8 Co 1258/2024 - 163

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Zuzany Völflové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9.5.2024, č.j. 32 C 190/2023-126, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 070,16 Kč k rukám [Jméno advokátky B], advokátky v Praze.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž by žalovanému byla uložena povinnost zaslat písemnou omluvu k rukám žalobkyně do patnácti dnů od právní moci rozsudku ve znění: „Výroky o [tituly před jménem] [jméno FO] ze mnou zpracovaných zpráv ze dne 1.6.2020 a ze dne 24.2.2021 a taktéž moje výroky při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 16.2.2021 a při podání vysvětlení před policejním orgánem ČR, Obvodním ředitelstvím pro [adresa]., vnější služba, místní oddělení [adresa], se sídlem [adresa] dne [datum], jsou nepravdivé a zasáhl jsem jimi neoprávněně do práva na ochranu osobnosti [tituly před jménem] [jméno FO], a to do její důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí, a to v situaci, kdy jsem [Jméno žalobkyně] ani její dceru nikdy neviděl, nehovořil s nimi, nikdy jsem neměl možnost je pozorovat, nikdy jsem je nevyšetřoval. Ze všech mých výroků je značně nepravdivý zejména výrok, že by se [Jméno žalobkyně] dopouštěla[Anonymizováno][podezřelý výraz] své dcery. Za všechny své výroky se [tituly před jménem] [jméno FO] hluboce omlouvám.“ (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně týrá svoji nezletilou dceru [jméno FO], narozenou [datum], o jejích osobnostních rysech a duševních poruchách a všech jiných dalších tvrzení o vztahu žalobkyně a nezletilé [jméno FO], narozené 28.6.2012 (výrok II.) a zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22 544,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok III.).

2. Z odůvodnění je zřejmé, že žalobkyně se domáhala předmětné omluvy proti žalovanému, který svá tvrzení uváděl v roli placeného konzultanta na žádost [jméno FO], otce nezletilé [jméno FO], přičemž vycházel pouze z podkladů poskytnutých [jméno FO] a své výroky pak sdělil i v opatrovnickém řízení, kde vystupoval v roli svědka a dále i před policejním orgánem. Žalovaný uplatněný nárok neuznal s tím, že pouze analyzoval poskytnuté materiály, zejména znalecké posudky, nejedná se o hodnocení žalobkyně žalovaným, nýbrž o názor znalců, kteří ve věci podávali znalecký posudek.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (viz body 3 – 15 a při aplikaci ust. § 81 odst. 1 o.z. a u § 82 odst. 1 o.s.ř. dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, když v odůvodnění uvedl následující argumentaci. Z poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13 soud uvedl, že musí být brána v potaz 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový/hodnotící soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.), a konečně 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli, avšak nejde o výčet taxativní; z hlediska celkového kontextu věci mohou být ve specifických případech významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, body 25 až 31; nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 2296/14, bod 20).

4. Dále soud poukázal na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem, sp. zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010, podle kterého došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností. V odůvodnění Nejvyšší soud dále vyložil, že neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučuje mimo jiné okolnost, kdy zásah je s ohledem na různé veřejné zájmy dovolen zákonem, přičemž do této kategorie spadají tzv. zákonné licence, které jsou výslovně zakotveny v § 12 odst. 2 a 3 obč. zák. a v dalších předpisech. V těchto případech (pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze) jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší veřejný zájem. Ve vztahu k svědecké výpovědi Nejvyšší soud vyložil, že pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné při posuzování otázky, zda účastník slyšený před soudem eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda je možno zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho výpovědi, ještě klasifikovat jako oprávněný.

5. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 149/2020). V žalobách domáhajících se uložení povinnosti zdržet se zásahů dotýkajících se osobnosti žalobce se má přesně vyjádřit, jakých činů se má žalovaný zdržet. Pouhé vyjádření, že se má zdržet urážlivých výroků zasahujících do cti žalobce, nestačí, jelikož výrok rozsudku se nemůže týkat jiných zásahů, než ke kterým došlo (viz. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1969, sp. zn. Cpj 138/69). Výroky rozsudku, kterými se obecně ukládá žalovanému, aby se zdržel urážlivých výroků vůči žalobci, jsou nepřesné a nesprávné. Aby byl rozsudek vykonatelný, musí být rušivý čin ve výroku přesně popsán.

6. Žalobkyně se žalobou domáhá dvou nároků, a to morální satisfakce v podobě soukromé omluvy a dále nároku zdržovacího. Soud po přezkoumání skutkových zjištění a jejich vztažení k požadovaným nárokům, uzavřel, že ani jeden z nich není důvodný, ani pokud by soud dospěl k závěru, že došlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Požadovanou omluvu shledal nepřiléhavou, je příliš obecná, nemohla by plnit funkci zadostiučinění. Zprávy žalovaného obsahovaly určitá pravdivá a relevantní skutková sdělení (např. že žalobkyně odmítla vyšetření nezletilé v doprovodu otce a citace znalců). Obecná omluva za uvedení nepravdivých výroků o žalobkyni tak objektivně není přiměřená a není způsobilá splnit svůj účel, neboť by sama byla zavádějící. Není z ní zřejmé, o jaké konkrétní informace se má jednat a jaká konkrétní tvrzení byla nepravdivá, a za co konkrétně – za jaké nepravdy se tedy žalovaný omlouvá. Požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj (s jednou výjimkou), čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv, přičemž žalobkyně ani netvrdí, že by všechna tvrzení o ní uvedená ve zprávách a při výpovědích žalovaného, byla nepravdivá. Omluva zní (ve zkratce) „Výroky o žalobkyni ze mnou zpracovaných zpráv a další, jsou nepravdivé a zasáhl jsem jimi do práva na ochranu osobnosti.“ Pokud není uvedeno které, jde tedy o všechny výroky. V případě soukromé omluvy na preciznost a konkrétnost omluvy nejsou takové nároky, jako je tomu u omluvy veřejné, je třeba vzít v potaz, že i tato může být žalobkyní zveřejněna. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu. Nelze však opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co se má omluvit. Text omluvy může být např. zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 1638/2020-375, ze dne 19. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 149/2020-282). Sice je možné vyloučit určitou část omluvy a k té přiznat povinnost omluvy a zbytek žaloby zamítnout, a rovněž lze provést kosmetickou úpravu, kterou se nezmění smysl textu, ovšem u žalobou požadovaného znění omluvy tomu tak není. Sice je zde uváděn jediný konkrétní výrok, který, však není uváděn odděleně, ale je uveden větou, ze všech výroků je značně nepravdivý zejména tento výrok. I v této větě je uvedeno, že všechny výroky jsou nepravdivé. Žaloba tak je projednatelná, nebylo namístě poučení o nutnosti doplnění či opravě žaloby. Jakkoli v samotné žalobě jsou určité výroky vyjmenovány, omluva je širší, tudíž nikoli důvodná.

7. Zdržovací nárok soud zamítl z důvodu, že žalobkyně netvrdila skutečnosti svědčící o hrozbě opakování jednání ze strany žalovaného. Vyhovět zdržovacímu nároku lze, došlo-li k zásahu do osobnostních práv a zásah stále trvá, či hrozí jeho opakování a nikoliv tam, kde neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby byl již ukončen nebo kde neexistuje bezprostřední nebezpečí jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. Žalobkyně netvrdila konkrétní skutečnosti svědčící o hrozícím nebezpečí z opakování tvrzeného zásahu, a to ani přes výzvu soudu. Žalovaný naposledy podával výpověď v roce 2021, v dotazu kolegům z roku 2022, neuvádí konkrétní údaje o žalobkyni ani není prokázáno, že by jej kolegům zaslal. Rovněž neprobíhá v žádné řízení, ve kterém by měl být žalovaný opětovně konzultantem p. [jméno FO] a sám žalovaný uvedl, že se k žalobkyni již nijak vyjadřovat nebude. Tvrzení žalobkyně stran zdržovacího nároku se týkají především toho, že p. [jméno FO] používá nadále zprávy žalovaného. K zamezení tohoto však nemůže sloužit zdržovací nárok vůči žalovanému. Nadto i zde je formulace žalobního nároku, kdy se má žalovaný zdržet tvrzení o osobnostních rysech žalobkyně, neurčitá a příliš široká.

8. Jde-li o otázku, zda se jednalo o exces ve svědecké výpovědi, za který je žalovaný odpovědný, tak dle soudu k excesu nedošlo. Při vztažení východisek označené judikatury, pak žádná z uvedených výjimek zde není splněna. V žalobě není tvrzeno, že byl výpovědí spáchán trestný čin či přestupek, ani nebylo tvrzeno, že bylo žalovaným spácháno kárné provinění. Žalovaný byl vyslýchán, jelikož napsal výše uvedenou zprávu, a otec tvrdil při výslechu, že žalovaný tvrdí, že dochází k psychickému [podezřelý výraz]. Proto byl žalovaný vyslýchán, a proto mluvil o skutečnostech, o kterých mluvil, kdy plnil svědeckou povinnost. Vztahy rodičů s nezletilým dítětem jsou hlavním předmětem samotného řízení o svěření do péče. Smyslem svědecké výpovědi není zjistit od svědka, co si myslí o daném tématu, ale zjistit skutkové okolnosti (co slyšel a viděl), ke zjištění odborných závěrů slouží znalecký posudek, případně odborné vyjádření, pokud byl však svědek na toto tázán, má povinnost vypovídat. Není možné ani do budoucna určit svědkovi, jak má vypovídat, vyjma poučení dle konkrétního procesního předpisu. V případě, že by byl tázán, zda si myslel v roce 2021, že jde o podezření z [podezřelý výraz], nelze mu zakázat, aby vypověděl, že z dostupných materiálů si toto myslel. Jinak by se mohl naopak dopustit křivé výpovědi.

9. Další spornou otázkou bylo, zda žalovaný jako konzultant je odpovědný za to, že p. [jméno FO] šířil skutečnosti uvedené v jeho zprávě. Zde, jakkoliv to nemění nic na výsledku sporu, je třeba dát za pravdu žalobkyni. K zásahu do osobnostních práv nedojde, pokud je to sděleno v prostředí a za situace, kde to nemůže se dostat na veřejnost (k tomu Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1967, sp. zn. Prz 33/67 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002). Zde muselo být žalovanému jasné, dělá-li konzultanta někomu, kdo se soudí, a napíše mu závěry ohledně předmětu řízení, že je adresát použije. Žalovaný nemusel čekat, že p. [jméno FO] podá trestní oznámení, ovšem bylo zřejmé, že jeho závěry použije v opatrovnickém řízení. Ve zprávě také není napsáno, že je jen pro žalovaného a nemá ji nijak dále šířit. Podstatné je, že žalovaný nikdy explicitně neřekl, že žalobkyně týrá svou nezletilou dceru. V první zprávě uvádí, že na základě jemu zaslaných materiálů se jedná o podezření ze spáchání trestného činu [podezřelý výraz] dítěte, přičemž zde i píše, z jakých podkladů vycházel. V druhé zprávě rovněž neuvádí, že se matka dopouští [podezřelý výraz]. Ve výpovědích pak osvětluje, proč dospěl k závěru o svém podezření. Soud nesporuje, že zásahem do osobnostních práv je i vyslovení podezření z takového činu, avšak je třeba vidět rozdíl v tvrzení „na základě zaslaných podkladů jsem nucen konstatovat, že jde o podezření ze spáchání trestného činu psychického [podezřelý výraz] dítěte“ a „matka se dopouští [podezřelý výraz] své dcery“. Bylo by neproporcionální, aby se žalovaný omlouval za kategorický závěr, když vyslovil pouze podezření, omlouval by se tedy za výrok, který neučinil. Soud proto žalobu zamítl a s ohledem na zamítnutí žaloby přiznal žalovanému na náhradě nákladů řízení 22 544,26 Kč podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

10. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně (§ 201 a § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.). Namítala jeho věcnou nesprávnost, kdy soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům a rozsudek proto podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení. Zdůraznila, že funkcí morálního zadostiučinění je satisfakce pro poškozenou osobu a soud sám nemůže určovat, jakou míru obecnosti či konkrétnosti má mít omluva z hlediska satisfakčního efektu, jde o subjektivní kategorii. Pokud však soud chtěl zamítnout žalobu, měl z důvodu formulační obecnosti žalobkyni vyzvat k opravě či doplnění textu omluvy podle § 43 odst. 1 o.s.ř., což neučinil. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnocuje rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba je pro absenci zákonem stanovených náležitostí neprojednatelná. Soud pouze na okraj poukazuje na to, že žaloba je projednatelná a nebylo namístě žalobkyni poučit o nutnosti doplnění či opravy. Takové odůvodnění je podle odvolatelky zcela nedostatečné, navíc odvolatelka má za to, že jí formulovaná omluva, má satisfakční efekt a pokud měl soud za to, že je neurčitá, což v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, měl žalobkyni poučit, případně zároveň ohledně výroku žalovaného o tom, že žalobkyně týrá svoji dceru, mohl rozhodnout tak, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti.

11. Žalobkyně také nesouhlasí s hodnocením skutkového stavu soudem prvního stupně, bez doplnění účastnické výpovědi žalobkyně, kterou však soud jako nadbytečnou odmítl, soud prvního stupně pak v napadeném rozsudku sice správně odkazuje na nález Ústavního soudu z 20.5.2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/13, avšak faktory, které rozhodují o tom, zda bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, řádně nevymezuje, respektive pokud je cituje, není zřejmé, zda je na posuzovanou věc následně aplikuje. Neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně přitom byl učiněn v situaci, kdy žalovaný působil jako placený konzultant účastníka opatrovnického řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Svoji práci vykonával na dálku a pouze na základě materiálu, který mu poskytl otec nezletilé dcery. Žalovaný pronesl nepravdivé výroky a nepodložil je postupem vyžadovaným jeho oborem pro vyslovení odborných závěrů. Žalobkyni ani její nezletilou dceru nikdy pořádně neviděl ani nevyšetřoval. Přitom postavení svědka v předmětném řízení si zapříčinil právě tím, že nepravdivé výroky o žalobkyni šířil jako placený konzultant účastníka řízení. Soud se pak nedostatečně vypořádal s argumentací odvolatelky o postavení žalovaného jako svědka v řízeních v situaci, kdy je povinen vypovídat pravdu. Odvolatelka proto navrhuje změnu napadeného rozsudku, vyhovění žalobě a přiznání práva a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalovaný se v podrobném vyjádření k odvolání žalobkyně ztotožnil s věcnou argumentací soudu prvního stupně jak pokud jde o nedostatečnou formulaci petitu, tak pokud jde o zdržovací výrok a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

14. Žalobkyně označila v žalobě fakticky dva nároky, a to morální satisfakci v podobě jí formulované omluvy a dále nárok na zdržení se dalších (specifikovaných) tvrzení o žalobkyni a její dceři. S ohledem na zamítnutí žaloby, respektive odvolací námitky bylo na posouzení odvolacím soudem, zda žalobkyní formulovaná omluva neobstojí pro obecnost, respektive nedostatečnou konkrétnost a dále zda jsou splněné podmínky pro vyslovení zdržovacího výroku.

15. Podle § 81 odstavce 1 o.z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2 ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

16. Předně se odvolací soud zabýval formulaci výroku, v němž žalobkyně definovala obsah požadované omluvy. Předmětný výrok považuje odvolací soud za dostatečně určitý a srozumitelný. Výrok v této podobě nepotřebuje jakékoliv doplnění postupem podle § 43 odst. 2 o.s.ř., neboť je z něj bez nejmenších pochyb zřejmé, co žalobkyně požaduje. Nicméně je nutné důsledně rozlišovat jeho formulaci z hlediska projednatelnosti, o níž odvolací osud nepochybuje, a spolu s tím posuzovat, zda posuzovaná omluva je podle obsahu dostatečně konkrétní, aby skutečně zaručila kýžený možnost satisfakčního efekt. Pokud tomu tak není, pak skutečně, jak správně poukázal soud prvního stupně, nemá soud povinnost postupovat podle § 43 odst. 2 o.s.ř. a vyzývat žalobkyni k doplnění či upřesnění žalobního petitu, nýbrž soud bez dalšího žalobu zamítne. Zcela přiléhavý je v poměrech této věci poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020, z nějž se podává, že „dovolatelkou požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv, přičemž sama dovolatelka ani netvrdí (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu), že by všechny zdravotní služby poskytnuté jí žalovanou byly závadné a nezákonné. Naopak uvedla, že k zdravotním službám poskytovaným jí na poporodním oddělení po přeložení z JIP nic nevytýká. Za této situace by vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu soud nepřípustně ukládal žalovanému omluvit se za jednání, o němž není jisté, že je protiprávní, respektive, že se jej žalovaný dopustil. Již z tohoto důvodu nutno odmítnout názor žalobkyně, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Formulace omluvy je pak natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění v této formě nelze vyhovět ani částečně“. Závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu lze vztáhnout i na tento spor.

17. V posuzované věci je formulace požadované omluvy v žalobním petitu nedostatečně konkrétní a příliš obecná, přičemž platí, že i škůdce má právo vědět, za jaké zcela konkrétní protiprávní jednání se má omluvit, a proto se zde uplatní více hledisko objektivní nad subjektivním (nepostačuje, že „poškozená“ osoba subjektivně vnímá, o jaké výroky se jednalo. Pokud má nějaké konkrétní na mysli, musí je vtělit do textu omluvy. Posouzení formulace nespadá (v této konkrétní věci s ohledem na obsah omluvy) do řešení v rámci procesních pravidel, nýbrž jde již o posouzení hmotněprávní, zda je nárok dán či nikoliv. Lze uzavřít, že pouze závěr žalobkyní požadované omluvy obsahuje zcela konkrétní formulaci v podobě „ze všech mých výroků je značně nepravdivý zejména výrok, že by se [Jméno žalobkyně] dopouštěla [podezřelý výraz] své dcery“, nicméně tuto dostatečně konkrétní část omluvy však nelze oddělit od zbytku omluvy. Jednak proto, že ji žalobkyně neoddělitelně váže na výše v omluvě uvedené listiny, respektive výroky pronesené žalovaným (zpráva ze dne 1.6.2020 a ze dne 24.2.2021, výroky při jednání OS pro [adresa] a podání vysvětlení před policejním orgánem dne 21.9.2021), a dále především proto, že takto formulovaný výrok podle obsahu spisu ze strany žalovaného nezazněl, žalovaný se takto explicitně nikdy nevyjádřil (viz zmíněné zprávy a zápisy výslechů žalobce). Zcela konkrétně lze uvést, že v případě zprávy ze dne 1.6.2020 uvádí, že dcera [jméno FO] je evidentně psychicky zablokována a že „se v tomto případě jedná o podezření ze spáchání trestného činu psychického [podezřelý výraz] dítěte“, což opakuje v protokole při jednání soudu dne 16.2.2021, kde (viz str. [číslo] protokolu) s odkazem na tuto zprávu uvádí, že je nezletilá evidentně psychicky zablokována a také trvá na tom, že se jednalo o podezření ze spáchání trestného činu [podezřelý výraz] s tím, že dítě je manipulováno. Ve zprávě ze dne 24.2.2021 „o podezření z psychického [podezřelý výraz]“ není žádná zmínka a v podání vysvětlení opět s odkazem na výpověď u předchozího soudního jednání hovoří žalovaný o psychickém [podezřelý výraz] spočívajícím v tom, že je dítě manipulací matky udržováno ve strachu z otce a je ohrožen i vývoj dítěte. Z uvedených citací je navíc zřejmé, že slovní spojení „o podezření z psychického [podezřelý výraz]“ je vždy zasazeno v rámci textu do širšího kontextu, kdy žalovaný sděloval, že vychází ze znaleckých posudků, respektive jiných zdrojů poskytnutých otcem nezletilé. Z tohoto celkového kontextu nelze dílčí sdělení žalovaného vytrhávat beze změny smyslu celého jeho sdělení. V dalším odvolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění této problematiky soudem prvního stupně, který rozhodl při zamítnutí požadavku na omluvu správně. Nutno také poukázat na kvalifikované poučení žalobkyně soudem, jde-li o nedostatečnost tvrzení a důkazů, jestliže žalovaný měl uvádět, že „se [Jméno žalobkyně] dopouští [podezřelý výraz] své dcery“. K tomu viz protokol o jednání ze dne 5.4.2024 (č.l. [číslo] verte). Nakonec ani podle odvolacího soudu nelze jednání žalovaného v případě podání svědecké výpovědi, respektive při podání vysvětlení považovat za exces, a to z důvodů, které rozebírá podrobně soud prvního stupně (viz bod 28. rozsudku), nicméně neobstojí-li žalovaný výrok, jde již o hodnocení nadbytečné.

18. Nakonec se odvolací osud zabýval druhým, zdržovací výrokem, a ani zde soud prvního stupně nepochybil, neboť na pozadí zjištěných skutkových okolností nemá požadavek, aby se žalovaný zdržel dalších (specifikovaných) tvrzení o žalobkyni a její dceři, oporu v provedeném dokazování. Navíc i zde byla žalobkyně řádně poučena o neunášení důkazního břemene. Žalobkyně netvrdila žádnou konkrétní skutečnost, jež mohla vést k závěru, že žalovaný hodlá v jednání, jež mu klade žalobkyně za vinu, pokračovat. Především je zřejmé, že posledního obdobného jednání z vlastní vůle se žalovaný „dopustil“ 24.2.2021, kdy vyhotovil druhou zprávu, podání vysvětlení na Policii ČR se událo nikoliv z jeho vůle ale z důvodu policejního prověřování, kdy povinně podával vysvětlení. Současně zůstalo nezpochybněné, že žalovaný spolupráci s [jméno FO] ukončil v r. 2021, dále s ním v kontaktu není ani nemá v úmyslu být. Jinak řečeno tvrzený neoprávněný zásah byl ukončen, netrvá a není zde ani žádná indicie, že by tomu mělo do budoucna být jinak. Okolnost, že případně některé listiny používá [jméno FO] je v posuzované věci, při uvažované pasivní věcné legitimaci žalovaného, bezvýznamná.

19. Ze všech právě uvedených důvodů odvolací soud věcné správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o.s.ř.) v obou meritorních výrocích a dále v souvisejícím výroku, o náhradě nákladů řízení, kde soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 1 ve prospěch zcela úspěšného žalovaného.

20. Vzhledem k úspěchu žalovaného v odvolacím řízení, náleží mu právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Jde o dvě odměny advokátky op 3 700 Kč (§ 9 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu), dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a specifikované cestovné ve výši 2 896 Kč ze sídla advokátní kanceláře k jednání odvolacího soudu (viz podání ze dne 7.3.2025). K součtu těchto částek ve výši 7 496 Kč nutno připočíst ještě 21 % DPH ve výši 1 574,16 Kč. Celkovou sumu 9 070,16 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky.

Poučení