Ústavní soud · Usnesení

I. ÚS 383/05

Rozhodnuto 2007-10-10 · ECLI:CZ:US:2007:1.US.383.2005

Právní věta

Z dikce ust. § 457 občanského zákoníku jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820).
Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách.

Citované zákony (19)

Rubrum

Z dikce ust. § 457 občanského zákoníku jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820). Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. G., zastoupené Mgr. T. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a L. B Z. o. l. B., s.r.o., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost se zamítá.

Poučení

I. Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá, s odvoláním na porušení jejího ústavně zaručeného práva na vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušení napadeného rozhodnutí, a vrácení věci krajskému soudu s tím, aby ten potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů tak, že je v plném rozsahu včetně příslušenství uhradí žalovaný, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Jak zjistil Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu a z k ústavní stížnosti přiložených dokumentů, Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 28. července 2003, č. j. 5 C 641/94-333, uložil žalovanému, aby zaplatil stěžovatelce (žalobkyni) částku 4,248.773,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideálních dvou třetin objektu Z. o. l. v B. (dále jen jako „předmětná nemovitost“) a zbývající třetinu vlastní J. H. (dále jen jako „menšinová spoluvlastnice“). V období od 1. 10. 1992 do 31. 3. 2000 užíval tento areál žalovaný, přičemž od 29. 3. 1995 se tak dělo na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovou spoluvlastnicí. Stěžovatelka však k této nájemní smlouvě nedala souhlas, takže smlouva je pro rozpor s ust. § 139 odst. 2 občanského zákoníku neplatná. Žalovaný tak užíval objekt vůči stěžovatelce bez právního důvodu a vůči menšinové spoluvlastnici na základě neplatného právního úkonu, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je podle ust. § 451 občanského zákoníku povinen vydat. Výše bezdůvodného obohacení se rovná obvyklému nájemnému, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem, a soud prvního stupně je vyčíslil za jednotlivá období, za která je stěžovatelka požadovala. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č. j. 5 Co 2495/2003-353, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ovšem neztotožnil se s jeho právními závěry. Dovodil totiž, že pokud menšinová spoluvlastnice uzavřela se žalovaným neplatnou nájemní smlouvu, má to důsledky jen ve vztahu mezi nimi, neboť podle ust. § 457 občanského zákoníku jsou účastníci neplatné smlouvy povinni vrátit si vzájemné plnění. Žalovaný není k stěžovatelce v žádném právním vztahu a ani na její úkor nezískal bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka by mohla mít nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen ve vztahu k menšinové spoluvlastnici. Žalovaný tedy není v této věci pasivně legitimován. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž – podle jeho obsahu – namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud však právní závěry odvolacího soudu posoudil jako bezchybné a jeho rozsudek, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, zhodnotil jako správný. Dovolací soud tedy podle ust. § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání stěžovatelky zamítl. Přitom současně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za pokus o další přezkoumání právního posouzení věci mimo rámec soustavy obecných soudů, neboť výhrady stěžovatelky – jakkoli poukazují na konkrétní ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod – se omezují na kritiku správnosti aplikace ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, o vztazích mezi podílovými spoluvlastníky, případně o prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku. Nejvyšší soud tedy nesdílí názor, že došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a navrhuje, aby její stížnost byla odmítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s tím, aby bylo v řízení o ústavní stížnosti upuštěno od ústního jednání. Vedlejší účastník ve svém vyjádření prohlásil, že ústavní stížnost podepsal advokát na nesprávném místě, a to na přední straně, nikoli až za textem stížnosti, takže je formálně vadná. Jinak se odvolal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka byla s oběma vyjádřeními seznámena. Popřela tvrzení Nejvyššího soudu, že se snaží dosíci rozhodnutí Ústavního soudu jako „jakési čtvrté instance“. Vyjádření vedlejšího účastníka pak prý odvádí pozornost od podstaty problému, který tkví v interpretaci příslušných ustanovení zákona v konkrétním soudním řízení. II. 1) Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že jí žalovaný, jakožto spoluvlastníkovi předmětné nemovitosti, znemožnil řádné užívání jejího vlastnictví tím, že do něj od 29.3.1995 zasahoval svým neoprávněným užíváním předmětu spoluvlastnictví - bez platné nájemní smlouvy - a tak se na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný tedy užíval objekt vůči ní bez právního důvodu (ust. § 451 občanského zákoníku); bezdůvodným obohacením je i majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (umožnění užívání bez titulu). Krajský soud a Nejvyšší soud ignorovaly existenci bezdůvodného obohacení žalovaného bez právního důvodu a to navzdory výslovnému vyjádření této eventuality zakládající vztah bezdůvodného obohacení v ust. § 451 občanského zákoníku. Dle stěžovatelky vztah mezi ní a žalovaným není založen smluvně, ale deliktním jednáním žalovaného. To krajský soud nezohlednil, neboť pojem „právní vztah“ ztotožnil s pojmem „smluvní vztah“ a nesprávně argumentoval tím, že stěžovatel nebyl smluvní stranou neplatné smlouvy. Za situace, kdy je stěžovatelka majoritním spoluvlastníkem, „poskytují české soudy ochranu menšinovému spoluvlastníkovi, sice zprostředkovaně tím, že jeho ekonomickou propojeností s vedlejším účastníkem (J. H. jakožto minoritní spoluvlastník objektu je, resp. v určitých fázích rozhodného období byla společníkem i jednatelem vedlejšího účastníka) mu umožní zneužít jeho (minoritního!) spoluvlastnického práva na úkor majoritního spoluvlastníka a jakousi izolovanou argumentací nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka se majoritnímu vlastníkovi nedostane soudní ochrany jeho vlastnického práva.“ 2) Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu (který se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu), týkajícím se výkladu podústavního práva upravujícího bezdůvodné obohacení, primárně ust. § 457 občanského zákoníku. Dle stěžovatelky měl Nejvyšší soud – obecnými soudy správně zjištěný - skutkový stav de iure posoudit tak, že došlo k získání bezdůvodného obohacení ve prospěch žalovaného na úkor stěžovatelky. Právní názor dovolacího soudu byl v dané věci založen – v rovině obecné, tedy použitelné na neurčitý počet případů stejného druhu - na tom, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli (ust. § 457 občanského zákoníku). To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného [což - jak dovolací soud výslovně uznal - v dané věci nastalo, neboť na úkor stěžovatelky (žalobkyně) mělo dojít k bezdůvodnému obohacení, ale pasivní legitimaci ve vztahu k stěžovatelce neměl žalovaný]. Jinými slovy řečeno, věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Tedy, podstatou stěžovatelem rozporovaného právního názoru je, že restituční povinnost z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany vzájemně. V rovině konkretizující, tedy ve vztahu k dané věci, našel uvedený zobecněný právní názor své vyjádření v tom, že jakkoli žalovaný užíval předmětnou nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy - z důvodu absence souhlasu stěžovatelky (coby spoluvlastnice předmětné nemovitosti) s jejím uzavřením menšinovou spoluvlastnicí – a na úkor stěžovatelky tak vzniklo bezdůvodné obohacení, povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči stěžovatelce, která účastníkem smlouvy nebyla. Ve vztahu k žalovanému tedy není stěžovatelka aktivně legitimovaným subjektem. To je podstata právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. 3) Ústavní soud se jal přezkoumávat – v souladu se svou ústavně vymezenou funkcí – zda aplikací citovaného, stěžovatelkou rozporovaného právního názoru Nejvyššího soudu, nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených práv nebo svobod. Podle ust. § 451 odst. 1 občanského zákoníku „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle § 451 odst. 2 obč. zák. „Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Podle ust. § 454 obč. zák. „bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám“. Podle ust. § 457 občanského zákoníku „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ V dané věci obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelka je spoluvlastnicí ideálních dvou třetin předmětné nemovitosti, a že zbývající třetinu vlastní J. H. V soudy precizovaném časovém intervalu předmětnou nemovitost užívala žalovaná na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi menšinovou spoluvlastnicí a žalovaným, leč stěžovatelka k této nájemní smlouvě nedala souhlas. Proto soudy dovodily, že taková smlouva je pro rozpor s ust. § 139 odst. 2 občanského zákoníku neplatná. Uvedenou konkluzi, kterou ani stěžovatelka nerozporovala, Ústavní soud nijak nezpochybňuje. Pokud tedy nájemní smlouva, na jejímž základě bylo plněno, je neplatná, nelze než – se zřetelem na kontext věci - deklarovat skutečnost plnění z neplatného právního úkonu (smlouvy). Bezdůvodné obohacení žalovaného spočívalo v užívání předmětné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy. Žalovaný přitom vykonával na základě neplatné nájemní smlouvy právo nájmu celé předmětné nemovitosti (jak dovodily soudy v dané věci, zejména z povahy věci soud prvního stupně coby soud nalézací). Tedy jím spotřebované plnění spočívalo v tom, že menšinová spoluvlastnice dala žalovanému do užívání celou předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky, byť k poskytnutí takového plnění žalovanému nebyla menšinová spoluvlastnice, jak vyplyne z textu níže, při neexistenci souhlasu stěžovatelky oprávněna; to byl ostatně právě důvod neplatnosti nájemní smlouvy. To již samo o sobě logicky vylučuje eventuální názor, že žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění bez právního důvodu, jak stěžovatelka argumentuje. V případě této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení je totiž podmínkou, aby pro plnění nebylo žádného právního důvodu již od počátku; v posuzované věci však bylo plněno na základě právního důvodu, tzn. právního úkonu, který je však neplatný. Rovněž je z povahy věci vyloučeno, aby žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění z neplatného právního úkonu; nemohl mezi nimi vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy, neboť vůči sobě nebyli ve smluvním postavení (žádnou smlouvu spolu neuzavřeli) a tak si logicky z neplatné smlouvy ničeho nemohli plnit. Menšinová spoluvlastnice, jak jest již výše uvedeno, dala na základě neplatné smlouvy žalovanému do užívání předmětnou nemovitost rovněž v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky. Již jen z uvedeného faktu plyne, že závěr Nejvyššího soudu, že ve vztahu k žalovanému není stěžovatelka v rámci bezdůvodného obohacení aktivně legitimovaným subjektem, je správný a ústavně konformní. 4) Významné dále je, že situaci, kdy dojde k plnění z neplatné smlouvy, normuje expressis verbis právní řád ve shora citovaném ust. § 457 občanského zákoníku; to je speciálním ustanovením platící právě pro případy, kdy je smlouva neplatná či byla-li zrušena. Z dikce ust. § 457 občanského zákoníku přitom jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Toliko ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820). Tento tzv. synallagmatický závazek se v soudním řízení projeví tak, že soud může žalobě na plnění vyhovět pouze tak, že do výroku pojme též povinnost druhé strany [kasuisticky lze např. poukázat, stran neplatné kupní smlouvy, na situaci vymezenou tím, že účastník neplatné smlouvy, který koupil určitou věc, je povinen vrátit přijaté plnění a je naopak oprávněn požadovat vrácení peněz pouze oproti své povinnosti vydat věc prodávajícímu (účastníku smlouvy)]. Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách. V opačném případě, tedy pokud by nebyla dovozována – ať už jakoukoli argumentací - povinnost jednoho účastníka smlouvy vrátit druhému účastníku vše, co podle neplatné smlouvy dostal, nemohl by účastník smlouvy dostát své (expressis verbis) zákonem uložené povinnosti vrátit vše, co podle této neplatné smlouvy nabyl, toliko druhému účastníku smlouvy. Tedy, v takovém případě by nemohl být výslovný požadavek ust. § 457 občanského zákoníku naplněn. Z dikce citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že účastníci neplatné smlouvy si vrací vše, co podle neplatné smlouvy dostali, aniž by byla tato povinnost zákonem dále jakkoli podmiňována. Vzájemná restituční povinnost vyplývající z § 457 občanského zákoníku není podmiňována určitým právním vztahem účastníka k předmětu plnění, které má být vráceno (restituováno) [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 657/2004]. Pokud by zákonodárce zamýšlel opak, výslovně by to v ust. § 457 občanského zákoníku uvedl; muselo mu být totiž zřejmé, že smlouva může být neplatná též z důvodu, že účastník smlouvy např. disponoval s věcí, ke které neměl příslušné právo, věc užíval nad rozsah svého právního vztahu k ní. Přesto zákonodárce explicitně stanovil požadavek vrácení - toliko mezi účastníky smlouvy – všeho, co ti podle neplatné smlouvy dostali a projevil tak jednoznačně svou vůli (což nemá nutně za následek, že případné nároky třetích osob zůstanou neuspokojeny; to je patrné i v dané věci, pokud jde o vztah menšinové spoluvlastnice a stěžovatelky). Z těchto úvah plyne, že v posuzovaném případě má žalovaný povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy dle ust. § 457 občanského zákoníku pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou neplatné smlouvy (tedy menšinová spoluvlastnice), a nikoli vůči žalobkyni. To platí i s ohledem na to, že žalovaný užíval předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy právě z důvodu neexistence zákonem vyžadovaného souhlasu stěžovatelky (jako spoluvlastnice předmětné nemovitosti) s jejím uzavřením menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti. Vzájemná restituční povinnost vyplývající z ust. § 457 občanského zákoníku totiž není, jak jest výše vyjádřeno, podmiňována určitým právním vztahem účastníka k předmětu plnění, které má být vráceno (restituováno). Tudíž, na úkor stěžovatelky tak žalovaný žádné bezdůvodné obohacení nezískal. 5) Za tohoto stavu je zřejmé, že výklad Nejvyššího soudu (a následná aplikace práva v dané věci) je výkladem podústavního práva, který je ustálený a ústavně konformní. Tomu odpovídá i judikatura obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1125/2004, 33 Odo 1245/2004, 33 Odo 657/2004, 33 Odo 306/2005). Proto nezbývá než konstatovat, že k porušení podústavního práva, ani k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo. 6) K uvedenému je na místě dodat - též s ohledem na tvrzení stěžovatelky o neexistenci ochrany jejího vlastnického práva - následující. Podle ust. § 136 odst. l občanského zákoníku věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podle ust. § 123 občanského zákoníku vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Podle ust. § 137 občanského zákoníku podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Z citovaného ust. § 137 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá právo spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Z ustálené judikatury obecných soudů, kterou Ústavní soud z hlediska ústavněprávního aprobuje, plyne, že v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá (bezdůvodné) obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu užívá, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout druhému spoluvlastníku peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2616/99, 22 Cdo 1095/2001, 33 Odo 778/2005, nebo i rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci). V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v předmětném období žalovaná předmětnou nemovitost užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovou spoluvlastnicí a že stěžovatelka k této nájemní smlouvě nedala souhlas, takže smlouva je pro rozpor s § 139 odst. 2 občanského zákoníku neplatná. Tím, že menšinová spoluvlastnice umožnila žalované užívat předmětnou nemovitost, vyloučila stěžovatelku z rozhodování o společných nemovitostech a znemožnila jí užívat nemovitost v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu ve smyslu ust. § 137 odst. 1 občanského zákoníku. Tedy, menšinová spoluvlastnice dala žalovanému do užívání předmětnou nemovitost na základě uzavřené nájemní smlouvy, takže (menšinová spoluvlastnice) užívala předmětnou nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu; lze tedy dovozovat, že jí tak vzniklo na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení bez právního důvodu ve smyslu ust. § 451 občanského zákoníku, jež je povinna vydat. K takovému závěru přitom v podstatě též dospěl (nepřímo) Nejvyšší soud, který uvedl mj., že „Stejně tak lze konstatovat, že na úkor žalobkyně došlo k bezdůvodnému obohacení, ale pasivní legitimaci ve vztahu k ní nemá žalovaná.“, čímž měl - vyvozeno z kontextu - zřejmě na mysli, že to byla menšinová spoluvlastnice, která získala bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelky. Tak to ostatně dovodil i soud odvolací. Z uvedeného tedy vyplývá, že právní názor Nejvyššího soudu, který Ústavní soud nezpochybnil, neznačí nemožnost dotčeného spoluvlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení; pouze znamená, že subjektem povinným k vydání bezdůvodného obohacení je ten spoluvlastník, který užíval větší rozsah předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu (v dané věci menšinová spoluvlastnice). Obecné soudy tedy v dané věci správně (nepřímo) poukázaly na to, že stěžovatelka svým postupem, založeném na nesprávném výkladu podústavního práva, uplatnila žalobu „pouze“ ve vztahu k nelegitimovanému subjektu, a že se naopak mohla domáhat svého práva proti menšinové spoluvlastnici. 7) Za tohoto stavu nelze než uzavřít – jak již bylo uvedeno - že postupem Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, nedošlo. Jen pro úplnost se dodává, že námitka vedlejšího účastníka proti údajné formální vadě ústavní stížnosti pro nesprávně umístěný podpis advokáta je nepřiměřeně formalistická a ústavněprávní dimenze nedosahuje. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout. Odlišné stanovisko k tomuto nálezu si vyhradila soudkyně Ivana Janů.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (16)