8 A 2/2025 –40

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalované Z. Š., narozená X bytem X Česká advokátní komora se sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí předsedy České advokátní komory ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10.04–000070/24–0002, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyni bylo dne 7. 2. 2023 doručeno výše nadepsané rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná rozhodla, že se žalobkyni neurčuje advokát k poskytnutí bezplatné právní služby dle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“).

2. Žalobkyně s tímto rozhodnutím, které pokládá za na nezákonné, nesouhlasila a dne 27. 3. 2023 proti němu podala výše nadepsanou žalobu.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 3. 1. 2023 zaslala žalované vyplněný formulář Žádost o právní službu pro fyzickou osobu, v němž vyplnila pouze část I. Identifikace žadatele a III. Údaje týkající se věci, jež je předmětem žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby, kde uvedla kauzu, v níž žádá o určení advokáta a dále též že oslovení advokáti odmítli žalobkyni právní služby poskytnout.

4. Jelikož žalobkyně sama uvádí, že v části II. a IV. neuvedla žádné údaje, došla k závěru, že žalovaná rozhodla o neurčení advokáta z jiného důvodu, neboť předmětem její žádosti nebylo poskytnutí bezplatné právní služby, ale poskytnutí právní služby advokátem z důvodu odmítnutí žalobkyní oslovených advokátů. V tomto ohledu napadené rozhodnutí dle žalobkyně nemá oporu ve správním spisu.

5. K argumentaci napadeného rozhodnutí, že nesplnila podmínky v § 18 odst. 2 a § 18c odst. 1 až 5 zákona o advokacii, žalobkyně uvádí, že žalovaná nepřihlédla ke jménům advokátů uvedených ve formuláři, kteří navíc v některých případech odmítají potvrzení o odmítnutí právních služeb vystavit.

6. Pokud jde o rozhodnutí soudů, citovaná v napadeném rozhodnutí, ta jsou dle žalobkyně nepřiléhavá, neboť v nich nebylo postaveno na jisto, zda žalovaná v daných případech postupovala či nepostupovala podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii.

7. Na závěr žaloby žalobkyně zmiňuje nález ÚS ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 44/21 a judikaturu NSS, zejména rozhodnutí ze dne 13. 5. 2003, č. j. 7 A 146/2001 – 29 a ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 – 98.

8. Dále žalobkyně uvedla, že nesouhlas České advokátní komory uvedený v bodech 19 a 20 nálezů vedl k novele zákona o advokacii účinné od 1. 1. 2024. Tato novela však nerespektuje závěry z bodu 52 nálezu, kde Ústavní soud uvádí, že protiústavnost neshledal v samotném rozšíření bezplatné právní pomoci na určité typy řízení. Problém spatřoval v tom, že zákon současně paušálně vylučuje žadatele, kteří právní pomoc nemohou získat z jiných než příjmových či majetkových důvodů. To podle žalobkyně svědčí o tom, že právní úprava účinná od 1. 1. 2024 není nadále v souladu s ústavním pořádkem.

9. Žalovaná rozhodla o určení advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu podle § 18c zákona o advokacii, ačkoli toto ustanovení se i po novele účinné od 1. 1. 2024 vztahuje pouze na bezplatnou právní službu. Přesto žalovaná požadovala splnění podmínek dle § 18 odst. 2 a § 18c odst. 3 zákona o advokacii, aniž by se tato ustanovení na určení advokáta za úplatu vztahovala.

10. Tím žalovaná stanovila podmínky bez zákonné opory, neboť zákonodárce v novele zákona o advokacii jasně a srozumitelně neupravil podmínky určení advokáta za úplatu. Tento postup je v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zasahuje do práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny.

