11 Co 278/2025 - 247

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 161 504,77 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 6. 2025, č. j. 8 C 184/2024-185 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem I potvrzuje. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 105 018,91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [Jméno advokáta A]. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 19 432,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 161 504,77 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále náklady řízení v částce 124 996,01 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že u Krajského soudu v Plzni probíhalo insolvenční řízení pod sp. zn. KSPL 53 INS 14347/2016, v němž byl řešen úpadek žalobce oddlužením, a to splátkovým kalendářem. Insolvenční řízení bylo skončeno, bylo vzato na vědomí splnění oddlužení. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016-B-69, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75, ze dne 11. 4. 2023 byl žalobce osvobozen od placení neuspokojených a nepřihlášených pohledávek, došlo k zaplacení 100 % přihlášených pohledávek. V průběhu insolvenčního řízení probíhal incidenční spor o určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky žalovaného označené číslem P-8, která byla přihlášena v částce 167 073,77 Kč. Pohledávka měla hmotněprávní původ ve směnce vlastní vystavené žalobcem dne 15. 10. 2014, znějící při přihlášení pohledávky na částku 150 000 Kč splatnou dne 31. 12. 2014, kterou žalovaný nabyl indosací. Žalobce popřel pohledávku žalovaného a v navazujícím incidenčním sporu se bránil tím, že šlo o blankosměnku vystavenou na řad [jméno FO] a vyplněná částka neměla přesáhnout 15 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, bylo určeno, že pohledávka žalovaného je po právu jen do výše 5 569 Kč, ohledně částky 161 504,77 Kč byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 103 VSPH 619/2020-253, rozhodl, že po právu je pohledávka žalovaného do celé přihlášené výše 167 073,77 Kč a přiznal žalovanému i náklady řízení 22 346 Kč. Pohledávku v celé výši včetně nákladů řízení insolvenční správce z majetkové podstaty žalobce žalovanému zaplatil, a to dne 4. 1. 2022 částku 167 073,77 Kč a dne 1. 12. 2021 pak částku 22 346 Kč. Následně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 29 ICdo 63/2022-289, rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 26. 4. 2024 vzal žalovaný u jednání Vrchního soudu v Praze odvolání zpět, odvolací řízení bylo usnesením ze dne 26. 4. 2024 zastaveno a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení 21 562,20 Kč. Ústavní stížnost žalovaného proti výroku o nákladech řízení byla odmítnuta Ústavním soudem dne 14. 8. 2024 (sp. zn. III. ÚS 1597/24). Soud prvního stupně aplikoval ust. § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že právní důvod plnění, který v době zaplacení částek existoval, následně odpadl. Pokud bylo zrušeno rozhodnutí, na základě kterého insolvenční správce z majetkové podstaty žalobce plnil, vzniká bezdůvodné obohacení tehdy, pokud ani z hmotněprávního hlediska neexistuje důvod k ponechání si plnění. Hmotněprávní podstatou pohledávky se zabývaly soudy v různých řízeních, Krajský soud v Plzni se jí zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 41 Cm 24/2016 a dále v incidenčním sporu popsaném shora, kdy dospěl k závěru, že pohledávka je po právu jen do výše 5 569 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Po zpětvzetí odvolání žalovaným a zastavení odvolacího řízení nabyl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, právní moci a za oprávněnou lze považovat jen pohledávku do výše 5 569 Kč. Pochybnosti nad existencí pohledávky ve výši převyšující tuto částku, vyjádřil jak Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 29 ICdo 63/2022-289, tak i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1597/24. Hmotněprávní důvod plnění tak soud prvního stupně neshledal a po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ho vyhodnotil jako plnění bez právního důvodu. Náklady řízení ve výši 22 346 Kč byly předmětem jiného řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 341/2023 a i v tomto případě byla uložena žalovanému povinnost částku žalobci vrátit. K argumentaci žalovaného soud prvního stupně uvedl, že odklizením rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pominul právní důvod a jiný již nenastal. Námitku, že ukončením insolvenčního řízení se žalobcem pominuly účinky oddlužení a není možné přihlížet k rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, který není mimo insolvenční řízení účinný, nárok žalobce je proto nežalovatelný a nevymahatelný, nepovažoval soud prvního stupně za správnou. K další námitce žalovaného, že není dána aktivní legitimace žalobce, když částku 161 504,77 Kč zaplatil insolvenční správce a nikoliv žalobce, který proto nemůže žalovat její vrácení, uvedl soud prvního stupně, že insolvenční správce byl jen zprostředkovatelem platby z majetku žalobce. Osoba, na jejíž úkor se žalovaný obohatil, je žalobce, neboť s ohledem na ukončení insolvenčního řízení již není majetkové podstata. Není proto jiné osoby než žalobce, komu je třeba plnění vrátit. Dále soud prvního stupně uvedl, že v dané situaci nelze aplikovat ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, které se vztahuje na vědomé plnění nedluhu, neboť taková situace nenastala. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba odvodit od právní moci zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023. Pokud žaloba byla podána dne 24. 5. 2024, stalo se tak s velkou rezervou před uplynutím zákonné promlčecí doby. K námitce rozporu s dobrými mravy uvedl, že žádné takové důvody nebyly v daném případě zjištěny. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku odkázal též na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2025, č. j. 61 Co 22/2025-206, jímž byl ve výroku o nákladech řízení ve výši 22 346 Kč potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech, č. j. 8 C 341/2023-168, a odkázal na stejný skutkový i právní základ obou sporů a shodnou argumentaci žalovaného včetně vznesené námitky fikce uznání pohledávky, s níž se v souběžně vedeném řízení soudy již vypořádaly a neshledaly ji důvodnou. Splatnost žalované pohledávky dle soudu prvního stupně nastala v závislosti na výzvě ze dne 19. 6. 2023, ve které byla uvedena pro zaplacení lhůta do 27. 6. 2023. Od 28. 6. 2023 je tedy žalovaný v prodlení, úrok z prodlení 15 % ročně byl odvozen od ust. § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pro zaplacení byla stanovena pariční lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř a neshledal důvod pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., jak požadoval žalovaný až v závěrečném návrhu. Soud prvního stupně uvedl, že samotný odkaz na důchodový věk bez dalších podrobností nepostačuje pro aplikaci tohoto ustanovení, nepříznivý zdravotní stav žalovaný nijak neodůvodnil ani nedoložil a odkaz na právní hodnocení sám o sobě také aplikaci ust. § 150 o. s. ř. neodůvodňuje. Dále upozornil i na procesní postoj žalovaného, který ani po pravomocném skončení řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 341/2023 o 22 000 Kč nezaujal smírný postoj k plnění. Výši nákladů řízení soud vyčíslil na 124 996,01 Kč, odměnu za zastoupení advokátem odvodil od ust. § 7 bodu 5 advokátního tarifu za jedenáct úkonů právní služby po 7 580 Kč, jeden úkon v poloviční výši a náklady spojené s cestou k jednání.

3. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny a zamítnutí žaloby. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a věc nesprávně právně posoudil. Opakoval argumenty uvedené v řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že zaplacením žalované částky insolvenčním správcem nastala fikce uznání dluhu, neboť účinky popěrného úkonu a incidenčního řízení jsou omezeny jen na dobu insolvenční řízení. Současně namítal, že po skončení insolvenčního řízení pominula platnost a účinnost všech rozhodnutí vydaných v jeho průběhu. Nemohla tak být naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení. Odkázal na ust. § 192 odst. 3 a ust. § 410 odst. 2 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. a uvedl, že po skončení insolvenčního řízení žalobce pozbyl oprávnění popírat pravost pohledávky ex tunc, tedy pokud byla pohledávka uhrazena po právu v průběhu insolvenčního řízení, nelze ji dodatečně zpochybňovat. Dále uvedl, že z vyjádření Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024 k jím podané ústavní stížnosti plyne, že po skončení oddlužení odpadl předmět sporu a incidenční spor již nebylo možné meritorně dokončit. Rozhodnutí bylo soudem prvního stupně provedeno k důkazu, ale nebylo nijak hodnoceno, tímto postupem zatížil soud prvního stupně řízení vadou. Řízení o nároku žalovaného totiž nebylo pravomocně ukončeno, nastala fikce uznání dle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona a pohledávka žalovaného se stala ukončením insolvenčního řízení dne 16. 12. 2022 zjištěnou. Incidenční spor již nebylo možné po skončení insolvenčního řízení meritorně dokončit, bylo by třeba odvolání u Vrchního soudu v Praze odmítnout, proto nezbylo žalovanému nic jiného než vzít odvolání zpět. Rozhodnutí v incidenčním řízení navíc nemají přesah do civilního řízení (žalovaný odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 121/2016). Dále namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k dobrým mravům a s ohledem na fikci uznání měl hledět na incidenční spor tak, že v něm byl žalovaný plně úspěšný, pohledávku je třeba považovat za zjištěnou a uznanou, proto nemůže představovat bezdůvodné obohacení. Na rozdíl od nákladů řízení plynoucích ze zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 619/2020-253, ve výši cca 22 346 Kč, které měly svůj původ výlučně v tomto rozhodnutí, pohledávka ve výši 161 504 Kč má svůj reálný hmotněprávní základ, nelze tedy zcela aplikovat shodnou úvahu. Odkázal také na rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 6. 2025, č. j. 13 C 388/2024-117, kterým byla žalovanému přiznána náhrada škody za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 153 ICm 409/2017, a v rozsudku v této věci bylo uvedeno, že žalovaný nemohl v incidenčním sporu po skončení insolvenčního řízení pokračovat, což podporuje jeho názor, že plnění nemůže být bezdůvodným obohacením a ani v rozporu s dobrými mravy. Ohledně příslušenství pak žalovaný namítal, že upomínka mu byla zaslána až v květnu 2024 s dodatečnou lhůtou plnění do 17. 10. 2024, popíral doručení předchozí upomínky. Dále uváděl, že žaloba nebyla podána bezprostředně po první upomínce, kdy bylo zahájeno jen řízení o 22 000 Kč. Za nesprávné žalovaný považoval i přiznání náhrady nákladů řízení, neboť byly zcela účelově zahájeny dva spory, žalovaný navrhoval jejich spojení, ale nebylo mu vyhověno. Měla tak být přiznána jen polovina nákladů řízení. Žalovaný opětovně odkázal na ust. § 150 o. s. ř. a na specifické okolnosti řízení. Odůvodnění soudem přiznaných nákladů považoval dále za nepřezkoumatelné, když nejsou uvedeny přesné úkony, za které byla přiznána odměna.

4. Žalobce považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání namítal, že se argumentace žalovaného opakuje, odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1597/24 ze dne 14. 8. 2024, v němž bylo uvedeno, že nelze ignorovat, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 27. 3. 2022, č. j. 29 ICdo 63/2022-289, vyslovil pochybnosti o existenci pohledávky žalovaného. Shrnul procesní vývoj incidenčního sporu a uvedl, že argumentaci o uznání pohledávky považuje za absurdní. Uvedl dále, že rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 121/2016, na které žalovaný odkazuje, se nevztahuje na oddlužení, ale na konkurz. Je nepochybné, že odpadl právní titul plnění, a to rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 103 VSPH 619/2020-253, proto rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, vydaný v incidenčním sporu, nabyl právní moci. Řízení u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 388/2024, které se týkalo nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce řízení a tím vzniklé škody žalovanému, nesouvisí nijak s tímto řízením ani hmotněprávní podstatou pohledávky. Předžalobní upomínku poslal dne 19. 3. 2023 a poskytl žalovanému dodatečnou lhůtu do 27. 6. 2023, poté nastalo prodlení a vznikl i nárok na úrok z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku. Dvojí žalobou žalobce neměl v úmyslu násobit náklady řízení, naopak po úspěchu v první věci čekal na zaplacení a teprve poté, kdy zaplaceno nebylo, podal druhou žalobu. Pro výjimečný postup dle ust. § 150 o. s. ř. nebyl dán důvod.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalovaného, k vyjádření žalobce, k obsahu spisu, k provedeným důkazům a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které tvoří též základ jeho skutkových zjištění a na něj navazující právní úvahy. Žalobce svoji žalobu opírá o tvrzení, že v insolvenčním řízení, ve kterém vystupoval jako úpadce, zaplatil insolvenční správce z jeho majetkové podstaty částku 161 504,77 Kč na podkladě následně zrušeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 103 VSPH 619/2020-253. Zaplacení této částky bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, stejně jako tvrzení, že plnění bylo poskytnuto z majetkové podstaty žalobce. Insolvenční správce je správcem cizího majetku (úpadce), v daném případě majetku žalobce ve smyslu ust. § 1400 a násl. občanského zákoníku. Jedná jako zástupce jiné osoby, nenakládá se svým majetkem. Aktivně legitimovanou osobou je osoba ochuzeného a tím nemůže být správce cizího majetku, ale přímo osoba, z jejíž majetkové podstaty bylo plněno. Pokud došlo k obohacení, stalo se tak na úkor úpadce (žalobce), nikoli insolvenčního správce, aktivně legitimován k podání žaloby je tedy žalobce. V řízení bylo prokázáno, že zaplaceno bylo žalovanému. Obohaceným je žalovaný, který je proto pasivně legitimován. Pasivně ani aktivně legitimován v daném vztahu nemůže být insolvenční správce, neboť jeho majetek se nezmenšil ani nezvětšil. Úvaha soudu prvního stupně byla v této rovině správná.

