8 Co 20/2025 - 386

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], likvidační správce, IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] likvidační správce v řízení o likvidaci pozůstalosti vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 58/2019 zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení, zda pohledávka náleží do likvidační podstaty, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. října 2024, č. j. 19 C 135/2023-346, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se: a) ve výroku III. mění tak, že se České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náhrada nákladů řízení vůči žalovanému nepřiznává; b) ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“) určil, že žalobkyni náleží pohledávka ve výši [částka] s tam uvedeným úrokem z prodlení, přihlášená žalobkyní do řízení o pozůstalosti, vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 58/2019, Nd 25/2019 po zůstaviteli [jméno FO] (dále jen „zůstavitel“), nar. [datum], posledně bytem [adresa], [adresa], zemřelém [datum] (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že mezi zůstavitelem jako zaměstnancem a žalobkyní jako zaměstnavatelkou byl založen pracovní smlouvou ze dne [datum] pracovněprávní poměr, zprvu na dobu určitou do [datum], na základě dodatku č. [hodnota] k pracovní smlouvě prodlouženou do [datum] a nakonec, na základě dodatku č. [hodnota] k pracovní smlouvě, na dobu neurčitou. Druh práce byl vymezen tak, že zůstavitel pracoval jako manažer velkoobchodního prodeje ropných produktů, náplní jeho práce byl velkoobchodní prodej pohonných hmot a uzavírání smluv s potenciálními zákazníky. Zůstavitel byl povinen jednat podle pokynů nadřízených osobně, svědomitě a řádně, měl vykonávat práce přidělené podle pracovní smlouvy, byl povinen se řídit vnitropodnikovými předpisy žalobkyně, měl zachovávat pracovní kázeň a jednat v souladu s předpisy vztahujícími se k vykonávané práci, s nimiž byl při uzavření pracovního poměru seznámen. Pokud zjistil možnost obchodování s novým zákazníkem, měl o něm zjistit informace o jeho majetkových poměrech, jež byly podkladem pro rozhodnutí, jakým způsobem a za jakých podmínek s ním bude žalobkyně obchodovat. Na základě takto získaných podkladů pak žalobkyně určovala zejména to, jaké dodávky novému zákazníku povolí, respektive jakým způsobem bude moci nový zákazník hradit kupní cenu dodávaného zboží, zda bude povinen kupní cenu hradit zálohově předem anebo, v případě, pokud by byl solventní, že bude moci odebírat zboží tzv. na fakturu, tedy jej bude hradit následně poté, co jej odebere. Ke zjišťování podkladových informací žalobkyně zůstaviteli poskytovala administrativní servis, mohl zejména nahlížet do katastru nemovitostí, obstarávala mu výstupy z veřejných rejstříků a ke zhodnocení rizikovosti zákazníka zůstavitel mohl využít i placenou službu „octopus/bisnode“. V rámci své práce se zůstaviteli v [datum] naskytla možnost uzavřít smlouvu se společností [právnická osoba]. (později [právnická osoba]. v likvidaci). Jednatelem této společnosti byl [jméno FO], menšinovou společnicí byla [jméno FO]. Jednotlivé obchody s uvedenou společností se měly realizovat na základě rámcové kupní smlouvy, jejíž text připravil zůstavitel. Poté, co zůstavitel shromáždil o uvedené společnosti podkladové informace, byl zamýšlený obsah rámcové kupní smlouvy diskutován na poradě vedení žalobkyně, jíž se pravidelně účastnili obchodní manažeři, hlavní obchodní manažer [adresa], ředitelka žalobkyně a jednatel žalobkyně. Zůstavitel zjistil, že společnost [právnická osoba] nevlastní žádné nemovitosti, není evidována jako nespolehlivý plátce daně z přidané hodnoty a na platformě „octopus/bisnode“ je hodnocena jako subjekt, se kterým je možno obchodovat sice s nízkým rizikem, avšak větší obchody je vhodné zajistit relevantními platebními instrumenty. Nadřízení zůstavitele rozhodli, že se společností [právnická osoba] bude uzavřena rámcová kupní smlouva, bude jí povolena platba tzv. na fakturu, tedy po realizované dodávce, ovšem jedině za předpokladu, že závazky z rámcové kupní smlouvy budou zajištěny ručením fyzické osoby. Rámcová kupní smlouva dále obsahovala ještě kontrolní mechanismus týkající se salda pohledávek, jež obecně spravoval pro každého z klientů ten obchodní manažer, který sjednával obchod. Uvedený mechanismus spočíval v tom, že při objemu nesplacených závazků ve výši [částka] mohly být další obchody kupujícímu odepřeny. Ručitelem společnosti [právnická osoba] měla být [jméno FO]. Hodnotu jejího majetku si žalobkyně nenechala v období před uzavření rámcové kupní smlouvy odhadnout, znaleckým posudkem, který byl vypracován v řízení před okresním soudem, bylo zjištěno, že ke dni [datum] obvyklá cena nemovitých věcí, které byly v jejím (spolu)vlastnictví, činila [částka], dále měla obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]; na nemovitých věcech sice vázlo zástavní právo, zajištěná pohledávka (z hypotečního úvěru) však byla jmenovanou řádně splácena. K podpisu rámcové kupní smlouvy o prodeji ropných a jiných produktů č. [Anonymizováno] (dále jen „RKS“) společností [právnická osoba] jako kupující došlo dne [datum] na benzínové pumpě v [adresa]. Text smlouvy k podpisu předal zůstavitel, ověřil totožnost [jméno FO] z úředního průkazu a jmenovaný smlouvu podepsal. Následně [jméno FO] výtisky RKS vzal a odešel s nimi do interiéru benzínové pumpy, kde měla být [jméno FO], jež RKS měla podepsat jako ručitelka. V ručitelském prohlášení RKS byla specifikována označením [Anonymizováno]. Zůstavitel se však se ženou, která se vydávala za [jméno FO], osobně vůbec nesetkal a její totožnost neověřoval. RKS již byla předem podepsána jednatelem žalobkyně panem [jméno FO], jedno znění smlouvy zůstavitel dal panu [jméno FO] a ten s ním odjel. Zůstavitel následně za žalobkyni přijal několik objednávek od společnosti [právnická osoba]. v období od [datum] do [datum], na kupní cenu jednotlivých odebraných plnění byly vystavovány faktury, které byly splatné v období od [datum] do [datum], přičemž společností [právnická osoba] bylo podle účetnictví žalobkyně uhrazeno z celkové částky [částka] pouze [částka] na fakturu č. [hodnota] dne [datum], takže celková výše neuhrazené kupní ceny činila [částka]. Již [datum] byla přitom proti společnosti [právnická osoba] nařízena první z řady exekucí, nakonec uvedená společnost zanikla poté, co byla bez jakéhokoliv majetku v roce [Anonymizováno] zlikvidována. Předžalobní výzvou ze dne [datum] se žalobkyně obrátila na společnost [právnická osoba] se žádostí o plnění dluhu. Dopisem ze dne [datum] vyzvala žalobkyně [jméno FO], aby uhradila dluh společnosti [právnická osoba], za který převzala ručení. Jmenovaná reagovala tím, že kategoricky popřela, že by někdy poskytla ručení za obchody společnosti [právnická osoba] a svůj podpis na RKS u ručitelského prohlášení označila za falešný. Žalobkyně na to dne [datum] učinila trestní oznámení, neboť k její škodě mohlo dojít při uzavírání obchodu s [právnická osoba] k podvodnému jednání. Předmětem uvedeného trestního stíhání se stalo i jednání [jméno FO] při uzavírání RKS, které se dotklo rovněž [jméno FO], který se měl na něm částečně podílet. Trestní řízení proti [adresa] bylo pak vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 142/2018, rozsudkem ze dne 20.5.2021, č. j. 6 T 142/2018-799, byl [jméno FO] shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu, kterého se měl dopustit právě při uzavírání RKS, [jméno FO], údajný spolupachatel podvodu, který měl [jméno FO] instruovat, jak věc provést, byl viny zproštěn. [jméno FO] se odvolal, dříve však, než mohlo být v odvolacím řízení meritorně rozhodnuto, zemřel, proto Krajský soud v Ústí nad Labem odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem zrušil a trestní stíhání [jméno FO] zastavil. K uvedenému trestnímu řízení se připojila žalobkyně se svou pohledávkou, která je předmětem tohoto řízení, jako poškozená. Zůstavitel v podstatě po celou dobu svého pracovního poměru u žalobkyně splácel půjčky a hradil pohledávky v exekucích, které proti němu byly vedeny, půjčky doplatil až [datum]. V roce 2018 byl pracovní poměr zůstavitele u žalobkyně ukončen, poté žalobkyně zjistila, že zůstavitel závažně porušoval své pracovní povinnosti takovým způsobem, že mohl naplnit i skutkovou podstatu trestného činu. V rámci trestního řízení, které vedla Policie České republiky pod sp. zn. KRPU-179740/TČ – 2018, zůstavitel svou trestnou činnost v podstatě doznal, v průběhu řízení však zemřel a věc tak byla odložena. Řízení o pozůstalosti po zůstaviteli je vedeno u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 58/2019, Nd 25/2019, soudním komisařem je [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobkyně přihlásila do tohoto pozůstalostního řízení svou pohledávku za zůstavitelem ve výši [částka] s příslušenstvím. Usnesením ze dne 7.7.2022, č. j. 35 D 58/2019-204, Nd 25/2019, byla nařízena likvidace pozůstalosti. Na přezkumném jednání dne [datum] soudní komisař, ve shodě s vyjádřením likvidačního správce, uzavřel, že pohledávku žalobkyně nelze mít v částce [částka] za prokázanou, neboť ji lze mít za prokázanou pouze do výše [částka], představující 4,5 násobek průměrné hrubé měsíční mzdy zůstavitele, protože pohledávka vznikla žalobkyni z titulu škody způsobené jí zůstavitelem nikoliv však úmyslným jednáním. Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.3.2023, č. j. 35 D 58/2019-315, byla žalobkyně vyzvána k podání žaloby na určení své pohledávky. Při právním hodnocení věci se okresní soud nejdříve zabýval procesní stránkou věci, přičemž aplikoval § 260 a násl. zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen „z.ř.s.“). Naznal, že žaloba má původ v řízení o pozůstalosti, které vede Okresní soud v Děčíně pod sp. zn. 35 D 52/2019, v němž byla nařízena likvidace pozůstalosti zůstavitele, kdy při přezkumném jednání byla přihlášená pohledávka žalobkyně prohlášena soudním komisařem za zčásti neprokázanou a žalobkyně byla odkázána usnesením soudního komisaře ve smyslu § 260 odst. 2 z.ř.s. na podání žaloby a zahájení sporu o určení, že jí pohledávka ve zbývající soudním komisařem neuznané části, náleží. Jde o zvláštní druh žaloby na určení, u které není třeba tvrdit a ani prokazovat naléhavý právní zájem, je však třeba ji podat v souladu s § 262 odst. 2 z.ř.s. proti likvidačnímu správci ve lhůtě podle § 262 odst. 1 z.ř.s., což se stalo, žaloba byla podána včas a proti pasivně legitimovanému likvidačnímu správci. Okresní soud dále uzavřel, že žalobkyně se v souladu s § 263, § 265 z.ř.s. dovolává právě jen skutečností, které uvedla již ve své přihlášce pohledávky v řízení o pozůstalosti, respektive v rámci řízení o likvidaci pozůstalosti. Pokud jde o pohledávku samou, věc okresní soud posoudil tak, že jde o pohledávku z titulu náhrady škody, která má podklad v pracovněprávním vztahu, který vznikl a trval v roce [Anonymizováno] mezi žalobkyní jako zaměstnavatelkou a zůstavitelem jako zaměstnancem. Odpovědnost zaměstnance za škodu je upravena v zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“), okresní soud proto otázku, zda je zde dána odpovědnost zůstavitele za škodu, posoudil podle ZP, zejména podle § 250 a násl. ZP, dále pro dílčí otázky, jako promlčení pohledávky, které namítal žalovaný, použil podpůrně i zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že zůstavitel tím, že uzavřel RKS včetně ručitelského prohlášení [jméno FO] tím způsobem, že vůbec neověřil její totožnost, se dopustil pochybení, které lze kvalifikovat jako zaviněné porušení jeho pracovněprávních úkolů, neboť při výkonu práce si měl počínat zodpovědně, měl postupovat svědomitě a řádně a řídit se předpisy vztahujícími se k vykonávané práci, což zakotvovala jednak pracovní smlouva a dále jsou tyto povinnosti v obecné rovině zahrnuty i v § 301 ZP. V důsledku jeho pochybení poté, co se pohledávka stala nedobytnou vůči společnosti [právnická osoba] a ukázalo se, že [jméno FO] vůbec ručitelské prohlášení nepodepsala, tedy že dohoda o ručení nikdy nebyla uzavřena, vznikla žalobkyni škoda, neboť pohledávka nemohla být uspokojena ani z majetku [jméno FO], ačkoliv jeho hodnota byla v roce [Anonymizováno] a i v době následující pro zapravení pohledávky dostačující. Okresní soud konstatoval, že uvedené skutečnosti, tedy vznik dluhu (škody) v důsledku pochybení zůstavitele, žalovaný v řízení o pozůstalosti ani nesporoval, odmítal však, že by škoda vznikla úmyslným jednáním zůstavitele, podle žalovaného by bylo možné na straně zůstavitele dovodit toliko vědomou nedbalost. Okresní soud se tedy zabýval tím, zda lze zůstaviteli přičíst nepřímý úmysl anebo vědomou nedbalost. Došel k závěru, že zůstavitel si byl dobře vědom toho, že text smlouvy, který ostatně sám připravoval, obsahuje oddíl s ujednáním o ručení [jméno FO], věděl, že obchodování se společností [právnická osoba] může být spojeno s rizikem, a že je relativně bezpečné pouze za předpokladu, že vznikající pohledávky žalobkyně za touto společností z obchodního styku budou zajištěny ručením fyzické osoby, konkrétně [jméno FO]. Absolutně pak neodpovídalo závažnosti sjednávaného závazku počínání zůstavitele, který neprověřil, zda ujednání o ručení podepsala skutečně [jméno FO], a spolehl se v tomto na pana [jméno FO], kterého z předchozí doby vůbec neznal. Shora uvedeným jednáním projevil zůstavitel naprostou lhostejnost k možnému následku. I kdyby povinnost zkontrolovat totožnost osoby neplynula z žádného vnitropodnikového předpisu, považoval by okresní soud takový krok za zcela samozřejmý. Lhostejnost zůstavitele lze považovat za výraz jeho kladného vztahu k následku, tedy věděl, že svým jednáním může porušení či ohrožení způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s ním srozuměn. Okresní soud tak dovodil u zůstavitele nepřímý úmysl v jeho jednání, které vedlo ke vzniku škody, přičemž hrubé porušení pracovních povinností z jeho strany shledal nejen ve fázi sjednávání smlouvy a zajištění se společností [právnická osoba], ale rovněž ve fázi sledování salda vzniklých pohledávek této společnosti, neboť včas neaktivoval postup podle čl. 8 RKS, jež umožňoval pozastavení, respektive odepření (dalších) dodávek žalobkyně uvedené společnosti v případě její platební delikvence, která by předkročila limit [částka]. Přestože společnost [právnická osoba] již prvními třemi objednávkami překročila uvedený limit, bylo ji umožněno odebrat ještě i další zboží. V situaci, kdy plnění poskytnuté uvedené společnosti bylo účtováno fakturami, jejichž splatnost nastala nejdříve až dne [datum], nemělo vedení žalobkyně možnost před poslední objednávkou, jež byla uskutečněna [datum], zakročit (prostřednictvím článku 8 RKS) proti narůstání dluhu, mohl tak učinit jedině zůstavitel, která však zůstal pasivní. Okresní soud uzavřel, že žalobkyni náleží pohledávka nejen ve výši jistiny, tedy částky [částka], ale i příslušenství, které je představováno úrokem z prodlení, jež k jistině přirostl v tzv. zákonné výši určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Zvlášť se okresní soud vypořádal s námitkou promlčení, kterou vznesl žalovaný. Posoudil ji podle § 619 a násl. o. z. Vyšel z toho, že dílčí faktury vystavené žalobkyní společnosti [právnická osoba] byly splatné v období od [datum] do [datum], žalobkyně zaslala [jméno FO] předžalobní výzvu dne [datum]. Rozhodný pro posouzení otázky počátku promlčení je podle § 619 odst. 2 o. z. pouze okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody a osobě povinné k její nápravě, což bylo až z dopisu [jméno FO] ze dne [datum], respektive až z podání vysvětlení zůstavitele v rámci trestního řízení s [jméno FO]. Pokud tak žalobkyně v situaci, kdy zůstavitel zemřel dne [datum], uplatnila svoji pohledávku v řízení o pozůstalosti dne [datum], učinila tak včas. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 266 z.ř.s. tak, že zcela úspěšné žalobkyni nepřiznal účelně vynaložené náklady řízení, neboť podle citovaného ustanovení v řízení o typové žalobě z projednávané věci nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti likvidačnímu správci, kterým žalovaný je. Žalobkyně však v řízení složila částku [částka] na náklady důkazu, o ní okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jí bude vrácena, neboť náklady státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil uhradit zcela neúspěšnému žalovanému, jednalo se o částku [částka], představující proplacené znalečné.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal žalovaný včasné odvolání, kterým jej napadl v celém rozsahu. Uvedl, že okresní soud nesprávně posoudil jím vznesenou námitku promlčení. Žalobkyně si totiž nepočínala dostatečně obezřetně, když ručitelku [jméno FO] vyzvala k plnění až dne [datum], ačkoliv splatnost dílčích faktur nastala v období [Anonymizováno], svou pohledávku do pozůstalosti pak přihlásila až [datum]. Žalobkyně je obchodní korporací zabývající se prodejem pohonných hmot, přitom při vymáhání její pohledávky za společností [právnická osoba] lze první aktivitu vystopovat až dne [datum], kdy žalobkyně uvedené společnosti zaslala předžalobní upomínku. Při vymáhání své pohledávky si tak počínala značně liknavě, což nijak nezdůvodnila. Počátek promlčení se přitom upíná již k momentu, kdy se žalobkyně mohla dozvědět o tom, že jí vznikla škoda a kdo za ní odpovídá. Okresní soud měl hodnotit, zda žalobkyně v tomto směru vynaložila obvyklou míru pozornosti, pečlivosti a opatrnosti. Zákon vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Žalobkyně tak měla započít s vymáháním své pohledávky bez zbytečného odkladu, což je podle názoru žalovaného ve lhůtě jednoho měsíce od splatnosti poslední z dílčích faktur, to však neučinila. Pokud by tak postupovala, mohla konfrontovat zůstavitele se vzniklou škodou již v půlce roku [Anonymizováno]. Posouzení námitky promlčení okresním soudem v podstatě aprobuje liknavý přístup žalobkyně, přitom kdyby postupovala řádně, mohla se o vzniku škody dozvědět již koncem [datum] a promlčecí lhůta by jí skončila v [datum], její přihláška pohledávky do likvidace pozůstalosti by ve světle uvedeného byla opožděná, promlčení pohledávky by nezabránila. Z uvedeného důvodu měla být námitka promlčení vyhodnocena okresním soudem jako důvodná. Okresní soud pochybil také v tom, že formu zavinění zůstavitele kvalifikoval jako nepřímý úmysl. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zůstavitele proškolila o tom, jak by si měl počínat při uzavírání kupních smluv se zákazníky. Základním předpokladem vzniku odpovědnosti zůstavitele za škodu v daném případě bylo to, že zůstavitel by býval musel být srozuměn s tím, že společnost [právnická osoba] nezaplatí za odebrané zboží, což žalobkyně v řízení ani netvrdila a nebylo to prokazováno. Postupu zůstavitele vůči jednateli [právnická osoba]., panu [adresa], žalobkyně ničeho nevyčítá, přitom právě on je ústřední postavou, která jednala podvodně, a právě on rozhodl o tom, že žalobkyni nebude plněno za odebrané zboží. Vůči zůstaviteli by ostatně bylo nepřiměřeně přísné, kdyby byl jako správný aprobován závěr soudu o tom, že je odpovědný za celou vzniklou škodu, ačkoliv se sám stal obětí podvodu jiné osoby, mohl odpovídat maximálně do výše 4,5 násobku hrubé měsíční mzdy. Žalovaný dále nesouhlasil ani s tím, že mu bylo uloženo zaplatit náklady státu ve výši [částka], protože šlo o znalečné, jež bylo vynaloženo na zjišťování hodnoty nemovitých věcí [jméno FO], celkovou bonitu jmenované nakonec okresní soud dovodil z jiných důkazů než právě z tohoto znaleckého posudku. Nelze tak přičítat žalovanému k tíži náklady tohoto posudku, neboť je zavinila primárně žalobkyně, byl k jejímu návrhu opatřen, avšak neplynou z ní pro žalobkyni příznivé důsledky. Nelze totiž směšovat procesní úspěch ve věci samé se zaviněním vzniku nákladů řízení a jejich účelností, znalecký posudek byl přitom pro řízení neúčelný. Jeho provedení navrhla žalobkyně k prokázání svých tvrzení, náklady na jeho vyhotovení tak nelze na žalovaného přenášet. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že určí, že žalobkyni náleží pohledávka toliko ve výši [částka], přizná mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a žalobkyni uloží zaplatit náhradu nákladů státu v řízení před okresním soudem.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho rozsudek spočívá na správném právním posouzení věci, odvolání je tedy nedůvodné. Argumentace žalovaného je účelová a spekulativní. Zcela nesprávné je to, jak žalovaný interpretuje pravidla ohledně promlčení pohledávek z titulu náhrady škody, navíc pomíjí běžnou obchodní praxi v rámci vymáhání pohledávek, kdy se strany sporu prvotně snaží vyřešit celou záležitost mimosoudně, například dohodou o splácení dluhu. Věřitel neporušuje žádnou svou povinnost, pakliže své pohledávky uplatní v rámci promlčecí doby, jež mu stanoví zákon. Ze skutečnosti, že žalobkyně okamžitě neuplatnila pohledávku vůči ručitelce [jméno FO], nelze dovodit, že by měla zákonná promlčecí lhůta začít plynout dříve, než kdy se žalobkyně skutečně mohla a měla dozvědět, respektive se dozvěděla, o okolnostech rozhodných pro plynutí promlčecí doby podle § 620 o. z. Za způsob vymáhání pohledávky za společností [právnická osoba] byl odpovědný zůstavitel jako obchodní manažer, jež záležitosti uvedené společnosti spravoval. Pokud by tak došlo k jakémukoliv prodlení s vymáháním pohledávky, což však žalobkyně popírá, bylo by to třeba připsat k tíži zůstavitele. Poté, co se žalobce od [jméno FO] dozvěděl, že nepřevzala ručitelský závazek, začal svou pohledávku ihned vymáhat na zůstaviteli. Z žádných tvrzení žalovaného nelze dovodit, proč by k započetí promlčecí lhůty mělo dojít již v [datum]. Žalovaný cituje nepřiléhavou judikaturu vyšších soudů, neboť ta se věnuje výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“, nikoliv tomu, že by pohledávky měly být uplatňovány bez zbytečného odkladu po splatnosti dílčích faktur. Správný je názor okresního soudu, že zůstavitel jí způsobil škodu jednáním v nepřímém úmyslu, neboť zcela zřetelně a jasně pochybil v oblasti svých pracovních povinností v procesu uzavírání RKS a ručitelského prohlášení, přestože byl zkušeným manažerem a následků svého pochybení si musel být velmi dobře vědom. Rovněž správné je rozhodnutí okresního soudu o nákladech státu, k argumentaci žalovaného žalobkyně uvedla jen to, že původně, v rámci řízení o pozůstalosti, žalovaný do základu pohledávku žalobkyně nečinil spornou, to začal činit až v tomto řízení, což však vedlo k nutnosti poměrně rozsáhlého dokazování, znalecký posudek přitom žalobkyně navrhla za účelem úspěšného prokázání svých tvrzení, které žalovaný v rámci své procesní strategie neúspěšně zpochybňoval. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozhodnutí okresního soudu, osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek, včetně řízení jeho vydání předcházejícímu podle § 212 a § 212a o. s. ř., a pro provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je pouze částečně, v části, která se týká nákladů státu, důvodné, ve věci samé (a proti výroku II. rozsudku o nákladech řízení účastníků) důvodné není.

6. Okresní soud provedl velmi rozsáhlé dokazování v potřebném rozsahu, nepřekročil však při jeho provádění limity podle § 263 z.ř.s., a nedopustil se ani jiných pochybení. Odvolací soud nemusel žádný z důkazů opakovat či provést důkaz nový. Na výsledky dokazování tak, jak jej okresní soud popsal ve svém rozsudku, proto odvolací soud pro stručnost odkazuje.

7. Podle § 262 odst. 1, 2 z.ř.s., žaloba o určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, nebo o určení, že věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, se podává ve lhůtě 1 měsíce ode dne, kdy věřiteli bylo doručeno vyrozumění podle § 260. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba příslušnému soudu nejpozději v poslední den lhůty; zmeškání lhůty nelze prominout. Žaloba se podává proti likvidačnímu správci; popřel-li pohledávku věřitele nebo jím uplatněné právo na uspokojení ze zajištění jiný věřitel, musí být žaloba podána též proti popírajícímu věřiteli. Podle § 263 z.ř.s., věřitel může v žalobě uplatnit jen ty skutečnosti, které uvedl v řízení o pozůstalosti až do skončení jednání, v němž byla jeho pohledávka nebo jím uplatněné právo na uspokojení pohledávky ze zajištění přezkoumáno, popřípadě, došlo-li k přezkoumání bez nařízení jednání, až do doby, kdy soud uvedl v seznamu pohledávek, že pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění nelze pokládat za prokázané.

8. Odvolací soud se nejprve zabýval procesní stránkou věci. Žalovaný žádné námitky stran nesprávnosti postupu okresního soudu nevznesl a ani odvolací soud žádná pochybení procesního charakteru neshledal, pouze ve stručnosti tak rekapituluje, že okresní soud správně postupoval podle o.s.ř., přičemž správně přihlédl ke shora citovaným ustanovením speciálního z.ř.s. Jimi stanovené základní procesní předpoklady pro zahájení a vedení řízení byly splněny. V řízení o pozůstalosti bylo vydáno usnesení ze dne 7.3.2023, č. j. 35 D 58/2019 – 315, žalobkyně v tam uvedené lhůtě podala žalobu v tomto řízení. Okresní soud mohl vzít toliko na vědomí důvody, které soudního komisaře vedly k tomu, že pohledávku žalobkyně v pozůstalostním řízení částečně neuznal, ačkoliv názor soudního komisaře zřejmě koliduje s § 328 odst. 2 ZP. V tomto ustanovení je uvedeno, že peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodů i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně. Pakliže by měla (jak se domníval soudní komisař) žalobkyně pohledávku za zůstavitelem pouze z titulu odpovědnosti za škodu způsobené z nedbalosti, tato by zanikla již smrtí zůstavitele a nemohla by být projednávána v řízení o pozůstalosti. Uvedené je však pro toto řízení nepodstatné, jak již bylo uvedeno, důležité je, že žaloba byla podána včas, k okresnímu soudu, který je věcně příslušný k jejímu projednání a byly v ní uplatněny skutečně toliko ty skutečnosti, které byly žalobkyní uvedeny v rámci řízení o pozůstalosti v její obsahově velmi rozsáhlé přihlášce. Žaloba je svou povahou žalobou určovací, ovšem sui generis, nebylo proto třeba v ní tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o.s.ř. (srov. Vláčil D., in Zákon o zvláštních řízeních soudních, 2, vydání, C.H.Beck, 2020, str. 538 – 540).

9. Podle § 33 odst. 1 ZP, pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak.

10. Mezi žalobkyní jako zaměstnavatelkou (§ 7 ZP) a zůstavitelem jako zaměstnancem (§ 6 ZP), vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], jež měla všechny zákonem stanovené náležitosti (§ 34 ZP) pracovněprávní vztah (§ 3 ZP). Zvláště významné pro tuto věc je skutečnost, že zůstavitel vskutku vykonával práci podle pokynů a nařízení svých nadřízených, byl povinen plnit pokyny nadřízených [§ 301 písm. a) ZP], avšak jeho pracovní náplň byla stanovena tak, že mu dávala rozsáhlou autonomii, současně však také velkou odpovědnost, při plnění svých pracovních úkolů. Sám vyhledával potenciální zákazníky, připravoval smluvní podkladovou dokumentaci pro budoucí spolupráci, po uzavření smlouvy sledoval zákaznické saldo a z velké části na něm rovněž závisela efektivnost případného mimosoudního vymáhání pohledávek. Zásadní, zato nepřekročitelný limit jeho samostatnému postupu, stanovil zaměstnavatel při poradách, kdy rozhodl, na bázi podkladů, které shromáždil sám zůstavitel, o tom, za jakých podmínek bude obchod uzavřen, na poradách obchodních zástupců a vedení žalobce tak bylo obligatorně určeno, jakou podobu bude mít budoucí obchodněprávní vztah. Vzhledem k předmětu podnikání žalobkyně, jakož i milionové výši jí uzavíraných obchodů, lze dovozovat, že pozice obchodního zástupce byla automaticky spojena právě s požadavky na značnou samostatnost, zároveň však vysokou obezřetnost a zodpovědnost pozice obchodního manažera, kterou zůstavitel dlouhodobě zastával.

11. Podle § 250 odst. 1,2 a 3 ZP, zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla – li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a § 255 ZP.

12. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 ZP je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257 odst. 4 ZP), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 ZP) nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 ZP má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 250 odst. 1 ZP, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 ZP) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není, a který nastává bez ohledu na to, zda ho zaměstnanec chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013 nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 31 Cdo 2764/2016).

13. V dané věci je jisté, že zůstavitel jako zaměstnanec porušil zaviněným způsobem své pracovní povinnosti při uzavírání RKS. Samotné uzavření smlouvy bylo bezpochyby jeho pracovní náplní, šlo o činnost, kterou provozoval v rámci své práce od roku [Anonymizováno] prakticky neustále (uzavírání obchodů s klienty bylo podstatou jeho práce), i sjednávání RKS tak bylo plněním jeho pracovních povinností. Mezi účastníky nebylo ani sporné to, že zůstavitel při uzavírání RKS pochybil, v zásadě neshoda panovala ohledně toho, jestli jeho vnitřní vztah ke špatnému výkonu práce byl kryt zaviněním ve formě nepřímého úmyslu anebo vědomé nedbalosti. Nepochybné a v zásadě žalovaným nesporované bylo to, že žalobkyni vznikla z obchodu se společností [právnická osoba] škoda v podobě nedobytné pohledávky.

14. Zákoník práce a ani občanský zákoník neobsahují definici zavinění. Podpůrně se tak používá vymezení, jež je obsaženo v § 15 a § 16 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. O porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 435/2022/.

15. Zůstavitel byl dlouholetým a zkušeným zaměstnancem žalobkyně, působící v oblasti, kde obchody s kupní cenou v řádech miliónu korun nejsou žádnou výjimkou. Schvalovací proces kupních smluv u žalobkyně byl dlouhodobě ustálený, praktikovaný, všem obchodním manažerům známý, všichni obchodní manažeři, zůstavitele nevyjímaje, museli vědět, že schválení podmínek smlouvy jednatelem žalobkyně, respektive ředitelkou žalobkyně, na pravidelných schůzích, jsou nezbytnou podmínkou uzavření obchodu. V daném případě zůstavitel věděl, že nesmí uzavřít se společností [právnická osoba] obchod bez toho, že by závazky této společnosti z RKS byly zajištěny ručením fyzické osoby. Přesto k celé věci přistoupil až absurdně lehkovážně, počínaje nepřesně zpracovaným ručitelským prohlášením, kde ponechal (anebo uvedl) nepřesné číslo RKS, až po samotný akt dohlížení na to, jak ručitelka a jednatel společnosti [právnická osoba] smlouvu uzavírají. Z laického pohledu je při tak závažném obchodu zarážející již místo, na kterém jednatel [právnická osoba] smlouvu uzavíral (před benzínovou pumpou), zcela nepochopitelné však je to, že zůstavitel neověřil žádným způsobem, kdo podepsal ručitelské prohlášení, respektive neprověřil, že ručitelské prohlášení skutečně opatřila svým podpisem [jméno FO]. Zůstavitele neomlouvá ani to, že svou roli v případu sehrál i [jméno FO], jednatel společnosti [právnická osoba]., zůstavitel mu vůbec neměl umožnit, aby participoval na ověřování podpisu (údajné) [jméno FO], měl to udělat sám, což neudělal, z tohoto pohledu je tedy účast [jméno FO] na vytváření dohody o ručení irelevantní, to, že bylo absolutně neplatné pro absenci podpisu [jméno FO] (§ 561 odst. 1 o. z.), je třeba přičíst toliko na vrub zůstavitele. Okresní soud, z pohledu odvolacího soudu, zcela správně uzavřel, že lhostejnost zůstavitele lze v daném případě považovat za výraz kladného vztahu k následku, vyjádřeno jinak, zůstavitel věděl, že svým jednáním může porušení či ohrožení práva (žalobkyně na pozdější úspěšné vymáhání pohledávky) způsobit a byl s tím jednoznačně srozuměn. Odvolací soud uzavírá, že zůstavitel jednal jednoznačně v nepřímém úmyslu, což se žalobkyni podařilo prokázat. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že žalobkyně se zůstavitelem nerozvázala poté, co zjistila, že podpis pod ručitelským prohlášením je falzum, pracovní poměr. Pohnutky pro to, že nebylo žalobkyní zvoleno toto řešení, z obsahu spisu se nabízejí jiné (třeba respekt k závažné /smrtelné/nemoci zůstavitele), pro věc samu to však není podstatné.

16. Odvolací soud shrnuje, že v daném případě byly naplněny všechny podmínky obecné odpovědnosti zůstavitele za škodu podle § 250 odst. 1 ZP, neboť při uzavírání obchodu se společností [právnická osoba]., tedy při plnění svých pracovních povinností, zůstavitel hrubým způsobem porušil své povinnosti, které mu vyplývaly z pracovněprávního vztahu s žalobkyní (první podmínka: porušení povinnosti), v důsledku čehož (třetí podmínka: kauzální nexus mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou) žalobkyni vznikla škoda (druhá podmínka: vznik škody) v podobě nevymahatelné pohledávky, přičemž jednání zůstavitele bylo zaviněné a zavinění mělo formu nepřímého úmyslu (čtvrtá podmínka). V důsledku toho, že zůstavitel způsobil škodu úmyslně, pohledávka žalobkyně jako (bývalé) zaměstnavatelky zůstavitele nezanikla (§ 328 odst. 2 ZP) a neuplatní se limit výše škody, již lze potenciálně požadovat (4,5 násobek hrubého průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti) podle § 257 odst. 2 ZP.

17. Okresní soud nepochybil, když uzavřel, že tu nebyly dány podmínky pro krácení škodní pohledávky žalobkyně v důsledku jejího spoluzavinění (§ 257 odst. 4 ZP). Žalobkyně dala zůstaviteli jasné pokyny k tomu, jakou podobu má mít obchodní smlouva s [právnická osoba]. Již výše bylo konstatováno, že pracovní náplň zůstavitele byla značně široká a jeho odpovědnost rozsáhlá, což se projevilo mimo jiné v oblasti kontroly vývoje salda pohledávek obecně každého z klientů, které měl na starosti. Zůstavitel tak měl za povinnost v případě, že by se společnost [právnická osoba] dostala do platebních potíží, jednak postupovat podle čl. 8 RKS (limit plnění) a zabránit dalším obchodům a dále i platební delikvenci uvedené společnosti hlásit nadřízenému. Společnost [právnická osoba] přitom odebrala zboží v tak rychlém sledu, že uvedený limit přečerpala v průběhu jediného měsíce [Anonymizováno]. Plnění poskytnuté této společnosti bylo přitom žalobkyní vyúčtováno fakturami, jejichž splatnost nastala nejdříve až dne [datum], žalobkyně (vedení žalobkyně) nemělo možnost v situaci, kdy poslední (nadlimitní) objednávka byla učiněna dne [datum] a zboží podle ní bylo dodáno až [datum], sama podle čl. 8 RKS zakročit. Spoluzavinění žalobkyně na vzniklé škodě tedy dovodit nelze.

18. Žalobkyni vznikla škoda ve formě nedobytné pohledávky. Spočívá – li škoda ve ztrátě možnosti vydobýt pohledávku, vzniká okamžikem, kdy se vzhledem k okolnostem případu stane nepochybným, že pohledávka za dlužníkem není vymahatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012). Pro závěr o tom, zda se jedná o nevymahatelnou pohledávku, nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení, rozhodující je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt (věřitel) svého práva skutečně nedomůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2014, sp. zn. 25 Cdo 1313/2014). Škoda však nevzniká až tehdy, kdy je soudním rozhodnutím rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti dlužníkovi, tedy závěr o nedobytnosti pohledávky nemusí být učiněn až v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007). Uvedené závěry, přijaté již starší judikaturou, se uplatní i v poměrech o. z. a tedy i ZP (§ 4 ZP, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2021, sp. zn. 27 Cdo 1818/2020).

19. V daném případě byla společnost [právnická osoba] usnesením Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dnem [datum], zrušena s likvidací a jmenován likvidátor, nejpozději od [Anonymizováno] byly proti společnosti vedeny exekuce, v průběhu roku [Anonymizováno] tak již zřejmě bylo očekávatelné, že svým závazkům z RKS nedostojí. Na konci [Anonymizováno] (z dopisu [jméno FO] ze dne [datum]) se žalobkyně s jistotou dozvěděla, že pohledávka za společností [právnická osoba] nebude moci být uspokojena ze zajištění, prostřednictvím ručení, jež měla poskytnout [jméno FO]. Jistotu, že jí vznikla škoda, proto žalobkyně nabyla v [Anonymizováno]

20. Pro úplnost je třeba zmínit, že ručitelské prohlášení v čl. 9 odst. 1 písm. a) RKS by bylo platné, pakliže by bylo skutečně podepsané [jméno FO], i když v něm je nepřesně kupní smlouva specifikována, konkrétně je zde chybně uvedeno číslo RKS, na které ručitelské prohlášení odkazuje ([Anonymizováno] namísto [Anonymizováno]). Jde o zjevnou chybu v psaní, jež na újmu ručitelskému prohlášení není (§ 578 o.z.). Uvedená písařská chyba toliko svědčí o míře laxnosti, se kterou zůstavitel k přípravě obchodu přistupoval. Ručitelské prohlášení však bylo, pro absenci podpisu [jméno FO] (§ 561 o.z.), jak již výše uvedeno, neplatné, a to absolutně (§ 588 o.z.), což je nutno jednoznačně a výlučně přičíst úmyslně vadnému jednání zůstavitele při zajišťování podpisu RKS ze strany společnosti [právnická osoba] a [jméno FO].

21. Podle § 4 ZP pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Podle § 620 odst. 1 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 619 odst. 1 o. z., jedná – li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle § 619 odst. 2 o. z., právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 246 odst. 1 z.ř.s., podá – li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku, promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to s účinností ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední dece soudu; to neplatí, byla – li přihláška odmítnuta.

22. Pohledávka žalobkyně je pohledávkou z titulu náhrady škody. Právo na náhradu škody se promlčí v obecné tříleté subjektivní promlčecí lhůtě (§ 629 o.z.), nejpozději však za deset let ode dne, kdy škoda vznikla (§ 636 odst. 1 o. z.). V daném případě je bezpředmětné brát v úvahu desetiletou objektivní lhůtu a je třeba se zaměřit na tříletou subjektivní, zejména na skutečnost, kdy začala běžet.

23. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o tom, kdo ji způsobil (§ 620 odst. 1 o. z.). Poškozený se obecně dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, ze kterých lze dovodit vznik škody a zhruba její výši. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, kdo může za škodu odpovídat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). Běh subjektivní promlčecí lhůty není nutně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl, neboť práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2020, sp. zn. 25 Cdo 2510/2019).

24. Odvolací soud shrnuje, že běh promlčecí lhůty obecně započte tehdy, když poškozený nabude kumulativně podstatné vědomí o základních okolnostech vzniku škody a osobě škůdce. U právnické osoby je důležitý ten okamžik, kdy se o těchto skutečnostech dozví ten, kdo je za právnickou osobu oprávněn její nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.9.2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007).

25. S ohledem na výše uvedené je důležité, jak uvádí ve svém odvolání žalovaný, i zodpovězení otázky, zda se žalobkyně nemohla dozvědět o tom, že jí vznikla škoda a že za ní zodpovídá zůstavitel, dříve, než v [Anonymizováno], kdy se poté, co se ukázalo, že [právnická osoba] pohledávku neuspokojí, vyšlo najevo, že ručení [jméno FO] za pohledávku této společnosti ve skutečnosti neexistuje, protože dohoda o něm je absolutně neplatná, a kdy se zůstavitel v podstatě přiznal k tomu, že neověřoval její podpis. V okolnostech rubrikované věci to znamená, zda žalobkyně při vymáhání pohledávky po společnosti [právnická osoba] postupovala tak, jako by postupovala (každá jiná) osoba, poté, co by se s věcí seznámila a zvážila všechny okolnosti případu (§ 4 odst. 2 o. z.), a zda tu byl odůvodněn předpoklad, že by se mohla dříve dozvědět o tom, že škůdcem je zůstavitel.

26. Odvolací soud má za to, že v podnikatelském prostředí je obvyklé, že splatná pohledávka není ihned vymáhána soudně, ať již z důvodů nákladů, ale i jiných, čistě obchodních, kdy například věřitel má zájem na další spolupráci s dlužníkem. Soudnímu vymáhání předchází mimosoudní vymáhání, zahrnující pokusy o zobchodování pohledávky, její administrativní vymáhání atd. Mimosoudní vymáhání bude různě dlouhé, v závislosti na okolnostech, pakliže dlužník není zcela pasivní, uskutečňuje platby a pohledávka je zajištěna ručením anebo jiným zajišťovacím prostředkem, může být mimosoudní vymáhání delší, naopak jestliže existují signály o ekonomických problémech dlužníka, rozumný podnikatel s vymáháním své pohledávky neotálí. Za nepřekročitelnou hranici mezi racionálním vymáháním pohledávky a neracionálním vymáhacím postupem je třeba jednoznačně a ve všech případech považovat konec promlčecí lhůty pro uplatnění pohledávky, neboť nelze považovat za přípustné, aby rozumně uvažující podnikatel dopustil promlčení své pohledávky.

27. V daném případě sice žalobkyně mohla mít pochybnosti o ekonomické situaci společnosti [právnická osoba], neboť z obchodního rejstříku bylo zřejmé, že proti jejímu jednateli jsou vedeny exekuce a, jak výše uvedeno, od [datum] byly exekuce zahajovány i proti společnosti, avšak současně společnost jako taková uskutečnila platbu na svůj dluh a žalobkyně se zejména odůvodněně mohla domnívat, že je zde ručitelské prohlášení [jméno FO], jejíž bonitu rámcově znala a věděla, že by vůči ní svou pohledávku mohla uspokojit. Mimosoudní vymáhání tedy probíhalo, k soudnímu vymáhání a k přenesení vymáhání ze společnosti [právnická osoba] na ručitelku došlo zhruba v polovině běhu promlčecí lhůty pro vymáhání pohledávky, což považuje odvolací soud ještě za přiměřené poměrům věci. K soudnímu vymáhání pak již nedošlo ze zřejmých důvodů, pohledávka za [právnická osoba] se ukázala nedobytnou a její vymáhání by tedy bylo neekonomickým, zároveň vyšlo najevo, že ručitelské prohlášení [jméno FO] žalobkyně k dispozici nemá.

28. Lze konstatovat, že o. z. s prodlevou s vymáháním pohledávky spojuje určité následky, konkrétně například v § 1885 odst. 2 o. z. anebo v § 1805 odst. 2 o. z., kde normuje, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Skrze pravidla „ultra duplum“ se tu tak projevuje specifická ochrana dlužníka. Účelem stanovení promlčecí doby naopak není chránit dlužníka, jde spíše o ochranu soudního systému jako takového před tím, aby i po značně dlouhé době, kdy již jsou jen obtížně dosažitelné důkazy, byly zahajovány a vedeny spory. Je tak stanovena zákonem doba, po kterou lze pohledávku vymáhat, po jejím uplynutí pohledávka sice nezaniká, stává se naturální (soudně nevymahatelnou) obligací. Pakliže škoda spočívá ve vzniku nevymahatelné pohledávky, počíná promlčecí lhůta běžet v okamžiku, kdy se poškozený může hodnověrně dozvědět, že jeho pohledávka nebude moci být uspokojena a to, kdo je za vznik pohledávky odpovědný. Skutečnost, že pohledávka je nedobytná, zjistí poškozený v průběhu jejího vymáhání. Lze souhlasit s žalovaným, že by měl bdělý a rozumný poškozený přistoupit k vymáhání pohledávky v rozumné době. Za tu však nelze vždy považovat, jak již bylo uvedeno výše, bezodkladné soudní vymáhání pohledávky, vzhledem k nákladům na vymáhání, ale i třeba zájmu na další spolupráci s dlužníkem, je nutno připustit, že v obchodním styku může soudnímu vymáhání pohledávky předcházet různě dlouhé mimosoudní vymáhání, zahrnující upomínání, inkaso, pokus o prodej pohledávky atd. Obecně delší mimosoudní vymáhání odůvodňuje situace, kdy se daří na dlužníku něčeho vymoci a to, že pohledávka proti hlavnímu dlužníkovi je zajištěna. Právě takový případ přitom nastal v dané věci, při mimosoudním vymáhání pohledávky došlo k částečné úhradě společností [právnická osoba] a pohledávku za ní měla žalobkyně zajištěnu.

29. Názor žalovaného ohledně promlčení ostatně pomíjí to, že pro počátek běhu promlčení lhůty musí být podmínky, že poškozený se může dozvědět o tom, že mu vznikla škoda a o tom, kdo mu ji způsobil, kumulativně. Pokud jde o osobu škůdce, je sice skutečností, že žalobkyně si musela být dobře vědoma toho, že tím, kdo za ni koncipoval smlouvu, byl zůstavitel, avšak ručitelské prohlášení (dohoda o ručení) jako takové formálně vadné (až na výše vzpomenutou písařskou chybu) nebylo, RKS byla typizovaná, stejně jako právě dohoda o ručení, takže sama o sobě být žalobkyni podezřelá nemohla. To, co dohodu o ručení činilo absolutně neplatnou, byla absence podpisu [jméno FO]. O okolnostech podpisu RKS žalobkyně spravena nebyla, k přiznání zůstavitele, že podpisu jmenované vůbec nebyl přítomen, došlo až [datum], teprve tehdy se žalobkyně mohla dozvědět, kdo je škůdcem a teprve tehdy byly naplněny skutečnosti rozhodné pro běh promlčecí lhůty. Za počátek promlčecí lhůty pro vymáhání škody po zůstaviteli tak je nutno považovat den [datum], kdy současně měla již žalobkyně jistotu, že její pohledávka je nedobytná a zároveň se zůstavitel v rámci svého vysvětlení před orgány činnými v trestním řízení přiznal, že [jméno FO] při podpisu ručitelského prohlášení neviděl. Přiznání zůstavitele ze dne [datum] je objektivním faktem, domněnka, že by se přiznal dříve, kdyby žalobkyně k vymáhání pohledávky po údajné ručitelce přikročila rychleji, je pouhou spekulací, která pro právní hodnocení této věci nemůže být brána v úvahu.

30. Žalobkyně uplatnila svou pohledávku v rámci řízení o pozůstalosti v likvidaci pozůstalosti přihláškou ze dne [datum], která nebyla odmítnuta, uplatnila tedy své právo v otevřené promlčecí lhůtě, pohledávka promlčená není.

31. Správný je závěr okresního soudu ohledně příslušenství pohledávky, ohledně které se žalobkyně domáhala určení. Úrok z prodlení žalobkyně požaduje v souladu s § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši [Anonymizováno] ročně, ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých dlužných faktur.

32. Odvolací soud, vzhledem k výše uvedenému, podle § 219 o.s.ř. potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé.

33. Zcela správný je výrok II. rozsudku okresního soudu. Podle § 266 odst. 1 z.ř.s v řízení o žalobě nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti likvidačnímu správci; to neplatí, jdeli o náklady, které vznikly zaviněním likvidačního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Žalobkyně měla sice ve věci plný úspěch, žalovaný je však likvidačním správcem, z toho důvodu jí nebylo možné přiznat náhradu nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil i tento výrok.

34. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu v otázce nákladů státu. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Náklady státu v daném případě představovalo znalečné ve výši [částka]. Okresní soud předně pominul, že žalobkyně složila částku [částka] jako zálohu na náklady vypracování znaleckého posudku. Záloha zaplacená účastníkem na navržený a provedený důkaz přitom tvoří náklad tohoto účastníka, který má být vypořádán při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, ze dne 12. 2. 2018). [hodnota] se tak stala nákladem žalobkyně proti žalovanému, který ji však nemůže být kvůli výslovnému zákazu v § 266 odst. 1 z.ř.s. přiznán. Česká republika by měla eventuálně právo pouze na úhradu zbylé částky [částka], která byla hrazena ze státního rozpočtu.

35. Úprava nákladů řízení ve sporech o žalobě na určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, je obdobná úpravě obsažené v zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen „IZ“), neboť konstrukce § 202 odst. 1,2 IZ je obdobná té, již volí § 266 odst. 1 z.ř.s. Insolvenční správce je však výslovně v ustanovení § 11 odst. 2 písm. n) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozen od placení soudních poplatků, likvidační správce takto osvobozen není. Zvláštní předpisy jak insolvenčnímu správci, tak likvidačnímu správci, dávají privilegium, že jimi nezaviněné náklady incidenčních řízení jim nelze uložit, avšak insolvenční správce je, nad to, osvobozen od soudních poplatků, což mu zajišťuje to, že mu nebudou moci být v incidenčních sporech uloženy náklady státu. Likvidačnímu správci se podobné výhody nedostává. Likvidační správce, podobně jako insolvenční správce, se přitom dostává do pozice žalovaného nuceně, musí být žalován (§ 262 odst. 2 z.ř.s.), čemuž odpovídá § 266 odst. 1 z.ř.s., ovšem výslovně pouze ve vztahu správce/účastník řízení tak, že účastník právo na náklady vůči správci nemá. Stát sice není účastníkem řízení, pakliže má však být naplněna zřejmá vůle zákonodárce, že na likvidačního správce nemají doléhat náklady incidenčního sporu, neměl by ani stát dostat náklady, které v řízení vynaložil. Odvolací soud proto použil § 150 o.s.ř., vyhodnotil právě popsané jako důvod zvláštního zřetele hodný, proč by nemělo být státu přiznáno právo na náhradu nákladů jím vynaložených, a rozhodl, že České republice – Okresnímu soudu v Děčíně se náhrada nákladů řízení vůči žalovanému, kdy jde právě o zbylých [částka], nepřiznává. Pro úplnost pak lze zmínit, že argumentace žalovaného v odvolání proti jeho povinnosti platit náklady státu relevantní nebyla, neboť při rozhodování o náhradě nákladů státu nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl, respektive k prokázání jakých tvrzení byl důkaz proveden (srov. rozsudek NS ze dne 20.2.2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016), současně lze uzavřít, že znalečné bylo vynaloženo účelně, neboť znalecký posudek přispěl zásadní měrou k vyjasnění pro řízení podstatné otázky, zda by [jméno FO] bývala mohla uspokojit pohledávku žalobkyně ze svého majetku, kdyby dohoda o ručení byla platná. Shrnuto, na [částka], které zaplatila Česká republika ze státního rozpočtu, by měla, na základě gramatického výkladu právních předpisů, právo, avšak vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o.s.ř., tyto prostředky jí nebudou žalovaným zaplaceny.

36. Odvolací soud, vzhledem k výše uvedenému, změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že České republice – Okresnímu soudu v Děčíně, náhradu nákladů řízení vůči žalovanému nepřiznal.

37. V odvolacím řízení byla sice zcela úspěšná žalobkyně, avšak vzhledem k § 266 odst. 1 z.ř.s. odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení