8 C 341/2019-72

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Andršovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Konstatuje se, že v řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 16. 10. 2015, které bylo vedeno u [anonymizována čtyři slova] pod sp. zn. [anonymizováno] [rok], a poté pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. [spisová značka] došlo nesprávným úředním postupem k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

II. Žalovaný je povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobci písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem za porušení práva žalobce, kdy v řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 16. 12. 2015, které bylo vedeno u [anonymizována čtyři slova] pod sp. zn. [anonymizováno] [rok], a poté pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a před Nejvyšším správním soudem pod [anonymizováno] [spisová značka] došlo nesprávným úředním postupem k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

III. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 8. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 22 570 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 30.8.2019 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla průtahy a nepřiměřenou délkou správního řízení, včetně přezkumného soudního řízení vedeného v jeho rámci. Žalobce dne 16. 12. 2015 podal u [anonymizována čtyři slova] (dále jen [příjmení]) žádost o informace: 1) Které úřední osoby služebně činné v [příjmení] se podílely na nedostatečně účinném vyšetřování ve věci rozhodované nálezem Ústavního soudu, sp. zn. [ústavní nález], 2) Vůči kterým konkrétním úředním osobám byla za toto nedostatečně účinné vyšetřování vyvozena odpovědnost, kdy, kým a jaká, 3) Jaká je profesní minulost a kariéra těchto konkrétních úředních osob služebně činných u [příjmení], včetně údajů o tom, v jaké době a na jakých služebních místech působily v rámci bezpečnostních sborů a od kdy jsou ve služebním poměru ke [příjmení], 4) Jaký služební příjem byl těmto úředním osobám vyplacen v letech 2014 a 2015 s uvedením všech složek podle § 113 z. č. 361/2003 Sb. a s uvedením roku jejich narození a obce, ve které mají trvalý pobyt, 5) Jaké kázeňské odměny podle § 49 z. č. 361/2003 Sb. byly těmto úředním osobám uděleny, předány nebo vyplaceny v letech 2014 a 2015, kdy, v jaké výši a z jakého důvodu v případě každé takové kázeňské odměny, 6) Jaké odměny, v jaké výši podle § 123 z. č. 361/2003 Sb. byly tímto úředním osobám poskytnuty v letech 2014 a 2015, kdy a z jakého důvodu v případě každé takové odměny. Požadované informace byly žalobci nejprve poskytnuty pouze zčásti, zatímco rozhodnutím ze dne 30. 12. 2015 byla žádost žalobce v bodech 1) a 4) z důvodu podle § 11 odst. 6 z. č. 106/1999 Sb. částečně odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím ředitele [příjmení] ze dne 8. 2. 2016 zamítnuto. Proti tomuto pravomocnému rozhodnutí podal žalobce dne 21. 4. 2016 žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí ředitele [příjmení] zrušil pro nezákonnost a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. [příjmení] podala proti rozsudku kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] zamítnuta. Po zrušení rozhodnutí ze dne 30. 12. 2015 v novém odvolacím řízení byly žalobci dne 11. 4. 2018 zaslány další dílčí informace (o služebním zařazení příslušníka [příjmení] podílející se na nedostatečně účinném vyšetřování a o obci trvalého pobytu) s tím, že poskytnutí informací o jménu a příjmení (pod bodem 1 žádosti) a o roku narození (pod bodem 4 žádosti) bude žalobci odepřeno. Dále pak rozhodnutím vedoucího kanceláře ředitele [anonymizována čtyři slova] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], byla znovu částečně odmítnuta žádost žalobce o informace, a to pod bodem 1) o jménu a příjmení příslušníka [příjmení], a pod bodem 4) o jménu, příjmení a roku narození příslušníka [příjmení]. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 18. 5. 2018 odvolání. Rozhodnutím vedoucího kanceláře ředitele [příjmení] ze dne 23. 8. 2018, které bylo žalobci doručeno dne 6. 9. 2018, bylo odvolání žalobce v rámci tzv. autoremedury vyhověno a bylo rozhodnuto tak, že zbývající část požadovaných informací bude žalobci poskytnuta. Zároveň dopisem vedoucího kanceláře ředitele [příjmení] ze dne 23. 8. 2018, který byl žalobci doručen poštou dne 6. 9. 2018, byla poskytnuta zbývající část informací požadovaných v žádosti ze dne 16. 12. 2015. Správní řízení o žádosti žalobce o informace tak probíhalo od 16. 12. 2015 do 6. 9. 2018, tedy s výrazným překročením zákonem stanovené lhůty pro poskytnutí informací v délce 15 dnů. Rovněž přezkumné řízení vedené o žalobě proti rozhodnutí [příjmení] trvalo dva roky, přitom z ustanovení z. č. 106/1999 Sb., který stanoví velmi krátké lhůty v délce 15 dnů pro úkony nebo rozhodnutí správního orgánu, lze dovodit nutnost postupovat v takovém řízení urychleně, jinak se totiž smysl těchto krátkých lhůt vytrácí a i případné pozdější vyhovující rozhodnutí ztrácí pro žadatele praktický význam. Účelovými průtahy a nepřiměřenou délkou celého správního řízení vznikla žalobci nemajetková újma. Žalobce se proto dne 22. 2. 2019 písemně obrátil na Ministerstvo vnitra, u kterého uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a z. č. 82/1998 Sb. a jeho předběžné projednání. Žalobce žádal, aby ústřední orgán státu konstatoval porušení jeho základních práv na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů a aby žalobci za toto porušení byla zaslána písemná omluva. Dále žádal přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. Dne 26. 8. 2019 byl žalobci doručen dopis právního odboru Ministerstva vnitra obsahující sdělení, že žádost žalobce byla postoupena k vyřízení Ministerstvu financí, že o tom měl být žalobce informován dopisem ze dne 28. 2. 2019, ale že administrativním nedopatřením k odeslání dopisu nedošlo, za což se Ministerstvo vnitra omlouvá. K tomuto dopisu byla přiložena kopie dopisu od téhož referenta právního odboru Ministerstva vnitra ze dne 28. 2. 2019 určeného Ministerstvu financí a doručenka datové zprávy ze dne 1. 3. 2019, jehož obsahem je postoupení žádosti žalobce Ministerstvu financí Ministerstvo financí však žádost žalobce nijak mimosoudně neprojednalo, žádosti nevyhovělo ani nijak neodpovědělo. Lhůta pro předběžné projednání a mimosoudní uspokojení nároku žalobce uplynula bezvýsledně 22. 8. 2019. Ode dne 29. 12. 2018 je proto nárok žalovatelný u soudu podle § 15 odst. 1, 2 z. č. 82/1998 Sb. K omluvě tvrzené žalovaným uvedl žalobce, že tato údajná omluva v dopise žalovaného ze dne 26. 8. 2019 se neshoduje s žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem, za který omluvu žádal, je bezobsažná a navíc je relativizována tvrzením žalovaného o tom, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a existence nemajetkové újmy nebyla prokázána. O skutečnou vážně míněnou omluvu se proto nejedná. Při stanovení požadované výše zadostiučinění v penězích vycházel žalobce z Cpjn 206/2010, kdy však v něm judikovaná výše tzv. základní částky je po uplynutí 10 let od jeho vydání s ohledem na meziroční inflaci již překonána a měla by být proto dvojnásobná. Rovněž se neuplatní krácení základní částky na polovinu za první dva roky trvání řízení, neboť zatímco pro skončení soudního řízení nejsou stanoveny žádné lhůty, pro správní řízení obecně jsou stanoveny lhůty v řádu týdnů, nanejvýš měsíců, pro správní řízení podle z. č. 106/1999 Sb. nejvýše v délce 15 dnů. Dále žalobce vycházel z judikatury Ústavního soudu, podle kterého forma a výše zadostiučinění má kromě kompenzace plnit také preventivní funkci vůči orgánům veřejné moci. Žalobce vycházel také z obdobného případu poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení], kterému soudy pravomocně přiznaly zadostiučinění ve výši 47 250 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup správního orgánu trvající 18 měsíců a 27 dní ohledně žádosti o informace o platech zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky. Rozhodnuto bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], a rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Nesprávný úřední postup ve věci žalobce vedle průtahům a nepřiměřené délce řízení v trvání dvou let a osm měsíců, se vyznačoval správního orgánu ([příjmení]) a nepodloženými slovními útoky vůči žalobci v průběhu celého řízení. Spravedlivým a přiměřeným zadostiučiněním, včetně preventivní funkce, se proto žalobci jeví částka 200 000 Kč. Význam a účel informací požadovaných žalobcem shledává žalobce v tom, že je přibližně od roku 1988 veřejně činný v rámci ochrany základních práv a svobod. Mnoho let byl externím spolupracovníkem spolku - [příjmení] na podporu nezávislé justice v [příjmení] [příjmení]. Poté se stal jeho členem a od března 2015 je jeho prvním místopředsedou. V rámci této činnosti a veřejné angažovanosti vykonávané zásadně„ pro bono“ se žalobce věnoval a věnuje mnoha případům policejního bezpráví, policejního násilí a činnosti [příjmení], která v celé řadě případů zahlazuje a nestíhá trestnou činnost policistů, zatímco v jiných případech vyrábí na objednávku účelová, nezákonná obvinění nepohodlných policistů. Žalobcem požadované informace proto měly pro žalobce zásadní význam, neboť se vztahovaly k jednomu z mnoha případů nezákonných ba přímo zločineckých praktik [příjmení], o kterých žalobce několik let shromažďoval informace a které nakonec shrnul v upozornění předsedovi vlády ČR ze dne 11. 3. 2018, v němž upozornil na konkrétní případy protiprávního jednání [příjmení], a to buďto nezákonné účelově vykonstruované trestní stíhání nepohodlných policistů, nebo naopak případů, ve kterých [příjmení] zahladil případy protiprávního jednání příslušníků bezpečnostních sborů.

2. Žalovaný k věci uvedl, že žádost žalobce o náhradu za nepřiměřenou délku řízení mu byla postoupena Ministerstvem vnitra dne 1. 3. 2019. Po vyhodnocení zjištěných okolností byla žádost projednána a ministerstvo dospělo k závěru, že zákonné podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích splněny nejsou. Ze strany [příjmení] byly úkony činěny bez průtahů, avšak celkovou délku řízení nepříznivě ovlivnilo soudní řízení, což zapříčinilo, že kompletní obsah odpovědi byl vyhotoven po více než dvou letech. Za tuto skutečnost se Ministerstvo financí žalobci omluvilo. S uvedeným závěrem byl žalobce seznámen písemně dopisem Ministerstva financí ze dne 26. 8. 2019, který byl odeslán žalobci tentýž den. Žalobce požádal dne 16. 12. 2015 o poskytnutí informací podle z. č. 106/199 Sb., dle tohoto zákona je lhůta pro vyřízení žádosti 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo od doplnění žádosti. Žalobce obdržel odpověď v požadovaném rozsahu ve třech z pěti otázek, u zbylých dvou mu byla odpověď poskytnuta částečně. Žalobce se po odvolání následně obrátil žalobou na soud, kdy v době od 8. 2. 2016 do 4. 4. 2018 nemůže Ministerstvo financí průběh tohoto soudního řízení hodnotit vzhledem k tomu, že spadá do věcné příslušnosti Ministerstva spravedlnosti. [příjmení] informací byl žalobci zaslán dopisem ze dne 23. 8. 2018, vzhledem k tomu lze říci, že doba přesahující dva roky a osm měsíců k vyřízení žádosti o informace se jeví jako nepřiměřeně dlouhá. Jednotlivé úkony v rámci správního řízení však byly činěny pravidelně a nelze hovořit o nečinnosti [příjmení]. Dle názoru žalovaného nemajetková újma žalobci nevznikla, žalobce ji ani nijak nespecifikuje a její výpočet nijak nedokládá. Z hlediska hodnocení významu řízení pro poškozeného pak okolnosti případu svědčí spíš pro to, že řízení pro žalobce význam nemělo, resp. jeho význam byl nepatrný. Žalobce požadoval informace o kauze třetí osoby, k níž neměl žádný právní ani skutkový vztah. Činil tak spíše zřejmě z toho důvodu, že se dlouhodobě o podobné případy zajímá. Žalobce již byl odškodněn za délku správního řízení omluvou poskytnutou Ministerstvem financí dne 26. 8. 2019, a toto odškodnění je dostačující vzhledem k okolnostem daného případu.

3. V řízení byly prokázány následující skutečnosti:

4. Mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém základu věci v tom směru, že žalobce dne 16. 12. 2015 doručil [příjmení] žádost o poskytnutí informací, která byla vedena pod [číslo jednací] [příjmení] dne 30. 12. 2015 poskytla žalobci částečně informace a zároveň bylo rozhodnuto o částečném odmítnutí žádosti. Žalobce podal odvolání proti rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti, které následně doplnil, ředitel [příjmení] odvolání dne 8. 2. 2016 zamítnul a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu u správního soudu a rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 Městský soud v Praze pod č. j. [číslo jednací] zrušil rozhodnutí ředitele [příjmení] ze dne 8. 2. 2016 o odvolání a věc vrátil [příjmení] k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí byla podána kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud dne [datum] zamítl. Dne 5. 4. 2018 ředitel [příjmení] zrušil v celém rozsahu rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti a dne 11. 4. 2018 byla žalobci poskytnuta částečně další požadovaná informace. Dne 20. 4. 2018 rozhodnutím kanceláře ředitele [příjmení] byla žádost o poskytnutí informace částečně odmítnuta. Dne 22. 5. 2018 se žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolal, odvolání následně doplňoval a 13. 8. 2018 žalobce podal stížnost na nečinnost a žádost o přijetí opatření proti nečinnosti. Dne 23. 8. 2018 [příjmení] získala souhlas s poskytnutím osobních údajů od dotčené osoby a bylo rozhodnuto o vyhovění odvolání žalobce, [příjmení] autoremedurou zrušil své předchozí rozhodnutí ze dne 20. 4. 2018 a požadované informace byly žalobci poskytnuty.

5. Ze spisu [příjmení], [anonymizováno] [číslo], bylo zjištěno, že poslední část sporné informace byla žalobci poskytnuta přípisem ze dne 23. 8. 2018, který obsahuje jméno, příjmení a datum narození předmětné osoby, které požadoval žalobce. Tato informace byla zaslána žalobci poštou - doporučenou zásilkou. Ze spisu není patrno, kdy byla zásilka odeslána, na poště byla připravena k vyzvednutí 27. 8. 2018 a žalobce ji vyzvedl 6. 9. 2018. Celé řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informací tak probíhalo ode dne podání žádosti 16. 12. 2015 do dne, kdy se poslední část požadované informace dostala do dispoziční sféry žalobce uložením na poště 27. 8. 2018, celkem 986 dnů.

6. Z rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne [datum], bylo zjištěno, že tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí ředitele [příjmení] ze dne 8. 2. 2016 o částečném odmítnutí žádosti žalobce o informace ze dne 16. 12. 2015. Soud se neztotožnil s argumentací [příjmení] ohledně důvodů, pro které bylo žalobci odepřeno poskytnutí informací ohledně jména, příjmení, služební hodnosti a služebního zařazení příslušného pracovníka [příjmení] prověřujícího případnou trestnou činnost Policie ČR, ve věci, která byla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Samotné jméno úřední osoby, případně údaje o jeho hodnosti a služebním zařazení, nelze bez dalšího podřadit pod výjimku § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím, tato norma se vztahuje k činnosti orgánů činných v trestním řízení a bez bližších podrobností nelze konstatovat, že mezi tyto informace patří i údaj o totožnosti osob, které pro takový orgán v rámci vyšetřování trestné činnosti pracují. Nutno je zohlednit skutečnost, že v konkrétním případě šetření policejního zásahu proti vyhošťovanému občanovi Kamerunu byla známa identita a totožnost osoby, která prováděla za [příjmení] šetření a která vydala usnesení o odložení věci, a to celé řadě osob, přinejmenším oznamovateli a jeho právnímu zástupci. To již samo o sobě zpochybňuje závěr o tom, že by jméno právě této osoby mělo zůstat v důležitém zájmu dle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím utajeno. Jakkoliv protokoly o provádění úkonů trestního řízení, případně samotné rozhodnutí o odložení věci, nejsou veřejným dokumentem, který by měl být poskytnut komukoliv, přesto se k jeho obsahu může dostat větší počet blíže nespecifikovaných osob, protože minimálně jej musí dostat do rukou oznamovatel, resp. jeho právní zástupce, a ten není vázán žádnou povinností jej utajovat a informace z něj nesdělovat třetím osobám. Nevěrohodný a dalšího vysvětlení postrádající je i argument [příjmení], že vzhledem k určitému omezenému počtu pracovníků [příjmení] dochází k tomu, že určitá úřední osoba v jedné věci při prošetřování funguje v tzv. otevřeném režimu, tj. vyhotovuje rozhodnutí směřující navenek, a následně v jiné věci by měla figurovat jako orgán vykonávající operativní činnost s využitím operativně pátracích prostředků a působící v jakémsi utajení. Soud má za to, že ve chvíli, kdy je totožnost osoby a její příslušnost ke [příjmení] již jednou zveřejněna, lze si obtížně představit, že by v nějaké jiné věci tato osoba mohla působit pod stejným jménem v utajení, a že by z tohoto důvodu bylo nutno její jméno, příjmení a služební zařazení nadále utajovat a nezveřejňovat. Je třeba mít na paměti princip prostupující zákon o svobodném přístupu k informacím, tedy že všechny výjimky z tohoto zákona směřující k tomu, že určitá informace nebude poskytnuta, je třeba vykládat restriktivně. Smyslem a účelem zákona je umožnit přístup k informacím bez omezení s tím, že výjimky lze použít pouze tam, kde je to skutečně nezbytně nutné a kde to odpovídá smyslu a účelu ustanovení, v nichž jsou výjimky koncipovány. Co se týče požadované informace ohledně obce pobytu této osoby, je třeba dle názoru soudu provést test proporcionality, tedy poměřit, zda je na jedné straně dán dostatečně silný zájem na sdělení takové informace ve veřejném zájmu, aniž by na druhé straně nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobní sféry konkrétní osoby.

7. Proti tomuto rozsudku podala [příjmení] kasační stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2018, které nabylo právní moci 16. 4. 2018, se závěrem, že [příjmení] povinnosti přistupovat ke každému případu individuálně nedostála. V posuzované věci požadoval žalobce informaci ohledně konkrétní osoby, a to v souvislosti s jí prováděným prověřováním postupu policie v procesu vyhošťování cizince, který Ústavní soud označil za postup, kterým bylo porušeno základní právo cizince nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Identita dotčené osoby v tomto řízení byla známa celé řadě osob, tedy tato osoba ve vztahu k požadované informaci pracovala v tzv. otevřeném režimu. Na tom nic nemění ani to, že tato osoba není formálně zařazena na úseku vyšetřování, ale na úseku odhalování. Obecná argumentace ohrožením akceschopnosti [příjmení] hromadnými dotazy na konkrétní personální obsazení specializovaných útvarů se tak zcela míjí se skutkovým stavem v projednávané věci i s rozhodovacími důvody Městského soudu. Obdobně ani zcela obecné tvrzení, že vůči veřejnosti vystupuje [příjmení] jako jeden bezpečnostní sbor s celostátní působností a většina jeho příslušníků vystupuje jak v otevřeném, tak v uzavřeném řízení, nemůže samo o sobě odůvodnit neposkytnutí informací v konkrétním případě. Odepřít poskytnutí informací o činnosti orgánů činných v trestním řízení je možné pouze v případě, jde-li o ohrožení konkrétně specifikované a současně prokazatelně existující (spis Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka]).

8. V řízení před Městským soudem v Praze ve věci [spisová značka] žalobce současně se žalobou podal žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků, a to ve stejné míře, v jaké je od soudních poplatků ze zákona osvobozen žalovaný, jakožto organizační složka státu. Ke svým majetkovým a osobním poměrům neuvedl ničeho, proto ho soud 11. 5. 2016 vyzval, aby do spisu založil řádně vyplněné potvrzení o majetkových a osobních poměrech, uvedl a přesvědčivým způsobem osvědčil, jaký vlastní majetek, jaké jsou jeho příjmy a pravidelné výdaje. Nebude-li ve stanovené lhůtě požadované potvrzení předloženo, soud nebude moci žádosti vyhovět. Žalobce 30. 5. 2016 požádal o prodloužení lhůty 10 dnů k doložení majetkových poměrů a dne 10. 6. 2016 doplnil tvrzení a důkazy k prokázání svých osobních výdělkových a majetkových poměrů. Důvodem, pro který žádá osvobození od soudních poplatků, je nerovnost účastníků řízení, a zároveň podal návrh, aby Městský soud v Praze řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení příslušné části zákona o soudních poplatcích. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2016 žalobu odmítl, neboť žaloba neobsahovala ve lhůtě k podání žaloby žádný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z něhož by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dne 5. 9. 2016 kasační stížnost a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2016 (právní moc 23.12.2016) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V rozsudku konstatoval, že v posuzované věci došlo dnem podání žádosti o osvobození od soudních poplatků ke stavění lhůty pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. O uvedené žádosti Městský soud žádným způsobem nerozhodl. Lhůta pro doplnění žaloby tedy stěžovateli dosud neuplynula. Doplnění žaloby ze dne 4. 7. 2016 bylo soudu doručeno v době, kdy lhůta pro podání žaloby neběžela, žaloba tedy byla doplněna a stala se projednatelnou dříve, než uplynula lhůta pro její podání. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 18. 1. 2017 zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků, dovodil legitimitu § 11 odst. 2 písm. a) a b) zákona o soudních poplatcích, tuto úpravu neshledal diskriminační či protiústavní, věc tedy nepředkládal ani Ústavnímu soudu. Žalobce proti tomuto usnesení podal kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, který nabyl právní moci 9. 6. 2017, zamítnuta. Městský soud v Praze poté o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne [datum], viz výše (spis Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka]).

9. Z žádosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze dne 22. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalobce u Ministerstva vnitra podal žádost o předběžné projednání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením základních práv na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Žádal, aby bylo konstatováno porušení jeho základních práv, za toto porušení základních práv mu byla zaslána písemná omluva a zaplaceno přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč.

10. Ministerstvo vnitra na tuto žádost reagovalo dopisem ze dne 6. 8. 2019, v němž sdělilo, že 25. 2. 2019 obdržel právní odbor Ministerstva vnitra žádost o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace podle zákona [číslo] probíhajícího u [anonymizováno] Ministerstvo vnitra není úřadem oprávněným jednat za stát v této věci, tímto je Ministerstvo financí, kterému byla žádost postoupena. Tyto skutečnosti měly být žalobci sděleny již dopisem ze dne 28. 2. 2019, bohužel následkem administrativní chyby k odeslání dopisu nedošlo, tímto se ministerstvo za nedopatření omlouvá. Zároveň byl připojen dopis o postoupení, který byl doručen do datové schránky Ministerstva financí dne 1. 3. 2019, včetně dokladu o doručení datové zprávy (sdělení ze dne 6. 8. 2019, dopis Ministerstva vnitra, adresovaný Ministerstvu financí ze dne 28. 2. 2019, doručenka datové zprávy ze dne 1. 3. 2019).

11. Z vyrozumění žadateli ze dne 26. 8. 2019 bylo zjištěno, že Ministerstvo financí tímto přípisem sdělilo žalobci, že dne 1. 3. 2019 obdrželo postoupenou žádost Ministerstva vnitra s uplatněním nároku na náhradu škody podle z. č. 82/1998 Sb. V rámci projednání požadavku byly posouzeny uvedené údaje a podklady, včetně vyžádaných spisových materiálů [příjmení]. Po vyhodnocení skutkového stavu a všech zjištěných skutečností Ministerstvo financí učinilo závěr, že v předmětném řízení byly ze strany [příjmení] činěny úkony bez průtahů, avšak celkovou délku řízení nepříznivě ovlivnilo zejména navazující soudní řízení, což zapříčinilo, že kompletní obsah odpovědi na žádost o poskytnutí informace byl vyhotoven až po více než dvou letech. Za tuto skutečnost se Ministerstvo financí omlouvá. Zároveň Ministerstvo financí připomíná, že nemůže posoudit délku ani průběh soudního řízení, které spadá do věcné působnosti Ministerstva spravedlnosti. Tomuto ministerstvu byla také žádost v části řízení před soudy postoupena jako věcně příslušnému úřadu. K žádosti o náhradu nemajetkové újmy v penězích Ministerstvo financí konstatovalo, že tato nemajetková újma nebyla nijak prokázána ani nebyl vznik nemajetkové újmy ničím doložen, v této souvislosti Ministerstvo financí žádosti nevyhovělo.

12. Žalobce jménem [příjmení] na podporu nezávislé justice v [příjmení] [příjmení], jako jeho první místopředseda, zaslal Úřadu vlády České republiky upozornění na konkrétní případy protiprávního jednání [příjmení] ze dne 11. 3. 2018, které bylo doručeno na [anonymizována tři slova] 18. 3. 2018. V tomto upozornění žalobce popisuje případy tvrzeného protiprávního jednání příslušníků [příjmení], jejíž ředitel je podle zákona odpovědný předsedovi vlády s tím, že tyto případy svědčí o systematickém porušování Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, trestního řádu, zákona o [příjmení] a dalších právních předpisů ze strany [příjmení], ke kterému dochází s posvěcením nebo souhlasem (přinejmenším mlčenlivým) nadřízených služebních funkcionářů, včetně ředitele [příjmení]. Pro tyto případy je typické sofistikované jednání a úřední postup vedený způsobem, který má vyvolat zdání dodržení zásady zákonnosti postupu a zároveň v maximální možné míře vyloučit efektivní přezkum zákonnosti postupu [příjmení]. Nezákonný postup [příjmení] spočívá jednak v umělém vytváření křivých obvinění vůči zpravidla nepohodlným příslušníkům Policie ČR („ na objednávku“), v zahlazování případů prokazatelně protiprávního jednání příslušníků Policie ČR a Vězeňské služby ČR, a to i takových, ve kterých protiprávnost jejich jednání pravomocně deklaroval soud. Dvakrát takovou nezákonnost postupu [příjmení], který vedl k nevyšetření a zahlazení trestné činnosti příslušníků Policie ČR, vyslovil také Ústavní soud. Dále zmiňuje některé konkrétní případy, a to případ bývalého prvního náměstka ředitele [příjmení] [jméno] [příjmení], případ bývalého policejního prezidenta [jméno] [příjmení], případ příslušníka Policie ČR [jméno] [příjmení], případ [jméno] [příjmení] (Policie ČR, [obec]), případ [jméno] [příjmení], případ [jméno] [příjmení] ([ulice] služba ČR), případ [jméno] [příjmení], případ [jméno] [příjmení] a firmy [právnická osoba], případ příslušníka Policie ČR [jméno] [příjmení], případ policejního ředitele [jméno] [příjmení], případ [jméno] [příjmení] - nález Ústavního soudu, sp. zn. [ústavní nález], případ [jméno] [příjmení] - nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 1042/15. Žalobce žádal jménem spolku na podporu nezávislé justice v [příjmení] [příjmení], aby předseda vlády vyvodil vůči řediteli [příjmení] odpovědnost.

13. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba, kterou se žalobce domáhá zadostiučinění formou konstatování porušení práva a omluvy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je důvodná.

14. Podle § 6 z. č. 82/1998 Sb., ve věcech náhrady škody jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, je tímto úřadem Ministerstvo spravedlnosti. Došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti příslušného úřadu, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jenž náleží do působnosti tohoto úřadu, jedná jménem státu tento úřad. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce druhého, jedná za stát Ministerstvo financí. Generální inspekce bezpečnostních sborů je zřízena zákonem č. 341/2011 Sb. jako samostatná organizační složka státu, která není ústředním správním úřadem ve smyslu z. č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, [příjmení] tedy jako samostatná organizační složka státu není podřízena Ministerstvu vnitra. Správní úřad, do jehož působnosti by spadalo vedení řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, tedy nelze určit podle § 6 odst. 1, 2, ve věci proto jedná za stát podle § 6 odst. 3 Ministerstvo financí.

15. Ve smyslu relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu se soud zabýval otázkou, zda ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, se jedná o řízení, v němž soud posuzuje celkovou délku řízení bez ohledu na to, zda v daném řízení byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu, či zda se jedná o odpovědnost za jednotlivé průtahy a zda v daném případě je třeba, aby žalobce prokázal vznik újmy a příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem nemajetkové újmy, nebo zda se jedná o řízení, v němž platí vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení znamená pro dotčeného jednotlivce morální újmu. V tomto směru soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v němž Ústavní soud podrobně shrnul dosavadní judikaturu, akcentoval obsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, významnému i pro posouzení této věci, že předmětem správních řízení zahájených žádostmi stěžovatelů o poskytnutí informací je jejich základní právo na informace dle čl. 17 Listiny. Ve správním řízení, jakož i v navazujících řízeních před správními soudy, měli stěžovatelé právo na projednání věci v přiměřené lhůtě plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na tato řízení je přitom třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace, neobstojí proto závěry obecných soudů, že stěžovatelé se nemohou domáhat náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, nýbrž toliko náhrady za újmu způsobenou jednotlivými průtahy ve správním řízení. Z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (shodně rozhodnutí Ústavního soudu IV ÚS 3299/20). Z uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20 se dále podává, že v takovém řízení„ je ve hře právo zásadního významu, jemuž je rovněž poskytována zvláštní, a to ústavní ochrana, lze tak předpokládat, že průtahy v řízení vedou k nemajetkové újmě účastníka spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení, k jejíž kompenzaci má sloužit přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu“.

16. S ohledem na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, soud posuzoval přiměřenost délky řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., od podání žádosti do jejího uspokojení, přičemž doba řízení zahrnuje jak správní řízení, tak řízení soudní, s tím, že je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, došlo ke vzniku nemajetkové újmy.

17. Podle § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Soud se při posouzení věci řídil Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, Cpjn 206/2010, které si klade za cíl poskytnout soudům nižších stupňů určité vodítko, jak postupovat při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu a vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.

19. Co se týče samotné složitosti daného případu, nelze jej z věcného hlediska považovat za složitý, neboť žalobce žádal o poskytnutí informací, které měla [příjmení] k dispozici. Částečně odmítla tyto informace žalobci poskytnout, aniž by byla schopna toto odepření náležitě odůvodnit (jak vyplynulo z rozhodnutí soudu ve správním soudnictví). Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci také počet instancí, v nichž byla věc řešena a z tohoto hlediska lze řízení považovat za složité, neboť ve věci bylo opakovaně rozhodováno jak správním úřadem prvního stupně, tak odvolacím orgánem, následně bylo rozhodováno opakovaně o žalobě podané žalobcem ve správním soudnictví a rovněž Nejvyšší správní soud rozhodoval o třech kasačních stížnostech.

20. Co se týče vlivu chování poškozeného na celkovou délku řízení, je třeba zohlednit postup žalobce v řízení před správním soudem, v němž žalobce podal zcela zjevně nedůvodný návrh na osvobození od soudního poplatku ve výši 3 000 Kč, který byl Městským soudem v Praze zamítnut, přičemž proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ještě kasační stížnost, která byla rovněž jako nedůvodná zamítnuta, a způsobil tak nepochybně prodloužení soudního řízení v období od 2. 1. 2017, kdy byl vrácen spis Nejvyšším správním soudem Městskému soudu v Praze poté, co vyhověl kasační stížnosti žalobce proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, kdy následně Městský soud v Praze rozhodnutím z [datum] zamítl návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku, přičemž žalobce toto rozhodnutí napadl kasační stížností 13. 2. 2017, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozhodnutím ze dne [datum], které nabylo právní moci [datum]. Prodloužení řízení před soudem v období od 2. 1. 2017 do 9. 6. 2017 způsobil sám žalobce svými nedůvodnými návrhy, a to o pět měsíců.

21. Ohledně postupu orgánů veřejné moci během řízení, soud dospěl k závěru, že postup [příjmení] ve věci nebyl správný, když jeho rozhodnutí bylo zrušeno Městským soudem v Praze z důvodu nedostatečného odůvodnění, a rovněž jím podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

22. Pro posouzení věci je rozhodující otázka, jaká byla celková doba řízení, a to v porovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a s přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu. Celková délka řízení dosáhla 986 dnů, přičemž za dobu, ve které bylo možno ve věci rozhodnout, soud považuje lhůtu stanovenou v § 14 odst. 5 písm. d) z. č. 106/1999 Sb., tedy do 15 dnů ode dne přijetí žádosti. Tuto lhůtu podle odstavce sedmého citovaného ustanovení z. č. 106/1999 Sb., může povinný subjekt prodloužit ze závažných důvodů, nejvýše však o 10 dní. Závažnými důvody jsou např. vyhledání a sběr požadovaných informací v jiných úřadovnách, vyhledání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti, konzultace s jiným povinným subjektem, který má závažný zájem na rozhodnutí o žádosti nebo mezi dvěma nebo více složkami povinného subjektu, které mají závažný zájem na předmětu žádosti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o informaci, která byla [příjmení] k dispozici bez složitého vyhledávání a sběru objemného množství odlišných informací, bylo v možnostech [příjmení] této žádosti v zákonné lhůtě vyhovět. Soud proto dospěl k závěru, že celkovou délku řízení nelze považovat za přiměřenou.

23. Dalším důležitým objektivním kritériem k posouzení otázky zda jsou splněny podmínek pro náhradu nemajetkové újmy v penězích či zda postačí konstatování porušení práva, je význam řízení pro poškozeného. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že k pouhému konstatování porušení práva lze přistoupit v případech, kdy byl ekonomický význam řízení pro poškozeného v zásadě nepatrný, nejedná se o žádné z výše uvedených řízení, jejichž povaha by sama o sobě mohla významně zasáhnout psychickou sféru poškozeného, jako jsou opatrovnické spory, bytové spory, kdy účastník žije v dlouhodobé nejistotě o uspořádání jeho rodinných vztahů nebo o zajištění bytové potřeby, trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (viz Cpjn 206/2010). Předmětem řízení ve sporné věci byla žádost o informace, které žalobce dlouhodobě sleduje, neboť se o problematiku činnosti [příjmení] zajímá jako aktivista v rámci spolku [příjmení], přičemž v rámci této činnosti vyžaduje od správních úřadů informace a rozpoutává řadu správních i soudních řízení. Soud proto shledal jen nepatrný dopad výsledků těchto řízení do jeho osobní sféry.

24. Soud tedy dospěl k závěru, že došlo k naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobce způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a v prvním výroku rozsudku konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

25. Soud dále posuzoval, zda zadostiučinění, kterého se žalobci dostalo od žalovaného dopisem ze dne 26. 8. 2019 (který mu byl však doručen až po podání žaloby), v němž se Ministerstvo financí omluvilo, lze považovat za přiměřené. Vzhledem k tomu, že Ministerstvo financí nepřistupovalo k danému řízení jako k jednomu celku a omluvilo se pouze za délku řízení před [příjmení], nelze tuto omluvu považovat za dostatečné zadostiučinění ve světle citované judikatury Ústavního soudu.

26. Z dikce ustanovení § 31a odst. 2 zákona o povinnosti státu za škodu vyplývá, že poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích zpravidla představuje nejvyšší míru satisfakce, neboť se poskytuje pouze v případě, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Oproti tomu konstatování porušení práva poškozeného je možno považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu. Ve vztahu k omluvě dovolací soud konstatoval, že ustanovení § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatování porušení práva ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva nebo poskytnout – též vedle ní, zadostiučinění v penězích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, 30 Cdo 3850/2014). Projevem vstřícné vůle státu uznat chybu by (zpravidla) měla být i omluva za takové porušení práva už jenom z hlediska slušnosti, i když se toho poškozený výslovně nedomáhá.

27. Vzhledem k tomu, jak již bylo výše uvedeno, že soud považuje omluvu poskytnutou Ministerstvem financí žalobci za nedostatečnou, neboť nezahrnuje rovněž omluvu za délku soudního řízení, soud ve druhém výroku rozsudku uložil žalovanému, aby se žalobci písemně omluvil. Konstatování porušení práva žalobce a žalobcem požadovanou omluvu soud považuje za dostatečnou satisfakci, neboť řízení nemělo pro žalobce zásadní význam. Žaloba byla proto v části, v níž se žalobce domáhal peněžité náhrady, zamítnuta.

28. Ohledně nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění, a to sice ve formě peněžitého zadostiučinění, které soud nepřiznal, konstatoval však porušení práva a uložil žalovanému, aby se žalobci omluvil, což je z procesního hlediska úspěch žalobce, neboť žalobci bylo přiznáno zadostiučinění, pouze nebylo poskytnuto v penězích; způsob vypořádání zadostiučinění přitom vyplývá ze zákona (§ 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou státem). Výše náhrady nákladů řízení spočívajících v právním zastoupení žalobce byla stanovena podle § 9 odst. 4 z. č. 177/96 Sb. z tarifní hodnoty 50 000 Kč (viz rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 4552/2014), Právní zástupce žalobce v řízení učinil pět úkonů (žaloba, replika ze dne 21. 11. 2019, vyjádření k žalobě ze dne 10. 2. 2021 a vyjádření ze dne 10. 5. 2021 a účast na jednání dne 18. 5. 2021). Vyjádření k žalobě ze dne 22. 4. 2020, v němž žalobce konstatuje, že neporozuměl výzvě soudu, soud nepovažuje za úkon, který by byl ve věci proveden účelně, rovněž tak opravu žaloby ze dne 9. 6. 2020 Celkem tedy žalobci náleží náhrada za 5 úkonů x 3 100 Kč + 5x režijní paušál 300 Kč + 21 % DPH + soudní poplatek 2 000 Kč, celkem 22 570 Kč.