8 Co 140/2025 - 184

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 185.433,53 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2025, č. j. 64 C 31/2023-165, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku ohledně zaplacení částky 150.000 Kč, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 150.000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000 Kč, když první splátku je povinen zaplatit do konce měsíce, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci a další splátky pak vždy do konce každého následujícího měsíce až do úplného zaplacení, ohledně zaplacení částky 35.433,53 Kč spolu s úrokem 11,75 % ročně z částky 157.392,60 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 157.392,60 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení a ohledně zaplacení částky 300 Kč, se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.466 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1.113 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit jí částku 185.433,53 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 157.392,60 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 157.392,60 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 300 Kč (odstavec I. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že dne 21. 1. 2022 byla [jméno FO] (synem žalovaného) prostřednictvím identity žalovaného v internetovém bankovnictví žalobkyně [Anonymizováno] ve spolupráci s bankéřem žalobkyně (přes telefon) po předložení plné moci ze dne 20. 1. 2022 uzavřena dohoda o poskytnutí peněžních prostředků (úvěru) v částce 150.000 Kč, jež byla k témuž dni poskytnuta bezhotovostním převodem na účet č. [č. účtu], vedený na jméno žalovaného jako majitele, jenž byl ale založen [jméno FO] bez vědomí žalovaného, tyto prostředky pak [jméno FO] užil pro svou potřebu. K uvedenému jednání se pak [jméno FO] doznal v rámci přípravného řízení před Policií ČR s tím, že využil situace v rodině (onemocnění a úmrtí matky), odcizil osobní dokumenty mimo jiné žalovaného, přičemž obdržené peněžní prostředky následně utratil zejména hraním automatů a v sázkových kancelářích. Za popsané jednání byl žalovaný (mimo jiné) uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu, a to rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2024, č. j. 73 T 79/2023-353, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2025.

3. Pro právní stránce posoudil okresní soud daný skutkový stav tak, že [jméno FO] sice byla žalobkyni při uzavření smlouvy předložena úředně ověřená plná moc prokazující oprávnění k zastupování žalovaného při sjednávání smlouvy, nicméně tuto nelze hodnotit jako řádnou, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že v rámci trestního řízení byl [jméno FO] uznán vinným mimo jiné pro trestný čin úvěrového podvodu s tím, že bez vědomí a souhlasu žalovaného (svého otce) nejdříve založil účet u žalobkyně č. [č. účtu] a následně si na tento nechal vyplatit peněžní prostředky z titulu úvěrové smlouvy sjednané v zastoupení žalovaného, vedené na účtu č. [č. účtu] (viz rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 73 T 79/2023-353 ze dne 26. 8. 2024). Výrokem označeného trestního rozsudku je soud v projednávané věci vázán, a to jak jeho skutkovou, tak i právní částí [§ 135 odst. 1 zák. č. 99/193 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. V důsledku jednání [jméno FO] tedy absentuje skutečná vůle žalovaného jako úvěrovaného při sjednávání sporné smlouvy. Předmětná smlouva představuje zdánlivé jednání, k čemuž soud přihlíží z úřední činnosti. Plnění poskytnuté na základě zdánlivého právního jednání je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Bylo však prokázáno, že peněžní prostředky byly vyplaceny na bankovní účet, jehož skutečným disponentem byl [jméno FO], když jej bez vědomí žalovaného na jeho jméno jako majitele u žalobkyně založil. Žalovaný tak nebyl faktickým příjemcem vyplacené částky.

4. I pokud by snad nebylo možno předmětnou úvěrovou smlouvu hodnotit jako zdánlivé jednání, bylo by nutno shledat ji neplatnou ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s odbornou péčí neposuzovala schopnost žalovaného jako úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet. Bylo zjištěno, že zejména v otázce pravidelných měsíčních výdajů žalovaného vycházela toliko z tvrzení uvedených v listině označené jako posouzení úvěruschopnosti klienta a z výpisu z účtu žalovaného. Žalobkyně pak ověřila žalovaného v insolvenčním rejstříku a stanovila jeho životní výdaje na 14.626 Kč. Takovýto způsob ověření výdajové stránky žalovaného nemůže vést k závěru, že ze strany žalobkyně byla řádně splněna povinnost dle § 86 a § 87 ZoSÚ. Z předložených výpisů z účtu žalovaného vedeného u společnosti [právnická osoba]. vyplynulo, že žalovaný v posuzovaném období (3 měsíce před poskytnutím úvěru) hospodařil se zjištěným mínusovým zůstatkem na účtu. V době uzavření předmětné smlouvy tak jeho výdaje byly vyšší, než dosahovaný příjem. I za této situace by žalobkyně měla právo na vrácení toho, co bez právního důvodu poskytla, tj. z titulu bezdůvodného obohacení, avšak žalovaný se na její úkor bezdůvodně neobohatil, když nebyl skutečným příjemcem peněžních prostředků.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, když se domáhala jeho změny tak, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Namítala, že úvěrová smlouva, kterou jménem žalovaného a na jeho účet uzavřel jeho syn, později odsouzený [jméno FO], byla uzavřena na základě úředně ověřené plné moci. S touto skutečností se soud prvého stupně nevypořádal, když v rozsudku bez jakéhokoliv odůvodnění pouze uvedl, že tuto plnou moc nehodnotí jako řádnou, resp. hodnotí ji tak na základě trestního rozsudku, v němž je uvedeno, že [jméno FO] jednal na základě plné moci přímo bez vědomí a souhlasu žalovaného, tj. proti jeho vůli a zájmu. S tímto hodnocením však žalovaná nesouhlasila. Měla za to, že plnou moc je nutno hodnotit jako platnou. Skutečnost, že soud je dle ust. § 135 o. s. ř. vázán výrokem o tom, že byl spáchán v konkrétní věci trestný čin, neznamená, že soud prvého stupně zcela odhlédne od existence plné moci a že její existenci, úředně ověřený podpis žalovaného, a nikdy neučiněný úkon jejího odvolání bude zcela přehlížet. Plná moc byla udělena na tiskopisu žalobkyně, tzn. žalovaný si v případě úmyslu odvolat plnou moc nemusel ani zjišťovat, u jakého subjektu by mohl být úvěr sjednán, stačilo doručit žalobkyni odvolání plné moci a k poskytnutí úvěru by nedošlo. Žalobkyně v případě sjednání dané úvěrové smlouvy celou dobu jednala v důvěře v plnou moc. Ve smyslu ust. § 437 odst. 2 o. z. pak platí, že jednal-li zástupce v rozporu se zájmem zastoupeného s třetí osobou, která o tomto rozporu nevěděla, nemůže se toho zastoupený dovolat. S ohledem na platně udělenou plnou moc žalobkyně rovněž namítala, že není přiléhavá ani argumentace soudu prvého stupně stran vydání bezdůvodného obohacení, neboť platí, že závazek bezdůvodného obohacení vzniká bez ohledu na to, kdo z něj měl prospěch, vždy jen mezi kontrahenty, zde tedy žalobcem a žalovaným. Pokud jde o otázku ověřování úvěruschopnosti, ve vztahu k této otázce nebyla žalobkyně řádně poučena v návaznosti na koncentraci řízení, kdy jí nebylo předestřeno, že by soud prvého stupně měl za neprokázané řádné posouzení bonity žalovaného. I pokud by se ukázalo, že posouzení úvěruschopnosti opravdu nebylo provedeno správně, zakládalo by to povinnost vrátit poskytnutou jistinu žalovaným, a nebylo možno zamítnout celou žalobu.

6. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že žádný úvěr si u žalobkyně nesjednal, ani nečerpal, ani k jeho sjednání nedal souhlas. Pokud se jedná o jeho podpis na plné moci, nedokázal si vysvětlit, jak mohlo proběhnout ověření podpisu na poště, aniž by se na poštu dostavil.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

8. Pokud se jedná o skutkový stav věci, okresní soud učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud v celém rozsahu přejímá. V řízení tedy bylo prokázáno, že dne 21. 1. 2022 byla synem žalovaného, [jméno FO], prostřednictvím identity žalovaného v internetovém bankovnictví žalobkyně ([Anonymizováno]) ve spolupráci s bankéřem žalobkyně (přes telefon) po předložení plné moci ze dne 20. 1. 2022 uzavřena dohoda o poskytnutí peněžních prostředků (úvěru) v částce 150.000 Kč, jež byla k témuž dni poskytnuta bezhotovostním převodem na účet č. [č. účtu], vedený na jméno žalovaného jako majitele, jenž byl založen [jméno FO] bez vědomí žalovaného. Tyto prostředky pak [jméno FO] užil pro svou potřebu.

9. Za popsané jednání, které je obsaženo ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 26. 8. 2024, č. j. 73 T 79/2023-353, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2025, tak že: „…bez vědomí a souhlasu svých rodičů, mimo jiné ve dnech 17. 12. 2021 a 18. 12. 2021 si nejprve prostřednictvím bankovní identity z účtu svého otce, registrovaného u společnosti [právnická osoba]. pod č. [č. účtu] a zadání kontaktních údajů jako e-mail [e-mail] a tel. čísla [tel. číslo], které po neúspěšném přihlášení změnil na tel. číslo [tel. číslo], založil u žalobkyně [Anonymizováno], prostřednictvím které si dne 19. 12. 2021 založil standardní účet č. [č. účtu], vedený u žalobkyně, načež prostřednictvím internetového bankovnictví ve spolupráci s telefonním bankéřem požádal o sjednání hotovostního úvěru č. [č. účtu], vedený u žalobkyně, ve výši 150.000 Kč, který byl po doložení výpisu z účtu č. [č. účtu], registrovaného u společnosti [právnická osoba] na otce, potvrzení o zaměstnání otce z [právnická osoba] a doložení plné moci opravňující uzavřít jménem otce úvěrovou smlouvu do 160.000 Kč dne 21. 1. 2022 schválen a finanční hotovost ve výši 150.000 Kč byla na dříve založený standardní účet č. [č. účtu] připsána, načež takto získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, aniž by sjednaný úvěr hradil, čímž poškozené žalobkyni způsobil škodu ve výši 150.000 Kč…“ byl žalovaný (mimo jiné) uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu (§ 211 odst. 1, 5, písm. c) trestního zákoníku).

10. Jestliže však okresní soud dále v rámci právního hodnocení skutkového stavu konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že je dle ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán výrokem označeného trestního rozsudku s tím, že tento mu nedovoluje posoudit daný skutkový stav jinak, než že v důsledku jednání [jméno FO] zde absentuje skutečná vůle žalovaného jako úvěrovaného při sjednávání sporné smlouvy a že tedy předmětná smlouva představuje zdánlivé jednání, když plnou moc udělenou mu otcem nelze hodnotit jako řádnou, nelze s jeho závěry souhlasit.

11. Podle ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

12. Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. dovodila, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016).

13. S přihlédnutím k výše uvedeném je ve vztahu k udělené plné moci nutno uzavřít, že pro rozhodnutí v trestní věci vedené vůči [jméno FO] nebylo posouzení její platnosti či neplatnosti významné, když toto se uvedenou otázkou ve výrokové části ani blíže nezabývá a pouze konstatuje její existenci. V projednávané věci proto bylo třeba se otázkou platnosti či neplatnosti udělené plné moci jako podstatnou okolností v kontraktačním procesu při sjednání úvěrové smlouvy mezi účastníky zabývat.

14. Žalobkyně v tomto směru označila a k důkazu doložila plnou moc s úředně ověřenými podpisy a dále výpis z ověřovací knihy [adresa], jejichž kopie jsou založeny na č. l. 24 a 72 spisu. Z těchto listin vyplývá, že svým podpisem žalovaný udělil dne 20. 1. 2022 svému synovi, [jméno FO], plnou moc k projednání podmínek a ke sjednání úvěrové smlouvy se žalobkyní s maximální výší úvěru 160.000 Kč, úrokovou sazbou 15 % ročně a nejzazší splatností úvěru 96 měsíců. [jméno FO] pak svým podpisem z téhož dne plnou moc přijal. Podpis žalovaného na uvedené plné moci byl před [právnická osoba] jakožto orgánem provádějícím legalizaci uznán žalovaným za vlastní, což bylo po předložení občanského průkazu žalovaného a jeho podpisu do knihy zaznamenáno v ověřovací knize. Žalovaný pak pravost a správnost uvedeného zápisu v ověřovací knize nezpochybnil, resp. pouze uvedl, že neví, jak k tomuto mohlo dojít a důkazy k vyvrácení pravosti a správnosti dané listiny neoznačil. Je proto nutno vycházet z presumpce správnosti zápisu ověřovací knihy jakožto veřejné listiny s tím, že předmětnou plnou moc je třeba vyhodnotit tak, že vyjadřuje vůli žalovaného. Ohledně vyjádření svobodné, vážné, určité a srozumitelné vůle tedy v případě uzavření úvěrové smlouvy ze dne 21. 1. 2022 ze strany žalovaného nemůže být pochyb. Tato smlouva tak nemůže být vyhodnocena jako zdánlivé právní jednání. Za stavu, kdy zejména trestním rozsudkem bylo prokázáno, že zástupce žalovaného jednal v rozporu s jeho zájmy, když při čerpání úvěru uvedl žalobkyni omyl (uvedl zkreslené údaje, resp. podstatné skutečnosti zamlčel) a uvedenou částku čerpal pro sebe, se žalovaný vskutku tohoto jednání zástupce vůči žalované nemůže dovolat, neboť v řízení nijak nevyšlo najevo (ani nebylo tvrzeno), že by žalovaná ve vztahu k udělené plné moci nebyla v dobré víře (§ 437 odst. 2 o. z.).

15. Za dané situace tedy bylo na místě se dále zabývat platností sjednané úvěrové smlouvy z pohledu dodržení všech povinností žalobkyně vyplývajících pro ni ze ZoSÚ před uzavřením úvěrové smlouvy, zejména pak dodržením povinností řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

16. Žalobkyně byla v tomto směru ze strany okresního soudu adekvátně poučena, když usnesením okresního soudu ze dne 12. 4. 2023, č. j. 64 C 31/2023-28, byla vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného prověřována. Žalobkyně na to doplnila svá tvrzení a předložila důkazy, z nichž vyplynulo, že v otázce pravidelných měsíčních výdajů žalovaného vycházela toliko z tvrzení uvedených v listině označené jako posouzení úvěruschopnosti klienta (10.000 Kč na nájemné a ostatní výdaje 0 Kč) a z výpisů z účtu žalovaného za období 10/2021 do 12/2021, z nichž vyplynul jeho měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 31.773 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného rovněž vyplynulo, že žalovaný v posuzovaném období (3 měsíce před poskytnutím úvěru) měl vždy mínusový zůstatek. Žalobkyně pak ověřila žalovaného v interním systému a insolvenčním rejstříku a stanovila jeho životní výdaje svým propočtem na částku 14.626 Kč.

17. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odstavec 2).

18. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26.), v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky, majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže ani nic změnit, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

20. Odvolací soud se závěry uvedenými ve shora citovaných rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci.

21. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by dostála odborné péči při zkoumání aktivní (příjmové) i pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalovaného. V tomto konkrétním případě zjevně vycházela pouze z údajů o výši příjmů žalovaného, které sám uvedl ve svém prohlášení před poskytnutím úvěru a dokládal výpisy z účtu. Obzvláště za situace, kdy žalovaný měl vždy na konci měsíce záporný zůstatek na bankovním účtu a dle úvěrové smlouvy mu měla být dále poskytnuta vysoká finanční částka (150.000 Kč se splátkou 2.555 Kč měsíčně) a kdy z výpisu z jeho běžného účtu vyplynulo, že veškeré finanční prostředky získané z výdělku během měsíce zcela vyčerpá, bylo na místě pečlivě ověřit jeho výdaje. V daném případě však absentují rozhodné doklady, v jaké výši platí nájem, energie, odpady, telefon, spoření apod. Dle tvrzení žalobkyně bylo ohledně nezbytných nákladů na živobytí počítáno normativními náklady ve výši 14.626 Kč měsíčně, tedy s částkou, která zcela pomíjí individuální (skutečné) výdaje žalovaného. Nelze pak rovněž pominout, že pouhé údaje z interního systému či insolvenčního rejstříku nejsou s to potřebné reálné údaje nahradit.

22. Lze tedy přitakat právnímu posouzení věci okresního soudu v tom směru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou dle ust. § 588 občanského zákoníku, a to s přihlédnutím k ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také ZoSÚ), když žalobkyni nelze přisvědčit, že by dostála odborné péči při zkoumání aktivní (příjmové) a pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalovaného.

23. V daném případě tedy bylo na místě žalobní nárok žalobkyně posoudit dle ust. § 2991, § 2993 o. z. a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má právo na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částce.

24. Povinnost vydat plnění z právního důvodu, který odpadl, tj. z neplatné smlouvy, pak stíhá žalovaného jakožto stranu smlouvy, nikoliv osobu, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení či osobu, která jej skutečně spotřebovala (k tomu srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3042/2012). Výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá celé vyčerpané a dosud nevrácené částce 150.000 Kč.

25. Dále je třeba uvést, že v případě neplatné smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ vzniká spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

26. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny odvolací soud, a to do budoucna, když dlužník se doposud nemohl dostat do prodlení, neboť splatnost jeho dluhu nebyla jakkoliv stanovena, když k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Za situace, kdy žalovaný při jednání uvedl, že jeho příjem činí cca 31.000 Kč měsíčně, přivydělává si další částku 4.000 Kč měsíčně a vynakládá částku 6.000 Kč měsíčně na bydlení, částku 3.500 Kč na pohonné hmoty, cigarety apod., hradí půjčku u společnosti [právnická osoba] ve výši 2.500 Kč měsíčně, kdy jiné pravidelné výdaje nemá, dospěl odvolací soud k závěru, že je v možnostech žalovaného uhradit dluh z neplatné úvěrové smlouvy ve splátkách po 5.000 Kč měsíčně splatných po právní moci rozsudku, vždy do konce kalendářního měsíce.

27. S ohledem na uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno v odstavci I. výroku tohoto rozsudku, aniž by však byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, neboť žalobou uplatněná pohledávka ze strany žalobkyně doposud není dospělá (§ 1970 o. z.). V této části byl proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

28. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když obou fázích řízení byla převážně úspěšná žalobkyně. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 185.433,53 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 157.392,60 Kč za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 157.392,60 Kč za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení, což celkem ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (9. 4. 2025) představuje částku 266.298,83 Kč. Úspěšná pak byla co do nároku na zaplacení částky 150.000 Kč. Úspěšná tak byla co do 56 % předmětu řízení a neúspěšná co do 44 % předmětu řízení. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci tedy činí 12 % (56 – 44).

29. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně odpovídají zaplacenému soudnímu poplatku ve výši 7.418 Kč a paušálním nákladům účastníka stanoveným podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za celkem 16 úkonů á 300 Kč (tj. sepis výzvy k plnění před podáním žaloby, sepis žaloby, doplnění žaloby k výzvě soudu ze dnů 9. 3. 2023, 18. 4. 2023, 11. 5. 2023 a 1. 11. 2023, sepis repliky k vyjádření žalovaného ze dne 30. 3. 2023, odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2023, č.j. 64 C 31/2023-50, příprava účasti na jednání okresního soudu ve dnech 30. 10. 2023, 15. 4. 2024, 2. 9. 2024 a 9. 4. 2024, účast u jednání okresního soudu ve dnech 30. 10. 2023, 15. 4. 2024, 2. 9. 2024 a 9. 4. 2024), celkem 4.800 Kč. Celkem tak náklady žalobkyně představují částku 12.218 Kč, přičemž žalovaný je povinen dle poměru úspěchu a neúspěchu zaplatit žalobkyni 12 % těchto nákladů, tj. částku 1.466 Kč.

30. Účelně vynaložené náklady na odvolací řízení žalobkyně se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 9.272 Kč, když další náhrady nákladů odvolacího řízení se žalobkyně vzdala. Dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 12 % z této částky, tj. částku 1.113 Kč.

Poučení