8 A 238/2015 - 73

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: N. T. H., nar. X., státní příslušnost X., neznámého pobytu, zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Velvyslanectví České republiky, se sídlem Hanoj, Vietnam, doručovací adresa prostřednictvím: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Praha 1, Loretánské nám. 5, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, Takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 16. 12. 2015 domáhala u Městského soudu v Praze ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, a uváděla, že ve středu dne 16. 9. 2015 na velvyslanectví České republiky v Hanoji, (dále jen „ZÚ Hanoj“), společně se svým zástupcem chtěla podat v odpoledních hodinách žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT. Uváděla, že podle výtisku úředních hodin je každou středu od 14:00 do 15:00 hodin otevřeno ZÚ Hanoj pro matriční, legalizační agendu, agendu cestovních dokladů a další konzulární služby, a že považovala zaměstnaneckou kartu za „další konzulární agendu“. Nicméně vedoucí konzulárního oddělení ZÚ Hanoj paní O. Ch. měla sdělit, že ve středu odpoledne nelze podat žádost o zaměstnaneckou kartu, a že tuto žádost lze podat pouze v pondělí na základě registrace v systému VISAPOINT. Rovněž informovala o možnosti podat stížnost, a to z ulice skrze okénko recepce. Žalobkyně poté téhož dne takto podala stížnost na jednání vedoucí konzulárního oddělení a přiložila žádost o zaměstnaneckou kartu. Po převzetí stížnosti a žádosti vrátila pracovnice recepce žalobkyni její cestovní doklad. Žalobkyně se dovolávala rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, z něhož vyplývá: „Pokud jde o stěžovatelem namítanou nezbytnou registraci v systému VISAPOINT, tato není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že účastnice řízení obešla zákon tím, že bez registrace v systému VISAPOINT podala na zastupitelském úřadu žádost prostřednictvím své zákonné zástupkyně, protože tato v tomto systému registrovaná byla. Ostatně s ohledem nezletilost účastnice řízení, tato ani jinak, než prostřednictvím svého zákonného zástupce žádost podat nemohla. Nejvyšší správní soud nemá důvod se za dané situace vyjadřovat otázce, zda podání žádosti s vlastní registrací v systému VISAPOINT je či není fakticky možné, a ani k tvrzené nečinnosti zákonné zástupkyně účastnice řízení, která se o registraci účastnice řízení později nepokusila.“ V petitu žalobkyně navrhovala, aby soud žalovanému zakázal, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na osobní podání její žádosti o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPIOINT na ZÚ Hanoj, kdykoliv v úředních hodinách ZÚ pro veřejnost. Dále, aby soud žalovaným přikázal, aby umožnil žalobkyni osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT, kdykoliv v úředních hodinách ZÚ Hanoj pro veřejnost. Žalované Ministerstvo zahraničních věcí ve svém vyjádření ze dne ze dne 9. 3. 2016 mj. uvedlo, že předchozí registrace v systému VISAPOINT za účelem získání termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění na příslušném ZÚ je v souladu s § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon o pobytu cizinců“), je povinná a nejedná se o alternativu danou žadatelům na zvážení ke splnění či nesplnění, jak v podané žalobě implicitně navrhuje žalobkyně. Dále potom, že řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty nemohlo být zahájeno rovněž z toho důvodu, že žalobkyně se domáhala přijetí žádosti osobou, která není úřední osobou oprávněnou k provedení takovéhoto úkonu ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu. Žalovaný navrhnul žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Žalované Ministerstvo zahraničních věcí k výzvě soudu ze dne 11. 2. 2016 nepřeložilo soudu úplný spisový materiál v uvedené právní věci, a to ani po urgenci ze dne 13. 5. 2016. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 24. 5. 2016, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. K následné výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního ze dne 11. 10. 2016 se účastníci nevyjádřili. Při jednání dne 24. 5. 2016 zástupce žalobkyně předložil soudu dopis ZÚ Hanoj ze dne 12. 11. 2015, č. j. 1454/2015-HANOI-VII, adresovaný zástupci žalobkyně, v němž se mj. uvádí, že stížnost žalobkyně ze dne 16. 9. 2015 nebyla shledána důvodnou a zasílají se zpět originály příloh, které byly ke stížnosti přiloženy. Dále zástupce žalobkyně předložil soudu fotokopii úvodní strany vyplněného tiskopisu žádosti žalobkyně o zaměstnaneckou kartu, opatřeného nečitelnými ručně psanými poznámkami a razítkem O. Ch. Dne 19. 5. 2016 zástupce žalobkyně předložil soudu mj. dopis ZÚ Hanoj ze dne 9. 10. 2015, č. j. 1412/2015-HANOI, adresovaný zástupci žalobkyně, v němž se ve věci „L. N. M. C. – stanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.“ přímo v první větě uvádí: „K vaší žádosti o stanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. sdělujeme, že dané ustanovení se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza.“ Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze rozhodoval podle ustanovení § 87 odst. 1 soudního řádu správního na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto postupoval podle § 87 odst. 2 soudního řádu správního, žalovanému zakázal pokračovat v porušování práva žalobkyně na osobní podání její žádosti o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT na ZÚ Hanoj, kdykoliv v úředních hodinách ZÚ pro veřejnost, jakož i umožnit jí osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému VISAPOINT kdykoliv v úředních hodinách ZÚ Hanoj pro veřejnost. Nicméně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. července 2016, č. j. 1 Azs 164/2016 – 27, vyhověl kasační stížnosti žalovaného a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 8 A 238/2015 – 38, zrušil pro nesprávné posouzení právních otázek v předcházejícím řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání. Podle § 42g odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu. Podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2014, č. j. 6 Azs 242/2014 – 41, k dosažení cíle správního řízení nemusí vést toliko jedna jediná procesní cesta a významnou hodnotou, resp. principem dobré správy, promítajícím se též do správně soudního přezkumu, je zásada předvídatelnosti, jež velí setrvat na již „vyjudikovaných“ řešeních, jimž se veřejná správa i její adresáti přizpůsobili. Proto je zpravidla třeba před aktivací rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (§ 17 soudního řádu správního) upřednostnit procesní řešení [zde zastavení řízení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu z roku 2004], jež bylo v minulosti rozsudkem Nejvyššího správního soudu aprobováno, byť dané procesní řešení není nesporné, nejvhodnější, resp. jediné možné, a to zejména je-li s ním spojena výhoda v podobě možnosti přímého soudního přezkumu a ochrany veřejného subjektivního práva žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu, jehož žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání zastupitelský úřad nevyhověl [§ 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců]. Podle § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického víza nebo zvláštního víza, a žádost o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad nebo ministerstvo může v odůvodněných případech od povinnosti podle předchozí věty upustit. Podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Zastupitelský úřad umožní cizinci podání žádosti nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy cizinec o stanovení termínu podání žádosti požádal.) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2014, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, registrace v systému VISAPOINT není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že účastnice řízení obešla zákon tím, že bez registrace v systému VISAPOINT podala na zastupitelském úřadu žádost prostřednictvím své zákonné zástupkyně, protože tato v tomto systému registrovaná byla. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2016, č. j. 1 Azs 281/2015 – 34, není řádná registrace žadatele v systému VISAPOINT podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2016, č. j. 5 Azs 85/2016 - 22, registrace v systému VISAPOINT není podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Městský soud v Praze v inkriminované věci v novém řízení vycházel především rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 164/2016 – 27, jakož i citované ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Městský soud v Praze považoval za žalovaný správní orgán, jak koneckonců navrhla i žalobkyně, Ministerstvo zahraničních věcí, a to s ohledem na ustanovení § 6 odst. 3 písm. c) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož mj. řídí zastupitelské úřady v zahraničí. Tento zákon ani jiný zákon nestanoví, že zastupitelské úřady se v právních vztazích považují za součást organizační složky státu. Na základě této skutečnosti, soud dospěl k závěru, že zastupitelské úřady nemají vlastní právní subjektivitu, a že jsou součástí Ministerstva zahraničních věcí. Nicméně Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Azs 164/2016 – 27 uvedl, že základní nedostatek rozsudku Městského soudu v Praze tkví právě v tom, že soud považoval za žalovaný správní orgán Ministerstvo zahraničních věcí, ač se jednání, v němž žalobkyně spatřovala nezákonný zásah, dopustilo Velvyslanectví České republiky v Hanoji. Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2014, č. j. Nad 224/2014-53, podle něhož v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 a násl. soudního řádu správního) je třeba vykládat § 83 soudního řádu správního tak, že soud na základě tvrzení žalobce, event. doplněného na výzvu soudu, a s přihlédnutím k dalším informacím, které má soud případně k dispozici, po právní stránce posoudí, kterému správnímu orgánu je s ohledem na tato tvrzení přičitatelné jednání, jež má být podle žalobce nezákonným zásahem. Liší-li se tento závěr soudu od projevu vůle žalobce označujícího žalovaného, upozorní soud žalobce na svůj závěr a vyzve jej, aby případně reagoval úpravou označení žalovaného. Pokud žalobce i poté, co byl soudem upozorněn na jiný právní závěr soudu ohledně otázky, kdo má být v dané věci žalovaným, setrvá na svém původním náhledu na tuto otázku a neuzpůsobí patřičně označení žalovaného a návrh výroku rozhodnutí soudu [§ 84 odst. 3 písm. d) soudního řádu správního], nemůže být jeho žalobě vyhověno. Jednání, v kterém žalobkyně spatřuje nezákonný zásah, se nedopustilo Ministerstvo zahraničních věcí, ale ZÚ Hanoj. Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. května. 2015, č. j. Nad 288/2014-58), podle něhož „Institucionální uspořádání či dokonce právní osobnost entity, jejíž součástí je uvedený svazek kompetencí, je pro posouzení, zda se u tohoto svazku jedná o správní orgán, zpravidla irelevantní či pouze pomocné kritérium.“ Klíčovým znakem bude zákonné vymezení, komu jsou určité kompetence takříkajíc „přiděleny“, tedy kdo je má vykonávat, aniž by jimi mohl dále disponovat, zejména je svěřit v rámci určité institucionální struktury menším organizačním jednotkám, osobám, složkám apod. anebo je naopak převést na vyšší úroveň této struktury. Jestliže tedy zákon předepisuje, že existuje, a musí existovat (tj. nemůže být beze změny zákona zrušena či organizačně modifikována), entita nadaná určitými kompetencemi, je třeba tuto entitu považovat za správní orgán v kompetenčním („materiálním“) smyslu (bod 34 posledně citovaného usnesení rozšířeného senátu). Pokud jde o otázky ohledně registrace v systému VISAPOINT, Městský soud v Praze v rozsahu tvrzení obsažených v podané žalobě a při jednání dne 24. 5. 2016 přihlédnul k tomu, že zákon o pobytu cizinců vyžaduje, aby žádost o udělení dlouhodobého víza byla podána u příslušného orgánu, tj. zastupitelského úřadu České republiky v cizině osobně. Současně v ustanovení § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (Zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Zastupitelský úřad umožní cizinci podání žádosti nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy cizinec o stanovení termínu podání žádosti požádal.) je zastupitelskému úřadu svěřena možnost stanovit takovým žadatelům povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. V aktuální době tedy taková povinnost stanovena byla, a to prostřednictvím registračního systému VISAPOINT. Samotná existence a fungování systému VISAPOINT podle názoru soudu není tedy v rozporu se zákonem, naopak zmocnění k tomu takovýto systém používat, zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Z citovaného právního předpisu jednoznačně vyplývá, že samotné vyžadování povinnosti předběžného sjednání si termínu pro podání žádosti v systému VISAPOINT zákonu neodporuje, naopak bylo upraveno v jeho mezích. Současně vzhledem k ustanovení § 42g zákona o pobytu cizinců (podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána) zastával tento soud dosud názor, že i žádost o tzv. zaměstnaneckou kartu, je třeba podřadit pod režim § 170 zákona o pobytu cizinců, neboť zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo ke které byl udělen souhlas ministerstva. Ustanovení § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců expressis verbis označuje zaměstnaneckou kartou jako povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než tři měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici. Podle výkladu Ministerstva zahraničních věcí obsaženého v jeho vyjádření ze dne 26. 2. 2016 na podání takovéto žádosti potom dopadá režim stanovený v ustanovení § 170, jak odstavec 1, tak i odstavec 2 zákona o pobytu cizinců. Městskému soudu v Praze při jednání dne 19. 5. 2016 předložil zástupce žalobkyně dopis ZÚ Hanoj ze dne 9. 10. 2015, č. j. 1412/2015-HANOI, v němž expressis verbis vedoucí konzulárního oddělení informuje „K vaší žádosti o stanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. sdělujeme, že dané ustanovení se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza.“ Tato informace poskytovaná potenciálním klientům ve Vietnamu tedy výslovně popírá vyjádření Ministerstva zahraničních věcí k žalobě. Městský soud v Praze na základě předložených podkladů dospěl k závěru, že systém VISAPOINT na předmětnou žádost o zaměstnaneckou kartu, nelze použít. Vychází tak z ustanovení § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se zaměstnaneckou kartou rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než tři měsíce a k výkonu zaměstnání na určité pracovní pozici. Jedná se tedy o povolení k dlouhodobému pobytu. V inkriminované věci jde o to, zda vůbec žalobkyni bylo umožněno žádost podat. O tom, že jí takové podání nebylo umožněno, svědčí podle názoru soudu dostatečně obsah vyřízení její stížnosti, tj. dopis ZÚ Hanoj ze dne 12. 11. 2015, č. j. 1454/2015-HANOI-VII, v němž se mj. uvádí, že „Pobytová žádost nebyla ze strany pracovníků velvyslanectví přijata do dalšího řízení, jelikož nebyla řádně podána v úředních hodinách vyhrazených pro podání žádostí a navíc nebyla ani podána na konzulárním úseku.“ Navíc dopis obsahuje upozornění na nutnost registrovat se pro podání žádosti v systému VISAPOINT. Z uvedených důvodů soud nemá pochybnosti o tom, že nebylo žalobkyni umožněno žádost o zaměstnaneckou kartu podat, ať již technicky na jakémkoliv místě, kde by mohli pracovníci ZÚ Hanoj její písemné podání přijmout. Podat žádost jí nebylo umožněno právě s odkazem, že nebyla registrována v systému VISAPOINT. Soud následně zkoumal, zda v inkriminované věci postupoval žalovaný ZÚ Hanoj správně, jestliže žalobkyni neumožnil podat žádost o zaměstnaneckou kartu proto, že nebyla registrována v systému VISAPOINT, a dospěl k závěru, že v této věci žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem. Žalobkyně totiž žádala o vydání zaměstnanecké karty, což je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, spjata s výkonem pracovní činnosti, přičemž ze systematiky ustanovení § 169 a 170 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že povinnost registrovat se v systému VISAPOINT se týká jenom žádostí o dlouhodobá víza, nikoliv tedy žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu. O tom, že mezi těmito dvěma pojmy je nutno rozlišovat, svědčí nejenom systematický výklad ustanovení § 169, resp. § 170 zákona o pobytu cizinců, nýbrž i Důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 326/1999 Sb., a která ustanovení § 170 odst. 2 zakotvila. V důvodové zprávě se mj. uvádí, že tato úprava byla inspirována čl. 9 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). Zmiňované ustanovení čl. 9 Praktické postupy pro podávání žádostí stanoví v odstavci 2, že žadatel může být požádán, aby si k podání žádosti sjednal schůzku. Schůzka se zpravidla uskuteční do dvou týdnů od data, kdy o tuto schůzku bylo požádáno. Z ustanovení zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, kdy policie neumožní vstup cizinci na území, tj. pokud nemá vízum, má-li vízovou povinnost, anebo nemá-li povolení k pobytu. Zákon o pobytu cizinců rozlišuje tedy tyto dva pobytové tituly, resp. instituty. Nicméně identický závěr lze učinit i z písemností předložených ze strany žalobkyně, tj. vyjádření ZÚ Hanoj ze dne 9. 10. 2015, č. j. 1412/2015-HANOI, které se sice týká třetí osoby, nicméně za relevantní je v něm zapotřebí považovat sdělení, že v žádosti ustanovení termínu podání žádosti o trvalý pobyt podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců sdělujeme, že dané ustanovení se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza. Tedy i samo velvyslanectví České republiky, že postup podle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tj. registrace v systému VISAPOINT, se týká pouze žádostí o dlouhodobá víza. Pokud žalobkyně argumentovala závěry, které koncipoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, musel Městský soud v Praze poznamenat, že v inkriminované věci žalobkyně svou žádost na ZÚ Hanoj podala. Stejný závěr zaujal i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Azs 164/2016 – 27 a konstatoval, že podle ustálené judikatury ochrana před nezákonným zásahem je podle § 82 a násl. soudního řádu správního důvodná tehdy, jsou–li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka) (do 31. 12. 2011 existovala i šestá podmínka, aby „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky trvaly nebo hrozilo jeho opakování). Není–li splněna byť jen jediná z kumulativně formulovaných podmínek důvodnosti ochrany podle § 82 soudního řádu správního, je nutno takovou ochranu odepřít a žalobu, která se jí domáhá, zamítnout. Konstatoval, že v inkriminované věci není splněna podmínka zkrácení na veřejných subjektivních právech žalobkyně. Ve skutkově podobné věci (podání žádosti o povolení k trvalému pobytu jako přílohy ke stížnosti na podatelně velvyslanectví mimo systém VISAPOINT) již Nejvyšší správní soud s odkazem na zákonnou úpravu a prejudikaturu uvedl, že řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu zahájeno bylo (rozsudek č. j. 5 Azs 85/2016 – 22). Zároveň tímto rozhodnutím potvrdil správnost přezkoumávaného rozsudku Městského soudu v Praze, který shledal důvodnou žalobu proti nečinnosti Ministerstva vnitra (viz též rozsudek č. j. 1 Azs 281/2015 – 34 nebo rozsudek č. j. 7 Azs 282/2014 – 48). Při posouzení sporné otázky, zda bylo řízení zahájeno a zda tedy bylo povinností Ministerstva vnitra (§ 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců) o žádosti žalobce rozhodnout, je třeba vycházet z § 44 odst. 1 správního řádu, podle něhož je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu podání žádosti využít všech způsobů uvedených v § 37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně, ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby, je–li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů. Nejvyšší správní soud poukázal na rozsudek č. j. 5 Azs 85/2016 – 22 s tím, že na základě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, přiložené ke stížnosti na postup pracovníka ZÚ Hanoj, bylo zahájeno správní řízení o vydání povolení k trvalému pobytu. Bylo tomu proto, že tato žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadu České republiky ve státě, jehož byl žalobce státním příslušníkem tak, jak vyžaduje § 169 odst. 13 a § 14 zákona o pobytu cizinců, neboť žádost zde osobně podala jeho zákonná zástupkyně (§ 32 odst. 1 správního řádu). Je nerozhodné, že velvyslanectví nejprve odmítlo žádost převzít a že následně žalobce podal žádost formálně jako přílohu své stížnosti na předcházející postup velvyslanectví. Podstatné je, že žádost byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu – velvyslanectví. Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že v inkriminované věci žalobkyně podala žádost osobně, na tiskopise a na ZÚ Hanoj, tedy ve státě, jehož je státní příslušnicí. Takovouto žádostí zahájila správní řízení, a to bez ohledu na to, o čem vedou argumentační spor žalobkyně a stěžovatel, tedy zda se systém VISAPOINT vztahuje pouze na žádosti o víza, nebo i na žádosti o trvalé či dlouhodobé oprávnění k pobytu. Rozhodné je, že se stížnost dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Jakákoliv informace správních orgánů o tom, že žádost „nepřijímají“ či „vracejí“ je tak z hlediska právní skutečnosti, že žádost byla podána a že řízení bylo zahájeno, irelevantní. Ačkoliv mohla taková informace v žalobkyni vytvořit pocit nejistoty, na jejích veřejných subjektivních právech ji zkrátit nemohla. Žádost je podaná a řízení, na jehož konci má rozhodnout Ministerstvo vnitra, běží. Prostředek ochrany práv žalobkyně tak v situaci žalobkyně nepředstavovala žaloba proti zásahu zastupitelského úřadu spočívajícího ve faktickém odmítání žádost přijmout, ale v prostředcích na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra v zahájeném řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty (tedy tak, jak byla poskytnuta ochrana v jiných řízeních). Žalovaný zásah, spočívající v domnělém nepřijetí žádosti, postrádá tedy jednu z nutných podmínek pro to, aby proti němu správní soudnictví mohlo poskytnout ochranu – nezpůsobil tomu, vůči němuž byl namířen, žádné zkrácení na právech. Městský soud v Praze byl při svém rozhodování v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem (§ 110 odst. 3 soudního řádu správního), a proto ve věci rozhodl tak, že žalobu podle § 87 odst. 3 soudního řádu správního zamítnul jako nedůvodnou. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení