posuzovaný případ se nevztahuje na případ žalobce, neboť v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 12. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 164, je uvedeno, že „Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné. Taková úvaha správního orgánu tedy bude nezbytná např. v případě, kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života […]. Rovněž v případě, kdy bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu ke správnímu vyhoštění viz § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo vnitra bude v tomto případě povinno vydat toto stanovisko neprodleně tak, aby bylo možné dodržet zmiňované zákonné lhůty pro rozhodnutí o zajištění cizince. Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“ Je tedy pravdou, že správní orgán by se měl otázkou přijatelnosti předání žadatele do jiného členského státu výslovně zabývat, avšak pouze v případě, že otázka vyplyne ze samotného správního řízení nebo je žalované z úřední činnosti známo, že v členském státě může dojít k systematickým nedostatkům, ač by se tak stát nemělo. Vzhledem k tomu, že žádné pochybnosti o možnosti předání žalobce do Maďarska žalované ve správním řízení nevyvstaly, tak žalovaná nezatížila své rozhodnutí nepřípustnou nepřezkoumatelností, pokud se blíže nezabývala aktuální situací v Maďarsku z hlediska úrovně azylového řízení a potencionální překážky bránící v realizaci předání žalobce do této země. V této souvislosti nelze nezmínit, že ani sám žalobce v předmětném soudním řízení nenamítal, že žalobou napadené rozhodnutí mu způsobuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce nechtěl a nadále nechce na území České republiky zůstat, cílem jeho cesty bylo a je Německo, třebaže dle jeho sdělení jeho žena a děti žijí na území Norska. Jedná se tedy o odlišnou situaci, než kterou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém výše citovaném rozhodnutí, neboť v něm účastnice řízení nechtěla území České republiky opustit, navíc soud poznamenává, že žalobce nepožádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice, a jak již bylo uvedeno výše, na jeho případ se zákon o azylu nevztahuje. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud argumentaci žalobce, že se správní orgán nezabýval přijatelností jeho předání do Maďarska, vyhodnotil jako účelovou, která má pouze zajistit svobodu pohybu žalobci a umožnit mu dokončit cíl své nelegální cesty po Evropě, tj. dostat se do Německa, tedy aby žalobce mohl dál porušovat právní předpisy Evropské unie a České republiky, neboť nemá pro tato území povolení k pobytu, nedisponuje cestovním dokladem, který podle svého tvrzení cestou ztratil, a navíc to vše za situace, kdy žalobce je veden v systému SIS II jako nežádoucí cizinec, jemuž je zakázán vstup do Schengenského prostoru a Norskem mu uloženo správní vyhoštění až do 17. 8. 2017. Soud má za to, že v případě žalobce je rozhodnutí o jeho zajištění zcela namístě a představuje přiměřené opatření státu vůči porušování právních předpisů České republiky a Evropské unie ze strany žalobce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ačkoliv jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebylo v předchozích letech Norskem vyhověno a bylo mu uloženo správní vyhoštění a zákaz vstupu na území schengenského prostoru, kdy byl dokonce deportován i do země svého původu, tak žalobce neupustil od svého dalšího protiprávního jednání, nerespektoval právní řád členských států Evropské unie ani České republiky, vědomě porušil udělený zákaz vstupu na území Schengenského prostoru, přičemž si pro svoji nelegální cestu ani nezajistil cestovní doklad. Ze správního spisu zřetelně vyplynulo, že žalobce svým jednáním po celá léta opakovaně vědomě porušoval zákonné normy členských států Evropské unie a České republiky, a proto je soud toho názoru, že v daném případě žalovaná zcela legitimně použila institutu zajištění, neboť zájem nad dodržováním veřejného pořádku a právních předpisů České republiky a Evropské unie převážil nad osobní svobodou žalobce. Žalobce by měl vzít v potaz fakt, že právo pobývat na území České republiky a členských států EU nepatří do kategorie základních lidských práv, přičemž projevem suverenity každého státu včetně České republiky je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizinců na své území. Dále by žalobce měl vzít v potaz fakt, že cizinci, kteří porušují právní normy hostitelského státu, nemohou požívat výhod povolení pobytu. Na tomto místě soud uvádí, že otázka omezení osobní svobody a nepoužití zvláštních opatření byla ze strany žalované (na str. 3 - 4) zevrubně rozebrána a zodpovězena. Účelem zajištění žalobce bylo jeho předání podle dublinského nařízení do členského státu Evropské unie. Již výše bylo uvedeno, že ve správním spise je náležitě doloženo, že žalobce je nežádoucí osobou, které má být vstup, pohyb a pobyt na území schengenského prostoru zamezen. Žalobce na území schengenského prostoru vstoupil nelegálně bez patřičných cestovních dokladů, ačkoliv věděl, že mu byl Norskem uložen zákaz vstupu na území schengenského prostoru, a to do 17. 8. 2017. Soud proto neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadou v podobě zajištění žalobce za nepřípustným účelem. K namítané námitce bezúčelnosti zajištění žalobce, neboť žalovaná postupovala zcela automatickým způsobem a směřovala vydání žalobce do Maďarska, soud konstatuje, že žalovaná postupovala zcela v souladu s právními předpisy České republiky a Evropské unie. Žalobce sice sám v protokolu tvrdil, že nepožádal o azyl v Maďarsku a zároveň doplnil, že jeho rodina žije v Norsku, nicméně ze správního spisu vyplývá, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany mj. i v Maďarsku. Žalobci lze dát za pravdu, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná zvažovala spíše předání žalobce do Maďarska, nicméně ze správního spisu vyplývá, že i po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí činí další kroky k ověření výpovědi žalobce, že v Norsku má rodinu, když žalovaná si je vědoma toho, že o dalším pobytu žalobce v Evropě má případně možnost rozhodovat i Norsko v rámci znovuposouzení přijetí žalobce zpět na jeho území. Pro daný případ je však podstatné, že v postupu žalované v době rozhodné s ohledem na skutkové okolnosti případu soud neshledává žádné pochybení, neboť žalovaná postupovala ve správním řízení zcela systematicky a logicky s přihlédnutím ke specifikům žalobcova případu a nikoliv automaticky. Žalobce sice do protokolu uvedl, že nepožádal v Maďarsku o azyl, avšak žalovaná posléze zjistila, že tato skutečnost se nezakládala na pravdě, a proto odůvodnění svého rozhodnutí směřovala k vydání žalobce do Maďarska. Pro vyhodnocení žalobcových námitek jako nedůvodných ohledně toho, že má být údajně předán do Maďarska, kde mu údajně hrozí újma v důsledku systematických nedostatků maďarského azylového řízení, soud ovšem vzal za podstatnou tu skutečnost, že ve výroku napadeného rozhodnutí není uvedena konkrétní země, do níž by měl být žalobce předán, a proto nelze bez dalšího dovozovat, že žalobce bude nakonec skutečně předán do Maďarska, když z výpovědi žalobce mj. vyplynulo, že má rodinu v Norsku a žalovaná v době vydání soudního rozhodnutí intenzivně řešila s norskými orgány možnost znovuposouzení přijetí žalobce zpět na území Norska. Za výše nastíněného skutkového a právního stavu soud shrnuje, že se žalobce prokazatelně svým jednáním dopustil naplnění skutkové podstaty ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. § 156 odst. 1 písm. f) téhož zákona, neboť nepobýval na území České republiky s platným dokladem a vízem a dále porušení zákazu vstupu na území schengenského prostoru uložené Norskem, tedy porušení evropských předpisů. V daném případě soud neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí vzešlo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ohledně neposouzení přijatelnosti případného předání žalobce do Maďarska. Naopak, soud má za to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo postaveno na úplně zjištěném, zákonném a přesvědčivém skutkovém stavu věci, přičemž není v rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady ani s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž odkazoval žalobce. Skutkový stav ohledně zajištění žalobce za účelem jeho předání podle právního předpisu EU byl tedy žalovanou stranou řádně zjištěn, přičemž její hodnocení a úvah vedoucích k vydání rozhodnutí byl v dostatečném rozsahu a správně předestřen v odůvodnění jejího rozhodnutí. Soud opětovně připomíná, že s ohledem na to, že výrok žalované nestanovuje, že žalobce má být předán do Maďarska, nelze bez dalšího dovozovat, že žalobce do této země a nikoliv jiné bude nakonec skutečně předán. S ohledem na výše uvedené dospěl soud tedy k závěru, že žaloba není jakkoliv důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované nad rámec její úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly, přičemž ta je ani nepožadovala. O přiznání odměny ustanovenému advokátovi soud rozhodne samostatným usnesením.

Poučení