78 A 41/2016 - 32

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: N. H., nar. „X“, státní příslušnost Afghánistán, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bálková, Tis u Blatna, PSČ 331 65, zastoupeném Mgr. Ing. Jakubem Backem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovice, ul. Sevastopolská č. p. 378/16, PSČ 101 00, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č. p. 27, PSČ 400 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPU-242901-45/ČJ-2016-040022-SV-CV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané dne 29. 12. 2016, tedy v zákonem stanovené lhůtě, a doplněné dne 9. 1. 2017 prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPU-242901-45/ČJ-2016-040022-SV-CV, kterým bylo podle ust. § 129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem jeho předání podle právního předpisu Evropské unie, a to o 30 dnů, kdy původně stanovená doba zajištění byla stanovena rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901- 16/ČJ-2016-040022-SV-CV, na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody žalobce, k čemuž došlo dne 25. 11. 2016. V žalobě namítl, že zajištění žalobce je nezákonné pro odmítnutí jeho přijetí ze strany Norska. Žalobce uvedl, že dne 6. 12. 2016 norská strana odmítla převzít svou příslušnost, čímž její příslušnost podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), zanikla. Žalobce se domnívá, že se Norsko negativně vyjádřilo o jeho převzetí, neboť byl v minulosti z Norska násilně deportován. Žalobce připomněl čl. 28 dublinského nařízení, podle něhož „zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení.“ Žalobce se domnívá, že správní orgán má povinnost zajištěnou osobu okamžitě propustit v případě, že dožádaný stát převzetí zajištěné osoby odmítl. Správní orgán nesmí přistoupit k taktice „přesvědčování“ dožádaného státu, ale musí na odpadnutí důvodu zajištění cizince reagovat okamžitým ukončením zajištění. Žalobce se domnívá, že Norsko bylo jediným státem, který jej mohl přijmout, neboť jeho přijetí do Maďarska nebylo možné pro systematické nedostatky v maďarském azylovém řízení. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro neposouzení přijatelnosti předání žalobce do Norska. V napadeném rozhodnutí se totiž žalovaná nezabývala tím, zda v Norsku nejsou dány systematické nedostatky v azylovém řízení, které by bránilo jeho předání do tohoto státu. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, přičemž podle žalobce je taková úvaha nutná i v případě zajištění podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 As 79/2010 – 166, v němž se řeší potřeba tematizace přijatelnosti účelu zajištění v souvislosti s překážkami správního vyhoštění. Podle žalobce se nelze zabývat překážkami předání, pouze pokud je jejich existence nějakým způsobem doložena. Podle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení je správní orgán povinen se vypořádat s obecnou možností předání, neboť pouze předání do státu, v němž neexistují systematické nedostatky, může být zákonným důvodem pro zajištění. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou posouzení zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. Závěrem žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná uvedla, že dne 30. 11. 2016 zaslal správní orgán vedoucí dublinské nařízení za českou stranu žádost o přijetí žalobce zpět Norsku. Dne 6. 12. 2016 sice Norsko na žádost odpovědělo negativně, avšak zároveň potvrdilo informace o manželce a dětech žalobce v Norsku. Žalobce zaslal správnímu orgánu žádost o sloučení se svou rodinou v Norsku, a proto z tohoto důvodu byla norské straně zaslána opětovná žádost o posouzení přijetí žalobce zpět do Norska. Norská strana odpověděla, že posoudí opětovně podanou žádost, pokud obdrží od manželky žalobce čestné prohlášení, k čemuž žalovaná podotkla, že v daném případě se tedy jedná o sloučení rodiny žalobce. Žalovaná dále uvedla, že v současné době probíhá dublinské nařízení, přičemž zemí odpovědnou za posouzení žádosti žalobce je Norsko. Závěrem žalovaná uvedla, že postupovala zcela v souladu s dublinským nařízením a právními předpisy České republiky, neboť postupovala tak, aby došlo k navrácení žalobce do státu, který je podle dublinského nařízení příslušný k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V replice ze dne 16. 1. 2017 žalobce k vyjádření žalované k žalobě uvedl, že žalovaná neuvedla klíčovou skutečnost, že prohlášení Norska o potřebě čestného prohlášení partnerky žalobce předcházel jasný nesouhlas Norska s jeho převzetím. Žalobce se domnívá, že přinejmenším v době od 6. 12. 2016 do 13. 12. 2013 byl zajištěn nezákonně. Norsko dne 6. 12. 2016 svoji příslušnost odmítlo a žalovaná měla postupovat v souladu s ust. § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců propuštěním žalobce na svobodu. Jelikož tak žalovaná neučinila, bylo zajištění žalobce i v rozporu s ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí nelze zkoumat pouze k okamžiku jeho vydání, nýbrž i s ohledem na zákonnost předchozího zajištění v období od 6. 12. 2013 do 13. 12. 2016. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a s ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila v písemném vyjádření k žalobě, a žalobce prostřednictvím svého zástupce s tímto postupem vyjádřil konkludentní souhlas, když ve lhůtě stanovené mu za tímto účelem soudem neuvedl, že na projednání věci trvá. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třiceti denní lhůty po doručení napadeného rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu správního spisu, který k výzvě soudu předložila žalovaná ke sp. zn. 78A 35/2016, a zejména pak žalobou napadeného rozhodnutí, dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je nedůvodná, a to i přes žalobcovu argumentaci údajnou absencí zdůvodnění přijatelnosti předání žalobce do jiného členského státu Evropské unie, konkrétně do Norska. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 24. 11. 2016 bylo zjištěno, že žalobce byl podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii“), zajištěn dne 24. 11. 2016 v 05:00 hod., na silnici E55 u obce Cínovec, neboť byl důvod se domnívat, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. Žalobce byl nalezen v kamionu srbské MPZ v úkrytu bez cestovních dokladů. Dne 24. 11. 2016 v 16:00 hod., bylo zajištění žalobce překvalifikováno na zajištění podle ust. § 27 odst. 2 zákona o Policii. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25. 11. 2016 soud zjistil, že žalobce z Afghánistánu odešel do Iránu, kde pobýval asi 15 dní. Za pomocí převaděčů odjel malou dodávkou do Turecka, kde pobýval také asi 15 dní. Na nafukovacím člunu ho převezli do Řecka, kde pobýval asi 3 měsíce na Řecko Makedonské hranici. Za pomoci převaděčů se mu podařilo dostat se do Makedonie a pak pokračoval dál do Srbska a Maďarska, kde byl na hranicích kontrolován, zde mu sejmuli i otisky prstů a zavřeli ho na 28 dní do azylového tábora. Dále žalobce uvedl, že o azyl v Maďarsku údajně nežádal, když mu stále slibovali, že ho odvezou do Budapešti, což se ale nestalo, neboť byl deportován zpět do Srbska. V Srbsku pobýval 3 měsíce v Bělehradě, kde v tzv. „Afgán parku“ získal kontakt na převaděče, který ho odvedl ke kamionu, odkryl plachtu a po žebříku vylezl on i další nahoru. Cesta, na kterou si vydělal pronajímáním bytu v zemi svého původu, ho stála 6.000,- Euro, s tím, že cílem jeho nynější cesty bylo Německo, v němž chtěl požádat o azyl. Dále žalobce uvedl, že cestovní doklady ztratil po cestě. Na otázku, zda si je vědom, že jako žadatel o azyl v Maďarsku měl zůstat v azylovém táboře, žalobce odpověděl, že ho sami po 28 dnech deportovali do Srbska. Dále žalobce uvedl, že v Norsku má ženu a dvě děti, s nimiž tam žil od roku 2010 do roku 2015. Jelikož na začátku správního řízení ovšem uvedl, že je svobodný, tak následně nebyl jejich svazek uznán norskými orgány a on byl deportován do Afghánistánu. Jako překážku, která by mu bránila ve vycestování, žalobce uvedl, že jeho strýc pracuje pro Taliban, a protože s ním má spory, obává se, že by mu v případě návratu do země původu hrozilo nebezpečí. Z oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-8/ČJ- 2016-040022-SV-CV, vyplývá, že dne 24. 11. 2016 bylo správním orgánem zjištěno porušení zákona o pobytu cizinců. Správní řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území bylo zahájeno na základě skutečnosti, že žalobce vstoupil a pobýval nejméně dne 24. 11. 2016 v 04:55 hod. na území České republiky bez cestovního dokladu a platného víza či oprávnění k pobytu, proto bylo rozhodnuto podle ust. § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), o zahájení správního řízení. Oznámení bylo žalobcem vlastnoručně podepsáno na obou stranách rozhodnutí a to za přítomnosti tlumočníka, jak je zřejmé z jeho vlastnoručního podpisu na uvedeném rozhodnutí. Žalobce také svým podpisem stvrdil, že dne 25. 11. 2016 převzal stejnopis tohoto oznámení. Ze systému SIS bylo zjištěno, že osoba žalobce je vedena jako nežádoucí cizinec a ze systému Schengenský IS II bylo zjištěno, že žalobci je zakázán vstup do schengenského prostoru, neboť je osobou nežádoucí či představuje bezpečnostní riziko a účelem je zabránit mu ve vstupu, pohybu či pobytu na území schengenského prostoru. Ze správního spisu dále vyplývá, že Norsko bylo informováno o zahájení řízení se žalobcem a byla mu stanovena lhůta do 14. 12. 2016, v níž se mělo vyjádřit k přijetí žalobce zpět na své území. Dne 14. 12. 2016 byla žalovaná informována o tom, že Norsko dne 6. 12. 2016 na žádost o přijetí žalobce zpět na své území odpovědělo negativně. Pro vyhodnocení žaloby jako nedůvodné je však podstatný fakt, vyplývající ze správního spisu, a to že žalobce zaslal správnímu orgánu dne 13. 12. 2016 žádost o sloučení se svou rodinou v Norsku, a proto správní orgán zaslal Norsku žádost o znovuposouzení přijetí žalobce zpět na území Norska. Lhůta pro odpověď byla stanovena do 28. 12. 2016, přičemž dne 22. 12. 2016 norská strana odpověděla, že svou odpovědnost opětovně zváží, pokud jí bude doručeno písemné prohlášení družky žalobce. Správní orgán proto požádal žalovanou o prodloužení zajištění žalobce v souladu s ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z důvodu probíhajícího dublinského řízení. Podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle odst. 2 o zajištění policie neprodleně sepíše záznam obsahující údaje o totožnosti zajištěného cizince, datu, čase a místu zajištění a důvod předání nebo průvozu. Podle odst. 3 nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle odst. 4 policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Podle odst. 5 policie je oprávněna zajistit nezletilého cizince bez doprovodu, pouze je-li důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu či závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a je-li to v jeho zájmu v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Policie je oprávněna v případě důvodné pochybnosti, že jde o nezletilého cizince bez doprovodu, takového cizince zajistit do doby, než je zjištěn jeho skutečný věk. Policie zahájí úkony ke zjištění věku nezletilého cizince bez doprovodu bezodkladně po jeho zajištění. Podle odst. 6 policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle odst. 7 policie je povinna jednat tak, aby byl cizinec předán nebo byl průvoz cizince územím dokončen v nejbližším možném termínu ode dne zajištění. Podle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Podle čl. 9 dublinského nařízení pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně. Na tomto místě soud konstatuje, že rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 78A 35/2016- 47, rozhodl o zamítnutí žaloby, jejímž podáním se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CV, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce se podle ust. § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, zajišťuje v zařízení pro zajištění cizinců za účelem jeho předání podle právního předpisu Evropské unie a ve smyslu ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je doba trvání zajištění stanovena na 30 dnů. Rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 tedy soud prvotní rozhodnutí o zajištění žalobce neshledal nezákonným. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí neposoudila přijatelnost předání žalobce do Norska a nezabývala se aktuální situací v Norsku, zejména případnými systematickými nedostatky v norském azylovém řízení. K odkazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, soud uvádí, že jej nelze bez dalšího aplikovat na případ žalobce, neboť se týká zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), nikoli zákona o pobytu cizinců, podle něhož byl žalobce zajištěn a následně bylo rozhodnuto o prodloužení jeho zajištění. K odkazovanému rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 164, (pozn. soudu - žalobcem mylně označeno jako rozsudek ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 As 79/2010 – 166), kterým Nejvyšší správní soud vyslovil odlišné stanovisko, než je uvedeno v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006 - 135, soud uvádí, že Nejvyšším správním soudem posuzovaný případ se nevztahuje na případ žalobce, neboť v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 12. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 164 je uvedeno, že „Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné. Taková úvaha správního orgánu tedy bude nezbytná např. v případě, kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života […]. Rovněž v případě, kdy bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu ke správnímu vyhoštění viz § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo vnitra bude v tomto případě povinno vydat toto stanovisko neprodleně tak, aby bylo možné dodržet zmiňované zákonné lhůty pro rozhodnutí o zajištění cizince. Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“ Je tedy pravdou, že správní orgán by se měl otázkou přijatelnosti předání žadatele do jiného členského státu výslovně zabývat, avšak pouze v případě, že otázka vyplyne ze samotného správního řízení nebo je žalované z úřední činnosti známo, že v členském státě může dojít k systematickým nedostatkům, ač by se tak stát nemělo. Vzhledem k tomu, že žádné pochybnosti o možnosti předání žalobce do Norska žalované ve správním řízení nevyvstaly, a žalované není z její úřední činnosti známo, že by v Norsku k jakýmkoliv systematickým nedostatkům docházelo, nezatížila žalovaná své rozhodnutí nepřípustnou nepřezkoumatelností, pokud se blíže nezabývala aktuální situací v Norsku z hlediska úrovně azylového řízení a potencionální překážky bránící v realizaci předání žalobce do této země. V této souvislosti nelze nezmínit, že ani sám žalobce v předmětném soudním řízení nenamítal, že žalobou napadené rozhodnutí mu způsobuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce nechtěl a nadále nechce na území České republiky zůstat, cílem jeho cesty bylo a je Německo, třebaže dle jeho sdělení jeho žena a děti žijí na území Norska. Jedná se tedy o odlišnou situaci, než kterou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém výše citovaném rozhodnutí, neboť v něm účastnice řízení nechtěla území České republiky opustit, navíc soud poznamenává, že žalobce nepožádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice, a jak již bylo uvedeno výše, na jeho případ se zákon o azylu nevztahuje. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud argumentaci žalobce, že se správní orgán nezabýval přijatelností jeho předání do Norska, vyhodnotil jako ryze účelovou, která má pouze zajistit svobodu pohybu žalobci a umožnit mu dokončit cíl své nelegální cesty po Evropě, tj. dostat se do Německa, tedy aby žalobce mohl dál porušovat právní předpisy Evropské unie a České republiky, neboť nemá pro tato území povolení k pobytu, nedisponuje cestovním dokladem, který podle svého tvrzení cestou ztratil, a navíc to vše za situace, kdy žalobce je veden v systému SIS II jako nežádoucí cizinec, jemuž je zakázán vstup do Schengenského prostoru a Norskem mu uloženo správní vyhoštění až do 17. 8. 2017. O zjevné účelovosti námitky žalobce ohledně absence odůvodnění o přijatelnosti předání žalobce do Norska svědčí i fakt, že dle sdělení žalobce v Norsku žije jeho družka a děti, přičemž žalobce v průběhu svého zajištění správnímu orgánu zaslal dne 13. 12. 2016 žádost o sloučení se svou rodinou v Norsku. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalovaná se o odmítnutí přijetí žalobce na území Norska dozvěděla až dne 14. 12. 2016. Nelze tak přisvědčit argumentaci žalobce, že ho měla již 6. 12. 2016, tj. dnem zaslané negativní odpovědi norské strany ze zajištění propustit, neboť odpadl důvod zajištění. O postupu vedoucího k propuštění žalobce ze zajištění tak žalovaná mohla přikročit nejdříve 14. 12. 2016, kdy se dozvěděla o negativní odpovědi Norska. Tento postup ovšem legitimně žalovaná nezvolila, neboť zároveň byla informována, že žalobce podal dne 13. 12. 2016 žádost o žádost o sloučení se svou rodinou v Norsku, a proto správní orgán zaslal Norsku žádost o znovuposouzení přijetí žalobce zpět na území Norska. Dublinské řízení tak ještě nebylo ukončeno, neboť sám žalobce podal žádost o znovuposouzení. Norské straně byla stanovena lhůta pro odpověď do 28. 12. 2016, přičemž ta odpověděla dne 22. 12. 2016, že svou odpovědnost opětovně zváží, pokud jí bude doručeno písemné prohlášení partnerky žalobce. Na základě této odpovědi, v níž norská strana připustila možnost, že Norsko je příslušné k vydání rozhodnutí o žádosti žalobce, a tedy možnost jeho přijetí na území Norska. Správní orgán proto požádal žalovanou o prodloužení zajištění žalobce v souladu s ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z důvodu probíhajícího dublinského řízení. Soud má za to, že v případě žalobce je rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění zcela namístě a představuje přiměřené opatření státu vůči porušování právních předpisů České republiky a Evropské unie ze strany žalobce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ačkoliv jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebylo v předchozích letech Norskem vyhověno, bylo mu uloženo správní vyhoštění a zákaz vstupu na území schengenského prostoru, kdy byl dokonce deportován i do země svého původu, tak žalobce neupustil od svého dalšího protiprávního jednání, nerespektoval právní řád členských států Evropské unie ani České republiky, vědomě porušil udělený zákaz vstupu na území Schengenského prostoru, přičemž si pro svoji nelegální cestu ani nezajistil cestovní doklad. Ze správního spisu zřetelně vyplynulo, že žalobce svým jednáním po celá léta opakovaně vědomě porušoval zákonné normy členských států Evropské unie a České republiky, a proto je soud toho názoru, že v daném případě žalovaná zcela legitimně použila institutu prodloužení zajištění, neboť zájem nad dodržováním veřejného pořádku a právních předpisů České republiky a Evropské unie převážil nad osobní svobodou žalobce. Žalobce by měl vzít v potaz fakt, že právo pobývat na území České republiky a členských států EU nepatří do kategorie základních lidských práv, přičemž projevem suverenity každého státu včetně České republiky je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizinců na své území. V daném případě soud neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí vzešlo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ohledně neposouzení přijatelnosti předání žalobce do Norska, jak již konstatoval výše. Naopak, soud má za to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo postaveno na úplně zjištěném, zákonném a přesvědčivém skutkovém stavu věci, přičemž není v rozporu s dublinským nařízením ani s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž odkazoval žalobce. Skutkový stav ohledně prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho předání podle právního předpisu EU do Norska byl tedy žalovanou stranou řádně zjištěn, přičemž její hodnocení a úvah vedoucích k vydání rozhodnutí byl v dostatečném rozsahu a správně předestřen v odůvodnění jejího rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené dospěl soud tedy k závěru, že žaloba není jakkoliv důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované nad rámec její úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly, přičemž ta je ani nepožadovala. O přiznání odměny ustanovenému advokátovi soud rozhodne samostatným usnesením.

Poučení