8 A 238/2015 - 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: N. T. H., nar. X., státní příslušnost X., neznámého pobytu, zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Praha 1, Loretánské nám. 5, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, Takto:

Výrok

I. Žalovanému Ministerstvu zahraničních věcí se zakazuje, aby pokračovalo v porušování práva žalobkyně na osobní podání její žádosti o zaměstnaneckou kartu bez registrace v tzv. systému VISAPOINT na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji kdykoliv v úředních hodinách Zastupitelského úřadu pro veřejnost.

II. Žalovanému se přikazuje, aby umožnil žalobkyni osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v tzv. systému VISAPOINT kdykoliv v úředních hodinách Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji pro veřejnost.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14.342 Kč k rukám zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 16. 12. 2015 domáhala u Městského soudu v Praze ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, a uváděla, že ve středu dne 16. 9. 2015 na velvyslanectví České republiky v Hanoji, (dále jen „ZÚ Hanoj“), společně se svým zástupcem chtěla podat v odpoledních hodinách žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT. Uváděla, že podle výtisku úředních hodin je každou středu od 14:00 do 15:00 hodin otevřeno ZÚ Hanoj pro matriční, legalizační agendu, agendu cestovních dokladů a další konzulární služby, a že považovala zaměstnaneckou kartu za „další konzulární agendu“. Nicméně vedoucí konzulárního oddělení ZÚ Hanoj paní O. Ch. měla sdělit, že ve středu odpoledne nelze podat žádost o zaměstnaneckou kartu, a že tuto žádost lze podat pouze v pondělí na základě registrace v systému VISAPOINT. Rovněž informovala o možnosti podat stížnost, a to z ulice skrze okénko recepce. Žalobkyně poté téhož dne takto podala stížnost na jednání vedoucí konzulárního oddělení a přiložila žádost o zaměstnaneckou kartu. Po převzetí stížnosti a žádosti vrátila pracovnice recepce žalobkyni její cestovní doklad. Žalobkyně se dovolávala rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, z něhož vyplývá: „Pokud jde o stěžovatelem namítanou nezbytnou registraci v systému VISAPOINT, tato není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že účastnice řízení obešla zákon tím, že bez registrace v systému VISAPOINT podala na zastupitelském úřadu žádost prostřednictvím své zákonné zástupkyně, protože tato v tomto systému registrovaná byla. Ostatně s ohledem nezletilost účastnice řízení, tato ani jinak, než prostřednictvím svého zákonného zástupce žádost podat nemohla. Nejvyšší správní soud nemá důvod se za dané situace vyjadřovat otázce, zda podání žádosti s vlastní registrací v systému VISAPOINT je či není fakticky možné, a ani k tvrzené nečinnosti zákonné zástupkyně účastnice řízení, která se o registraci účastnice řízení později nepokusila.“ V petitu žalobkyně navrhovala, aby soud žalovanému zakázal, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na osobní podání její žádosti o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPIOINT na ZÚ Hanoj, kdykoliv v úředních hodinách ZÚ pro veřejnost. Dále, aby soud žalovaným přikázal, aby umožnil žalobkyni osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT, kdykoliv v úředních hodinách ZÚ Hanoj pro veřejnost. Žalované Ministerstvo zahraničních věcí ve svém vyjádření ze dne ze dne 9. 3. 2016 mj. uvedlo, že předchozí registrace v systému VISAPOINT za účelem získání termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění na příslušném ZÚ je v souladu s § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon o pobytu cizinců“), je povinná a nejedná se o alternativu danou žadatelům na zvážení ke splnění či nesplnění, jak v podané žalobě implicitně navrhuje žalobkyně. Dále potom, že řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty nemohlo být zahájeno rovněž z toho důvodu, že žalobkyně se domáhala přijetí žádosti osobou, která není úřední osobou oprávněnou k provedení takovéhoto úkonu ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu. Žalovaný navrhnul žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 24. 5. 2016, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze rozhodoval podle ustanovení § 87 odst. 1 soudního řádu správního na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalované Ministerstvo zahraničních věcí k výzvě soudu ze dne 11. 2. 2016 nepřeložilo soudu úplný spisový materiál v uvedené právní věci, a to ani po urgenci ze dne 13. 5. 2016. Při jednání dne 24. 5. 2016 zástupce žalobkyně předložil soudu dopis ZÚ Hanoj ze dne 12. 11. 2015, č. j. 1454/2015-HANOI-VII, adresovaný zástupci žalobkyně, v němž se mj. uvádí, že stížnost žalobkyně ze dne 16. 9. 2015 nebyla shledána důvodnou a zasílají se zpět originály příloh, které byly ke stížnosti přiloženy. Dále zástupce žalobkyně předložil soudu fotokopii úvodní strany vyplněného tiskopisu žádosti žalobkyně o zaměstnaneckou kartu, opatřeného nečitelnými ručně psanými poznámkami a razítkem O. Ch. Dne 19. 5. 2016 zástupce žalobkyně předložil soudu mj. dopis ZÚ Hanoj ze dne 9. 10. 2015, č. j. 1412/2015-HANOI, adresovaný zástupci žalobkyně, v němž se ve věci „L. N. M. Ch. – stanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.“ přímo v první větě uvádí: „K vaší žádosti o stanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. sdělujeme, že dané ustanovení se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza.“ Podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání. Podle § 42g odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu. Podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2014, č. j. 6 Azs 242/2014 – 41, k dosažení cíle správního řízení nemusí vést toliko jedna jediná procesní cesta a významnou hodnotou, resp. principem dobré správy, promítajícím se též do správně soudního přezkumu, je zásada předvídatelnosti, jež velí setrvat na již „vyjudikovaných“ řešeních, jimž se veřejná správa i její adresáti přizpůsobili. Proto je zpravidla třeba před aktivací rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (§ 17 soudního řádu správního) upřednostnit procesní řešení [zde zastavení řízení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu z roku 2004], jež bylo v minulosti rozsudkem Nejvyššího správního soudu aprobováno, byť dané procesní řešení není nesporné, nejvhodnější, resp. jediné možné, a to zejména je-li s ním spojena výhoda v podobě možnosti přímého soudního přezkumu a ochrany veřejného subjektivního práva žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu, jehož žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání zastupitelský úřad nevyhověl [§ 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců]. Podle § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického víza nebo zvláštního víza, a žádost o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad nebo ministerstvo může v odůvodněných případech od povinnosti podle předchozí věty upustit. Podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Zastupitelský úřad umožní cizinci podání žádosti nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy cizinec o stanovení termínu podání žádosti požádal.) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 – 106, je-li žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů spojena s jednoznačným požadavkem na upuštění od jejího osobního podání, je dojitím takové žádosti zastupitelskému úřadu zahájeno řízení o udělení daného víza. Pokud zastupitelský úřad od osobního podání žádosti o udělení víza neupustí, vydá rozhodnutí o zastavení řízení, které podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví podle § 64 odst. 1 soudního řádu správního. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2011, č. j. 8 As 1/2011 – 69, povinnost žadatele o vízum podat žádost o vízum k pobytu nad devadesát dnů osobně na zastupitelském úřadu (§ 53 odst. 1 a § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) vylučuje možnou aplikaci § 12 správního řádu z roku 2004. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. září 2009, č. j. 9 As 95/2008- 45, zamítnutí vstupu na území České republiky v podobě rozhodnutí o neudělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání představuje výkon diskreční moci státu, a pokud v daném případě není cizinci garantovaná soudní ochrana, nelze to považovat za rozporné s čl. 36 odst. 2 Listiny. Cizinci ústavně zaručené právo vstupu a pobytu na území České republiky nesvědčí, a proto samotné neudělení víza nemůže bez dalšího porušit jeho právo na rodinný život. Městský soud v Praze v inkriminované věci vycházel z citované ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Městský soud v Praze v rozsahu tvrzení obsažených v podané žalobě a při jednání dne 24. 5. 2016 přihlédnul k tomu, že zákon o pobytu cizinců vyžaduje, aby žádost o udělení dlouhodobého víza byla podána u příslušného orgánu, tj. zastupitelského úřadu České republiky v cizině osobně. Současně v ustanovení § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (Zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Zastupitelský úřad umožní cizinci podání žádosti nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy cizinec o stanovení termínu podání žádosti požádal.) je zastupitelskému úřadu svěřena možnost stanovit takovým žadatelům povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. V aktuální době tedy taková povinnost stanovena byla, a to prostřednictvím registračního systému VISAPOINT. Samotná existence a fungování systému VISAPOINT podle názoru soudu není tedy v rozporu se zákonem, naopak zmocnění k tomu takovýto systém používat, zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Z citovaného právního předpisu jednoznačně vyplývá, že samotné vyžadování povinnosti předběžného sjednání si termínu pro podání žádosti v systému VISAPOINT zákonu neodporuje, naopak bylo upraveno v jeho mezích. Současně vzhledem k ustanovení § 42g zákona o pobytu cizinců (podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána) zastával tento soud dosud názor, že i žádost o tzv. zaměstnaneckou kartu, je třeba podřadit pod režim § 170 zákona o pobytu cizinců, neboť zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo ke které byl udělen souhlas ministerstva. Ustanovení § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců expressis verbis označuje zaměstnaneckou kartou jako povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než tři měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici. Podle výkladu Ministerstva zahraničních věcí obsaženého v jeho vyjádření ze dne 26. 2. 2016 na podání takovéto žádosti potom dopadá režim stanovený v ustanovení § 170, jak odstavec 1, tak i odstavec 2 zákona o pobytu cizinců. Městský soud v Praze se v tomto ohledu přiklonil k názoru Ministerstva zahraničních věcí, že ustanovení § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vztahuje obecně na úplně všechny typy žádosti. Je nesporné, že podle § 169 odst. 14, resp. 16 zákona o pobytu cizinců, žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně, a že zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podle § 170 odst. 2 téhož zákona zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Nicméně v zástupcem žalobkyně soudu dne 19. 5. 2016 předloženém dopisu ZÚ Hanoj ze dne 9. 10. 2015, č. j. 1412/2015-HANOI, expressis verbis vedoucí konzulárního oddělení informuje „K vaší žádosti o stanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. sdělujeme, že dané ustanovení se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza.“ Tato informace poskytovaná potenciálním klientům ve Vietnamu tedy výslovně popírá vyjádření Ministerstva zahraničních věcí, a proto soud musel přehodnotit své dosavadní závěry. Žalobkyně namítala, že ustanovení § 170 zákona o pobytu cizinců se týká výlučně žádostí o dlouhodobá víza s výjimkou diplomatického víza, žádosti o prodloužení platnosti víza k pobytu na 90 dnů apod., tedy vízových žádostí, které mají samostatný režim a nevztahuje se na ně část druhá a třetí správního řádu. Odkazovala v této souvislosti na důvodovou zprávu k zákonu o pobytu cizinců, v níž zákonodárce toto rozčlenění měl jasně uvést. Ze skutečnosti, že do ustanovení § 169 odst. 1 zákona o pobytu cizinců týkajícího se délky řízení o jednotlivých typech žádostí o pobyt, bylo pod písm. h) zařazeno i řízení o vydání zaměstnanecké karty, vyvozovala, že se na zaměstnaneckou kartu nemůže vztahovat ustanovení § 170 téhož zákona, v jehož odstavcích 3 až 8 jsou stanoveny lhůty pro vyřízení žádostí o dlouhodobá víza. Městský soud v Praze právě s ohledem na dopisu ZÚ Hanoj ze dne 9. 10. 2015, č. j. 1412/2015-HANOI, musel důvodnosti této žalobní námitky přisvědčit, neboť v citovaném dopise je prezentován stejný závěr. Předmětem sporu mezi účastníky řízení je to, zda skutečnost, že žalovaný se žádným způsobem nezabýval žádostí žalobkyně o zaměstnaneckou kartu, kterou podala jako přílohu ke své stížnosti na ZÚ Hanoj, je nebo není nezákonným zásahem, nebyla-li žádost o zaměstnaneckou kartu podána prostřednictvím registrace v systému VISAPOINT. Pokud jde o samotný systém VISAPOINT, Městský soud v Praze vyjádřil již názor, že systém VISAPOINT není nelegální či nelegitimní, není to ze strany žalovaného Ministerstva zahraničních věcí žádná svévole. Zákonným podkladem pro provozování takovéto registrace je citované ustanovení § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pokud