17 A 62/2025 – 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobkyně: Z. Š. bytem XXX proti žalované: Česká advokátní komora se sídlem Praha 1, Národní 118/16 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2025, č. j. 10.04–000028/25–0002, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o určení advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu.

2. Žalovaná konstatovala, že žalobkyně nesplnila podmínky stanovené zákonem. V žádosti neuvedla jména dvou oslovených advokátů, kteří odmítli poskytnout požadovanou právní službu, čímž neosvědčila nemožnost zajistit si právní službu jinak, jak vyžaduje § 18 odst. 2 zákona o advokacii. Stejně tak nedoložila tuto skutečnost podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii.

3. Dalším důvodem nevyhovění žádosti byla její nevčasnost. Žalovaná uvedla, že žádost byla doručena dne 11. 3. 2025, tedy šest dnů před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti, která podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, činí dva měsíce od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Posledním dnem této lhůty bylo 17. 3. 2025. Podle žalované nelze v tak krátké době objektivně určit advokáta a zajistit, aby mohl poskytnout požadovanou právní službu v potřebné kvalitě. Včasná žádost musí být podána s dostatečným předstihem, aby Komora mohla rozhodnout a určený advokát měl čas na převzetí věci a vypracování podání.

II. Obsah žaloby a související vyjádření

4. V podané žalobě žalobkyně namítá, že výrok napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporný, neboť žalovaná nezaujala v napadeném rozhodnutí žádné stanovisko s ohledem na novelu zákona o advokacii účinnou ode dne 1. 1. 2024 a potvrdila tak, že si je vědoma, že ve výroku neurčila advokáta za úplatu, a současně odkázala na § 18c zákona o advokacii, který se týká bezplatné právní služby. Dle žalobkyně zákon o advokacii ani po novele nepočítá s určením advokáta za úplatu. V konečném důsledku tak měla žalobkyně napadené rozhodnutí za nicotné. K tomu žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 44/21.

5. Dle přesvědčení žalobkyně si žalovaná nastavila podmínky pro určení advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu bez výslovné zákonné úpravy, neboť zákon o advokacii ve znění novely účinné od 1. 1. 2024 žádné podmínky pro určení advokáta za úplatu nevyjádřil. Žalobkyně citovala rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 10. 2024, č. j. 18 A 17/2024–42, jenž v obdobné věci aproboval závěry žalované, s čímž nesouhlasila. Ukládat povinnosti na základě neexistující právní úpravy je dle žalobkyně protiústavní a činí to napadené rozhodnutí nicotným.

6. Žalobkyně vyjádřila pochybnosti o tom, zda formulář Žádost o právní službu za úplatu pro fyzickou osobu (§ 18c odst. 4 věta druhá zákona o advokacii) má či nemá oporu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/21, neboť obsahuje položku, zda bylo žádáno o ustanovení zástupce soudem. Totéž platí i pro vyhlášku č. 120/2018 Sb., o stanovení formulářů žádosti o určení advokáta a formuláře podnětu k poskytnutí jednorázové právní porady, ve znění pozdějších předpisů. Je též otázkou, zda se novela účinná od 1. 1. 2024 měla či neměla projevit ve vztahu k bodu 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/21 v § 18 odst. 2 zákona o advokacii za účelem vytvoření právního rámce i pro majetné žadatele.

7. S ohledem na výše uvedené pak žalovaná nesprávně aplikovala § 18c odst. 3 zákona o advokacii vyžadující, aby žadatel v žádosti uvedl jména dvou oslovených advokátů, kteří mu odmítli poskytnout požadovanou právní službu.

8. K argumentaci žalované ve spojení s (ne)včasností žádosti žalobkyně dle § 18 odst. 2 zákona o advokacii žalobkyně tvrdila, že nemá oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 9 As 122/2022–36 (viz bod 14).

9. Žalobkyně navrhuje, aby soud vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí, případně je zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, a aby žalované uložil povinnost nahradit náklady řízení.

10. Žalovaná ve svém vyjádření k obsahu žaloby uvádí, že se na ni žalobkyně obrátila s žádostí ze dne 10. 3. 2025, doručenou dne 11. 3. 2025, o určení advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2025, č. j. 9 As 208/2024–35. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně podala ústavní stížnost sama dne 24. 3. 2025 a ta byla Ústavním soudem odmítnuta dne 25. 3. 2025, takže předmět poptávané právní služby odpadl ještě před podáním žaloby.

11. Podle žalované žalobkyně nesplnila zákonné podmínky pro určení advokáta. V žádosti neuvedla jména dvou advokátů, kteří odmítli poskytnout požadovanou právní službu, a tuto skutečnost nedoložila, jak vyžaduje § 18c odst. 3 zákona o advokacii. Nestačí pouhé oslovení advokátů, ale je nutné doložit jejich odmítnutí. Žalovaná připomněla, že žalobkyně byla opakovaně poučena o podmínkách určování advokátů, včetně změn právní úpravy účinných od 1. 1. 2024.

12. Dalším důvodem nevyhovění žádosti byla její nevčasnost. Žalovaná uvedla, že žádost byla podána šest dnů před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti, což neumožňuje objektivně určit advokáta a zajistit, aby mohl poskytnout požadovanou právní službu v potřebné kvalitě. Včasná žádost musí být podána s dostatečným předstihem, aby žalovaná mohla rozhodnout a určený advokát měl čas na převzetí věci a vypracování podání. Žalovaná odkázala na judikaturu správních soudů, která tento výklad potvrzuje.

13. Žalovaná dále zdůraznila, že institut určení advokáta za úplatu je novým právním nástrojem zavedeným novelou zákona o advokacii účinnou od 1. 1. 2024, a že podmínky pro jeho využití jsou stanoveny v § 18c odst. 3 a § 23 odst. 5 zákona o advokacii. Podle žalované žalobkyně tyto podmínky nesplnila. Uvedla také, že žalobkyně je dlouhodobě procesně aktivní a opakovaně podává obdobné žádosti a žaloby, aniž by respektovala princip vigilantibus iura.

14. Na základě uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Posouzení žaloby

15. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

16. K nařízenému ústnímu jednání se účastníci řízení po předchozí omluvě (a rovněž ani veřejnost) nedostavili, soud tak v souladu s § 49 odst. 3 s. ř. s. projednal věc v jejich nepřítomnosti a rozsudek vyhlásil vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu (§ 49 odst. 12 s. ř. s.).

17. Žaloba není důvodná.

18. Podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů a ani si nemůže zajistit poskytnutí právních služeb jinak (dále jen "žadatel"), má právo, aby mu Komora na základě jeho včasné žádosti určila advokáta k poskytnutí a) právní porady podle § 18a nebo b) právní služby podle § 18c.

19. Podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii nejde–li o poskytnutí právní služby na náklady státu podle § 23 odst. 3, je žadatel povinen v žádosti podle odstavce 2 [o určení advokáta k poskytnutí právní služby] doložit, že se neúspěšně pokusil zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů.

20. Podle § 18c odst. 4 zákona o advokacii k žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně musí žadatel přiložit doklady o výši příjmu žadatele a společně s ním posuzovaných osob za období 6 kalendářních měsíců předcházejících podání žádosti, jakož i doklady o jeho majetkových poměrech. Podrobnosti náležitostí žádosti a způsob prokazování příjmových a majetkových poměrů žadatele v případě žádosti o poskytnutí právní služby bezplatně, jakož i rozsah údajů, které je žadatel povinen Komoře sdělit, stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou.

21. Podle § 23 odst. 3 zákona o advokacii byl–li advokát určen podle § 18c k poskytnutí právní služby bezplatně a spočívá–li právní služba v zastoupení v řízení před orgány veřejné správy a v řízení před Ústavním soudem, hradí jeho odměnu stát podle právního předpisu upravujícího mimosmluvní odměnu, není–li stanoveno jinak. V ostatních věcech má advokát určený podle § 18c k poskytnutí právní služby bezplatně pouze nárok na poskytnutí náhrady podle stavovského předpisu. Ustanovení § 22 odst. 1 části věty za středníkem se nepoužije.

22. Podle § 23 odst. 5 zákona o advokacii byl–li advokát určen podle § 18c k poskytnutí právní služby za úplatu, hradí jeho odměnu klient podle právního předpisu upravujícího mimosmluvní odměnu, nedohodne–li se advokát s klientem jinak.

23. V logice soudního přezkumu by se měl soud nejprve zabývat namítanou nicotností a nepřezkoumatelností (vnitřní rozporností) napadených rozhodnutí. S ohledem na to, že posouzení této námitky závisí na vyřešení meritorních otázek, na tomto místě toliko podotýká, že žádnou z takových vad neshledal, napadené rozhodnutí není nicotné, je založeno na řádném zákonném podkladě, vydal je k tomu příslušný správní orgán a není vnitřně rozporné.

24. Soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí žalovaná založila na dvou důvodech, pro které nebyl žalobkyni k její žádosti určen advokát. Skutečnost, že žalovaná neurčila žalobkyni advokáta ze dvou odlišných důvodů, způsobuje, že soud by byl oprávněn zrušit napadené rozhodnutí pouze v případě, kdyby v rámci soudního přezkumu neobstál žádný z důvodů, pro který žalovaná žalobkyni advokáta neurčila. Obstojí–li během soudního přezkumu alespoň jeden z důvodů, kterým žalovaná zdůvodnila napadené rozhodnutí, nemůže soud napadené rozhodnutí zrušit.

25. Soud podotýká, že se již v minulosti opakovaně zabýval případy, kdy žalobkyně neúspěšně žádala žalovanou o určení advokáta za úplatu po 1. 1. 2024 a nedoložila jména dvou advokátů. Žalobkyně v řízeních o těchto dříve posuzovaných věcech uplatnila téměř identické žalobní námitky. Její žaloby byly postupně zamítnuty rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 8. 2024, č. j. 10 A 41/2024–47, ze dne 30. 9. 2024, č. j. 14 A 43/2024–51, ze dne 21. 10. 2024, č. j. 18 A 17/2024–42, ze dne 14. 11. 2024, č. j. 11 A 70/2024–41, ze dne 25. 11. 2024, č. j. 17 A 43/2024–31, ze dne 28. 11. 2024, č. j. 10 A 9/2024–37, ze dne 23. 1. 2025, č. j. 15 A 57/2024–53, ze dne 14. 5. 2025, č. j. 18 A 88/2024–51, a ze dne 20. 5. 2025, č. j. 11 A 128/2024–43, a dalšími. Formulace žalobních námitek se sice v různých žalobách žalobkyně poněkud mění, leč nemění se jejich podstata, pročež lze na citované rozsudky zdejšího soudu odkázat.

26. Z § 18c odst. 3 zákona o advokacii vyplývá, že žadatel je k žádosti povinen doložit, že se neúspěšně pokusil zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů tehdy, pokud se domáhá určení advokáta jinak než na náklady státu v případech uvedených v § 23 odst. 3 zákona o advokacii.

27. V nyní projednávané věci není sporu, že žalobkyně požádala o úplatné poskytnutí právní služby, neboť svoji žádost podala na formuláři Žádost o právní službu za úplatu pro fyzickou osobu (§ 18c odst. 4 věta druhá zákona o advokacii) a ani později v průběhu řízení netvrdila, že by nárokovala právní službu bezplatnou. To nelze dovodit ani z obsahu podané žaloby.

28. Soudu není zřejmé, proč by povahu žalobkyní použitého formuláře, jehož označení a odkaz na příslušné ustanovení zákona jsou zcela jednoznačné, měla měnit skutečnost, že obsahuje položku, zda bylo žádáno o ustanovení zástupce soudem. Formulář neobsahuje žádné položky, jejichž smyslem by bylo zjišťovat majetkové poměry žalobkyně, ergo je zcela zjevné, že nemůže jít o bezplatné poskytnutí právní služby. Smyslem dotčené položky je patrně zjistit, zda žadatel již nemá soudem ustanoveného zástupce, byť se to v kontextu níže uvedeného čestného prohlášení žadatele, že ve věci, v níž žádá o určení advokáta žalovanou, není zastoupen advokátem či jiným zástupcem, jeví poněkud nadbytečné.

29. Formulář použitý žalobkyní odkazuje na větu druhou § 18c odst. 4 zákona o advokacii, dle níž podrobnosti náležitostí žádosti a způsob prokazování příjmových a majetkových poměrů žadatele v případě žádosti o poskytnutí právní služby bezplatně, jakož i rozsah údajů, které je žadatel povinen žalované sdělit, stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou. Dle soudu je zřejmé, že formulace podrobnosti náležitostí žádosti a formulace jakož i rozsah údajů, které je žadatel povinen žalované sdělit se vážou jak k žádosti o poskytnutí úplatné právní služby, tak k žádosti o poskytnutí bezplatné právní služby, což vyplývá zejména z kontextu § 23 odst. 3 a 5 zákona o advokacii. Podstatné je to, že zákonodárce nově upravil možnost poskytnutí právní služby za úplatu (viz níže), čímž vyvstala nutnost stanovit vzor formuláře i pro tento případ, zmocňující ustanovení tak pokrývá i tuto možnost.

30. Poskytnutí právní služby za úplatu bylo do zákona o advokacii vtěleno až novelou – zákonem č. 349/2023 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2024. Před 1. 1. 2024 zákon možnost požádat o ustanovení advokáta za úplatu nezakotvoval. Pokud se jedná o určení advokáta dle § 18c zákona o advokacii za úplatu, náklady stát nenese.

31. Bylo tedy povinností žalobkyně splnit podmínku § 18c odst. 3 zákona o advokacii a nejen tvrdit, ale také doložit, že neúspěšně oslovila alespoň dva advokáty (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2024, č. j. 7 As 217/2023–28, bod 17). Ve světle žalobkynina případu se tato podmínka jeví jako logická. Určení advokáta žalovanou je až „krajní“ možností poté, co žadatel dle § 18 odst. 2 zákona o advokacii nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem a nemůže si zajistit poskytnutí právních služeb jinak. Situace, v níž žadatel, který je schopen (zde navíc i ochoten) si právní služby advokáta zaplatit sám, avšak automaticky by se mohl obracet na žalovanou bez nějaké vlastní snahy si advokáta obstarat, by účel § 18 odst. 2 zákona o advokacii popírala.

32. Žalobkyně netvrdí, že by tuto podmínku splnila. Již proto žalovaná nemohla její žádosti vyhovět.

33. Soud shrnuje, že žalobkyně požádala žalovanou o určení advokáta za úplatu ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o advokacii s tím, že bude hradit jeho odměnu. Z tohoto důvodu se nemohlo jednat o případ hrazení odměny advokáta státem ve smyslu § 23 odst. 3 zákona o advokacii, a žalobkyně tak byla povinna dle § 18c odst. 3 tohoto zákona doložit, že se bezúspěšně pokoušela oslovit alespoň dva advokáty. Jelikož žalobkyně nic takového nedoložila (ba ani netvrdila), nesplnila podmínky pro vyhovění své žádosti.

34. Není pravda, že dosud nebyla soudy vyřešena otázka, zda se novela zákona o advokacii měla či neměla projevit v § 18 odst. 2 zákona o advokacii za účelem vytvoření právního rámce i pro majetné žadatele. Zdejší soud v mnoha svých rozsudcích potvrdil, že novelizované znění zákona o advokacii výslovně stanoví právní rámec i pro žádosti o určení advokáta pro poskytnutí právní služby za úplatu. Ponechání původního znění § 18 odst. 2 a § 18c odst. 3 zákona o advokacii i po novelizaci podle soudu nepochybně obstojí. Tato ustanovení nijak nebrání žadatelům domáhat se poskytnutí právní služby, ať již bezplatné, nebo za úplatu. Zákonodárce tak nemusel tyto podmínky nově přehodnocovat či uvádět do souladu s nálezem Pl. ÚS 44/21. Pokud žalobkyně namítá, že možnost žádat o poskytnutí právní služby za úplatu není výslovně uvedena v § 18 odst. 2 zákona o advokacii, soud na tom nevidí nic nezákonného či snad protiústavního. Právě § 18 odst. 2 písm. b) zákona o advokacii totiž odkazuje na právní služby podle § 18c téhož zákona. Z § 18c odst. 3 je pak zřejmé rozdělení určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně a za úplatu. O mezeru v zákoně se zjevně nejedná.

35. Soud dále vycházel z toho, že po nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/21 byla zřejmá potřeba novelizace zákona o advokacii, neboť nález část § 18c odst. 1 zákona o advokacii zrušil s účinností k 31. 12. 2023. Z logiky věci byl zřejmý předmět novelizace, tedy to, že se bude týkat úpravy, která bude reagovat na zmíněný nález, tj. že zejména umožní určení advokáta k poskytování právních služeb i za úplatu. V tom pak dle soudu přijatá novela souvisí i s konsolidací veřejných rozpočtů, neboť v zákoně o advokacii byly upraveny podmínky jak pro případy, kdy nebude pro právní službu určen advokát na náklady státu (tj. veřejného rozpočtu), tak podmínky, kdy se tak naopak na náklady státu stane. Proto, byť je třeba obecně považovat za nežádoucí, jsou–li jedním zákonem novelizovány zákony, které spolu obsahově bezprostředně nesouvisejí (srov. nález z 31. 8. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07), nejedná se o vadu, která by v tomto případě způsobovala protiústavnost zákona.

36. Soud tedy již po několikáté uvádí, že povinnost uvést v žádosti jména dvou advokátů, kteří odmítli žadateli právní službu poskytnout, nepovažuje za protiústavní. Jde naopak o logický a přiměřený požadavek, jak již uvedl výše. Ostatně ani sama žalobkyně neuvádí žádné konkrétní a srozumitelné důvody, proč by znění zákona o advokacii provedené novelou mělo být v rozporu s ústavním pořádkem.

37. Lze shrnout, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, která by mohla způsobovat jeho nicotnost (§ 77 odst. 1 správního řádu). V případě napadeného rozhodnutí totiž existuje zákonný podklad pro jeho vydání, jímž je shora citovaná právní úprava obsažená v zákoně o advokacii, podle které žalovaná rozhodla o žádosti žalobkyně o určení advokáta.

38. Pokud jde o důvod neurčení advokáta spočívající v neuvedení dvou oslovených advokátů, napadené rozhodnutí v rámci soudního přezkumu obstálo. Již z tohoto důvodu soud nemůže přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí.

39. Pokud jde o druhý důvod neurčení advokáta spočívající v nesprávnosti závěru žalované o nevčasnosti jejích žádostí, zde se žalovaná mýlí, ovšem důvodnost této žalobní námitky nemůže – jak plyne ze shora uvedeného – založit důvodnost žaloby jako celku.

40. Pro úplnost však soud cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 9 As 122/2022–36 (zdejší soud poznamenává, že se jednalo o spor týchž účastníků řízení jako v nyní posuzované věci): „Dle § 18 odst. 2 zákona o advokacii platí, že žadatel, který nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů a ani si nemůže zajistit poskytnutí právních služeb jinak, má právo, aby mu Komora na základě jeho včasné žádosti určila advokáta k poskytnutí právní porady dle § 18a nebo právní služby dle § 18c tohoto zákona. Nejvyšší správní soud shodně se stěžovatelkou nesouhlasí s výkladem pojmu „včasná žádost“, jak jej provedl městský soud. Dle městského soudu je včasnost žádosti o určení advokáta třeba posuzovat s přihlédnutím k tomu, že případně určený advokát musí mít dostatečný čas pro převzetí věci, seznámení se s ní, vyhodnocení stavu věci a případné vypracování podání. Zákon o advokacii nicméně neobsahuje speciální pravidla pro určení včasnosti žádosti o určení advokáta ani možnost žalované žádost zamítnout, pokud by určený advokát pravděpodobně neměl dostatek času na přípravu zastoupení. Z tohoto důvodu nelze posouzení včasnosti ponechat na arbitrárním kritériu žalované spočívajícím v posouzení, zdali je konkrétní počet dnů do uplynutí lhůty pro úkon, kvůli kterému žadatel o určení advokáta žádá, dostatečný pro přípravu advokáta a seznámení se s daným případem. Pokud by tento postup NSS posvětil, zůstalo by zcela na libovůli žalované, kolik dnů před uplynutím konkrétní lhůty pro učinění úkonu, pro nějž je právní pomoc žádána, bude ještě považovat za dostatečné pro vyhovění žádosti. Dle § 55a odst. 1 zákona o advokacii má žalovaná postupovat ve věcech uvedených v § 18a až 18c podle správního řádu, nestanoví–li zákon o advokacii jinak, přičemž se nepoužijí § 13, § 15 odst. 4, § 18, § 35, § 36 odst. 3, § 37 odst. 3, § 41, § 45 odst. 2, § 47, § 49, § 51 odst. 2, § 80 až 93, § 100 až 129, § 131, § 133, § 137 až 139, § 152 a § 178 správního řádu. Na projednávanou věc se výše uvedené ustanovení uplatní, jelikož žalovaná rozhodovala o určení advokáta k poskytnutí právní služby dle § 18c zákona o advokacii. Jelikož zákon o advokacii žádnou zvláštní úpravu včasnosti žádosti neobsahuje, je třeba vycházet právě z obecných pravidel pro počítání lhůt, která obsahuje § 40 odst. 1 správního řádu. Dané ustanovení neumožňuje správnímu orgánu zamítnout žádost žadatele pouze na základě skutečnosti, že do uplynutí určité lhůty zbývá jen několik dnů. Žalovaná tedy nemohla přistoupit k posouzení včasnosti stěžovatelčiny žádosti na základě svévolně stanovených pravidel, která nejsou upravena právním předpisem. Stěžovatelka navíc v kasační stížnosti upozornila, že rozhodnutím žalované ze dne 30. 1. 2017, č. j. 249/17, jí byl určen advokát k zastoupení v řízení o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 4 As 2/2017, přestože žádost o určení advokáta podala až poslední den dvoutýdenní lhůty určené usnesením NSS ze dne 5. 1. 2017, č. j. 4 As 2/2017–28, k doložení zastoupení v tehdejším řízení. Ačkoliv stěžovatelka den po podání žádosti o určení advokáta v tehdejší věci požádala NSS o prodloužení lhůty pro předložení plné moci, které NSS následně vyhověl usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 4 As 2/2017–40, z rozhodnutí žalované č. j. 249/17 nevyplývá, že by tato skutečnost hrála v tehdejším případě nějakou roli. Žalovaná tedy dokáže žadateli určit advokáta, i když o určení požádal až poslední den lhůty podstatné pro konkrétní případ. Žalovaná tedy při určování včasnosti žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby nepostupuje jednotně, když v jednom případě považuje za včasnou žádost, která byla podána poslední den lhůty, a v jiném případě považuje žádost doručenou sedm dnů před uplynutím lhůty za nedostatečnou pro určení advokáta.“.

41. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že obdržela žádost žalobkyně 6 dnů před uplynutím lhůty k podání ústavní stížnosti. Žádost tak byla doručena před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ve světle právě citovaného rozsudku tak nebylo možné žádosti žalobkyně nevyhovět s poukazem na to, že její žádost nebyla podána včas.

42. Pokud se žalovaná dovolává nevčasnosti žádosti žalobkyně s odkazem na rozsudky zdejšího soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 18 A 1/2023–28, a ze dne 23. 8. 2023, č. j. 5 A 41/2022–66, je třeba konstatovat, že tento poukaz není případný. První z uvedených rozsudků byl překonán shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, zatímco druhý závěry tohoto rozsudku nerespektuje, a dokonce se vůči nim nijak nevymezuje.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

43. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

44. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak žalované v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

I. II. III. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení