8 Af 1/2013 - 37

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: ATOMSCRIPT s. r. o. , IČ: 24298573, se sídlem náměstí Přátelství 1518/4, Hostivař, Praha 10, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 13. 12. 2012, č. j.: 18753/12-1500-101316, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náklady řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 13. 12. 2012, č. j.: 18753/12-1500-101316, jímž byl potvrzen zajišťovací příkaz Finančního úřadu pro Prahu 2 (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 10. 2012, č. j.: 296014/12/002940108418. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, dále namítl, že v průběhu řízení, jak před správcem daně, tak před odvolacím orgánem došlo k podstatnému porušení ustanovení o daňovém řízení a současně došlo k porušení práv žalobce vyplývajících z Listiny základních práv a svobod. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl všechny žalobní námitky s tím, že v daném případě bylo postupováno zcela v souladu se zákonem a že nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobce především namítal, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí správce daně jsou rozhodnutími nepřezkoumatelnými. Strohé konstatování správce daně o existenci odůvodněné obavy, že v době splatnosti a vymahatelnosti bude vybrání daně spojeno s obtížemi, je pouhou citací ustanovení zákona, nikoli sdělením důvodů rozhodnutí s odkazem na konkrétní skutkový stav projednávané věci. Podle žalobce odůvodněnost obav nebyla správním orgánem specifikována a tím méně prokázána, přičemž s touto základní námitkou žalobce jako odvolatele se odvolací orgán nevypořádal. Přitom jakožto důvody, pro které je zajišťovací příkaz vydán, správce daně uvedl, že předmětem činnosti daňového subjektu je obchodování s hutním materiálem, které je považováno za rizikovou komoditu ve vztahu k daňovým únikům, za druhé že Z informací, které správce dané získal z vyhledávací činnosti, vyplývá, že na účet žalobce č. byly v roce 2012 připsána celková částka ve výši 862.652,- EUR od společnosti REWAST ODPADY s.r.o., takže žalobci vznikla v souladu s ust. § 21 zákona o dani z přidané hodnoty povinnost přiznat daň, za třetí že žalobci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z důvodu pořízení zboží z jiného členského státu s místem plnění v tuzemsku a dále povinnost přiznat daň proto, že žalobce zboží následně prodává českému odběrateli, za čtvrté že uvedený bankovní účet nemá žalobce registrován u správce daně, což zakládá podezření ve věci neplnění registrační povinnosti daňového subjektu, za páté že jediným podstatným majetkem, kterým žalobce disponuje, jsou finanční prostředky na bankovních účtech, které mohou být rychle převáděny, z čehož plyne riziko z prodlení opodstatňující využití § 103 zákona o dani z přidané hodnoty a za šesté že sídlo společnosti je tzv. "virtuální adresou" a navíc že žalobce není registrován k dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a k dani silniční tak, jak by odpovídalo běžné podnikatelské činnosti obchodní společnosti. Žalovaný jako odvolací orgán pak ve svém rozhodnutí pouze převzal obecnou argumentaci správce daně, která je pouhým obecným konstatováním obavy bez uvedení podrobných důvodů, pro něž správce daně považuje budoucí úhradu daně za nedobytnou, bez uvedení toho, v čem konkrétně spočívají značné obtíže při jejím budoucím výběru tak, aby mohl být přezkoumatelným způsobem odůvodněn závěr o zdrženlivém přístupu. V odvolacím řízení se žalovaný nevypořádal důsledně všemi důvody, které žalobce v odvolání namítal, v odůvodnění rozhodnutí, a proto je rozhodnutí o odvolání nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tuto žalobní námitku soud shledal nedůvodnou. Podle ust. § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz. Citovaná norma dává správci daně pravomoc vydat zajišťovací příkaz, je-li jeho obava z nedobytnosti budoucí daně, nebo ze značných obtíží při jejím vybírání, odůvodněná. To znamená, že správce daně nemůže vydat zajišťovací příkaz na podkladě své libovůle, ale že tak může učinit jen tehdy, existují-li objektivní skutečnosti, ze kterých taková obava vyplývá. Takové skutečnosti pak musí správce daně uvést v odůvodnění zajišťovacího příkazu, a vyložit, proč z nich svou obavu ohledně obtíží při výběru budoucí daně vyplývá. Z obsahu daňového spisu je zřejmé, že Finanční úřad pro Prahu 2 vydal dne 29. 10. 2012 pod č. j. 296014/12/0029440108418 zajišťovací příkaz, kterým žalobci uložil, aby zajistil úhradu daně z přidané hodnoty, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty na účet finančního úřadu v celkové částce 3 597 434,- Kč. V odůvodnění příkazu správce daně uvedl, že předmět podnikání žalobce zapsaný v obchodním rejstříku je „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Z poznatků, které má správce daně k dispozici, předmětem činnosti daňového subjektu je obchodování s hutním materiálem, které je považováno za rizikovou komoditu ve vztahu k daňovým únikům“ . Dále správce daně uvedl, že na „účet daňového subjektu č. 1072865530237/0100 byla připsána od 27.07.2012 do 12.10.2012 částka ve výši 862.652 EUR z bankovního účtu č. 1070961360267/0100 společnosti REWAST ODPADY s.r.o., IČ: 27836517. (z toho ve 3. čtvrtletí ve výši 377.040,- EUR a ve 4. čtvrtletí 2012, resp. v říjnu 2012, ve výši 485.612,- EUR). Daňovému subjektu tak vznikla v souladu s ust. § 21 zákona o dani z přidané hodnoty povinnost přiznat daň. Při přepočtu průměrným kurzem za 3. čtvrtletí 2012 a denním kurzem za říjen 2012 dle České národní banky daňový subjekt přijal platby v celkové výši 21.580.286,37 Kč … z toho vypočtená výše daně je za 3. čtvrtletí 2012 Kč a za 4. čtvrtletí 2012 ve výši 2.022.034,- Kč “. Správce daně rovněž poukázal na to, že „uvedený bankovní účet daňového subjektu, kde byly prováděny transakce za obchodní činnost, nemá registrován u správce daně. Tato skutečnost zakládá oprávněné podezření ve věci neplnění registrační povinnosti daňového subjektu “. Dále správce daně uvedl, že „jediným podstatným majetkem, kterým daňový subjekt dle zjištění správce daně disponuje, jsou finanční prostředky na bankovních účtech, které mohou být rychle převáděny, z čehož plyne riziko z prodlení opodstatňující využití § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. Žádný další movitý či nemovitý majetek nebyl zjištěn “. Konečně správce daně konstatoval, že „sídlo společnosti Slavojova 579/9, Praha 2 je tzv. "virtuální adresou". Daňový subjekt je registrován k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty. Není však registrován k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a k dani silniční tak, jak by odpovídalo běžné podnikatelské činnosti obchodní společnosti správce daně konstatováním, že na základě těchto skutečností „existuje odůvodněná obava, že pokud daňový subjekt podá daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2012, nebude výsledná daňová povinnost odpovídat skutečnosti a že daňová povinnost, která bude daňovému subjektu za toto období vyměřena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo, že v této době bude vybrání daně spojeno s obtížemi a že hrozí riziko nebezpečí z prodlení opodstatňující použití § 103 zákona o dani z přidané hodnoty “. Vycházeje z tohoto textu odůvodnění zajišťovacího příkazu pak má městský soud za to nesporné, že správce daně splnil svou povinnost řádně jej odůvodnit, když v něm uvedl konkrétní skutečnosti, které jej vedly k závěru o nutnosti příkaz vydat. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalobce, že konstatování správce daně o existenci odůvodněné obavy ohledně obtíží při vybrání daně je „pouhou citací ustanovení zákona, nikoli sdělením důvodů rozhodnutí s odkazem na konkrétní skutkový stav projednávané věci “. Tak tomu zjevně není, když správce daně uvedl zcela konkrétní skutečnosti, jimiž svou obavu odůvodnil. Ostatně soud zde může poukázat i na obsah odvolání žalobce ze dne 12. 11. 2012 proti předmětnému zajišťovacímu příkazu, resp. na obsah podané žaloby, neboť v těchto podáních žalobce sám tyto důvody uvedené správcem daně reprodukoval a především s nimi polemizoval - toho by jistě žalobce nebyl schopen, pokud byl správce daně pouze citoval ustanovení zákona. Právě vzhledem ke konkrétnosti této argumentace správce daně nelze pak ani přisvědčit dalšímu názoru žalobce, totiž že žalovaný jako odvolací orgán „pouze převzal obecnou argumentaci správce daně, kterážto je pouhým obecným konstatováním obavy bez uvedení podrobných důvodů, pro něž správce daně považuje budoucí úhradu daně za nedobytnou“ a že se žalovaný nevypořádal se základní námitkou žalobce jako odvolatele, že odůvodněnost obav nebyla správním orgánem specifikována a tím méně prokázána (z čehož žalobce dovozoval nepřezkoumatelnost a nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí). Odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí ocitoval jednotlivé konkrétní skutečnosti, jež vedly správce daně k vydání zajišťovacího příkazu (viz str. 4 napadeného rozhodnutí) a dále pak konstatoval, že správce daně v odůvodnění příkazu uvedl všechny skutečnosti, které mu byly v době jeho vydání známy. Na straně 7 až 9 se pak odvolací orgán zabýval námitkami žalobce, které ten vůči jednotlivým argumentům správce daně uvedl. Soud proto naprosto nemohl přisvědčit žalobní námitce o tom, že se odvolací orgán důsledně nezabýval s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání a že se s nimi nevypořádal. Dále soud neakceptoval výhrady žalobce vůči tomu, jak správce daně i odvolací orgán z jednotlivých skutečnosti, konstatovaných správcem daně, vyvodili závěr o nutnosti vydat zajišťovací příkaz. Jako první důvod správce daně uvedl skutečnost, že podle informací, které má k dispozici, je předmětem činnosti daňového subjektu/žalobce obchodování s hutním materiálem, které je považováno za rizikovou komoditu ve vztahu k daňovým únikům. Žalobce k tomu namítl, že tato úvaha správce daně o rizikovosti obchodované komodity nedává správci daně sama o sobě žádné oprávnění, a ani není a nemůže být zdůvodněním vydání zajišťovacího příkazu. Žádný v současnosti platný a účinný daňový zákon takovéto "rizikové" komodity nedefinuje ani nespecifikuje postupy správce daně ve vztahu k takto definovaným komoditám. Pokud by zákonodárce uplatnění ust. § 167 daňového řádu u určitých obchodních komodit po správci daně požadoval, nepochybně by tuto skutečnost zakotvil v některém z daňových zákonů. Tuto úvahu žalobce soud neshledal důvodnou. Ustanovení § 167 odst. 1 daňového řádu neuvádí žádné kvalifikované skutečnosti, které by již samy o sobě vyvolávaly obavu, obava, že dosud nesplatná, resp. nestanovená daň bude v době své vymahatelnosti nedobytná, nebo že její vybrání bude spojeno se značnými obtížemi. Zákonodárce nestanovil jmenovitě žádné okolnosti, při jejichž zjištění by správce daně musel vydat zajišťovací příkaz. Je tedy právě a pouze na uvážení správce daně, zda určité objektivně dané skutečnosti, které se týkají poměrů daňového subjektu, jeho činnosti apod., vyhodnotí jako důvody pro obavu o budoucí výběr daně. Důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu tedy může být jakákoliv skutečnost, kterou správce daně zjistil, a která zakládá obavu, že by budoucí výběr daně mohl být zmařen nebo značně ztížen. Z tohoto úhlu pohledu pak je zcela lhostejné, že zákonodárce správce daně nedefinuje žádné „rizikové“ komodity a ani nespecifikuje postupy správce daně ve vztahu k nim. Postačuje totiž, že správce daně zjistí takovou skutečnost, která například podle poznatků z jeho úřední činnosti představuje důvod k obavě o budoucí výběr daně. V nyní projednávané věci správce daně konstatoval, že žalobce obchoduje s hutním materiálem, který je považován za rizikovou komoditu ve vztahu k daňovým únikům. Žalovaný pak tuto poněkud strohou úvahu doplnil vlastní argumentací s tím, že z hlediska správce daně jsou za rizikové považovány obchodní činnosti, kde jsou všeobecně zjišťovány daňové úniky ve větší míře. Soud má za to, že ani takto doplněná argumentace není dostatečně konkrétní a přezkoumatelná, byť sám žalobce v žalobě nijak nezpochybnil, že obchoduje s hutním materiálem. Šlo-li by tedy o jediný tvrzený důvod pro vydání zajišťovacího příkazu, nemohl by samostatně obstát, avšak vzhledem k tomu, že správce daně, resp. odvolací orgán, shledali další důvody, nemá tato vada za následek nezákonnost rozhodnutí. Dalším důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu bylo zjištění správce daně z vyhledávací činnosti, že žalobce má bankovní účet, na který byla připsána od 27. 7. 2012 do 12. 10. 2012 částka ve výši 862 652 EUR z bankovního účtu společnosti REWAST ODPADY s. r. o. Žalobci tak vznikla v souladu s ust. § 21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, povinnost přiznat daň. Tyto peněžní prostředky byly bezprostředně poukazovány na úhradu zboží pořízeného z jiného členského státu. Výše uvedený bankovní účet, na kterém byly prováděny transakce za obchodní činnost, nemá žalobce registrován u správce daně. Tato skutečnost podle správce daně zakládá oprávněné podezření ve věci neplnění registrační povinnosti daňového subjektu. Na základě analýzy transakcí na výše uvedeném účtu bylo zřejmé, že daňový subjekt zboží následně prodával českému odběrateli, čímž daňovému subjektu podle § 108 zákona o dani z přidané hodnoty vznikla povinnost přiznat daň. S tímto důvodem žalobce polemizoval s tím, že kvalifikovanost odhadu výše budoucí daně je zpochybnitelná zejména proto, že tento odhad správce daně provedl pouze na základě transakcí na běžném účtu odvolatele bez jakékoli součinnosti s odvolatelem. Takovýto "kvalifikovaný" odhad nezohledňuje a ani nemůže zohledňovat hotovostní platební operace, a to ať už na straně přijatých či uskutečněných plateb, dále pak nemůže zohlednit například to, že ke kreditnímu pohybu na běžném účtu odvolatele mohlo dojít na základě uzavřené smlouvy o půjčce a touto půjčkou získané peněžní prostředky mohou být případně použity pro nákup zboží za účelem jeho následného dodání do jiného členského státu, resp. jeho vývozu. Z tohoto odhadu není, mimo jiné, ani jednoznačně zřejmé, jakým konkrétním způsobem správce daně postupoval při vyčíslení výše zajištěné daně. Rovněž tuto námitku soud neshledal důvodnou. Daňový řád v ust. § 167 odst. 1 nestanoví nic konkrétního o tom, jakým způsobem smí či musí správce daně uvážit o dani, u které dosud neuplynul den splatnosti, resp. o dani, která nebyla dosud stanovena. Je tedy opět předmětem uvážení správce daně, jaké skutečnosti, jež zjistil ohledně daňového subjektu, zhodnotí při úvaze o dani, která nebyla dosud stanovena. Podmínkou je jen to, aby šlo o skutečnosti objektivně zjištěné a aby správce daně vyložil, jakým způsobem o nich uvážil. V projednávané věci není pochyb o tom, že správce daně tyto podmínky splnil, protože v odůvodnění zajišťovacího příkazu explicitně popsal jak skutečnosti, které ohledně příjmů žalobce zjistil, tak i vyložil postup při vypočtení výše zajištěné daně: žalobci byla v období od 27. 7. 2012 do 12. 10. 2012 připsána částka ve výši 862 652 EUR z bankovního účtu společnosti REWAST ODPADY s.r.o., (za 3. čtvrtletí 2012 částka 377 040 EUR a ve 4. čtvrtletí 2012 částka 4850612 EUR). Při přepočtu průměrným kurzem za 3. čtvrtletí částka 1 575 400,- Kč a denním kurzem za 4. čtvrtletí částka 2 022 034,- Kč (dohromady 3 597 434,- Kč). Tyto úvahy a závěry správce daně tedy nejsou žádnými spekulacemi či domněnkami správce daně, ale jsou založeny na nesporně zjištěných skutečnostech. Ostatně sám žalobce údaje správce daně o platbách přijatých od společnosti REWAST ODPADY s.r.o. nijak nezpochybnil, a tedy ani netvrdil nic o tom, že by tato zjištění správce daně odporovala skutečnosti. Důvodem nezákonnosti není ani to, že správce daně tyto skutečnosti zjistil sám, bez součinnosti se žalobcem jako daňovým subjektem. Podle ust. § 167 odst. 4 daňového řádu platí, že „u daně, která nebyla dosud stanovena, stanoví výši zajišťované částky správce daně podle vlastních pomůcek. Není-li nebezpečí z prodlení, může správce daně vyzvat daňový subjekt, aby nejpozději do 3 pracovních dnů sdělil údaje potřebné pro určení výše zajišťované daně. “ Daňový řád zde především omezuje součinnost správce daně s daňovým subjektem jen na údaje potřebné pro určení výše zajišťované daně. Podstatné však je to, že tato součinnost je konstruována jako fakultativní, tedy závislá na úvaze správce daně. Je-li dáno nebezpečí z prodlení, správce daně není vázán na součinnost daňového subjektu vůbec. Ovšem ani v případě, kdy nebezpečí z prodlení není, nemá správce daně povinnost jednat v součinnosti s daňovým subjektem, protože i tehdy je ponecháno na uvážení správce daně („může … vyzvat“), zda daňový subjekt ke sdělení údajů potřebných pro určení výše zajišťované daně vyzve či nikoliv. Proto skutečnost, že finanční úřad provedl svůj odhad jen na základě transakcí na běžném účtu žalobce bez jakékoli součinnosti s ním nezpůsobuje nezákonnost jeho rozhodnutí, resp. rozhodnutí odvolacího orgánu. Dalším důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu byla skutečnost, že bankovní účet žalobce, na který byly přijaty platby od společnosti REWAST ODPADY s.r.o., nebyl registrován u správce daně, což založilo oprávněné podezření ve věci neplnění registrační povinnosti daňového subjektu. Žalobce k tomu v žalobě namítl, že za nesplnění registrační povinnosti v zákonem stanovené lhůtě je správce daně oprávněn udělit sankci ve formě pokuty, neopravňuje ho však k použití ust. § 167 daňového řádu. Tuto námitku soud rovněž neakceptoval. Jak uvedeno výše, k použití ust. § 167 daňového řádu opravňuje správce daně jakákoliv skutečnost, kterou ohledně daňového subjektu zjistí, jež zakládá obavu o budoucí hladký výběr daně. Pro tento účel je tedy zcela lhostejné, zda za nesplnění registrační povinnosti lze uložit sankci nebo nikoliv, ale podstatné je to, zda se jedná o skutečnost, která by mohla takovou obavu vyvolat. V projednávané věci o tom není podle názoru soudu sporu, protože skutečnost, že daňový subjekt přijímá platby od svých obchodních partnerů na účet, jehož existenci před správcem daně nepřiznal, způsobuje pochybnost o tom, zda žalobce řádně plní povinnosti, jež mu ukládají právní předpisy ohledně evidence a registrace. Nedůslednost žalobce při plnění těchto povinností pak přirozeně může vyvolat pochybnost i o jeho spolehlivosti při placení daně. V této záležitosti lze poukázat i na závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 11. 6. 2015, č. j.: 10 Afs 18/2015-48, kde tento soud v odstavci [30] uvedl, že „neoznámení dvou bankovních účtů se může jevit samo o sobě jako formální pochybení. V tom lze se stěžovatelkou souhlasit. V kombinaci se všemi dalšími shora uváděnými skutečnostmi však zdánlivě formální pochybení a porušení oznamovací povinnosti podle § 127 odst. 1 daňového řádu tvoří jeden z mnoha důvodů, které celkově zakládají obavy správce daně ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu “. Městský soud zde konstatuje, že tento závěr lze bez dalšího vtáhnout i na věc nyní pojednávanou. Správce daně dále jako důvod pro vydání zajišťovacího příkazu uvedl skutečnost, že jediným podstatným majetkem, kterým žalobce disponuje, jsou finanční prostředky na bankovních účtech, které mohou být rychle převáděny, z čehož plyne riziko z prodlení opodstatňující využití § 103 zákona o dani z přidané hodnoty; žádný další movitý či nemovitý majetek nebyl správcem daně zjištěn. K tomu žalobce v žalobě namítal, že jakožto nově vzniklá společnost za dobu své existence nedisponoval takovým množstvím peněžních prostředků, které by mu, kromě financování své obchodní činnosti, umožňovaly investice do nehmotného, resp. movitého majetku. Žalobci není známo žádné zákonné ustanovení, ve kterém by byla zakotvena povinnost daňových subjektů pořídit si a disponovat nemovitým či movitým majetkem v takové výši, aby jeho možným zpeněžením bylo možno kdykoli uhradit nevyměřenou a v budoucnu splatnou daňovou povinnost ve výši "kvalifikovaného" odhadu správce daně. Pokud by zákonodárce splnění takovéto povinnosti po daňových subjektech požadoval, nepochybně by ji zakotvil v některém z daňových zákonů. Za uvedených okolností považuje žalobce takto prezentované odůvodnění vydání zajišťovacího příkazu za nezákonné, ba až šikanózní. Tyto závěry soud rovněž nemohl akceptovat. Jak uvedeno výše, důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu může být jakákoliv skutečnost, která je ze své povahy způsobilá vyvolat pochybnost o budoucím bezproblémovém výběru daně. Skutečností je, že zákon skutečně neukládá daňovým subjektům povinnost disponovat nemovitým či movitým majetkem v takové výši, aby jeho možným zpeněžením bylo možno kdykoli uhradit nevyměřenou a v budoucnu splatnou daňovou povinnost ve výši odhadu správce daně. Ovšem z povahy věci je zřejmé, že daňový subjekt, který takovým majetkem disponuje, je z hlediska budoucího výběru daně možno považován za spolehlivějšího poplatníka, resp. plátce, neboť v případě jeho neschopnosti uhradit daň penězi bude možno dosáhnout jejího vybrání právě prodejem jeho majetku. Naproti tomu daňový subjekt, který takovým majetkem nedisponuje, je ovšem z logiky věci méně spolehlivým, neboť v jeho případě může být vybrání daně podstatně ztíženo, protože příslušnou částku nebude odkud vzít. Posledním důvodem k vydání zajišťovacího příkazu byla skutečnost, že sídlo daňového subjektu Slavojova 579/9. Praha 2 je tzv. “virtuální adresou“. Daňový subjekt je registrován k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty, není však registrován k dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a k dani silniční tak, jak by odpovídalo běžné podnikatelské činnosti obchodní společnosti. Žalobce s tímto tvrzením polemizoval v žalobě s tím, že virtuální kancelář přináší svým majitelům především reprezentativní zázemí na prestižní adrese. Kromě dobré obchodní adresy, která zvyšuje image a prestiž, nabízí zabezpečení veškeré administrativní podpory na špičkové úrovni a to vše za přijatelnou cenu, což po nově vznikajících společnostech zahajujících obchodní činnost nevyžaduje vysoké investice. V roce 2009 došlo k důležité novelizaci občanského zákoníku, kdy byl zrušen tehdejší § 19 c) odst. 2, podle kterého byly do té doby právnické osoby povinny určit své sídlo adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat. Od 20. 7. 2009 již tato právní povinnost neexistuje, čímž zákonodárce posvětil legálnost virtuálních sídel. Nové znění zákona navíc také zohledňuje koncepci sídla podle judikatury Evropského soudního dvora. Žalobce se podle své vlastní úvahy registroval, v souladu s ust. § 127 odst. 1 písm. f) daňového řádu, k těm daním, ke kterým mu vznikla registrační povinnost, a to s ohledem na to, že ke dni registrace neměl a ani k dnešnímu dni nemá žádné zaměstnance, nevlastnil a ani k dnešnímu dni nevlastní žádný nemovitý majetek ani vozidla podléhající silniční dani a na nákladové straně svého účetnictví neuplatňuje žádné nároky na cestovní náhrady za pracovní cesty soukromým motorovým vozidlem. Úvahu správce daně uvedenou v tomto bodě považuje odvolatel za irelevantní ve vztahu k odůvodnění toho, že úhrada daně bude v budoucnu buď zcela, nebo částečně nedobytná a výběr daně bude spojen se značnými obtížemi. Odvolací orgán k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že správce daně vychází ve své dosavadní činnosti ze skutečnosti, že sídlo společnosti v tzv. „office house“ je sídlo, kde jsou společností nabízeny pouze služby souvisejícími s administrativními službami, a je to sídlo, kde daňové subjekty žádnou činnost neprovozují a na tomto místě se obvykle ani nezdržují. I když zápis sídla na těchto adresách je v souladu s právními předpisy, vzhledem k ostatním skutečnostem uvedeným v zajišťovacím příkazu má správce daně konkrétně odůvodněnou obavu, že nebude dosaženo správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Ve věci není podstatné, zda obchodní společnost smí podle obecně závazných právních předpisů využívat tzv. „virtuální adresy“, o tom není v projednávané věci sporu. Podstatné však je to, zda v případě konkrétního daňové subjektu může jeho sídlo na takovém místě mít vliv na budoucí výběr daně. Správce daně nepochybně může vzít v úvahu skutečnost, že daňový subjekt sídlící na „virtuální“ adrese nevlastní na takovém místě žádný nemovitý majetek, neprovozuje tam svou obchodní činnost a je sporné, zda na tomto místě fyzicky sídlí jeho řídící orgány. Jelikož není vyloučeno, že v případě závad při výběru daně bude nezbytné daňový subjekt kontaktovat fyzicky, je skutečnost, že sídlí na „virtuální“ adrese, zdrojem možných pochyb právě o tom, zda takový kontakt bude bez obtíží možný. Opět pro srovnání: pokud je daňovým subjektem například průmyslový podnik, sídlící v nemovitosti, kterou vlastní anebo v níž je dlouhodobě nájemcem, ve které má svůj movitý majetek (stroje a zařízení) a především v níž fyzicky sídlí jeho statutární orgány, resp. jeho zaměstnanci, jejichž prostřednictvím daňový subjekt realizuje svou obchodní činnost, pak jeho správce daně může mít dostatečnou důvěru v to, že v případě potřeby se bude moci s daňovým subjektem zkontaktovat, případně kde a zejména z čeho realizovat výběr daně. Má-li však daňový subjekt sídlo toliko „virtuální“, tedy v nemovitosti, kterou ani nevlastní, ani v ní není v nájmu, a kde ani nesídlí jeho statutární orgány, ani tam nevykonávají žádnou činnost jeho zaměstnanci, pak to nesporně může mít negativní vliv na míru důvěry v dosažitelnost takového daňového subjektu. Jakkoli tedy není v rozporu s právem, aby žalobce sídlil na tzv. virtuální adrese, přesto nelze správci daně upřít právo vyvodit z toho pochybnosti směřující k vydání zajišťovacího příkazu. Konečně, důvodná není ani námitka vůči konstatování správce daně o tom, že žalobce se neregistroval k dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a k dani silniční tak, jak by odpovídalo běžné podnikatelské činnosti obchodní společnosti. Odvolací orgán k tomu uvedl, že správce daně na základě svých poznatků z výkonu správy daní, sice neuvádí, že podnikání bez registrace k těmto daním není v souladu se zákonem, ale vycházeje ze svých zkušeností považuje absenci registrace k těmto daním za zcela nestandardní. Soud ani v těchto úvahách a závěrech nenašel rozpor se zákonem. Opět musí konstatovat, že důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu může být jakákoliv skutečnost, kterou správce daně objektivně zjistí, a která může vyvolat pochybnosti o budoucím bezproblémovém výběru daně. Takovou skutečností může být cokoliv, co se vymyká běžnému výkonu podnikatelské činnosti obchodní společnosti. Nemusí přitom vůbec jít o skutečnosti odporující zákonu či jiným právním předpisům. Podstatné je, že jak jednotlivě, tak zejména ve vzájemném kontextu mohou vyvolat u správce daně obavu o řádný průběh budoucího výběru daně. V projednávané věci tak správce daně vzal v úvahu to, že žalobce obchoduje s rizikovou komoditou, dále že přijímá platby na účet, o němž neinformoval správce daně, že mu v souvislosti s přijetím těchto plateb vznikla povinnost přiznat daň, že nedisponuje jiným majetkem než finančními prostředky na bankovních účtech, že sídlí na tzv. „virtuální adrese“ a že, ač je obchodní společností, není registrován k dani z příjmů fyzických osob a k dani silniční. Na základě těchto skutečností a na základě jejich synergického účinku vznikla u správce daně odůvodněná obava, že pokud daňový subjekt podá daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2012, nebude výsledná daňová povinnost odpovídat skutečnosti, a že daňová povinnost, která bude daňovému subjektu vyměřena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude vybrání daně spojeno s obtížemi a že hrozí riziko nebezpečí z prodlení opodstatňující použití § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. Soud neshledal důvodnou ani námitku vůči postupu správce daně při nahlížení do spisu, kdy žalobci nebylo povoleno nahlédnout do vyhledávací části spisu, navzdory tomu, že podle žalobce byly právě v této části spisu popsány užité pomůcky na základě, kterých správce daně stanovil výši zajišťované částky; žalobce se domníval, že pokud nemůže do této části spisu nahlížet v co nejširší míře, nemá možnost se účinně bránit. Soud konstatoval, že z odůvodnění zajišťovacího příkazu zcela jednoznačně vyplývá, že ke stanovení výše zajišťované daně byly použity obraty na účtu žalobce, informace o skutečnostech, které byly žalobci známy. Tím, že mu nebylo dovoleno nahlédnout do vyhledávací části spisu, nebyl žalobce zkrácen na svých právech. Správce daně postupoval zcela v souladu s ust. § 66 daňového řádu, podle kterého je daňový subjekt oprávněn u správce daně nahlédnout do části spisu týkající se jeho práv a povinností, které označí, s výjimkou časti vyhledávací, kam lze podle odst. 3 tohoto ustanovení nahlédnout v odůvodněných případech, kdy je to nutné pro další průběh řízení a jen v případě, není-li ohrožen zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na správě daní anebo cíl správy daní. Soud proklamuje, že z tohoto důvodu nemohlo dojít k porušení zásady zákonnosti stanovené v ust. § 5 odst. 1 daňového řádu. Ze správního spisu soud zjistil, že proti postupu správce daně v rámci nahlížení do spisu byla žalobcem podána stížnost, která byla shledána nedůvodnou. Žalobcův odkaz na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 359/05 pak nelze podle názoru soudu použít na věc nyní projednávanou, neboť Ústavní soud se v něm zabýval ústavností omezeného přístupu daňového subjektu do vyměřovacího spisu, kdy daň byla stanovena podle pomůcek, jmenovitě údajů jiného daňového subjektu. V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť správce daně rozhodoval o vydání zajišťovacího příkazu, ovšem daň samotnou dosud nevyměřil. Správce daně sice vzal v úvahu i předpokládanou výši daně, avšak ta sama nebyla ani jediným, ani dominantním důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu. Výhrady žalobce ohledně přístupu do daňového spisu se tedy míjejí s povahou vydaného rozhodnutí. Soud může přisvědčit žalobci v tom, že zajišťovací příkaz výrazně zasahuje do jeho majetkové sféry, neboť váže finanční prostředky žalobce. Nelze však opomíjet skutečnost, že se nejedná o meritorní rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí předběžné, trvající do doby stanovení daně. K tomu, aby mohl správce daně využít institutu zajišťovacího příkazu, musí být splněny zákonné podmínky, a to odůvodněná obava o nedobytnosti daně dosud nestanovené nebo spojení jejího výběru se značnými obtížemi. Naplnění těchto podmínek je zapotřebí zkoumat individuálně, podle konkrétních okolností daného případu; vždy bude nezbytné vyjít z majetkových poměrů žalobce ve vztahu k výši zajišťované daně. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2014, čj. 1 As 27/2014-31, vyslovil právní názor, že „zajišťovací příkaz lze vydat i v případech, kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity svědčí o nedobré ekonomické situaci daňového subjektu, která ve vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené daně vyvolá obavu o schopnosti daňového subjektu daň v době její vymahatelnosti uhradit. Tento okruh indicií a závěry o ekonomické situaci daňového subjektu musí být přesvědčivě popsány v zajišťovacím příkazu (…).“ Soud neshledal opodstatněnou ani námitku odkazující na týkající se údajné nekonzistentnosti názorů odvolacího orgánu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ačkoliv je zřejmé, že nelze tvrdit, že je-li nutné zajišťovací příkaz vydat a hrozí-li nebezpečí z prodlení, „je zcela nereálné, aby se daňový subjekt podílel na určení výše zajištěné daně “, a současně daňovému subjektu vytýkat, že správci daně „nedoložil svá tvrzení o případných půjčkách či jiných důvodech hotovostních operací “, nezpůsobuje tato argumentační nedůslednost v projednávané věci nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Jak vyloženo výše, ve věci nešlo o vyměření daně, ale o vydání zajišťovacího příkazu, přičemž důvodů pro jeho vydání shledal správce daně několik. Konkrétní odhadovaná výše daně nepatří pak mezi důvody nejpodstatnější. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán ani správní orgán prvního stupně při svém rozhodování neporušili zákonem stanovené povinnosti, žalovaný se s námitkami žalobce dostatečně vypořádal. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního ji zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání za podmínek ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu náklady nevznikly. .

Poučení