8 C 341/2023 - 168

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 22 346 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem v Plzni, [adresa].

Odůvodnění

1. Návrhem podaným dne [datum] u Okresního soudu [adresa]-město se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. V návrhu žalobce uvedl, že u Krajského soudu v Plzni bylo pod sp. zn. KSPL 53 [insolvenční spisová značka] vedeno insolvenční řízení, které bylo řešeno jeho oddlužením, když mezi žalobcem a žalovaným je v současné době u tohoto soudu jako incidenční spor pod sp. zn. [incidenční spisová značka] stále vedeno řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, v němž žalovaný vystupuje jako žalobce a žalobce jako žalovaný. Žalovaný se v tomto řízení domáhá určení, že jeho přihlášená pohledávka je po právu ve výši [částka]. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. [incidenční spisová značka], 103 VSPH 619/2020-253 ze dne [datum] jako soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o tom, že pohledávka žalovaného (v daném řízení žalobce) je po právu co do částky [částka] a dále bylo rozhodnuto o tom, že [Jméno žalobce] má povinnost uhradit [Jméno advokáta B] na náhradě nákladů řízení částku ve výši [částka]. Po vydání tohoto rozhodnutí vyplatil insolvenční správce z majetkové podstaty dlužníka (žalobce) výše uvedenou částku a na nákladech řízení dále částku [částka]. Rozhodnutí soudu druhého stupně však bylo následně podrobeno přezkumu dovolací instancí, když Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 29 ICdo 63/2022-289 ze dne [datum] rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V době podání nynějšího návrhu žalobce tedy uvedená věc nebyla stále pravomocně skončena, a proto žalovanému byla částka ve výši [částka] (do částky ve výši [částka] žalobce odvolání nepodával) vyplacena neoprávněně a stejně tak žalovanému doposud nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že tyto částky byly uhrazeny, je potvrzována v odst. 12 odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne [datum], jímž bylo rozhodováno o osvobození žalobce od placení zbytku dluhů. Vyplacená náhrada nákladů řízení ve výši [částka] tedy zjevně představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, které je žalovaný povinen bezodkladně žalobci vydat. Žalovaný však žalobci dosud ničeho neuhradil, ačkoliv mu byla dne [datum] zaslána i předžalobní výzva, jíž mu byla ke splnění jeho povinnosti poskytnuta dodatečná lhůta do [datum].

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k návrhu na zahájení řízení namítl, že žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť to nebyl žalobce, kdo na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] částečně plnil částku [částka] k rukám žalovaného. Šlo o plnění z majetkové podstaty dlužníka, tj. o plnění, k němuž měl plné dispoziční právo insolvenční správce žalobce. Navíc proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne [datum] bylo žalovaným podáno odvolání, o němž v době vyhotovení vyjádření žalovaného k žalobě o vrácení bezdůvodného obohacení nebylo ještě rozhodnuto, tzn. že nebylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu bude dlužník (žalobce) osvobozen od hrazení pohledávek nezajištěných věřitelů. Dle názoru žalovaného byl nárok uplatněn předčasně a v rozporu s dobrými mravy, protože v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [incidenční spisová značka] je třeba vyřešit otázku, zda byla pohledávka žalovaného uplatněna po právu. V tomto směru žalovaný reagoval dopisem ze dne [datum] na předžalobní výzvu žalobce, když žádal žalobce o vyjádření k tomuto dopisu s návrhem dalšího postupu ve věci. Namísto toho byla ve věci bez dalšího podána žaloba.

3. V reakci na písemné vyjádření žalovaného k žalobě žalobce zaslal soudu písemné podání ze dne [datum], v němž zcela odmítl úvahu žalovaného o tom, že by neměl být ve věci aktivně legitimován, a to s poukazem na ustanovení § 229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona, podle něhož je osobou s dispozičními oprávněními od povolení oddlužení dlužník, k čemuž v případě žalobce došlo dne [datum], přičemž nejpozději v plném rozsahu může dlužník ve vztahu k majetkové podstatě jednat od právní moci schválení oddlužení, což nastalo dne [datum]. Od tohoto dne je tedy žalobce nejpozději osobou s dispozičním oprávněním ve vztahu k majetkové podstatě. Insolvenční řízení navíc již bylo skončeno a není tudíž zřejmé, kdo jiný než žalobce by se měl vrácení financí domáhat. Pohledávka přitom byla vyplacena zcela jednoznačně z jeho financí, resp. z majetkové podstaty. Jako zcela absurdní pak žalobce odmítl tvrzení žalovaného, že nárok byl uplatněn předčasně a v rozporu s dobrými mravy, když žalobce poukázal na to, že žalovaný vůbec skutkově nijak nevymezuje, proč by tak tomu mělo být a čím přesně jsou dobré mravy údajně ze strany žalobce narušeny. Dle žalobce v rozporu s dobrými mravy jistě není skutečnost, že se po právu domáhá vydání jemu náležejících financí, přičemž v rozporu s dobrými mravy je dle žalobce spíše chování žalovaného, který je vydat odmítá. Pohledávka přitom rozhodně nebyla uplatněna předčasně, jelikož výrok o nákladech řízení je konstitutivní povahy. Tento výrok o nákladech řízení byl zrušen a žalovaný tedy nemá právní titul, aby si mohl finance z titulu nákladů řízení ponechat. V této souvislosti pak žalobce zmínil přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3754/2020 ze dne [datum]), z níž vyplývá, že je-li nárok na náhradu nákladů řízení konstituován soudním rozhodnutím, je toto rozhodnutí také právním důvodem plnění a jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bezdůvodné obohacení. Není přitom třeba zkoumat, zda povinnost k plnění dle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný korelát v rovině hmotného práva. Je tak naprosto bezpředmětné, jaký bude výsledek řízení vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [incidenční spisová značka] a žalovaný se nemůže ubránit námitkou, že možná bude mít v budoucnu opět nárok na náhradu nákladů řízení.

4. Podáním ze dne [datum] následně žalovaný rozvedl své předchozí písemné vyjádření k žalobě, když uvedl, že žalobce požaduje vydání plnění, které sám neposkytl a na jeho straně tak nemohlo dojít k tomu, že by byl o něco ochuzen na úkor žalovaného. V daném případě došlo k plnění ze strany třetí osoby (insolvenčního správce dlužníka), který plnil cizí závazek (nikoliv vlastní dluh) za jiného (žalobce). Insolvenční správce musel vědět, že plní dluh jiného (žalobce). Dle žalovaného proto nárok na případné vrácení bezdůvodného obohacení vznikl mezi poskytovatelem plnění (insolvenčním správcem žalobce) a žalobcem samotným, když žalovaný v této souvislosti poukázal na ustanovení § 2997 odst. 1 občanského zákoníku a jeho jazykový výklad. Toto ustanovení hovoří o vyloučení práva na vrácení toho, co bylo plněno, s tím, že v případě bezdůvodného obohacení spočívajícího ve splnění cizího dluhu nestíhá povinnost vydat obohacení toho, kdo plnění přijal (věřitele splněného dluhu), ale toho, jehož dluh byl splněn (dlužníka splněného dluhu). Ten ovšem žádné plnění nezískal, takže ani nemá co vracet. Jeho obohacení spočívá dle žalovaného v tom, že mu zanikl dluh, aniž by jej splnil, čímž „ušetřil“. Namísto poskytnutého plnění tak vydává náhradu svého obohacení. Dále pak žalovaný ve svém doplňujícím vyjádření poukázal na to, že v posuzované věci je třeba zohlednit speciální úpravu insolvenčního zákona, vztahující se k incidenčním sporům a k insolvenčnímu řízení jako celku, když dle názoru žalovaného uplatněný nárok žalobce je ve standardním civilním řízení fakticky nežalovatelným a nevymahatelným. Skončením insolvenčního řízení, resp. splněním oddlužení a pominutím účinků schváleného oddlužení žalobce, došlo ze zákona k situaci, kdy pohledávka žalovaného vůči žalobci v předmětném insolvenčním řízení byla v plné výši zjištěna co do pravosti. Účinky schválení oddlužení dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona pominuly (již netrvají) tím, že insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (žalobce). Popěrný úkon žalobce v insolvenčním řízení přestal mít vliv na zjištění pohledávky a ta se tak stala zjištěnou co do pravosti (v plné výši) a uplatněnou po právu, a to včetně příslušenství ve smyslu § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, v důsledku čehož je třeba dle žalovaného uzavřít, že žalobce požaduje žalobou nežalovatelný nárok. Rovněž tak odpadl předmět incidenčního sporu, jelikož pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení, je v důsledku pominutí účinků schváleného oddlužení zjištěna co do pravosti po právu. Žalovaný jakožto žalobce v incidenčním sporu, vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [incidenční spisová značka], proto vzal podané odvolání v tomto sporu zpět, neboť tím, že pominuly účinky schváleného oddlužení, bylo další vedení řízení bezpředmětné (viz § 160 odst. 4 insolvenčního zákona) a význam již mělo jen rozhodování v otázce nákladů řízení, o níž Vrchní soud v Praze v době vyhotovení doplňujícího vyjádření žalovaného k žalobě ještě nerozhodl. Žalobce tedy nyní podal nedůvodnou žalobu, když účinek oddlužení zanikl dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni o tom, že insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení dlužníka (žalobce). Žalobce tak ztratil od počátku insolvenčního řízení oprávnění popírat pravost pohledávky věřitele, a to s účinky ex tunc. Vydané rozsudky v incidenčním řízení, vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [incidenční spisová značka], tak pozbyly ze zákona platnost a účinnost. Pohledávka se považuje za zjištěnou a přihlášenou včetně nákladů řízení, o nichž měl odvolací soud teprve opětovně rozhodovat, a to pro účely úpravy poměrů ve vztahu k nákladům řízení incidenčního sporu. Nárok žalobce je tedy dle názoru žalovaného, jak uvedeno výše, v civilním řízení fakticky nežalovatelným, když předmět incidenčního sporu odpadl a zanikla platnost a účinnost rozsudků vydaných v uvedeném incidenčním sporu, přičemž zbývalo pouze rozhodnout o nákladech incidenčního sporu, což však nemá vliv na to, že pohledávka žalovaného byla ke dni podání žaloby v plném rozsahu zjištěna. Otázka nákladů řízení a jejich vypořádání je výlučně otázkou předmětného incidenčního sporu, nikoliv civilního řízení.

5. V řízení u zdejšího soudu bylo provedenými listinnými důkazy prokázáno, že u Krajského soudu v Plzni bylo pod sp. zn. KSPL 53 [insolvenční spisová značka] vedeno vůči žalobci [jméno FO] jakožto dlužníku insolvenční řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o tom, že úpadek žalobce bude řešen formou oddlužení, a to plněním splátkového kalendáře. Samotné insolvenční řízení bylo skončeno dne [datum] na základě usnesení č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka]-B-66 z téhož dne, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka. Ještě před skončením insolvenčního řízení probíhal proti žalobci [jméno FO] (v procesní pozici žalovaného) u Krajského soudu v Plzni na základě návrhu žalovaného [Jméno advokáta B] (v procesní pozici žalobce) incidenční spor o určení pravosti a výše přihlášené nevykonatelné pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, evidované pod pořadovým číslem P-8, který byl pravomocně ukončen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. [incidenční spisová značka], 103 VSPH 619/2020-253 (KSPL 53 [insolvenční spisová značka]) ze dne [datum], jímž byl zčásti změněn prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum], a to tak, že bylo určeno, že žalobce [Jméno advokáta B] má za dlužníkem [jméno FO] tuto pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení v celkové výši [částka] a současně pak bylo rozhodnuto o tom, že žalovaný (dlužník) je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho zástupce částku ve výši [částka]. Žalovaný (dlužník) však ještě za trvání insolvenčního řízení podal proti uvedenému rozhodnutí vrchního soudu mimořádný opravný prostředek (dovolání), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka], [incidenční spisová značka], 29 ICdo 63/2022-289 ze dne [datum], tzn. vydaným až po skončení insolvenčního řízení dlužníka [jméno FO], kterým byl uvedený rozsudek vrchního soudu ze dne [datum] zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. S konečnou platností pak byl daný incidenční spor ukončen až usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. [incidenční spisová značka], 103 VSPH 619/2020-312 (KSPL 53 [insolvenční spisová značka]) ze dne [datum], jímž bylo odvolací řízení z důvodu zpětvzetí odvolání žalobce [Jméno advokáta B] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum] zastaveno s tím, že o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem bylo současně rozhodnuto tak, že žalobce ([Jméno advokáta B]) je povinen zaplatit žalovanému ([jméno FO]) k rukám jeho zástupce částku v celkové výši [částka]. Proti výroku II. tohoto usnesení o nákladech řízení podal ještě [Jméno advokáta B] ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1597/24 ze dne [datum] odmítnuta.

6. Po skončení insolvenčního řízení bylo usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka]-B-69 ze dne [datum] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka], 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne [datum] rozhodnuto o tom, že se dlužník [Jméno žalobce] osvobozuje od placení v insolvenčním řízení neuspokojených a nepřihlášených pohledávek. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud mj. uvedl, že pohledávka věřitele [Jméno advokáta B] z titulu náhrady nákladů řízení výše zmíněného incidenčního sporu v celkové výši [částka] vznikla až právní mocí rozsudku vrchního soudu ze dne [datum], když tato pohledávka byla uhrazena v rozsahu 22,402 %, tj. ve výši nyní žalované jistiny [částka]. Vrchní soud v této souvislosti poznamenal, že to není dlužník, jemuž by bylo možno přičítat k tíži, že pohledávka věřitele na náhradu nákladů řízení tohoto incidenčního sporu nebyla v plné výši uspokojena, když taková pohledávka vznikla teprve [datum], přičemž již k měsíci listopadu 2020 dlužník řádným plněním splátkového kalendáře uhradil 100 % přihlášených pohledávek. V řízení přitom bylo žalobcem doloženo, že dne [datum] byla insolvenčním správcem ([právnická osoba].) poukázána z titulu náhrady nákladů řízení z běžného účtu pro oddlužení na bankovní účet [Jméno advokáta B] částka [částka] a následně dne [datum] částka [částka], tj. celkem [částka].

7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Provedenými listinnými důkazy bylo v řízení prokázáno, že ještě za trvání insolvenčního řízení žalobce [jméno FO] jakožto dlužníka vznikla tomuto na základě tehdy pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, vydaného v tzv. incidenčním sporu, vedeném proti němu žalovaným [Jméno advokáta B] jakožto věřitelem přihlášeným do insolvenčního řízení, povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení celkovou částku ve výši [částka], která byla následně splněna co do částky [částka] (což sice žalovaný začal v průběhu řízení účelově zpochybňovat, ačkoliv na jeho počátku sám obdržení této částky potvrzoval a polemizoval pouze o tom, zda žalobce mohl být na úkor žalovaného o něco ochuzen, pokud žalovanému plnění v uvedené výši bylo fakticky poskytnuto insolvenčním správcem, když navíc za účelem vyvrácení dodatečně nastolených pochybností o převedení těchto finančních prostředků do dispozice žalovaného byly žalobcem soudu předloženy příslušné listinné důkazy a zaplacení předmětné částky žalovanému rovněž zcela nesporně vyplývá i z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum]), poukázané ve dvou platbách insolvenčním správcem z majetkové podstaty dlužníka, který již před vydáním rozhodnutí ukládajícího tuto povinnost k náhradě nákladů řízení řádným plněním splátkového kalendáře uhradil 100 % přihlášených pohledávek, v důsledku čehož bylo sice dané insolvenční řízení jako takové právní mocí usnesení insolvenčního soudu o vzetí na vědomí splnění oddlužení k datu [datum] skončeno, avšak incidenční spor účastníků na základě podaného mimořádného opravného prostředku fakticky pokračoval i poté, když rozhodnutím dovolacího soudu ze dne [datum] byl rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum], na jehož základě byla žalovanému z financí žalobce vyplacena částka náhrady nákladů řízení ve výši [částka], zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, které pak bylo z důvodu zpětvzetí odvolání ze strany [Jméno advokáta B] skončeno usnesením o zastavení odvolacího řízení. Přestože tedy bylo soudní rozhodnutí ukládající žalobci [jméno FO] povinnost k náhradě nákladů řízení zrušeno a žádná jiná platební povinnost vůči žalovanému [Jméno advokáta B] mu již nebyla soudem uložena (naopak konečným rozhodnutím vrchního soudu o zastavení odvolacího řízení byla [Jméno advokáta B] uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem vzniklých [jméno FO] v celkové výši [částka], na čemž nic nezměnila ani podaná ústavní stížnost), žalovaný odmítl žalobci částku vyplacenou z jeho majetkové podstaty vrátit.

10. Žalobci tedy nezbylo než se domoci zaplacení této částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jelikož žalovanému jako obohacenému se na úkor žalobce jakožto ochuzeného dostalo výše naznačeným způsobem majetkové hodnoty plněním z právního důvodu, který odpadl. O takovou situaci jde v případě, kdy na počátku právního vztahu právní důvod plnění existoval, ale následně odpadl, přičemž pro vypořádání takto vzniklého bezdůvodného obohacení se použije ustanovení § 2993 o. z., tzn. že ochuzený má právo na vydání toho, co obohacený získal. Žalobce jako původně procesně neúspěšná strana sporu zaplatil žalovanému na nákladech řízení částku ve výši [částka] na základě vykonatelného soudního rozhodnutí (tj. na základě tehdy platného právního důvodu), které však poté bylo v důsledku podání mimořádného opravného prostředku zrušeno, čímž právní důvod plnění, který tu v době poskytnutí plnění existoval, dodatečně odpadl. Povinnost k náhradě nákladů řízení je přitom výlučně procesněprávní povahy, nemá žádný relevantní hmotněprávní základ v podobě právního důvodu přesunu majetkových hodnot a po zrušení nákladového výroku rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, se zaplacená náhrada nákladů řízení stává bez dalšího bezdůvodným obohacením pro odpadnutí právního důvodu plnění (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, 28 Cdo 5937/2016 či 28 Cdo 3116/2014), když nárok na náhradu nákladů řízení, který má základ v procesním právu, vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež má v tomto směru konstitutivní povahu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, 25 Cdo 272/2012 či 29 Cdo 1701/2014). Vznik nároku a jeho výše jsou závislé jen na rozhodnutí soudu a pohledávka tedy vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1314/2015 či 33 Cdo 498/2014). V tomto případě je tedy zcela nerozhodné, zda by příjemce plnění byl jinak z hmotněprávního pohledu oprávněn si i takové plnění případně ponechat. Procesní obranu žalovaného, založenou primárně na argumentaci, že z pohledu insolvenčního zákona byla v daném případě ke dni podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení jeho pohledávka za žalobcem, přihlášená do insolvenčního řízení, v plném rozsahu zjištěna, je tak nutné v souladu s výše uvedeným zcela odmítnout, neboť pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobce má ve věci význam pouze ten fakt, že v důsledku zrušení příslušného soudního rozhodnutí odpadl právní důvod pro poskytnutí plnění. Samotný výsledek incidenčního sporu (tzn. autoritativní zjištění, zda přihlášená pohledávka žalovaného je skutečně po právu či nikoliv) ani konstatování žalovaného o tom, že pominutím účinků schválení oddlužení dle insolvenčního zákona přestal mít popěrný úkon žalobce vliv na zjištění pohledávky žalovaného a ta se tak měla stát zjištěnou co do pravosti, nemají tedy na právní posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení žádný vliv a nemohou počínání žalovaného, jenž odmítá žalobcem poskytnuté plnění vrátit, nijak ospravedlňovat. Nelze se tak ztotožnit ani s další úvahou, kterou v této souvislosti žalovaný v řízení u zdejšího soudu prezentoval, tj. že žalobce podanou žalobou uplatnil nežalovatelný nárok. Vzhledem k tomu, že žalovaný se popsaným způsobem na úkor žalobce bezdůvodně obohatil po skončení insolvenčního řízení, žalobci naopak nezbylo než se svého nároku v souladu s citovaným ustanovením § 2991 o. z. domáhat tak, jak učinil. Zdejšímu soudu ostatně ani není zřejmé, jakým jiným způsobem by mohl žalobce svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení úspěšně uplatnit.

11. Soud se rovněž neztotožnil ani s další úvahou žalovaného, že by žalobce neměl být v řízení o vydání bezdůvodného obohacení aktivně legitimován, pakliže plnění, jehož vrácení se podanou žalobou domáhá, sám neposkytl. Je sice pravdou, že technicky platbu částky v celkové výši [částka] z běžného účtu pro oddlužení, vedeného pro účely insolvenčního řízení insolvenčním správcem, na účet žalovaného zadal právě insolvenční správce (nikdo jiný za trvání insolvenčního řízení k tomu ostatně ani neměl dispoziční oprávnění), avšak tyto finanční prostředky bez jakýchkoliv pochybností tvořily součást majetkové podstaty dlužníka (žalobce), tj. majetku dlužníka určeného k uspokojení pohledávek jeho věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení nebo vzniklých i v jeho průběhu. Insolvenční správce tímto neplnil žádný svůj dluh vůči žalovanému ani za tímto účelem neposkytoval žádné své vlastní finanční prostředky, ale byl ze zákona pouhým zprostředkovatelem platby poskytnuté z majetku žalobce ve prospěch žalovaného. Pokud následně zanikl právní důvod tohoto plnění, bylo namístě je vrátit tomu, z jehož majetku ještě za trvání insolvence původně ušlo, tj. žalobci. Pakliže v době vzniku bezdůvodného obohacení již nebylo možné toto plnění vrátit tam, odkud bylo poskytnuto, tzn. do majetkové podstaty dlužníka (insolvenční řízení již bylo skončeno), nelze důvodně dospět k jinému než takovému závěru, že musí být vydáno (vráceno) přímo samotnému žalobci. Na posuzovaný případ tak vůbec nelze aplikovat ustanovení § 2997 odst. 1 o. z., které předpokládá existenci vědomého plnění nedluhu (vnucené obohacení), jež je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení, jak nesprávně dovozuje žalovaný, a to mj. již jen z toho důvodu, že při plnění podle rozhodnutí soudu posléze zrušeného se jedná o majetkový transfer na základě právního důvodu, který odpadl, čímž je aplikace § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. i jinak bez dalšího vyloučena.

12. Vznesl-li pak žalovaný v řízení námitku promlčení s odůvodněním, že žalobce netvrdí a neprokazuje, kdy fakticky k tvrzenému bezdůvodnému obohacení žalovaného mělo dojít, soud takovou námitku považuje za naprosto bezdůvodnou. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v daném případě objektivně vznikla až pravomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, a také nejdříve v tomto okamžiku se mohl žalovaný jako obohacený dostat do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4478/2016). Promlčecí lhůta tak začala plynout až od právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], jímž byl zrušen rozsudek vrchního soudu ze dne [datum], na jehož základě byla žalovanému poskytnuta částka nákladů řízení ve výši [částka]. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení přitom byla žalobcem, byť u místně nepříslušného soudu, podána již dne [datum], tzn. dávno před případným uplynutím zákonem stanovené promlčecí lhůty.

13. Soud se pak neztotožnil ani s tvrzením žalovaného o tom, že by nárok žalobce byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce se podanou žalobou domáhal pouze vrácení plnění, k jehož poskytnutí žalovanému dodatečně zanikl právní důvod, a to aniž by bylo z výše rozvedených důvodů nutné vyčkávat konečného výsledku incidenčního sporu. Jako méně pochopitelné se v této souvislosti spíše jeví chování žalovaného, který dobrovolně odmítl poskytnutou částku žalobci vrátit, což neučinil dokonce ani poté, kdy byl v průběhu řízení u zdejšího soudu s konečnou platností tento incidenční spor ukončen bez toho, že by žalovanému vůči žalobci vzniklo právo na úhradu jakýchkoliv nákladů řízení (naopak žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci).

14. S ohledem na výše uvedené tedy zdejší soud dospěl k jednoznačnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku žalobce (k němu by ostatně vedl i samotným žalovaným prezentovaný závěr o nastolení účinků zákonné fikce zrušení platnosti a účinnosti rozsudků vydaných v insolvenčním řízení, když je v daném případě zcela nepodstatné, zda dlužník dle insolvenčního zákona pozbyl oprávnění popírat pořadí pohledávky věřitele s účinky ex tunc a zda se pohledávka věřitele považuje za zjištěnou a přihlášenou). Žalobce tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení jím poskytnuté částky ve výši [částka]. V případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci soud za prokazatelnou výzvu k plnění dluhu považuje předžalobní výzvu žalobce ze dne [datum], odeslanou téhož dne prostřednictvím pošty, jíž byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu nejpozději do [datum]. Do prodlení s úhradou žalované jistiny se tak žalovaný dostal následujícího dne, tj. [datum]. Žalovanému tak byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro úhradu přiznané částky byla žalovanému dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že v daném případě měl plný úspěch ve věci žalobce, přiznal mu soud náhradu nákladů řízení v celkové částce [částka], sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], z odměny za právní zastoupení dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši [částka] (10 úkonů právní služby á [částka]), z 10 režijních paušálů á [částka] dle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, z náhrady za promeškaný čas za celkem [hodnota] cesty k jednáním u zdejšího soudu a zpět v celkové výši [částka] (2 x [částka]) za celkem [hodnota] započatých půlhodin á [částka] [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 uvedené vyhlášky], z nákladů cestovného v celkové výši [částka] (2 x [částka]) za použití osobního automobilu tov. zn. Citroën C4, RZ: [SPZ], zástupcem žalobce k dopravě ke dvěma jednáním u zdejšího soudu a zpět při délce jedné cesty 90 km (2 x 45 km), vyhláškové ceně pohonných hmot (motorová nafta) [částka]/1l, průměrné spotřebě dle údaje uvedeného ve velkém technickém průkazu použitého motorového vozidla 4,7 l/100 km a základní amortizační náhradě [částka]/1 km, a z 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka], tj. [částka], neboť právní zástupce žalobce je registrovaným plátcem uvedené daně. Rovněž pro úhradu celkové částky nákladů řízení, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobce, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení