15 Co 240/2025 - 227

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 46 821,29 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 7. 2025, č. j. 41 C 232/2023-186, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění následovně: Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 39 202,60 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů řízení částku 40 972 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 18 170 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 39 202,60 Kč (výrok I.), žalobu co do částky 10 797,40 Kč, částky 1 548 Kč a požadovaného úrokového příslušenství zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti vyhovujícímu výroku I. a závislému výroku III., podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k promlčení nároku žalobkyně nedošlo, neboť nařízením exekuce se zastavil běh promlčecí lhůty. Odkázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 854/2019, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že je-li exekuce zastavena z důvodu neplatné rozhodčí doložky, nedojde k promlčení nároku věřitele, pokud byla žaloba podána bez zbytečného odkladu po pravomocném zastavení exekuce. Dále odkázal na nález ve věci sp. zn. II. ÚS 996/18, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě zastavení exekuce a uplatnění nároku věřitele soudně do 30 dnů od pravomocného zastavení exekuce nedojde k promlčení pouze v případě, že věřitel zahájil rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí doložky a zároveň se nejednalo o zneužití práva věřitele. S touto argumentací a odkazy žalovaného na judikaturu vyšších soudů se okresní soud přitom nepřípustně nevypořádal. Žalovaný pak zneužití práv žalobkyně jakožto věřitelky spatřuje v netransparentnosti rozhodčí doložky z důvodu existence smlouvy o zajištění služeb rozhodců, která rozhodčí smlouvu modifikuje v podstatných bodech, aniž by s její existencí byl žalovaný seznámen, dále v tom, že minimálně od roku 2012 musela žalobkyně vědět, že její smlouvy jsou absolutně neplatné, v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí doložka či smlouva a žalobkyně si musela být vědoma, že nemá k dispozici způsobilý exekuční titul, přesto se rozhodla na základě neplatné rozhodčí doložky zahájit v roce 2016 rozhodčí řízení. Za nesprávný pak žalovaný označil také závěr okresního soudu, že [právnická osoba] zajišťovala ekonomický servis rozhodců včetně výběru rozhodčích poplatků, což však neznamená, že by tato společnost sama vydávala rozhodčí nálezy, případně nějak ovlivňovala jejich obsah. Odkázal na notářské zápisy [jméno FO], notářky v [Anonymizováno], a [tituly před jménem] [jméno FO], notáře v [Anonymizováno], z roku 2007 a 2014, jimiž bylo prokázáno, že [právnická osoba] byla založena za účelem vedení rozhodčího řízení, nikoliv za účelem poskytování administrativních služeb rozhodcům. Jak vyplývá z plánů realizace odborné praxe, náplní práce jejich zaměstnanců byla kontrola důkazů, příprava podkladů k rozhodnutí, zpracování nadiktovaného rozhodnutí, přičemž tyto činnosti nelze označit za pouhé administrativní služby, ale za výkon samotného rozhodčího řízení. Odkázal také na dodatek č. 4 ke smlouvě o zajištění služeb rozhodců z 9. 3. 2018, v němž již nevystupují rozhodci, ale pouze [právnická osoba] a oprávněná žalobkyně. V tomto dodatku se dále smluvní strany dohodly, že odměna „rozhodčí společnosti“ za provedení revize trvání důvodů u přerušených rozhodčích řízení na základě požadavku „Účastníka“ bude činit v každém jednotlivém případě částku 125 Kč (bez zákonem stanovené DPH) za každé přerušené rozhodčí řízení, přičemž žalovaný nevidí logický důvod, proč by měla [právnická osoba] přezkoumávat trvání důvodů u přerušených řízení, když se jedná o odbornou právní činnost, kterou má vykonávat rozhodce a tím spíše za to inkasovat odměnu. Poukázal dále na to, že v roce 2016 rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] vydal 2 448 rozhodčích nálezů, ač podle své výpovědi věnoval rozhodčí činnosti pouze pracovní doby, což činí 10 hodin týdně a v takovém případě připadá 5,1 minut na jeden rozhodčí nález. V případě rozhodčích poplatků [právnická osoba] nebyla pouhým platebním místem, ale příjemcem těchto poplatků, což potvrdil rozhodce [jméno FO], když uvedl, že do jeho dispozice se rozhodčí poplatky nikdy nedostaly. Dále doplnil svou argumentaci tak, že žalobkyně zapůjčila žalovanému částku 50 000 Kč za úrok ve výši 152,34 % ročně a rozhodčím nálezem si nechala přiznat i smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z nové jistiny úvěru, což žalovaný označil za lichvu. Judikatura k nepřiměřené výši úrokové sazby byla sjednocena již od roku 2004, k otázce nemravnosti smluvních pokut a nutnosti zastavení exekuce odkázal na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12. Minimálně od roku 2012 tak žalobkyně musela vědět, že posuzovaná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, a pokud bude nařízena exekuce, může dojít k jejímu zastavení. Přesto si nechala vydat rozhodčí nález a vědomě vedla protiprávní exekuci. Současně poukázal na obsah rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 21. 3. 2024, č. j. 75 Co 21/2024-252, které argumentaci žalovaného reflektuje.

3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Nesouhlasila s námitkou promlčení vznesenou žalovaným. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 4460/2014 a 33 Cdo 3717/2017, z níž vyplývá, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu, neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Podala-li žalobkyně poté, co exekuce byla pravomocně skončena, žalobu bez zbytečného odkladu od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jíž uplatnila právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedošlo. Podle žalobkyně se obdobné závěry uplatní i na neplatnou rozhodčí doložku z důvodu neplatnosti celé úvěrové smlouvy, včetně rozhodčí doložky, která je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 854/2019 a 33 Cdo 5258/2016 lhůtu „bez zbytečného odkladu“ pro podání žaloby po pravomocném zastavení exekuce je nutno posoudit vždy s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu. V případě nároku žalobkyně z uzavřené smlouvy jde o zachování účinků podané žaloby, jedná se tedy o procesněprávní institut. Zdůraznila, že věřitelé se po změně judikatury při podání žaloby nedopustili žádného protiprávního jednání, uzavřeli s dlužníkem rozhodčí smlouvou, příp. rozhodčí doložku a úvěrovou smlouvu, která byla v dané době obvyklá a aprobovaná soudní praxí, a to až na úrovni Nejvyššího a Ústavního soudu, a následně svou pohledávku vymáhali standardním způsobem v rozhodčím řízení a v řízení exekučním. Zdůraznila, že v roce 2016, kdy byl vydán předmětný rozhodčí nález, obstály obdobné rozhodčí nálezy zcela bez problémů jak v řízeních o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zák. č. 216/1994 Sb., tak i v exekučních řízeních vedených na základě takových rozhodčích nálezů. Že se za několik let změní rozhodovací praxe soudů nikdo v té době nevěděl ani nepředpokládal. Pokud by následně žalobkyně jakožto oprávněná vyhodnotila věc jinak a sama exekuci zastavila, její nárok by byl promlčen. Je-li tedy exekuční řízení pravomocně zastaveno, je umožněno věřiteli, který po celou dobu vystupoval aktivně a o svou pohledávku se pečlivě staral, aby zachoval účinky podané žaloby. Žalobkyně tak nadále trvá na svém závěru, že k promlčení jí uplatněného nároku nedošlo, neboť podala žalobu u obecného soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce. Pokud pak žalovaný argumentuje nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 996/18, pak tato se vztahuje pouze na rozhodčí doložky, kde nebyl jmenovitě určen rozhodce. Zde však byla samostatná rozhodčí smlouva s přímým určením rozhodce. Tvrzení žalovaného ohledně zneužití práva jsou lichá. Rozhodčí smlouva byla transparentní, [tituly před jménem] [jméno FO] v ní byl jmenovitě uveden a on také vydal rozhodčí nález, jak popsal. Že předtím souhlasil se svým uvedením v rozhodčí smlouvě, není nic neobvyklého, naopak je zcela logické, že pokud má být někdo uveden v rozhodčí smlouvě, měl by s tím souhlasit. S argumentací žalovaného se přitom okresní soud dostatečně vypořádal. K tvrzením o [právnická osoba] je třeba uvést, z provedených důkazů vyplývá, že rozhodčí nález vydal rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný nezpochybňoval ani neprokazoval, že by rozhodce nevypracoval rozhodčí nález, uvedl toliko obecná tvrzení. Rozhodce byl přitom vyslechnut jako svědek. K činnosti této rozhodčí společnosti pak žalobkyně uvedla, že zajišťovala pro rozhodce pouze servisní (administrativní) činnost, přitom v rozhodčí smlouvě je výslovně uvedeno, že rozhodčí řízení v případě vyjmenovaných rozhodců se bude konat v sídle rozhodčí společnosti a že veškerá podání určena rozhodci budou účastníci rozhodčího řízení zasílat rozhodci na adresu této společnosti. Skutečnost, že rozhodčí společnost vykonávala pro rozhodce pouze servisní a administrativní činnosti, vyplývá z k důkazu provedeného rozhodčího spisu i z výslechu rozhodce. K tvrzení žalovaného o tom, že rozhodčí činnost fakticky vykonávala rozhodčí společnost jako zastřený stálý rozhodčí soud, žalobkyně uvedla, že i advokáti mají možnost vykonávat svou činnost jako společníci obchodních společností, kde prostřednictvím svých zaměstnanců činí řadu úkonů, stejně tak činí úkony i v soudních řízeních pověření zaměstnanci exekutorů nebo notářů. Nelze tedy vidět žádnou překážku v tom, aby si i rozhodci zřídili servisní organizaci, která bude pro ně zajišťovat jiné činnosti než samotnou rozhodovací činnost. Vztahy mezi rozhodci a rozhodčí společností jsou pak vztahy interními a žalobkyně ani nezná obsah případných dohod mezi nimi. V daném případě dle žalobkyně tedy rozhodce postupoval zcela legitimně a lze uzavřít, že rozhodčí nález řádně vydal. Že pak byl odepřen jeho výkon pro nepřiměřenost přiznaného plnění, jde na vrub změně judikatury.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a III., včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 1. 6. 2023 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 46 821,29 Kč s úrokovým příslušenstvím, a to z titulu uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 11. 9. 2015, č. [Anonymizováno], na základě které byla žalovanému dne 23. 9. 2015 vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka 50 000 Kč. Tento úvěr měl být žalovaným spolu s úrokem za jeho poskytnutí splacen v 18 měsíčních splátkách po 5 342 Kč počínaje měsícem říjnem 2015. Žalovaný uhradil žalobkyni dne 30. 10. 2015 částku 5 342 Kč a dne 22. 2. 2018 částku 5 455,40 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. V řízení pak žalobkyně uplatnila pohledávku na jistině úvěru v částce 45 273,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 2. 2018 do zaplacení a obvyklým smluvním úrokem ve výši 11,82 % ročně z této částky za téže období. Dále se domáhala úhrady sjednaných smluvních pokut za prodlení s úhradou splátky o více než 15 dnů ve výši 8 % z výše splátky a při prodlení o více než 30 dnů ve výši 13 % z výše splátky, přičemž za prodlení s úhradou splátky č. 2 ve výši 5 342 Kč byla uplatněna jak smluvní pokuta ve výši 427,36 Kč, tak i smluvní pokuta ve výši 694,46 Kč. Za prodlení s úhradou splátky č. 3 byla uplatněna pouze smluvní pokuta ve výši 427,36 Kč. Celkem tak smluvní pokuty po zaokrouhlení na celé koruny dolů činí částku 1 548 Kč a byly žalovanému vyúčtovány penalizačními fakturami. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky dle § 142a o. s. ř. vyzván dne 1. 2. 2016, kdy mu byla odeslána předžalobní výzva k úhradě dluhu.

6. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že proti němu byla pro vymožení pohledávky žalobkyně vedena exekuce soudním exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. 108 EX 05122/16, a to na základě nezpůsobilého exekučního titulu, nicotného rozhodčího nálezu, č. j. [Anonymizováno], rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO]. Exekuce byla zastavena pro nepřípustnost dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 29 EXE 3414/2016-82, ze dne 4. 5. 2023. Exekuční soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 11. 9. 2015 pro její rozpor s dobrými mravy, nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález, i nepřiměřenost žalobcem požadovaného a rozhodcem přisouzeného plnění, neboť ve smlouvě o úvěru byla úroková sazba neplatně sjednána v rozporu s dobrými mravy, což platí také o výši smluvních pokut v částce 1 548 Kč, když z usnesení exekučního soudu současně vyplývá, že i smluvní pokuty uvedené v neplatné smlouvě o úvěru představují nepřiměřená smluvní ujednání. Dále žalovaný namítal, že žalobkyni uhradil celkem částky 5 342 Kč a 5 455,40 Kč, výsledná dlužná jistina úvěru proto činí 39 202,60 Kč. Současně žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobkyně. Upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1784/22-167 ze dne 26. 1. 2023 ve věci, v níž jako účastník vystupovala žalobkyně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byla-li exekuce zastavena z jiného důvodu než pro neplatnost rozhodčí smlouvy či doložky pro její netransparentnost, např. pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, a nedošlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu postupem podle ust. § 31 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak rozhodčí nález má stálé účinky pravomocného rozhodnutí. I v případě žalovaného byla exekuce zastavena mimo jiné z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, rozhodčí nález však zrušen nebyl ani nebyla žalobcem podána žaloba na jeho zrušení. Projednání věci proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalovaný dále kromě neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy namítal, že žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. I z tohoto důvodu je úvěrová smlouva sama o sobě neplatná. Neplatnost smlouvy ale nebyla jediným důvodem, proč žalovaný žádal o zastavení exekuce. Dle rozhodčí smlouvy měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento rozhodce však spor nikdy nerozhodoval, ve skutečnosti jej rozhodovala [právnická osoba], IČO [IČO]. K tomu žalovaný argumentoval shodně jako v podaném odvolání. Zdůraznil tak, že [právnická osoba] neměla pravomoc rozhodovat, neboť se jednalo o rozhodčí soud nezřízený zákonem, jak konstatoval např. i Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 16. 4. 2019, č. j. 17 Co 23/2019-187.

7. Okresní soud provedl důkaz listinami předloženými účastníky, exekučním spisem i výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO], rozhodce, a na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný pouze částečně. Předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 580 o. z. pro rozpor s dobrými mravy, když úroková sazba převyšovala několikanásobně průměrnou úrokovou sazbu pohybující se v době uzavření smlouvy okolo 12 % ročně. Z uvedených důvodů okresní soud zamítl nárok žalobkyně v rozsahu, v němž se domáhala zaplacení úroků a smluvní pokuty, a uplatněný nárok považoval za důvodný pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2993 o. z. ve výši nesplacené jistiny úvěru v částce 39 202,60 Kč, jejíž splatnost stanovil svým rozhodnutím tak, že prodlení žalovaného počne teprve tehdy, nebude-li plnit v jím určené lhůtě. S námitkou žalovaného, že jde o věc rozsouzenou, neboť rozhodčí nález nebyl zrušen, se neztotožnil, neboť vydaný rozhodčí nález byl v exekučním řízení shledán nezpůsobilým exekučním titulem a netvoří tak překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 854/2019. K námitce žalovaného o promlčení nároku žalobkyně pak vyložil, že exekuční řízení zastavilo běh promlčecí doby, jak stanoví i rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 854/2019. Žalobkyně podala žalobu v této věci dne 1. 6. 2023, tedy neprodleně po skončení exekučního řízení dne 25. 5. 2023. Dále uvedl, že nepovažuje rozhodčí nález [tituly před jménem] [jméno FO] za nulitní akt, který by nestavěl běh promlčecí doby, jak se domnívá žalovaný. Skutečnost, že rozhodce byl ekonomicky závislý na [právnická osoba], jak tvrdí a prokazuje žalovaný, nezpůsobuje dle názoru okresního soudu nicotnost rozhodčího nálezu. Ze samotné skutečnosti, že [právnická osoba] zajišťovala ekonomický servis rozhodců, včetně výběru rozhodčích poplatků, nelze dovodit, že by tato společnost sama vydávala rozhodčí nálezy, případně nějak ovlivňovala jejich obsah. Za vlastní rozhodovací proces vždy odpovídal samotný rozhodce, jak vypověděl [tituly před jménem] [jméno FO] jako svědek před soudem a jak je uvedeno ve smlouvě o poskytování rozhodčích služeb uzavřené mezi žalobkyní, společností [právnická osoba], a rozhodci. Okresní soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni toliko částku 39 202,60 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť každý z nich měl ve věci úspěch pouze částečný.

8. Odvolací soud postupem dle § 129 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o revolvingovém úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 11. 9. 2015, včetně oznámení o schválení úvěru ze dne 24. 9. 2015 a smluvních ujednání [Anonymizováno] ze dne 11. 9. 2015, přehledem úrokových sazeb ČNB ARAD, rozhodčí smlouvou ze dne 11. 9. 2015, pracovní smlouvou žalovaného ze dne 27. 10. 2014, výplatními lístky žalovaného za měsíce červen a červenec 2015, hodnocením klienta z 23. 9. 2015, spisem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 29 EXE 3414/2016 a rozhodčím spisem rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. [Anonymizováno] a konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud doplnil, jak bude uvedeno níže.

9. Po provedeném dokazování považuje odvolací soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 11. 9. 2015 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalobkyně jako věřitel žalovanému výplatou na jeho bankovní účet dne 23. 9. 2015 částku 50 000 Kč, a to za sjednaný úrok ve výši 152,34 % ročně a s RPSN ve výši 152,33 % ročně, který se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni v 18 měsíčních splátkách po 5 342 Kč počínaje měsícem říjnem 2015. Před uzavřením smlouvy žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného k jeho osobním a majetkovým poměrům z pracovní smlouvy žalovaného a jeho výplatních lístků za měsíce červen a červenec 2015 zjistila, že pravidelný měsíční čistý příjem žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy činil částku 20 113 Kč. Z údajů sdělených žalovaným a uvedených v hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný je svobodný, vyučen a bydlel v pronajatém bytě. Pokud jde o výdaje, sdělil, že splácí půjčky ve splátkách po 967 Kč měsíčně, má další výdaje na nájemné, inkaso, dopravu a „ostatní“ v částce 4 000 Kč měsíčně. Dále byla zohledněna částka 3 800 Kč s údajem „úvěrovaný + manželka (partnerka)“, výdaje byly uvedeny celkem v částce 8 767 Kč a volné zdroje v částce 11 346 Kč. Pokud měl být k posouzení úvěruschopnosti rovněž předložen výpis z bankovního účtu žalovaného, tento v řízení doložen nebyl. Dne 24. 9. 2015 vyhotovila žalobkyně oznámení o schválení úvěru adresované žalovanému. Dne 11. 9. 2015, v den uzavření úvěrové smlouvy, byla dále mezi účastníky uzavřena rozhodčí smlouva, v jejímž článku I. a II. se smluvní strany dohodly, že veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 11. 9. 2015, č. [Anonymizováno], či v souvislosti s ní či na základě uvedeného návrhu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru (včetně sporů z Dohody o podmínkách konsolidace dluhu Úvěrovaného, pokud byla uzavřena, a včetně sporů ze zajištění dluhu z této SRÚ, nebo v souvislosti či v návaznosti na SRÚ), budou dle zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v platném znění rozhodovány v rozhodčím řízení, a to dle sjednaných pravidel rozhodčího řízení. V článku 3.3. byla uvedena jména 13 rozhodců s tím, že dle článku 3.2. se rozhodčí řízení zahajuje podáním žaloby konkrétnímu rozhodci uvedenému v bodě 3.3. této rozhodčí smlouvy. Mezi rozhodci byl uveden i [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že v případě rozhodování sporu tímto rozhodcem se rozhodčí řízení bude konat v sídle společnosti [právnická osoba] Podle shodných tvrzení obou stran žalovaný na úhradu předmětné úvěrové smlouvy zaplatil dne 30. 10. 2015 částku 5 342 Kč a dále dne 22. 2. 2018 částku 5 455,40 Kč. Podle obsahu návrhu na zahájení rozhodčího řízení ze dne 19. 2. 2016 došlo s ohledem na skutečnost, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátky poskytnutého úvěru o délce 60 dnů, k zesplatnění poskytnutého úvěru dne 17. 1. 2016. Návrh na zahájení rozhodčího řízení byl rozhodci [tituly před jménem] [jméno FO] podán dne 19. 2. 2016. V rozhodčím řízení bylo dne 12. 4. 2016 rozhodnuto rozhodčím nálezem, č. j. [Anonymizováno], kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 115 065 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 19. 2. 2016 do zaplacení a se smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 90 814 Kč od 19. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.) a zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů rozhodčího řízení částku 15 716,80 Kč (výrok II.). Podle tohoto rozhodčího nálezu pak byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 6. 2016, č. j. 29 EXE 3414/2016-9, vedením exekuce pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Exekuce byla usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 5. 2023, č. j. 29 EXE 3414/2016-82, které nabylo právní moci dne 25. 5. 2023, zastavena dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když exekuční soud dospěl k závěru o nezpůsobilosti exekučního titulu k vymáhání pro zcela zjevný nesoulad rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele. Podle žalobkyní předloženého exportu ze systému ČNB ARAD činila k datu 31. 8. 2015 obvyklá úroková sazba požadovaná za krátkodobé úvěry 12,61 % ročně a ke dni 30. 9. 2015 pak 12,11 % ročně.

10. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že projednání předmětné věci nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. § 159a o. s. ř. v podobě pravomocného rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 12. 4. 2016, č. j. [Anonymizováno].

11. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2016 (s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 92/2013), přijal a odůvodnil závěr, že nejde o překážku věci rozhodnuté (rozsouzené), jestliže o stejné věci týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/2013, či ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15. Současně platí, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jím předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017). V nálezu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/22, na který odkazoval žalovaný, Ústavní soud uvedl, že „obecné soudy ve svých rozhodnutích poukazují mimo jiné na to, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související. K uvedenému lze konstatovat, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými. Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu.“.

12. Pokud shora označeným usnesením byla exekuce zastavena pro nezpůsobilý exekuční titul, jenž byl vydán na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy pro nemravnost, nemůže takovýto nezpůsobilý rozhodčí nález zakládat překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ust. § 159a odst. 4 o. s. ř. bez ohledu na skutečnost, že formálně nedošlo k jeho zrušení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 546/2024).

13. Současně odvolací soud souhlasí se soudem okresním i v závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastníky dne 11. 9. 2015 ve smyslu ust. § 580 odst. 1 a § 576 o. z., neboť smlouva žalovaného zavazovala k výrazně nemravnému plnění, zejména pak v části výpůjční úrokové sazby úvěru sjednané ve výši 152,34 % ročně, která více než 12násobně převyšovala obvyklou úrokovou sazbu ke dni 30. 9. 2015 ve výši 12,11 %. Takto sjednaný úrok považuje odvolací soud za lichevní ve smyslu ust. § 1796 o. z. s tím, že žalobkyně při uzavření smlouvy zneužila nejméně nezkušenosti žalovaného, který se zavázal zaplatit žalobkyni úrok tak významně převyšující obvyklou úrokovou sazbu požadovanou jinými věřiteli v době uzavření předmětné smlouvy, což by žalovaný jistě neučinil, pokud by relevantní informace a zkušenosti měl, nebyl-li by současně v těžké životní situaci.

14. Současně má odvolací soud ve smyslu ust. § 576 o. z. za to, že ujednání o úroku jakožto ceně peněz není možno oddělit od zbývající části úvěrové smlouvy a zachovat tak její platnost, nebo, jak je mu známo z úřední činnosti, žalobkyně v posuzovaném období roku 2015 poskytovala spotřebitelské úvěry toliko za takto vysoký úrok a nelze tedy předpokládat, že by žalovanému poskytla úvěr i za úrok obvyklý. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2015, podle kterého se za nepřiměřený považuje „úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Zbývá dodat, že k závěru o nemravném plnění přiznaném žalobkyni podle posuzované úvěrové smlouvy shora označeným rozhodčím nálezem dospěl také exekuční soud, přičemž se uplatní zásada zakotvená v ust. § 13 o. z., podle níž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

15. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dospívá k dalšímu důvodu neplatnosti posuzované úvěrové smlouvy, a to pro porušení povinnosti úvěrující s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, s nímž smlouvu uzavírá, dle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2015 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění zák. č. 43/2013 Sb., jemuž posuzovaná úvěrová smlouva podléhá, když jejím předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení.

16. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

17. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil.

18. Podle obsahu tvrzení a důkazů, které k otázce posouzení úvěruschopnosti žalobkyně v řízení snesla, byly zejména výdaje žalovaného posuzovány toliko na základě údajů jím sdělených, případně údajů o životním minimu. Tyto údaje nebyly dále ověřovány, což je markantní zejména v případě uváděných výdajů žalovaného nejen na bydlení zahrnujících nájem, inkasní poplatky, ale současně i další výdaje – dopravu do zaměstnání apod., které byly zohledněny toliko částkou 4 000 Kč a jenž v případě, že žalovaný měl bydlet v nájemním bytě, zcela neodpovídají realitě, a to i v podmínkách roku 2015. Přesto se žalovaný smlouvou zavazoval ke splátkám úvěru, jež přesahovaly jeho celkových příjmů. Již na základě těchto zjištění lze tedy učinit závěr, že žalobkyně před uzavřením předmětném úvěrové smlouvy s odbornou péčí neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ, přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy dle uvedeného zákonného ustanovení s tím, že se jedná o neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 580 a 588 o. z.

19. Mimo samotnou úvěrovou smlouvu považuje odvolací soud za absolutně neplatnou také rozhodčí smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 11. 9. 2015. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 4084/12), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje i neplatnost rozhodčí doložky, což platí zejména v případech, kdy jsou úvěrová i rozhodčí smlouva uzavřeny ve stejný den a vzájemně provázány tak, že jedna bez druhé ztrácí své opodstatnění a smysl. V nálezu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 3962/18, pak Ústavní soud deklaroval, že obecné soudy musí v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena řádná rozhodčí smlouva, a to jak rozhodčí doložka, tak smlouva o rozhodci, a zda vůbec měli rozhodci pravomoc rozhodčí nález vydat. Názor Ústavního soudu, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, se uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva, kterou lze obsahově a z hlediska jejího účelu považovat za rozhodčí doložku.

20. Nebyla-li úvěrová smlouva mezi účastníky uzavřena platně, ve smyslu ust. § 2993 o. z. vznikl žalobkyni toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi plněním žalobkyní žalovanému poskytnutým v částce 50 000 Kč a částkami žalovaným na neplatně uzavřenou smlouvu zaplacenými ve výši 5 342 Kč a 5 455,40 Kč. Okresní soud tak dovodil, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 39 202,60 Kč, když jako nedůvodnou posoudil žalovaným vznesenou námitku promlčení.

21. Tento závěr okresního soudu však odvolací soud nesdílí.

22. Promlčecí doba se staví (přestává běžet), pokud strana, vůči níž se právo promlčuje, učiní jakýkoliv úkon k zahájení soudního nebo rozhodčího řízení nebo uplatní svoje právo v řízení již zahájeném, takovým úkonem je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu žaloba, popř. rozhodčí žaloba, jíž se zahajuje nalézací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003). K otázce stavení běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, vyjádřil tak, že k němu dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. V rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že „v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl (podle následného posouzení exekučním soudem nebo jako v tomto případě insolvenčním soudem) označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce.“. Jinak řečeno, „pokud exekuční soud v exekučním řízení, popřípadě insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároku z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“. Pokud formálně nezrušený rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá v exekučním řízení žádné právní účinky, pak věřitel „nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zák. č. 216/1994 Sb.“. V rozsudku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, Nejvyšší soud dovodil, že podá-li věřitel poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatnil právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedošlo.

23. Současně však Ústavní soud v nálezech ve věcech sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19 vyslovil, že k promlčení nedojde (při zahájení rozhodčího a následného exekučního řízení na základě rozhodčích smluv, které jsou až v exekučním řízení prohlášeny za nepřípustné) pouze u těch pohledávek, u nichž se věřitel nedopustil zneužití práva a byla-li uplatněna neplatná rozhodčí doložka a následně exekuce nařízena v době, kdy judikatura k neplatnosti rozhodčích doložek ještě nebyla sjednocena. I když se nálezy týkají jiného typu rozhodčích doložek, jsou závěry v nich vyjádřené dle názoru odvolacího soudu aplikovatelné i na posuzovaný případ, kdy za „netransparentnost určení rozhodce“ je možno dosadit „neplatnost rozhodčí smlouvy pro rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy a pro neověření úvěruschopnosti“. Lze tak dospět k závěru, že Ústavní soud v uvedených nálezech neprolamuje obecné pravidlo obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014 jen pro případy jednoho typu neplatných rozhodčích doložek (tj. rozhodčích doložek, které byly jako neplatné posouzeny ve sjednocujícím usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), nýbrž konstatuje, že individuální okolnost, která pravidlo prolamuje, je podání rozhodčí žaloby, které věřitel činí s vědomím neplatnosti rozhodčí doložky.

24. V posuzovaném případě byla předmětná úvěrová smlouva uzavřena v září 2015. K zahájení rozhodčího řízení došlo v únoru 2016 a k vymáhání povinnosti přiznané rozhodčím nálezem exekucí pak v červnu 2016, a to po uplynutí více než jednoho roku od přijetí nálezové judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12), která dovodila, že neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (jenž je založen zjevnou nespravedlností smlouvy vycházející z toho, že u krátkodobého úvěru má celková splacená částka několikanásobně převyšovat částku půjčenou), má svůj odraz v nepoužitelnosti se smlouvou propojené rozhodčí doložky, ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavněprávním deficitem. Ač Ústavní soud následně teprve v nálezu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 3962/18, deklaroval, že závěr o tom, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, se uplatní i na případ, že je zde samostatná rozhodčí smlouva, jednalo se dle názoru odvolacího soudu o závěr zcela logický s tím, že po vydání nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 4084/12 nemohla mít žalobkyně ani jiný profesionál v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům žádné pochybnosti o tom, že se uplatní také na samostatně uzavřené rozhodčí smlouvy, když neexistuje žádný důvod, pro který by měly mít rozhodčí doložky vtělené do obsahu úvěrových smluv jiný režim než samostatně uzavřená smlouva o rozhodčím řízení s úvěrovou smlouvou provázaná.

25. Za dané situace přistoupila-li žalobkyně přesto k uplatnění a vymáhání nároků z posuzované úvěrové smlouvy formou rozhodčího řízení a následné exekuci vydaného rozhodčího nálezu poté, co došlo ke sjednocení judikatury v otázce posuzování nemravnosti úvěrových smluv se sjednanými úroky mnohonásobně převyšujícími běžnou úrokovou sazbu, včetně neplatnosti s úvěrovou smlouvou provázaných rozhodčích smluv, zneužila svých procesních práv na úkor druhé smluvní strany, žalovaného spotřebitele, což má za následek, že podáním rozhodčí žaloby a vymáháním plnění přisouzených rozhodčím nálezem v exekučním řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby v trvání tří let (§ 629 odst. 1 o. z.) a promlčecí doba, která počala běžet dne 18. 1. 2016 (od data zesplatnění úvěru dne 17. 1. 2016), marně uplynula k datu 17. 1. 2019. Pokud žalobkyně v této věci podala žalobu až dne 1. 6. 2023, učinila tak již zjevně po uplynutí promlčecí doby a jejímu nároku nebylo dle § 609 o. z. možno vyhovět.

26. K námitce žalobkyně uplatněné v průběhu odvolacího řízení o tom, že sama nebyla oprávněna iniciovat zastavení exekučního řízení, neboť by své právo řádně nevymáhala, odvolací soud uvádí, že bez ohledu na průběhu exekučního řízení žalobkyni ničeho nebránilo podat žalobu na přisouzení plnění z úvěrové smlouvy u obecného soudu, jak to učinila až žalobou v projednávané věci, a to před uplynutím promlčecí doby, s tím, že soud by si jako předběžnou otázku posoudil, zda pro toto řízení je či není naplněna překážka věci pravomocně rozsouzené na základě exekuovaného rozhodčího nálezu. Žalobkyně, ač věděla, že se na její úvěrové smlouvy pro nemravnost hledí jako na neplatné, se dle názoru odvolacího soudu rozhodla obejít posouzení svých nároků v řízení před obecnými soudy, podala žalobu k rozhodci a je povinna nést následky svého rozhodnutí v podobě závěru o promlčení svého nároku, který nebyl řádně vymáhán v tříleté promlčecí době.

27. Odvolací soud nad rámec shora uvedeného dále uvádí, že ke shodným závěrům o promlčení nároku žalobkyně vycházejícím ze stejných skutkových okolností dospěly soudy již opakovaně, a to nikoliv pouze v řízení, na které poukázal žalovaný ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 25 Co 21/2024, ale rovněž např. také v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 398/2024-285, přičemž žalobkyně uvedená rozhodnutí odvolacích soudů podle aplikace infoSoud dovoláním nenapadla.

28. Současně žalovaným vznesenou námitku promlčení odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ve smyslu ust. § 580 o. z. či jako projev šikanózního výkonu práva ve smyslu ust. § 2 o. s. ř.

29. K tomu odvolací soud poukazuje na judikaturu vyšších soudů, podle které dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatněného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy i použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásad do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 33 Cdo 694/2001, či nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, či ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že v projednávané věci neshledal žádné výjimečné okolnosti svědčící o nemravnosti námitky promlčení vznesené žalovaným, když skutečnost, že dlužníci nezaplatili svůj dluh na základě přiznaného nároku ani v průběhu exekučního řízení, není z hlediska promlčení nároku ničím výjimečným.

30. Dospěl-li odvolací soud, jak shora uvedeno, k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu s ní provázané neplatnosti úvěrové smlouvy, z důvodu nadbytečnosti se již nezabýval námitkami žalovaného o neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu netransparentního určení rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho vztahu k [právnická osoba]

31. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně zcela úspěšnému žalovanému přiznal na náhradě nákladů tohoto řízení částku 40 972 Kč sestávající z náhrady nákladů na právní zastoupení žalovaného u 7 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastupování, sepis odporu, sepis podání ve věci samé ze dne 13. 5. 2024 a 30. 6. 2025, účast u jednání okresního soudu ve dnech 30. 7. 2024 a 2. 7. 2025 a účast u výslechu svědka u dožádaného Okresního soudu v [adresa] dne 24. 2. 2025) po 2 980 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g), bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady odměny za další úkon právní služby, a to sepis otázek svědkovi ze dne 16. 12. 2024 honorovaný sazby odměny advokátem zastoupeného účastníka, tj. částkou 1 490 Kč [§ 11 odst. 2 písm. a), odst. 3, § 7 bod 5 advokátního tarifu], z náhrady paušálních výdajů k pěti úkonům právní služby provedeným v roce 2024 v částce 300 Kč za úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024) a u třech úkonů právní služby provedených v roce 2025 s náhradou paušálních výdajů v částce po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025), z náhrady cestovních výdajů zástupkyně žalovaného k jednání okresního soudu dne 30. 7. 2024 vlakem z [Anonymizováno] do Frýdku-Místku a zpět v ceně 1 079 Kč a náhradě za čas strávený na této cestě v rozsahu 18 půlhodin po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024), z náhrady cestovních výdajů zástupkyně žalobkyně k jednání okresního soudu dne 2. 7. 2025 osobním vozidlem tov. zn. [Anonymizováno], s kombinovanou spotřebou 6,4 l benzinu Natural/100 km, v ceně pohonných hmot dle vyhl. č. 475/2024 Sb. ve výši 35,80 Kč/1 l benzinu a náhradě za opotřebení ve výši 5,80 Kč/1 ujetý km, při ujetí celkem 736 km k cestě v obou směrech, v částce 5 955 Kč a náhradě za promeškaný čas strávený na této cestě v rozsahu 16 půlhodin po 150 Kč (§ 14 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025), z náhrady cestovních výdajů zástupkyně žalovaného k výslechu svědka u dožádaného Okresního soudu v [adresa] dne 24. 2. 2025 stejným vozidlem na trase [Anonymizováno]-Pardubice a zpět při ujetí celkem 244 km v obou směrech, náhrada cestovních výdajů celkem ve výši 1 974 Kč a náhrada za promeškaný čas strávený na této cestě v rozsahu 8 půlhodin po 150 Kč ve výši 1 200 Kč (§ 14 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a z náhrady hotových výdajů zástupkyně žalovaného za ubytování ve Frýdku-Místku z 29. 7. 2024 do 30. 7. 2024 v částce 1 364 Kč.

32. I v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný a dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mu odvolací soud přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 18 170 Kč sestávající z náhrady odměny za právní zastoupení žalovaného u třech úkonů právní služby (sepis odvolání, sepis vyjádření ve věci samé dne 8. 12. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne 11. 12. 2025) z punkta 39 202,60 Kč v částce 2 700 Kč za jeden úkon právní služby [§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5 advokátního tarifu], z náhrady paušálních výdajů zástupkyně žalovaného k uvedeným třem úkonům právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a z náhrady cestovních výdajů zástupkyně žalovaného k jednání odvolacího soudu stejným vozidlem, které bylo použito k cestám v řízení před okresním soudem, na trase [Anonymizováno]-Ostrava a zpět při ujetí celkem 744 km v částce 6 020 Kč a dále z náhrady za promeškaný čas strávený na této cestě v rozsahu 18 půlhodin po 150 Kč ve výši 2 700 Kč (§ 14 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025). Další náklady řízení žalovaný neúčtoval, odvolací soud má tak za to, že se jejich náhrady vzdal.

33. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které by procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.

Poučení