systém VISAPOINT tak, jak je reálně provozován, respektuje meze tohoto zákonného zmocnění, potom pro posouzení zákonnosti nebo nezákonnosti není podstatné, jakým právním postupem byl tento systém vytvořen a jak je provozován. Podstatné je, zda je provozován v mezích zákonného zmocnění daného § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Soud proto v tomto směru uplatněné žalobní námitky nepovažuje za důvodné. Nicméně Městský soud v Praze na základě předložených podkladů dospěl k závěru, že systém VISAPOINT na předmětnou žádost o zaměstnaneckou kartu, nelze použít. Vychází tak z ustanovení § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se zaměstnaneckou kartou rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než tři měsíce a k výkonu zaměstnání na určité pracovní pozici. Jedná se tedy o povolení k dlouhodobému pobytu. Režim podávání žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu upravuje ustanovení § 169 zákona o pobytu cizinců, nikoliv ustanovení § 170 téhož zákona, které se výslovně týká žádostí o udělení dlouhodobého víza. S ohledem na tuto skutečnost potom ovšem nelze bez dalšího uzavřít, že by systém VISAPOINT, pokud je provozován v rozsahu a rozměru ustanovení § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, by se měl vztahovat i na žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, včetně žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Koneckonců veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský ve svém publikovaném dopise adresovaném Karlu Schwarzenbergovi, 1. místopředsedovi vlády a ministru zahraničních věcí, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn.: 2273/2011/VOP/PP, vyjádřil, že požadavek, aby žadatelé o dlouhodobý a trvalý pobyt podávali žádosti výlučně cestou VISAPOINT, nemá oporu v zákoně. Ustanovení § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vztahuje pouze na žádosti o dlouhodobá víza, nikoli na dlouhodobé/trvalé pobyty. Zcela jednoznačně to dokazuje nejen systematický výklad zákona, ale i důvodová zpráva k novele č. 427/2010 Sb., která uvedené ustanovení zakotvila. Městský soud v Praze po zvážení věci dospěl k závěru, že postup zvolený žalovaným Ministerstvem zahraničních věcí vůči žalobkyni byl nezákonným zásahem. Soud musel zkoumat, zda žalobkyni bylo po právu odepřeno přijetí její žádostí ZÚ Hanoj. Zvažoval i otázku, zda je dostatečně prokázáno, že žalobkyně skutečně osobně svou žádost o zaměstnaneckou kartu na ZÚ Hanoj podala, ať již tak učinila na jakémkoliv místě, na vrátnici, na recepci, nebo kdekoliv jinde. Soud má však za to, že tuto záležitost není třeba v inkriminované věci řešit, neboť otázka toho osobní podání žádosti by byla relevantní podle názoru soudu v případě žaloby proti nečinnosti. V případě namítané nečinnosti by soud musel zkoumat, zda tedy se skutečně žádost dostala do dispozice ZÚ Hanoj z ruky cizinky, která skutečně žádá, nebo zda ji tam předložil někdo jiný. Nicméně v této věci jde o to, zda vůbec žalobkyni bylo umožněno žádost podat. O tom, že jí takové podání nebylo umožněno, svědčí podle názoru soudu dostatečně obsah vyřízení její stížnosti, tj. dopis ZÚ Hanoj ze dne 12. 11. 2015, č. j. 1454/2015-HANOI-VII, v němž se mj. uvádí, že „Pobytová žádost nebyla ze strany pracovníků velvyslanectví přijata do dalšího řízení, jelikož nebyla řádně podána v úředních hodinách vyhrazených pro podání žádostí a navíc nebyla ani podána na konzulárním úseku.“ Navíc dopis obsahuje upozornění na nutnost registrovat se pro podání žádosti v systému VISAPOINT. Z uvedených důvodů soud nemá pochybnosti o tom, že nebylo žalobkyni umožněno žádost o zaměstnaneckou kartu podat, ať již technicky na jakémkoliv místě, kde by mohli pracovníci ZÚ Hanoj její písemné podání přijmout. Podat žádost jí nebylo umožněno právě s odkazem, že nebyla registrována v systému VISAPOINT. Soud následně zkoumal, zda v inkriminované věci postupoval žalovaný správně, jestliže žalobkyni neumožnil podat žádost o zaměstnaneckou kartu proto, že nebyla registrována v systému VISAPOINT, a dospěl k závěru, že v této věci žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem. Žalobkyně totiž žádala o vydání zaměstnanecké karty, což je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, spjata s výkonem pracovní činnosti, přičemž ze systematiky ustanovení § 169 a 170 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že povinnost registrovat se v systému VISAPOINT se týká jenom žádostí o dlouhodobá víza, nikoliv tedy žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu. O tom, že mezi těmito dvěma pojmy je nutno rozlišovat, svědčí nejenom systematický výklad ustanovení § 169, resp. § 170 zákona o pobytu cizinců, nýbrž i Důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 326/1999 Sb., a která ustanovení § 170 odst. 2 zakotvila. V důvodové zprávě se mj. uvádí, že tato úprava byla inspirována čl. 9 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). Zmiňované ustanovení čl. 9 Praktické postupy pro podávání žádostí stanoví v odstavci 2, že žadatel může být požádán, aby si k podání žádosti sjednal schůzku. Schůzka se zpravidla uskuteční do dvou týdnů od data, kdy o tuto schůzku bylo požádáno. Z ustanovení zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, kdy policie neumožní vstup cizinci na území, tj. pokud nemá vízum, má-li vízovou povinnost, anebo nemá-li povolení k pobytu. Zákon o pobytu cizinců rozlišuje tedy tyto dva pobytové tituly, resp. instituty. Nicméně identický závěr lze učinit i z písemností předložených ze strany žalobkyně, tj. vyjádření ZÚ Hanoj ze dne 9. 10. 2015, č. j. 1412/2015-HANOI, které se sice týká třetí osoby, nicméně za relevantní je v něm zapotřebí považovat sdělení, že v žádosti ustanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců sdělujeme, že dané ustanovení se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza. Tedy i samo velvyslanectví České republiky, že postup podle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tj. registrace v systému VISAPOINT, se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza. V takové situaci ovšem žalobkyně nebyla, jelikož ta nežádala o dlouhodobé vízum, nýbrž o zaměstnaneckou kartu, tj. o povolení k dlouhodobému pobytu, a proto jí nelze klást k tíži skutečnost, že nepostupovala prostřednictvím registrace v systému VISAPOINT. Bylo-li žalobkyni znemožněno žádost o zaměstnaneckou kartu podat s odkazem, že není registrována v systému VISAPOINT, jedná se ze strany žalovaného o nezákonný zásah. Jelikož žalobkyně se domáhala ochrany před nezákonným zásahem, Městský soud v Praze rozhodl tak, že zakázal žalovanému, aby v porušování práva žalobkyně podat žádost v běžných úředních hodinách a přikázal, aby žalovaný umožnil takové její podání. Pokud žalobkyně argumentovala závěry, které koncipoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, je třeba poznamenat, že v této věci Nejvyšší správní soud rozhodoval o žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu a konstatoval mj., že systém VISAPOINT plní pouze funkci organizační a registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. O takovou záležitost však v inkriminované věci nešlo. Citovaný závěr Nejvyššího správního soudu ovšem nic nemění na skutečnosti, že systém VISAPOINT byl zřízen na základě zákonného zmocnění a v jeho mezích, což pro posouzení možné odpovědnosti za nezákonný zásah je podle názoru soudu zcela podstatné a zcela dostačující. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů postupoval podle § 87 odst. 2 soudního řádu správního a podané žalobě vyhověl. Žalovanému zakázal pokračovat v porušování práva žalobkyně na osobní podání její žádosti o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT na ZÚ Hanoj, kdykoliv v úředních hodinách ZÚ pro veřejnost, jakož i umožnit jí osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT kdykoliv v úředních hodinách ZÚ Hanoj pro veřejnost. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce měl ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 2.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku z žaloby, dále náklady právního zastoupení za tři úkony právní pomoci podle § 9 odst. 3 á 3.100 Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání, dále 3x režijní paušál podle § 13 odst. 3 á 300 Kč, tedy celkem 14.342 Kč, včetně DPH ve výši 21%. Obiter dictum Městský soud v Praze poukazuje na skutečnost, že podle ustanovení § 170 odst. 2 věta první zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Zákon tedy předpokládá, že vnitřním předpisem bude stanovena taková povinnost jako je registrace v systému VISAPOINT. Dva telegramy in claris, které zástupci Ministerstva zahraničních věcí soudu předložili při jednání dne 24. 5. 2016 ve věci sp. zn. 8 A 219/2015 nelze považovat za naplnění zákonného předpokladu stanovení této povinnosti. Vysoká potřebnost takovéto podzákonné normy je zcela zjevná s odlišného výkladu ZÚ Hanoj a ústředí, která vedla zdejší soud ke změněnému názoru.

Poučení