8 C 184/2020-63

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Rendy a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Pavla Telce ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 11. 2020, č. j. 8 C 184/2020-31, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. v napadeném rozsahu, tedy ohledně částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka] a ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení pro částku [částka] a úrok z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.) a v celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení a dále částky [částka] a úroku ve výši 76,26 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, max. však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že sporná smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) mezi účastníky dne [datum] je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 588 odst. 1 o. z., když žalobkyně řádně neprovedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly při běžném a povrchním pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele s kladným výsledkem zkoumána byla Dle okresního soudu již z hodnocení klienta je zjevné, že žadatel o úvěr na rodičovské dovolené se 3 nezletilými dětmi ve společné domácnosti, nezaměstnanou družkou a další splátkou u stejného poskytovatele ve výši [částka], zjevně nebude schopen splácet další úvěr ve výši [částka] měsíčně s úrokem ve výši 109,46 %. Žalovaný předložil oznámení příslušných úřadů o sociálních dávkách, z nichž jasně vyplývá, že žalovaný je posuzován společně se třemi nezletilými dětmi a družkou (5 osob) a jejich příjmy nepřesahují životní minimum, kdy celkové příjmy činily jen [částka], výdaje žalovaného nebyly nijak prověřovány, výše měsíčních výdajů spočívajících pouze v životním minimu u žadatele a [částka] na tři nezletilé děti nemohou odpovídat obvyklým běžným výdajům, výše nákladů na bydlení [částka] nebyla nijak ověřována a nemohou ani rámcově odpovídat skutečným výdajům na bydlení 5 členné rodiny v České republice, přitom dle okresního soudu právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), lze doložit poměrně snadno. Žalovaný uvedl, že doklady o výši nákladů je po něm nikdo nechtěl, zřejmě proto, že ve skutečnosti jen nájem činil [částka]. Nelze také dle okresního soudu uvěřit, že žalovaný měl obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.) ve výši [částka] a družka [částka]. Žalobkyně výdaje řádně neprověřila a učinila tak s vědomím, že žalovaný musí splácet další úvěr od žalobkyně, tím rezignovala na řádné prověření schopnosti žadatele úvěr splácet. Přes všechna zjištění žalobkyně vyhodnotila poskytnutí úvěru žalovanému jako menší riziko, lepší segment klientů, i když bylo zjevné, že žalovaný nebude schopen oba úvěry s vysokými úroky schopen splácet.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku III. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena řádně, když při příjmu žalovaného ve výši [částka] a po zohlednění rezervy ve výši [částka] a výdajů žalovaného, měl žalovaný dostatek prostředků na splácení úvěru. Pokud pak jde o výdaje, je to žalovaný, kdo je povinen jednotlivé výdaje uvést, když pokud žalovaný zatají výdaje nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany. Žalobkyně si vyžádala doklad o příjmech (přehled vyplacených dávek, oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory) a prověřila žalovaného v registrech dlužníků a v insolvenčním rejstříku. Na základě těchto formací byl proveden interní skóring žalovaného 4. Poukázala v formulář hodnocení klienta a zde uvedené údaje o výdajích na bydlení [částka] a životní minimum s tím, že žalobkyně zohlednila dále finanční rezervu [částka], nezaopatřené děti v domácnosti částkou [částka], další splátky [částka] a další výdaje [částka] a s tím, že pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jeho jednání požívat právní ochrany (§ 6 o. z.). Dále poukázala na to, že oproti prediktibilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou a je třeba vycházet z údajů uvedených žalovanou a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovanou není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud spotřebitel zkreslí výdaje, které nelze věřitelem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy (a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. [spisová značka]). Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále pak žalobkyně poukázala i na to, že dle § 3002 o. z. má žalobkyně nárok na obvyklý úrok za užívání finančních prostředků i v případě vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení. S odkazem na judikaturu krajského soudu pak žalobkyně rovněž nesouhlasila se způsobem vypořádání bezdůvodného obohacení okresním soudem.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že odkázal na závěry uvedené v rozhodnutí okresního soudu, se kterými souhlasil.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku III. a ve výroku IV., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen z části.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] (tj. [částka] původní jistina, [částka] úrok přirostlý do zesplatnění, [částka] smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení se splátkami, [částka] náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z postupně snižující se jistiny od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 76,26 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne [datum] ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši [částka], který však žalovaný řádně nesplácel. Okresní soud ve věci vydal platební rozkaz, který byl ke včasnému odporu žalovaného zrušen. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že se úvěr snažil splácet, avšak v roce 2019 došlo k poklesu příjmů v rodině s tím, že poukázal na svoje majetkové poměry. Žalobkyně poté vzala žalobu částečně zpět s ohledem na žalovaným poukázané splátky. Okresní soud nařídil na den [datum] jednání a po provedeném dokazování listinami vyhlásil stejného dne napadený rozsudek.

8. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, uvedená v odstavcích 5. až 8. odůvodnění napadeného rozsudku, a pro stručnost na tato správná a pro posouzení věci dostatečná zjištění zcela odkazuje 9. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po [datum].

10. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnut, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

11. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného a že smlouva o úvěru je neplatná.

12. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozsudek dostupný na [webová adresa]). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], dostupný z [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z [webová adresa]), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

13. Veden výše uvedenými obecnými závěry krajský soud zcela přebírá závěry okresního soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, podrobně uvedené v bodě 20. až 21. odůvodnění napadeného rozsudku, když tyto považuje za správné a v podstatě by jen opakoval to, co již ve svém rozhodnutí uvedl soud okresní. Nad rámec těchto závěrů pak s ohledem na odvolací námitky toliko uvádí následující. Předně to, že spotřebitel vyplní (nebo je na základě jeho údajů vyplněn) formulář, kde jsou zachyceny jeho příjmy a výdaje, nezprošťuje poskytovatele úvěru, aby spotřebitelem sdělené údaje porovnal s doklady, které si od spotřebitele je povinen vyžádat. Poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Ostatně uvedená povinnost vyplývá jednoznačně též z § 75, § 84 odst. 1 a § 84 odst. 2 ZSÚ. Je tedy povinností poskytovatele úvěru si od spotřebitele obstarat doklady o jeho tvrzených poměrech a v případě, že tak spotřebitel neučiní, nemůže mu být úvěr poskytnut (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Povinností poskytovatele úvěru však není zkoumat věrohodnost předložených dokladů a jejich pravdivost, vyplynou-li však zjevné či důvodné pochybnosti o pravdivosti či správnosti předložených dokladů, má povinnost vyzvat spotřebitele k vysvětlení či doplnění informací (§ 84 odst. 2 ZSÚ). Neobstojí námitka poskytovatelů úvěrů, že nejsou schopni takové doklady zajistit, když na jejich předložení musí trvat (§ 84 odst. 1 ZSÚ) a pokud jim je spotřebitel nepředloží, pak nemohou úvěr poskytnout, neboť jim spotřebitel neposkytl informace pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Uvedená povinnost poskytovatele úvěru pak významně eliminuje možnost, že by poskytovatel úvěru poskytl úvěr na základě zatajených či zkreslených údajů. V posuzované věci tak sice žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů a vynakládá na bydlení částku [částka], když v případě nákladů na bydlení u rodičů krajský soud obecně akceptuje takové výdaje (obzvláště, pokud se na nákladech celé domácnosti podílí více osob), avšak v tomto konkrétním případě musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti, zda tomu tak je, a to již z předložených dokladů o vyplácených dávkách jejich změně, ze kterých se nepodává, že by mezi společně posuzované osoby (tj. osoby společně s žalovaným užívající byt, jiný než obytný prostor nebo ubytovací zařízení) patřili rodiče žalovaného nebo jeho manželky/družky, která naopak byla osobou společně posuzovanou pro účely dávek, tedy evidentně osobou, která se žalovaným musela společnou domácnost sdílet. Z hodnocení klienta se však vůbec nepodává, že by se žalobkyně tímto rozporem jakkoliv zabývala, a to za situace, kdy v hodnocení klienta bylo zaškrtnuto, že žalovaný s manželkou/partnerkou společnou domácnost nesdílí. Navíc důvodné pochybnosti o postupu žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného zakládá též vyjádření žalovaného u jednání okresního soudu dne [datum] k provedenému důkazu hodnocením klienta. Polemiku žalobkyně ohledně uvedené výše nákladů na bydlení ve výši několika tisíc korun pak krajský soud nehledává za důvodnou, neboť zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.) a nic nebrání poskytovateli úvěru tyto doklady požadovat (naopak je to jeho povinnost). Stran úvah žalobkyně ohledně částky životního minima krajský soud dodává, že doposud ve své praxi zcela konstantně uzavíral, že pro řádné prověření úvěruschopnosti je nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje uvedení částky životního minima. Uvedené obecně závěry však je třeba posuzovat vždy v každé projednávané věci individuálně. Tak krajský soud běžně uzavírá též, že pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru apod.). V nyní posuzované věci sice žalobkyní uvedený rozdíl mezi příjmy a výdaji činil [částka], avšak za situace, kdy žalovaný a jeho domácnost byla živa jen z dávek poskytovaných státem, z nichž některé měly charakter dávek hmotné nouze, v domácnosti žili tři děti a dále družka žalovaného (což muselo být žalobkyni známo z žalovaným předložených listin) by volné zdroje po odečtení splátky úvěru činily pouze [částka], což značí možné budoucí problémy se splácením, to vše za situace, kdy nelze předpokládat, že by žalovaný a jeho domácnost kvůli splátce úvěru omezili výdaje, když již z povahy poskytovaných dávek lze důvodně předpokládat, že tyto jsou zcela spotřebovány a úvěr je poskytován právě proto, že žalovanému jeho příjmy nestačí.

14. Z těchto důvodů, kdy žalobkyně nežádala řádné doložení výdajů k ujasnění jejich výše, krajský soud shodně se soudem okresním uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná, a to ve spojení s § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 4 Tdo 238/2019, pak v této věci Nejvyšší soud při řešení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu vyšel ze skutku, že obviněný úmyslně při sjednávání smlouvy o zápůjčce záměrně zatajil, že má kromě přiznaných finančních závazků ve výši [částka] i další finanční závazky, které se ve svém souhrnu blíží výši jeho měsíčního příjmu ([částka]). Tedy z uvedeného rozhodnutí se nepodává, že by věřitel neměl k dispozici ostatní relevantní údaje (např. náklady na bydlení apod.), ale že neměl od obviněného zásadní informace o jeho finančních závazcích (úvěrech, zápůjček apod.) k jiným věřitelům. V uvedeném rozhodnutí však Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že nezpochybňuje skutečnost, že úvěrové společnosti jsou povinné samy si zjišťovat informace ohledně úvěruschopnosti klienta a také prověřovat informace, které jim žadatel o úvěr poskytne, tak je třeba vždy minimálně zvažovat, jaké informace je nutno požadovat a do jaké hloubky je nutné je prověřovat za situace, kdy obviněný žádal vždy o úvěry v malých částkách, neboť zvýšená opatrnost úvěrových společností by měla být zejména u poskytování úvěrů v řádech mnohem vyšších, především u desetitisícových, statisícových a milionových úvěrů. Tedy sám uzavřel, že úvěrové společnosti jsou povinné samy také prověřovat informace sdělené spotřebitelem, k čemuž dle závěru krajského soudu primárně mají sloužit doklady předkládané spotřebitelem před uzavřením úvěrové smlouvy, když věřitel je povinen si tyto doklady vyžádat. Samozřejmě šíře a hloubka požadovaných informací se pak může odvíjet od výše poskytnutého úvěru. Uvedené rozhodnutí pak dle závěru krajského soudu neznamená, že by bylo možné vyjít jen a pouze z tvrzení spotřebitele. Takový výklad neodpovídá znění a cílům příslušné směrnice o spotřebitelském úvěru.

16. Posouzení smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné pro porušení povinností daných § 86 ZSÚ pak není možné považovat za postup contra legem (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z [webová adresa]).

17. Nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

18. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl ([příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká. V případě ustanovení § 6 odst. 1 a 2 o. z. jde o rozvedení zásady poctivosti jednání, nicméně uvedené ustanovení se dotýká obou stran smlouvy stejně. Nelze tuto zásadu prolamovat jen ve prospěch jednoho z účastníků, aniž by byly zkoumány veškeré okolnosti právního jednání. Tak typicky při zkoumání úvěruschopnosti na jedné straně stojí věřitel (který má povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele), na druhé straně stojí spotřebitel, který má uvést veškeré potřebné údaje pravdivě. Je pak třeba si položit otázku, zda jedná pouze věřitel nepoctivě, když vyjde z nepravdivých údajů spotřebitele? Nepoctivě tak jednají oba dva účastníci. I kdyby však o nepoctivé jednání při posuzování úvěruschopnosti šlo (což vyžaduje přesvědčivé zjištění), pak důsledkem porušení tohoto principu je neplatnost smlouvy a z toho vyplývající povinnost vrátit si vzniklé bezdůvodné obohacení, tedy naplnění principu, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání, v případě věřitele navíc výrazně modifikovaná ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Způsob vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. pak nepředstavuje„ těžení“ z nepoctivého jednání, ale jde o vypořádání nastalého stavu, kdy spotřebitel má svá práva plně zachována, tedy může požadovat vrácení toho, co plnil mimo jistinu. Automatické vypořádání nelze provést ani při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když uvedené ustanovení vůbec neřeší otázku toho, co se děje s platbami poskytnutými spotřebitelem dle smlouvy a započítanými dle smlouvy na jiné nároky než na jistinu. Nepředstavuje však ani speciální ustanovení k ustanovení § 2993 o. z., neboť v případě neplatné smlouvy o úvěru jako celku nepřipadá v úvahu při aplikaci § 2993 o. z. vrácení jiného plnění než poskytnuté jistiny. Toto ustanovení toliko představuje speciální ustanovení k případným jiným možným nárokům vyplývajícím z bezdůvodného obohacení (srov. § 2999 a násl. o. z.) jako je např. nárok na běžné úroky za přenechání peněžních prostředků k užívání apod., jak je blíže rozebráno níže.

19. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku [částka] (žalovanému předala částku [částka] na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku [částka], o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal správně vypočtenou částku, a to včetně úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb, když výzvou odeslanou žalovanému dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru ve lhůtě 15ti dnů od jejího odeslání. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, ohledně kterých žalobkyně rovněž podala odvolání.

20. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 o. z., tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 [číslo]). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 o. z. nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. Pokud pak jde o to, že krajský i okresní soud dovodily neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, tak pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

21. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. ohledně částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka] dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých okresní soud rozhodl správně a krajský soud pro stručnost na odůvodnění nákladového výroku napadeného rozsudku zcela odkazuje.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení u jednání dne [datum] výslovně vzdal.

Poučení