15 Co 398/2024 - 285

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Adély Kaftanové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 22 448,27 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. srpna 2024 č. j. 8 C 168/2023-248 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku I. ohledně částky 4 024,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení a v nákladovém výroku II. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 327,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 20 536,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení a na zaplacení úroku ve výši 11,23 % p. a. z částky 20 536,27 Kč za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení a částky 1 912 Kč (výrok I.). Současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 11 229 Kč (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na úhradu plnění plynoucích ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [číslo] uzavřené dne 22. 1. 2016 mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalobci úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit (spolu s úrokem) ve 42 měsíčních splátkách po 3 827 Kč. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, byl mu úvěr „zesplatněn“. Předmětem řízení byl požadavek na vrácení jistiny úvěru ve výši 20 536,27 Kč, na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 12.1 „smluvních ujednání“ za prodlení s úhradou splátek č. 1, č. 5 a č. 6 ve výši 1 912 Kč celkem, na zaplacení smluveného úroku z neuhrazené jistiny ve výši standardní úvěrové sazby, tj. 11,23 % p. a. za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení (žalobkyně na žalovaném nežádala úrok ve smluvené výši, nýbrž úrok nižší) a na zaplacení úroku z prodlení z neuhrazené jistiny v zákonné výši za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení.

3. Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění: Účastníci podepsali shora označenou smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku ve 42 měsíčních splátkách po 3 827 Kč vrátit; úroková sazba činila 157,27 % p. a. a smluvní ujednání obsahovala kaskádu smluvních pokut (8 % z dlužné částky v případě prodlení se zaplacením splátky nebo její části o výše než 15 dnů po termínu splatnosti; smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné částky v případě prodlení o více než 30 dnů po termínu splatnosti; v případě prodlení s úhradou dvou splátek se stávají automaticky okamžitě splatné všechny doposud nesplatné závazky a vzniká nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky a smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den prodlení s úhradou „nové jistiny“). Průměrná úroková sazba běžných úvěrů činila v lednu 2016 11,23 % p. a. Žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy neposoudila úvěryschopnost žalovaného, v podkladech zkreslila jeho výdělky a pravidelné výdaje. Úvěr ve výši 45 000 Kč byl žalobkyní žalovanému dne 26. 1. 2016 poskytnut. Žalovaný uhradil první první splátku dne[Anonymizováno]31. 3. 2016 a následně požádal o odložení tří splátek z důvodu dočasné pracovní neschopnosti. Další plnění podle úvěrové smlouvy byla žalobkyní na žalovaném vymožena až v exekučním řízení (viz dále). Celkem žalobkyně od žalovaného získala částku 40 975,78 Kč. Spolu s úvěrovou smlouvou byla uzavřena Rozhodčí smlouva (ze dne 22. 1. 2016), v níž se strany dohodly, že veškeré spory a nároky vyplývající z úvěrové smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním z jmenovitě uvedených rozhodců, mezi nimiž byl též [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento rozhodce vydal k návrhu žalobkyně dne 21. 11. 2016 pod č. j. [spisová značka] rozhodčí nález, kterým žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako dlužné plnění ze smlouvy o revolvingovém úvěru částku 198 045 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 19. 9. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den z prodlení s úhradou částky 156 907 Kč za dobu od 19. 8. 2016 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 23 751,20 Kč. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla proti žalovanému vedena exekuce soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] (na základě pověření soudního exekutora, které vydal Obvodní soud pro [adresa] dne 28. 2. 2017 pod č. j. [spisová značka]). Soudní exekutor na žalovaném ke dni 2. 1. 2023 vymáhal částku 1 431 562 Kč. Exekuce byla k návrhu povinného zastavena usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 17. 5. 2023 č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2023 č. j. [spisová značka] (jímž bylo rozhodováno jen o odvolání oprávněné proti výroku o náhradě nákladů účastníků). Exekuční soud dovodil nepřípustnost exekuce dle ust. § 268 odst. 1, písm. h) o. s. ř. z důvodu neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru dané jednak tím, že oprávněná/žalobkyně řádně neposoudila schopnost spotřebitele (povinného/žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.) a dále tím, že se smlouva příčí dobrým mravům. Exekuční soud zhodnotil smluvní ujednání jako natolik výraznou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, že nelze uvažovat toliko o neplatnosti dílčích ustanovení smlouvy. Smluvený úrok označil za zjevně přemrštěný, neúnosný. Za zjevně nepřiměřené pokládal i ujednání o zaplacení řady smluvních pokut. Přihlédl i k tomu, že smlouva byla uzavřena adhezně, a uzavřel, že při jejím uzavření šlo o zjevné zneužití silnějšího postavení oprávněné/žalobkyně. Dále konstatoval, že exekuční titul – rozhodčí nález – byl vydán rozhodcem, který neměl pravomoc rozhodnout, neboť rozhodčí doložka byla neplatná ve smyslu závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] – neplatnost pro nemravnost plyne ze skutečnosti, že rozhodčí doložka nebyla s povinným individuálně projednána a povinný neměl možnost ovlivnit výběr jmen rozhodců v rozhodčí doložce, ve spojení s přemrštěnou výší smluveného úroku a smluvních pokut. Oprávněné/žalobkyni byla uložena povinnost nahradit povinnému/žalovanému náklady exekučního řízení včetně řízení odvolacího a povinnost uložit nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Jak (exekuční) soud I. stupně, tak soud odvolací dovodily, že zavinění na zastavení exekuce leží na oprávněné/žalobkyni, která exekuci zahájila na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodce, který rozhodčí nález vydal, neměl k jeho vydání pravomoc). Odvolací soud konstatoval, že úvěr byl poskytnut za podmínek, jejichž nemravnost plynula z (v té době již ustálené) judikatury, která oprávněné/žalobkyni jako profesionálovi v oblasti peněžních služeb musela být známa.

4. Soud I. stupně posoudil smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 26. 1. 2018 shodně jako exekuční soud (ve shora shrnutém) rozhodnutí o zastavení exekuce vedené žalobkyní coby oprávněnou proti žalovanému coby povinnému k vymožení mimo jiné týchž plnění, která byla žádána žalobou v této věci. Úvěrovou smlouvu shledal neplatnou ve smyslu ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s ust. § 576 o. z., neboť smlouva žalovaného zavazovala k výrazně nemravným plněním. Neplatnost smlouvy pak plyne i z nedostatečného posouzení úvěryschopnosti žalovaného před sjednáním úvěrové smlouvy. Ze závěru o absolutní neplatnosti (§ 588 o. z.) úvěrové smlouvy plyne, že žalobkyně nemá právo na žádné smluvené plnění. Protože však žalovaný od žalobkyně podle neplatné smlouvy získal 45 000 Kč a žalobkyně od žalovaného pouze 40 975,78 Kč, má žalobkyně proti žalovanému právo na zaplacení částky 4 024,22 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o. z. (a § 2993 o. z.). Soud I. stupně však toto právo shledal promlčeným - na základě námitky žalovaného (§ 610 odst. 1 o. z.) - a dovodil, že žalovaný není povinen žalobkyni plnit ani částku 4 024,22 Kč (§ 609 o. z.). Proto byla žaloba zcela zamítnuta.

5. Soud I. stupně konstatoval, že tříletá promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o. z.) začala plynout dne 26. 1. 2016, a to v souladu s ust. § 619 odst. 1 o. z. ve spojení s ust. § 621 o. z. (podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé; podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání). Promlčecí lhůta skončila uplynutím dne 26. 1. 2019 a žaloba v této věci pak byla podána až po jejím uplynutí dne 28. 6. 2023. V daném případě nedošlo ke stavení běhu promlčecí lhůty dle ust. § 648 o. z. (Uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.) ve spojení s ust. § 14 odst. 1 věta druhá zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a nepoužije se ust. § 16 zákona o rozhodčím řízení ve spojení se závěry judikatury Nejvyššího soudu vyjádřenými zejména v rozsudku ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 29 ICdo 41/2014, publikovaném pod č. 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení staví a obdobně ke stavení dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky – to platí v situaci, kdy je závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, přijat soudem v exekučním řízení, případně insolvenčním soudem v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky, aniž by takový rozhodčí nález byl formálně zrušen.

6. V posuzovaném případě je využitelná argumentace obsažená v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18 a ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19, podle které judikatorní pravidlo obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 (a sp. zn. 23 ICdo 19/2015) o stavení promlčecí lhůty neplatí v případě podání rozhodčí žaloby, které věřitel činí s vědomím neplatnosti rozhodčí smlouvy. K tomu dle soudu I. stupně došlo i v posuzovaném případě (byť skutkové okolnosti této věci nejsou zcela totožné s okolnostmi věcí projednávaných Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 998/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19). Stěžejní je, že i v tomto případě byla uzavřena absolutně neplatná rozhodčí smlouva a žalobkyně zahájila a vedla rozhodčí i exekuční řízení s vědomím této neplatnosti. Neplatnost rozhodčí smlouvy dovodil soud I. stupně ze spojitosti rozhodčí smlouvy s nemravnou úvěrovou smlouvou; využil přitom závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (o neplatnosti rozhodčí doložky obsažené v úvěrové smlouvě pro zjevnou nespravedlnost úvěrové smlouvy a s ní spojené rozhodčí doložky ve vztahu k běžnému klientovi úvěrové společnosti/spotřebiteli). V nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 3962/18 pak Ústavní soud konstatoval, že názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 (že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost rozhodčí doložky), se uplatní i na případy, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva, kterou lze obsahově i z hlediska jejího účelu považovat za rozhodčí doložku. Podle soudu I. stupně pak neplatnost rozhodčí doložky způsobila i zjevná netransparentnost zákulisních dohod mezi žalobkyní, [právnická osoba] a rozhodcem, který vydal rozhodčí nález v této věci, [tituly před jménem] [jméno FO] (soud I. stupně zjistil, že uvedený rozhodce pro žalobkyni vyřizoval v roce 2010-2012 přes 1000 věcí ročně, v roce 2013 a 2014 dokonce přes 2,5 tisíce věcí ročně; jde přitom o jednoho ze zakladatelů [právnická osoba], společníka této společnosti; uvedená soukromá společnost fakturovala žalobkyni jakožto odběrateli odměnu na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2010 o zajištění služeb rozhodců; o uvedených dohodách nemohl mít žalovaný při uzavírání úvěrové a rozhodčí smlouvy ani tušení). Soud I. stupně uzavřel, že ze strany žalobkyně šlo v případě sjednání úvěrové a rozhodčí smlouvy se žalovaným „o snahu získat nepoctivě posílení jejího právního postavení“.

7. Soud I. stupně konečně neshledal žalovaným uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy (jak žalobkyně navrhovala). Konstatoval, že za rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, ani pasivitu dlužníka při řešení závazku.

8. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně přiznal úspěšnému žalovanému proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce 11 229 Kč. Přiznaná částka představuje náklady právního zastoupení vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 4 úkony právní služby po 2 020 Kč (převzetí a příprava zastoupení; sepis odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 31. 10. 2023; sepis vyjádření ze dne 30. 4. 2024 a účast na jednání soudu I. stupně dne 15. 8. 2024) dle ust. § 7 a § 11 odst. 1, písm a), d), g) a k) vyhlášky, 4× paušální náhrada hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 1 949 Kč.

9. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním - v zamítavém výroku v části, kterou žalobkyni nebyl přiznán nárok na zaplacení částky 4 024,22 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení, a v navazujícím výroku o nákladech řízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadenou část rozsudku zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby napadenou část rozsudku změnil tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku s příslušenstvím. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný od poskytnutí úvěru sám uhradil pouze částku 3 827 Kč, v exekuci bylo následně vymoženo 37 148,78 Kč, celkem tedy zaplatil pouze 40 975,78 Kč. Po sedmi letech od poskytnutí finančních prostředků tak žalovaný zcela nevrátil ani poskytnutou jistinu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že existentní (podle soudu I. stupně) nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 024,22 Kč je promlčen. Podle žalobkyně z její strany nedošlo k žádnému zneužití procesních práv. Nárok byl žalobkyni řádně přiznán v rozhodčím řízení, kterému se žalovaný nijak nebránil. Žalovaný nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Exekučnímu návrhu žalobkyně exekuční soud vyhověl a pověřil exekutora vedením exekuce. Exekuce byla zastavena na návrh povinného (nyní žalovaného) až v roce 2023 a nyní projednávaná žaloba byla podána ve lhůtě do 30 dnů od právní moci usnesení o zastavení exekuce. Dle žalobkyně se v posuzovaném případě plně uplatní pravidlo dovozené v judikatuře Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014), podle kterého dochází ke stavení promlčení i tehdy, kdy je formálně vykonatelný rozhodčí nález v důsledku následného posouzení exekučním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá právní účinky. Soudem I. stupně akcentované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19 a sp. zn. II. ÚS 996/18 vylučují použití uvedeného pravidla jen pro případy rozhodčích doložek, resp. rozhodčích smluv, které neobsahují přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazují-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem (tedy rozhodčí doložky, které byly prohlášeny za neplatné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2011, jímž došlo ke sjednocení judikatury). Proto Ústavní soud v obou nálezech zdůrazňuje, že po 11. 5. 2011 poskytovatelé úvěru již neměli dané rozhodčí doložky žádným způsobem využívat. V posuzovaném případě však byl [tituly před jménem] [jméno FO] jmenovitě v samostatné rozhodčí smlouvě uveden a nešlo tedy o rozhodčí smlouvu označenou usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2011 za neplatnou. Jen o tzv. netransparentních rozhodčích doložkách ve smyslu zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak hovoří i další judikáty Ústavního soudu, které se zabývají otázkou promlčení (sp. zn. IV. ÚS 2524/16 a sp. zn. II. ÚS 1273/17).

10. I v případě promlčení nároku žalobkyně (na vydání bezdůvodného obohacení) však bylo na místě žalobě vyhovět (co do částky 4 024,22 Kč s příslušenstvím), neboť námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 a sp. zn. 25 Cdo 4223/2016 a Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 309/95 a sp. zn. I. ÚS 643/04.

11. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznil, že žalobkyně od samého počátku musela vědět, že smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 22. 1. 2016 včetně na ni navázané rozhodčí smlouvy, je absolutně neplatná, protože se příčí dobrým mravům, jakož i pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle žalovaného soud I. stupně zcela správně aplikoval názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19. V těchto nálezech Ústavní soud upřesnil, že k promlčení nedojde (při zahájení rozhodčího a následného exekučního řízení na základě rozhodčích smluv, které jsou až v exekučním řízení prohlášeny za nepřípustné) pouze u těch pohledávek, u nichž se věřitel nedopustil zneužití práva a byla-li uplatněna neplatná rozhodčí doložka a následně exekuce nařízena v době, kdy judikatura k neplatnosti rozhodčích doložek ještě nebyla sjednocena. I když se nálezy týkají jiného typu rozhodčích doložek, jsou závěry v nich vyjádřené aplikovatelné i na posuzovaný případ, kdy za „netransparentnost určení rozhodce“ je možné dosadit „neplatnost rozhodčí smlouvy pro rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy a pro neověření úvěryschopnosti“. Judikatura k nepřiměřené výši úrokové sazby je sjednocena již od roku 2004 a od počátku roku 2012 (sp. zn. I. ÚS 199/11) je sjednocena i judikatura k otázce dopadů absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a neposouzení úvěryschopnosti na jinak bezvadnou rozhodčí smlouvu. O neplatnosti smluv žalobkyně musela vědět již při jejich podpisu, neboť zásada dobrých mravů, princip poctivosti a ochrana spotřebitele nejsou v českém právním řádu ničím novým a překvapivým (takto se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 308/21 přímo ve vztahu k žalobkyni). V posuzovaném případě úroková sazba převýšila téměř 13× průměrnou úrokovou sazbu; povinnosti spotřebitele byly zajištěny celou sérií smluvních pokut; rozhodčí smlouva byla přímo navázána na úvěrovou smlouvu odporující dobrým mravům a tvořila s ní účelově a důmyslně promyšlený obchodní konstrukt. V posuzovaném případě žalobkyně nejenže řádně neověřila úvěryschopnost žalovaného, ale naopak s jeho příjmy a výdaji manipulovala tak, aby mohl být úvěr poskytnut (z podkladů vyžádaných od žalovaného vyplývaly zcela jiné částky, než které byly žalobkyní uvedeny jako průměrný měsíční příjem úvěrovaného, žalobkyně pak nijak nezjišťovala skutečné výdaje úvěrovaného a použila paušalizované, ničím nepodložené částky). Dle žalovaného je rozhodčí smlouva neplatná i sama o sobě. Rozhodčí nález byl ve skutečnosti vydán [právnická osoba], přičemž účelem existence této společnosti je pouze vydávání rozhodčích nálezů pro žalobkyni a její sesterskou společnost „[společnost]“. Rozhodčí smlouva rozhodně neobsahovala pravdivé, přesné a úplné informace o odměňování rozhodce a neobsahovala ani pravdivou informaci, že namísto rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] bude rozhodovat soukromá „rozhodčí“ společnost. Netransparentnost předmětného rozhodčího řízení je srovnatelná se situací, kterou posuzoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.

12. Dle žalovaného nelze tolerovat nemravné jednání žalobkyně, která se žalovaným uzavřela vědomě absolutně neplatnou smlouvu pro rozpor s dobrými mravy zajištěnou na ni navázanou rozhodčí smlouvou, aby se vyhnula soudnímu přezkumu, následně si nechala vydat rozhodčí nález přiznávající lichevní plnění, které vymáhala v exekuci, a poté, co byla exekuce soudem shledána protiprávní, uplatnila soudně nejprve plnění ve výši 22 448,27 Kč s příslušenstvím a až po neúspěchu (tj. v tomto odvolacím řízení) plnění ve výši 4 024,22 Kč, na které by za jiných okolností měla nárok. Pokud by námitka promlčení byla vyhodnocena jako nepodstatná, vedlo by to k absurdnímu závěru, že by se každý věřitel choval v rozporu s dobrými mravy, neboť v nejhorším případě by získal „pouze“ to, co mu skutečně po právu náleží. Námitka promlčení ze strany žalovaného pak rozhodně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, což plyne i z judikatury citované žalobkyní. Žalobkyně si uplynutí promlčecí lhůty zavinila a nepřiměřeně tvrdým by bylo přiznat žalobkyni nárok, který uplatňuje vůči žalovanému, nikoliv naopak.

13. Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném rozsahu, a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání důvodné není.

14. Soud I. stupně opatřil dostatek skutkových zjištění pro své rozhodnutí a jeho zjištění odpovídají obsahu provedených důkazů. Právní závěr soudu I. stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastníky dne 22. 1. 2016 je přiléhavý a odvolací soud k němu nemá co dodat, zvláště byla-li zcela shodně posouzena (ne)platnost smlouvy o revolvingovém úvěru v pravomocném rozhodnutí o zastavení exekuce vedené žalobkyní coby oprávněnou proti žalovanému coby povinnému k vymožení mimo jiné týchž plnění, která jsou předmětem tohoto řízení (§ 13 o. z.). Soud I. stupně tedy zcela správně dovodil existenci práva žalobkyně toliko na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 o. z. ve výši 4 024,22 Kč. Podle věty první tohoto ustanovení plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Správné je i posouzení promlčení tohoto práva (v situaci, kdy žalovaný promlčení namítl) včetně posouzení klíčové otázky, zda v posuzovaném případě došlo uplatněním tvrzených smluvních nároků žalobkyně v rozhodčím řízení a následně v exekučním řízení ke stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 648 o. z. za využití ust. § 14 odst. 1 a ust. § 16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a za využití závěrů výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 ICdo 41/2014).

15. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že v poměrech této věci jsou plně využitelné závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19. Ústavní soud v uvedených nálezech neprolamuje obecné pravidlo obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014 jen pro případy jednoho typu neplatných rozhodčích doložek, tj. rozhodčích doložek, které byly jako neplatné posouzeny ve sjednocujícím usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nýbrž konstatuje, že individuální okolností, která pravidlo prolamuje, je podání rozhodčí žaloby, které věřitel činí s vědomím neplatnosti rozhodčí doložky. Toto obecně vymezené východisko je v posuzovaném případě nepochybně naplněno a není tedy rozumný důvod pro jiný postup, než - v důsledku zneužití (procesního) práva ze strany žalobkyně - při posuzování promlčení nepřihlížet k jí zahájenému rozhodčímu řízení a navazujícímu exekučnímu řízení. V posuzovaném případě nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájila rozhodčí řízení, přestože musela být znalá rozhodné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek/smluv a zároveň si musela si být vědoma skutečnosti, že spolu s úvěrovou smlouvou byla uzavřena z pohledu judikatury problematická rozhodčí smlouva.

16. Úvěrová smlouva spolu s rozhodčí smlouvou byla uzavřena v lednu 2016, tedy nejméně po uplynutí 1 roku od přijetí nálezové judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12), která dovodila, že neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (jež je založen zjevnou nespravedlností smlouvy vycházející z toho, že u krátkodobého úvěru má celková celková splacená částka několikanásobně převyšovat částku půjčenou) má svůj odraz v nepoužitelnosti se smlouvou propojené rozhodčí doložky/smlouvy, ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce/smlouvě netrpí ústavněprávním deficitem.

17. Žalobkyni jako profesionálovi v oblasti poskytování právních služeb bylo nepochybně známo i dále citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, které využil při dovození neplatnosti předmětné rozhodčí smlouvy exekuční soud (ten přitom nepochyboval o vědomí žalobkyně o neplatnosti rozhodčí doložky, neboť tento fakt žalobkyni přičetl k tíži při rozhodování o náhradě nákladů zastavené exekuce). …Jakkoliv posuzování platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě bylo v judikatuře řešeno především v souvislosti s verifikací, zda taková doložka obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, případně zda neodkazuje na rozhodčí řád vydaný subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, neznamená to, že by předmětem posuzování platnosti rozhodčích doložek nemělo být důsledné posuzování dalších okolností, za kterých k uzavření doložky došlo … Pokud by spotřebitel neměl prakticky žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace by byla postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – chce-li dosáhnout poskytnutí určité půjčky, respektive úvěru – pouze jediná možnost, a to zcela bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak by stěží bylo možno hovořit o tom, že i za takto popsané skutkové a právní konstelace by byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoliv možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav podobný formulářovým smlouvám. Pak by se v takové situaci stěží mohlo jednat o kritéria, která souzní se smyslem a účelem shora vyložené právní úpravy a judikatury na úseku ochrany spotřebitele. … Dovolatelem tvrzené okolnosti o jeho gradující flagrantní insolventnosti, která úměrně tomu byla (musela být) známa podnikatelským subjektům, kteří v otázce poskytování a zabezpečení finančních prostředků s dovolatelem postupně jednali, jakož i tvrzení, že dovolatel musel přistoupit na zcela jednostranně smluvní podmínky konstruované žalovanou, do jisté míry zakládají opodstatněnou úvahu o případné neplatnosti rozhodčí doložky……… odvolací soud tedy pochybil, pokud se nezabýval otázkou neplatnosti předmětné rozhodčí doložky s ohledem na tvrzené skutečnosti dovolatelem.

18. Soud I. stupně konečně zcela správně neshledal námitku promlčení vznesenou žalovaným rozpornou s dobrými mravy. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba primárně dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je především skutečnost, že účastník uplatňující promlčení nárok marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 23 Cdo 1923/2020 a v něm citovaná rozhodnutí). Pokud k promlčení požadovaného nároku (nyní z titulu bezdůvodného obohacení) došlo zaviněným jednáním žalobkyně, která uplatnila nárok způsobem, jež je podle judikatury Ústavního soudu považován za zneužití práva, není základní předpoklad „legitimní obrany proti námitce promlčení“ naplněn (srovnej rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1923/2020).

19. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného závislého navazujícího výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.).

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal úspěšnému žalovanému proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Přiznaná částka 3 327,50 Kč představuje náklady na právní zastoupení vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 2× odměnu za úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 1 000 Kč dle ust. § 7 a § 11 odst. 1, písm. g) a k) vyhlášky, 1× paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (úkon vyjádření k odvolání), 1× paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2015 (úkon účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 577,50 Kč

Poučení