8 C 184/2024 - 185

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 161 504,77 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem v Plzni, [adresa].

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. V návrhu žalobce uvedl, že u Krajského soudu v Plzni bylo pod sp. zn. KSPL 53 [insolvenční spisová značka] vedeno insolvenční řízení, které bylo řešeno jeho oddlužením, když mezi žalobcem a žalovaným bylo zároveň u tohoto soudu jako incidenční spor pod sp. zn. [incidenční spisová značka] vedeno řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, v němž žalovaný vystupoval jako žalobce a žalobce jako žalovaný. Žalovaný se v tomto řízení domáhal určení, že jeho přihlášená pohledávka je po právu ve výši [částka]. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum] bylo rozhodnuto o tom, že přihlášená pohledávka žalovaného je po právu pouze co do částky [částka] (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení, že žalovaný má za žalobcem pohledávku ve výši [částka], když v tomto rozsahu soud shledal, že pohledávka žalovaného po právu není. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku krajského soudu odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl svým rozsudkem č. j. 103 VSPH 619/2020-253 ze dne [datum] tak, že změnil rozsudek krajského soudu a rozhodl o tom, že žalovaný má za dlužníkem pohledávku v celkové výši [částka]. Tato částka pak byla v rámci splátkového kalendáře uspokojena v insolvenčním řízení. Žalobce následně podal proti uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání, když Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 29 ICdo 63/2022-289 ze dne [datum] rozsudek vrchního soudu ze dne [datum] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na výsledek dovolacího řízení proběhlo dne [datum] jednání u Vrchního soudu v Praze, na němž vzal žalovaný své odvolání zpět. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 619/2020-312 ze dne [datum] tak došlo v důsledku zpětvzetí odvolání žalovaného k zastavení odvolacího řízení. Ve věci posouzení pravosti přihlášené pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení je proto nutné vycházet z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], který pohledávku žalovaného shledal po právu pouze co do částky [částka], nikoliv však co do částky [částka], která již byla žalobcem, resp. insolvenčním správcem, uhrazena. Tato částka ve výši [částka] (do částky ve výši [částka] žalobce odvolání nepodával) tak byla žalovanému vyplacena neoprávněně a stejně tak žalovanému nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že tyto částky žalobce uhradil, vyplývá mj. též z odst. 12 odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne [datum], jímž bylo rozhodováno o osvobození žalobce od placení zbytku dluhů. Pokud jde o uhrazení částky představující náklady řízení ve výši [částka], tento nárok již byl žalobcem uplatněn soudně ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 341/2023. Žalobce se tak v rámci této žaloby nyní domáhá zaplacení druhé z uhrazených částek ve výši [částka], neboť tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, když byla vyplacena bez jakéhokoliv právního důvodu a žalovaný je tak povinen ji žalobci bezodkladně vydat. Žalovaný však žalobci dosud ničeho neuhradil, ačkoliv mu byla dne [datum] zaslána i předžalobní výzva, jíž mu byla ke splnění jeho povinnosti poskytnuta dodatečná lhůta do [datum].

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k návrhu na zahájení řízení namítl nedostatek své pasivní legitimace ve sporu, neboť žalobce požaduje žalobou vydání plnění, které sám neposkytl a na jeho straně tedy nemohlo dojít k tomu, že by byl o něco ochuzen ve prospěch žalovaného. V daném případě došlo nezjištěného dne k plnění ze strany třetí osoby (insolvenčního správce dlužníka - žalobce), který plnil cizí závazek (nikoliv vlastní dluh) za jiného (žalobce). Insolvenční správce musel vědět, že plní dluh jiného (žalobce). Dle žalovaného proto nárok na případné vydání bezdůvodného obohacení vznikl mezi poskytovatelem plnění (insolvenčním správcem žalobce) a žalobcem samotným, když žalovaný v této souvislosti poukázal na ustanovení § 2997 odst. 1 občanského zákoníku a jeho jazykový výklad. Toto ustanovení hovoří o vyloučení práva na vrácení toho, co bylo plněno, s tím, že v případě bezdůvodného obohacení spočívajícího ve splnění cizího dluhu nestíhá povinnost vydat obohacení toho, kdo plnění přijal (věřitele splněného dluhu), ale toho, jehož dluh byl splněn (dlužníka splněného dluhu). Ten ovšem žádné plnění nezískal, takže ani nemá co vracet. Jeho obohacení spočívá dle žalovaného v tom, že mu zanikl dluh, aniž by jej splnil, čímž „ušetřil“. Namísto poskytnutého plnění tak vydává náhradu svého obohacení. V dané věci navíc nebylo žalobcem vůbec prokázáno, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a zda se plnění dostalo do dispozice žalovaného, tedy zda plnění tvrzené žalobcem přijal. Dle názoru žalovaného žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován, jelikož nebyl tím, kdo na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] plnil žalovanému. Šlo o plnění z majetkové podstaty dlužníka, tj. o plnění, k němuž měl plné dispoziční právo insolvenční správce žalobce. Dále pak žalovaný ve svém vyjádření namítl, že žalobcem uplatněný nárok je fakticky nevymahatelným, a to v důsledku právní fikce uznání pohledávky, která nastala v průběhu incidenčního sporu vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [incidenční spisová značka], v němž současný žalobce popřel nevykonatelnou pohledávku žalovaného. Skončením insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 53 [insolvenční spisová značka] nastala právní fikce uznání nároku žalovaného, který přihlásil proti žalobci do insolvenčního řízení, v jehož průběhu byl tento nárok žalovaného uspokojen. V důsledku pominutí účinků popěrného úkonu žalobce jako dlužníka v insolvenčním řízení je třeba považovat pohledávku za zjištěnou v plné výši s tím, že předchozí rozsudky, na základě nichž se žalobce domáhá svého nároku, pozbyly platnost a účinnost. Dle žalovaného je třeba aplikovat a zohlednit speciální ustanovení insolvenčního zákona. Účelem incidenčních sporů, tj. sporů, které je třeba rozhodnout pro potřebu jiného řízení, které samo pro řešení sporů není způsobilé, je pro potřeby insolvenčního řízení vyřešit sporné otázky vyvolané průběhem insolvenčního řízení. Dle žalovaného tedy jde v dané věci o rozhodnutí, z něhož musí být zjevné, že výsledek sporu se vztahuje k situaci v minulosti, kdy probíhalo insolvenční řízení, nikoliv ke stavu existujícímu ke dni skončení incidenčního sporu. Podle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění, nestanoví-li zákon jinak. Takovou výjimku zakotvuje § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, jenž stanoví, že popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. V dané věci v incidenčním sporu vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [incidenční spisová značka] bylo pravomocně rozhodnuto o vzetí oddlužení žalobce na vědomí (splnění oddlužení) a insolvenční řízení skončilo, účinky schválení oddlužení dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona tedy pominuly (již netrvají). Popěrný úkon žalobce v insolvenčním řízení přestal mít vliv na zjištění pohledávky a ta se tak stala zjištěnou, v důsledku čehož žalovaný přestal být aktivně legitimován v předmětném incidenčním sporu. Proto vzal žalovaný v incidenčním sporu odvolání zpět, jinak by bylo fakticky soudem odmítnuto (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ICdo 121/2016). Poté, kdy pominuly účinky schválení oddlužení, tedy popření pohledávky dlužníkem přestalo mít (v rozsahu popření) vliv na zjištění pohledávky a incidenční žaloba se od tohoto okamžiku stala žalobou, kterou se věřitel (zde žalovaný) domáhal určení pravosti již zjištěné pohledávky. Žalovaný (v incidenčním sporu žalobce) tak z ryze právních důvodů, jež nemohl ovlivnit (v důsledku nastalého ukončení oddlužení), ztratil z objektivně nastalých okolností v incidenčním sporu oprávnění domáhat se proti popírajícímu dlužníku určení pravosti své (zjištěné) pohledávky. Jestliže soud v insolvenčním řízení rozhodl o splnění oddlužení, insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno a dlužník (zde žalobce) pozbyl oprávnění popírat pořadí pohledávky věřitele s účinky ex tunc. Žalobce se tak nyní v řízení o svém uplatněném nároku nedůvodně opírá o rozsudky vydané v incidenčním sporu, které se však váží toliko k době, kdy trvalo insolvenční řízení, jak vyplývá mj. i ze záhlaví samotného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 619/2020 ze dne [datum], proti jehož výroku II. byla žalovaným podána ústavní stížnost. Nárok žalobce je tedy dle názoru žalovaného, jak uvedeno výše, nevymahatelným a rovněž i uplatněným v rozporu s dobrými mravy, když žalobce nemravně těží z toho, že předmět incidenčního sporu v důsledku nastalé právní fikce odpadl a na základě neúčinných a neplatných rozsudků se po žalovaném domáhá nedůvodně plnění, na které nemá právní nárok. V neposlední řadě pak žalovaný ve svém vyjádření k žalobě vznesl námitku promlčení a namítl i nesprávný a nedůvodný návrh k přiznání úroku z prodlení.

3. V reakci na písemné vyjádření žalovaného k žalobě žalobce zaslal soudu své písemné podání ze dne [datum], v němž zcela odmítl žalovaným prezentovanou argumentaci, mj. i jeho úvahu o tom, že bylo plněno ze strany třetí osoby s odkazem na § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož žalobce plnil dluh žalovanému prostřednictvím insolvenčního správce, což je zcela běžný postup. Jedná se konkrétně o platbu ze dne [datum] z účtu č. [č. účtu], vedeného společností [právnická osoba]., z něhož byla zaplacena částka [částka] (z majetkové podstaty žalobce) na účet věřitele (žalovaného) č. [č. účtu], vedený společností [právnická osoba]. Insolvenční správce byl tou dobou pouze osobou s dispozičním oprávněním, a tedy bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo na straně žalovaného. Rovněž tak úvaha žalovaného, že žalobce není aktivně legitimován, je mylná, a to s poukazem na ustanovení § 229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona, podle něhož je osobou s dispozičními oprávněními od povolení oddlužení dlužník, k čemuž v případě žalobce došlo dne [datum], přičemž nejpozději v plném rozsahu může dlužník ve vztahu k majetkové podstatě jednat od právní moci schválení oddlužení, což nastalo dne [datum]. Od tohoto dne je tedy žalobce osobou s dispozičním oprávněním ve vztahu k majetkové podstatě a je tedy i aktivně legitimován k podání této žaloby. Insolvenční řízení navíc již bylo skončeno a není tudíž zřejmé, kdo jiný než žalobce by se měl vrácení financí domáhat. Pohledávka přitom byla vyplacena zcela jednoznačně z jeho financí, resp. z majetkové podstaty. Žalovanému přitom nesvědčí právo na úhradu částky [částka], a to na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum], který uznal po právu pouze částku [částka], a tudíž na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. Žalovaný tedy dle žalobce zcela nepochopitelně polemizuje nad tím, zda se pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení považuje za zjištěnou či nikoliv a je tedy zcela zcestným tvrzení žalovaného o tom, že nárok žalobce je fakticky nevymahatelným v důsledku právní fikce uznání pohledávky. Pokud dále žalovaný ve svém vyjádření zmiňoval svoji ústavní stížnost, tato byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum] odmítnuta pro neopodstatněnost. S odkazem na toto rozhodnutí pak žalovaný neuspěl ani se svým návrhem na zastavení exekuce, podaným v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 28 EXE 839/2024 k vymožení náhrady nákladů řízení ve výši [částka] podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum]. Pokud jde o žalovaným vznesenou námitku promlčení, žalobce poukázal na to, že k bezdůvodnému obohacení žalovaného došlo dne [datum], kdy mu byla na jeho účet odeslána částka ve výši [částka]. S ohledem na 3-letou promlčecí lhůtu by tak nejdříve mohlo dojít k promlčení, nebyla-li by podána žaloba, k datu [datum]. Závěrem pak žalobce odmítl i argumentaci žalovaného týkající se požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z žalované jistiny, když zdůraznil, že žalovanému bylo před podáním žaloby zasláno dokonce několik výzev k vydání bezdůvodného obohacení.

4. Podáním ze dne [datum] poté následně žalovaný zrekapituloval, že žalobce v insolvenčním řízení jako dlužník popřel sám přihlášenou pohledávku žalovaného, a to co do pravosti, když insolvenční správce popěrný úkon neučinil. V dané věci probíhal dále k žalobě žalovaného incidenční spor, který trval i poté, co pominuly účinky oddlužení splátkovým kalendářem žalobce, a to ke dni skončení insolvenčního řízení dlužníka (zde žalobce), k němuž došlo na základě usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka]-B-66 ze dne [datum]. K tomuto dni byl v incidenčním řízení platným a účinným rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 619/2020-253 ze dne [datum]. Žalobce sice podal proti tomuto rozsudku dovolání, nicméně o tomto nebylo do skončení oddlužení žalobce splátkovým kalendářem, tj. do dne [datum], nikterak rozhodnuto. Účinky popěrného úkonu dlužníka (žalobce) tak pominuly a fakticky nastala právní fikce uznání závazku žalobcem. Přesto bylo, dle žalovaného nesprávně, dále ve věci rozhodováno po skončení účinků popěrného úkonu dlužníka a právní fikci uznání nároku v incidenčním sporu a bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 63/2022-289 ze dne [datum], jež však není rozhodnutím meritorním a zavazujícím, jelikož za situace, kdy ke dni [datum] pominuly účinky popěrného úkonu dlužníka, nemělo být již v dovolacím řízení pokračováno. Dle názoru žalovaného tedy vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje nesprávný úřední postup, když po datu [datum] mělo být ve věci dovolací řízení zastaveno, neboť ze zákona pominuly účinky popěrného úkonu dlužníka a nastala fikce uznání pohledávky žalobcem ze zákona. Žalovaný tak nemá čeho žalobci vracet. Již ke dni [datum] tedy nebylo možné v incidenčním sporu pokračovat, pohledávka se považovala ke skončení insolvenčního řízení za zjištěnou a po právu, což správně konstatoval Vrchní soud v Praze. Byla-li pohledávka žalovaného uznána, byť na základě právní fikce, není důvodným návrh žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, když pohledávka žalovaného za žalobcem byla vyplacena po právu. Žalovaný v této souvislosti opětovně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 121/2016 ze dne [datum], v němž tento soud uvedl, že pominou-li účinky schválení oddlužení, přestává popření pohledávky dlužníkem mít (v rozsahu popření) vliv na zjištění pohledávky a žalobu, kterou se věřitel proti popírajícímu dlužníku domáhá určení pravosti pohledávky, soud v této situaci odmítne jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Za dané situace by tak bylo dle žalovaného hrubě v rozporu s dobrými mravy, aby na základě této situace bylo žalobci přiznáno (vráceno) jakékoliv plnění, a to zejména na jistině pohledávky.

5. V řízení u zdejšího soudu bylo provedenými listinnými důkazy prokázáno, že u Krajského soudu v Plzni bylo pod sp. zn. KSPL 53 [insolvenční spisová značka] vedeno vůči žalobci [jméno FO] jakožto dlužníku insolvenční řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o tom, že úpadek žalobce bude řešen formou oddlužení, a to plněním splátkového kalendáře. Samotné insolvenční řízení bylo skončeno dne [datum] na základě usnesení č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka]-B-66 z téhož dne, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka. Ještě před skončením insolvenčního řízení probíhal proti žalobci [jméno FO] (v procesní pozici žalovaného) u Krajského soudu v Plzni na základě návrhu žalovaného [Jméno advokáta B] (v procesní pozici žalobce) incidenční spor o určení pravosti a výše přihlášené nevykonatelné pohledávky evidované pod pořadovým číslem P-8, když tato sporná pohledávka měla mít dle žalobních tvrzení původ ve směnce vlastní, vystavené dlužníkem [jméno FO] dne [datum] a znějící na částku [částka], se splatností dne [datum], kterou [Jméno advokáta B] nabyl na základě indosamentu. [Jméno žalobce] se žalobou nesouhlasil s tvrzením, že vystavil pouze blankosměnku (bez vyplnění směnečné sumy) na řad [jméno FO], a to až dne [datum], přičemž podle ústní dohody o vyplňovacím právu měla být směnečná suma vyplněna v rozmezí částek [částka] až [částka], nikoliv tedy částkou [částka]. Tento incidenční spor byl původně pravomocně ukončen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. [incidenční spisová značka], 103 VSPH 619/2020-253 (KSPL 53 [insolvenční spisová značka]) ze dne [datum], jímž byl zčásti změněn prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum] (kterým bylo určeno, že pohledávka [Jméno advokáta B] existuje po právu, co do pravosti a výše, pouze v úhrnné výši [částka], když ve zbytku, tzn. co do určení pravosti a výše této přihlášené pohledávky v úhrnné výši [částka], byla žaloba zamítnuta), a to tak, že bylo určeno, že žalobce [Jméno advokáta B] má za dlužníkem [jméno FO] tuto pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení v celkové výši [částka] a současně pak bylo rozhodnuto o tom, že žalovaný (dlužník) je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho zástupce částku ve výši [částka]. Žalovaný (dlužník) však ještě za trvání insolvenčního řízení podal proti uvedenému rozhodnutí vrchního soudu mimořádný opravný prostředek (dovolání), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka], [incidenční spisová značka], 29 ICdo 63/2022-289 ze dne [datum], tzn. vydaným až po skončení insolvenčního řízení dlužníka [jméno FO], kterým byl uvedený rozsudek vrchního soudu ze dne [datum] zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. S konečnou platností pak byl daný incidenční spor ukončen až usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. [incidenční spisová značka], 103 VSPH 619/2020-312 (KSPL 53 [insolvenční spisová značka]) ze dne [datum], jímž bylo odvolací řízení z důvodu zpětvzetí odvolání žalobce [Jméno advokáta B] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum] zastaveno s tím, že o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem bylo současně rozhodnuto tak, že žalobce ([Jméno advokáta B]) je povinen zaplatit žalovanému ([jméno FO]) k rukám jeho zástupce částku v celkové výši [částka]. Proti výroku II. tohoto usnesení o nákladech řízení podal ještě [Jméno advokáta B] ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1597/24 ze dne [datum] odmítnuta.

6. Po skončení insolvenčního řízení bylo usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka]-B-69 ze dne [datum] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka], 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne [datum] rozhodnuto o tom, že se dlužník [Jméno žalobce] osvobozuje od placení v insolvenčním řízení neuspokojených a nepřihlášených pohledávek. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud mj. uvedl, že již k měsíci listopadu 2020 dlužník řádným plněním splátkového kalendáře uhradil 100 % přihlášených pohledávek. V řízení přitom bylo žalobcem předloženým výpisem z běžného účtu pro oddlužení číslo výpisu 2022/1 doloženo, že dne [datum] byla insolvenčním správcem dlužníka [jméno FO] ([právnická osoba].) poukázána na bankovní účet [Jméno advokáta B] č. [č. účtu], a to pod variabilním symbolem, kterým bylo jeho rodné číslo před lomítkem (tzn. tak, jak bylo insolvenčnímu správci sděleno elektronickým podáním právního zástupce [Jméno advokáta B] ze dne [datum]), celková částka ve výši [částka]. Rovněž tak byla z majetkové podstaty dlužníka na základě vykonatelného rozsudku vrchního soudu ze dne [datum] zčásti uspokojena (a to co do částky [částka]) i pohledávka na nákladech soudního řízení, přiznaná tímto rozhodnutím ve výši [částka], jak bylo potvrzeno i sdělením insolvenčního správce ze dne [datum].

7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Provedenými listinnými důkazy bylo v řízení prokázáno, že ještě za trvání insolvenčního řízení žalobce [jméno FO] jakožto dlužníka vznikla tomuto na základě tehdy pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, vydaného v tzv. incidenčním sporu, vedeném proti němu žalovaným [Jméno advokáta B] jakožto věřitelem přihlášeným do insolvenčního řízení, povinnost zaplatit žalovanému celkovou částku [částka], která byla následně v plném rozsahu splněna, a na náhradě nákladů řízení celkovou částku ve výši [částka], která byla splněna co do částky [částka], jak vyplývá i z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], když tyto částky byly žalovanému poukázány insolvenčním správcem z majetkové podstaty dlužníka, který řádným plněním splátkového kalendáře uhradil 100 % přihlášených pohledávek, v důsledku čehož bylo sice dané insolvenční řízení jako takové právní mocí usnesení insolvenčního soudu o vzetí na vědomí splnění oddlužení k datu [datum] skončeno, avšak incidenční spor účastníků na základě podaného mimořádného opravného prostředku fakticky pokračoval i poté, protože rozhodnutím dovolacího soudu ze dne [datum] byl rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum], na jehož základě byla žalovanému z financí žalobce vyplacena částka [částka] a částka náhrady nákladů řízení ve výši [částka], zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, které pak bylo z důvodu zpětvzetí odvolání ze strany [Jméno advokáta B] skončeno usnesením o zastavení odvolacího řízení. Přestože tedy bylo soudní rozhodnutí, na základě něhož bylo plněno z majetkové podstaty žalobce [jméno FO], zrušeno a žádná jiná platební povinnost vůči žalovanému [Jméno advokáta B] mu již nebyla soudem uložena (naopak konečným rozhodnutím vrchního soudu o zastavení odvolacího řízení byla [Jméno advokáta B] uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem vzniklých [jméno FO] v celkové výši [částka], na čemž nic nezměnila ani podaná ústavní stížnost), žalovaný odmítl žalobci částku vyplacenou z jeho majetkové podstaty vrátit.

10. Žalobce tedy byl nucen domoci se vrácení vyplacených částek ve výši [částka] (co do zaplacené částky [částka] žalobce respektoval výrok I. rozsudku krajského soudu ze dne [datum]) a ve výši [částka] (nárok na úhradu této částky žalobce úspěšně uplatnil vůči žalovanému v již pravomocně skončeném řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 8 C 341/2023) z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jelikož žalovanému jako obohacenému se na úkor žalobce jakožto ochuzeného dostalo výše naznačeným způsobem majetkové hodnoty plněním z právního důvodu, který odpadl. O takovou situaci jde v případě, kdy na počátku právního vztahu právní důvod plnění existoval, ale následně odpadl, přičemž pro vypořádání takto vzniklého bezdůvodného obohacení se použije ustanovení § 2993 o. z., tzn. že ochuzený má právo na vydání toho, co obohacený získal. Žalobce jako původně procesně neúspěšná strana incidenčního sporu zaplatil žalovanému mj. nyní požadovanou částku ve výši [částka] na základě původně vykonatelného soudního rozhodnutí (tj. na základě tehdy platného právního důvodu), které však poté bylo v důsledku podání mimořádného opravného prostředku zrušeno, čímž právní důvod plnění, který tu v době poskytnutí plnění existoval, dodatečně odpadl. V posuzované věci sice žalovaný zaplacením celkové částky ve výši [částka] neplnil povinnost k náhradě nákladů řízení, jako tomu bylo v případě úhrady částky ve výši [částka], která byla výlučně procesněprávní povahy a neměla žádný relevantní hmotněprávní základ v podobě právního důvodu přesunu majetkových hodnot s tím, že po zrušení nákladového výroku rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, se zaplacená náhrada nákladů řízení stala bez dalšího bezdůvodným obohacením pro odpadnutí právního důvodu plnění, když nárok na náhradu nákladů řízení, který má základ v procesním právu, vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež má v tomto směru konstitutivní povahu, přesto lze dle názoru soudu i v tomto případě (obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 341/2023) shledat uplatněný nárok žalobce plně důvodným. V případě zrušení soudního rozhodnutí vzniká bezdůvodné obohacení tehdy, pokud ani z hmotněprávního pohledu nebyl příjemce plnění oprávněn si je ponechat. O tom však obvykle soud rozhodne v dalším průběhu soudního řízení. Takové rozhodnutí, které by žalovanému [Jméno advokáta B] přiznalo nárok na ponechání si vyplacené částky ve výši [částka], ale v rámci předmětného incidenčního sporu nakonec vydáno nebylo, jelikož po zrušení rozsudku vrchního soudu ze dne [datum] a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení již znovu o žalobě [Jméno advokáta B] na určení pravosti a výše jeho přihlášené pohledávky nebylo z důvodu jím učiněného zpětvzetí odvolání meritorně rozhodováno. V důsledku zastavení odvolacího řízení tak bylo ve vztahu mezi účastníky o přihlášené pohledávce [Jméno advokáta B] pravomocně rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne [datum] tak, že tato pohledávka v úhrnné výši [částka], tj. ve výši stávající žalované jistiny, po právu neexistuje. Právní moc tohoto rozhodnutí v důsledku zpětvzetí odvolání tak nastala „zpětně“ dnem, v němž by jinak nabylo právní moci, kdyby k odvolání vůbec nedošlo, tzn. ještě v průběhu insolvenčního řízení. Pakliže tedy žalovanému byla tato částka prokazatelně z majetkové podstaty žalobce [jméno FO] insolvenčním správcem poukázána, bylo tak učiněno z právního důvodu, který dodatečně odpadl a žalovaný tudíž za nastalé situace tuto částku bezdůvodně zadržuje, neboť ho k tomu neopravňuje žádný platný právní titul. Krajský soud přitom hodnotil uplatněný nárok věřitele [Jméno advokáta B], jenž jej odvozoval ze směnky použité v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 24/2016, z hmotněprávního hlediska, když dospěl k závěru, že pohledávka věřitele za dlužníkem [jméno FO] existuje po právu pouze co do úhrnné výše [částka]. Pochybnosti o existenci pohledávky věřitele jako takové přitom zmínil ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 1597/24 ze dne [datum] i Ústavní soud, když v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum]. V posuzované věci tedy bylo autoritativně zjištěno, že přihlášená pohledávka nebyla co do následně vyplacené částky [částka] po právu. Tento určující výrok pravomocného rozsudku krajského soudu ze dne [datum] je tak závazným nejen pro účastníky daného řízení dle § 159a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ale v tomto rozsahu mj. i pro soud, který nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku sám v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (§ 159a odst. 3 o. s. ř.).

11. Procesní obranu žalovaného, založenou primárně na argumentaci, že z pohledu insolvenčního zákona byla v daném případě ke dni podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení jeho pohledávka za žalobcem, přihlášená do insolvenčního řízení, v plném rozsahu zjištěna, je tak nutné dle názoru soudu v souladu s výše uvedeným zcela odmítnout, neboť pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobce má ve věci význam fakt, že v důsledku zrušení příslušného soudního rozhodnutí, tj. rozsudku vrchního soudu ze dne [datum], odpadl právní důvod pro poskytnutí žalovaného plnění, s tím, že žádný „nový“ právní titul pro to, aby si žalovaný na úkor žalobce ponechal částku [částka], již dále konstituován nebyl. V důsledku zrušení uvedeného rozhodnutí vrchního soudu tak významu pozbyla i argumentace žalovaného založená na právním závěru, že pominutím účinků schválení oddlužení dle insolvenčního zákona přestal mít popěrný úkon žalobce vliv na zjištění pohledávky žalovaného a ta se tak měla stát zjištěnou co do pravosti. Nelze se pak ztotožnit ani s další úvahou, kterou v této souvislosti žalovaný v řízení u zdejšího soudu prezentoval, tj. že žalobce podanou žalobou uplatnil nežalovatelný či nevymahatelný nárok. Vzhledem k tomu, že žalovaný se popsaným způsobem na úkor žalobce bezdůvodně obohatil po skončení insolvenčního řízení, žalobci naopak nezbylo než se svého nároku v souladu s citovaným ustanovením § 2991 o. z. domáhat tak, jak ostatně učinil jak v tomto řízení, tak i v řízení souvisejícím, vedeném pod sp. zn. 8 C 341/2023.

12. Soud se rovněž neztotožnil ani s další úvahou žalovaného, že by žalobce neměl být v řízení o vydání bezdůvodného obohacení aktivně legitimován, pakliže plnění, jehož vrácení se podanou žalobou domáhá, sám neposkytl. Je sice pravdou, že platbu částky v celkové výši [částka] z běžného účtu pro oddlužení, vedeného pro účely insolvenčního řízení insolvenčním správcem, na účet žalovaného zadal právě insolvenční správce (nikdo jiný za trvání insolvenčního řízení k tomu ostatně ani neměl dispoziční oprávnění), avšak tyto finanční prostředky bez jakýchkoliv pochybností tvořily součást majetkové podstaty dlužníka (žalobce), tj. majetku dlužníka určeného k uspokojení pohledávek jeho věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení nebo vzniklých i v jeho průběhu. Insolvenční správce tímto neplnil žádný svůj dluh vůči žalovanému ani za tímto účelem neposkytoval žádné své vlastní finanční prostředky, ale byl ze zákona pouhým zprostředkovatelem platby poskytnuté z majetku žalobce ve prospěch žalovaného. Pokud následně zanikl právní důvod tohoto plnění, bylo namístě je vrátit tomu, z jehož majetku ještě za trvání insolvence původně ušlo, tj. žalobci. Pakliže v době vzniku bezdůvodného obohacení již nebylo možné toto plnění vrátit tam, odkud bylo poskytnuto, tzn. do majetkové podstaty dlužníka (insolvenční řízení již bylo skončeno), nelze důvodně dospět k jinému než takovému závěru, že musí být vydáno (vráceno) přímo samotnému žalobci. Na posuzovaný případ tak vůbec nelze aplikovat ustanovení § 2997 odst. 1 o. z., které předpokládá existenci vědomého plnění nedluhu (vnucené obohacení), jež je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení, jak nesprávně dovozuje žalovaný, a to mj. již jen z toho důvodu, že při plnění podle rozhodnutí soudu posléze zrušeného se jedná o majetkový transfer na základě právního důvodu, který odpadl, čímž je aplikace § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. i jinak bez dalšího vyloučena.

13. Vznesl-li pak žalovaný v řízení námitku promlčení s odůvodněním, že žalobce netvrdí a neprokazuje, kdy fakticky k tvrzenému bezdůvodnému obohacení žalovaného mělo dojít, soud takovou námitku považuje rovněž za bezdůvodnou. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v daném případě objektivně vznikla až pravomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, a také nejdříve v tomto okamžiku se mohl žalovaný jako obohacený dostat do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4478/2016). Promlčecí lhůta tak začala plynout až od právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], jímž byl zrušen rozsudek vrchního soudu ze dne [datum], na jehož základě byla žalovanému poskytnuta žalovaná částka [částka] a také i částka náhrady nákladů řízení [částka]. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení přitom byla žalobcem podána u zdejšího soudu již dne [datum], tzn. dlouhou dobu před případným uplynutím zákonem stanovené promlčecí lhůty.

14. Soud se pak neztotožnil ani s tvrzením žalovaného o tom, že by nárok žalobce byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce se podanou žalobou domáhal pouze vrácení plnění, k jehož poskytnutí žalovanému dodatečně zanikl právní důvod, přičemž žaloba byla podána teprve poté, kdy vrchní soud rozhodl o zastavení odvolacího řízení, v důsledku čehož byl předmětný incidenční spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky žalovaného definitivně ukončen, a to bez toho, že by žalobci v jeho rámci vznikla vůči žalovanému povinnost k úhradě jakéhokoliv finančního plnění. Ze strany žalovaného přitom nedošlo ke změně jeho postoje ani poté, kdy o jeho opravném prostředku, podaném proti meritornímu rozsudku v související věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 8 C 341/2023, zamítavě rozhodl odvolací soud, s jehož závěry se žalovaný neztotožnil. Dle názoru zdejšího soudu přitom není na místě dovozovat žalovaným činěný závěr o uplatnění nároku žalobcem v rozporu s dobrými mravy z důvodu jiného právního posouzení otázky vzniku, resp. trvání, účinků fikce uznání nároku podle insolvenčního zákona.

15. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem č. j. 61 Co 22/2025-206 ze dne [datum] potvrdil prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Klatovech č. j. 8 C 341/2023-168 ze dne [datum], jímž byla žalovanému [Jméno advokáta B] uložena povinnost zaplatit žalobci [jméno FO] částku [částka] s 15 % úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále částku náhrady nákladů řízení. V tomto řízení se žalobce vůči žalovanému z totožného právního důvodu domáhal vydání bezdůvodného obohacení získaného zaplacením druhé částky poukázané žalovanému z majetkové podstaty žalobce na základě později zrušeného rozsudku vrchního soudu ze dne [datum], tj. částky náhrady nákladů řízení ve výši [částka]. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom odvolací soud odkázal na skutkové i právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně v napadeném rozsudku, a které jsou ostatně víceméně totožné s těmi, jež jsou výše uvedeny v odůvodnění tohoto rozsudku, když i argumentace žalovaného, kterou tento z valné části prezentoval v nynějším řízení o zaplacení druhé z vyplacených částek ve výši [částka], je prakticky shodná. Odvolací soud se navíc vyjádřil k námitce žalovaného, že v důsledku skončení oddlužení žalovaný již v incidenčním sporu nemohl pokračovat a s ohledem na nastalou fikci uznání pravosti pohledávky musel vzít odvolání v incidenčním sporu zpět, neboť pokud by ve sporu pokračoval, muselo by nutně dojít k odmítnutí žaloby dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona právě pro nastalou fikci uznání nároku (pohledávky), když ani tuto obranu žalovaného odvolací soud neshledal důvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí tak krajský soud uvedl, že „nesdílí názor žalovaného, že skončením insolvenčního řízení vedeného formou oddlužení dříve, než bylo po rozhodnutí dovolacího soudu v incidenčním sporu o pravosti žalovaným přihlášené směnečné pohledávky (popřené žalobcem) znovu pravomocně meritorně rozhodnuto, nastala fikce uznání pravosti pohledávky. Jelikož úpadek žalobce (insolvenčního dlužníka) nebyl řešen konkursem, pohledávku žalovaného bylo možno považovat v insolvenčním řízení za zjištěnou až po nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [incidenční spisová značka], 103 VSPH 619/2020-253, ale jen do doby, než došlo ke zrušení tohoto rozsudku rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. KSPL 53 [insolvenční spisová značka], [incidenční spisová značka], 29 ICdo 63/2022-289. Poté přihlášenou pohledávku dle názoru odvolacího soudu s ohledem na předchozí popěrný úkon žalobce bylo nutno znovu považovat za spornou. Byť incidenční spor o určení pravosti dlužníkem popřené pohledávky je vyvolán insolvenčním řízením a základním účelem incidenčních sporů je vyřešení otázek, na nichž závisí další postup v insolvenčním řízení a zpravidla též jeho skončení, podle názoru odvolacího soudu není vyloučeno, aby ve výjimečných případech pokračovalo i po skončení insolvenčního řízení, pokud v incidenčním sporu je řešena otázka podstatná pro právní vztah účastníků incidenčního sporu i pro dobu po skončení insolvenčního řízení, tak jak tomu je v projednávané věci. V incidenčním sporu totiž byla řešena otázka pravosti i výše pohledávky žalovaného vůči žalobci a na vyřešení této otázky také závisí posouzení, zda plněním na uvedenou pohledávku (včetně jejího příslušenství) v insolvenčním řízení z majetkové podstaty žalobce došlo, či naopak nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Za situace, kdy v důsledku jen dočasně (do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu) pravomocně skončeného incidenčního sporu ve prospěch žalovaného byla v insolvenčním řízení uspokojována i pohledávka, která byla předmětem incidenčního sporu, jinak ale žalobcem jako insolvenčním dlužníkem popřená, bez ohledu na skutečnost, že v mezidobí došlo ke skončení insolvenčního řízení, otázka pravosti směnečné pohledávky žalovaného vůči žalobci po výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstala mezi účastníky nedořešena, proto by dle názoru odvolacího soudu mělo být v zájmu obou účastníků, aby uvedený incidenční spor dále pokračoval i po skončení insolvenčního řízení. I kdyby výše uvedený názor odvolacího soudu nebyl správný a incidenční spor po skončení insolvenčního řízení nemohl pokračovat a muselo by dojít k odmítnutí žaloby ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, jak tvrdí žalovaný, ani potom by dle názoru odvolacího soudu obrana žalovaného nemohla být důvodná. Žalovaného totiž nic nenutilo k tomu, aby vzal své odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. [incidenční spisová značka], zpět, neboť vycházeje ze svého výše uvedeného právního názoru mohl ponechat na soudu, aby rozhodl jím předpokládaným způsobem. Tím, že žalovaný však vzal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne [datum] zpět, takže odvolací řízení bylo zastaveno, zpětvzetím odvolání žalovaný přivodil situaci, kdy právní moc uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni nastala, jako kdyby k podání odvolání nedošlo (§ 222 odst. 1 o. s. ř.). Tento pravomocný rozsudek je tak závazný jak pro účastníky, tak i pro soud, přičemž tímto rozsudkem bylo žalobě žalovaného v incidenčním sporu vyhověno pouze v minimálním rozsahu, neboť bylo určeno, že jeho v insolvenčním řízení přihlášená pohledávka existuje po právu jen v úhrnné výši [částka] a naopak není po právu v úhrnné výši [částka] a s ohledem na převažující neúspěch žalovaného v incidenčním řízení mu také byla uložena povinnost zaplatit protistraně na náhradě nákladů řízení částku [částka]. Odvolací soud tak uzavírá, že se jednoznačně shoduje s právním názorem soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobce obohatil, když získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl a jelikož majetkový prospěch získal z majetkové podstaty žalobce jako insolvenčního dlužníka, je dána také aktivní legitimace žalobce ve sporu, byť v době insolvenčního řízení s majetkovou podstatou disponoval insolvenční správce“.

16. S ohledem na výše uvedené tedy zdejší soud i v tomto případě (shodně jako ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 341/2023) dospěl k jednoznačnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku žalobce (k němu by ostatně vedl i samotným žalovaným prezentovaný závěr o nastolení účinků zákonné fikce zrušení platnosti a účinnosti rozsudků vydaných v insolvenčním řízení). Žalobce tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení kromě poskytnuté částky ve výši [částka] (o čemž již bylo pravomocně rozhodnuto) i částky ve výši [částka]. V případě bezdůvodného obohacení přitom nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci soud za prokazatelnou výzvu k plnění dluhu považuje předžalobní výzvu žalobce ze dne [datum], odeslanou téhož dne prostřednictvím pošty, jíž byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu nejpozději do [datum]. Do prodlení s úhradou dlužné jistiny se tak žalovaný dostal následujícího dne, tj. dne [datum]. Žalovanému tak byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro úhradu uložené částky byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě byl ve věci zcela úspěšným žalobce, a proto mu soud přiznal plnou náhradu jeho nákladů řízení, když neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro případný výjimečný postup dle § 150 o. s. ř., umožňující úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení zčásti nebo zcela nepřiznat, když žalovaný postup dle tohoto zákonného ustanovení navrhl až ve svém písemném závěrečném návrhu, tzn. po skončení posledního ústního jednání ve věci. Pouhá objektivní skutečnost, že žalovaný dosáhl vyššího důchodového věku, nemůže sama o sobě bez dalšího navržený postup, jímž by procesně zcela úspěšnému žalobci bylo odňato právo na náhradu nákladů řízení, odůvodňovat. Údajný nepříznivý zdravotní stav žalovaného nebyl soudu nijak blíže konkretizován ani doložen. Argumentace okolnostmi, které dle žalovaného vedly k soudnímu uplatnění nároku, a to fikcí uznání pohledávky, byla v řízení s odkazem na výše uvedené vyvrácena a o tom, že ve věci budou mezi totožnými účastníky probíhat u zdejšího soudu dvě samostatná řízení o vydání bezdůvodného obohacení (z čehož žalovaný dovozuje možný záměr žalobce domoci se získání co nejvyšších nákladů řízení), bylo rozhodnuto zdejším soudem, který zamítl návrh žalovaného na spojení obou věcí ke společnému řízení s odůvodněním, že navržené spojení není v zájmu hospodárnosti řízení. Soud naopak v této souvislosti v neprospěch žalovaného hodnotí jeho postoj v řízení poté, kdy bylo v související věci sp. zn. 8 C 341/2023 rozhodnuto odvolacím soudem, když ani toto rozhodnutí nepřimělo žalovaného jeho dosavadní odmítavé stanovisko k žalobě přehodnotit. Zdejší soud má tedy zato, že žádný způsobilý důvod pro případné rozhodnutí o tom, že si každá ze stran sporu sama ponese své náklady, které jí v řízení vznikly, žalovaný netvrdí a ani soud sám existenci takového mimořádného důvodu jinak neseznal. Soud tak zároveň neshledal ani existenci důvodů pro to, aby žalovanému byla pro zaplacení žalované částky uložena jiná než standardní lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku (žalovaný navrhoval stanovení splátek ve výši [částka] měsíčně).

18. Náklady řízení žalobce činí celkem [částka] a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], z odměny za právní zastoupení dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši [částka] (11 úkonů právní služby á [částka] + 1 úkon právní služby v poloviční výši [částka] za účast zástupce žalobce při vyhlášení rozsudku), z 5 režijních paušálů á [částka] a ze 7 režijních paušálů á [částka] dle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, z náhrady za promeškaný čas za 1 cestu k jednání u zdejšího soudu a zpět v roce 2024 ve výši [částka] za 4 započaté půlhodiny á [částka] a za celkem [hodnota] cesty v roce 2025 v celkové výši [částka] (4 x [částka]) za celkem [hodnota] započatých půlhodin á [částka] [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 uvedené vyhlášky], z nákladů cestovného v celkové výši [částka] ([částka] za 1 cestu v roce 2024; 4 x [částka], tj. celkem [částka], za 4 cesty v roce 2025) za použití osobního automobilu tov. zn. Citroën C4, RZ: [SPZ], zástupcem žalobce k dopravě k celkem [hodnota] jednáním u zdejšího soudu a zpět při délce jedné cesty na trase [adresa] a zpět 90 km (2 x 45 km), vyhláškové ceně pohonných hmot (motorová nafta) [částka]/1l v roce 2024 a [částka]/1l v roce 2025, kombinované spotřebě dle údaje uvedeného ve velkém technickém průkazu použitého motorového vozidla 4,7 l/100 km a základní amortizační náhradě [částka]/1 km v roce 2024 a [částka]/1 km v roce 2025, a z 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka], tj. [částka], neboť právní zástupce žalobce je registrovaným plátcem uvedené daně. Rovněž pro úhradu celkové částky nákladů řízení, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobce, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení