15 A 57/2024– 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: Z. Š. bytem XXX proti žalované: Česká advokátní komora se sídlem Národní 16, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutím předsedy České advokátní komory ze dne 4. 4. 2024, č. j. 10.01–000126/24–0003, ze dne 8. 4. 2024, č. j. 10.01–000132/24–0002 a ze dne 12. 4. 2024, č. j. 10.01–000137/24–0002 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení tří rozhodnutí označených v záhlaví tohoto rozsudku (dále společně jen „napadená rozhodnutí“), jimiž předseda České advokátní komory neurčil žalobkyni advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu podle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2024, č. j. 10.01–000126/24–0003 (dále jen „první napadené rozhodnutí“) nebyl žalobkyni určen advokát k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 3 As 245/2023–31; rozhodnutím ze dne 8. 4. 2024, č. j. 10.01–000132/24–0002 (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“) nebyl žalobkyni určen advokát k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024, č. j. 5 Afs 198/2023–60 a rozhodnutím ze dne 12. 4. 2024, č. j. 10.01–000137/24–0002 (dále jen „třetí napadené rozhodnutí“) jí nebyl určen advokát k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 30 Cdo 3711/2023–92.

2. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že žalobkyni ve všech třech případech nebylo vyhověno ze dvou stejných důvodů. Prvním z nich byla skutečnost, že žalobkyně v žádosti neuvedla jména alespoň dvou oslovených advokátů, kteří jí odmítli poskytnout požadovanou právní službu. Druhým důvodem bylo to, že žalobkyně ani jednu žádost nepodala bez zbytečného odkladu, resp. s dostatečným časovým předstihem – první žádost podala 3 dny, druhou 4 dny a třetí 5 dnů před uplynutím lhůty k podání ústavní stížnosti. Včasné podání žádosti podle žalované znamená nejen to, že o ní bude mít žalovaná čas rozhodnout, ale také možnost určeného advokáta poptávaný úkon učinit včas a v patřičné kvalitě.

3. Nad rámec těchto důvodů v prvním napadeném rozhodnutí předseda žalované uvedl, že nepovažuje oslovení dvou advokátů za věrohodně prokázané čestným prohlášením ze dne 13. 3. 2024, o které žalobkyně doplnila první žádost a v němž uvedla, že marně poptala právní službu u advokátů Mgr. S. a Mgr. B. prostřednictvím SMS zprávy. Čestné prohlášení se totiž týká úplně jiné věci (konkrétně zastoupení v řízení o kasační stížnosti vedeném pod sp. zn. 5 As 35/2024), než pro kterou bylo požadováno určení advokáta první žádostí (ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 3 As 245/2023–31).

4. V žalobě žalobkyně namítla, že požadavek žalované na doložení jmen dvou oslovených advokátů, kteří jí odmítli poskytnout konkrétní právní službu, nemá oporu v zákoně o advokacii ani po novele účinné od 1. 1. 2024. Žalovaná sice odkázala na rozsudky Městského soudu v Praze, které povinnost doložit odmítnutí oslovenými advokáty posvěcují, ty se ale týkaly žádostí žalobkyně o bezplatnou právní službu. Žalobkyně zároveň poukázala na to, že jí žalovaná jinými rozhodnutími (např. ze dne 30. 8. 2023, č. j. 10.01–000405/23–002 nebo ze dne 30. 6. 2023, č. j. 10.01–000299/23–002) určila advokáta za úplatu, přestože nedoložila předešlé odmítnutí dvou advokátů. Správní orgány by přitom měly rozhodovat v obdobných případech obdobně. Žalobkyně rovněž namítla, že ji žalovaná měla k doplnění jmen dvou advokátů vyzvat; tuto námitku opřela o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 14 A 76/2022–38.

5. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dále namítla, že posouzení včasnosti žádosti nemůže být ponecháno na arbitrárním posouzení žalované. Skutečnosti upínající se k faktickému poskytnutí právní služby advokátem nemají být součástí správního uvážení o včasnosti žádosti. V této souvislosti opět odkázala na rozhodnutí žalované ze dne 30. 8. 2023, jímž bylo vyhověno její žádosti ze dne 4. 8. 2023 (doručené žalované 10. 8. 2023) a byl jí určen advokát k podání ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 8. 8. 2023. Žalovaná v žádném z napadených rozhodnutí nevysvětlila nejednotnost své rozhodovací praxe.

6. Dle přesvědčení žalobkyně neobstojí závěr žalované, že jsou jí podmínky určování advokátů dobře známy, protože je častou žadatelkou. Do 31. 12. 2023 nebylo nedoložení jmen dvou odmítnuvších advokátů žalovanou uváděno jako důvod neurčení advokáta. Žalovaná nikdy nevysvětlila, proč vytvořila tuto povinnost nad rámec požadavků zákona o advokacii.

7. Žalobkyně se vymezila proti argumentaci žalované, že k první žádosti přiložila čestné prohlášení upínající se k jiné žádosti o určení advokáta. Toto čestné prohlášení podle žalobkyně není přílohou první žádosti a vůbec se jí netýká. Za neopodstatněnou označila též výtku obsaženou ve všech třech napadených rozhodnutích, že v žádostech o určení advokáta neuvedla, zda ústavní stížnosti již podala svým jménem.

8. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě nejprve uvedla, že žalobkyně nebyla v řízeních o předmětných třech žádostech poučována o aktuálních podmínkách určování advokátů, protože se jí tohoto poučení dostalo již v předešlých řízeních, a to i za účinnosti novely č. 349/2023 Sb., jíž byl od 1. 1. 2024 změněn zákon o advokacii. Žalovaná se v minulosti rozhodla žadatele poučovat, protože praxe správních soudů stran posuzování žádostí byla rozkolísaná. Navzdory tomu, že zákon o advokacii vylučuje povinnost správního orgánu (žalované) poučovat žadatele, považovala žalovaná v minulosti za správné výjimečně žadatele poučit o tom, jak řádnou žádost podat. V jednotkách případů tedy poučila v minulosti i žalobkyni. Není ale možné žalobkyni dokola poučovat o podmínkách, které dobře zná. Určení advokáta je institutem výjimečným, přičemž žalobkyně podává desítky až stovky žalob a žádostí o určení advokáta.

9. Poté žalovaná shodně jako v napadených rozhodnutích poukázala na to, že žádala–li žalobkyně o určení advokáta za úplatu, vztahovala se na ni povinnost označit dva advokáty, které marně oslovila s poptávkou konkrétní právní služby, a to proto, že se nejednalo o poskytnutí právní služby na náklady státu a výluka podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii se na ni neuplatní. Žalobkyně vědomě jména dvou oslovených advokátů v žádostech neuvedla.

10. K námitce týkající se posuzování včasnosti žádostí žalovaná uvedla, že rozhodnutí byla arbitrární a vycházela z ustálené judikatury Městského soudu v Praze, která říká, kolik dnů před uplynutím lhůty k učinění úkonu je dostačujících. Zní jasně: 19 dnů je dost, 12 dnů již nikoliv.

11. Žalovaná závěrem poukázala na to, že Ústavní soud usnesením ze dne 8. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 711/2024 odmítl ústavní stížnost, k níž žalobkyně žádala o určení advokáta svou první žádostí, a to dokonce aniž by žalobkyni vyzýval k odstranění vady povinného zastoupení, byť věděl, že požádala o určení advokáta.

12. Podáním ze dne 20. 1. 2025 žalobkyně omluvila svou neúčast na nařízeném ústním jednání a vyjádřila souhlas s jeho konáním v její nepřítomnosti. Namítla, že žalovaná si podmínky pro určení advokáta za úplatu nastavila bez výslovné zákonné úpravy, neboť zákonodárce žádné podmínky pro určení advokáta za úplatu v novele zákona o advokacii účinné od 1. 1. 2024 nevyjádřil, což platí i pro podmínku spočívající v doložení jmen dvou oslovených advokátů, kteří jí odmítli poskytnout konkrétní právní službu. Takto vzniklou mezeru v zákoně může odstranit pouze zákonodárce, nikoliv však žalovaná nebo soud. To, že zákon o advokacii ve znění účinném od 1. 1. 2024 neobsahuje žádné ustanovení pro určení advokáta za úplatu, připustil dle žalobkyně i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 10. 2024, č. j. 18 A 17/2024 – 42. Žalobkyně z toho dovozuje, že napadená rozhodnutí jsou nicotná, a to z důvodu neexistence zákonného podkladu. Proto navrhla, aby soud vyslovil jejich nicotnost a věc předložil Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.

13. Při ústním jednání před soudem konaném dne 23. 1. 2025, jehož se žalobkyně neúčastnila, žalovaná odkázala na své vyjádření k žalobě. Odmítla tvrzení žalobkyně, že si podmínky pro rozhodování o žádostech o určení advokáta za úplatu nastavila sama bez výslovné zákonné úpravy. Uvedla, že v těchto věcech vychází ze zákona o advokacii a v něm zakotvených podmínek a respektuje i judikaturu Městského soudu v Praze, která, s výjimkou rozhodnutí senátu 17, akceptuje také podmínku včasnosti.

14. Soud při jednání zamítl důkazní návrhy žalobkyně, a to pro jejich nadbytečnost, neboť shledal, že k posouzení důvodnosti žaloby postačí vyjít z obsahu správních spisů, jež se týkají napadených rozhodnutí. Důkaz správním spisem se v řízení před správními soudy neprovádí.

15. Při rozhodování ve věci samé soud vycházel zejména z této právní úpravy:

16. Podle § 18 odst. 2 písm. b) zákona o advokacii ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpis a ani si nemůže zajistit poskytnutí právních služeb jinak (dále jen „žadatel“), má právo, aby mu Komora na základě jeho včasné žádosti určila advokáta k poskytnutí právní služby podle § 18c.

17. Podle § 18c odst. 1 zákona o advokacii žadatel, který není ve věci, v níž žádá poskytnutí právní služby, zastoupen jiným advokátem nebo osobou podle § 2 odst. 2 písm. a), má právo, aby mu Komora určila advokáta k poskytnutí právní služby. V téže věci může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou; to neplatí, odmítne–li v této věci dříve určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v § 19, nebo nastane–li situace uvedená v § 20 odst. 2.

18. Podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii nejde–li o poskytnutí právní služby na náklady státu podle § 23 odst. 3, je žadatel povinen v žádosti podle odstavce 2 doložit, že se neúspěšně pokusil zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů.

19. Podle § 23 odst. 3 zákona o advokacii byl–li advokát určen podle § 18c k poskytnutí právní služby bezplatně a spočívá–li právní služba v zastoupení v řízení před orgány veřejné správy a v řízení před Ústavním soudem, hradí jeho odměnu stát podle právního předpisu upravujícího mimosmluvní odměnu, není–li stanoveno jinak. V ostatních věcech má advokát určený podle § 18c k poskytnutí právní služby bezplatně pouze nárok na poskytnutí náhrady podle stavovského předpisu. Ustanovení § 22 odst. 1 části věty za středníkem se nepoužije.

20. Podle § 23 odst. 5 zákona o advokacii byl–li advokát určen podle § 18c k poskytnutí právní služby za úplatu, hradí jeho odměnu klient podle právního předpisu upravujícího mimosmluvní odměnu, nedohodne–li se advokát s klientem jinak.

21. Poté, co soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. Soud předně podotýká, že případy, kdy žalobkyně neúspěšně žádala žalovanou o určení advokáta za úplatu po 1. 1. 2024, tedy případy na totožném skutkovém i právním základu, se již v minulosti opakovaně zabýval. Žalobkyně v řízeních o těchto dříve posuzovaných věcech uplatnila téměř identické žalobní námitky. Rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 10 A 41/2024 – 47 Městský soud v Praze její žalobu zamítl, a kasační stížnost žalobkyně proti uvedenému rozsudku Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 2 As 200/2024 – 28. Městský soud v Praze podobnou žalobu žalobkyně zamítl i rozsudkem ze dne 21. 10. 2024, č. j. 18 A 17/2024 – 42; řízení o kasační stížnosti, kterou žalobkyně proti tomuto rozsudku podala, dosud vede Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 2 As 249/2024.

23. Zamítavé rozsudky desátého a osmnáctého senátu zdejšího soudu vyčerpávajícím způsobem reagovaly na veškeré argumenty, které žalobkyně vznesla i v nyní projednávané věci. Soud nemá žádný důvod se od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit, a proto na ně na příslušných místech odůvodnění tohoto rozsudku v podrobnostech odkáže.

24. Mezi stranami je v prvé řadě sporné, zda pro vyhovění žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu musela žalobkyně doložit, že se předtím bezúspěšně pokusila zajistit si poskytnutí konkrétní právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů.

25. Žalobkyně nečiní sporným (výslovně to připouští), že žádala žalovanou o určení advokáta za úplatu. Soud ze správního spisu ověřil, že tomu tak skutečně u všech tří žádostí bylo. Evidentně tedy nežádala o určení advokáta za účelem poskytnutí právní služby na náklady státu ve smyslu § 23 odst. 3 zákona o advokacii (srov. body 17 a 18 rozsudku č. j. 10 A 41/2024 – 47) a hodlala si je hradit sama. V takovém případě však bylo její povinností podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii doložit žalované, že vyvinula (marnou) snahu si advokáta obstarat. Tato povinnost jednoznačně plyne z účinné právní úpravy – určení advokáta žalovanou nachází své uplatnění teprve v případě, že žadatel nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem a nemůže si zajistit poskytnutí právních služeb jinak (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii). Tuto povinnost žalobkyně prokazatelně nesplnila.

26. Tvrzení žalobkyně, že zákon o advokacii ve znění účinném od 1. 1. 2024 žádné podmínky pro určení advokáta za úplatu nestanoví, a nestanoví tedy ani podmínku spočívající v doložení jmen dvou marně oslovených advokátů, je hrubým nepochopením zákonné úpravy a současně dezinterpretací závěrů vyjádřených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 18 A 17/2024 – 42. V něm soud mj. uvedl, že „(ž)adatel o určení advokáta pro poskytnutí právní služby tak musí splnit několik kumulativních podmínek podle zákona o advokacii (nesplnění podmínek pro ustanovení soudem, nemožnost si zajistit zastoupení jinak, doložení odmítnutí poskytnutí právních služeb alespoň dvěma advokáty, včasnost, nezastupování jiným advokátem nebo v zákoně uvedenou osobou, absence zneužití nebo zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva, doložení příjmových a majetkových poměrů u žádosti o bezplatnou službu). Nesplnění každé z těchto podmínek pro určení advokáta postačí samo o sobě k tomu, aby žalovaná advokáta konkrétnímu žadateli rozhodnutím neurčila (rozsudky NSS z 28. 7. 2021, č. j. 8 As 138/2021 – 30, či z 29. 2. 2024, č. j. 7 As 217/2023 – 28). Tento výklad nebyl překonán ani nálezem Pl. ÚS 44/21. Jak vhodně uzavřel NSS v bodě 19 rozsudku z 27. 6. 2024, č. j. 8 As 22/2024 – 57, uvedeným nálezem došlo k narovnání podmínek pro žadatele o určení advokáta, tedy těch, kteří o to žádají z důvodu nedostatečného příjmového a majetkového zázemí, s žadateli z jiných, ale neméně významných důvodů (právě pro objektivní nemožnost zajistit si právní služby jinak). Pro žadatele z obou „skupin“ přitom platí stejná sada kumulativních podmínek. Zákon o advokacii jinými slovy nestanoví, že by se na žádost o určení advokáta za úplatu některá z podmínek (vyjma doložení příjmových a majetkových poměrů) neuplatnila.“ 27. Z citované pasáže rozsudku je naprosto zřejmý závěr soudu, že zákon o advokacii (ve znění účinném od 1. 1. 2024) obsahuje celou řadu podmínek, jimž musí dostát i žadatel, jenž žádá žalovanou o určení advokáta za účelem poskytnutí právní služby za úplatu, a že mezi tyto podmínky patří i podmínka spočívající v doložení odmítnutí poskytnutí právních služeb alespoň dvěma advokáty. Aby v tomto směru vyloučil jakoukoliv pochybnost, soud ve vztahu k ní v rozsudku ze dne 21. 10. 2024, č. j. 18 A 17/2024 – 42 výslovně uvedl, že „(m)ezi stranami sporná podmínka platila již před účinností novely zákona o advokacii, a zákonodárce ji nově (implicitně) vztáhnul i na možnost určení advokáta k poskytnutí úplatné právní služby. Takový postup není v žádném rozporu s nálezem Pl. ÚS 44/21 a není ani jinak protiústavní.“ Na těchto svých závěrech soud i nadále trvá.

28. Žalobkyně se v žalobě opět dovolávala legitimního očekávání v jednotnost správní praxe žalované, a to s poukazem na rozhodnutí ze dne 30. 8. 2023 č. j. 10.01–000405/23–002, jímž jí žalovaná určila advokáta Mgr. R. M. za úplatu, a na rozhodnutí ze dne 30. 6. 2023, č. j. 10.01–000299/23–002, jímž jí žalovaná určila advokáta Mgr. J. S. za úplatu, aniž by v předmětných žádostech jména dvou neúspěšně oslovených advokátů uvedla. Soud už ale žalobkyni v bodě 22 rozsudku ze dne 22. 8. 2024, č. j. 10 A 41/2024 – 47 vysvětlil, proč tato argumentace není důvodná. Praxe žalované v tomto směru byla v roce 2023 značně rozkolísaná, neboť i) právní úprava podmínek žádostí o určení advokáta za úplatu nebyla zákonem zakotvena, ii) v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 44/21 žalovaná teprve hledala správnou cestu, jak posuzovat žádosti o určení advokáta za účelem poskytnutí placené právní služby.

29. V nyní projednávané věci žalobkyně všechny tři žádosti o určení advokáta podala po 1. 1. 2024, kdy již byla v zákoně výslovně zakotvena možnost žádat o určení advokáta za úplatu i podmínky pro úspěšnost takové žádosti. Tyto podmínky měla žalobkyně respektovat, což však neučinila.

30. Žalovaná ve všech třech napadených rozhodnutích odkázala na příslušná ustanovení zákona o advokacii a vysvětlila, že na základě této závazné právní úpravy byla žalobkyně povinna doložit, že marně oslovila po vlastní ose dva advokáty k poskytnutí daných právních služeb. Nebylo přitom povinností žalované vysvětlit, proč v některých dřívějších ojedinělých případech (které navíc vycházely z jiné právní úpravy) rozhodla jinak. Napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná; i přes absenci explicitního vypořádání argumentace, v níž žalobkyně poukazovala na jiná předchozí rozhodnutí žalované, jako celek plně obstojí.

31. Dále se soud věnoval námitce, v níž žalobkyně žalované vyčetla, že ji dostatečně nepoučila o povinnosti doložit jména dvou oslovených advokátů. Proč je tato námitka nedůvodná, vysvětlil soud žalobkyni již v bodě 24 rozsudku ze dne 22. 8. 2024, č. j. 10 A 41/2024 – 47. Stručně řečeno, zákon o advokacii sice ukládá žalované řídit se v řízeních o žádostech správním řádem, užití ustanovení ohledně výzev k odstranění vad žádosti (§ 37 odst. 3 správního řádu) ale výslovně vylučuje a zároveň neobsahuje vlastní úpravu postupu k odstranění vad žádosti. Žalovaná tedy nepochybila, pokud žalobkyni nevyzvala k doplnění žádostí o informaci o dvou oslovených advokátech, kteří ji odmítli. Lze doplnit, že žalobkyni muselo být ze znění formuláře žádosti zřejmé, že tato jména uvést musí – ve formuláři nadepsaném Žádost o právní službu za úplatu pro fyzickou osobu, je požadavek na uvedení dvou advokátů zcela zjevný a nevyplývají z něj jakékoliv výjimky. V neposlední řadě nelze pominout, že žalobkyně v předmětných třech žádostech o určení advokáta neuvedla jména dvou advokátů zcela vědomě a záměrně, neboť byla přesvědčena, že je uvádět nemusí. Proto nehledě na to, že žalovaná nebyla povinna žalobkyni k odstranění tohoto nedostatku žádosti vyzývat, by taková výzva navíc mohla působit jako „přemlouvání“ žalobkyně k opravě žádosti tak, aby s ní mohla uspět, což je postup, jenž se zcela vymyká logice.

32. Žalobkyní připomínaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 14 A 76/2022 – 38 není na danou věc přiléhavý. Tehdy totiž žalobkyně podala žádost o určení advokáta na starém formuláři, který s variantou určení advokáta za úplatu nepočítal (byť tato možnost již tehdy plynula z nálezu Pl. ÚS 44/21), a formulář proto žalobkyni neumožňoval srozumitelně vyjádřit, o co vlastně žalovanou žádá a z jakého důvodu. Městský soud v Praze proto tehdy dovodil, že „(p)okud žalované nebylo z podání jasné, z jakého důvodu žalobkyně podání činí, měla ji vyzvat k doplnění tohoto důvodu.“. V nyní projednávané věci je ale nesporné, že žalobkyně žádala o určení advokáta za úplatu. Závěry rozsudku čtrnáctého senátu tedy nelze aplikovat (k témuž závěru soud dospěl již v bodě 24 rozsudku č. j. 10 A 41/2024 – 47 a též bodě 51 rozsudku č. j. 18 A 17/2024–42).

33. Čestné prohlášení ze dne 13. 3. 2024, v němž uvádí, že oslovila advokáty Mgr. M. S. a Mgr. L. B., žalobkyně zaslala žalované ve stejný den, kdy jí zaslala doplnění první žádosti. O tom nemůže být pochyb, neboť čestné prohlášení přiřadila k první žádosti uvedením data podání (4. 3. 2024) a číslem jednacím usnesení Nejvyššího správního soudu, proti němuž zamýšlela podat ústavní stížnost (3 As 245/2023–31), tyto údaje uvedla jak v průvodním dopise, tak v doplnění samotném. Čestné prohlášení se ale zjevně první žádosti netýká – je v něm uvedeno, že advokáty žalobkyně žádala o zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp. zn. 5 As 35/2024. Jelikož žalobkyně v žalobě sama uvedla, že se čestné prohlášení první žádosti netýkalo, je pro posouzení zákonnosti prvního napadeného rozhodnutí irelevantní a nemá smyslu se jím (a ani jeho hodnocením ze strany žalované) dále zabývat.

34. Soud shrnuje, že žalovaná oprávněně dovodila povinnost žalobkyně doložit, že se v souvislosti se všemi třemi žádostmi marně snažila oslovit alespoň dva advokáty a zajistit si u nich žádané právní služby. Jelikož to žalobkyně ani v jednom případě neučinila, žalovaná postupovala v souladu se zákonem, jestliže všechny žádosti napadenými rozhodnutími zamítla, což stručně, avšak v dostatečném rozsahu s patřičnými odkazy na zákonná ustanovení v napadených rozhodnutích odůvodnila. Napadenými rozhodnutími žalovaná nevybočila ze své rozhodovací praxe, neboť tu žádná její ustálená praxe na nyní účinném právním základu nebyla. Žalovaná nemusela žalobkyni vyzývat k odstranění vad či doplnění žádostí – taková povinnost jí z žádného právního předpisu neplyne a nebyla dovozena ani judikaturou správních soudů.

35. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu každý z důvodů pro neurčení advokáta postačí sám o sobě k tomu, aby žalovaná advokáta konkrétnímu žadateli rozhodnutím neurčila, přičemž tento výklad nebyl překonán ani nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 44/21, jenž se týká pouze těch ze zákonných důvodů, které souvisí s příjmovými a majetkovými poměry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024, č. j. 8 As 22/2024 – 57). Nedoložení jmen dvou marně kontaktovaných advokátů k žádostem by proto samo o sobě obstálo jako dostatečný důvod k zamítnutí všech tří žádostí žalobkyně.

36. Soud se nicméně ve stručnosti vyjádří i k otázce včasnosti žádostí, kterou žalobkyně v žalobě rovněž nastínila. Ani tuto žalobní argumentaci soud neshledal důvodnou. Korektiv včasnosti zakotvený v § 18 odst. 2 zákona o advokacii slouží jen pro případy, kdy je žádost o určení advokáta podána v posledních dnech lhůty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2023, č. j. 1 As 23/2023 – 21). Nelze (jak to činí žalovaná ve vyjádření k žalobě) paušálně říci, kolik dnů „předem“ je včas a kolik už nikoliv, a to ve vztahu ke všem myslitelným úkonům, k nimž mohou žadatelé žádosti o určení advokáta podávat. Faktem ovšem zůstává, že první žádost byla žalované doručena pouhé 3 dny před koncem lhůty k podání ústavní stížnosti, druhá 4 dny a třetí 5 dnů (z čehož dva dny připadly na víkend). Žalobkyně v žádostech nevysvětlila, proč podání žádostí téměř dva měsíce odkládala a ponechala žalované tak krátká časová období k naplnění účelu žádostí, tj. k tomu, aby o nich žalovaná mohla rozhodnout, určit advokáta a ten posléze mohl učinit zamýšlené úkony právní služby. Žalované je nutno přisvědčit v tom, že ani jedna ze žádostí nebyla žalobkyní podána včas, resp. bez zbytečného odkladu. Ani žalobní námitky směřující do posouzení včasnosti žádostí tudíž důvodné nejsou (v podrobnostech srov. body 58 a 60 – 63 rozsudku ze dne 21. 10. 2024, č. j. 18 A 17/2024 – 42).

37. V případě napadených rozhodnutí nepochybně existuje zákonný podklad pro jejich vydání, jímž je shora citovaná právní úprava obsažená v zákoně o advokacii, podle které žalovaná o předmětných třech žádostech žalobkyně o určení advokáta rozhodla. Přesvědčení žalobkyně o nicotnosti napadených rozhodnutí je tedy zcela mylné.

38. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

39. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a procesně úspěšné žalované žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

40. Závěrem soud uvádí, že neshledal, že by zákon o advokacii ve znění relevantním pro posouzení žaloby byl v rozporu s ústavním pořádkem. Nebyly tak splněny podmínky pro žalobkyní požadované předložení věci Ústavnímu soudu podle článku § 95 odst. 2 Ústavy České republiky.