11. Podle žalobkyně je nesporné, že zákon o advokacii ve znění účinném od 1. 1. 2024 již neobsahuje žádné ustanovení upravující určení advokáta za úplatu. Absence zákonného podkladu svědčí o nicotnosti rozhodnutí žalované ze dne 31. 10. 2024, neboť nebylo vydáno na základě zákona. Tento závěr odpovídá i judikatuře, zejména rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 76/2001–96 ze dne 22. 7. 2005, který vymezuje znaky nicotnosti jako rozhodnutí vydaného bez věcné příslušnosti či bez zákonné opory.

12. Vzhledem k tomu, že dosud nebyla vyřešena otázka, zda se novela zákona o advokacii účinná od 1. 1. 2024 měla projevit také v § 18 odst. 2 za účelem vytvoření právního rámce pro žadatele, kteří nemají nárok na bezplatnou právní pomoc, ale na pomoc za úplatu, navrhla žalobkyně, aby městský soud postupoval podle § 76 odst. 2 soudního řádu správního, tedy aby vyslovil nicotnost předmětného rozhodnutí žalované z důvodu neexistence zákonného podkladu a předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení této dosud neřešené otázky.

13. Pokud jde o argumentaci žalované týkající se údajné nepřesnosti žádosti podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii, žalobkyně uvedla, že tato námitka nemá oporu v judikatuře. Odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 9 As 122/2022–36, v němž je v bodě 14 konstatováno, že při rozhodování podle § 18c zákona o advokacii se uplatní obecná pravidla počítání lhůt dle § 40 správního řádu, neboť zákon o advokacii žádnou speciální úpravu včasnosti žádosti neobsahuje.

14. Z uvedené judikatury vyplývá, že správní orgán nemůže zamítnout žádost pouze proto, že do konce lhůty zbývá několik dnů, ani nemůže používat svévolně stanovená pravidla, která nemají zákonný podklad. Pokud tedy žalovaná považovala žádost za opožděnou, měla ji odmítnout jako opožděnou, nikoli hodnotit její věcný obsah.

15. Z výše uvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

16. Žalovaná ve vyjádření k žalobě po krátké rekapitulaci případu uvedla, že důvodů, proč žalobkyni neurčila advokáta, bylo více než pouze ty, které zmínila žalobkyně. Konkrétně žalobkyně nedoložila potvrzením jména dvou konkrétních advokátů, kteří jí odmítli požadovanou právní službu poskytnout, když advokáty pouze označila, ale nedoložila jejich odmítnutí žádané právní služby; neprokázala, že nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce pro řízení o dovolání (žalobkyně netvrdila a ani neprokazovala, že by požádala soud o ustanovení zástupce pro dovolací řízení a neprokázala, pokud takovou žádost soudu podala, že ji soud nevyhověl); netvrdila a neprokazovala své finanční a majetkové poměry, neuvedla žádné skutečnosti týkající se jejích rodinných poměrů a finanční situace; ze strany žalobkyně jde o zjevné nadužívání institutu určení advokáta a tím o zneužívání práva na bezplatnou právní pomoc (žalovaná v rozhodnutí nejen uvedla již čtyři desítky případů žádostí stejné žadatelky, žalobkyně, ale i popsala sériovost a stereotypnost postupu žalobkyně – v podrobnostech více samo rozhodnutí žalované na lomu jeho stran dvě a tři).

17. Ohledně nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/21 žalovaná uvádí, že sice nese datum 24. 1. 2023, ovšem vyhlášen byl dne 31. 1. 2023. Žalovaná ho tedy v době vydání napadeného rozhodnutí neznala. Též uvedla, že nález sice zrušil část právní normy – ust. § 18c odst. 1 zákona o advokacii, ale současně odložil vykonatelnost k datu 31. 12. 2023.

18. Dále žalovaná uvedla, že nálezy Ústavního soudu mají zásadně účinky pro futuro, přičemž zmínila bod 43. rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 173/2020–32. Nad to, podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS–st. 31/10, se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinak řečeno tyto orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě předtím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.

19. Žalovaná uvádí, že si je vědoma bodu 44. již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9As 173/2020–32, kde je odkaz i na následnou judikaturu Ústavního soudu k otázce, zda i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována.

20. Tato následná judikatura požaduje (v popsané situaci, kdy napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno v době účinnosti právní normy, a správní soud má nyní rozhodovat v situaci, kdy tatáž právní norma je zrušena, ovšem s odloženým účinkem), aby soud vědomě nepostupoval protiústavně, tedy že je povinován k ústavně konformnímu výkladu aplikovaných právních předpisů. Takový požadavek je však podle žalované pro soud v právě posuzované věci rozhodnutí o určení advokáta k poskytnutí právní služby nesplnitelný, a to s odkazem na bod 54. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/21.

21. Žalovaná připomíná, že advokát je obecně osobou samostatně výdělečně činnou a že je na něm, zda v konkrétní věci právní službu osobě poptávající právní službu poskytne. Rozhodnutí žalované o určení advokáta k poskytnutí právní služby je naopak určením kontraktační povinnosti advokátovi. Komora takovým rozhodnutím zasahuje do volné soutěže advokátů na trhu právních služeb a podmínky takového rozhodnutí by měla určit pozitivní právní úprava.

22. Povinnost žadatele osvědčit, že jím alespoň dva oslovení advokáti mu odmítli v konkrétní věci poskytnout žádanou právní službu plyne ze zákonné úpravy, z ust. § 18c odst. 3 zákona o advokacii. Žalovaná též vyjádřila názor, že žalobkyně jmenované advokáty oslovila pouze stereotypně a formálně a že by žalobkyně neměla obcházet soud, kdy měla možnost ho primárně požádat o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů.

23. Taktéž uvedla, že ne každé usnesení, jež se odkazuje na § 18c odst. 1 zákona o advokacii, je nezákonné a že institut určení advokáta Komorou by měl zůstat institutem výjimečným, zejména s ohledem na značnou procesní aktivitu žalobkyně, přičemž citovala rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 6 A 45/2022 – 41, týkající se stejné žalobkyně.

24. Na závěr žalovaná uvedla, že dosavadní judikatura správních soudů zastávala postoj, že pakliže v soudním přezkumu obstojí alespoň jeden důvod neurčení advokáta, rozhodnutí jako celek obstojí.

25. Z výše uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

III. Posouzení žaloby

26. Žaloba byla městskému soudu doručena 30. 3. 2023, a byla tedy podána v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí žalobci. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu.

27. Soud o věci rozhodl bez jednání, jelikož žalovaná s takovým postupem souhlasila a u žalobkyně byl souhlas presumován ve smyslu ust. § 51 soudního řádu správního. Žalobkyně sice k výzvě soudu výslovně uvedla, že chce, aby ve věci bylo jednáno, soud však dospěl k závěru, že toto vyjádření nebylo míněno vážně. Tento závěr Soud vyvodil ze skutečnosti, že žalobkyně, která je u Městského soud v Praze podala již znační množství žalob, a to zejména proti České advokátní komoře, vždy požaduje, aby bylo ve věci jednáno, nikdy se však k jednání nedostaví a bezprostředně před jednáním se z něj omluví. Jen u osmého senátu se tak stalo ve více než 6 řízeních (8 A 106/2022, 8 A 27/2023, 8 A 98/2023, 8 A 76/2024, 8 A 77/2024, 8 A 90/2024, 8 A 91/2024). I žalovaná se s ohledem na opakující se absenci žalobkyně na jednáních, začala z jednání omlouvat. Soud má tedy za to, že žalobkyně v rozporu se svým prohlášením nemá úmysl ani zájem se jednání účastnit, a proto rozhodnutí věci bez jednání nemůže nikterak zasáhnout do jejích práv na spravedlivý proces. Soud má rovněž za to, že jednání, které má proběhnout bez přítomnosti účastníků, postrádá svého smyslu a účelu. Soud proto i s ohledem na zásadu ekonomie rozhodl věc bez jednání.

28. Žaloba není důvodná.

29. Podle ust. § 18c odst. 1 věta první zákona o advokacii (v platném znění ke dnu vydání napadeného rozhodnutí) ,,Žadatel, jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují, a který není ve věci, v níž žádá poskytnutí právní služby, zastoupen jiným advokátem nebo osobou podle § 2 odst. 2 písm. a), má právo, aby mu Komora určila advokáta k poskytnutí právní služby.“ 30. Podle § 18c odst. 2 zákona o advokacii „Žádost o určení advokáta k poskytnutí právní služby lze podat pouze na formuláři. Žádost kromě obecných náležitostí stanovených správním řádem obsahuje a) popis věci, v níž by měla být právní služba poskytována, a b) prohlášení žadatele, že jej ve věci, v níž je právní služba žádána, nezastupuje jiný advokát nebo osoba podle § 2 odst. 2 písm. a).“ 31. Podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii „Nejde–li o poskytnutí právní služby na náklady státu podle § 23 odst. 3, je žadatel povinen v žádosti podle odstavce 2 doložit, že se neúspěšně pokusil zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů.“ 32. Podle § 18c odst. 4 zákona o advokacii „K žádosti musí být přiloženy doklady o výši příjmu žadatele a společně s ním posuzovaných osob za období 6 kalendářních měsíců předcházejících podání žádosti, jakož i doklady o jeho majetkových poměrech. Podrobnosti náležitostí žádosti včetně vzoru jejího formuláře a způsob prokazování příjmových a majetkových poměrů žadatele, jakož i rozsah údajů, které je žadatel povinen Komoře sdělit, stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou.“ 33. Podle § 18c odst. 5 zákona o advokacii „Komora určí advokáta k poskytnutí právní služby žadateli, který osvědčil splnění zákonných podmínek, bez zbytečného odkladu. Komora žádosti nevyhoví, jestliže jde o zneužití práva nebo jde–li o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva.“ 34. Od 1. 1. 2024 je ovšem v účinnosti nové znění zákona o advokacii, přičemž toto znění zákona je pro danou věc podstatné v ust. 18c odst. 1 věta první zákona o advokacii („Žadatel, který není ve věci, v níž žádá poskytnutí právní služby, zastoupen jiným advokátem nebo osobou podle § 2 odst. 2 písm. a), má právo, aby mu Komora určila advokáta k poskytnutí právní služby.“) a v ust. 18c odst. 5 věta první a druhá („Komora určí advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně žadateli, jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují. Komora určí advokáta k poskytnutí právní služby žadateli, který osvědčil splnění zákonných podmínek, bez zbytečného odkladu.“).

35. Tato změna byla důsledkem nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 44/21, v němž Ústavní soud dovodil, že omezení práva žadatele obrátit se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta k poskytnutí právní služby pouze pro případy odůvodněné příjmovými či majetkovými poměry je porušením práva na přístup k soudu zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na právní pomoc zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny.

36. Soud o věci uvážil takto:

37. Z žaloby je zjevné, že žalobkyně namítá vůči napadenému rozhodnutí především požadavek na prokázání majetkových poměrů, když tento požadavek podle ní ve světle rozhodnutí Ústavního soudu neobstojí, a dále že žalovaná nezohlednila, že žalobkyně ve formuláři uvedla jména dvou advokátů, ale žalovaná požaduje jejich potvrzení o odmítnutí poskytovat právní služby.

38. Městský soud musí především předeslat, že zákon o advokacii v ust. § 18 odst. 2 a § 18c odst. 1, 2, 3 a 5 upravuje hned několik kumulativních podmínek pro určení advokáta žalovanou [o určení si žadatel požádal včas; odůvodňují to jeho příjmové a majetkové poměry; žadatel nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem; nemůže si zajistit poskytnutí právních služeb jinak; v předmětné věci není zastoupen jiným advokátem nebo osobou podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii; více advokátů mu v případě, že nejde o bezúplatnou právní pomoc, odmítlo poskytnout právní služby; nejde o zneužití nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva], přičemž následkem nesplnění byť jen jedné z těchto kumulativních podmínek je neurčení advokáta. Tento závěr je již dostatečně projudikován, a to jak u soudu městského, tak u Nejvyššího správního soudu (například rozhodnutí ze dne 28. 7. 2021, č. j. 8 As 138/2021 – 30).

39. Pakliže by skutečně jediným důvodem neurčení advokáta bylo, že žalobkyně nesplňuje podmínku faktické nemajetnosti, bylo by samozřejmě na místě zvažovat účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 44/21. Tak ostatně městský soud již učinil ve svém rozhodnutí ze dne 17. 7. 2023, č. j. 18 A 17/2022 – 55, kdy shledal, že „Žalovaná tedy pochybila, pokud po žalobkyni požadovala tvrzení a prokázaní nedostatečnosti jejich majetkových a příjmových poměrů. Tento důvod pro neurčení advokáta dle § 18c zákona o advokacii v právním stavu nastoleném nálezem Pl. ÚS 44/21 neobstojí.“ Zároveň však osmnáctý senát zkonstatoval že „to však neznamená, že kvůli tomu je třeba každé z napadených rozhodnutí mechanicky zrušit. Žalovaná totiž ve všech případech uvedla i další důvody, pro které žalobkyni neurčila advokáta, a tedy je dále třeba zkoumat, zda každé z rozhodnutí obstojí alespoň v jednom z těchto zbylých důvodů.“ 40. Soud nemá žádných důvodů, proč se od těchto závěrů v této v této věci odchýlit, nad to by v této věci bylo třeba zohlednit, že nález Ústavního soudu byl zveřejněn až den po vydání napadeného rozhodnutí.

41. Z napadeného rozhodnutí i ze správního spisu je ale zjevné, že žalovaná shledala na žádosti žalobkyně o určení advokáta řadu dalších nedostatků, které samy o sobě obstojí jako důvody pro neurčení advokáta.

42. Především žalobkyně k předmětné žádosti nedoložila požadované odmítnutí poskytovat právní služby ze strany dvou advokátů. Požaduje–li zákon o advokacii doložení skutečnosti, že advokát odmítl poskytnout právní službu, znamená to, že nestačí, pokud žadatel označí advokáta, který mu měl odmítnout poskytnutí konkrétní právní služby. Tvrzení totiž nenahrazuje předložení důkazu o této skutečnosti. Ostatně i Nejvyšší správní soud setrvale tvrdí, že břemeno prokázání splnění podmínek pro vyhovění žádosti spočívá na žadateli (srov. např. rozsudky ze dne 18. 8. 2015, č. j. 2 As 99/2015 – 49, ze dne 7. 9. 2021, č. j. 9 As 121/2021 – 29).

43. V obecné rovině jistě nelze žalobkyni klást k tíži, že jí oslovení advokáti nevydali potvrzení o odmítnutí poskytnutí právní služby. Bylo ovšem na žalobkyni, aby – pokud potvrzení od těchto advokátů neměla – buďto předložila jiný důkaz o tom, že jí advokáti odmítli (neformální vyjádření, zamítavá odpověď e–mailem, nereagování na e–mail s poptávkou právní služby, svědectví třetí osoby apod.), nebo tvrdila a doložila mimořádné okolnosti, pro které nemohla dodat žádný důkaz o odmítnutí poskytnutí právní služby. Bylo na žadatelce, aby uvěřitelným způsobem osvědčila, že ji jmenovaní advokáti skutečně odmítli.

44. Z dikce ust. § 18c odst. 3 zákona o advokacii je podle názoru soudu zcela zřejmé, že povinností žadatele je doložit svou neúspěšnou snahu o obstarání si advokáta („Nejde–li o poskytnutí právní služby na náklady státu podle § 23 odst. 3, je žadatel povinen v žádosti podle odstavce 2 doložit, že se neúspěšně pokusil zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů“).

45. Nestačí tedy pouze takovou skutečnost tvrdit, ale je potřeba předložit o tom dostatečný doklad.

46. V souvislosti s tím soud nad rámec svých závěrů poukazuje na to, že v části III. formuláře Žádosti o právní službu pro fyzickou osobu se od žadatele žádá pouze, aby uvedl Jména dvou advokátů, kteří odmítli právní službu ve věci poskytnout.

47. Tato formulace však nekoresponduje zcela s textem ust. § 18c odst. 3 zákona o advokacii, neboť opomíjí právě nezbytnost doložit takové odmítnutí, nikoliv je pouze tvrdit. Není proto vyloučeno, že osoba, jež žádá žalovanou o právní službu, právě pro svou nedostatečnou znalost platného práva, již lze presumovat, bude textem Žádosti zmýlena a nedostojí podmínkám citované normy.

48. Soud však též v této souvislosti podotýká, že žalobkyně je již ve vedení soudních sporů osobou neobyčejně zkušenou, bohatá je též její historie podávání žalob proti rozhodnutím žalované o neurčení advokáta, přičemž řízení vedená u Městského soudu v Praze čítají v tomto ohledu desítky případů, a četné žaloby žalobkyně vzájemně jeví v podstatě totožné prvky, a to nejen stylistické, ale především argumentační.

49. Pro úplnost soud konstatuje, že žalované lze vytknout pouze to, že v napadeném rozhodnutí argumentovala skutečností, že žalobkyně ve své žádosti neuvedla žádné skutečnosti týkající se jejích rodinných poměrů, ani o své finanční situaci a nedoložila žádné skutečnosti týkající se finančních a majetkových poměrů, a tedy neprokázala, že je osobou, jejíž příjmové a majetkové poměry odůvodňují určení advokáta k poskytnutí právní služby podle ust. § 18c odst. 1 zákona o advokacii.

50. Pokud by tyto skutečnosti byly v projednávané věci relevantní, musela by žalovaná při jejich vyhodnocování respektovat závěry koncipované Ústavním soudem v jeho nálezu Pl. ÚS 44/21. Z rozhodnutí je však zřejmé, že napadené rozhodnutí je odůvodněno dalšími skutečnostmi, zejména tedy tím, že žalobkyně nedoložila, že dva jí oslovení advokáti odmítli poskytnout jí právní službu.

51. Konečně soud pro úplnost konstatuje, že žalobkyně ve formuláři Žádosti neuvedla ani to, že by žádala o ustanovení zástupce soudem, a tedy že neprokázala, že nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce soudem podle zvláštních právních předpisů, ač není zřejmé, co by jí v tom bránilo.

52. S ohledem na výše uvedené soud neshledává za potřebné, zabývat se námitkami žalobkyně vůči citaci některých rozhodnutí v napadeném rozhodnutí. Žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak v její prospěch již nijak nesvědčí.

53. Soud rovněž nevyhověl návrhu žalobkyně na tom, aby vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí, a to pro domnělou absenci právního podkladu.

54. Žalovaná odkázala na ust. § 18 odst. 2 zákona o advokacii (ve znění platném od 1. 7. 2018). Tato norma stanoví, že Ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů7c) a ani si nemůže zajistit poskytnutí právních služeb jinak (dále jen "žadatel"), má právo, aby mu Komora na základě jeho včasné žádosti určila advokáta k poskytnutí a) právní porady podle § 18a nebo b) právní služby podle § 18c.

55. Soud předně uvádí, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, tedy že zákon o advokacii neobsahuje úpravu podmínek pro určení advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu. Je tomu naopak, novela zákona o advokacii účinná od 1. 1. 2024 zavedla možnost, aby byl advokát určen i tomu žadateli, který má finanční prostředky na to, aby si advokáta zaplatil, akorát jej žádný nechce z jiných důvodů zastupovat. Je tak naplněn požadavek na přístup k soudu, je–li povinností být zastoupen advokátem. Proto je také nutné doložit druhý důvod a to, že jej nikdo nechce zastupovat, a to nutno učinit právě tím, že žadatel doloží, že byl odmítnut aspoň dvěma advokáty.

56. K obdobným závěrům dospěl zdejší soud dříve i v rozsudku ze dne 24. 9. 2025, č.j. 8 A 34/2052–40, ve kterém ovšem též opakoval závěry dříve přijaté, například ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2024, č. j. 10 A 41/2024 –47, který došel k závěru, že tedy bylo pro určení advokáta za úplatu povinností žalobkyně splnit podmínku § 18c odst. 3 zákona o advokacii, tedy doložit bezúspěšné oslovení alespoň dvou advokátů. Ve světle žalobkynina případu se tato podmínka jeví jako logická. Určení advokáta žalovanou je až „krajní“ možností poté, co žadatel dle § 18 odst. 2 zákona o advokacii nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem a nemůže si zajistit poskytnutí právních služeb jinak. Situace, v níž žadatel, který je schopen (zde navíc i ochoten) si právní služby advokáta zaplatit sám, avšak automaticky by se mohl obracet na žalovanou bez nějaké vlastní snahy si advokáta obstarat, by účel § 18 odst. 2 zákona o advokacii popírala.

57. Obdobně rozhodoval o stejné věci žalobkyně zdejší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 15 A 57/2024, kde došel k závěru, že v případě napadených rozhodnutí existuje zákonný podklad pro jejich vydání. Rozhodnutí tak nemohou být nicotná.

58. A dále bod 35 tohoto rozhodnutí říká: Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu každý z důvodů pro neurčení advokáta postačí sám o sobě k tomu, aby žalovaná advokáta konkrétnímu žadateli rozhodnutím neurčila, přičemž tento výklad nebyl překonán ani nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 44/21, jenž se týká pouze těch ze zákonných důvodů, které souvisí s příjmovými a majetkovými poměry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024, č. j. 8 As 22/2024 – 57). Nedoložení jmen dvou marně kontaktovaných advokátů k žádostem by proto samo o sobě obstálo jako dostatečný důvod k zamítnutí všech tří žádostí žalobkyně.

59. Soud tak v souladu s výše uvedeným neshledal napadené rozhodnutí nicotným.

60. Konečně, soud pak rovněž odmítl názor, že je zákon o advokacii ve znění účinném od 1. 1. 2024 v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Zákonodárce z § 18c odst. 1 zákona o advokacii vyloučil podmínku žadatele o určení advokáta v podobě určitých majetkových a příjmových podkladů právě z důvodu, že dosavadní právní úprava omezila právo žadatelů obrátit se na žalovanou s žádostí o určení advokáta k poskytnutí právní služby pouze na případy odůvodněné příjmovými či majetkovými poměry, čímž bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zakotvení možnosti ustanovit advokáta za úplatu je pak logickým dopadem odstranění předchozí protiústavní dikce, dle které se na žalovanou mohl obracet toliko žadatel, jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují, tedy žadatel nemajetný; novelou od 1. 1. 2024 je tak vytvořen právní rámec i pro „majetné“ žadatele, kteří logicky nemají nárok na bezplatnou právní pomoc, nýbrž pomoc za úplatu. Přirozeně proto Ústavní soud uložil zákonodárci upravit i ostatní ustanovení zákona o advokacii, která sice nebyla napadena ústavní stížností, ale judikovanou změnu musí reflektovat (například právě § 23 odst. 3), čemuž zákonodárce dostál. Soud tak protiústavnost zákona o advokacii ve znění účinném od 1. 1. 2024 neshledal., a v návaznosti na to nepřekládal věc Ústavnímu soudu.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

61. Městský soud v Praze po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a soud ji proto podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl.

62. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně úspěch ve věci neměla a žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Základ sporu Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Posouzení žaloby Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení