8 C 168/2023 - 248

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Jarolímkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 22 448,27 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 536,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 536,27 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 11,23 % ročně z částky 20 536,27 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení a částky 1 912 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 11 229 Kč k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 448,27 Kč spolu s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 22. 1. 2016, na základě níž poskytla žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, který měl žalovaný splatit dle splátkového kalendáře 42 měsíčními splátkami po 3 827 Kč. Žalobce uhradil první splátku dne 31. 3. 2016 ve výši 3 827 Kč, ohledně splátky č. 2, 3 a 4 požádal žalobkyni o odložení splátek. Další (druhou splátku) uhradil žalovaný až dne 4. 7. 2017. Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil částku 40 975,78 Kč. Jelikož však žalovaný nehradil splátky řádně a včas, byl mu úvěr zesplatněn. Žalobkyně k jistině dluhu ve výši 20 536,27 Kč požaduje zaplatit též smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátek č. 1, 5 a 6 ve výši 1 912 Kč. Spolu s úvěrovou smlouvou byla uzavřena též samostatná rozhodčí smlouva. Právě u jednoho z vyjmenovaných rozhodců v rozhodčí smlouvě byl uplatněn nárok vůči žalovanému. Rozhodce JUDr. [jméno FO] vydal rozhodčí nález, kterým bylo žalovanému uloženo uhradit dluh ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně považuje námitku promlčení uplatněnou žalovaným za opožděnou a má za to, že její nárok promlčen není, neboť podaná rozhodčí žaloba měla za následek stavění běhu promlčecí doby. Tento efekt nastal rovněž při běhu exekučního řízení. Dospěje-li proto soud k neplatnosti smlouvy o úvěru, měl by žalobkyni přiznat alespoň nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný nárok žalobkyně odmítl v celém rozsahu. Podotkl, že proti němu byla vedena exekuce, která byla pro nepřípustnost zastavena z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru pro rozpor s dobrými mravy a nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný upozorňuje na rozpor smlouvy s dobrými mravy, neboť žalovaný měl za vypůjčených 45 000 Kč uhradit částku 160 734 Kč, když úrok činil 157,27 % p. a. a RPSN dokonce 163,71 %, přičemž tyto sazby více než osmkrát převyšují průměrnou úrokovou sazbu z dané doby. Smlouva je neplatná rovněž z důvodu neposouzení úvěruschopnosti, když žalobkyně nesprávně uvedla průměrný čistý měsíční příjem žalovaného a jeho výdaje určila toliko paušálními výdaji. Žalovaný hodnotí jednání žalobkyně jako zneužití práva, které spatřuje v proběhlém rozhodčím řízení a následném vymáhání pohledávky. Z toho dovozuje, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je již promlčeno.

3. Soud ve věci rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 8 C 168/2023-80, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni žalovanou částku. K odvolání žalovaného poté odvolací soud svým usnesením ze dne 14. 3. 2024, č. j. 15 Co 22/2024-142, rozsudek zdejšího soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku důvodů. Dále odvolací soud uvedl, že zdejší soud neosvětlil, proč právní otázku spočívající v posouzení platnosti úvěrové smlouvy posoudil jinak než zdejší exekuční soud, který exekuční řízení zastavil.

4. Soud provedl veškeré účastníky řízení předložené listinné důkazy, které shledal podstatné pro objasnění skutkového stavu věci. Na ústním jednání dne 15. 8. 2024 zamítl návrhy žalovaného spočívající v doplnění dokazování exekutorským spisem sp. zn. 108 EX 01015/17 a rozhodčím spisem sp. zn. 101 Rozh 6123/2016, neboť tyto byly soudem hodnoceny jako nadbytečné, když veškeré relevantní skutečnosti týkající se průběhu exekučního řízení byly zjištěny připojeným exekučním spisem, zatímco posouzení platnosti a účinnosti rozhodčího nálezu bylo předběžnou právní otázkou, a nikoli věcí skutkového posouzení.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovým zjištěním, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100992027 ze dne 26. 1. 2016 (dále také „smlouva“), na základě níž se zavázal oproti poskytnutí úvěru ve výši 45 000 Kč, tuto částku vrátit ve 42 měsíčních splátkách po 3 827 Kč (prokázáno návrhem na uzavření smlouvy, splátkovým kalendářem ke smlouvě a oznámením o schválení úvěru k č. SRÚ 9100992027 ze dne 27. 1. 2016). Pevná výpůjční úvěrová sazba úvěru činila 157,27 % p. a., základní celková částka splatná žalovaným byla 160 734 Kč (prokázáno návrhem na uzavření smlouvy). Spolu se smlouvou žalovaný obdržel též smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru žalobkyně (dále jen „smluvní ujednání“), v nichž byla pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla ve smlouvě sjednána též smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné částky v případě prodlení se zaplacením splátky nebo její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti a dále smluvní pokuta ve výši 13 % z dlužné částky v případě prodlení o více než 30 dnů po termínu splatnosti (prokázáno bodem 12.1 smluvních ujednání).

6. V analýze bonity žalovaného byl uveden průměrný čistý měsíční výdělek ve výši 16 500 Kč, výdaje úvěrovaného ve výši 3 800 Kč, výdaje na dítě 2 000 Kč a výdaje na nájemné, inkaso, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč (prokázáno hodnocením klienta ke smlouvě). Přitom z předložených výplatních pásek žalovaného vyplývá, že v říjnu 2015 mu byla vyplacena čistá mzda ve výši 12 099 Kč, v listopadu 2015 částka 12 581 Kč a prosinci 2015 částka 17 131 Kč (prokázáno výplatními pásky žalovaného za období říjen – prosinec 2015).

7. Z titulu smlouvy byla na číslo účtu [č. účtu] dne 26. 1. 2016 pod variabilním symbolem [var. symbol] zaslána částka 45 000 Kč (prokázáno výpisem z účtu č. [hodnota] za období 26. 1. 2016). Bankovní účet, na který byla zaslána částka 45 000 Kč, označil žalovaný za své číslo účtu ve smlouvě (prokázáno smlouvou). Žalovaný uhradil žalobkyni na splátkách úvěru pouze částku 40 975,78 Kč (prokázáno kartou klienta – žalovaného). Žalobkyně vyčíslila svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 1 912 Kč (prokázáno fakturami č. 916045363 a č.[Anonymizováno]916020241).

8. Žalobkyně dále uzavřela s žalovaným rozhodčí smlouvu ze dne 22. 1. 2016 (dále jen „rozhodčí smlouva“), ve které se strany dohodly, že veškeré spory o nároky vyplývající ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním z jmenovitě uvedených rozhodců, mezi nimiž je uveden též JUDr. [jméno FO] (prokázáno rozhodčí smlouvou). Rozhodce JUDr. [jméno FO] vydal dne 21. 11. 2016 rozhodčí nález, kterým žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 198 045 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 156 907 Kč od 19. 8. 2016 do zaplacení (prokázáno rozhodčím nálezem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 101 Rozh 6123/2016-7).

9. Rozhodce JUDr. [jméno FO] pro žalobkyni vyřizoval v roce 2010 až 2012 přes tisíc věcí ročně, v roce 2013 a 2014 dokonce přes 2 500 věcí ročně (prokázáno poskytnutou informací od Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 4. 2021). JUDr. [jméno FO] je přitom jedním ze zakladatelů [právnická osoba] (dále jen „rozhodčí společnost“) a zároveň společníkem s vkladem ve výši 70 000 Kč (prokázáno notářským zápisem [Anonymizováno] ze dne 14. 12. 2007). Rozhodčí společnost fakturovala žalobkyni jakožto odběrateli odměnu na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2010 o zajištění služeb rozhodců (prokázáno fakturou č. 12315 ze dne 28. 12. 2015).

10. Po žalovaném byla ke dni 2. 1. 2023 vymáhána částka 1 431 562 Kč, přičemž jistina dluhu tvořila pouhých 198 045 Kč (prokázáno výpisem z centrální evidence exekucí na žalovaného). Zdejší exekuční soud zastavil exekuci vedenou na žalovaného z titulu smlouvy s žalobkyní, neboť dospěl k závěru, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (prokázáno usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 15 EXE 1348/2017-220).

11. V období ledna roku 2016 činila průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých domácnostem v ČR na spotřebu s dobou fixace sazby ad 1 rok do 5 let včetně 11,23 % p. a. (prokázáno databází časových řad ARAD).

12. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná pro rozhodnutí ve věci podstatná skutková zjištění.

13. Soud z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu, na základě které mu bylo poskytnuta částka 45 000 Kč, přičemž žalovaný měl žalobkyni vrátit částku 160 734 Kč. Úroková sazba činila 157,27 % p. a. a smluvní pokuty za prodlení činily 8 % a 13 % z dlužné částky. Průměrná úroková sazba obdobných úvěrů činila k lednu 2016 11,23 % p. a. Žalovaný a žalobkyně uzavřeli též rozhodčí smlouvu, na základě níž byl vydán rozhodčí nález, který se následně stal exekučním titulem. Exekuce byla zastavená pro nepřípustnost, neboť smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

14. Soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ve světle zásady volného hodnocení důkazů soud z provedených listinných důkazů vyzdvihl zejména skutková zjištění plynoucí z připojeného exekučního spisu a podrobně podložený proces uzavírání nejen smlouvy, ale rovněž rozhodčí smlouvy.

15. Po právní stránce soud věc zhodnotil podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

17. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

19. Dle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Soud se v první řadě zabýval tím, zdali se v tomto sporu nejedná o překážku rei iudicatae, tzn. překážku věci pravomocně rozhodnuté, kterou by mohl založit pravomocný rozhodčí nález JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno]. V této souvislosti zdejší soud aplikoval závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, který se týkal exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % a součástí formulářově předtištěných všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na úvěrovaného dlužníka. Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce.

22. Aplikací výše uvedených závěrů Ústavního soudu na projednávaný případ lze tedy uzavřít, že rozhodce JUDr. [jméno FO] neměl v daném případě pravomoc věc projednávanou v tomto soudním řízení rozhodnout, neboť soud dospěl rovněž k závěru, že smlouva je zjevně nespravedlivá, když zavázala žalovaného za vypůjčených 45 000 Kč uhradit 160 734 Kč. Úroková sazba přitom činila 157,27 % p. a. Povinnosti žalovaného tak jsou ve zcela zjevném nepoměru k povinnostem žalobkyně, a proto vzhledem k výše uvedenému je nutné na smlouvu nahlížet jako na zjevně nespravedlivou.

23. Jelikož tedy soud nedospěl k závěru, že je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, zabýval se následně platností smlouvy o úvěru a platností rozhodčí smlouvy. V těchto dvou smlouvách totiž soud spatřuje jeden obchodní konstrukt, když obě smlouvy naplňují kritéria tzv. adhezních smluv, které se vyznačují tím, že jedna smluvní strana (v tomto případě žalobkyně) stanoví veškeré smluvní podmínky a druhá smluvní strana má pouze možnost smlouvu přijmout, nebo nepřijmout, bez skutečného vlivu na její obsah. Z procesu uzavírání smluv plyne, že rozhodčí smlouva nebyla s žalovaným individuálně projednána a neměl ani možnost ovlivnit výběr jmen rozhodců. K tomu vzal soud v potaz, že obě smlouvy i další související smluvní dokumenty byly podepsány ve stejný den a byly tak zcela evidentně provázané a jedna bez druhé by nebyla možná, což svědčí o charakteru rozhodčí smlouvy coby rozhodčí doložky.

24. Dle ustálené judikatury vyšších soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I.ÚS 3962/18) obecně platí, že v souvislosti s ustanoveními smluv, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, i to, že postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky, hrubé porušení smlouvy nebo podmínek je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.

25. Dovolací soud dále ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

26. K tomu zdejší soud uvádí, že dle statistik úrokových sazeb ČNB činila v lednu roku 2016, tj. v měsíci, kdy byla smlouva uzavřena, průměrná úroková sazba z korunových spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem 11,23 % p. a. V projednávaném případě byla ve smlouvě deklarovaná výpůjční úvěrová sazba 157,27 % p. a., tedy ve výši, která více než čtrnáctinásobně převyšuje hranici obvyklé sazby na trhu, přičemž celková dlužná částka je dramaticky navýšena ujednanými smluvními pokutami. Dramatické navýšení lze nejlépe demonstrovat na výpisu z exekucí na jméno žalovaného, kdy na žalovaném byla ke dni 2. 1. 2023 vymáhána částka 1 431 562 Kč, přičemž jistina dluhu tvořila pouhých 198 045 Kč. To vše v souvislosti s úvěrem, kterým mu byla zapůjčena částka 45 000 Kč. O nemravnosti smlouvy (a tedy její absolutní neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z.) není potřeba dalších důkazů.

27. Jen na okraj soud uvádí, že k absolutní neplatnosti smlouvy by dospěl i na základě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného před sjednáním smlouvy. Zde soud poukazuje na zjevné zkreslení čistých příjmů žalovaného od úvěrového poradce (zaměstnance žalobkyně), když ten po předložení čistých příjmů žalovaného za poslední čtvrtletí ve výši 12 099 Kč, 12 581 Kč a 17 131 Kč uvedl do hodnocení klienta jeho čistý měsíční příjem 16 500 Kč, nicméně průměr čistých příjmů za poslední čtvrtletí nedosahoval ani 14 000 Kč. Rovněž paušálně stanovené částky na nájemném (v případě žalovaného za služby, neboť bydlel ve vlastní nemovitosti), dopravě, výživném pro sebe a nezaopatřené dítě neodpovídali tehdejším běžným nákladům, které se tak zdají býti záměrně podhodnocenými, aby žalovaný dosáhl na předmětný úvěr.

28. Ačkoli soud uzavřel, že rozhodce neměl v daném případě pravomoc věc projednávanou v tomto soudním řízení rozhodnout, zabýval se též platností rozhodčí smlouvy jako celku. Jak soud uvedl výše, vnímá úvěrovou smlouvu a rozhodčí smlouvu jako jeden obchodní konstrukt, který je třeba hodnotit z hlediska souladu s dobrými mravy jako jeden celek (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 3962/18, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, se uplatní i na případy, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva, kterou lze obsahově a z hlediska jejího účelu považovat za rozhodčí doložku.

29. Uvedené smluvní ujednání, obsažená v adhezním způsobem sjednané smlouvě o úvěru a s ní související rozhodčí doložce (smlouvě), která měla ve svém komplexu umožňovat žalobkyni domáhat se po žalovaném mnohonásobku poskytnutého plnění, představují zjevné zneužití silnějšího postavení žalobkyně jako podnikatele a jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy dle § 580 o. z., a proto je třeba na celý obchodní konstrukt smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy hledět jako na právní jednání, které je absolutně neplatné dle § 588 o. z.

30. Vzhledem k tomu, že soud shledal úvěrovou i rozhodčí smlouvu absolutně neplatnými, zamítl žalobu co do částky 18 424,05 Kč (z toho co do částky 16 512,05 Kč na jistině pohledávky a co do částky 1 912 Kč na smluvní pokutě) včetně příslušenství.

31. Zbývalo tak posoudit, zdali má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu částky 45 000 Kč prokazatelně zaslané na účet žalovaného a částky 40 975,78 Kč, která byla žalovaným ať už v průběhu trvání smluvního závazku vůči žalobkyni či exekučního řízení zaplacena. Jelikož žalovaný podal námitku promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, zabýval se soud touto otázkou jako otázkou předběžnou.

32. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18) pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. Uvedený judikát dále rozvíjí nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, který stanoví, že jde například o případy, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje. S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.

33. K netransparentnosti přidělování věcí rozhodcům určeným v rozhodčí smlouvě se vyjádřil též Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 8. 8. 2019, č. j. 27 Co 135/2019-296, který uvedl, že v daném případě je významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce. Rozhodčí společnost sice nepoužívala označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale tak (skrytě) po dohodě s oprávněnou chovala. Jde o zjevné obcházení právní úpravy stálých rozhodčích soudů. Konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost, včetně JUDr. [Anonymizováno], byla v rozhodčí doložce uvedena jen naoko, rozhodně nešlo minimálně v této části doložky o pravdivé, přesné a úplné informace „o rozhodci“ nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, a o odměně „rozhodce“, což má za následek neplatnost této doložky. Povinnému bylo také zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost (a potažmo z její strany najímané rozhodce) klíčovým obchodním partnerem… Je zřejmé, že celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce.

34. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že došlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 45 000 Kč zaslala dne 26. 1. 2016, nicméně žaloba byla podána až dne 28. 6. 2023, tedy dlouho po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.).

35. Ačkoli otázku nastolenou v tomto řízení ohledně stavení promlčecí lhůty v průběhu rozhodčího řízení, které s ohledem na absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy nemělo nikdy proběhnout, a v průběhu exekučního řízení, když exekuce byla zastavena a tím exekuční řízení skončilo, nelze zodpovědět nahlédnutím do judikatury vyšších soudů, neboť tato daný specifický případ doposud neřešila, má soud za to, že uplatněním analogie výše uvedených judikátů nelze než dospět k závěru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení byl již promlčen, jelikož v době plynutí promlčecí lhůty nedošlo k jejímu stavení. Jak bylo zdejším soudem uvedeno výše, rozhodčí smlouvu soud shledal v rozporu s korektivem dobrých mravů, nadto ovšem je třeba podotknout, že zjevná netransparentnost zákulisních dohod mezi žalobkyní, rozhodčí společností a rozhodcem JUDr. [jméno FO], o nichž neměl žalovaný při uzavírání smluv ani tušení, nemohla způsobit stavení promlčecí lhůty v průběhu rozhodčího řízení, neboť toto nemělo vůbec proběhnout.

36. Soud tak zastává názor, že výše uvedená judikatura Ústavního soudu je použitelná i na daný případ, neboť smyslem této judikatury je princip zákazu zneužití práva, o které se v tomto případě bezesporu jedná. Ve zmiňovaných nálezech se sice jednalo o případ vědomosti o neplatné rozhodčí doložce z důvodu netransparentnosti určení rozhodců, nicméně smysl těchto nálezů je použitelný i v poměrech této věci, tj. zabránit takovému výkonu práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy nebo by představoval zneužití práva. Ze strany žalobkyně šlo zcela jednoznačně v případě sjednání úvěrové a rozhodčí smlouvy s žalovaným o snahu získat nepoctivě posílení jejího právního postavení. S takovým postupem nemůže být spjato stavení promlčecí doby nejen v rozhodčím řízení, ale ani v navazujícím exekučním řízení v důsledku vymáhání neplatného exekučního nálezu.

37. K námitce žalobkyně, která spatřuje rozpor s dobrými mravy v uplatnění námitky promlčení žalovaným soud uvádí, že za rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti. Stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku. Nadto soud podotýká, že z logiky věci nemůže být v námitce promlčení, tedy v uplatnění práva žalovaným, spatřována rozpornost s dobrými mravy 38. S ohledem na výše uvedené proto soud žalobu zamítl i co do práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v částce 4 024,22 Kč.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 229 Kč. Tyto náklady sestávají výhradně z nákladů na zastoupení žalovaného advokátem, které náleží odměna stanovená dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 448,27 Kč sestávající z částky 2 020 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepsání odvolání ze dne 2. 1. 2024, 3. vyjádření – replika ze dne 30. 4. 2024 a 4. účast na jednání dne 15. 8. 2024) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 280 Kč ve výši 1 949 Kč. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalovaného.

Poučení