7. Zrušení rozhodnutí, na jehož podkladě bylo plněno, samo o sobě automaticky neznamená vznik bezdůvodného obohacení, rozhodující je, zda povinnost plnit existovala podle hmotného práva. Zrušené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo jen procesním důvodem plnění, exekučním titulem v dané situaci, nezakládalo povinnost, nejednalo se o rozhodnutí konstitutivní povahy. Současně však bylo důvodem a motivem, pro který insolvenční správce z majetkové podstaty žalobce částku žalovanému zaplatil. Nemohlo se jednat o vědomé plnění nedluhu dle ust. § 2997 odst. 1 posledního souvětí občanského zákoníku, neboť exekuční titul byl následně odklizen. Žalobce prokázal své tvrzení, že rozhodnutí bylo zrušeno, odklizeno. Judikatura soudů je ustálená v tom, že plnění poskytnuté na základě později zrušeného rozhodnutí zakládá bezdůvodné obohacení jen tehdy, jestliže neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům a plnění bylo poskytnuto na dluh, který neexistoval, tedy že bylo poskytnuto bez existujícího hmotněprávního titulu na neexistující dluh (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3487/2020 nebo sp. zn. 28 Cdo 1862/2020). Tento závěr platí pro plnění, které nemá svůj základ výlučně v samotném zrušeném rozhodnutí, tedy v situaci, kdy rozhodnutí nemá konstitutivní povahu ve vztahu k danému právu či pohledávce (viz např. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Samotné rozhodnutí soudu, pokud nemá konstitutivní povahu, je titulem procesním a nemůže nahradit hmotněprávní základ závazku.

8. Je však třeba si dále uvědomit, jaké je rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene u nároků z bezdůvodného obohacení. Soudy dlouhodobě vychází z klasického rozložení tohoto břemene podle ust. § 133 a násl. o. s. ř. Žalobce musí tvrdit a prokázat, že došlo k bezdůvodnému obohacení a v čem spočívalo. V dané situaci tedy žalobce měl povinnost tvrzení a k ní se vážící břemeno důkazní k tomu, že došlo k poskytnutí plnění a že právní titul, který byl jeho procesním podkladem, zanikl. Žalovaný pak nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o existenci právního důvodu, na jehož základě plnění získal, tedy o důvodnosti plnění. V dané situaci to byl tedy žalovaný, kdo měl tvrdit a prokazovat hmotněprávní důvod a existenci dluhu i po zrušení rozhodnutí. Není povinností žalobce prokazovat neexistenci právního důvodu plnění; tvrdíli žalovaný, že plnění bylo poskytnuto na základě určitého právního titulu, tíží jej důkazní břemeno o existenci takového titulu. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že zde byl právní důvod plnění, nese totiž ten, kdo z něj vyvozuje pro sebe příznivé následky, tedy žalovaný (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 871/2003, 28 Cdo 1585/2008, 33 Cdo 1201/2010, 29 Odo 495/2004, 31 Cdo 3309/2011). Žalovaný však v řízení netvrdil a ani neprokazoval hmotněprávní důvod plnění. Soud prvního stupně se k důkazním návrhům žalobce sice okrajově neexistencí hmotněprávního důvodu plnění zabýval a přečetl některé výslechy svědků provedené ve směnečném řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 24/2016 (výslechy [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]), odkazoval též na argumentaci obsaženou v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, vyhlášeném v incidenčním sporu, a též na pochybnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o existenci pohledávky, obsažené v jejich rozhodnutích. Je však třeba zdůraznit, že žalobce povinnost tvrzení a povinnost důkazní k neexistenci hmotněprávního důvodu pohledávky neměl. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k hmotněprávnímu titulu vázne na žalovaném. Ten se však omezil na argumentaci ve vztahu k nepoužitelnosti procesního rozhodnutí, k důvodům, proč plnění na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 103 VSPH 619/2020-253, vnímat jako uznání dluhu, proč by měl být neúčinný a neplatný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, a dále na argumentaci, že nastala fikce uznání pravosti pohledávky poté, kdy pominuly účinky popěrného úkonu ve smyslu ust. § 410 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalovaný tak neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně hmotněprávního důvodu plnění. Vzhledem k tomu, že do řízení nepřinesl žalovaný žádnou argumentaci, která by se k hmotněprávnímu důvodu jím v insolvenčním řízení přihlášené pohledávky vztahovala, nebylo nutné mu poskytovat ani žádné k tomu se vztahující poučení. K uznání dluhu, které by obracelo důkazní břemeno dle ust. § 2053 či § 2054 občanského zákoníku, také nedošlo, neboť plněno bylo insolvenčním správcem na podkladě v té době existujícího titulu, který byl dodatečně odklizen. Přestože lze souhlasit se žalovaným, že toto řízení se vztahuje k pohledávce, u které není shodná situace jako u zaplacených nákladů řízení ve výši 22 346 Kč, jejichž právní důvod lze odvodit výlučně od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v incidenčním sporu, nelze než uzavřít, že žalovaný své břemeno tvrzení a břemeno důkazní o hmotněprávním důvodu plnění v řízení neunesl.

9. Odvolací soud v podrobnostech odkazuje dále na body 9 až 13 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2025, č. j. 61 Co 22/2025-206, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti vrátit insolvenčním správcem zaplacené náklady řízení 22 346 Kč. V těchto bodech se odvolací soud vypořádal podrobně s argumentací žalovaného, u které je možné najít v právním hodnocení u obou nároků shodu. S odůvodněním obsaženým v těchto bodech se odvolací soud i v tomto řízení zcela ztotožňuje a považuje za nadbytečné stejnou argumentaci opakovat.

10. V posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty žalovaného nároku se odvolací soud shoduje se soudem prvního stupně. Počátek běhu promlčecí lhůty, která činí v dané věci tři roky, se odvozuje od právní moci rozsudku, kterým bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno, tedy od právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2022, č. j. 29 ICdo 63/2022-289 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1862/2020). Její běh tedy ke dni podání předmětné žaloby nemohl uplynout.

11. Lze tedy uzavřít, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní o hmotněprávním důvodu plnění, které poskytl insolvenční správce z majetkové podstaty žalobce ve výši 161 504,77 Kč. Toto plnění se po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze stalo bezdůvodným obohacením dle ust. § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a lze jej podřadit pod skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu, neboť rozhodnutí bylo jen procesním, nikoli však hmotněprávním důvodem plnění. V tomto se odvolací soud odlišuje od hodnocení soudu prvního stupně, který podřadil situaci pod skutkovou podstatu právního důvodu, který odpadl.

12. V otázce prodlení se odvolací soud shoduje se závěry soudu prvního stupně. Bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 19. 6. 2023, prokázal doručení této upomínky jak poštou, tak e-mailovou komunikací, a prokázal též lhůtu pro plnění do 27. 6. 2023, počátek prodlení tak nastal 28. 6. 2023. Není přitom nezbytné, aby žaloba byla podána bezprostředně poté. Výše úroku z prodlení odvozená od ust. § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. je taktéž správná. Lhůta pro zaplacení dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. je taktéž v souladu se zákonem, důvody pro odchylku od tohoto ustanovení nebyly žalovaným tvrzeny a ani prokázány.

13. Odvolací soud tak podle ust. § 219 o. s. ř. výrok rozsudku pod bodem I, který považuje za věcně správný, ze shora uvedených důvodů potvrdil.

14. Pokud jde o náklady řízení, odvolací soud předně uvádí, že nebyly zjištěny žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Odkazoval-li žalovaný obecně na svůj důchodový věk či zdravotní stav a nijak tato tvrzení neupřesnil, nelze k nim přihlížet. Okolnosti věci taktéž aplikaci tohoto ustanovení neodůvodňují. Bylo na žalovaném, aby byl dostatečně konkrétní v důvodech, které považuje za natolik specifické, aby odůvodnily odchylku od obecného pravidla, a pokud je dostatečně určitě netvrdil a neprokazoval, nelze než aplikovat pravidlo obecné. Postup soudu prvního stupně s odkazem na ust. § 142 odstavec 1 o. s. ř. je tak správný. Soud prvního stupně také správně aplikoval ust. § 7 bodu 5 advokátního tarifu a výši odměny stanovil částkou 7 580 Kč za jeden úkon právní služby. V řízení bylo provedeno devět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní upomínky, sepis žaloby, účast u jednání 22. 11. 2024, 5. 2. 2025, 2. 4. 2025, kdy jednání přesahovalo dvě hodiny, a dne 4. 6. 2026, sepis vyjádření dne 21. 11. 2024), celkem tedy činí odměna 68 220 Kč, dále jeden úkon v poloviční výši za účast při jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, tedy 3 790 Kč. Za vyjádření ze dne 15. 4. 2025, které nebylo soudem žádáno, a za soudem nevyžádaný písemný závěrečný návrh odměna nepřísluší. Dále pak přísluší pět paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odstavec 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 a čtyři náhrady po 450 Kč s (úkony učiněné po 1. 1. 2025), tedy celkem 3 300 Kč. Dále žalobci náleží náhrada cestovného 667,70 Kč za účast na jednání 22. 11. 2024 a 2 675,12 Kč za účast na jednáních ve dnech 5. 2. 2025, 2. 4. 2025, 4. 6. 2025 a 30. 6. 2025 za cestu z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět osobním automobilem Citroen C 4 reg. zn. [SPZ], pohonná hmota nafta, cena 38,70 Kč v roce 2024 a 34,70 Kč v roce 2025 za litr, s průměrnou spotřebou 4,7 litru na 100 km, a dále náhrada za ztrátu času za dvě hodiny cesty z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět, tedy celkem za všechna jednání ve výši 2 800 Kč. Celkem tedy náklady za zastoupení advokátem činí 81 452,82 Kč, DPH ve výši 21 % z této částky (17 105,09 Kč) a zaplacený soudní poplatek 6 461 Kč. Celková částka účelně vynaložených nákladů řízení žalobce tedy činí 105 018,91 Kč.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení, a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 7 580 Kč a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč, celkem 16 060 Kč, dále 21% DPH v částce 3 372,60 Kč. Celkovou částku 19 432,60 Kč uložil odvolací soud žalovanému zaplatit v pariční lhůtě dle ust. § 160 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení