8 CO 169/2022 - 134

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupené advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 221.254 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022, č. j. 19 C 192/2020-110, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 23.037,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 221.254 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 115.192 Kč.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb [číslo] na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích smlouvy hradí, přičemž dne [datum] byl uzavřen úhradový dodatek [číslo] k dané smlouvě, v němž byla stanovena hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení pro rok [rok], když výše úhrad a regulačních omezení byla stanovena s odkazem na úhradovou vyhlášku č. 348/2016 Sb. Na základě této smlouvy byla ze strany žalované vyplacena žalobkyni částka 5.021.261 Kč, z toho na akutní hospitalizační péči částka ve výši 2.767.574 Kč. Po právní stránce okresní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu dospěl k závěru, že podepsáním úhradového dodatku mezi spornými stranami došlo k dohodě o výši úhrady pro rok [rok]. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by žalovaná neuhradila zdravotní služby v souladu s uzavřeným úhradovým dodatkem, a toto nebylo ani ze strany žalobkyně tvrzeno. Proto žalobou uplatněný nárok nebyl prokázán.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vytýkala soudu nesprávné právní posouzení věci, když rozsudek byl založen na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, kdy podstatou uvedeného rozhodnutí je vyloučení plateb za ošetřovatelskou péči nad rámec výslovného textu smlouvy. Uvedená judikatura se však vztahuje výlučně na případy uvedené v § 17a zákona č. 48/97 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen ZVZP), tj. na případy, kdy dochází k zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízení sociálních služeb poskytujících pohybové a sociální služby, a nikoliv na případy, kdy dochází k zajištění věcného plnění při poskytování hrazených zdravotních služeb ve smyslu § 17 ZVZP, což odpovídá souzenému případu. Jak vyplývá z opakovaných vyjádření a podání žalobkyně, dohodovací řízení skončilo nedohodou, a tedy nebyla ujednána dohoda o ceně. Nesprávnost rozsudku tedy spočívá v tom, že soud I. stupně aplikoval na souzenou věc právní normu, která se na souzenou věc nevztahuje, a naopak neaplikoval právní normu včetně příslušných ústavních pravidel, které se na danou věc vztahují. Pojistný plán zdravotní pojišťovny počítá v převažující míře s výdaji dle úhradové vyhlášky, a nikoliv s individuálně sjednanou složkou úhrady, je tedy možnost individuálně sjednané složky úhrady hypotetická, ale nereálná, neboť odchylka u zdravotně pojistného plánu navíc způsobuje neplatnost příslušného úhradového dodatku pro porušení posledního souvětí ust. § 17 odst. 5 ZVZP. Individuálně sjednaná složka úhrady mající za cíl narovnat nesoulad mezi úhradami a nutně vynaloženými náklady na zdravotní péči na straně poskytovatele zdravotní péče je tak v kontextu obsahu a struktury citované právní regulace tenký led pro obě smluvní strany, neboť by takové právní jednání mohlo být kvalifikované jako neplatné pro rozpor s § 17 odst. 5 ZVZP, a to se všemi negativními důsledky takové neplatnosti. Žalobkyně sice nemusela podepsat úhradový dodatek, avšak tento úhradový dodatek není sjednáním individuální výše úhrady, jak interpretuje soud I. stupně. Úhradový dodatek je volbou z možných způsobů úhrady s tím, že blíže specifikuje v rozsahu a mantinelech autoritativně stanovené podobě a znění úhradového dodatku, jak bude tento způsob úhrady prováděn. Pokud by k podpisu úhradového dodatku nedošlo, byla by situace žalobkyně co do výše úhrady hrazených zdravotních služeb poskytnutých pojištěncům žalované v zásadě shodná, jako v případě jeho podpisu. Smluvní strany podpisem úhradového dodatku došli ke konsensu o aplikaci právní regulace úhrad za poskytnutou zdravotní péči, a to včetně veškerých důsledků s tím spojených. Soud I. stupně tak zcela opomenul tu skutečnost, že volba stran podřídit úpravu úhrad za zdravotní služby zákonné regulaci vede k tomu, že má být aplikován celý právní řád v širším kontextu. V celkovém kontextu regulace úhrad mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem tedy není rozdíl mezi případem, kdy se smluvní strany nedohodnou na uzavření úhradového dodatku za současné subsidiární aplikace úhradové vyhlášky a případem, kdy se strany dohodnou na úhradovém dodatku, který při stanovení výše úhrad odkazuje na úhradovou vyhlášku. Nelze tudíž ani přisvědčit názoru soudu I. stupně, že se žalobkyně a žalovaná na úhradě za zdravotní služby dohodly jinak, než jak stanoví vyhláška ve smyslu posledního souvětí § 17 odst. 5 ZVZP s cílem odchýlit se od úhradové vyhlášky. Neuzavření rámcové smlouvy o úhradě hrazených služeb ve znění příslušného úhradového dodatku navíc staví poskytovatele zdravotních služeb do nejisté situace ohledně úhrad za zdravotní služby poskytnuté v režimu úhradové vyhlášky. Z ust. § 17a ZVZP nevyplývá, že by smlouvy uzavřené v režimu uvedeného ustanovení měly podléhat regulaci. Toto ustanovení umožňuje pouze uzavřít zvláštní typ smlouvy, jejíž podoba není regulovaná, která nepodléhá dohodovacímu řízení a na níž s ohledem na podobnou oblast lze aplikovat úhradovou vyhlášku výhradně analogicky právě pro podobnost oblasti, nikoliv z nutnosti tímto způsobem postupovat. K tomu viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, které v rozsudku cituje soud I. stupně, avšak jej podstatným způsobem dezinterpretuje. Soud I. stupně dále dezinterpretuje význam rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 43 Cdo 3546/2020, když tvrdí, že ze závěru Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že není rozdíl v tom, zda dohoda o způsobu úhrady poskytnutých zdravotních služeb vzejde z dohodovacího řízení nebo z individuálního kontraktačního procesu. Soud se zde dopouští nadměrné eklektiky vzájemné provázanosti ust. § 17 a § 17a ZVZP. Se soudem I. stupně lze souhlasit, když je uzavírána smlouva dle § 17a ZVZP, tedy tzv. zvláštní smlouva. Její ustanovení nejsou odvislá od stanovení ceny autoritativně. Oproti tomu uzavření tzv. rámcové smlouvy dle ust. § 17 ZVZP je podřízeno právě výsledkům dohodovacího řízení. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí vyslovil názor, že právě u zvláštních smluv je individuálně sjednaná cena postavena na roveň ceně sjednané v dohodovacím řízení, jež v tomto případě skončila nedohodou. Je nezbytné zdůraznit, že dohoda o podřízení se zákonné regulaci v podobě úhradového dodatku k rámcové smlouvě, nikoliv stanovení individuální ceny v rámci uzavřené smluvní dokumentace, není, a ze své podstaty, jak je vylíčeno výše, ani nemůže být dohodou o ceně. Tou může být v tomto případě výhradně dohoda v průběhu dohodovacího řízení, případně skutečně sjednaný individuální rozsah úhrady nad rámec regulace určené úhradovou vyhláškou. V rámci dohodovacího řízení však k dohodě nedošlo a nedošlo ani k individuálnímu sjednání výše úhrady. V tom směru je tak pochybení soudu I. stupně o to větší, že nezkoumal předložené důkazy ve vztahu ke ztrátě a zisku žalobkyně. Žalovaná argumentuje tím, že uzavřením úhradového dodatku dochází k vyloučení dalších zákonných opatření proti přenášení nákladů na poskytované hrazené zdravotní služby na poskytovatele. Žalobkyně však v takovém postoji shledává, že by smlouva způsobující takové dopady byla absolutně neplatná, a tedy by měly soudy z úřední povinnosti přezkoumávat, zda je taková smlouva platná a účinná. Žalobkyně má však za to, že by takový výklad neměl být prováděn a smlouva by měla být vykládána tak, aby mohla být její platnost zachována ve smyslu nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013. Žalobkyně do tohoto smluvního vztahu jako kontrahent vstoupila právě s aplikací vnějších okolností, které jsou i výslovně v textu smlouvy uvedeny jako jedna z aplikovaných podmínek smluvního vztahu. Ve vztahu k úhradovému dodatku je také nutno říct, že v žádném ohledu nestanovuje individuálně stanovenou výši úhrady a je výhradně předpisem vyhlášky, příp. výhradně její aplikací nebo na její aplikace odkazuje. Žádným způsobem nevylučuje ustanovení smlouvy zmíněné výše, ani nederoguje aplikaci zákonných, podzákonných nebo judikaturou dovozených pravidel financování zdravotní péče. Výklad, že uzavřením smlouvy a s ní spojeného úhradového dodatku vylučuje aplikaci těchto pravidel, když zde není individuálně sjednána cena za poskytované zdravotní služby pojištěncům žalované, je nejen dle názoru žalobkyně chybný, ale také jistě v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy je samotná smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb, a to z důvodu hrubého nepoměru mezi poskytnutou službou a plněním za tuto službu, a to bez ohledu na to, že by se jednání v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k uzavření smlouvy dopustily obě strany nebo kterákoliv z nich. Soudem I. stupně zaujatý právní názor přiklánějící se k právnímu názoru žalované je mj. také v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách. Současná regulovaná metodika plateb tzv. paušálem naproti tomu podléhá následnému vyúčtování a plní funkci zálohových plateb, tedy ji nelze považovat za paušální úhradu vybočující z limitace zákona o cenách. Jinými slovy na aktuální způsob a rozsah úhrad za zdravotní služby je nezbytné aplikovat limitace určené zákonem o cenách. Soud však tyto okolnosti zcela opomenul, přestože si takových okolností musel být vědom. Paušální úhrada, jak byla posuzována v judikatuře Nejvyššího soudu, byla vztažena ke zprůměrované výši nákladů za poskytované zdravotní služby, což v daném způsobu úhrady, jak je nastavená dnes, není skutečností. Z uvedeného vyplývá, že aplikace regulace ceny dle úhradové vyhlášky je aplikace úhrad dle zákona o cenách a není tak možné z jeho rámce vybočit, když tento rámec jako podzákonný právní předpis má úhradová vyhláška toliko provádět v jeho intencích a mezích. V zásadě lze limitace vnímat ve spojení s úhradovou vyhláškou a zdravotně pojistnými plány sestavovanými pojišťovnami jako jednoznačné vytýčení prostoru a z něj plynoucích výhod pro jednu stranu kontraktu - pojišťovny, v tomto případě žalovanou. Tím je dána horní i spodní limitace, kdy druhá strana kontraktu nemá reálnou možnost z této limitace vybočit. Právě tím, že není pro poskytovatele zdravotních služeb možné z této limitace vybočit, rozhodují v plné míře o kontraktaci a jejím obsahu právě pojišťovny. Absolutní minimum je zde pro uzavírání rámcových smluv úhradová vyhláška a maxima jsou stanovena zdravotně pojistným plánem té které konkrétní pojišťovny. Jak je prokazováno v tomto konkrétním případě, je pojištěncům žalované poskytována zdravotní péče, jakožto služba, za úplatu, která nedostačuje na pokrytí nákladů žalobkyně. Ačkoliv má žalovaná řadu nástrojů, jak případné nedostatečné financování zdravotních služeb řešit, volí strategii pro klienta nejdrastičtější, kdy se lze domnívat, že dokonce hraničí s porušením právních předpisů. Žalovaná tento postup obhajuje tím, že se řídí úhradovou vyhláškou, k jejichž aplikaci se zavázaly smluvní strany rámcovou smlouvou ve znění příslušného úhradového dodatku. Žalobkyně tvrdí, že k dohodě a podřízení se úhradové vyhlášce došlo, ovšem za těch okolností, že v případě, v němž nepostačuje úhrada ze strany zdravotní pojišťovny k úhradě nákladů v ceně obvyklé, dojde k dorovnání takových nákladů za poskytnutou zdravotní službu pojištěncům té které pojišťovny. Jiný výklad by znamenal, že je uzavřená rámcová smlouva ve znění úhradového dodatku mezi žalobkyní a žalovanou neplatná v rozsahu cenových ujednání, když tato ve svém důsledku přímo porušuje ust. § 2 odst. 3 zákona o cenách. Žalovaná totiž, jakožto strana kontraktu ve výhodnějším postavení, má nepřiměřený prospěch ve smyslu § 2 odst. 5 písm. d) zákona o cenách. Žalobkyně touto žalobou nenapadá vyúčtování, ale domáhá se úhrady nákladů za poskytnutou zdravotní péči. Vyúčtování provedené žalovanou je pouhou aplikací regulačních mechanismů a autoritativně stanovených cen, nikoliv vyhodnocení nákladovosti zdravotní péče a stanovení úhrady zohledňující tento aspekt celého kontraktu mezi stranami sporu. Vyúčtování neklade za cíl úhradu nákladů žalobkyně, ale pouze vyčíslení úhrady za poskytované zdravotní služby pojištěncům žalované v souladu s úhradovými autoritativně nastavenými mechanismy. Soud I. stupně zcela opomenul žalobkyní tvrzené nedostatečné financování nákladů za poskytnuté zdravotní služby pojištěnců žalované. Žalobkyně tvrdila hospodářskou ztrátu a poukazovala na nesoulad mezi vykázaným hospodářským výsledkem a skutečnou ztrátou za poskytované zdravotní služby při absenci dalších zdrojů financování pojištěncům žalované a soud I. stupně se s těmito tvrzeními nijak nevypořádal. Žalobkyně je tak přesvědčena, že žalovaný nárok je zcela v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ze kterého se podává, že cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti. Dále žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu IV. ÚS 2545/16, nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 19/13. Dále žalobkyně uvedla, že v této souvislosti Ústavní soud rovněž formuloval i předpoklad pro úspěšné uplatnění nároku na uhrazení ceny zdravotní péče, a to tak, že nárok na uhrazení ceny zdravotní péče příspěvkovým organizacím na základě argumentu porušení článku 26 odst. 1 Listiny předpokládá, že v řízení před obecným soudem musí být tvrzeno a prokázáno, že výše úhrad ze strany zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči. Žalobkyně poskytla v r. [rok] pojištěncům žalované hrazené zdravotní služby. Úhrada za tyto služby, kterou žalobkyně obdržela od žalované, nedostačovala ani k pokrytí nákladů nezbytně vynaložených žalobkyní na tyto služby. Žalobkyně se domáhá doplacení rozdílu mezi úhradou ze strany žalované a nezbytnými náklady na poskytování zdravotní péče a poskytnuté pojištěncům žalované v r. 2017. Žalobkyně v rámci řízení před soudem I. stupně tvrdila i prokazovala, že nezbytné náklady na poskytnutou zdravotní péči byly pořízeny za cenu obvyklou. Má za to, že unesla břemeno tvrzení a důkazní, přičemž soud I. stupně v důsledku svého nesprávného právního názoru a od toho odvislého nesprávného právního posouzení věci nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem, navrženým důkazům a neprovedl žalobkyní navržené důkazy a nakonec i neoprávněně odepřel žalobkyni právo na uplatnění dalších případných návrhů důkazů. Nastává dle žalobkyně protiústavní efekt státní cenové regulace, který se nedotýká jen práva na podnikání, ale též práva na bezplatnou zdravotní péči. Zároveň v kontextu celého systému poskytování bezplatné zdravotní péče není žádoucí a ani spravedlivé, aby poskytovatel, který se nedohodl odchylně od cenové regulace, byl zbaven legitimních očekávání úhrady za řádně poskytnutou zdravotní péči ve výši alespoň nutně vynaložených nákladů na tuto péči v ceně obvyklé.

4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že má za to, že rozsudek NS ČR 32 Cdo 3546/2020 lze plně aplikovat na projednávaný případ, neboť argumenty jsou natolik obecné, že není pochyb, že jsou beze zbytku použitelné v obou režimech, jak na smlouvy uzavřené podle § 17a, tak na smlouvy uzavřené podle § 17 ZVZP. Pro vyloučení všech pochybností o správnosti tohoto závěru žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 3328/2020. Toto usnesení posuzovalo situaci, ve které došlo k uzavření smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb ve smyslu § 17 ZVZP, tj. totožné smlouvy, jako byla uzavřena mezi stranami a kde byla pro roky [rok] a [rok] dodatky k této smlouvě sjednána výše úhrady podle úhradových vyhlášek platných v daném okamžiku, tj. byl uplatněn stejný postup jako v případě uzavření úhradového dodatku mezi stranami, a to dokonce pro totožný rok [rok]. Žalobkyně ohledně protiústavnosti státní cenové regulace a úpravy veřejného zdravotního pojištění v podstatě zpochybňuje ústavnost právních předpisů upravujících úhradu zdravotní péče, kterou ale obecné soudy nejsou oprávněny se zabývat. Žalobkyně nevytýká, že by žalovaná nějakým způsobem porušila smlouvu, ale obecně naráží na limity a regulace veřejného zdravotního pojištění. Žalobkyně rovněž od počátku věděla, s jakými úhradami může počítat. Je proto nepřípadná argumentace, že byla zbavena svých legitimních očekávání. Usnesení NS přisvědčuje argumentaci žalované, a sice že dohoda v rámci dohodovacího řízení, příp. úprava úhrad podzákonnými předpisy, jsou pouze řešením subsidiárním, naopak jako primární řešení úpravy způsobu a výše úhrady a regulačních omezeních je vnímána dohoda jednotlivých zdravotních pojišťoven a poskytovatelů zdravotních služeb. To pak zcela vyvrací argument žalobkyně ohledně porušení § 17 odst. 5 ZVZP při individuální dohodě mezi stranami. Argumenty ohledně vázanosti pojišťovny, tj. žalované, zdravotně pojistným plánem v rámci kontraktačního procesu, eliminace smluvní volnosti a nerovného postavení stran také byly spolehlivě vyvráceny rozhodnutím NS ČR 25 Cdo 476/98 ze dne 30. 3. 2000. Smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče je speciální smlouvou upravující soukromoprávní vztah, v jehož rámci dochází k omezení smluvní volnosti obou stran na základě míry vymezené ZVZP. Vázanost pojišťovny zdravotně pojistným plánem přímo plyne z § 17 odst. 5 ZVZP. Dle NS ČR 25 Cdo 3047/2008 částečné omezení smluvní volnosti nelze považovat za porušení zásady smluvní volnosti, nýbrž za regulaci tohoto zvláštního vztahu ze strany státu, podstatnou pro fungování systému veřejného zdravotního pojištění. Pokud se strany v rozsahu své autonomní vůle dohodnou, že se jejich vztah a úhrady budou řídit úhradovým dodatkem, jedná se o dohodu o způsobu úhrady, výši úhrady, výši záloh na úhradu hrazených služeb a regulačních omezení stejně tak, jako by si strany zvolily jakoukoliv jinou úpravu. V době uzavření úhradového dodatku již byl oběma stranám znám obsah úhradové vyhlášky a bylo tedy nepochybně vůlí stran sjednat úhradu zdravotních služeb dle konkrétních pravidel obsažených v této úhradové vyhlášce. Pokud žalobkyně nebyla spokojena s obsahem úhradové vyhlášky, resp. úhradového dodatku, nemusela na něj zcela v souladu s autonomií vůle přistoupit a místo uzavření úhradového dodatku by byly úhrady činěny dle ZVZP a subsidiárně podle úhradové vyhlášky. Zcela absurdní je argument žalobkyně ohledně údajného zneužití výhodnějšího postavení žalované dle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Důkazy a skutková tvrzení ohledně nedostatečného financování jsou pro věc irelevantní, a jak uvedl soud I. stupně, uvedená tvrzení a důkazy byly za současného procesního stavu nadbytečné.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění ohledně právně významných skutečností pro posouzení žaloby žalobkyně a rovněž dospěl ke správným právním závěrům.

7. Na skutková zjištění učiněná okresním soudem krajský soud plně odkazuje.

8. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s právními závěry učiněnými okresním soudem, pokud na danou věc aplikoval ust. § 17 odst. 1 až 5 zákona č. 48/1997 Sb., § 40 odst. 2 citovaného zákona a stejně tak ust. § 4 vyhlášky č. 348/2016 Sb., přičemž uzavření smlouvy i dodatku žalobkyně nezpochybňovala, a tedy rozhodující pro posouzení žaloby je, že zde existuje smlouva ve znění dodatku [číslo]. Nárok žalobkyně je nutno posuzovat v kontextu platné právní úpravy a závazné smlouvy, takto je zákonem a vyhláškami upraven systém zdravotního pojištění a poskytování úhrad zdravotnickým zařízením a jak uvádí ve svém vyjádření k odvolání žalovaná, argumenty žalobkyně ohledně protiústavnosti státní cenové regulace o úpravě veřejného zdravotního pojištění jsou v tomto řízení bezpředmětné, kdy v podstatě žalobkyně zpochybňuje ústavnost právních předpisů upravujících úhradu zdravotní péče, kterou ale obecné soudy nejsou oprávněny se zabývat. Systém je takto nastaven a ze strany zdravotních pojišťoven uplatňován shodně ve vztahu ke všem zdravotním zařízením. Rovněž žalovaná disponuje pouze určitým objemem finančních prostředků, proto i úhrada poskytnutých zdravotních prostředků zdravotnickým zařízením musí mít předem dané jasné limity a nelze tak vycházet pouze z požadavku poskytovatele zdravotní péče. Uzavření smlouvy je vždy kompromisem požadavků obou stran. Navíc žalobkyně od počátku věděla, s jakými úhradami může počítat, a tomu samozřejmě měla přizpůsobit svou péči o pacienty. Pokud tomu tak není, je samozřejmě i otázkou, zda se jedná o účelně vynaložené náklady, když zároveň není tvrzen důvod překročení limitu, jako je zvýšený počet pacientů, nákladnější léčba apod.

9. Rozhodující tak je pro posouzení nároku žalobkyně existence rámcové smlouvy, kdy v souladu s ust. § 17 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem se řídí rámcovou smlouvou, přičemž rámcová smlouva stanoví základní rámec práv a povinností a právě odstavec 2 upravuje náležitosti takové rámcové smlouvy, přičemž další podmínky smlouvy, a to včetně podmínek úhrad jsou pak věcí vyjednávání a smluvní volnosti stran. V souladu s odstavcem 4 seznam zdravotních výkonů a dalších výkonů, které souvisí s poskytováním hrazených služeb, s bodovými hodnotami a s pravidly pro jejich vykazování stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou a seznam zdravotních výkonů se použil při vykazování zdravotních výkonů a dalších výkonů, které souvisí s poskytováním hrazených služeb a vykazují se za účelem provádění úhrad poskytovatelům a dalším subjektům poskytujícím hrazené služby, zajištění návaznosti hrazených služeb pro pojištěnce nebo vyhodnocování efektivity poskytování hrazených služeb. Právě v souladu s odstavcem 5 citovaného zákona nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolatelem dohodovacího řízení je právě Ministerstvo zdravotnictví. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 30. 6. příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnotu bodu, výše úhrad hrazených služeb, výši záloh na úhradu hrazených služeb a regulačních omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou v termínu do 31. října kalendářního roku.

10. Dle § 4 vyhlášky č. 348/2016 Sb. (úhradová vyhláška) pro hrazené služby poskytované poskytovateli lůžkové péče, s výjimkou hrazených služeb poskytovaných poskytovateli následné lůžkové péče, poskytovateli dlouhodobé lůžkové péče a poskytovateli zvláštní lůžkové péče se hodnota bodu výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení stanoví v přílohách č. 1, 9, 10, 12, 13 a 14 v této vyhlášce. Pro hrazené služby poskytované poskytovateli následné lůžkové péče, poskytovateli dlouhodobé lůžkové péče, zvláštní ambulantní péče poskytované podle § 22 písm. c) a e) zákona o poskytovateli zvláštní lůžkové péče, hrazené paušální sazbou za 1 den hospitalizace nebo podle seznamu výkonů, se hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení stanoví v příloze č. 1 v této vyhlášce.

11. Žalovaná poskytla žalobkyni úhrady za služby, jak byla k tomu zavázána smlouvou a platnými právními předpisy a existence nároku žalobkyně na úhradu dalších nákladů spojených s poskytováním zdravotních služeb je stále nutno posuzovat výhradně v kontextu platné právní úpravy a závazné smlouvy. Smlouva byla uzavřena v souladu s ust. § 17 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, uzavřena podle rámcové smlouvy upravené v příloze č. 4 vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, a v daném případě se nejedná o omezení smluvní volnosti. Vyhláška stanoví základní rámec práv a povinností účastníků, kterým je poskytování a úhrada zdravotních služeb hrazených z veřejného pojištění, vyhláška stanoví pouze minimální nároky zákonodárce na rámcovou úpravu. V daném případě byla dodržena písemná forma smlouvy a další podmínky smlouvy včetně podmínek úhrady jednotlivých druhů zdravotních služeb byla věcí vyjednávání a smluvní volnosti stran. Stejně tak však i rámcová smlouva je výsledkem dohodovacího řízení v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a úhradová vyhláška by se podle § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění použila pouze v případě, že by nedošlo mezi poskytovateli a zdravotní pojišťovnou k dohodě o způsobu úhrady, výše úhrady a regulačních omezení jinak. Úhradovým dodatkem [číslo] pak byla jasně stanovena sazba bodu. Tento úhradový dodatek žalobkyně podepsala, aniž by uplatnila jakékoliv výhrady k výši bodu.

12. Požadavky žalobkyně nemají ani oporu v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu Okresní soud pak správně citoval rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu.

13. Ústavní soud zaujal ve svém zásadním rozhodnutí, a to v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 5/15, jímž zamítl návrh na zrušení vyhlášky č. 324/2014 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2015. Zdůraznil, že povinnosti spojené s výkonem činnosti poskytovatelů zdravotních služeb za účelem zajištění dostupnosti zdravotní péče významně omezují prostor k tomu, aby tito poskytovatelé v reakci na případnou nízkou výši úhrad mohli snížit své výdaje; především tak nemohou učinit na úkor zákonem požadovaného rozsahu a kvality poskytovaných zdravotních služeb. Ve vazbě na to uzavřel, že vyhláška, kterou se stanoví hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení by se dotýkaly podstaty a smyslu práva podnikat podle článku 26 odst. 1 Listiny, jestliže by na jejím základě stanovená výše úhrad byla s ohledem na rozsah poskytnutých hrazených služeb natolik nízká, že by fakticky bez jakékoliv jiné kompenzace přenášela náklady bezplatně poskytované zdravotní péče, které by měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jednotlivé poskytovatele, a z tohoto důvodu by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku. V obecné rovině konstatoval, že limitace výše úhrad, k níž došlo stanovením celkové paušální úhrady poskytovatelům lůžkové péče maximální celkové úhrady poskytovatelem ambulantní péče, přispívá k nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů zdravotních služeb a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění a tím ke spravedlivému přerozdělení jeho prostředků. Jde o jeden z prostředků působících na poskytovatele zdravotních služeb, aby svou činnost prováděli efektivně, a Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by takto vyjádřený účel neměl z ústavního hlediska obstát. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 Ústavní soud uzavřel, že z pohledu ústavních záruk základních práv a svobod nelze konstruovat jediný možný ústavně konformní způsob určení ceny plnění, ústavním limitem jsou však ústavní záruky plynoucí z článku 26 odst. 1 Listiny, resp. z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a Pl. ÚS 19/13. Samotný institut limitace výše úhrad neshledává bez dalšího jako ústavně vadný; vždy záleží na kontextu použití této limitace v konkrétním případě. Zdůraznil, že přezkoumává ústavnost zvoleného řešení a jeho rolí není být tvůrcem zdravotnické politiky státu či ústavně zakonzervovat jediné možné řešení ve své podstatě politického sporu z oblasti financování zdravotní péče, posuzování samotné správnosti či vhodnosti zdravotní politiky státu, resp. způsobu úhradu zdravotní péče mu nepřísluší, nedojde-li zároveň k porušení ústavních práv. Také dodal, že technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr; ten může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, posuzováno v podmínkách konkrétního případu. Zdůraznil, že z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 nelze dovodit, že v každém jednotlivém případě musí aplikace pravidel z úhradové vyhlášky způsobovat protiústavní důsledky, neboť ty jsou závislé na kontextu použití pravidel upravených v právním předpise, tedy vždy na konkrétních skutkových okolnostech posuzovaného případu. Protiústavní důsledky mají nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani nutně vynaložené náklady na tuto péči. V nálezu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 Ústavní soud dovodil, že cenová regulace nemá přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti.

14. S ohledem na shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu pak je zřejmé, že pokud rámcová smlouva a dodatek [číslo] jak byl podepsán rovněž stranou žalobkyně, při stanovení bodu vychází z platné právní úpravy a žalovaná vyplatila žalobkyni úhradu v souladu se smlouvou, a pokud došlo k určité limitaci výše úhrad, pak tento postup není ani v rozporu se smlouvou, ani v rozporu se zákonem, ani v rozporu s ústavně zaručenými právy žalobkyně ve smyslu práva podnikat podle článku 26 odst. 1 Listiny. K protiprávnímu postupu by došlo tehdy, pokud by bylo žalobkyni znemožněno dosažení alespoň přiměřeného zisku, přičemž protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady, přičemž cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti. Tyto shora uvedené skutečnosti žalobkyně ani netvrdila a ani je především neprokázala.

15. Ze závěrů Ústavního soudu rovněž vychází rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 3546/2020, byť se týká ošetřovatelské péče a odvolací soud rovněž neshledává, že by byla nepřiměřená aplikace rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 989/21 či IV. ÚS 2545/16, jak ho citoval okresní soud ve svém rozhodnutí a byť se vztahuje k ust. § 17a zákona č. 48/1997 Sb. Nicméně i toto posledně citované rozhodnutí Ústavního soudu přikládá váhu uzavřené smlouvě a z tohoto rozhodnutí vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče, poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána.

16. Rozhodující pro posouzení nároku žalobkyně tak je rámcová smlouva a dodatek [číslo] ke smlouvě. Ve shodě s těmito rozhodnutím rozhodoval rovněž Obvodní soud pro Prahu 3 ve věci žaloby žalobkyně vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra pod č. j. 12 C 87/2020-165, jak je založeno na č. l. 87 a násl. K této problematice se pak rovněž vyjadřoval Nejvyšší soud, např. v rozhodnutí 23 Cdo 3328/2020, 25 Cdo 476/98, 25 Cdo 3047/2008, kde Nejvyšší soud navázal úvahou, že částečné omezení smluvní volnosti spočívající v nutnosti respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení, nelze považovat za porušení zásady smluvní volnosti regulace tohoto zvláštního vztahu ze strany státu podstatnou pro fungování systému veřejného zdravotního pojištění. V rozsudku 32 Cdo 2051/2013 Nejvyšší soud uvedl, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřená v souladu s rámcovou smlouvou sjednanou v dohodovacím řízení podle ust. § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. v rozhodném znění, je právní skutečností, z níž vzniká právní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, judikaturou charakterizovanou jako soukromoprávní závazkový vztah s veřejnoprávními prvky, seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, jakož i hodnota (cena) bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče včetně regulačních omezení jsou - jakožto bližší vymezení práva a povinnosti smluvních stran v otázce úhrad za poskytnutí zdravotní péče - součástí obsahu tohoto závazkového vztahu.

17. Ust. § 17 zákona č. 48/1997 Sb. je tedy jako celek právní normou, jejímž účelem je úprava mechanismu založení příslušného závazkového vztahu a vymezení jeho konkrétního obsahu. Závěry založené na vyhodnocení specifických rysů právní úpravy spočívající v modifikaci soukromoprávní metody regulace veřejnoprávní intervencí státu, jenž touto cestou autoritativně prosazuje veřejný zájem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče a fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění, se proto nutně vztahují nejen na samotnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, nýbrž též na navazující právní skutečnosti dotvářející jejich konkrétní obsah.

18. S ohledem na shora uvedené odvolací soud zcela souhlasí se závěry učiněnými okresním soudem a rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku.

19. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, proto jí v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Za odvolací řízení náleží žalované, resp. jejímu zástupci, odměna za 2 úkony právní služby, 2 režijní paušály, to vše navýšeno o DPH, tedy 2 x 9.220 Kč, 2 x 300 Kč, a to za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, tj. celkem částka 19.040 Kč, z této částky 21% DPH činí 3.998,40 Kč a celkem tak činí náklady odvolacího řízení částku 23.037,40 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované.

Poučení