8 Co 1474/2025 - 530
Citované zákony (30)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 135 odst. 2 § 142 odst. 1 § 142 odst. 2 § 149 § 201 § 202 § 204 § 205 odst. 2 písm. e § 205 odst. 2 písm. g § 212 § 212a § 219a odst. 1 písm. a +5 dalších
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 177/1996 Sb. — § 12 § 12 odst. 2 § 7 § 9 odst. 1 § 9 odst. 3 písm. a § 9 odst. 3 písm. b § 13 § 14
- občanský zákoník, 89/2012 Sb. — § 127 § 217 § 217 odst. 1 § 1013 § 1013 odst. 1
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] b) [Jméno advokáta B], narozená [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] 2) [Jméno advokáta F], narozená [Datum narození advokáta F] bytem [Adresa advokáta F] zastoupená advokátem [Jméno advokáta G] sídlem [Adresa advokáta G] 3) [právnická osoba] [Jméno advokáta I]., IČO [IČO advokáta I] sídlem [Adresa advokáta I] zastoupená advokátem [Jméno advokáta J] sídlem [Adresa advokáta J] o žalobě o stanovení povinnosti žalovaných zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23.6.2025, č.j. 5 C 268/2021-488, takto:
Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, zatímco ve výroku II. se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly po žalovaných uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vznikajícím hlukem v souvislosti s provozováním letních příměstských táborů z pozemku parc. č. [číslo], parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] na pozemky žalobců, tedy parc. č. st. [číslo], parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. č. [číslo] v době letních prázdnin ve čtyřech týdenních cyklech, v denní době od 7:30 do 16:30 hodin.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 206 621,20 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných [Jméno advokáta G], advokáta se sídlem v [adresa]
Odůvodnění
1. Žalobci se žalobou ze dne 24. 8. 2021 domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vnikajícím nadměrným hlukem z prováděné předškolní výchovy, vzdělávání, zájmové činnosti a her dětí a kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z označených pozemků žalovaných ve vlastnictví žalovaných č. 1) a 2) na označené pozemky žalobců. V průběhu řízení pak byla připuštěna změna žaloby odpovídající žalobnímu petitu, který ve výroku I. okresní soud zamítl [povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vnikajícím hlukem z prováděné předškolní výchovy, vzdělávání, zájmové činnosti a her dětí z pozemků ve vlastnictví žalovaných č. 1) a 2), blíže označených v žalobním návrhu na blíže označené pozemky žalobců a dále kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. č. [číslo] v době příslušného školního roku od 1. 9. do 30. 6. v týdnu od pondělí do čtvrtka v denní době od 7:30 do 16:30 hodin] a dále nároku, o kterém ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně tak, že požadovanou povinnost žalovaným uložil (zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vnikajícím hlukem v souvislosti s provozováním letních příměstských táborů z pozemků žalovaných blíže označených v žalobním návrhu na pozemky žalobců blíže označené v žalobním návrhu a kouře z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. č. [číslo] v době letních prázdnin ve čtyřech týdenních cyklech v denní době od 7:30 do 16:30 hodin. Žalobci přitom žalobu odůvodnili tím, že nemovité věci účastníků řízení se nacházejí v bezprostředním sousedství podle platného územního plánu obce [adresa] v zastavěném území se způsobem využití plochy bydlení v rodinných domech – venkovské. Plochy jsou vymezeny za účelem zajištění podmínek pro bydlení v kvalitním prostředí umožňujícím nerušený a bezpečný pobyt a každodenní rekreaci a relaxaci obyvatel. Dne [datum] přitom došlo ke vzniku a zápisu žalovaného č. 3), jehož statutárním zástupcem je žalovaná č. 2). Žalovaná č. 1) a 2) jsou spoluvlastnicemi pozemku, na kterých žalovaný č. 3) provádí pravidelnou celodenní činnost od pondělí do čtvrtka v době od 7:30 do 16:30 hodin, dále pořádání příměstských táborů o prázdninách od pondělí do pátku, a to v počtu až 26 dětí a jejich dalších rodinných příslušníků. Tím dochází ke značnému obtěžování vnikajícím nadměrným hlukem z prováděné předškolní výchovy, vzdělávání, zájmových činností, her a dále také kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně na pozemky žalobců a k výraznému navýšení provozu vozidel na místní přilehlé komunikaci v míře nepřiměřené místním poměrům. To žalobce omezuje v obvyklém užívání nemovitostí. Jedná se o závažný dlouhodobý zásah do vlastnických práv žalobců a ochrany jejich zdraví.
2. S návrhem žalované nesouhlasily. Namítaly jednak nedostatek pasivní legitimace, když tvrzený hluk nepůsobí žalované č. 1) a 2). Žalované současně potvrdily, že intenzita hluku z činnosti spolku však není nepřiměřená, nepřekračuje stanovené hygienické limity ohledně hluku a naopak je obvyklá, když instituce činné v oblasti školní a mimoškolní činnosti dětí se zcela obvykle nacházejí v sousedství bytových domů, nikoliv v lokalitách průmyslových areálů. Žalované rozporovaly názor žalobců, že by jejich nemovitosti byly využívány v rozporu s účelem užívání a také to, že by snad činností žalovaného č. 3) měl být obcházen zákon. Žalovaný č. 3) v místě organizuje rozličné tvůrčí, vzdělávací, pohybové, hudební a výtvarné aktivity, které většinou probíhají od pondělí do čtvrtka mezi 7:30 až 16:30, v průměru se jich přitom účastní 12 dětí ve věku 3 až 7 let, v odpoledních hodinách se k nim připojuje několik dospělých. Program venku probíhá obvykle od 10:00 do 12:00 hodin a následně pak od 14:30 do 16:
30. V době letních prázdnin organizují denní tábory od 7:30 do 16:00 hodin, v pondělí až pátek v četnosti nikoliv čtyř turnusů, jak tvrdí žalované, nýbrž tří. Imise z provozu spolku žalobci pokládají za přiměřené, když neobtěžují okolí. Mezi pozemky přitom je porost keřů a stromů, které hluk značně tlumí. Činnost žalobců samotných je naopak mnohdy hlučnější, když schválně v době probíhajících aktivit spolku pustí u hranice pozemku nahlas rádio nebo nechají v době poledního odpočinku dětí běžet naprázdno cirkulárku, sekají trávu u hranice pozemku a podobně. Žalovaní poukázali na to, že žalobci se vlastně domáhají odstranění jakéhokoliv hluku a kouře a tedy zákazu činnosti spolku.
3. Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozhodl o žalobě poprvé dne [datum] rozsudkem č. j. [číslo jednací], kterým žalobu zamítl, když konstatoval, že žalovaný č. 3) ve srovnání s obdobnými zařízením pro děti nebylo prokázáno, že by míra imisí hluku pocházející z činnosti žalovaných byla nepřiměřená místním poměrům, když v obci vznikaly imise i z jiných činností, a to hluku dětí na místním hřišti, činnosti dílny, zahradnictví, klubovny, kterou spravuje žalobce a hluk ze státní silnice i činnosti žalobců. Nebylo současně prokázáno, že by imise kouře, které vnikají na pozemky žalobců z pozemku žalovaných, byly v míře nepřiměřené místním poměrům. Žalované totiž zapalují oheň jen výjimečně, což na vesnici je běžné. Většina vyslýchaných svědků činnost spolku nepovažovala za obtěžování. Rovněž nebylo prokázáno, že by tyto imise podstatně omezovaly obvyklé užívání pozemku žalobců. Soud prvního stupně sám na místě zjistil, že největší hluk je z provozu na státní silnici vedoucí nad pozemkem žalobců. Současně konstatoval, že v řízení nebylo zjištěno překročení veřejnoprávních limitů úrovně hluku, eventuálně kouře, když znalecké posouzení úrovně hluku nakonec nebylo žádáno.
4. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], č.j. [číslo jednací]. Odvolací soud poukázal na některé vady dokazování a samotného žalobního petitu. Po právní stránce pak především odkázal na rozsudek NS ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, dle něhož důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech. Vzhledem k § 1 odst. 1 o.z. zdůrazňujícímu relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je přitom zdůrazněna pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o emise relevantní z hlediska soukromého práva (k tomu obdobně např. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2573/2019). Odvolací soud proto konstatoval, že při posuzování místních poměrů nelze odhlédnout od veřejnoprávní úpravy rušební činnosti nebo jejího výsledku a zdůraznil, že považuje za legitimní argumentaci žalobců o tom, že pokud by byla regulace veřejnoprávních předpisů žalovaným č. 3) obejita, popřípadě nedodržována, pak mají právo na ochranu proti emisím, která by jinak byla poskytnuta již v řízení veřejnoprávním. Právě v řízení soukromoprávním, v režimu ochrany podle § 1013 odst. 1 o.z. Odkázal přitom na rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 5103/2015 ze dne 28. 2. 2017 (publikovaný jako č. 5/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR), který konstatoval, že mezi vnější limity vlastnického práva patří rovněž ochrana tzv. sousedských práv. Z důvodu ochrany těchto práv je rovněž vlastník sousední nemovité věci účastníkem stavebního řízení ve smyslu § 109 písm. e) zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, aby již v tomto řízení mohl uplatnit své námitky ohledně neoprávněných imisí, jež by stavba mohla způsobit a které by vedly k zásahu do vlastnického práva souseda. Pokud by vlastník uplatnil své námitky až v civilním řízení (v rámci řešeného sousedského sporu), pak, jde-li o imise způsobené samotnou stavbou, jsou tyto námitky nevýznamné, pokud nebyly uplatněny ve stavebním řízení, ač objektivně uplatněny být mohly. Pokud by stavební úřad o námitce budoucích imisí sám rozhodl, občanskoprávní soud by musel z jeho rozhodnutí vycházet ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. To by platilo i v případě, že tyto námitky nebyly ve správním řízení vzneseny, ač vzneseny být mohly; ve stavebním řízení totiž platí zásada koncentrace, jejímž účelem je, aby výstavba nebyla mařena námitkami vznesenými např. až po zahájení stavby. V případě, že však taková veřejnoprávní řízení vedena nebyla, logicky je možné domáhat se příslušné ochrany v řízení soukromoprávních. Odvolací soud dále odkázal soud prvního stupně na řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud jde o hodnocení překročení společensky akceptovatelného rušení a míry obtěžování nepřekračujícího přiměřené poměry, stejně tak i ve vztahu k problematice namítaného nedostatku pasivní legitimace žalovaných č. 1) a 2) [z důvodu, že neprovozují danou činnost]. Soud prvního stupně byl tedy v dalším řízení zavázán především zkoumáním veřejnoprávní úpravy fungování žalobce a posouzení, zda dochází k jejímu obcházení či překračování veřejnoprávních limitů a dále ve smyslu citované judikatury pak posouzení míry rušení ve vztahu k poměrům daného místa tak, jak byla vyložena především v 15. až 17. odstavci zrušujícího usnesení.
5. Napadeným rozsudkem pak, jak konstatováno výše, soud prvního stupně žalobu zčásti zamítl (pokud šlo o hluk a kouř související s prováděním předškolní výchovy a vzdělávání v pracovním týdnu mezi 1. 9. až 30.6. v denní době od 7:30 do 16:30 hodin (výrok I. a naopak uložil žalovaným povinnost zdržet se zásahu spočívajícího o letních prázdninách ve čtyřech týdenních cyklech v denní době od 7:30 do 16:30 hodin v obtěžování hlukem a kouřem v souvislosti s provozováním letních příměstských táborů).
6. Soud prvního stupně došel jednak (mezi účastníky) k nespornému závěru o vlastnickém právu jednotlivých nemovitých věcí popsaných v žalobním návrhu, tedy pozemků, které mají mít povahu rušebných a rušících a vlastnickém právu žalobců a žalovaných. Zjistil, že nemovitost č.p. [číslo] ve vlastnictví žalovaných č. 1) a 2) v [adresa] je zapsána jako rodinný dům, v lokalitě, která dle územního plánu obce [adresa] je definována jako „plocha bydlení v rodinných domech – venkovské – BV, vymezeny za účelem zajištění podmínek pro bydlení v kvalitním prostředí umožňujícím nerušený a bezpečný pobyt a každodenní rekreace obyvatel, dostupnost veřejných prostranství a občanského vybavení“, rodinný dům stojící na parc. č. [číslo] patří do této plochy bydlení v rodinných domech. Sama obec [adresa] se vyjádřila tak, že činnost žalovaného č. 3) na nemovitostech žalovaných není v rozporu s územním plánem. Žalovaný č. 3) jako zapsaný spolek vznikl 30. 8. 2019 pod názvem [právnická osoba] a je určena pro předškolní výchovu dětí, vytváření požitkových programů pro mateřské školy, předávání znalostí a dovedností v oblasti ochrany přírody, zdravého životního stylu, hospodaření s domácími zvířaty a pěstování v rámci soběstačného zahradnictví. Spolek je dle svých stanov dobrovolným nevládním neziskovým svazkem občanů, kteří chtějí pro děti a dospělé vytvořit podnětný harmonický prostor v souladu s příležitostí soběstačnosti a přírodou. Předsedou spolku je žalovaná č. 2).
7. Soud prvního stupně se podle pokynu odvolacího soudu důsledně věnoval posouzení činnosti žalované z hlediska veřejnoprávních předpisů. Za tím účelem učinil dotazy u [právnická osoba] [adresa], který sdělil, že [právnická osoba] není oprávněno poskytnou odborné posouzení, zda činnost spolku žalované č. 3 v nemovitostech žalovaných č. 2 je v souladu s předpisy, týkajících se předškolní výchovy dětí, či nikoliv. Rovněž není oprávněno provést šetření na pozemcích, protože Město nemůže nijak zasahovat a ovlivňovat nebo posuzovat obsah a způsob předškolní výchovy, a to zejména v případech, kdy není zřizovatelem tohoto zařízení. [právnická osoba] [adresa] soudu sdělil, že současná platná vyhl. č. 146/2024 o požadavcích na výstavbu nestanovuje parametry pro činnost spolku. Stavební úřad už řešil v roce 2020 užívání prostor v rodinném domě, kde sídlí žalovaná č. 3, a to pro účely tehdy provozu soukromé školky. Současná činnost předškolní výchovy a pořádání táborů se podle vyhodnocení stavebního úřadu s výsledky předchozího posouzení nezměnila. Činnost spolku stále probíhá v části rodinného domu a k němu přilehlé zahradě. Účel užívání rodinného domu se nezměnil, a to ani v důsledku zřízení spolku. Není důvod měnit způsob využití příslušných prostor sloužících k uvedené činnosti spolku v rodinném domě. Při kontrole činnosti dne 10. 9. 2024 stavební úřad zjistil, že se činnost spolku od roku 2020 nezměnila, a činnost spolku v uvedených prostorech není v rozporu se stavebními předpisy. [právnická osoba] v [Adresa] vyslovil názor, že hlavní činnost spolku nespadá svou povahou do působnosti živnostenského úřadu a nemůže být vykonávána na základě živnostenského oprávnění. Není schopen posoudit, zda spolek vykonává hlavní činnost v rozporu s obč. zákoníkem. [právnická osoba] sídlem v [adresa] uvedla, že spolek [právnická osoba] [právnická osoba]. a jeho současná činnost není předmětem dozoru orgánů ochrany veřejného zdraví. Doplnil, že ve smyslu zákona č. 258/2000 Sb., § 30 odst. 2 se za hluk nepovažuje zvuk způsobený hlasovým projevem fyzické osoby, nejde-li o součást veřejné produkce hudby v budově. [právnická osoba] se vyjádřila, že dotazem u pořizovatelů územního plánu obce, zda lze provozovat uvedenou aktivitu žalované č. 3 na adrese žalovaných, se mu dostalo odpovědi, že toto není v rozporu. Není jim známa žádná legislativní překážka, která by bránila v uvedených prostorech provozování činnosti spolku. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že činnost žalované č. 3 z hlediska veřejnoprávních předpisů není v rozporu s těmito veřejnoprávními předpisy. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cd O5103/2015 ze dne 28. 2. 2017 mezi vnější limity vlastnického práva patří rovněž ochrana sousedských práv, tedy práv, která jsou upravena v § 1 013 a následujících zákona č. 89/2012 Sb. (Rozhodnutí se týkalo ochrany vlastníka sousedící nemovité věci, který je rovněž účastníkem řízení stavebního). V tomto řízení však nebyla prováděna rekolaudace nemovitosti, nemovitost je stále vedena jako rodinný dům, v němž a na přilehlých pozemcích provozuje činnost žalovaná č.
3. Podle stavebního úřadu ani změna užívání není třeba. Za situace, kdy činnost žalovaných neobchází veřejnoprávní předpisy nebo nepřesahuje veřejnoprávní limity, když i [právnická osoba] uvedl, že hluk způsobený hlasem fyzické osoby nepřesahuje veřejnoprávní limity, když „za hluk se nepovažuje zvuk způsobený projevem fyzické osoby“, je třeba na celou záležitost pohlížet z hlediska soukromého práva, a to v režimu § 1 013 a následujících občanského zákoníku.
8. Dále se soud prvního stupně zabýval problémem umístění „[právnická osoba]“ v oblasti rodinných domů a konstatoval, že je obecně známé a obvyklé, že se školky nacházejí právě v oblastech, kde lidé bydlí. Svědkyně [jméno FO] potvrdila, že pečovala o děti ve [právnická osoba] [právnická osoba]. Pracovala postupně ve třech školkách, když místo působení paní [jméno FO] se jí jevilo jako nejklidnější. Nyní pracuje v městské školce v centru v [adresa], když zahrádka je přímo v zástavbě činžovních městských domů a na zahrádce bývá běžně 40 – 50 dětí, kdežto u paní [jméno FO] bývá 12 dětí. Imise mateřských škol ve velkých obcích však nemohou být srovnávány s imisemi spolku v malé obci, provozované v rodinném domě. Z docházkového listu do [právnická osoba] [právnická osoba]. za září roku 2022 a za únor roku 2023 bylo zjištěno, že počet dětí byl minimálně 6, maximálně 14. Při místním šetření bylo zjištěno, že ve školce v době místního šetření bylo 12 dětí, což odpovídá předloženým docházkovým listům. V době místního šetření zde tak bylo více dětí, než průměrně bývá. Harmonogram dne a týdne [právnická osoba] toto potvrzuje. Jestliže žalobkyně ve své účastnické výpovědi uváděla, že od loňského dubna do loňského října byly děti venku nepřetržitě každý den osm hodin, pouze jeden den, když hodně pršelo, byly v domě, měl soud prvního stupně za vyvrácené fotografiemi vystavenými na internetu z činnosti [právnická osoba] ve vnitřních prostorách. Na internetu byly prezentovány aktivity dětí uvnitř budovy, když jsou opatřeny i daty. Jestliže žalobci k tomu původně navrhovali důkaz měřením těchto imisí, pak tento důkaz žalobci následně vzali zpět po provedení místního šetření. Obě strany se však shodly na tom, že několikrát žalobci své děti do [právnická osoba] také dali, ev. do letních táborů. Jestliže žalobci tvrdili, že na táborech žalované č. 3 se nachází i 26 dětí, pak bylo zjištěno, že v roce 2021 až 2022 se uskutečnily vždy 4 turnusy ročně, kdy se jednalo o týdenní turnusu od pondělí do pátku. Počty dětí byly 13 až 26. Žalovaní k výzvě soudu předložili soupis srovnatelných spolků a jiných subjektů, které provozují péči o děti a příměstské tábory, když předložil 17 subjektů provozující příměstské tábory a 14 subjektů provozujících péči o děti. V řízení tak bylo prokázáno, že žalovaná č. 3 není ojedinělým subjektem, který provozuje příměstské tábory v rodinném domě v obci, není rovněž jediným subjektem v rámci České republiky, který by provozoval péči o děti typu miniškoliček v rodinném domě ve vesnici. V některých případech se však jednalo o lesní školky, subjekty provozující činnost na kraji obce či v obci, která je velikostně jiného rozsahu než [adresa]. Avšak lze obecně uzavřít, že obdobné činnosti obdobného charakteru v obdobných obcích, jako vykonává žalovaná č. 3, v rámci České republiky existují. Soud prvního stupně vycházel z konkrétního stavu v obci [adresa] a posoudit, zda se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, když toto posouzení je do značné míry věcí soudcovského uvážení.
9. Soud prvního stupně se dále věnoval problematice dalších imisí a posouzení míry obtěžování imisemi, hlukem a kouřem z hlediska obvyklosti místních poměrů v obci [adresa]. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nepravdivosti tvrzení žalobkyně, že dům žalobců se nachází téměř na samotě. Obec [adresa] je sice malá vesnice, ovšem není to samota, v okolí domu žalobců se nacházejí další rodinné domy, ze dvou stran potom silnice. Dle tvrzení žalovaných ve vesnici je zahradnictví, penzion, je zde také klubovna s hřištěm, kterou navíc provozuje žalobce a která je rovněž zdrojem hluku v obci. Soud prvního stupně posuzoval obvyklou míru místních poměrů a hodnotil překročení společensky akceptovatelného rušení ze strany žalovaných (odkaz na judikáty NS 22 Cdo 3940/2014, 22 Cdo 3799/2015, či 22 Cdo 223/2025, jakož i z komentáře obč. zákoníku 2. vydání 2023: M. Smolková) a posuzoval tedy míru přiměřenou poměrům v době rozhodování soudu, když soud zcela výjimečně může přihlédnout i k subjektivním hlediskům ve vztahu k osobě toho, kdo se ochrany domáhá. V daném případě se ochrany domáhá žalobkyně jako osoba, která sama v základní škole s dětmi pracuje. Soud prvního stupně tedy neshledal žádná subjektivní hlediska žalobkyně ani jejího manžela (žalobce) ve vztahu k hodnocení míry obtěžování. Po provedeném dokazování soud zjistil, že užívání rodinného domu a přilehlých pozemků v obci pro provozování činností spjatých s péčí o děti, a eventuelně příměstských táborů, je v rámci České republiky shledáno. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo3859/2017 soud hodnotil, zda se jedná o podstatné omezení obvyklého užívání pozemků žalobců, a hodnotil, zda takové užívání je obvyklé i v jiných podobných místech nebo zařízeních. V tomto případě dospěl k závěru, že zařízení spojená s péčí o děti jsou provozována i na podobných místech a v podobných zařízeních a lokalitách. Soud prvního stupně přitom přihlédnul i k tomu, že se jedná o rodinný dům s přilehlou zahradou, když stav katastru nemovitostí je podstatný pro faktické užívání pozemku. Zde soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu 22 Cdo 3940/2014 nebo 22 Cdo 1489/2016. Soud proto zjišťoval, zda takové faktické užívání nemovitostí, které neodpovídá stavu v katastru nemovitostí, je protiprávní, či nikoliv. V tomto případě bylo zjištěno, že se nejedná o činnost protiprávní. Soud prvního stupně také posuzoval ve smyslu § 1 013 odst. 1, zda činnost subjektu č. 3 žalovaného podstatně omezuje obvyklé užívání pozemků žalobců. Podstatnost při tom je vnímána tak, že narušuje podstatu chráněného užívání z pohledu průměrně vnímaného člověka. Za situace, kdy nebylo zjištěno dle stanoviska příslušného živnostenského úřadu, školského úřadu, městského úřadu i hygieny, že by se jednalo o činnost provozovanou v rozporu s právními předpisy, dospěl soud k závěru, že v případě provozování zařízení péče o děti [právnická osoba] v průběhu běžného školního toku od 1. 9. do 30. 6. běžného roku, hluk ani kouř nevnikají v míře nepřiměřené místním poměrům, a podstatně neomezují obvyklé užívání pozemků, a s tím spojených budov žalobců. Rodinný dům, v němž předškolní vzdělávání dětí také probíhá, z hlediska veřejnoprávního splňuje kritéria pro zbudování dětské skupiny. Žalovaná č. 3 svou činností veřejnoprávní předpisy a regulaci neobchází.
10. K otázce, zda činnost žalovaných obtěžuje sousedící pozemky žalobců hlukem bylo vyslechnuto několik svědků, někteří opakovaně, a to s ohledem na zjištění aktuálního stavu. Vyslýcháni byli místní občané i návštěvy v obci. Svědek [jméno FO] jako přímý soused, který má hranici pozemku s žalovanými, uvedl, že nemá pocit, že by byli činností žalovaných obtěžováni, nemá s tím žádný problém. V pracovní dny je sice v práci, místní děti odpoledne však mnohdy dělají horší hluk než celá školka. Bydlí asi 50 metrů od společné hranice. K těmto otázkám byla vyslechnuta i svědkyně [jméno FO], která uvedla, že není nic, co by je obtěžovalo. Pokud by srovnala činnost mateřské školky a dětského hřiště, tak hluk z dětského hřiště bývá větší. Uvedla, že pokud jsou v místě spolku tábory, je to stejné jako při provozu školky, srovnatelné. Svědek [jméno FO] uvedl, že jejich parcela po delší straně sousedí s [jméno FO], dům od hranice mají asi 50 metrů, nemovitost obývají trvale. Uvedl, že provoz [právnická osoba] je obtěžuje, berou to jako cizorodý prvek. Děti tam způsobují hluk, nechápe, proč by tím měli trpět. Jejich děti chtěly na parcele stavět, ale z důvodu školky se rozhodly, že tam stavět nebudou. Také svědkyně [jméno FO] uvedla, že je sousedkou účastníků, od pozemku [jméno FO] bydlí vzdušnou čarou 30 až 50 metrů, přičemž nemají společné hranice. Je v důchodu, [právnická osoba] postupně začala být hodně hlučná. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že když byla u žalobkyně na návštěvě, ze zahrady je vyhnal hlavně hluk. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že bydlí 100 metrů od školky a vůbec jí nevnímá. Děti na návsi dělají větší hluk než ve školce. [jméno FO] je vlastníkem sousedního pozemku vedle pozemku [jméno FO]. Uvedl, že si nemyslí, že by ho [právnická osoba] obtěžovala nadměrným hlukem, považuje to za normální, děti na obecním hřišti dělají stejný hluk. [adresa] [právnická osoba] jim v užívání jejich pozemku žádným způsobem nebrání. Také svědek [jméno FO] uvedl, že je členem spolku [právnická osoba] [právnická osoba]. Podle jeho názoru [právnická osoba] nevydává zásadní hluk. Svědek [jméno FO] uvedl, že v [adresa] školka nezpůsobuje žádný velký hluk, nemůže rušit. Uvedl, že větší hluk je zde ze sekaček a motorových pil, v obci jsou zvířata. Také svědek [jméno FO] potvrdil, že je v sousedském vztahu s oběma účastníky řízení, bydlí vzdušnou čarou 100 metrů od pozemků paní [jméno FO]. O školce původně nevěděl, nemá pocit, že by tam byl nějaký velký hluk a žádné obtěžování ze strany [právnická osoba] nevnímá. Svědek [jméno FO] rovněž uvedl, že žalobci a žalovaní jsou jeho sousedé. Vzdušnou čarou to má k paní [jméno FO] 50 až 60 metrů a k [jméno FO] rovněž. Činnost žalovaných je neobtěžuje, děti slyší, ale považují to za normální. V Rakousku mají školku 10 – 15 metrů od bydliště, školka má přitom 100 – 120 dětí. Také petice občanů obce ze dne 26. 5. 2021 stvrzuje stanovisko 21 občanů, že je činnost spolku neomezuje. Za účelem prokázání, že [právnická osoba] nepřiměřeně obtěžuje žalobce hlukem, předložili žalobci soudu sestřih audio a video nahrávek, předložili i další videonahrávky po zrušení věci a dalším řízení před soudem i. stupně. Jedná se přitom o vybrané záběry, když sami žalobci uváděli, že pořídili mnoho hodin záběrů, které byly sestřihány. Ani na těchto záznamech však není žádným způsobem slyšet nějaká větší intenzita křiku dětí nebo hluku pronikajícího z pozemků žalovaných. Pouze na jednom záznamu děti byly hlasitější několik vteřin, když blahopřály kamarádovi k narozeninám. Na ostatních záznamech jsou slyšet pouze ojedinělé hlasy dětí. V dalším videu je možno porovnat hlasy dětí ze [právnická osoba] s hlasem dcery žalobců a zvukem pracujícího bagru. Nebylo zjištěno, že by intenzita hlasů produkovaných žalovanou č. 3 z denní činnosti žalované č. 3 byla nepřiměřeně vysoká. V oblasti rodinných domů je obvyklé, že jsou slyšet dětské hlasy. Ve vesnici je navíc hřiště, kde jsou děti rovněž slyšet. Někteří svědci shora uvedení uvedli, že z dětského hřiště je mnohdy hluk větší než ze [právnická osoba]. Jestliže žalobkyně tvrdila, že žalovaní s dětmi jsou téměř pořád venku, pak provoz školky i zachycené fotografie dokazují, že činnosti [právnická osoba] se odehrávají i uvnitř domu. Navíc na jednom videu je vidět, že děti odcházejí z pozemku pryč, což potvrzuje tvrzení žalovaných, že s dětmi chodí i mimo pozemek. Žalobci vzali zpět svůj návrh na provedení důkazů znaleckým posudkem na měření intenzity hluku. Žalobci tak v řízení prokázali imise hluku z činnosti žalovaných, ovšem nízké intenzity, která není nepřiměřená místním poměrům a většinu obyvatel obce neruší. Žalobce a některé svědky sice ruší, ovšem touto žalobou se nelze domáhat a nelze zabránit jakémukoliv obtěžování, což každý občan rovněž posuzuje individuálně, ale jen obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.
11. K otázce obtěžování kouřem z venkovního ohniště byli vyslýcháni svědci, někteří opakovaně s ohledem na zjištění aktuálního stavu, se k imisím kouře vyjádřili. Svědek [jméno FO] uvedl, že v [adresa] se zimě topí, všude je potom kouř (z komínů domů). Je to klasická vesnice. Svědkyně [jméno FO] potvrdila, že nezažila, že by se ve [právnická osoba] dělal oheň, pracovala tam však v lednu a v únoru roku 2022. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] také potvrdila, že nikdy nezaregistrovala, že by z objektu [právnická osoba] vycházel nějaký dým. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že když byla u žalobkyně na návštěvě, ze zahrady je vyhnal kouř. [jméno FO] uvedla, že není nic, co by je obtěžovalo, kouř nezaznamenala. Svědek [jméno FO] uvedl, že pokud jde o kouř, nezaregistroval, že by od žalovaných šel kouř na jeho pozemek. Občas v zimě si musí postěžovat na komínky od ostatních občanů, ale kouř ze [právnická osoba] opravdu dne. Svědek [jméno FO] rovněž uvedl, že nezaregistroval kouř a celá záležitost mu připadá smutná. [jméno FO] nezaregistrovali žádný dým nebo kouř pocházející z nemovitostí [jméno FO]. Při místním šetření bylo zjištěno, že ohniště se nachází ve vzdálenosti 9,5 m od hranice pozemku, jedná se o malé ohniště. Při pokusu o zapálení tohoto ohniště bylo zjištěno, že odtud vychází mírný kouř. K tomu žalovaná strana uvedla, že zapalování ohniště omezili, když v současné době se zapaluje zcela výjimečně. Hovořila k tomu i žalovaná [tituly před jménem] [Jméno žalované], která uvedla, že ohně se rozdělávají během letních táborů asi 3x týdně, pokud neprší, v průběhu provozu [právnická osoba] 2 – 3x za celý rok. Dříve se oheň rozdělával častěji, vyšli vstříc požadavkům žalobců. V současné době již topí jen suchým dřevem, aby se kouř minimalizoval. Za účelem prokázání, že [právnická osoba] nepřiměřeně obtěžuje žalobce kouřem, předložili žalobci soudu video nahrávky. Jedná se přitom o vybrané záběry, když sami žalobci uváděli, že pořídili mnoho hodin závěrů, které byly sestřihány. Pokud jde o kouř, na videích není vidět nadměrný kouř. Na dvou až třech videích je vidět slabý kouř. Většinou je to kouř nacházející se v korunách stromů a potom jemný kouř i na některých částech pozemku žalobců. Přitom je jasné, že tyto záznamy nezachycují každodenní obvyklou situaci, jedná se o výběr situací, kdy k pronikání kouře skutečně docházelo. V oblasti rodinných domů však není nic neobvyklého, že majitelé rodinných domů občas grilují, zapalují ohníčky, na vesnicích bývá taková činnost obvyklá, což je skutečnost obecně známá a není třeba ji prokazovat. Žalobci neprokázali, že by žalovaní nad míru přiměřenou poměrům v obci [adresa] obtěžovali žalobce kouřem. Žalobci tak v řízení prokázali drobné ojedinělé imise kouře z činnosti žalovaných na nemovitosti žalobců, ovšem nízké intenzity, která není nepřiměřená místním poměrům.
12. Žalobkyně ve svém účastnickém výslechu ještě doplnila tím, že uvedla, že původně hledali klidné bydlení na venkově a nikdy by nevolila bydlet vedle školky nebo táborů dobrovolně. Se zřízením [právnická osoba] a pořádáním příměstských táborů nesouhlasili. S žalovanými mluvila o tom, že míra hluku je neúnosná a že několikrát v týdnu vniká kouř na jejich zahradu. Žalobkyně uvedla, že činnost žalovaných se zintenzivnila i přes výhrady žalobců, kteří žádali naopak omezení činnosti žalovaných.
13. Okresní soud dále řešil problematiku dalších imisí hluku a kouře v obci a na nemovitostech žalobců. Žalobce [Jméno žalobce] potvrdil, že má dohodu o provedení práce, kdy pronajímá hřiště a klubovnu. Provozuje také od osmi večer do jedenácti hodin večer ve středu tuto klubovnu, kdy zde místní občané hrají karty. Přes léto zde je také letní kino pro lidi z místní komunity. V sobotu bývají několikrát do roka obecní akce, klubovna se také pronajímá k soukromým účelům, akce někdy probíhají do noci. Sám doplňuje nápoje do klubovny, když jsou však prodávány za režijní ceny jen s mírným příplatkem. V řízení bylo prokázáno, že i provoz tohoto zařízení je zdrojem hluku v obci, navíc ve večerních a nočních hodinách. Částečnou možnost tento hluk ovlivnit má přitom sám žalobce. Také hluk dětí na místním hřišti podle svědeckých výpovědí je minimálně srovnatelný s hlukem ze [právnická osoba], někdy větší. V řízení tak bylo prokázáno, že zdrojem srovnatelných imisí hluku v obci jsou i jiné aktivity jiných občanů, tedy imise ze [právnická osoba] nejsou ničím neobvyklým. V obci probíhá v době pracovní doby stavební činnost na nemovitostech občanů, na videu předloženém žalobci je slyšet činnost bagru, obcí projíždí automobily, i to je dalším zdrojem hluku v obci. Žalovaní v řízení prokázali, že v obci sídlí kromě [právnická osoba] [právnická osoba]. také [právnická osoba] – [adresa], jako zájmové spolky a nevýdělečné subjekty, dále tam sídlí i podnikatelské subjekty, a to [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]. I s jejich podnikatelskou činností tedy může v obci vznikat další hluk. [právnická osoba]. není tedy jediným subjektem, který může produkovat imise hluku, kouře, je však jediným subjektem, který se zabývá činností spojenou s dětmi. Imise ostatních subjektů však (s výjimkou provozu hospůdky) v řízení prokazovány nebyly. Při místním šetření bylo potvrzeno tvrzení žalovaných, že na pozemek žalobců proniká také hluk ze státní silnice, která se nachází nad pozemkem žalobců. Další komunikace se pak nachází pod pozemkem žalovaných, která vede k žalovaným. Při místním šetření bylo zjištěno, že hluk z horní silnice je mnohonásobně větší než hluk dětí z vedlejší přilehlé [právnická osoba]. Ačkoliv žalobci tvrdili, že zde nejezdí téměř žádná auta, byl zjištěn opak. I při sestřihaných audio záznamech jsou slyšet průjezdy aut, rovněž při místním šetřením auta projížděla. Bylo tak prokázáno, že hluk z přilehlé státní silnice je mnohem větší, než jakýkoliv další hluk, který byl v místě zjištěn. Jestliže si žalobci stěžovali na hluk žalovaných, pak i žalované uvedly, že je žalobci rovněž hlukem ruší, žalobci pouští stroje v době, kdy mají děti klidový režim, žalobci pustili stroje v den, kdy byl den otevřených dveří ve [právnická osoba]. Žalobkyně seká trávu podél plotu v době, kdy děti mají polední klid. Svědek [jméno FO] potvrdil, že v době jarmarku, který probíhal na pozemku žalovaných, byl zapálen oheň. Žalobkyně ale celou dobu pobíhala se sekačkou kolem plotu a dělala ruch, proto se o ní začali přítomní bavit. Žalobkyně toto žádným způsobem nevyvrátila, jen uvedla, že mnohdy sekání trávy trvá dlouho, neboť musí např. činnost přerušit a dojet pro dítě. Žalobkyně doplnila, že cirkulárku na dřevo v posledních letech pouštěli jen asi čtyřikrát. Žalobce uvedl, že když se vrátí z práce, stroje příležitostně také používá. V řízení tak nebylo prokázáno tvrzení žalovaných, že by žalobci naschvál pouštěli stroje a nechali je běžet. K hluku, který dělají [jméno FO], uvedla žalovaná, že také jejich holčička, když se vrátí ze školky, dennodenně intenzivně křičí, ale nevadí jí to. V řízení tak bylo prokázáno, že zdrojem hluku na nemovitostech žalobců jsou i žalobci sami, rovněž i hluk ze státní silnice.
14. K problematice vlivu hluku na žalobkyni žalobkyně předložila potvrzení z ambulance klinické psychologie ze dne 28. 4. 2022, ze kterého vyplývá, že žalobkyně vyhledala psychologickou péči kvůli zhoršenému psychickému stavu v souvislosti s hlukem z mateřské školky, která vznikla vedle jejich domu. Na psychoterapii dochází v měsíčních intervalech pravidelně. Podle uvedené zprávy, než nastaly problémy s hlukem z mateřské školky, byla žalobkyně bez psychických obtíží. Skutečnost, že žalobkyně byla citlivější na hluk i dříve, byla uváděna ze strany žalované č. 1 a 2. Žalovaná č. 2 uváděla, že žalobkyně si jí chodil stěžovat na hluk ze silnice nad domem již před vznikem [právnická osoba]. Dále že si stěžovala i na činnost dílny v sousedství. Toto potvrzovala i druhá žalovaná, když uvedla, že žalobkyně za maminkou chodila a na toto si stěžovala. Žalobkyně však toto vyvracela s tím, že není pravda, že by si žalobkyni na hluk jiných subjektů a silnice stěžovala. K tomuto nebylo potřeba provádět nějaké další dokazování, neboť není v řízení podstatné, zda si žalobkyně chodila či nechodila žalované stěžovat. Její citlivost na hluk byla prokázána předloženým lékařským potvrzením. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by i jiní sousedé z těchto důvodů navštěvovali odbornou pomoc. V současné době žalobkyně chodí již do zaměstnání, pracuje s dětmi na základní škole. Ačkoliv žalobkyně k tomu uvedla, že hluk dětí ve škole je nižší intenzity než hluk dětí ze [právnická osoba] žalované č. 3, považuje soud toto tvrzení za velmi nepravděpodobné, neboť hluk dětí ve školách je obecně znám. Je samozřejmě na žalobkyni, zda se bude vystavovat hluku i v době pracovní, či nikoliv. Toto není předmětem posuzování soudu. K problematice utlumení hluku a kouře uvedl okresní soud následující: Z místního šetření bylo zjištěno, že pozemek žalobců je přibližně o půl metru výš než pozemek žalovaných, mezi pozemky na hranicích jsou stromy a keře. Žalované uváděly, že tyto stromy tlumí průchod hluku, žalobci toto popírali. Při místním šetření bylo zjištěno, že vzrostlé stromy a keře vlivem větru šuměly, hlasy dětí z pozemku žalované sem sice pronikaly, avšak velmi mírně, nijak intenzivně. Stromy a keře zároveň téměř zabraňují průhledu, když navíc ze strany žalovaných byla na plot umístěna zelená folie, takže k průhledu téměř nedochází. Při místním šetření také bylo zjištěno, že to byli žalobci, kdo pokáceli vzrostlé stromy na hranici pozemku, což se v této situace jeví jako kontraproduktivní. Naopak žalovaná strana vysázela na hranici pozemku několik stromů, když se však jedná o stromy velmi malé a je otázkou dlouhé času, než vzrostou, a budou sloužit k účelu částečného utlumení zvuku či průhledu. Plot proto potáhli neprůhlednou folií. Žalobci si rovněž stěžovali na šoupání židličkami v dřevěném přístřešku a žalovaná na to reagovala tím způsobem, že nožičky křesel, židlí a stolku podlepili tak, aby nedocházelo k vrzání nebo se podstatně snížilo. Původně v blízkosti hranice pozemku byla i skluzavka pro děti, tuto žalované přesunuly na jiné, vzdálenější místo právě za tím účelem, aby vyšly žalobcům vstříc. Stejně postupovali i u trampolíny a nově zřízených lezeckých prvků. V blízkosti hranice se nachází i pískoviště a posezení kolem ohníčku. K dalším opatřením, které žalované udělaly, aby snížily pronikání imisí na pozemek žalobců, byla skutečnost, že pobily prkny zadní stranu přístřešku, který mají v blízkosti společné hranice. O tom předložily do spisu fotografie. Žalované k tomu uvedli, že umístění přístřešku navíc před lety konzultovali s žalobci. Také podstatně snížily zapalování ohníčku.
15. Výše uvedené dílčí závěry dokazování a hodnocení místních poměrů shrnul okresní soud tak, že denní činnost „[právnická osoba]“ od 1. 9. do 30. 6. běžného roku nezpůsobuje imise nepřiměřené místním poměrům. V obci po dobu obvyklé pracovní doby probíhají i činnosti jiných subjektů, které jsou zdrojem hluku, stejně tak kouř vznikající z malého ohýnku, kde se v současné době topí již jen suchým dřevem, nezpůsobuje imise, které by byly nepřiměřené místním poměrům. V obci tohoto charakteru zapaluje ohýnky či griluje zvláště v teplých měsících řada obyvatel. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaní obtěžovali žalobce nad míru přiměřenou místním poměrům hlukem a kouřem v provozem denní [právnická osoba] od 1. 9. do 30. 6. běžného roku. Činnost této [právnická osoba] je obdobná činnosti mateřských škol, které jsou běžně provozovány i v obydlených lokalitách a není tak nepřiměřená místním poměrům. Pokud šlo o tvrzené podstatné omezení obvyklého užívání pozemků žalobci, žalobci si stěžovali, že relaxace je nemožná či obtížná. Pozemky však podle soudu prvního stupně neslouží pouze k relaxaci, ale i k pracím souvisejícím s jejich údržbou a údržbou domu. Sami žalobci sekají trávu, řežou dřevo, jak bylo řízení prokázáno i výslechem samotného žalobce, což také působí jako zdroj hluku, který vniká na nemovitosti sousedů, avšak i to lze považovat za obvyklé užívání pozemků. Pokud jde o vliv hluku na samotnou žalobkyni, tato předložila potvrzení z ambulance klinické psychologie ze dne 28. 4. 2022, ze kterého vyplývá, že vyhledala psychologickou péči právě v souvislosti s hlukem z mateřské školy. Na psychoterapii dochází v měsíčních intervalech pravidelně. Podle uvedené zprávy, než nastaly problémy s hlukem z mateřské školy, byla žalobkyně bez psychických obtíží. Skutečnost, že žalobkyně byla citlivější na hluk i dříve, byla ovšem tvrzená žalovanými, například žalovaná č. 2) uváděla, že žalobkyně si jí chodila stěžovat na hluk ze silnice nad domem již před vznikem [právnická osoba], dále i na činnost dílny v sousedství. To potvrzovala i druhá žalovaná, která uvedla, že žalobkyně za maminkou chodila a na toto si stěžovala. Soud prvního stupně považoval citlivost žalobkyně na hluk za prokázaný již předložený lékařským potvrzením, neřešil tedy přímo spor o to, zda tyto stížnosti na jiné zdroje hluku tvrzené žalovanými byly reálné či nikoliv. Přitom nebylo prokázáno, že by někdo další ze sousedů navštěvoval odbornou pomoc právě z důvodu hlukových imisí v souvislosti s provozem [právnická osoba]. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že žalobkyně pracuje s dětmi na základní škole v rámci svého zaměstnání, a ačkoliv tvrdí, že hluk dětí ve škole je nižší intenzity, než ten ze [právnická osoba], považoval soud prvního stupně toto tvrzení za nepřiměřené. Pokud jde tedy o činnost [právnická osoba], tato od září do června probíhá vždy od pondělka do čtvrtka od 7:30 do 16:30 hodin. Od září do června bývá ve [právnická osoba] průměrně 6 až 14 dětí. Ve srovnání s obdobnými zařízeními pro děti se jedná o zařízení malé. Z činnosti zapsaného spolku vznikají imise hluku, a to z komunikace mezi dětmi. V řízení nebylo prokázáno, že by míra imisí hluku pocházející z činnosti žalovaných v případě denní činnosti [právnická osoba], byla nepřiměřená místním poměrům a byla společensky neakceptovatelná. V obci mohou vznikat imise hluku i z jiných činností, a to hluk dětí na místním hřišti, z činnosti dílny, zahradnictví, z činnosti klubovny, kterou spravuje nakonec žalobce, hluk ze státní silnice i činnosti žalobců a jiné. Rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by imise kouře, které vnikají na pozemek žalobců z pozemku žalovaných, byly v míře nepřiměřené místním poměrům, žalované v současné době zapalují oheň při denní činnosti [právnická osoba] jen výjimečně, 3 - 4x ročně, což je na vesnici běžné. Některým z vyslýchaných svědků imise hluku a kouře produkované činností spolku nevadí, nepovažují vznikající imise za obtěžování. Někteří svědci se vyjádřili v tom smyslu, že je imise hluku a kouře z činnosti žalované č. 3 obtěžuje, v řízení však nebyla prokázána taková míra imisí, která by byla při denní činnosti [právnická osoba] nepřiměřená místním poměrům a byla společensky neakceptovatelná. Rovněž v řízení nebylo prokázáno, že by tyto imise podstatně omezovaly obvyklé užívání pozemku žalobců. Nakonec sám žalobce uvedl, že může dělat na pozemku všechno. Pouze uvedl, že při čtení knih ho děti ruší. Žalobkyně uvedla, že téměř nevychází ven. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně je na křik dětí citlivá, dochází na psychologická sezení. Sama však pracuje ve škole. V tomto smyslu soud neshledal, že by činnost žalovaných a imise s tím spojené vyžadovaly pro žalobce ochranu, kterou předpokládá § 1013 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., neboť intenzita imisí nedosahuje takové míry, která by byla v případě denní činnosti [právnická osoba] nepřiměřená místním poměrům. Žalobci sami tuto nepřiměřenost neprokázali, předložená videa byla sestřihaná a zahrnovala v podstatě ty „nejhorší situace“, které se žalobcům podařilo na audio nebo video záznam zachytit. Přesto ani na těchto záznamech není taková intenzita, která by byla nepřiměřená místním poměrům, kouř se na záznamech téměř nevyskytuje s výjimkou několika drobných případů, a pokud se jedná o hluk, tento byl ze strany dětí minimální. Největší hluk, který byl v řízení zjištěn, je ze státní silnice vedoucí nad pozemkem žalobců. Ke stejným zjištěním soud dospěl i při místním šetření. Za daného stavu soud tedy dospěl k závěru, že míra imisí v případě denní činnosti [právnická osoba] není nepřiměřená místním poměrům, není společensky neakceptovatelná a podstatně neomezuje žalobce v obvyklém užívání jejich pozemku. Soud prvního stupně proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o letní příměstské tábory, je v jejich případě podle soudu prvního stupně jiná situace.
16. Žalovaní uváděli, že imise, které žalovaná č. 3 produkuje, je intenzity malé, respektive přiměřené, a nemůže být pokládána vzhledem k intenzitě ani vzhledem k časovému rozsahu za nepřiměřenou. Žalovaní přitom uváděli, že činnost provádějí v době, kdy jsou lidé v práci, a ne v době, která je vnímána jako doba odpočinku. V případě letních táborů však toto neplatí, neboť doba letních táborů probíhá v červenci a srpnu běžného roku. To je naopak dobou, kdy lidé čerpají svou řádnou dovolenou na odpočinek a relaxaci. Jestliže tedy v bezprostřední blízkosti jejich rodinných domů probíhá činnost příměstských letních táborů, pak se nejedná o činnost, která by byla v oblasti rodinných domů určených k odpočinku a relaxaci přiměřená. Dětské příměstské letní tábory, které provozuje žalovaná č. 3, nejsou nijak specializované na nějakou odbornou (tichou) činnost, smyslem těchto táborů je, aby i děti zrelaxovaly a strávily plnohodnotný čas v době mimoškolských činností. Není tedy ani smyslem omezovat děti v jejich hlasových projevech, když takovéto usměrňování dětí by naopak vedlo k tomu, že příměstské letní tábory by svůj účel nenaplňovaly. Obyvatelé okolních nemovitostí mají v době dovolených právo užívat klidu a relaxace. Navíc je obecně známo, že právě letní tábory se obvykle nekonají uvnitř obcí, pokud se nejedná o příměstské letní tábory zaměřené na konkrétní odbornou činnost. Konají se ve volné přírodě, v lesích, u rybníků, tak, aby měly děti možnost maximálního vyžití. Tato skutečnost rovněž není potřeba v řízení prokazovat, neboť je skutečností obecně známou. I když žalované předložili soudu soupis subjektů, které letní tábory v rodinném domě v obci provozují, pak soud uvádí, že ne ve všech případech to byly srovnatelné subjekty. Žalovaná č. 3 je spolkem, když podle § 217 zákona č. 89/2012 Sb., „hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže.“. Žalovaná č. 1 a č. 2 uvedly, že činnost spolku není způsobem jejich obživy. Pokud by tomu tak bylo, pak by spolková činnost byla v rozporu s § 217 odst. 1 o. z. Nelze tedy na činnost spolku pohlížet jako na činnost ostatních subjektů, které jsou v obci zdrojem případných imisí. Podnikatelská činnost je řízená veřejnoprávními předpisy, když při povolení činnosti těchto subjektů bylo posuzováno, zda případná činnost podnikajících subjektů nebude v rozporu s veřejnoprávními předpisy nebo nebude takové předpisy obcházet. Taková situace u spolkové činnosti však není. Tedy jestliže jiné subjekty v obci provozují svoji činnost i v době letních prázdnin, pak v řízení jednak nebylo prokazováno, že by tyto byly zdrojem imisí hluku a kouře v obci, jednak jejich podnikatelská činnost je za účelem dosažení zisku, což není případ spolku. Prokázaná skutečnost, že v některých rodinných domech v jiných obcích jsou provozované i příměstské tábory, nemůže vést soud automaticky k závěru, že mohou být provozovány i v rodinném domě a na přilehlých pozemcích žalovaných v obci [adresa]. Záleží vždy na místních poměrech, na tom, jakým způsobem okolní sousedé vnímají rušení činností těchto subjektů, a v neposlední řadě i to, zda se nakonec práva na zdržení se takového jednání domáhají či nikoliv. Za této situace má soud za to, že imise, které vznikají z činnosti spolku v době letních prázdnin z konání příměstských táborů z činnosti žalované č. 3, jsou imise, které jsou nepřiměřené místním poměrům. V období prázdnin (červenec a srpen běžného roku) bývají v současné době tři turnusy příměstských táborů (dříve bývaly čtyři), pondělí – pátek v obdobném časovém rozpětí, jako u denní činnosti [právnická osoba], v době táborů v počtu 13 – 26 dětí. Pokud jde o příměstské tábory, žalovaní v řízení předložili seznamy zařízení, které provozují i příměstské tábory v rodinných domech, uvnitř obce. Některé subjekty však nebyly zcela srovnatelné. V případě konání příměstských táborů však soud dospěl k závěru, že ve vztahu k obci [adresa] se jedná o rušení nad míru přiměřenou poměrů, a to jak ve vztahu k hluku, tak ke kouři, a to v míře, která není přiměřená místním poměrům a podstatně omezuje užívání pozemků sousedících nemovitostí. Jedná se totiž o činnost v době, kdy občané čerpají řádnou dovolenou, kterou chtějí strávit v klidu a nerušeně. V tomto případě soud prvního stupně považuje toto rušení za překročení společensky akceptovatelného rušení v době letních prázdnin a v této části žalobě vyhověl.
17. Po právní stránce soud vychází z § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., o. z. Dle odstavce 1, vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.
18. Z hlediska zákazu imisí ve smyslu § 1013 o. z. při posuzování této věci soud vycházel z komentáře k občanského zákoníku, a to druhého vydání z roku 2023-N.Smolíková. Dle něho vlastník nesmí jednat tak, aby se účinky jeho činnosti projevovaly na cizím pozemku (vlastnictví), a zároveň nesmí užívat cizí pozemek (vlastnictví) ke své činnosti či svou činnost na cizí pozemek rozšiřovat. V zásadě je vlastník povinen při výkonu svých práv dbát příkazu sousedské ohleduplnosti (§ 3). Pokud jde o výkladová vodítka, dle současné judikatury NS 22 Cdo 3940/2014 je judikatura k úpravě imisí v občanském zákoníku 1964 v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst.
1. Imise je objektivním stavem způsobeným bez ohledu na zavinění. Nejvyšší soud pojem imise chápe jako účinky, které fyzicky přesahují věc samu a působí přímo či nepřímo nežádoucím, negativním způsobem na jiné osoby nebo na věci, mimo jiné s poukazem též na smyslovou vnímatelnost těchto účinků (NS 22 Cdo 3778/2015, 22 Cdo 1881/2017). Ustanovení § 1013 o. z. bez dalšího zakazuje imise přímé způsobené jako přímý důsledek činnosti vlastníka – rušitele. Nepřímé imise ustanovení zakazuje tehdy, je-li místním poměrům nepřiměřené a podstatné omezují obvyklé užívání pozemků v daném místě. Výčet nepřímých imisí uvedený ve větě první § 1013 je demonstrativní (22 Cdo 2635/2020). Při posouzení, zda jde o nepřímou imisi ve smyslu § 1013 odst. 1 se musí vždy skutkově zjistit, jaká je míra imise v předmětném sporu, přičemž povinnost tvrzení nese žalobce (NS 22 Cdo 2573/2019). V tomto případě se jedná o nepřímé imise, a to i imise hluku a kouře, které § 1013 odst. 1 předpokládá, dále i další imise způsobená zvýšeným provozem na pozemní komunikaci. V daném případě je však nutné posoudit, zda obtěžování dosahuje takové úrovně, aby bylo možné aplikovat § 1013 odst. 1, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti v řízení najevo, zda se teda jedná o obtěžování dosahující takové úrovně (NS 22 Cdo 3940/2014, 22 Cdo 3859/2017 a 22 Cdo 3552/2021). Účelem řízení není zabránit vzniku jakýchkoliv imisí, nýbrž pouze zajistit, aby žalobci nebyli předmětnými imisemi obtěžováni nad míru přiměřenou místním poměrům nebo rozhodnutím soudu na základě žaloby podle § 1013 odst. 1 o. z. Lze korigovat právě a pouze imise jdoucí nad míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemků (NS 22 Cdo 552/2021). Přitom stanovení míry přiměřené místním poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. je do jisté míry věcí soudcovského uvážení (NS 22 Cdo 636/2014), jedná se tedy o právní posouzení věci, které znalci v žádném případě nepřísluší (NS 22 Cdo 3552/2021). Při zjišťování míry nepřiměřené místním poměrům se hodnotí poměry v daném místě. Soud hodnotí objektivně a skutkově překročení společensky akceptovatelného rušení. Přihlédne přitom ke konkrétním poměrům v dané místě a čase a taktéž k poměrům, které jsou objektivně žádoucí (NS 22 Cdo 3532/2006). Hodnotí se, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry, jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě. V rámci judikatury k § 127 o. z. 1964 se hodnotili taktéž poměry druhové. Nyní lze ke druhovým poměrům přihlédnout k v rámci hodnocení kritéria podstatně omezují užívání pozemku (NS 22 Cdo 3940/2014). Otázky míry nepřiměřené místním poměrům hodnotí soud v době, kdy rozhoduje (22 Cdo 3799/2015). Hodnocení do značné míry závisí na soudcovském uvážení (22 Cdo 223/2005), přičemž soud může výjimečně a v závažných případech přihlédnout k subjektivním hlediskům ve vztahu k osobě toho, kdo se ochrany domáhá (NS ČR CPJ 203/86-Rc3/1998). Při posuzování podstatného omezování obvyklého užívání pozemku soud hodnotil užívání obvyklé v jiných podobných místech nebo zařízeních podle jejich druhu, tedy v jiných zařízeních pečující o předškolní děti. Při posuzování imisí při ohledání místa přihlédne soud též k přírodním podmínkám a k ročnímu období, neboť míra vnímání se může u různých osob různit a může být rozdílně vnímána ve vztahu k ročnímu období (NS 22 Cdo 942/2020). Soudy musejí při rozhodování o imisních žalobách zohlednit druh pozemku, na něž imise dopadají, za účelem zajištění jeho obvyklého užívání, aby tak na základě toho mohli uzavřít, zda je vlastník v tomto obvyklém užívání v důsledku imisí podstatně omezován či nikoli (NS 22 Cdo 3940/2014 a 22 Cdo 3552/2021). Výklad § 1013 je relativně nezávislý na veřejnoprávních předpisech, přispívá k naplnění ústavního požadavku proporcionality ve vztahu ke každé konkrétní posuzované situaci (Pl.US 4/18). Ve světle nové judikatury k § 1013 se dále zohlední případné udělení výjimky orgánem státní moci (NS 22 Cdo 636/2014). V řízení nebylo zjištěno překročení veřejnoprávních limitů úrovně hluku, eventuelně kouře, znalecké posouzení úrovně hluku nakonec žalobcem nebylo žádáno (22 Cdo 701/2019). Osobou oprávněnou je každý vlastník pozemku (soused), který je imisí rušen, přičemž jde o každý pozemek (nikoli jen přímo přiléhající), na který imise působí (NS 26 Cdo 2071/2005). Osobou pasivně legitimovanou může být přímý rušitel, např. vlastník nemovité věci či oprávněný uživatel, který souseda imisemi ruší. Petit žaloby by měl být přitom formulován negatorně, tedy jako povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení (NS ČR CPJ 51/84=Rc45/1986). V petitu je přitom nutné udat způsob zásahu, jeho příčinu, odkud pochází a žádost o upuštění od dalších zásahů. Negatorní žalobou je přitom možné se domáhat vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení výkonu vlastnického práva, nikdy ne uložení jakékoliv aktivní povinnosti něco konat. Volba řešení, jak zabránit obtěžování, je na povinném.
19. Pokud jde o činnost spolku, odkázal soud prvního stupně na § 217 odst. 1 o.z., dle kterého hlavní činnost spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen, podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže. V případě však žalovaná č. 2) coby zřizovatelka spolku i žalovaná č. 1) uvedly, že důvodem založení spolku nebyla jejich výdělečná činnost. Žalovaná č. 1) se v místě působení žalovaného č. 3) obvykle nezdržuje, žalovaná č. 2) má jiné zdroje příjmu. Z ničeho nevyplynulo, že by hlavní činností spolku bylo podnikání nebo jiná výdělečná činnost. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, okresní soud postupoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když dospěl k závěru, obě strany měly úspěch ve věci pouze částečný, a to srovnatelný. Okresní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
20. Proti rozsudku se odvolaly obě strany. Zatímco žalobci proti výroku I. a III. rozsudku, žalovaní pak proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku. Žalobci navrhli rozsudek soudu prvního stupně změnit ve výroku I. tak, že bude žalobě vyhověno a v návaznosti na to přiznána žalobcům náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázali na vady napadeného rozsudku spočívající v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., když za situace, kdy spolkem provozovaná předškolní výchova dětí a příměstské tábory probíhají mimo jakékoliv veřejnoprávní posouzení státní správy a samosprávy, je na místě přiměřenost zásahu do vlastnického práva žalobců učinit předmětem soudcovského uvážení. Lze tak souhlasit se závěry uvedenými v bodě 25. rozsudku o nepřiměřenosti činnosti spolku ve vztahu k místním poměrům, pokud jde o konání letních příměstských táborů a v návaznosti na to tedy v tomto směru navrhli žalobci (v rámci vyjádření k odvolání žalovaných) výrok II. potvrdit. Jinak jsou však žalobci přesvědčeni o závaznosti územního plánu obce [adresa], který vymezuje podmínky užívání daného území jako „kvalitního prostředí pro bydlení, které umožňuje nerušený a bezpečný pobyt a každodenní rekreaci a relaxaci obyvatel“. Je zřejmé, že tímto územním plánem je chráněna tzv. „pohoda bydlení“. Ze stanoviska veřejného ochránce práv taktéž plyne, že užívání stavby je možné pouze k povolenému účelu. Provozování soukromé mateřské školky takové podmínky a požadavky nemůže splňovat. Žalobci mají za to, že prokázali, že v přímém sousedství jejich domu je fakticky provozovaná soukromá mateřská školka specifického charakteru se zaměřením na pobyt a výuku ve venkovním prostoru, a to po celý den, s výjimkou zvláště nepříznivého počasí. Obtěžování hlukem a kouřem nelze uniknout a toto vadí i dalším sousedům. Závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti imisí místním poměrům žalobce podstatně omezuje v obvyklém užívání pozemku a je proto nesprávný.
21. Žalovaní naopak v rámci svého vyjádření k odvolání žalobců navrhli výrok rozsudku pod bodem I., o zamítnutí části žaloby, jako věcně správný potvrdit, vymezili se však proti výroku I., kterým byla žalovaným uložena povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců. Navrhli, aby tento výrok byl změněn tak, že se žaloba zamítne, případně ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. bude rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Zdůraznili především, že občanský zákoník chrání před rušením nad míru přiměřenou poměrům, nikoliv před veškerým rušením. Výrok II. zakazuje žalobcům obtěžování hlukem a kouřem při táborech, avšak neurčuje žádná konkrétní kritéria, například maximální hladinu hluku, počet dětí a četnost ohňů. Žalovaní tedy nemohou vědět, co přesně je jim zakázáno a co je ještě dovoleno. Rozhodnutí je proto neurčité a nevykonatelné. Výrok II. fakticky zakazuje konání táborů ve stávající podobě, tedy čtyřech týdnech v létě od 7:30 do 16:30 hodin, což je zásah nepřiměřený okolnostem, pokud soud sám konstatoval, že [právnická osoba] podnikla kroky k omezení hluku a kouře. Současně neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť žalovaný spolek rozsah po domluvě s žalobci v době před zahájením soudního řízení snížil ze čtyř na tři turnusy. Okresní soud se v rámci odůvodnění rozsudku dopouští i některých rozporů, kdy z jeho závěrů vyplývá, že hlukové imise mají nízkou intenzitu, odpovídají místním poměrům a neruší většinu obyvatel obce, přesto však uložil žalovaným povinnost zdržet se hluku a kouře při pořádání příměstských táborů. Soud prvního stupně současně nezvážil dostatečně rozpor v chování samotných žalobců, kdy tito sami umístili opakovaně své děti do příměstských táborů pořádaných žalovanými, a tedy se aktivně podíleli na činnosti, proti níž se nyní domáhají ochrany. Princip „tomu, kdo souhlasí se naděje křivda“ plně dopadá na tento případ. Sám žalobce, který se podílí na provozu místní hospůdky, uvedl, že činnost spolku ho neomezuje v žádné činnosti, ale prostě mu vadí. Sama žalobkyně se chtěla pracovně zapojit do táborových turnusů a provozu školky. Žalobci nečinili proti žalobcům žádné kroky k eliminaci imisí jako žalovaní, naopak káceli stromy na hranici pozemků mezi nimi. Toto hodnotí žalovaní jako nelogickou diferenciaci mezi obdobím školního roku a prázdnin. Soud prvního stupně dále zcela pominul veřejný zájem na konání příměstských táborů a poměrně nepřesně až vadně také hodnotil některé svědecké výpovědi, což nakonec vedlo i k chybnému vyhodnocení skutkových závěrů.
22. Odvolání je podáno oprávněnými osobami, je přípustné a včasné (§ 201, § 202 a § 204 o.s.ř.). Odvolací soud proto (při jednání odvolacího soudu) přezkoumal napadený rozsudek v intencích ust. § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru o důvodnosti odvolání žalovaných a nedůvodnosti odvolání žalobců.
23. Podle § 1012 o.z. platí, že vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Podle § 1013 odst. 1 o.z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. Podle § 1 odst. 1 o.z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
24. Odvolací soud předně konstatuje, že jakkoliv obě strany namítají jako jeden z odvolacích důvodů nesprávnost skutkových zjištění okresního soudu, ke kterému okresní soud dospěl na základě provedených důkazů [§ 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř.], fakticky z jejich argumentace vyplývá především (v případě žalobců zcela) zpochybnění nikoliv přímo skutkových závěrů, tedy skutečností zjištěných z jednotlivých důkazů, nýbrž aplikace právní normy, ať již přímo textu zákona (především tedy ust. § 1012 a § 1013 o.z.) nebo jeho výkladu (který činí okresní soud především odkazem na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jinak řečeno obě strany se ohrazují proti závěru okresního soudu o přiměřenosti míry emisí (žalobci v případě provozu [právnická osoba]) nebo naopak nepřiměřenosti této míry místním poměrům (žalovaní v případě provozu letních táborů). Odvolací soud přitom ve správnosti a zákonnosti postupu dokazování okresního soudu ani v jeho rozsahu (v daném směru byl ostatně okresní soud veden pokynem odvolacího soudu, kterému beze zbytku vyhověl), neshledává žádné vady, a proto také ze skutkových závěrů okresního soudu vychází. Stejně tak má odvolací soud za to, že i využitá právní úprava citovaná okresním soudem a její interpretace (za pomoci četných citací judikatury Nejvyššího soudu) je přiléhavá. Způsob, kterým byla interpretovaná právní úprava aplikována na poměry skutkového stavu zjištěného v této věci, však podle názoru odvolacího soudu vyžaduje jistou revizi, a to především ve vztahu k otázce „provozu letních táborů“.
25. V odůvodnění zrušujícího usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], č.j. [číslo jednací] kladl odvolací soud značný důraz na problematiku ověření, zda činnosti způsobující žalobci popsané rušení jsou veřejnoprávně regulovány, a zda vzniklé imise případně přesahují limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech, a to vzhledem k § 1 odst. 1 o.s.ř. který sice zdůrazňuje relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, ale také ve vztahu k judikatuře NS (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 428/2016 nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2573/2019), která uvádí, že při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva, mají veřejnoprávní předpisy pomocný význam. S touto problematikou se okresní soud vypořádal řádně (ostatně není mu v tomto směru ze strany odvolatelů ničeho vytýkáno) a dospěl k závěru, že veřejnoprávní úprava činnosti žalovaného č. 3) není dána; vyjádřily se tak alespoň všechny relevantní úřady a instituce. Ze strany žalovaného č. 3) tak nemůže být v rámci jeho činnosti veřejnoprávní regulace obcházena ani porušována. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 5103/2015 ze dne 28. 2. 2017 (publikovaný jako č. 5/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR) bylo tedy nutno hledat hranici přiměřenosti a oprávněnosti imisí v daném sousedském sporu toliko v mezích soukromého práva. Ze strany žalobců v daném směru nebylo ničeho zanedbáno, neboť nebyla vedena řízení, ve kterých by mohly reálně své námitky proti provozu denní [právnická osoba] či příměstských letních táborů ve veřejnoprávních řízeních jako jejich účastníci uplatnit.
26. Z výkladu daného ustálenou judikaturou, např. rozhodnutí NS ČR 22 Cdo 3940/2014, 22 Cdo 3799/2015, 22 Cdo 223/2005 nebo z rozhodnutí NS ČSR Cpj 203/86, tedy Rc 3/1988, stejně jako z komentářové literatury, např. Komentář Beck on-line, občanský zákoník 2. vydání (2. aktualizace), 2023: M. Smolková, plyne, že při posouzení obvyklé míry místních poměrům soud v jednotlivých případech objektivně skutkově hodnotí překročení společensky akceptovatelného rušení. Přihlédne přitom ke konkrétním poměrům v daném místě a čase a taktéž k poměrům, které jsou objektivně žádoucí. Hodnotí se, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry, jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě. Hodnotí se tedy taktéž poměry druhové, a to v rámci hodnocení kritéria „podstatně omezují užívání pozemku“. Otázku míry přiměřené poměrům hodnotí soud v době, kdy rozhoduje, když toto hodnocení do značné míry závisí na soudcovském uvážení, přičemž soud může výjimečně a v závažných případech přihlédnout i k subjektivním hlediskům ve vztahu k osobě toho, kdo se ochrany domáhá. Kritérium stanovení míry nepřiměřené místním poměrům, použité při soudcovském uvážení, musí přitom být vždy objektivně zjistitelné. Pokud tedy jde o podstatné omezení obvyklého užívání pozemku, tedy tzv. druhových poměrů, hodnotí se užívání obvyklé v jiných podobných místech nebo zařízeních podle jejich druhu, případně je-li konkrétní lokalita od obdobných odlišná (srov. NS 22 Cdo 3859/2017). Je proto třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem obvyklé užívání (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci zaměřené na turistiku a rekreaci. Ve vztahu ke klasifikaci pozemku v KN je rozhodující faktické užívání pozemku, pokud není protiprávní (srov. NS 22 Cdo 3940/2014 nebo NS 22 Cdo 1489/2016). Podstatnost je vnímána tak, že narušuje podstatu chráněného užívání z pohledu průměrně vnímavého člověka. Výše uvedené závěry přitom přebírá i aktuální judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 385/2025). Z tohoto rozhodnutí plyne, že poměry ve smyslu § 1013 odst. 1 o.z. jsou jak místní, tak druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavbě či její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Tedy to, že se určité obtěžující jednání narušující výkon vlastnického práva jiných osob stává „normou“, neznamená ještě, že je chráněno jako přípustná imise. V odůvodnění k tomu Nejvyšší soud podrobněji vysvětluje: Při posuzování žaloby na ochranu proti rušení hlukem je třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a to, zda jde o rušení jednorázové, opakované nebo úmyslné (usnesení NS ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1578/2010). Vychází-li rušení hlukem z jednoho místa a je-li mezi jednotlivými rušebními skutky i časová souvislost (tedy nejde-li o opakování hluku až po letech či mnoha měsících), pak je to třeba považovat z hlediska obrany proti imisím za jediný skutek. Podle § 1013 odst. 1 o.z. je tedy třeba hluk hodnotit jako celek a zvážit, nakolik je žalobce rušen celkovým hlukem pocházejícím z nemovitosti žalovaného, např. provoz letního kina „4x za sezónu“ (zjevně v letních měsících) by jistě v závislosti na konkrétních podmínkách bylo možno hodnotit jako z hlediska obtěžování hlukem přijatelný v kontextu s večerním a nočním hlukem vyvolávaným hosty provozovny tamtéž a hlukem způsobeným používáním hudebních nástrojů, zesilovací aparatury při fotbalových zápasech by již mohl vést k závěru o podstatném omezení obvyklého užívání pozemku žalobců. V řízení je třeba také přihlédnout i k míře imisí před podáním žaloby a zvážit, zda v případě, že v průběhu řízení imise poklesly, takže již nejsou relevantní, nehrozí jejich opakování v budoucnu. V rámci řešení negatorní žaloby je vždy nutno přihlédnout i k problematice veřejného zájmu na provozování zdroje imisí (rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2270/2012). To však ještě neznamená, že s odkazem na tento zájem je hájeno i nadměrné povzbuzování pomocí bubnů a hudebních nástrojů či zesilovačů provozovaného na akcích sportu na provozovaném sportovišti, takové zdroje hluku lze tolerovat, neomezují-li podstatně obvyklé užívání sousedního pozemku. Společenský zájem na provozování sportu lze zohlednit především, pokud jde o přirozené jevy spojené s fotbalem. Za takové jevy se přitom považuje hluk způsobený míčem, komunikací hráčů mezi sebou a trenérem, píšťalkou rozhodčího atp. (srov. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2270/2012 ze dne 25. 3. 2015). K dennímu provozu [právnická osoba]:
27. Odvolací soud se se způsobem aplikace využitých právních norem soudem prvního stupně na skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází (viz výše), pokud jde o „provoz [právnická osoba]“ ztotožňuje. Nad rámec argumentů uvedených okresním soudem nutno zmínit právě i výše zmíněný veřejný zájem na provozování předškolního zařízení, jehož obsah okresní soud ostatně zjistil i ze stanov žalovaného č. 3) (mimo jiné vytvoření podnětného harmonického prostoru, soběstačnosti dětí v souladu s přírodou a předškolní vzdělávání), když veřejný zájem na takové činnosti je v obecné rovině notorietní záležitostí. Zjištěné imise spojené s činností žalovaného č. 3) jsou přitom zohlednitelné jako přirozený jev spojený s péčí o předškolní děti (jde o obvyklou komunikaci dětí při hrách, zábavě, popřípadě edukativní činnosti, k čemuž lze řadit i občasné založení „ohýnku“). Jde o takový hluk či jiné imise, které lze tolerovat a které obecně neomezují podstatně obvyklé užívání sousedního pozemku. Nejde tedy o činnost, která by spočívala v nadměrném rušení (ekvivalentu onoho „povzbuzování za pomoci bubnů a hudebních nástrojů při fotbalovém zápase“, viz odst. 26.). Činnost [právnická osoba] není spojena s nepřiměřenou hlukovou produkcí, která by mohla nastat u zařízení zaměřeného například na vzdělávání dětí v hudbě atp. Poměry místní a druhové přitom okresní soud popsal velmi podrobně a vysvětlil, že v poměrech dané obce existují jiné zdroje hluku, trvalé a závažnější (místní dílny, klubovna, restaurace, provoz relativně frekventované silnice atp.). Vzít v úvahu je nutné i rozsah činnosti [právnická osoba], která se realizuje v pracovní době, tedy mimo čas obvykle určený k relaxaci a rekreaci, což je základní důvod argumentace žalobců o tom, v čem dochází k nepřiměřenému omezování využití jejich pozemků, a to 4x týdně (od pondělí do čtvrtka od 7:30 do 16:30 hodin), přičemž nedochází, jak bylo zjištěno, k provozu [právnická osoba] pouze ve vnějších (zahradních) prostorách, ale zčásti dne také uvnitř rodinného domu. Nelze přitom přehlédnout (právě z hlediska tvrzené nemožnosti využít pozemek k rekreaci a relaxaci), že existuje určitá korelace mezi způsobem užití zahrady žalovaných č. 1) a 2) k těmto účelům v průběhu roku a podmínkami, které pro takové využití vytváří počasí a astronomická délka dne. Jinak řečeno v letních měsících, pokud je provoz školky ukončen v 16:30, je k dispozici dostatečný časový prostor do západu slunce (v červnu např. až po 21:00 hodině), kdy je pozemek tímto způsobem (bez jakéhokoliv rušení ze strany žalovaných) možno využít. Pokud v průběhu školního roku s ohledem na délku dne je tato možnost snížena, pak ovšem není obvykle možné ani dlouhodobější využití pozemků (např. vzhledem k zimnímu počasí) ani provozem [právnická osoba] (z dokazování vyplývá, že v zimním období se děti více zdržují uvnitř rodinného domu), ani samotných žalovaných. Odvolací soud v zásadě souhlasí s žalovanými i závěry okresního soudu, že míra, ve které žádá žalující strana omezení žalovaných ve způsobu využití jejich pozemku, odpovídá faktickému zákazu jimi realizované činnosti, což ovšem nemůže být přiměřené místním ani druhovým poměrům. Předmětná činnost nezpůsobuje zásadní hluk, a to i vzhledem k počtu dětí, které obvykle jsou při provozu [právnická osoba] přítomni (max. 24, obvykle však méně), již zmíněnému veřejnému zájmu na takové činnosti, jiným druhům rušení, které, jak zjistil soud prvního stupně, a to včetně vlastního místního šetření, mají i významnější roli působení (např. hluk z přilehlé silnice) a v neposlední řadě je nutno vzít v úvahu i činnost samotných žalobců, která taktéž není bezhlučná. Není proto možné, aby se po žalovaných domáhali stavu, kdy tito nebudou způsobovat žádné hlukové či jiné imise, zatímco oni budou běžným způsobem, odpovídající místním poměrům, užívat své pozemky, například k relativně hlučné pracovní činnosti související s údržbou zahrady atp. Stejně tak okresní soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, že předmětná [právnická osoba] nevybočuje působenými imisemi z okruhu zařízení tohoto typu, a že zařízení tohoto typu se běžně objevují v obytné zástavbě. Je sice pravdou, že z definice je předmětná [právnická osoba] více zaměřená na pobyt venku, což souvisí logicky i s omezeným využitím zázemí v rodinném domě, nikoliv v budově typizované pro zařízení předškolního vzdělávání, na straně druhé nelze pominout, že počet dětí (max. 24), které jsou účastny předškolního vzdělávání, je významně nižší než počet dětí, které jsou účastny na vzdělávání v běžných zařízeních v obcích a ve městech, ve kterých je nepochybné, že se však také vyskytují v obytných zónách (vyšší desítky). Odvolací soud nesouhlasí se závěrem žalobců ve vztahu k územnímu plánu, který by měl vylučovat aktivity způsobující jakýkoliv zvuk, když se dovolávají citace územního plánu „umožňuje nerušený a bezpečný pobyt a každodenní relaxaci a rekreaci obyvatel“. Jak výše uvedeno, sami žalobci využívají zahradu způsobem, která není bezhlučná a sama tato definice neodpovídá hlukuprostému prostředí (očekávatelnému například u nervové léčebny či v lesním prostředí, nikoliv v běžné, byť menší, obci). V daném směru je možno odkázat opět na závěry rozhodnutí NS, sp. zn. 22 Cdo 2270/2012 citovaného ve 26. odstavci tohoto odůvodnění a na bližší argumentaci okresního soudu, kterou považuje odvolací soud za přiléhavou. K provozu letních táborů:
28. Odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. za do určité míry rozporné se skutkovými závěry, které okresní soud učinil, a které se ve vztahu k provozu [právnická osoba] a letních táborů v zásadě neliší. Základ odůvodnění odlišného rozhodnutí okresního soudu spočíval ve zdůraznění skutečnosti, že letní tábory se realizují v červenci a srpnu běžného roku, kdy „lidé čerpají svou dovolenou na odpočinek a relaxaci, když v bezprostřední blízkosti jejich rodinných domů probíhá činnost příměstských letních táborů“. Okresní soud zde vyšel z určitého východiska daného výše zmíněným zrušujícím usnesením odvolacího soudu, které však mělo být kritériem, jímž se (mimo jiné) okresní soud bude v hodnocení této činnosti zabývat, nikoliv ovšem tak, že jej učiní v podstatě jediným základem pro to, aby stejná obdobná zjištění o míře hlučnosti příměstských táborů a [právnická osoba] měla odlišné řešení sporu účastníků. Odvolací soud především konstatuje, že v tomto obecném popisu okresní soud nezvážil veřejný zájem na dané činnosti, který je obdobný jako výše popsaný při provozu [právnická osoba] a nepřihlédl ke konkrétním parametrům letních příměstských táborů, tedy poměrně omezenému množství účastníků z řad dětí (opět při srovnání s klasickými tábory), tedy v řádu nízkých desítek dětí (max. 30) a jejich denní charakter. Nutno zdůraznit, že jsou tyto provozovány pouze v časovém úseku pracovních dnů od 8:00 do 16:30, zatímco při běžném rytmu letních dětských táborů dochází k zásadním aktivitám ve večerních hodinách, spojených klasicky s rozděláváním ohňů, přípravou večeře, večerní zábavou a specifickými aktivitami dětí (stezky odvahy atp.). To jsou přitom aktivity nepochybně způsobující hlukový diskomfort, zejména v klidné podvečerní a večerní době, jemuž ovšem žalobci ani další sousedé v souvislosti s letními příměstskými tábory žalovaných vystaveni v daném případě nejsou. Lze sice souhlasit s argumentací okresního soudu, že letní měsíce jsou spojeny s aktivnějším relaxačním a rekreačním využitím zahradních prostor, a že s nimi tedy můžou aktivity spojené s hrami a zábavou dětí kolidovat spíše než v průběhu školního roku, kdy většina dospělých je zaměstnána nebo vázána jinými aktivitami, alespoň zčásti mimo bydliště. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že časový prostor pro relaxaci a zábavu právě například s ohledem na délku dne je v létě širší. Přesto však odvolací soud souhlasí se závěry okresního soudu, že provoz letních táborů je nutno posuzovat přísněji. V daném případě však okresní soud, jakkoliv to bylo součástí jeho skutkových zjištění, nepřihlédl k faktu, že z devíti kalendářních týdnů, které tvoří dva letní měsíce, tedy červenec a srpen, jsou reálně tyto aktivity provozovány pouze ve třetině tohoto období, a to ještě pouze v pracovním týdnu, nikoliv o víkendech a v jeho rámci potom v denní době od 8:00 do 16:30 hodin. Současně z dokazování nevyplývá, že by způsob realizace těchto letních táborů byl zásadně odlišný od provozu [právnická osoba] (vyjma o něco vyššího počtu dětí 24/30), a že by tedy byl spojen s výrazně vyššími imisemi hluku, případně kouře. Pokud tedy jak okresní, tak i odvolací soud výše, uzavírají, že denní provoz [právnická osoba] v uvedené denní době je přiměřený od pondělí do čtvrtka od 1. 9. do 30. 6. po celý rok v počtu maximálně 24 dětí, pak provoz letních táborů ve vymezeném období tří letních týdnů (v pracovních dnech) v soudem prvního stupně popsaném rozsahu max. s 30 dětmi nutno považovat vzhledem k místním poměrům taktéž ještě pod hranicí nepřiměřenosti; vyšší četnost by již ale mohla být považována za obtěžující a nepřiměřenou poměrům. Okresní soud přitom, přestože jeho zjištění obsahují skutkový závěr toliko o třech týdnech lesního provozu táborů, se nevypořádal s tím, že žalobci uplatněný návrh brojí proti čtyřem týdenním cyklům, tedy rozsahu aktivity, který reálně ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídal rušebnému činu (neodpovídal mu ani v okamžiku zahájení daného řízení - viz dopis ze dne 18. 3. 2021, návrh dohody z 1. července 2021, v obou případech autorem právní zástupce žalovaných [Jméno advokáta G]). Sami žalobci tvrdili, že poslední 3 roky je četnost turnusů 3x za léto. Pokud přitom došlo k úpravě cyklu ze čtyř na třítýdenní, nepovažuje to odvolací soud za toliko pokles účelový (jen pro dobu vedení řízení) s tím, že by hrozilo, že v budoucnu dojde k opakování zvýšení intenzity rušení. Vyplynulo to jednoznačně i z vyjádření žalované č 2), a to mimo jiné proto, že žalovaní snížili počet turnusů prázdninových příměstských táborů k výzvě žalující strany ještě před zahájením řízení. Žalovaná strana navíc přislíbila vyhovět apelu odvolacího soudu, aby nejpozději do konce dubna každého roku sdělila žalobcům termíny táborových turnusů, tak aby tito mohli svou dovolenou naplánovat s cílem vyhnout se kontaktu s účastníky táborů. V rámci smírné dohody navrhli nadto žalovaní vybudování dřevěného plotu mezi pozemky účastníků. Tento návrh žalobci odmítli a požadovali výstavbu protihlukového betonového plotu s výrazně vyššími náklady, což ovšem žalovaní odmítli i s ohledem na zásah tohoto řešení do kořenového systému stromů rostoucích na hranici řešených pozemků 29. Protože tedy odvolací soud shledal imise spočívající v běžném hluku a občasném rozdělání malého ohně působené pořádáním třítýdenních cyklů v pracovních dnech v denní době od 8:00 do 16:30 hodin příměstského tábora pro maximálně 30 dětí jako ještě přiměřené místním a druhovým poměrům, postupoval podle § 220 o.s.ř. a změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalobu zamítl, neboť takový rušebný čin žalovaných [realizovaný žalovaným č. 3), když odpovědnost žalovaných jako vlastníků pozemku, tedy tzv. nepřímých rušitelů, vyplývá například z rozsudku NS sp. zn. 22 Cdo 374/2015] není nepřiměřený místním poměrům.
30. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o.s.ř. za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. v situaci, kdy po částečné změně rozsudku soudu prvního stupně nemohl závěr okresního o poměrně obdobném úspěchu účastníků ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. obstát. Žalovaní se totiž stali úplně úspěšnými. Žalovaní vyúčtovali náhradu nákladů řízení následovně. Pokud jde o souhrn jednotlivých fází řízení do druhého rozhodnutí soudu prvního stupně, pak žalovaní navrhují, aby odvolací soud přiznal jednotlivým žalovaným náhradu druhého odvolacího řízení tak, že [Jméno advokáta F] přizná částku ve výši 20.086,-Kč, [jméno FO] ve výši 14.326,-Kč, spolu [právnická osoba] částku ve výši 10.745,-Kč, a to vždy k rukám právního zástupce [Jméno advokáta G]. Pokud jde o kalkulaci nákladů řízení [jméno FO], je jako dalšímu účastníkovi vypočtena jako odměna účastníka [Jméno advokáta F] ponížena o 20% s tím, že není uplatňováno ničeho z paušálu, cestovného, náhrady za promeškaný čas. Odměna za právní zastoupení žalovaného spolku [právnická osoba] je odměna kalkulovaná tak, že je ponížena o 40% s tím, že také není uplatňováno ničeho z paušálu, cestovného, náhrady za promeškaný čas. Byť předmětem sporu byly ve finále fakticky dva nároky (činnost [právnická osoba] a činnost příměstských táborů), je vycházeno z jedné tarifní hodnoty. Pokud jde o odvolací řízení, pak žalovaní navrhují, aby soud přiznal jednotlivým žalovaným náhradu řízení tak, že [Jméno advokáta F] částku ve výši 120.021,-Kč, [jméno FO] ve výši 79.521,-Kč, spolu [právnická osoba] částku ve výši 81.481,-Kč, a to vždy k rukám právních zástupců: [Jméno advokáta G] ve výši 218.346, Kč a [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 62.678,-Kč. Pokud jde o kalkulaci nákladů řízení [jméno FO], je jako dalšímu účastníkovi vypočtena jako odměna účastníka [Jméno advokáta F] ponížena o 20 % s tím, že není uplatňováno ničeho z paušálu, cestovného, náhrady za promeškaný čas. Po převzetí právního zastoupení žalovaného [právnická osoba] ze strany advokáta [Jméno advokáta G] je odměna kalkulovaná za spolek ponížena o 40% s tím, že také není uplatňováno ničeho z paušálu, cestovného, náhrady za promeškaný čas.
31. V rámci transparentnosti rozhodování o náhradě nákladů řízení odeslal odvolací soud vyúčtování [Jméno advokáta G], právního zástupce žalovaných právnímu zástupci žalobců [Jméno advokáta C] k případnému vyjádření a oběma právním zástupcům současně krátce popsal výhrady proti způsobu účtování těchto nákladů, zejména v tom směru, že písemné vyjádření ze dne 4. 10. 2022 není obsahem spisu ([tituly před jménem] [jméno FO] toto uznal), dále pak že tarifní hodnota má vycházet z ust. § 9 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv z účtovaného § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, neboť nejde o žalobu na projev vůle, nýbrž o obecnou žalobu na plnění, jejíž předmět není penězi ocenitelný (s tím vyjádřil [Jméno advokáta G] nesouhlas). Dále pak [Jméno advokáta G] souhlasil s vyúčtováním nákladů řízení rovnoměrně za všechny zastoupené a s pokrácením nákladů, které vykonával [Jméno advokáta G] jako substitut právního zástupce žalovaného č. 3) [tituly před jménem] [jméno FO], přiměřeně dle § 12 advokátního tarifu. Právní zástupce žalobců se nevyjádřil.
32. Jak již výše naznačeno, odvolací soud má za to, že ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) či b) advokátního tarifu nelze úkony v řízení o negatorní žalobě podřadit, nýbrž je nutno vycházet z ust. § 9 odst. 1 advokátního tarifu (penězi neocenitelné plnění). Tarifní hodnotou pak je částka podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 ve výši 10 000 Kč, po 1. 1. 2005 pak ve výši 30 000 Kč. Současně nutno konstatovat, že pokud jde o úkony realizované do 5. 1. 2024, kdy došlo ke změně žaloby, kterou se žalobci nadále proti žalovaným domáhali vedle sebe dvou uplatněných nároků (samostatně ve vztahu ke „[právnická osoba]“ a ve vztahu k „letním táborům“), účtovány jsou z tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť předmětem řízení byl jeden nárok, poté již v předmětném řízení byly dva nároky a šlo tedy o hodnotu 20 000 Kč, neboť podle § 12 advokátního tarifu se tarifní hodnoty sčítají. Po změně tarifní hodnoty změnou advokátního tarifu od 1. 1. 2025 pak z hodnoty 60 000 Kč, jinak řečeno hodnota jednoho úkonu právní služby postupem podle § 7 advokátního tarifu činila 1 500 Kč, po změně žaloby 1 900 Kč a po navýšení advokátního tarifu od 1. 1. 2025 3 500 Kč. Dále pak docházelo k navýšení hodnoty podle počtu zastupovaných (u úkonů účtovaných do 3. 12. 2024 zastupoval [Jméno advokáta G] dva žalované, od 10. 1. 2025 pak tři). Do konce roku 2024 pak za každého z žalovaných byla tarifní hodnota snižována o 20 %, od 1. 1. 2025 pak u druhého o 20 %, u třetího o 40 %, zatímco u prvního ke snížení nedocházelo, jak novelizovaný ust. § 12 odst. 2 advokátního tarifu uvádí. Pokud jde o náklady žalovaného č. 3) realizované [tituly před jménem] [jméno FO], soud tyto rozdělil na 6 úkonů, které realizoval tento advokát sám (tj. převzetí zastoupení, vyjádření 1. 11. 2021, 6. 10. 2022, 19. 6. 2023, 11. 12. 2023 a 19. 12. 2023) a u nichž je přiznána plná hodnota úkonu právní služby včetně režijního paušálu podle § 13 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. U ostatních úkonů, tedy u účasti u jednání u soudu [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] byla přiznána pouze hodnota úkonu právní služby, a to snížená o 20 %, neboť odvolací soud uvažoval tak, že substitut sám zastupoval v témže řízení se stejnou účastí další dva žalované a je tedy na místě použití § 12 advokátního tarifu obdobně. Za tyto úkony současně nebyla přiznána samostatná náhrada podle § 13 advokátního tarifu, což je opět obdobná aplikace ust. § 12 a § 13 při společných úkonech. Celkově tedy za náklady [tituly před jménem] [jméno FO] náleží 29 040 Kč, tj. 11 úkonů po 1 500 Kč snížených o 20 %, 6 úkonů za 1 500 Kč a 6 x 300 Kč režijní paušál a navýšení o DPH 21 %. Tato odměna byla učiněna součástí celkové odměny vyplacené k rukám [Jméno advokáta G], neboť je nutno platební místo podle § 149 o.s.ř. určit dle zastoupení ke dni rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení. V případě [Jméno advokáta G] pak šlo o 19 úkonů po 1 500 Kč a 19 x režijní paušál podle § 13 AT, tj. 45 600 Kč, respektive 5 700 Kč (za převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 22. 10. 2021, 6. 1. 2022, 24. 8. 2022, 18. 5. 2023, 3. 10. 2023, 22. 11. 2023, 20. 12. 2023, dále pak účast u jednání okresního soudu [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], dále závěrečné vyjádření 18. 6. 2023 a porada s klientem 23. 5. 2022). Po změně žaloby pak šlo o 3 úkony, tj. 3 x jednání u okresního soudu ([datum], [datum] a [datum]), tedy 1 900 Kč pro tři osoby, u každé sníženo o 20 %, tj. 9 120 Kč za 3 úkony, dále pak 3 x režijní paušál po 300 Kč, tedy 900 Kč. Po 10. 1. 2025 šlo o 6 úkonů před okresním soudem, tj. jednání [datum],[Anonymizováno][datum], [datum], porada s klientem dne 25. 2. 2025, písemné vyjádření, 27. 2. 2025 a 15. 5. 2025. Počítáno po 3 500 Kč první úkon za prvého účastníka nesníženo, za druhého o 20 %, za třetího o 40 %. Celkově tedy 50 400 Kč a 6 x režijní paušál po 450 Kč, tedy 2 700 Kč. Dále pak 3 úkony za odvolací řízení, tedy účast u jednání odvolacího soudu [datum] a dne [datum] a odvolání po 3500 Kč, protože zastoupené u prvního nesníženo, u druhého o 20 %, u třetího o 40 %. Celkově tedy 25 200 Kč. Dále navýšení těchto nákladů o DPH 21 %, jehož plátcovství bylo doloženo a současně doložené cestovné osobní automobilem z [adresa] k soudu v Českém Krumlově 5 011 Kč včetně DPH a dále 3 630 Kč včetně DPH jako náhrada za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu, celkem tedy 206 621,20 Kč [včetně, jak již avizováno, 24 000 Kč připadajících na zastoupení žalovaného č. 3) [tituly před jménem] [jméno FO]]. Celkem tedy činí náhrada 206 621,20 Kč, která byla uložena žalobcům společně a nerozdílně žalovaným k rukám [Jméno advokáta G], coby právního zástupce, a to s ohledem k výši nákladů v prodloužené lhůtě 30 dnů. Všechny vyúčtované úkony považoval odvolací soud za účelně vynaložené k hájení zájmů žalovaných vzhledem ke konkrétním procesním situacím, vzhledem k tomu, že jejich účtování nebylo žalobci zpochybněno a faktu, že některé úkony, jejichž realizace vyplývá ze spisu (zejména vyjádření právních zástupců) naopak účtovány nebyly.