8 Co 1203/2024 - 254

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Marie Korbelové v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A], zastoupené [Jméno Zástupce A], advokátem, sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupené [Jméno Zástupce B], advokátem, sídlem [adresa] v řízení podle části páté, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.5.2024, č.j. 10 C 319/2023-202, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 383,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 9. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž by soud nahradil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. j. [spisová značka] ze dne 25. 7. 2022 a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. j. [spisová značka] dne 18. 7. 2023 (dále jen „správní rozhodnutí“) tak, že by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 147 734 010,78 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z této částky od 22.12.2021 do zaplacení a dále požadovala nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 18. 7. 2023, tak, že žalované uloží povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení rozkladu.

2. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) uvedenou žalobu, jak pokud jde o jistinu, tak pokud jde o náklady řízení o rozklad zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil nahradit žalované na nákladech řízení 17 264 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

3. Žalobkyně svůj požadavek na nahrazení označených správních rozhodnutí a zaplacení předmětné částky uplatnila s odůvodněním, že společnosti [právnická osoba] byla v období od ledna 2013 do srpna 2021 vyplacena podpora elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů, ačkoliv na ni neměla nárok, což je zřejmé z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2021, č.j. 1 T 11/2017-2868 vydaného ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.8.2021, č.j. 6 To 36/2021-2977, neboť licence [číslo], jež byla vydána FVE [adresa] (společnost [právnická osoba]) byla této společnosti vydána v důsledku nepravdivých a zavádějících podkladů. Žalovaná v rámci mechanismu výplaty podpory hradila předmětné finanční prostředky společnosti [právnická osoba] na základě nezákonně získané licence a tyto peněžní prostředky pak požadovala v rámci systému výplaty po žalobkyni, která jí je vyplatila. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou, tvrdila, že není pasivně věcně legitimována a žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči ní nevznikl, na její straně obohacení nevzniklo a není zde dán ani kauzální nexus, žalovaná je chráněna jako dobrověrný příjemce předmětného plnění.

4. Soud vyšel z obsahu správního rozhodnutí prvního stupně ve spojení se správním rozhodnutím odvolacího orgánu (body 5. a 6.) a dále ze smlouvy o zúčtování plateb za úhradu podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve formě výkupních cen ze dne 15.1.2013 a nárok, jež představuje požadavek na vydání bezdůvodného obohacení posoudil s ohledem na to, že je požadován za období od 1.1.2013 do 31.8.2021 jednak podle zákona č. 40/1964 Sb., pokud jde o období do [datum] a podle zákona č. 89/2012 Sb., jde-li o období od 1.1.2014 do 31.8.2021 a současně vycházel z citovaných ustanovení zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie.

5. Soud zjistil, že žalobkyně je obchodní korporací založenou státem za účelem zajišťování činností operátora trhu, který se účastní mj. systému vyplácení podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, žalovaná byla účastna na systému vyplácení podpory v pozici povinně vykupující ve smyslu § 2 písm. u zákona o POZE ve znění účinném do 31. 12. 2015. Obchodní společnosti [právnická osoba] (dále jen jako „výrobce elektřiny“) byla dne 22. 12. 2010 vydána licence na výrobu elektřiny č. [číslo] vztahující se k výrobně elektřiny z obnovitelného zdroje (FVE) a byla jí v žalovaném období vyplácena prostřednictvím žalované podpora za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje. V důsledku spáchání trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 zák. č. 40/2009 Sb., bylo vydáno rozhodnutí o licenci č. [číslo] FVE [adresa] v důsledku nepravdivých, nesprávných a zavádějících podkladů, a proto bylo rozhodnutí o udělení licence výrobci elektřiny zrušeno, neboť k jejímu udělení nebyly splněné zákonem požadované předpoklady (rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 11/2017-2868 ze dne 30. 3. 2021 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 6 To 36/2021-2977). Pakliže byla uvedenému výrobci vyplácena podpora za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje v žalovaném období (od 1. 1. 2013 do 31. 8. 2021), byla mu vyplácena na základě neoprávněně udělené licence. Mechanismus výplaty podpory za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje je upraven zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, (dále jen jako zákon o POZE). Nebylo mezi účastníky sporu, že žalovaná byla v žalobou uplatněném období povinně vykupující ve smyslu § 10 zák. o POZE s povinností vykupovat tuto elektřinu a společnost [právnická osoba] byla výrobcem elektřiny z obnovitelných zdrojů. V souladu s § 13 odst. 2 zák. o POZE účtuje povinně vykupující operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost a operátor trhu je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího. V souladu s § 13 odst. 4 zák. o POZE vzniká povinně vykupujícímu právo účtovat žalobkyni jakožto operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost v okamžiku, kdy žalovaná zaplatí výrobci elektřiny výkupní cenu. Ze zjištění správního orgánu vyplývá, že žalovaná podporu výrobci vyplatila, a to na základě údajů evidovaných v informačním systému žalobkyně, což je nesporné. Žalobkyně žalované vyplatila rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost žalované. Jde o typ podpory stanovené státem a upravené právními předpisy. Ze zákona vyplývá, že výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů má právo na podporu formou výkupních cen, a že výrobci elektřiny hradí tuto podporu formou výkupních cen povinně vykupující. Povinně vykupující nemá možnost výkup tohoto druhu elektřiny odmítnout, Vyúčtování povinně vykoupené elektřiny provádí povinně vykupující v souladu s § 10 odst. 3 zák. o POZE na základě údajů evidovaných v systému operátora trhu. Mezi žalobkyní a žalovanou byla navíc uzavřena Smlouva o zúčtování, v rámci níž se žalovaná jakožto povinně vykupující, a žalobkyně, jakožto operátor trhu s elektřinou, zavázaly vzájemně si vypořádávat a hradit za podmínek a v rozsahu sjednaném v této smlouvě platby vyplývající z plnění povinnosti žalované vykupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů. Ze smlouvy dále vyplývá, že žalovaná vykupuje od výrobce elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie ve výrobnách elektřiny za výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním úřadem odvozené od termínu uvedení výrobny elektřiny do provozu. Žalobkyně v posuzované věci netvrdí ani nerozporuje, že by žalovaná při vyúčtování podle § 10 a 13 zák. o POZE vycházela z jiných údajů, než byly údaje evidované v systému žalobkyně jakožto operátora trhu, nebo že by žalovaná postupovala v rozporu se zákonným mechanismem výplaty či Smlouvou o zúčtování uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou. Lze uzavřít, že stát prostřednictvím zákona nastavil systém podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, kdy je dána povinnost žalované vykoupit od výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale zároveň žalovaná není subjektem, který by ve svém důsledku měl nést náklady spojené s výplatou takové podpory, a proto vyplacením podpory vzniká žalované právo vyúčtovat žalobkyni rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou, aby jí byly vykompenzovány náklady spojené s výplatou podpory, které žalovaná jako soukromoprávní subjekt v důsledku této zákonem stanovené povinnosti nemůže nést ze svého. Žalobkyně tedy má v souladu s § 13 zák. o POZE povinnost uvedený rozdíl žalované zaplatit. Náklady na podporu elektřiny jsou sice žalované hrazeny prostřednictvím žalobkyně jakožto operátora trhu, nicméně jsou tvořeny dotací z prostředků státního rozpočtu ve smyslu § 28 zák. o POZE.

6. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že žalovaná nepřijala prostředky, jejichž vrácení se žalobkyně domáhá, bez právního důvodu, tedy v režimu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. či § 2991 o. z., nýbrž je přijala na základě legitimního důvodu, kterým byl mechanismus výplaty stanovený § 10 a 13 zák. o POZE a taktéž Smlouva o zúčtování uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou. Společnost [právnická osoba] disponovala v žalobou uplatněném období licencí k výrobě elektřiny, to, že licence byla touto společností získána pro žalobou uplatněné období neoprávněně, bylo konstatováno až následně. Tato situace nemůže jít k tíži žalované, která postupovala v souladu s mechanismem výplaty podpory formou výkupních cen stanoveným zákonem o POZE a Smlouvou o zúčtování uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná byla povinna od společnosti [právnická osoba] jakožto výrobce elektřiny vykoupit elektřinu z obnovitelných zdrojů a poté, co ji žalovaná výrobci zaplatila, vzniklo jí v souladu s § 13 odst. 4 zák. o POZE právo účtovat žalobkyni rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou. Jestliže žalobkyně po vyúčtování žalované plnila, přijala žalovaná toto plnění nikoli bez právního důvodu, ale na základě právního důvodu, kterým byl mechanismus dle § 10 a 13 zák. o POZE a Smlouva o zúčtování. Tento právní důvod přijetí prostředků žalovanou neodpadl a dosud trvá. Na straně žalované tedy nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. či § 2991 o.z., neboť žalobkyní vyplacené prostředky přijala žalovaná na základě existujícího právního důvodu. Žalovaná není ve věci pasivně legitimována a nárok uplatněný žalobkyní proti žalované není oprávněný již co do svého základu. Proto se soud jako nadbytečným nezabýval dokazováním výše uplatněného nároku. Pokud jde o žalobkyní namítanou nejednotnost v rozhodování správního orgánu v obdobných sporech, ani tato námitka nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí vydaného správním orgánem, neboť v režimu části páté o.s.ř. soud posuzuje pouze správnost a legitimnost žalobou napadeného rozhodnutí.

7. Soud po přezkumu žalobou napadených rozhodnutí uzavřel, že rozhodnutí jsou věcně správná a není na místě je nahradit rozsudkem soudu. Podanou žalobu proto v plném rozsahu (tj. včetně příslušenství ve formě úroku z prodlení) v souladu s § 250i o.s.ř. zamítl. Nadto soud poukazuje i na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v téměř totožné věci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně týchž účastníků, avšak výrobcem elektřiny byla společnost [právnická osoba]. a rozhodným obdobím bylo období 1. 1. 2013 – 28. 2. 2018. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 4. 2023, č.j. 10 C 72/2022-254 byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2024, č.j. 8 Co 909/2023-297.

8. Rozsudek soudu prvního stupně napadl včasným a přípustným odvoláním žalobkyně (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení žalobkyně spatřuje v chybném výkladu výplaty POZE a posouzení jednotlivých vztahů mezi účastníky. Zásadní pro aplikaci § 13 zák. o POZE a Smlouvy je existence osoby oprávněné k čerpání POZE. Tou je výhradně držitel licence, bez něj nebylo možné postupovat podle § 10 a § 13 a Smlouvy, neboť tu od počátku nebyl základ pro vznik těchto zákonných vztahů. Lze shrnout, že společnost [právnická osoba] neměla nárok na POZE, a proto ani žalovaná neměla povinnost vykoupit elektřinu. Soud nesprávně vyložil § 10 odst. 2 zák. o POZE, a to v neprospěch žalobkyně. Odvolatelka je pasivně věcně legitimována a nesouhlasí s výkladem soudu prvního stupně jež vede k závěru, že by úspěch žalobkyně fakticky závisel na procesní aktivitě žalované, jež by musela vymáhat pohledávku po výrobci, jinak by žalobkyně neměla možnost tyto prostředky získat. Soud prvního stupně nesprávně posoudil právní důvod, na jehož základě dochází ke vzniku nároku na POZE, a tedy také k iniciaci systému výplaty POZE předpokládaného zák. o POZE. Tímto právním důvodem je především zákonná licence k výrobě elektřiny, bez níž nelze nárokovat a čerpat POZE a bez níž tedy v logickém důsledku nelze postupovat podle § 10 a 13 zák. o POZE, natož podle Smlouvy, která pouze detailně upravuje vyúčtování a proces výplaty POZE. V důsledku tohoto nesprávného právního posouzení Soud I. stupně nesprávně aplikoval § 451 obč. zák., respektive § 2991 o.z., kdy se vůbec nezabýval otázkou, zda mohlo či nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (nezákonně získaná licence, která byla zrušená s účinky ex tunc tedy od samého počátku. Pokud by soud prvního stupně došel k závěru, že se nejedná o bezdůvodné obohacení z důvodu, který odpadl, měl dojít k závěru, že se jedná o bezdůvodné obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, jelikož právní důvod již od samého počátku není dán. Ani případná existence dobré víry žalované ji nezbavuje povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně tedy nesprávně a aplikoval úpravu bezdůvodného obohacení, ačkoli podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení žalovanou, alespoň podle § 3000 o.z. dány jsou. Nadto žalobkyně poukazuje na to, že z důkazů a skutečností uvedených ve spise vyplývají skutková zjištění pro posouzení jejího nároku optikou institutu náhrady škody, což soud nesprávně pominul stejně jako před ním ERU. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodovací praxe ERÚ ve skutkově i právně obdobných věcech je nekonzistentní a vzbuzuje v adresátech správních aktů vysokou míru právní nejistoty. Žalobkyně je pak nucena k zahájení soudních řízení tak, aby dosáhla závazného právního názoru ohledně aktivní a pasivní věcné legitimace a aby se domohla odstranění rozpornosti v rozhodovací praxi ERÚ. Žalovaná je akciovou společností, jejíž obraty a finanční zázemí jsou natolik rozsáhlé, že se v její majetkové sféře rozhodnutí soudu podle § 150 OSŘ v tomto řízení nijak zásadně nepodepíše. Z popsaných důvodů má Žalobkyně za to, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele k rozhodnutí o nákladech řízení tak, že nenáleží žádnému z účastníků. Podle odvolatelky nelze systém výplaty POZE posuzovat izolovaně a konstatovat, že prostředky vyplacené z majetku žalobkyně byly mezi žalovanou a výrobcem vyplaceny nezákonně a mezi žalobkyní a žalovanou na základě zákona. Odvolatelka navrhuje změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná v rozsáhlém vyjádření k odvolání (odvolací osud s ohledem na zamítnutí žaloby poukazuje pouze stručně na stěžejní argumentaci žalované) na poukázala na to, k vrácení veřejné podpory, kterou čerpala společnost [právnická osoba] na výrobu elektřiny slouží nástroje veřejného práva a nikoliv soukromého, a proto není žalobkyně legitimována aktivně a žalovaná pasivně, jde o státní (státem kontrolované) prostředky a vzniká zde přímý vztah mezi Česko republikou a příjemcem podpory (výrobcem); žalovaná odkazuje na nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13.7.2015. K bezdůvodnému obohacení na straně žalované pak nemohlo dojít, neboť žalovaná veškeré platby přijala v souladu s právními předpisy a smlouvou. Žalovaná poukázala také na dosavadní rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech, jež uvádí (viz rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 744/2023, sp. zn. 8 Co 767/2023 a sp. zn. 8 Co 909/2023) a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., učinil tak při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání. Odvolací soud s ohledem na nemoc členky senátu 8 Co JUDr. Zuzany Völflové věc v souladu s platným rozvrhem práce projednal za účasti ji zastupující JUDr. Marie Korbelové.

11. Jestliže žalobou dotčené rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 18. 7. 2023, č. j. [spisová značka], bylo žalobkyni doručeno dne 19. 7. 2023, pak žaloba soudu doručená dne 19. 9. 2023 byla podána včas (§ 247 odst. 1 o.s.ř.) a odvolací osud se mohl bez dalšího zabývat věcí samou.

12. Vztah žalobkyně a žalované se v posuzované věci primárně řídí zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (jinak také zák. o POZE), vlastní posouzení peněžitého nároku, který má povahu bezdůvodného obohacení (viz ještě dále) se opírá o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), v případě nároku za období od 1.1.2013 do 31. 12. 2013, a dále o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), který vstoupil v účinnost od 1.1.2014, to pokud jde o část nároku za období od 1.1.2014 do 31.8.2021 (k tomu srovnej § 3028 odst. 1 o. z.).

13. Podle § 7 odst. 1 zák. o POZE provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy je povinen na svém licencí vymezeném území přednostně připojit k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě výrobnu elektřiny z podporovaného zdroje za účelem přenosu elektřiny nebo distribuce elektřiny, pokud o to výrobce požádá, s výjimkami a za podmínek podle jiného právního předpisu.

14. Podle § 7 odst. 3 zák. o POZE právo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla (dále jen „podpora elektřiny“) podle tohoto zákona se vztahuje pouze na držitele licence na výrobu elektřiny, který vyrábí elektřinu z podporovaných zdrojů.

15. Podle § 10 odst. 2 zákona o POZE povinně vykupující je povinen vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny, vyrobenou ve výrobně elektřiny nacházející se na jeho vymezeném území za podmínek podle § 11 a 12. Povinně vykupující nese odpovědnost za odchylku v předávacím místě výrobny elektřiny podle jiného právního předpisu.

16. Podle § 13 odst. 2 zákona o POZE povinně vykupující účtuje operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů evidovaných operátorem trhu podle § 10 odst. 3 a operátor trhu je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího.

17. Podle § 13 odst. 4 zákona POZE právo účtovat podle odstavce 2 vzniká zaplacením výkupní ceny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to v rozsahu naměřených nebo vypočtených hodnot podle § 11a evidovaných operátorem trhu.

18. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

19. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Žalobkyně je v daném vztahu v pozici operátora trhu, žalovaná povinně vykupujícího, a společnost [právnická osoba] (jež není účastnicí) je výrobcem, neboť vlastní výrobnu elektřiny z podporovaných zdrojů a byla jí na její výrobu udělena licence. V popsaném vztahu v souladu se shora uvedenými ustanoveními zák. o POZE platí, že výrobce vyrábí a dodává elektřinu z podporovaných zdrojů, kterou je a v rozhodné době byla povinně vykupující (žalovaná) povinna od výrobce vykoupit a zaplatit mu za tuto vykoupenou elektřinu výkupní cenu (§ 10 odst. 2 zák. o POZE). Po splnění těchto povinností mohla žalovaná účtovat a také účtovala operátorovi trhu (žalobkyni) rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou a žalobkyně žalované měla povinnost tento rozdíl zaplatit (§ 13 odst. 2 a 4 zák. POZE) a tuto povinnost také splnila. Pro úplnost se uvádí, že povinně vykupující byla povinna výrobce za splnění zákonných podmínek připojit k přenosové nebo distribuční soustavě (§ 7 odst. 1 zák. o POZE).

22. Mezi účastnicemi nebyl spor o tom, že výrobce, v daném případě společnost [právnická osoba], získal na základě rozhodnutí ERÚ ze dne 22. 12. 2010 licenci na výrobu elektřiny č. [číslo] vztahující se k výrobě elektřiny z obnovitelného zdroje; šlo o výrobnu elektřiny z fotovoltaických zdrojů FVE [adresa]. Uvedená licence byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3.12. 2015, č.j. 62 A 109/2013-550, vydaného ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15.6.2016, č.j. 7 As 331/2015-136, zrušena, neboť FVE [adresa] nebyla způsobilá provozu, a proto ani nemělo dojít k vydání rozhodnutí o přidělení licence. Ke zrušení licence č. [číslo] označenými rozsudky došlo s účinky ex tunc. Okolnost, že je nutné na zrušení licence hledět s účinky ex tunc vyplývá z toho, že tato licence byla získána trestným činem, což je zřejmé z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2021 č.j. 1 T 11/2017-2868, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.8.2021, čj. 6 To 36/2021-2977. Trestní soudy rozhodly, že byl v souvislosti se získáním předmětné licence spáchán zločin podvodu podle § 209 trestního zákona, neboť rozhodnutí ERÚ ze dne 22. 12. 2010 na licenci na výrobu elektřiny č. [číslo] bylo vydáno v důsledku nepravdivých, nesprávných a zavádějících podkladů.

23. Na tomto místě považuje odvolací soud za nutné připomenout, že v obdobných sporech týchž účastnic, jež se lišily pouze osobou výrobce elektřiny a výší finančního plnění, již třikrát rozhodoval o typově totožném nároku, a to rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 744/2023-300, ze dne 27.2.2024, č. j. 767/2023-202 a ze dne 27.2.2024, č. j. 8 Co 909/2023-297, kterými potvrdil rozsudky soudu prvního stupně, jimiž byla vždy žaloba v celém rozsahu zamítnuta. V uvedených věcech sice bylo žalobkyní ve všech případech podáno dovolání, avšak dosud o něm nebylo ani v jednom případě rozhodnuto. Řízení u Nejvyššího soudu jsou vedena pod sp. zn. 33 Cdo 2115/2024, sp. zn. 33 Cdo 2316/2024 a sp. zn. 33 Cdo 2322/2024.

24. Odvolací soud si je zároveň v uvedených souvislostech vědom, že v mezidobí Nejvyšší soud rozhodoval ve dvou sporech mezi žalující společností [právnická osoba]. v pozici operátora trhu a žalovanou společností [právnická osoba]. v pozici povinně vykupujícího, které jsou totožné, jde-li o charakter nároku a pozici účastnic při obchodování s elektřinou z podporovaných zdrojů podle zák. o POZE. Jde jednak o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2024, sp. zn. 28 Cdo 1623/2024 (dále také rozsudek I.) a rozsudek ze dne 28.11.2024, sp. zn. 33 Cdo 1944/2024 (dále také rozsudek II.).

25. Odvolací soud při zohlednění obsahu obou rozsudků (a s přihlédnutím k obsahu a závěrům svých předchozích rozsudků) se přiklání k závěrům rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1944/2024, mimo jiné i pro mnohem širší a podrobnější argumentaci, jež se vypořádává s problematikou postavení žalobkyně jako operátora trhu, žalované jako povinně vykupující, a společnosti dodávající elektrickou energii z obnovitelného zdroje v pozici výrobce (vlastníka výrobny elektřiny z podporovaných zdrojů s udělenou licencí, již následně pozbyl) a v rámci tohoto posuzování pak řeší pasivní věcnou legitimaci povinně vykupující společnosti k vydání bezdůvodného obohacení, a to právě z pohledu jejího postavení v rámci zákonné konstrukce podle zák. o POZE (§ 10 odst. 2 a § 13 odst. 2 a 4 zákona o POZE). Oproti tomu dříve vydaný rozsudek ze dne 3.10.2024, sp. zn. 28 Cdo 1623/2024, se uvedenými otázkami (které v tomto sporu považuje odvolací soud za podstatné) nezabýval, když odvolacímu přezkumu fakticky podrobil pouze kolizi aplikace (užití analogie) ustanovení § 2993 o. z. a ustanovení § 3001 odst. 1 o. z.

26. V dané věci se žalobkyně podle žalobních tvrzení domáhá zaplacení (vrácení) vyplacené podpory z obnovitelných zdrojů energie (dále také jen POZE). Tvrdí, že k jejímu vyplacení mělo dojít bez právního důvodu na základě licence neoprávněně udělené společnosti [právnická osoba] Jde o podporu z obnovitelných zdrojů energie za období od 1.1.2013 do 31.8.2021. Odvolací soud s ohledem na obsah spisu, zejména skutkovou verzi žalobkyně uvedenou v žalobě a dosavadní skutková zjištění v tomto řízení a s ohledem na dále uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že žalobkyně svůj nárok konstruuje jednoznačně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (nikoliv jako nárok na náhradu škody). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nemá pochybnost o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k vydání tohoto bezdůvodného obohacení, jestliže je nesporné, že ze svého vyplatila žalované jako podporu částku 147 734 010,78 Kč. Učinila tak na základě vyúčtování uplatněného žalovanou poté, kdy žalovaná tuto částku v podobě POZE vyplatila výrobci (společnosti [právnická osoba]). Na posouzení odvolacím soudem je tak primárně otázka, zda se mohla bezdůvodně obohatit právě žalovaná a zda je pasivně věcně legitimovaná k vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení, či zda se bezdůvodně obohatil jiný subjekt (zde společnost [právnická osoba].). Za základ pro své úvahy považuje odvolací soud zákonnou úpravu výplat jednotlivých finančních plnění mezi operátorem trhu, povinně vykupujícím a výrobcem, jejichž konstrukce vyplývá z § 10 a § 13 zák. o POZE.

27. Zákonná konstrukce, jak je zřejmé z § 10 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 2 a 4 zákona o POZE, je taková, že žalovaná jako povinně vykupující zaplatí na základě naměřených hodnot výrobci elektřiny z podporovaných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny za povinně odebranou elektrickou energii výkupní cenu, následně žalobkyni jako operátorovi trhu účtuje rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou a žalobkyně žalované tento rozdíl uhradí. Tento postup vyplývající ze zákona se kryje s konstrukcí žaloby, přičemž není sporné, že žalovaná uvedené finanční prostředky od žalobkyně skutečně obdržela, a to poté, kdy je nejprve zaplatila (v rámci výkupní ceny) výrobci. Nebylo v tomto řízení nutné, s ohledem na dále uvedené závěry (o nedostatku pasivní věcné legitimace) dokazovat pohyb finančních prostředků mezi žalobkyní a žalovanou při zdůraznění toho, že tyto skutečnosti (pohyb finančních prostředků mezi uvedenými subjekty) ani nebyly mezi stranami sporné. Krom toho účastnice uzavřely rámcovou „Smlouvu o zúčtování plateb za úhradu podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie ve formě výkupních cen“ (Smlouva), a to dne 15.1.2013.

28. Pro potřeby posouzení předmětné věci lze shrnout, že žalovaná je zde jako obchodní korporace ve specifickém postavení, kdy musí ze zákona plnit jako provozovatel přenosové (distribuční) soustavy zákonem předepsané povinnosti, mezi které patří vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů na kterou se vztahuje podpora elektřiny a následně má povinnost tuto podporu výrobci vyplatit v podobě výkupní ceny. K tomu v tomto případě v rozhodném období (od 1.1.2013 do 31.8.2021) také došlo. Po výplatě uvedené podpory měla povinně vykupující (žalovaná) právo účtovat žalobkyni (operátorovi trhu) rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou, což žalovaná učinila a žalobkyni ze zákona a také i podle Smlouvy tížila povinnost žalované tento rozdíl uhradit (viz § 13 odst. 2 a odst. 4 zákona o POZE). Žalobkyně tento rozdíl žalované vyplatila a žalovaná jej od žalobkyně skutečně přijala. Právním důvodem pro přijetí těchto finančních prostředků žalovanou od žalobkyně je zákonem založený nárok na refundaci výplaty podpory žalovanou (a dále také Smlouva mezi účastnicemi uzavřená blíže specifikovala naplňování zákonného mechanismu podle zák. o POZE), a to ve výši rozdílu mezi výkupní a hodinovou cenou (§ 13 odst. 2 zák. o POZE). Lze uzavřít, že právním důvodem závazku mezi účastnicemi nebyla předmětná licence, nýbrž vztah založený zákonem (a smlouvou) a tento právní důvod neodpadl a žalované svědčí právo si předmětné finanční prostředky ponechat.

29. Jiná situace je v případě výrobce elektřiny z podporovaných zdrojů, tedy společnosti [právnická osoba] Tato společnost sice nejprve příslušnou licencí disponovala ovšem, avšak rozhodnutí ERÚ ze dne 22. 12. 2010 (kterým ji licence č. [číslo] byla udělena) zrušil rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3.12. 2015, č.j. 62 A 109/2013-550, vydaný ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15.6.2016, č.j. 7 As 331/2015-136, z důvodu, že FVE [adresa] nebyla způsobilá provozu, a proto ani nemělo dojít k vydání rozhodnutí o přidělení licence. Tím také s účinky ex tunc odpadl právní důvod k tomu, aby si společnost [právnická osoba] mohla vyplacenou podporu (obsaženou ve výkupní ceně) ponechat. Jinak řečeno zrušení licence vylučuje oprávněnost přijetí a ponechání si finančních prostředků v podobě podpory na straně výrobce, zatímco v případě žalované právní důvod pro ponechání si kompensace vyplacené na základě zákonného mechanismu a podle Smlouvy neodpadl. Z podaných argumentů je zřejmé, že žalovaná není v tomto sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimovaná a podrobně odůvodněné závěry soudu prvního stupně (na které dále odvolací soud odkazuje) bez výhrad obstojí. Odvolací soud vycházel při posuzování věci z § 451 odst. 1 a 2 obč. zák za dobu od 1.1.2013 do 31.12.2013, a podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z za dobu po 1.1.2014.

30. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že nebylo nutné (ani možné) posuzovat uplatněný nárok eventuelně jako nárok na náhradu škody, neboť taková konstrukce se ze žaloby (žádného podání ani vyjádření žalobkyně) nepodává, zejména zde zcela chybí jakákoli zmínka o možném porušení právní povinnosti žalovanou, což je jeden z nutných předpokladů vzniku škody.

31. Za nedůvodné nakonec odvolací soud považuje i odvolání směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení. V dané věci nelze zohlednit požadavek na aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. ve prospěch odvolatelky, neboť nesdělila žádný relevantní důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo možné náhradu nákladů žalované odepřít. Žalovaná svým chováním řízení žádným způsobem nevyvolala, byla nucena se kvalifikovaně bránit a současně nemá žádnou vinu na nejednotnosti rozhodování Energetického regulačního úřadu. Odepření práva na náhradu nákladů by odvolací soud považoval ze zjevnou nespravedlnost.

32. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil při zdůraznění toho, že měl na paměti také ustanovení § 13 o.z.

33. S ohledem na úspěch žalované v odvolacím řízení jí náleží náhrada nákladů této jeho fáze, a to podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Přiznávány jsou účelně vynaložené a účtované náklady z titulu zastoupení advokátem. Odměna advokáta a další jeho náklady se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že tuto vyhlášku s účinností od 1.1.2025 novelizovala vyhláška č. 258/2024 Sb. Podle Čl.II, Přechodné ustanovení, za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky.

34. V daném řízení v době do 31.12.2024 vykonal zástupce žalované jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k odvolání), za který jí náleží odměna advokáta 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Po 1.1.2025 vykonal zástupce žalované 2 úkony právní služby (podání ze dne 3.2.2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne 6.2.2025), za které náleží za každý z nich odměna advokáta 4 620 Kč (§ 9 odst. 5advokátního tarifu) a dále za každý z nich náhrada hotových výdajů 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Součet těchto částek ve výši 13 540 Kč po připočtení 21% DPH dává částku 16 383,40 Kč, jež představuje účelně vynaložené náklady odvolacího řízení; cestovné nebylo podle obsahu spisu vyúčtováno. Částku 16 383,40 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.