8 Co 1173/2025 - 192

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Pavla Toufara a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce], [adresa] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného], [adresa] zastoupenému advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o žaloba na vyklizení a o zaplacení částky 2 917 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 2. 2025, č. j. 12 C 25/2024–153, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 16 868,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta v [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem OS v Písku jako soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u [orgán státní správy], pro k. ú. a obec [adresa], a to 1) pozemků parc. č. stav. [čísla parcel] 2) pozemků parc. č. [čísla parcel] 3) pozemku parc. č. [číslo parcely] na LV č. [hodnota], podíl 1/20 (výrokem I.). Současně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalovaného z týchž nemovitostí (výrokem II.). Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 917 Kč. Výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému částku 63 088,70 Kč do 3 dnů k rukám právního zástupce, výrokem V. rozhodl o tom, že „žalobce je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Písku na soudním poplatku částku ve výši 0 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku“.

2. Určení svého vlastnictví k nemovitostem shora uvedeným se žalobce domáhal s odůvodněním, že Darovací smlouvou ze dne 26. 6. 1999 daroval žalovanému svůj spoluvlastnický podíl k nim, žalovaný však přestal o žalobce projevovat jakýkoliv zájem, neposkytuje mu potřebnou pomoc, proto svůj dar listinou doručenou žalovanému dne 30. 11. 2023 pro nevděk odvolal. Současně žádá jejich vyklizení a vydání užitků, které z jejich pachtu měl (35 000 Kč ročně), za měsíce prosinec 2023 a leden 2024 ve výši 2 917 Kč.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobce, otec žalovaného, daroval žalovanému, svému synovi, Darovací smlouvou ze dne 26. 6. 1999 spoluvlastnické podíly na nemovitostech zapsaných na LV č. [hodnota] o velikosti podílu , na nemovitostech zapsaných na LV č. [hodnota] o velikosti podílu a na pozemku zapsanému na LV č. [hodnota] o velikosti podílu 1/20. Spoluvlastnické podíly stejných výší darovala žalovanému i [jméno FO], nar. [datum], která zemřela dne [datum], manželka žalobce a matka žalovaného. Žalovaný pachtuje část nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] (kromě pozemku parc. č. stav. [čísla parcel]) [adresa], přičemž výše pachtovného za rok 2023 činila 35 551 Kč. Žalobce odvolal uvedený dar (jím převedené spoluvlastnické podíly) dne 6. 11. 2023 listinou, která byla doručena žalovanému dne 30. 11. 2023. Odvolání daru, sepsané v zastoupení advokátem, odůvodnil tak, že „prakticky ihned po darování výše uvedených nemovitostí jste o (klienta) přestal projevovat jakýkoliv zájem. Navíc jste mému klientovi od darování neposkytl žádnou pomoc, kterou, s ohledem na jeho věk a zdravotní stav, nutně potřebuje, a kterou byste mu, jako syn, měl poskytovat. Veškerou nutnou pomoc mu poskytuje pouze jeho druhý syn [jméno FO]. Vše pak vyvrcholilo v měsíci říjnu tohoto roku, kdy Vás můj klient formou SMS zprávy požádal, abyste mu nutnou pomoc s topením a jídlem v tomto měsíci poskytl, protože jeho druhý syn [jméno FO] tak nemohl z osobních důvodů činit. Výzva Vám byla odeslána 26.9.2023. Nejenže jste však dárci, jako svému otci, v tomto měsíci žádnou pomoc neposkytl, ale dokonce jste na výzvu ani nijak nereagoval“. Na odvolání daru ze dne 6. 11. 2023 reagoval žalovaný dne 8. 12. 2023 tak, že nesouhlasí s důvody zde uvedenými, odvolání daru pro nevděk není důvodné a je nicotné, popsané chování žalovaného je konstrukcí bratra žalovaného [jméno FO]. Byl-li by požádán žalobcem o pomoc, poskytl by mu ji, byť je mu v tom bratrem záměrně bráněno. SMS zprávu s žádostí o pomoc žalobce žalovaný neobdržel. Z výslechu svědka [jméno FO] a výpovědí účastníků vyplynulo, že do doby 15 měsíců před smrtí manželky žalobce, tj. do léta 2020, žalovaný jezdil za rodiči denně, i o víkendech a realizoval rekonstrukci své nemovitosti, kde plánoval postavit se synem dva byty. I dle svědka [jméno FO] žalovaný jezdil za rodiči tak, jak uváděl, dle jeho názoru však především, aby se tam najedl a opravil své věci, zatímco svědek [jméno FO], který v nemovitosti bydlí a nedaleko podniká (provozuje pekárnu), otci zajišťuje obědy, jež mu dováží, a o víkendech vaří. Žalobce sám uvedl, že sice potřebuje pomoci se zajištěním stravy a pomoc s topením, ale také popsal, že hygienu zvládá, snídani si udělá sám, v zimě se postará o kotel, a je schopen si i vyprat a pověsit prádlo. Pokud jde o pomoc rodiny, tak mu svědek [jméno FO] zajistil dovážení obědů a sehnal mu advokáta. Žalovaný naposledy byl za žalobcem 30. 11. 2023 s dopisem od advokáta, jehož obsah žalobce před žalovaným popřel, rozhovor byl nahrán. Z nahrávky je patrný hovor pravděpodobně žalobce a žalovaného o tom, že žalovaný za žalobcem nejezdí až poslední 3 roky kvůli bratrovi [jméno FO] „tomu hňupovi“, což žalobce potvrzuje slovy „já vím“. Svědek [jméno FO], syn žalovaného, potvrdil, že vztahy mezi žalobcem a žalovaným byly dobré do doby, než napadl opakovaně slovně svědek [jméno FO] žalovaného a následně jej dvakrát napadl fyzicky, proto přestal žalovaný a svědek za žalobcem jezdit. Pak zemřela babička, o jejíž smrti nebyl svědek informován a naposledy byl svědek u žalobce se žalovaným v souvislosti s dopisem, který žalovaný dostal od advokáta žalobce, přičemž dle svědka žalobce nesouhlasil s obsahem toho dopisu. Svědek se v roce 2020 věnoval nemovitostí žalovaného, kde chtěl do budoucna bydlet, což se nelíbilo [jméno FO]. U prarodičů v té době bydlel asi 2 měsíce, občas prarodičům pomohl. Žalobce byl dle svědka soběstačný, ohřál si jídlo, a to i po smrti babičky.

4. Po právní stránce soud při posuzování nároku žalobce na vrácení daru aplikoval ust. § 630 obč. zák. s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 124/2020, dle kterého „...byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.“ Darovací smlouva byla uzavřena dne 26.6.1999, tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. S odkazem na citovanou judikaturu soud uvedl, že v § 630 obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc. Pro případný zápis vlastnického práva žalobce jako dárce do katastru nemovitostí shledal po právu i uplatnění určovací žaloby.

5. Žalobce učinil projev vůle k vrácení daru v listině ze dne 6. 11. 2023, doručené žalovanému dne 30. 11. 2023, soud se proto zabýval tím, zda vytýkaným chováním žalovaného došlo k hrubému porušení dobrých mravů. Poukázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2163/2009, dle kterého platí, „že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.“, což obdobně stanoví judikát sp. zn. 33 Cdo 942/2013. Z rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 578/2021, 33 Cdo 160/2022 a 33 Cdo 1794/2018 pak vyplývá, že „Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.“, a že „k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu nevzbuzuje z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků právního vztahu objektivizovaně (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soudy vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušování dlouhodobé či soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod.“.

6. V dané věci měl žalovaný porušit dobré mravy dle listiny nazvané „odvolání daru“ ze dne 6. 11. 2023 tím, že žalovaný o žalobce přestal projevovat zájem, neposkytl mu žádnou pomoc, kterou s ohledem na jeho věk a zdravotní stav nutně potřebuje, a kterou by mu měl poskytovat, když veškerou činnost mu poskytuje jen jeho druhý syn [jméno FO], a že žalovaný v říjnu 2023 neposkytl pomoc s topením a jídlem žalobci, protože druhý syn [jméno FO] ji z osobních důvodů nemohl činit, přestože žalobce o tuto pomoc požádal SMS zprávou 26. 9. 2023 žalovaného, který na ni ani nereagoval. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dovodil, že do doby, než se žalovaný oženil, bydlel u žalobce a jeho manželky, tj. u rodičů a poté dle žalobce jezdil po práci k rodičům a pomáhal na hospodářství, z něhož měl užitek v podobě brambor, vajec a zabijačky a pomáhal se žalobcem s opravami, které většinou zajišťoval [jméno FO] [jméno FO] žil 20 let v Praze a před cca 13 lety se vrátil k rodičům, kterým pomáhal, a to např. s vařením po úrazu matky, s doktory a nákupy, přičemž dnes pomáhá již jen otci, a asi před 8 lety otevřel pekárnu, s jejímž otevřením mu dal žalovaný souhlas. Do doby cca před 3 lety tak lze označit vztahy mezi účastníky i s [jméno FO] za v zásadě nekonfliktní, na které mělo vliv, že [jméno FO] bydlel a bydlí v bezprostřední blízkosti žalobce a je tak blíže případné žádosti žalobce o pomoc, a že se žalovaný rozhodl pracovat na rekonstrukci své části předmětných nemovitostí, a to bouracími a elektroinstalačními pracemi. Jako počátek a důvod nenavštěvování žalobce žalovaným, počínaje dobou před 3 lety, a s tím souvisejícím „nezájmem o žalobce a neposkytováním pomoci s ohledem na jeho věk a zdravotní stav“, což potvrdil sám žalovaný, uvedli shodně účastníci i svědek [jméno FO] fyzický konflikt mezi žalovaným a svědkem [jméno FO], který popisují každý jinak. Žalobce neví, proč se „válel“ [jméno FO] na zemi a napomenul žalovaného, žalovaný popsal, že svědek [jméno FO] ho „zmlátil, jak malého zloděje“. Svědek [jméno FO] uvedl, že se chytli pod krkem, protože žalovanému vytýkal nezájem o rodiče, a svědek [jméno FO] hovořil o fyzickém napadení žalovaného bratrem [jméno FO], které ale nikdy přímo neviděl, jemuž měla předcházet i opakovaná slovní napadení, a také nelibost [jméno FO] k úmyslu svědka bydlet do budoucna v části nemovitostí žalovaného. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že před konfliktem žalovaného a jeho bratra [jméno FO] se každý z bratrů snažil žalobci i jeho tehdy ještě žijící manželce pomoci, změna nastala až po tomto jejich konfliktu, žalobci pak pomáhal pouze [jméno FO], který bydlí v téže, resp. vedlejší nemovitosti. Žalovaný přiznal, že za žalobcem nejezdil od doby konfliktu s bratrem, tj. cca 3 roky, nikoliv však kvůli žalobci, kterému by pomoc poskytl, pokud by byla třeba. Z dokazování však vyplynulo, že předpokladem poskytnutí pomoci žalobci ze strany žalovaného by muselo být urovnání vztahů s [jméno FO], k němuž nedošlo, protože žalovaný na situaci reagoval pouze tak, že přestal za žalobcem, a dříve i jeho manželkou, jezdit, přičemž ani [jméno FO] žalovaného nekontaktoval. Takové jednání žalovaného nevede k řešení vzájemných vztahů obou bratrů, avšak pasivitu žalovaného k řešení vztahu s bratrem [jméno FO] samu o sobě nelze dle názoru soudu považovat za hrubé porušení dobrých mravů, neboť není prioritně namířena proti žalobci či v jeho neprospěch. Žalovaný v průběhu roku 2020 přestal kontaktovat žalobce při vědomí, že pomoc mu poskytuje ve vedlejší nemovitosti bydlící bratr, a při vědomí dlouhodobé soběstačnosti žalobce.

7. Pokud jde o neposkytnutí pomoci s topením a jídlem žalobci v říjnu 2023, o níž měl být žalovaný požádán (protože syn [jméno FO] ji z osobních důvodů nemohl poskytnout) SMS zprávou dne 26. 9. 2023, pak z provedeného dokazování vyplynulo, že sám žalobce uvedl, že je sebeobslužný, zvládá si udělat snídani a oběd, který je přes týden zajištěný, mu nosí svědek [jméno FO]. Nikdy neřekl svědku [jméno FO], aby jej odvezl za žalovaným, či aby mu zavolal, s výjimkou SMS zprávy, jejímž obsahem je neurčitá žádost o pomoc s topením a jídlem, aby si mohl syn [jméno FO] odpočinout. S ohledem na nemožnost zjištění, zda byla zpráva odeslána [jméno FO] a zda byla žalovaným přijata (z důvodu uplynutí lhůty operátora pro uchování dat o této zprávě), učinil soud následující úvahu. Za předpokladu, že by žalovaný SMS zprávu od žalobce prostřednictvím [jméno FO] obdržel, tak i v případě, že by na ni žalovaný nereagoval, nelze vyhodnotit toto jeho jednání jako jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 630 obč. zák. Zpráva totiž jako důvod žádosti o pomoc uvádí „odpočinek syna [jméno FO]“, nikoliv „naléhavou“ potřebu pomoci s topením a jídlem v říjnu 2023, předpokládanou uvedeným ustanovením, kterou by mohla být např. úplná nemožnost poskytnout pomoc žalobci synem [jméno FO]. Navíc žalobce byl sebeobslužný a nikdy žalovaného nekontaktoval ohledně návštěvy či pomoci.

8. Soud uzavřel, že nedošlo k naplnění podmínek stanovených v § 630 obč. zák., proto žalobu v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v celkové výši 63 088,70 Kč sestávající ze specifikovaných nákladů právního zastoupení.

9. Proti tomuto rozsudku, do výroků v odst. I., III. a IV. se odvolal žalobce. Nesouhlasí se závěrem, že zjištěné jednání a chování žalovaného nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nejpozději od roku 2020 o žalobce, ale i žalobcovu manželku a svou matku, přestal projevovat jakýkoliv zájem. Tento fakt žalobce začal pociťovat s přibývajícím věkem a nastupujícími zdravotními problémy. Manželka žalobce a matka žalovaného byla přitom již dva roky před svou smrtí imobilní. Jakkoliv byla tato skutečnost žalovanému známa, nijak se o žalobce ani jeho manželku nezajímal a nenavštěvoval je. Žalobci minimálně od roku 2020 neposkytl žádnou pomoc, kterou, s ohledem na svůj věk a zdravotní stav, nutně potřebuje, a kterou by mu, jako syn, měl poskytovat. Veškerou nutnou pomoc žalobci poskytuje pouze jeho druhý syn [jméno FO]. Vše vyvrcholilo v měsíci říjnu roku 2023, kdy žalobce formou SMS zprávy, o jejíž zaslání požádal svého syna [jméno FO], žalovaného požádal, aby mu nutnou pomoc s topením a jídlem v tomto měsíci poskytl, protože jeho druhý syn [jméno FO] tak nemohl z osobních důvod činit. Výzva byla žalovanému odeslána 26. 9. 2023. Nejenže žalovaný žalobci v tomto měsíci žádnou pomoc neposkytl, ale dokonce na výzvu ani nijak nereagoval. Přitom pomoc potřebuje na denní bázi. V zimních měsících denně nanosit dřevo, celoročně je nutná pravidelná údržba domu a pozemků, v létě sekání trávy, každý den zajištění jídla, pravidelně odvoz k holiči a lékaři. V pomoci žalobci a zájmu o něj přitom žalovanému nebránily žádné objektivní důvody, naopak se opakovaně vyskytoval v blízkosti bydliště žalobce. Návštěvu v místě bydliště žalobce za tuto dobu provedl pouze třikrát. Ve dvou případech, aby odvezl své věci z místa bydliště otce, aniž by jej však navštívil, nebo alespoň pozdravil, v posledním případě, aby otci rozmluvil výzvu k vrácení daru v listopadu 2023. Od té doby žalovaný žalobce opět nenavštívil. Žalovaný svým jednáním vůči žalobci naplnil znaky zjevného porušení dobrých mravů, neboť mu nic nebránilo chovat se k žalobci jako dárci s patřičným vděkem. Konflikt mezi žalovaným a jeho bratrem, svědkem [jméno FO], nezakládá žádný objektivní důvod proto, aby žalovaný o žalobce přestal jevit jakýkoliv zájem, přestal žalobce navštěvovat, nepopřál mu k žádnému výročí a po dobu více než tří let mu neposkytl ani nenabídl žádnou pomoc. Jediným důvodem, proč tak nečinil, není důvod konfliktu s jeho bratrem, jak dovodil soud prvého stupně, ale pouze absolutní absence snahy projevit o žalobce jakýkoliv zájem. Soud navíc uzavírá, že se žalovaný o žalobce ani starat nemusel, když veškerou péči žalobci poskytoval jeho druhý syn [jméno FO]. Ani takový závěr soudu však není důvodem pro konstatování absence nevděku ze strany žalovaného. [jméno FO] sice bydlí blíže žalobci než žalovaný, nicméně s ním nesdílí jednu domácnost a stejně jako žalovaný stále pracuje. Nesouhlasí ani s hodnocením ne/doručení SMS zprávy, kdy soud prvého předně neprovedl včas důkaz navržený žalobou na dotaz mobilního operátora. Když již dotaz provedl těsně před vlastním jednáním, šlo o dotaz opožděný, a tedy již nebylo možné zajistit důkaz o doručení této zprávy žalovanému. Tato neaktivita soudu prvého stupně nemůže jít k tíži žalobce. Žalobce navrhl jiné důkazy k potvrzení o odeslání prosby o pomoc (sken obrazovky mobilu, výpověď [jméno FO] a potvrzení mobilního operátora o stržení platby za odeslání SMS), tyto soud špatně vyhodnotil. Z těchto důkazů je totiž zřejmé, že SMS zpráva byla žalovanému skutečně doručena, jinak by nemohlo dojít k realizaci platby mobilního operátora. Doplňující důkaz mobilním telefonem žalobce pak soud prvého stupně neprovedl vůbec, i když by šlo o doplnění dokazování v této věci, které by prokázalo, že jiná zpráva toho dne z mobilního zařízení žalobce neodešla. Nelze přijmout ani další závěr soudu prvého stupně, že obsah SMS zprávy žalobce nezněl dostatečně apelujícím způsobem, tedy nenaznačoval, že se žalobce nachází v kritické situaci. Takový názor by mohl vést k závěru, že se nevděku dopustí pouze ten, kdo nechá dárce v kritické nouzi. Takový závěr je však zcela zjevně v rozporu jak s vlastním ustanovením zákona, tak ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů. Navrhl proto změnu napadených výroků tak, že bude určeno jeho vlastnictví k darovaným nemovitostem, resp. spoluvlastnickým podílům na nich, žalovanému uloženo zaplatit mu částku 2 917 Kč a nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaný navrhl potvrzení napadených výroků pro jejich věcnou správnost. Soud provedl účastníky navržené relevantní důkazy, a to v rozsahu nezbytně nutném pro vydání rozhodnutí o meritu této právní věci; tyto pak s náležitou pečlivostí vážil v jejich jednotlivostech, ale též v jejich vzájemném kontextu, na jejich základě pak učinil odpovídající závěry o skutkovém stavu, věc správně právně posoudil a rozhodl. Své úvahy soud prvního stupně dostatečně podrobně rozvedl, a obstál i v důvodech shledaných pro zamítnutí dalších žalobcem navrhovaných důkazů (pro jejich nadbytečnost). Odvolání žalobce neobsahuje žádnou relevantní věcnou námitku, je pouze reprodukcí znění rozsudku a nekorektním popisem a hodnocením provedených důkazů (výpovědi žalobce, žalovaného a na výsledku věci samé silně zainteresovaného svědka [jméno FO]), skrze něž se tento pokouší násilně překroutit relevantní fakta vytěžená okresním soudem. Způsob právního hodnocení věci popsaný žalobcem je zcestný a výtky jím směřované vůči odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatněné; za žádných okolností pak nelze žalobci přisvědčit v jeho názoru o nutnosti provádění dalšího dokazování směřujícího zejména k prokazování jím tvrzeného doručení SMS zprávy napsané svědkem [jméno FO] na mobilním telefonu žalobce, v předmětném spisovém materiálu zachycené toliko ve stavu neodeslaném. Ze všech uvedených důvodů je proto nutno uzavřít, že žaloba byla žalobcem podána nedůvodně.

11. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastníkem řízení k takovému úkonu legitimovaným (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), kdy odvolatel uplatnil odvolací důvody dané ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. a odvolání shledal nedůvodným. Výroky II., o vyklizení nemovitostí, a V., o ne/doplatku soudního poplatku, zůstaly nedotčeny a nabyly samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.).

12. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně (pro rozhodnutí věci) potřebné a dostatečné dokazování, toto zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a jeho skutkové závěry provedenému dokazování odpovídají. Odvolatelem navrhovaný důkaz - mobilním telefonem žalobce – ani odvolací soud neshledal pro věc přínosným (a je jej proto nutno hodnotit za nadbytečný), není-li jednak způsobilý prokázat doručení SMS zprávy ze dne 26. 9. 2023 žalovanému (čehož si je žalobce vědom), navíc by (jak bude uvedeno dále) ani prokázání uvedené skutečnosti (doručení SMS výzvy žalobce o zajištění topení a jídla v říjnu 2023 žalovaným z důvodu, že druhý syn [jméno FO] si již potřebuje odpočinout) na přijatých (dle názoru odvolacího soudu) správných právních závěrech ničeho nezměnilo.

13. Odvolací soud tak respektuje skutková zjištění soudu prvního stupně, pro rozhodnutí věci zdůrazňuje ta podstatná, tj., že: - účastníci uzavřeli darovací smlouvu dne 26. 6. 1999 a až do roku 2020 byly vztahy mezi účastníky urovnané - v roce 2020 došlo ke konfliktu mezi žalovaným a jeho bratrem [jméno FO], poté žalovaný přestal do domu rodičů dojíždět a kontaktovat žalobce, účastníci nejsou ve styku (vyjma 3 návštěv žalovaného – dvě se týkaly odvozu jeho věcí, třetí byla reakcí na odvolání daru) - žalobce je soběstačný, své potřeby obstarává sám, pomoc potřebuje s topením a dovozem jídla (obědů), které mu zajišťuje syn [jméno FO] žijící ve vedlejší nemovitosti, dále s odvozem k lékaři a holiči - žalobce žalovaného o pomoc v uvedeném období nikdy nepožádal (když doručení SMS zprávy ze dne 26.9.2023 sepsané druhým synem [jméno FO] [na přání žalobce] ve znění: „[jméno FO] potreboval bych aby ses o me v rijnu postaral myslim topeni a jidlo milan si uz potrebuje odpocinout“, žalovanému nebylo prokázáno) - dopisem ze dne 6. 11. 2023, doručeným žalovanému dne 30. 11. 2023 žalobce prostřednictvím advokáta s (přiloženou) plnou mocí „odvolal dar pro nevděk“ z důvodu, že „prakticky ihned po darování výše uvedených nemovitostí jste o (klienta) přestal projevovat jakýkoliv zájem. Navíc jste mému klientovi od darování neposkytl žádnou pomoc, kterou, s ohledem na jeho věk a zdravotní stav, nutně potřebuje, a kterou byste mu, jako syn, měl poskytovat. Veškerou nutnou pomoc mu poskytuje pouze jeho druhý syn [jméno FO]. Vše pak vyvrcholilo v měsíci říjnu tohoto roku, kdy Vás můj klient formou SMS zprávy požádal, abyste mu nutnou pomoc s topením a jídlem v tomto měsíci poskytl, protože jeho druhý syn [jméno FO] tak nemohl z osobních důvodů. Výzva Vám byla odeslána 26. 9. 2023. Nejenže jste však dárci, jako svému otci, v tomto měsíci žádnou pomoc neposkytl, ale dokonce jste na výzvu ani nijak nereagoval“.

14. Soud prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav věci správnou právní úpravu, neboť Nejvyšší soud opakovaně (např. v rozsudcích sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, 33 Cdo 124/2020, 33 Cdo 2132/2019) přijal a odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou, vzniká již při jejím uzavření. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (viz § 630 obč. zák.). Podle uvedeného ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.

15. Soud prvního stupně odkázal na přiléhavou, jím blíže citovanou, judikaturu Nejvyššího soudu, dle které předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Nejvyšší soud konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení § 630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, či ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2075/2011. Hrubé porušení dobrých mravů přitom nemusí spočívat ve fyzickém násilí či hrubých urážkách; judikatura tyto druhy chování uvádí pouze demonstrativně. Soud musí provést komplexní hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, jak k chování došlo a z jakých příčin mezi kým. Otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou. Pro správné zodpovězení předmětné otázky je proto nutné, aby v každém jednotlivém případě bylo hrubé chování obdarovaného nejen dárcem tvrzeno, ale také prokázáno.

16. Dle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně od této ustálené soudní praxe neodchýlil, svá skutková zjištění podrobil požadovanému hodnocení a odvolací soud s jeho závěrem o tom, že ačkoli zjištěné (resp. vytýkané) chování žalovaného nelze hodnotit za slušné a odpovídající vztahu otec – syn, nedosahovalo intenzity nutné pro legitimitu požadavku na vrácení daru, tedy naplnění skutkové podstaty ust. § 630 obč. zák. Předně je třeba připomenout, že relevantní může být pouze takové jednání či chování obdarovaného, které bylo vytknuto žalobcem jako dárcem ve výzvě k vrácení daru ze dne 6. 11. 2023, neboť jeho identifikací je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem sporu.

17. I dle názoru odvolacího soudu nutno přihlédnout při hodnocení konkrétních zjištění ke skutečnosti, že do té doby běžné vztahy mezi účastníky (dar byl realizován již v roce 1999) a kontakty mezi nimi ustaly až po konfliktu bratrů v roce 2020. Uvedený konflikt byl důvodem, proč žalovaný přestal do darovaných nemovitostí užívaných žalobcem dojíždět a tím přerušil kontakt s ním. Z provedeného dokazování zároveň vyplynulo, že ani žalobce, vědom si neshod mezi syny, k jejich urovnání nepřispěl a žalovaného sám nekontaktoval. Samozřejmě nelze souhlasit s tím, že žalovaný jako syn se po dobu cca tří let (od roku 2020 do 11/23) o potřeby žalobce, svého otce, nezajímal (přičemž konflikt s bratrem dle názoru odvolacího soudu nepředstavuje objektivní důvod bránící mu v zájmu o něj), nicméně nelze odhlédnout od toho, že tak činil při vědomí, že tyto jsou zajištěny (zajišťovány) bratrem [jméno FO], žijícím v bezprostřední blízkosti otce. Toto „spoléhání“ na bratra sice žalovaného neomlouvá, nicméně žalobce, jinak i přes svůj věk v zásadě soběstačný, měl druhým synem zajištěny obědy a topení, příp. odvoz k lékaři apod. s tím, že dle výpovědi jeho samého nic dalšího nepotřeboval. Nebyl tedy na (neposkytovanou) pomoc žalovaného odkázán a ani jej o ni (s výjimkou SMS zprávy z 26. 9. 2023, jejíž doručení žalovanému však nebylo prokázáno) nežádal. Pokud se pak vyjadřoval k důvodům odvolání daru, sám neakcentoval nezájem o svou osobu, ale absenci zájmu žalovaného o nemovitosti (“Pavel tam nejezdí a nehodlá ani jezdit a myslím si, že tedy chci vrátit ty nemovitosti, aby ho nenutilo nic tam jezdit…. když nemá zájem o ten majetek, tak nemá smysl, aby byl jeho majitelem“).

18. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že úvahy o aplikovatelnosti ustanovení § 630 obč. zák. se odvíjejí vždy od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v tom kterém konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit, a tedy i použít na případ skutkově odlišný. Přesto odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn I. ÚS 1766/21, kde ve skutkově obdobné věci rovněž nebyly shledány podmínky aplikace § 630 obč. zák. V tehdy řešené věci se dárci ve věku 86 a 90 let domáhali vrácení daru po 4 letech od darování pro nezájem obdarovaného vnuka o ně. Obdarovaný se (po dobu cca 15 měsíců, tedy po dobu sice kratší) o jejich neuspokojivý zdravotní stav ani o nemovitosti, které byly předmětem daru, nezajímal a nenabízel ani pomoc s jejich údržbou či opravou. Vše však v situaci, kdy syn dárců (otec obdarovaného) byl dlouhodobě pohřešován (a nemohl tak absenci pomoci nahradit) oproti v dané věci zjištěné péči druhého syna. Ústavní soud poukázal na limitované možnosti obdarovaného (žijícího v USA) a uvedl, že oslabení kontaktů trvá po relativně krátkou dobu. K námitce stěžovatelů zdůraznil, že nejde o to, že by žalovaný neposkytl pomoc, která po něm byla žádána, nýbrž toliko, že se s pomocí nenabídl. V porovnání s danou věcí sice nezájem žalovaného trval delší dobu (cca 3 roky) a žalovaný měl objektivní možnosti zájmu a pomoci žalobci, kterou také více jak 20 let od realizace daru poskytoval, nicméně ani on nebyl o pomoc žádán (navíc i dle názoru odvolacího soudu ani prokázaní doručení sporné SMS zprávy by nebylo lze shledat za vhodnou výzvu /mající potenciál zvrátit závěry soudu/, kdy její odůvodnění potřebou odpočinku druhého bratra naléhavost potřeby pomoci snižuje). V dříve řešené věci obdarovaný ignoroval pokusy dárců o komunikaci (kteří se podíleli i na jeho ekonomickém zajištění), v dané věci se ani žalobce o kontakt s ním nepokusil. O potřeby otce, (zdůrazněno) v zásadě soběstačného, se žalovaný nezajímal při vědomí jejich zajištění sourozencem (žijícím v jeho blízkosti). Konflikt s ním byl důvodem změny do té doby standartních vztahů a rozsahu nápomoci, kdy v dané věci žalobce nezájem žalovaného vztahuje zejména k nezájmu o nemovitosti. Porovnáním obou případů, kdy v Ústavním soudem řešené věci měl dle názoru odvolacího soudu nezájem obdarovaného citelnější dopad do osobní sféry dárců, nutno dospět k závěru, že ani v dané věci nelze shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.

19. S těmito úvahami (kdy nevděk žalovaného je provázen výše zmíněnými skutkovými okolnostmi) proto odvolací soud přisvědčil závěru, že chování žalovaného (zdůrazněno ke dni realizace odvolání daru) nenaplnilo zákonem vymezené podmínky pro vrácení daru, a proto i s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně v dotčených výrocích jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Žaloba na zaplacení náhrady za užívání předmětných spoluvlastnických podílů nemohla být rovněž z důvodů výše uvedených úspěšná, neboť nedošlo k obnovení vlastnického práva žalobce, a tím k bezdůvodnému obohacení žalovaného ve smyslu § 2991 a násl. o. z. (zák. č. 89/2012 Sb.) užíváním cizí věci. Odvolací soud potvrdil i výrok o nákladech řízení respektující procesní úspěch žalovaného v řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti vyčíslení a rozsahu přiznaných nákladů řízení soudem prvního stupně odvolatel ničeho nenamítal.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy i v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení představovaných náklady právního zastoupení. Advokát žalovaného vykonal 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), za něž mu náleží odměna ve výši 2 x 5 740 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 a § 12 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátního tarifu, dále 2 x 450 Kč náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT, jízdné 961 Kč dle specifikace založené na č. l. 197 spisu a ztráta času za 4 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT, vše navýšené o 21 % DPH. Třídenní lhůta k plnění je dána ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.