8 Co 2087/2024 - 186

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátně složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] 6 proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] 2. [Jméno advokáta D], narozený [Datum narození advokáta D] bytem [Adresa advokáta D] zastoupený advokátem [Jméno advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] o žalobě o určení vlastnického práva a určení neexistence věcného práva k nemovitým věcem, o odvolání žalované č. 1 do všech výroků rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19.8.2024 včetně výroku V. doplněného usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31.1.2025, č.j. 9 C 62/2023-159 a o odvolání žalovaného č. 2 do výroku III. – V. téhož rozsudku ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. ledna 2025, č.j. 9 C 62/2023-159, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, zatímco ve výrocích II. – V. o náhradě nákladu řízení se mění následovně: a) Žalovaná č. 1 je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 259 200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. b) Žalovaný č. 2 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 7 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. c) Žalovaná č. 1 je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 571,79 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Českém Krumlově. d) Žalovaný č. 2 je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 571,79 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Českém Krumlově.

II. Žalovaná č. 1 je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 80 875 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému č. 2 na náhradě nákladu odvolacího řízení částku 3 156 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného č. 2.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem v rozsudku vyjmenovaných nemovitých věcí, které jsou prosty věcného břemene užívání s oprávněním pro žalovaného č. 2 a pro žalobkyni, když tato věcná břemena byla zřízena smlouvou darovací a o zřízení věcného břemene ze dne 5. 10. 2021. Na základě provedeného dokazování (především darovací smlouvou, znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], obsahem opatrovnického spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 8 P 133/2023, výpovědí svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], lékařky žalobkyně z oboru [název], svědka [jméno FO], výslechem druhého žalovaného i výslechem obou žalovaných) dospěl okresní soud k závěru, že o Vánocích 2020 došlo u žalobkyně ke zhoršení jejího zdravotního stavu, kdy tato již nemohla bydlet doma sama. Pletla si léky, nevyznala se v kalendáři, postavila vařit vodu v rychlovarné konvici na plynový vařič. V péči lékařky ([název]) [tituly před jménem] [jméno FO] byla žalobkyně od února 2021. Po poradě rodiny, tedy synů [jméno FO], [jméno FO] a jeho manželky zařídili jí syn [jméno FO] s manželkou od dubna 2021 pobyt v [právnická osoba] v [adresa]. V srpnu 2021 již byla žalobkyni diagnostikována demence středního typu. S určitým odstupem předem byla žalobkyně žalovanými seznámena s možností darovat nemovitosti žalované s tím, že by v nemovitosti mohla dále bydlet a toto právo by měl i žalovaný. S tím podle žalovaných žalobkyně souhlasila. Dne 5. 10. 2021 předložili žalovaní žalobkyni darovací smlouvu a smlouvy o zřízení věcného břemene užívacího práva a žalobkyně na poště smlouvu podepsala, podpisy tam byly úředně ověřeny. Žalovaným bylo nejméně od února 2021 známo, že u žalobkyně se projevuje nikoli přechodná duševní porucha, laicky označovaná jako „stařecká demence“. Smlouva podepsaná všemi účastníky byla dne 6. 10. 2021, doručena s příslušným návrhem na vklad Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj. [právnická osoba] pro Jihočeský kraj dle této Smlouvy zápisem ze dne 16. 11. 2021 s právními účinky zápisu ke dni 6. 10. 2021 pod [spisová značka] provedl do katastru nemovitostí ve prospěch 1. žalované vklad vlastnického práva k Nemovitostem a ve prospěch 2.žalovaného a žalobkyně vklad věcného břemene užívání k tíži Nemovitostí. Jako nemající význam pro rozhodnutí v projednávané věci byly vyhodnoceny a okresním soudem tedy zamítnuty zprávy od obecního úřadu ke zjištění od kdy má prvá žalovaná na adrese [adresa] zřízen trvalý pobyt a předložení kopií žádosti, na jejímž základě byl první žalované a druhému žalovanému zřízen trvalý pobyt.

2. V odůvodnění napadaného rozsudku se okresní soud vypořádal i s námitkou žalované číslo 1), podle které nebyly splněny řádně podmínky řízení a toto mělo být zastaveno, a to odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1679/2018, podle něhož ke zhojení vady řízení nepostačí opatrovnickým soudem udělený souhlas s právním jednáním (podáním žaloby, ale je nutné, aby také byla nově udělena plná moc advokátovi, přičemž se takové jednání nedá považovat za běžnou správu majetku osoby omezené ve svéprávnosti). Okresní soud odkázal na rozhodnutí 8 Co 2033/2015, které ostatně je v judikatuře Nejvyššího soudu taktéž citováno, v němž je vyjádřen právní názor, že: „V situaci, kdy je dokazováním mj. zjištěno, že žaloba byla v dané věci podána advokátem na základě plné moci udělené mu žalobcem v době, kdy již tento v důsledku postupující duševní choroby neměl k takovému právnímu jednání dostatečné ovládací a rozpoznávací schopnosti, nebyla žaloba podána oprávněnou osobou a jí vyvolané řízení je postiženo odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který je nutné odstranit (dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.) dodatečným schválením (novým udělením) plné moci advokátovi opatrovníkem, který byl (bude) žalobci mezi tím ustanoven jako osobě pravomocně omezené ve svéprávnosti podle § 62 o. z. Takový úkon opatrovníka není běžnou záležitostí při správě majetku osoby omezené ve svéprávnosti a vyžaduje v režimu § 461 odst. 1 o. z. schválení soudu.“ Okresní soud vysvětlil, že právě k takovému postupu v projednávané věci došlo a odstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. byl odstraněn.

3. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná č.

1. Primárně odkázala na existenci vady řízení namítanou již před okresním soudem, neboť nedošlo ze strany opatrovníka k odstranění vady žaloby, kterou za žalobkyni podal advokát, jemuž byla udělena plná moc již v okamžiku, kdy žalobkyně trpěla duševní nemocí, neboť vedle schválení právního úkonu soudem opatrovníkovi musí dojít k novému oddělení plné moci advokátovi opatrovníkem. V průběhu řízení se přitom dopustil okresní soud další procesní chyby, když v rámci závěrečného návrhu žalobkyně, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, přistoupila tato ke změně žaloby. Takový právní úkon žalobkyně však nebyl žalované č. [hodnota]) ani doručen, ani nedošlo k rozhodnutí okresního soudu o změně žaloby podle § 95 o.s.ř. Žalovaná č. 1 taktéž zpochybnila skutkové závěry soudu prvního stupně poukazem na dvanáctý odstavec odůvodnění, v němž okresní soud uvádí, že ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] [tituly za jménem], soudního znalce v oboru zdravotnictví, odvětví [název], zjistil, že „žalobkyně ke dni 5. 10. 2023 trpěla středně těžkou demencí“. Tento datum však z hlediska řešených skutkových otázek nemá žádnou relevanci. Sama přítomnost duševní poruchy ještě neznamená, že žalobkyně byla rovněž nesvéprávná v době uzavření smlouvy, když následné rozhodnutí o omezení svéprávnosti nemá zpětnou účinnost. Žalovaná číslo jedna tedy poukázala zejména na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 433/2010 ze dne 24. 3. 2010, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že znalecký posudek je jedním ze základních důkazních prostředků řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je nutno přitom zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako jediným důkazem a nekriticky přijme jeho závěry, aniž je ověří. Má tak být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chovala, jak se projevovala ve styku s lidmi, jak obstarávala svoji domácnost, hospodařila se svým majetkem a znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod.

4. Žalovaná č. 1 se taktéž ohradila proti způsobu, kterým okresní soud uvažoval při stanovení náhrady nákladů řízení. Jednak nelogicky rozhodl o náhradě nákladů řízení dvakrát, tyto vypočítal jak ve vztahu k žalované č. 1, tak ve vztahu k žalovanému č. 2, ačkoliv je zřetelné, že právní zástupce žalobkyni zastupoval při úkonech realizovaných společně v obou věcech a podle pravidel advokátního tarifu by tedy mělo dojít k poměrnému rozdělení „jedněch nákladů“, jednak výše tarifní hodnoty byla odvozena toliko ze dvou nabídek realitních kancelářích předložených žalobkyní v rámci písemného uplatnění nákladů řízení, které ani nebyly provedeny k důkazu. V takovém postupu je nutno spatřit porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch žalované č. 1, neboť soud při svém rozhodování vyšel z hodnot, které byly soudu prvního stupně jednostranně předloženy stranou žalující a žalovaní pak ani neměli možnost se k takovému listinnému důkazu vůbec vyjádřit. Postup okresního soudu tak byl nepředvídatelný a tudíž vadný. Na základě výše uvedeného žalovaná číslo jedna navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit, tak, že bude žaloba zamítnuta a žalované č. 1 přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaný č. 2, který sám se do meritorní části rozsudku neodvolal, se k odvolání žalované č. 1 vyjádřil tak, že považuje rozsudek soudu prvního stupně k věci samé za věcně správný. Odvolal se však proti nákladovým výrokům, které se ho týkají (výrok II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, výrok III. o rozdělení povinnosti hradit žalobkyni zaplacený soudní poplatek a o náhradě nákladů státu). Žalovaný č. 2 zdůraznil, že od počátku souhlasil s podanou žalobou a nebyl to tedy on, vůči kterému bylo nutné uplatnit nárok. Žalovaný č. 2 rovněž neobdržel předžalobní výzvu podle § 142a o.s.ř. Bez významu není ani skutečnost, že žalobkyně je matkou druhého žalovaného a rozhodně by sama nesouhlasila s tím, aby vůči němu byla uplatňována náhrada nákladů řízení. Zdůraznil, že sám nesl náklady žaloby na vrácení daru ohledně předmětných nemovitostí, činil úkony ve prospěch své matky a měl s tím spojené poplatky. To samo o sobě odůvodňuje speciální přístup k žalovanému č. 2 dle ustanovení § 150 o.s.ř., tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení. Pokud jde o výpočet konkrétní částky, postupoval okresní soud rovněž nesprávně. Jednak přiznal žalobkyni ve vztahu k žalovanému č. 2 odměnu za úkony právní služby, které vůbec nesouvisely s nárokem uplatněným vůči žalovanému č. 2, ale vztahovaly se právě a především k otázce určení vlastnictví. Nesprávným způsobem byla oceněna i hodnota věcného břemene. Při výpočtu výše nákladů mělo být postupováno podle § 9 odstavec 4 advokátního tarifu, tedy z částky 50 000 Kč.

6. Žalující strana se vyjádřila ve vztahu k oběma odvoláním, včetně V. výrok v rámci doplňujícího usnesení, která považovala za nedůvodná. Rozsudek soudu prvního stupně se v meritorní části vypořádal s nárokem žalobkyně správně a měl by být tedy podle žalobkyně potvrzen. Žalovaní předložili žalobkyni písemný návrh smlouvy darovací a o zřízení věcného břemene až na poště, kde došlo k jejímu podepsání. Žalobkyně smlouvu nečetla, neměla brýle a oba žalovaní zapříčinili spor svým jednáním, ve kterém se vzájemně podporovali, a to v situaci, kdy oba věděli (nejpozději od konce roku 2020), že žalobkyně trpěla depresemi a pro psychické potíže nemohla bydlet v domě sama, neboť si pletla léky, nevyznala se v kalendáři, rychlovarnou konvici postavila na plynový vařič atp. Nejméně od února 2021 si žalovaná č. 1 byla vědoma, že se u žalobkyně projevuje nikoliv přechodná duševní porucha, ale tzv. „stařecká demence“. Pokud jde o nákladové výroky, postupoval okresní soud rovněž správně. Pokud žalovaný č. 2 argumentuje tím, že některá písemná vyjádření ve věci se netýkají jeho předmětu“ řízení“, pak žalující strana má za to, že označení či předkládání důkazů k tvrzením žalobkyně, například k prokázání okolností vzniku samotné písemné smlouvy jako celku, jejímu vložení do katastru nemovitostí, se vztahují k oběma žalovaným. Ustanovení § 142a o.s.ř. se nevztahuje k žalobám na plnění, která je předmětem řízení. Podmínky pro aplikaci § 150 o.s.ř. podle žalující strany dány nejsou.

7. Odvolání jsou podána oprávněnými osobami, jsou přípustná a včasná (§ 201, 202, a 204 o.s.ř.). Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31.1.2025 č.j. 9 C 62/2023-159 v intencích ustanovení § 212, 212a o.s.ř., a to v případě odvolání žalované č. 1 při jednání odvolacího soudu, v případě žalovaného č. 2 bez nařízení jednání odvolacího soudu (§ 214, odst. 2 písm. c) o.s.ř.).

8. K podmínkám řízení:

9. Podle § 104 odst. 2 o.s.ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření, přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.

10. Teorie procesního práva tradičně řadí mezi podmínky řízení i oprávnění k zastupování, když tento názor dlouhodobě sdílí i soudní praxe. Závěr, podle kterého nedostatek podmínek plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o.s.ř.) formuluje například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdo On 992/97, uveřejněné pod číslem 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud též vysvětlil, že učinila-li určitá osoba procesně-právní úkon za jiného jako zástupce, neuplatňuje v řízení sama (svým jménem) procesní práva, ale jedná za zastoupeného. Žalobce jako osoba omezená ve způsobilosti k právním úkolu nemůže v tomto řízení samostatně jednat, takže musí být zastoupena svým zástupcem (§ 22 o.s.ř.). Tím je opatrovník. (§ 27 odstavec 2 o.z.), který je oprávněn udělit procesní plnou moc advokátovi k zastupování žalobce v řízení (srovnej rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1679/2018). Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí ze dne 7. ledna. 2016 sp. zn. 8 Co 2033/2015 (in ASPI), uvedl, že „v situaci, kdy je dokazováním zjištěno, že žaloba byla v dané věci podána advokátem na základě plné moci udělenému žalobcem v době, kdy již tento v důsledku postupující duševní choroby neměl k takovému právnímu jednání dostatečné ovládací a rozpoznávací schopnosti, nebyla žaloba podána oprávněnou osobou a jí vyvolané řízení je postiženo odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který je nutno odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) dodatečným schválením (novým udělením) advokátovi opatrovníkem, který byl (bude) žalobci mezitím ustanoven jako osobě pravomocně omezené ve svéprávnost podle § 62 o.z. Takový úkon opatrovníka není běžnou záležitostí při správě majetku osoby omezené ve svéprávnosti a vyžaduje v režimu § 461 odstavec 1 o.z. schválení soudu“. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo o 1980/2017 připomenul, že „rozhodnutím soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se mění právní postavení občana v tom směru, že není schopen vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, třebaže dosud až do právní moci tohoto rozhodnutí způsobilost k právním úkonům měl. Z povahy takového rozhodnutí vyplývá, že se jím nezjišťuje (nedeklaruje) již existující právní stav, nýbrž se jím tento právní stav zakládá, popřípadě mění. Nelze tedy ve výroku rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonu vyslovit zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností, není ovšem vyloučeno, aby určitý právní úkon, který byl učiněn v době, kdy účastník nebyl sice zbaven způsobilosti k právním úkonům, avšak jednal duševní poruše, jež ho činila k tomuto právním úkonu neschopným, byl shledán neplatný ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Takový výrok o neplatnosti právního úkonu však nelze učinit řízení o způsobilosti k právním úkonům.

11. V předmětné věci okresní soud v zásadě postupoval v intencích uvedené judikatury, když vyčkal jednak rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově o omezení svéprávnosti žalobkyně [Jméno žalobkyně] (rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23.8.2023, č.j. 8 Nc 100/2022–96, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2023 a omezil mimo jiné žalobkyni v oprávnění jednání v záležitostech, jejichž předmětem je jakákoliv nemovitost, dále nakládat s jměním, jehož hodnota přesahuje částku 1 000 Kč). Vyčkal dále rozsudku téhož soudu ve věci sp. zn. 8 P 130/2023, kterým udělil za [Jméno žalobkyně], narozenou 16.8.1944, omezenou ve svéprávnosti, souhlas s právním jednáním, a to podáním žaloby na určení vlastnického práva a o určení neexistence věcného práva k nemovitým věcem, jenž je projednávána u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 62/2023, včetně udělení plné moci k zastupování v tomto řízení [Jméno advokáta A], advokátovi se sídlem [adresa], [Jméno advokáta B] ze dne 17. 2. 2023 a ze dne 13. 2. 2023. Tento rozsudek ze dne 7. února 2024 pak nabyl právní moci dne 13. 3. 2024, jak zjistil odvolací soud postupem podle § 213 odstavec 2 o.s.ř., když z opatrovnického spisu současně zjistil, že jeho součástí byla i plná moc, kterou opatrovník [jméno FO] udělil dne 13. 12. 2023 plnou moc [Jméno advokáta A], advokátovi v Českých v Budějovicích pro zastupování žalobkyně v předmětném řízení vedenou u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 62/2023. Navíc (zjevně z opatrnosti) přiložil v rámci odvolacího řízení žalobce soudu aktuální plnou moc ve spise na č.l. 162 ze dne 29. 1. 2025, ve které opět opatrovník žalobkyně za žalobkyni pro předmětné řízení udělil plnou moc [tituly před jménem] [jméno FO], advokátovi v Českých Budějovicích a výslovně prohlásil, že dodatečně schvaluje a akceptuje všechny úkony, které dosud tento advokát v řízení vykonal za [Jméno žalobkyně].

12. Pokud tedy žalovaná č. 1 v odvolací argumentaci upozorňuje jednak na to, že v souvislosti se schváleným právním úkonem a po zahájení řízení (poté, co již bylo pravomocně rozhodnuto o omezení svéprávnosti žalobkyně), neudělil opatrovník dodatečně plnou moc advokátovi, který původně formuloval vadnou (viz výše) žalobu a plnou moc udělenou mu již duševně nemocnou žalobkyní, pak z výsledku dokazování vyplývá, že tomu tak není. Taková plná moc byla udělena již v souvislosti se zahájením a vedením řízení o schválení právního úkonu za žalobkyni a v průběhu odvolacího řízení opětovně právní opatrovník deklaroval novou plnou mocí, že schvaluje všechny doposud za žalobkyni v řízení advokátem provedené úkony. Za pochybení okresního soudu lze považovat skutečnost, že předmětnou plnou moc obsaženou v opatrovnickém spise sp. zn. 8P 133/2023 nepřevedl formálně do předmětného občanskoprávního spisu sp. zn. 9 C 62/2023-159, popřípadě neponechal do právní moci rozhodnutí ve věci samé opatrovnický spis jako přílohový v rámci občanskoprávního spisu sp. zn. 9 C 62/2023-159. Každopádně je nutno, jak již výše konstatováno, upozornit, že vada řízení vyplývající z vad plné moci je odstranitelná, a to i v rámci řízení odvolacího. Navíc, jak shora zdůrazněno, plná moc udělená opatrníkem žalobkyně advokátovi existovala již ke dni rozhodnutí okresního soudu. Sama žalovaná č. 1 pak v odvolacím řízení zdůrazňovala především pochybnosti o způsobu, kterým řízení bylo zahájeno (v daném směru ovšem nezbývá, než opětně trvat na tom, že vada plné moci (a potažmo žaloby) je odstranitelná a případné vady původní žaloby neznamenají jakési „otrávené ovoce“, které navždy vylučuje věcně správné a procesně bezvadné rozhodnutí v předmětném řízení. Vedle toho argumentuje žalovaná č. 1 pochybnostmi o způsobu zahájení souběžně vedených řízení žalobkyně vůči žalované č. 1, což je ovšem námitka nepřípadná, neboť nemá žádnou souvislost s předmětným řízením, které ostatně vyvolal jiný advokát za žalobkyni než ta, která žalovaná č. 1 zmiňuje.

13. Odvolací soud tedy uzavírá, že podmínky předmětného řízení jsou naplněny a řízení netrpí žalobkyní vytčenou vadou. Odvolací soud zamítl tudíž důkazní návrh žalované č. 1 na svědeckou výpověď advokáta žalobkyně [Jméno advokáta A], a to k okolnostem, za kterých byla uzavřena smlouva o plné moci (o právním zastoupení) žalobkyní. Jednak o této okolnosti vypovídal již svědek [jméno FO], jednak sama o sobě nemá zjištění těchto skutkových okolností žádnou relevanci ve vztahu k posouzení otázek podmínek řízení, neboť jak již bylo opakovaně zdůrazněno v tom, že žaloba byla postižena vadou plné moci, udělené osobou, která k tomu nebyla duševně způsobilá, je fakt, který v řízení je nepochybný a také je zřejmé, že byla vada této žaloby odstraněna.

14. K dispozici s předmětem řízení stranou žalující:

15. Podle § 95 odst. 1 o.s.ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení, zmíněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.

16. Ustálená soudní praxe dovozuje (jakkoliv v některých případech mohou být hranice mezi tím, co již změnou návrhu je a co ještě nikoliv nejasné), že změnou návrhu ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř. se zejména rozumí změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, například místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak změní žalobu o plnění na určovací žalobu, požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti či na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění (NS sp. zn. 32 Odo 1186/2005 ze dne (29. 10. 2008).

17. V předmětné věci žalobkyně na počátku řízení formulovala žalobu ve vztahu k věcným břemenům určením, že jím popsané nemovitosti jsou „prosty práv odpovídajících věcnému břemeni zapisovaných do katastru nemovitostí“. Podáním ze dne 25.7.2023, které nazvala „závěrečné vyjádření žalobkyně“, došlo k úpravě žalobního petitu ve vztahu k věcným břemenům tak, že „nemovité věci jsou prosty věcného břemene užívání oprávnění pro [jméno FO], čp. [číslo], [adresa], r.č. [RČ] a pro [jméno FO], čp. 112, [adresa], r.č. [RČ], která byla zřízena dle smlouvy darovací o zřízení věcného břemene – úplatné ze dne 5. 10. 2021; právní účinky zápisu v okamžiku 6. 10. 2021, [čas], vkladové řízení [spisová značka]. Vzhledem k výše uvedené definici změny žaloby je zřejmé, že žalující strana nikterak neposunula předmět řízení, nerozšířila jej, ani nezměnila popis skutkových okolností, na jejichž základě nárok uplatňuje, ale pouze precizovala definici věcných břemen, která mají být „vymazána“ z katastru nemovitostí, což však formulací „prosty všech práv odpovídajících věcnému břemeni zapisovaných do katastru nemovitostí“ věcně vyjádřila již v samotné žalobě a je vůbec otázkou, zda při formulaci předmětného výroku, bylo třeba (pro úspěch žaloby) k přesnějšímu vymezení přistupovat. Pokud by to (formálně) třeba bylo, mohl by i při původním formulovaném žalobním petitu žalobní výrok okresní soud upravit bez dalšího. Je totiž nutno zdůraznit, že občanskoprávní soudy jsou v rámci svého meritorního rozhodování vázány uplatněným nárokem, nikoliv však přímo uplatněným žalobním petitem. Jinak řečeno, okresnímu soudu lze sice z hlediska transparentnosti řízení vytknout, že s upřesněním žaloby neseznámil stranu žalovanou, například tak, že by jí předmětnou listinu doručil (strany se totiž neshodují, zda v rámci sdělení obsahu závěrečného vyjádření při jednání dne 19. 8. 2024 byla tato upravená verze žalobního petitu skutečně přednesena, jak by se nabízelo z formulace protokolu o jednání z téhož dne), nicméně okresní soud nepochybil, pokud o takto formulovaném návrhu nerozhodoval jako o změně žaloby. V celkovém kontextu rozhodnutí v předmětné věci (i s přihlédnutím k faktu, že doručení zmiňované listiny provedl v zájmu důsledné obrany procesních práv žalované č. 1 odvolací soud před jednáním, při kterém ve věci meritorně rozhodl) nedošlo k žádné újmě na právech žalované č. 1 ke dni konečného rozhodnutí ve věci. I tuto námitku žalované č. 1 proto hodnotí odvolací soud jako nedůvodnou.

18. Ke skutkovým závěrům o duševním stavu žalobkyně:

19. Žalované č. 1 je nutno dát za pravdu, že odůvodnění rozsudku okresního soudu v daném směru obsahuje zřejmou nesprávnost, a to ve 12. odstavci odůvodnění, ve kterém okresní soud konstatuje, že znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] bylo prokázáno, že „žalobkyně ke dni 5. 10. 2023 trpěla středně těžkou demencí.“ Z obsahu znaleckého posudku i z výslechu znalce obsaženého ve spise je však zřetelné, že znalec se vyjadřoval k datu 5. 10. 2021, tedy k datu, kdy byla uzavřena řešená darovací smlouva. Jinak jsou skutkové závěry okresního soudu v daném směru logické, okresní soud nevyšel toliko z písemného znaleckého posudku, ale znalce řádně vyslechl a vyslechl i další svědky a účastníky řízení ke zjišťovaným okolnostem. Především tedy provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví z opatrovnického spisu ([tituly před jménem] [právnická osoba]), na jehož závěrech stojí rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti žalobkyně, dále výpovědí svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], lékařky, která popisovala zdravotní stav žalobkyně v únoru 2021, kdy už byly patrné poruchy paměti a zásadnější zhoršení zdravotního stavu v létě 2021. Vyslechl dále svědka [jméno FO], syna žalobkyně, stejně jako oba žalované. V podstatě pouze žalovaná č. 1 se v popisu vnímání žalobkyně a okolností předmětné věci odlišovala od skutkových závěrů, které vycházely z ostatních důkazů, a po zhodnocení jednotlivém i ve vzájemné souvislosti dospěl okresní soud k učiněným skutkovým závěrům. Odvolací soud proto také zamítl důkazní návrh, který vznesla v rámci odvolacího řízení žalovaná č. 1, na opětovný výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který by se měl vyjádřit k tomu, jak „konkrétně došel ke skutkovým závěrům“. Výslech znalce byl proveden před okresním soudem rozsáhle, jeho výpověď je hodnocena okresním soudem jako věrohodná a logická, sama žalovaná strana nenamítá žádné konkrétní okolnosti, které by měly znamenat metodické či jiné odborné pochybení znalce při jím formulovaných závěrech, navíc jsou tyto závěry souladné s řadou dalších výstupů plynoucích z dalších důkazních prostředků. V tomto směru považuje tedy argumentaci žalované odvolací soud za neopodstatněnou.

20. Pokud žalovaná v rámci celkového kontextu událostí, které byly v řízení řešeny, a vedly k závěru o neplatnosti darovací smlouvy, zmiňuje, že darovací smlouva měla vyjadřovat dřívější vůli žalobkyně obdarovat především jejího syna (žalovaného č. 2), v době uzavření darovací smlouvy pak manžela žalované č. 1, resp. jeho rodinu, pak sama tato okolnost nemá žádný věcný význam (a proto není třeba ji ani důkazně prověřovat) ve vztahu k důvodům, pro které byla určena neplatnost předmětné smlouvy, a sice proto, že žalobkyně trpěla v době jejího podpisu nikoliv přechodnou duševní poruchou, středně těžkou demencí, zapříčiněnou Alzheimerovou chorobou, v důsledku čehož nebyla schopna plně posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout. Pokud tedy takto žalobkyně za daného zdravotního stavu projevila vůli navenek, byť třeba v souladu se svými dřívějšími plány a motivacemi, není možno považovat její jednání za platné, pokud rozpoznávací a ovládací schopnosti vztažené k předmětu jednání byly dne 5. 10. 2021 vymizelé, jak vyplývá ze skutkových závěrů okresního soudu.

21. K nákladům řízení:

22. Podle § 142 odstavec 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci neuspěl. Podle § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Podle § 142a žalobce, který měl úspěch v řízení, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému nejméně sedm dní před podáním návrhu na řízení zaslal na adresu doručení známou adresu výzvu plnění. Podle rozsudku NS sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 je při rozhodování o náhradě nákladů řízení nutné přihlédnout i k postoji dlužníka k uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení.

23. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. (zákon o soudních poplatcích) vydá-li soud nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, toto rozhodnutí zruší nebo změní i bez návrhu. Podle § 4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jde-li o poplatek za zařízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. V případě poplatků splatných podáním návrhu dle § 4 odst. 1 písm. a) – d) nepřichází autoremedura stanovená v ust. § 12 zákona o soudních poplatcích v úvahu. To zejména nelze aplikovat na nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku (srov. Komentář Wolters Kluwer k zákonu č. 549/1991 Sb. k ust. § 12 – in ASPI a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4096/17).

24. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveným právním předpisem se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 činila paušální částka jako náhrada výdajů na jeden úkon právní služby 300 Kč, od 1. 1. 2024 450 Kč. Podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu činí náhrada za čas promeškaný v souvislosti s úkonem prováděným v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta za cestu tam a zpět 150 Kč za každou započatou půlhodinu od 1.1.2025 a 100 Kč do 31.12.2024).

25. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníku řízení právo na náhradu nákladů, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

26. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu, výše peněžitého plnění nebo cena věci, anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže bylo požadováno jako samostatný nárok. Podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu činí částka 50 000 Kč[Anonymizováno]do 31. 12. 2024 (a částka 113 000 Kč od 1. 1. 2025) tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, pokud jde o nemovitou věc.

27. V poměrech dané věci je nepochybné, že Okresní soud v Českém Krumlově rozhodoval o dvou (žalující stranou) spojených nárocích, z nichž každý měl být samostatně zpoplatněn, k čemuž ovšem okresní soud nepřistoupil a s ohledem na výše uvedena nelze již soudní poplatek dovybrat. Pokud tedy okresní soud ve výroku IV. stanovil oběma účastníkům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náhradu za vynaložený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, považuje odvolací soud za správné, pokud za dané procesní situace je poplatková výhoda takto získaná rozdělena mezi oba žalované rovným dílem; žádný právní podklad ovšem nemá ono solidární zavázání obou účastníků, neboť každý z nich by měl mít, jak bude i dále argumentováno, stanovenou jednoznačnou výši nákladů řízení, které je povinen uhradit žalobkyni jako procesně úspěšné. Z tohoto důvodu proto přistoupil odvolací soud k rozdělení částky 5 000 Kč na 2 500 Kč, která je započítána k nákladové povinnosti každého z obou žalovaných. Stejná úvaha pak platí ohledně výroku V., který byl usnesením doplněn okresním soudem (a o oběma žalovanými odvoláním napaden), a sice podíl žalovaných na náhradě nákladů řízení státu ve výši 3 143,58 Kč je rozdělen na polovinu [výrok I. c), d)]. Odvolací soud se neztotožňuje s argumentací žalovaného č. 2, kterou používá i ve vztahu k jiným napadeným nákladovým výrokům, a sice, že řešení duševního stavu žalobkyně a vůbec platnosti darovací smlouvy pro něho nemá mít, pokud jde náklady s tím vzniklé, žádné důsledky, protože se v rámci předmětného řízení od počátku stavěl k věci tak, že žaloba je důvodná. Tomu ovšem nelze přesvědčit, protože v takovém případě žalovanému č. 2 nebránilo ničeho předmětný nárok uznat, místo toho žalovaný č. 2 zvolil v řízení v podstatě pasivní přístup. V rámci odvolání proti usnesení o přerušení řízení (29.6.2023) navíc uvedl, že „není nezbytné přerušovat řízení do skončení řízení o svéprávnosti žalobkyně, a to i z hlediska procesní ekonomie, když žalovaný č. 2 má zájem na rychlém projednání věci, aby mohlo být znovu pokračováno v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 60/2023, ve kterém je projednávána žaloba žalobců [Jméno žalobkyně] a [jméno FO] proti žalované [Jméno žalované] na ochranu proti neoprávněným zásahům do práva služebnosti“. Jinak řečeno, existence práva služebnosti, které je předmětem tohoto řízení (věcného břemene), se žalovaný ještě v průběhu předmětného řízení, byť v posunutém kontextu ve vztahu k zájmům žalobkyně a žalované č. 1, dovolával. Žalovanému č. 2 současně muselo být jasné, že z hlediska právního byla platnost darovací smlouvy předběžnou otázkou pro nárok, který žalobkyně uplatnila vůči němu, tedy určení neexistence jemu zřízeného práva služebnosti, a to nikoliv žalobkyní, ale sekundárně novou nabyvatelkou vlastnického práva dle darovací smlouvy (žalovanou č. 1). Pokud by totiž žalovaná č. 1 uspěla se svou procesní obranou při pasivní pozici žalovaného č. 2, bez dalšího by nutně uspěl v řízení i on. Odvolací soud proto, jak při formulaci nákladových výroků (viz dále) mezi účastníky, tak ve vztahu k nákladům státu nepovažuje tuto obranu žalovaného č. 2 za relevantní, a proto i ve vztahu k nákladům státu rozhodl o jeho povinnosti nést bylo náklady jednou polovinou, neboť tato předběžná otázka byla souběžně řešena ve dvou, byť spojených, ale samostatných nárocích uplatněných žalobkyní.

28. Při závěru o dvou spojených řízeních, v nichž právní zástupce žalobkyně tuto zastupoval, je tedy na místě správnost úvahy žalovaných o tom, že náklady řízení nemohou být „přičítány dvakrát“ (mají být definovány tak, že bude stanovena jasná částka, kterou zaplatí každý ze žalovaných, nikoliv ovšem ze dvou samostatných tarifních hodnot, ale peněžně ze součtu tarifních hodnot. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1.2023, č.j. 8 Afs 27/2021 platí, že ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu se použije nejen v případě, kde soud spojí věci ke společnému projednání, ale také tehdy, pokud byly samostatné nároky uplatněny jednou žalobou, která byla projednávána ve společném řízení. V případě, že je účastník řízení úspěšný pouze ve vztahu k některému z nároků, má právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Tento výklad advokátního tarifu není žádného důvodu nepoužít ani pro poměry občanského soudního řízení.

29. Pokud jde o určení tarifní hodnoty, byla mezi žalobkyní a oběma žalovanými sporná otázka, zda má být postupováno podle § 8 advokátního tarifu, tedy zda vyjít z hodnoty nemovitých věcí, které byly předmětem určovacích výroků, nebo zda má být postupováno podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Odvolací soud postupuje především podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, ze kterého vyplývá, že pojem „nepoměrné obtíže“ ve smyslu § 9 odstavec 1 advokátního tarifu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou dle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat „jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu“. Znalecký posudek přitom představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu. Nejedná se však o způsob jediný. Soud může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely k ocenění sporem dotčených nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah toto stanovisko nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. Pro právo vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je totiž i významně podhodnocený odhad ceny nemovitostí mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje.

30. Pokud tedy žalovaná č. 1 odkazuje na jí citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, je nutno považovat tuto judikaturu (právě citovaným nálezem Ústavního soudu) za překonanou a pokud jde o jím zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 1052/21, je pro tuto věci nevyužitelný, neboť řeší předmět řízení spočívající v neplatnosti smlouvy a naopak v odůvodnění tohoto nálezu je poukazováno na odlišný přístup při odměnách advokátů v rámci žalob na určení vlastnického práva.

31. V předmětné věci měl soud k dispozici ve vztahu k určení hodnoty nemovitosti vyjádření realitní kanceláře Remax, nazvané „Zkrácené posouzení tržní ceny nemovitosti“, která po podrobnějším popisu nemovitostí a základní argumentaci stanovila hodnotu 5 900 000 Kč, dále pak realitní kanceláře Sting, která ve stejné době v (červenci 2024) stanovuje tuto hodnotu na 7 878 000 Kč a aktuální odborné vyjádření předložené v rámci odvolacího řízení, který vychází z ceny 8 750 000 Kč. Žalovaná strana odmítla jako využitelný jakýkoliv z těchto důkazů, když poukázala na skutečnost, že jde o novoty, neboť zprávy realitních kanceláří byly žalobkyní založeny do spisu až v rámci vyúčtování nákladů po vyhlášení rozsudku ve věci samé, odborné vyjádření pak dokonce až v rámci řízení odvolacího. Dovolávala se tedy postupu podle § 9 advokátního tarifu a využití tarifní hodnoty 50 000 Kč. S tímto náhledem odvolací soud nesouhlasí, neboť je zřejmé, že pokud okresní soud uvažoval o odměně advokáta (a také tak postupoval) v režimu § 8 AT, tedy souladně s uvedenou judikaturu Ústavního soudu, měl sám poučit stranu žalující o nedostatku tvrzení a podkladů (důkazů pro takové rozhodnutí), k němuž ovšem nepřistoupil. Pokud se tedy žalující straně jako vítězi sporu nedostalo řádného poučení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., mohla taková tvrzení řádně doplňovat i v rámci odvolacího řízení (§ 205a písm. d)). Pokud ovšem jde o vyhodnocení obsahu jednotlivých listin, znalecký posudek má formu odborného vyjádření, nikoliv klasického znaleckého posudku a v zásadě tedy je jeho důkazní síla jen o málo vyšší než zprávy realitních kanceláří. Ostatně i metoda, kterou přistoupil k určení předmětné ceny, je obdobná, ze které vycházejí realitní kanceláře (průměr nabídkových cen). Z obsahu odborného vyjádření je přitom zřejmé, že cena je zde jakýmsi aritmetickým průměrem nabídkových cena a je zvyšována nemovitostí nabízenou v obci [adresa], která ovšem má, jak je soudu známo z rozhodovací činnosti, poněkud vyšší cenovou hladinu nemovitostí, než právě lokalita [adresa] a [adresa] je mnohem exponovanější rekreační lokalitou). Odvolací soud u vědomí zásad zmíněných výše citovaným nálezem Ústavního soudu, který se zmiňuje o „jistých časových a finančních nákladech vynaložených na ocenění předmětu sporu“ (ze slova „jisté“ vyplývá, že mají mít určitou hranici, zdůrazňující možnost případné vlastní úvahy soudu), dospěl k závěru, že právě nejnižší ze tří uvedených částek, tedy 5 900 000 Kč, by měla být vzata jako tarifní hodnota, neboť vyšší ceny vyplývající, jak ze zprávy realitní kanceláře Sting, tak odborného znaleckého vyjádření, jak plyne z obsahu těchto zpráv, jsou dány zohledněním jedné výrazně dražší nemovitostí, která zvyšuje průměr nabídkových cen a ověření a správnosti takové metodiky by si vyžádalo další znalecké dokazování, což už by v poměrech dané věci překračovalo hranici „jistých časových a finančních nákladů“, které ještě lze vynaložit na ocenění předmětu sporu. Žalující straně je současně nutno připomenout, že odvolací soud se rozhodl vyjít z jedné ze tří jí předložených listin a je tedy zřejmé, že ani ona tyto závěry nepovažuje za neodpovídající.

32. Pokud jde o tarifní hodnotu, ze které by mělo být vycházet, stanovení nákladů žalovanému č. 2, má odvolací soud naopak souladný názor s odvoláním žalovaného č.

2. Okresní soud vyšel z částky stanovené realitní kanceláří Sting, a to ve výši 744 000 Kč, když druhá realitní kancelář, ani odborný znalecký posudek tuto problematiku neřešil. Zvolená metodika je přitom pro odvolací soud nepřijatelná, neboť pracuje s principem ekvivalentu hodnoty získaných majetkových práv z věcného břemene, odpovídající běžnému nájmu, a to v situaci, kdy ze smlouvy vyplývá, že užívací právo žalovaného č. 2 by muselo akceptovat současné užívací právo žalobkyně a vlastnice, tedy žalované č.

1. Toto značné omezení užívacího práva v domě o dispozici 3+1 přitom ani zčásti není zohledněno při výpočtu hypotetické hodnoty. Současně je při této úvaze zcela odhlédnuto od skutečnosti, že věcné břemeno bylo zřizováno manželkou, tedy osobou ve vztahu, k níž měl žalovaný č. 2 odvozený (a bezplatný) právní důvod bydlení, ač v rámci předmětného řízení je toto věcné břemeno rušeno ve vztahu k žalobkyni, tedy matce žalovaného č. 2, kde opět finanční vyjádření rámce takové rodinné vazby je problematické. Odvolací soud má tedy za to, že určení tarifní hodnoty metodou ocenění hodnoty sporu by znamenalo nejen poměrně složité znalecké dokazování, ale také dokazování jiných okolností, tedy povahy rodinných vazeb, důvodů předmětné konstrukce darovací smlouvy ve vztahu k zřízení věcného břemene atp. Kromě toho je nutné zmínit, že i proporcionalita „jistých časových finančních nákladů“ při oceňování předmětu sporu definovaného odměnou podle § 8, respektive 9 advokátního tarifu není v daném případě tak zásadní jako u určovacího výroku ve vztahu žalované č. 1, neboť při výše zmíněné metodě sčítání tarifních hodnot, by rozdíl odměny advokáta byl u obou metod významně nižší, než pokud by samostatně uplatňovala žalobkyně nárok vůči žalovanému č. 2.

33. Tím se odvolací soud dostává k dalšímu problému, a sice, jak při určené tarifní hodnotě 5 900 000 Kč ve vztahu k určovacímu nároku žalované vůči žalované č. 1 a 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu) vůči žalovanému č. 2 stanovit poměr, ve kterém se tito mají podílet na nákladech žalobkyně. Je nutné totiž upozornit, že s výší tarifní hodnoty neroste odměna přímo úměrně, naopak, čím vyšší je tento nárůst, tím poměrově méně podstatný už je přírůstek sazby odměny za konkrétní úkon právní služby. Jak již bylo výše naznačeno, určovací výrok vůči žalovanému č. 2 je do značné míry závislý na vyřešení nároku vůči žalované č. 1, který je pro nárok uplatněný vůči žalovanému č. 2 předběžnou otázkou. Neplatnost smlouvy zakládající věcné břemeno ve vztahu žalovaném č. 2 přitom primárně není odvozena od duševní poruchy žalobkyně, ale od faktu, že žalovaná č. 1 v důsledku toho, že se nestala na základě smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla převést více práv, než sama měla na žalovaného č. 2 a platně mu tedy zřídit věcné břemeno. Žalovaný č. 2 je (alespoň formálně) sekundárně postižený jednáním žalované č.

1. Naprosto zásadní rozdíl obou tarifních hodnot (stoosmnáctinásobek) a dále zmíněné okolnosti sekundární neplatnosti smlouvy vedou krajský soud k závěru, že správný poměr nákladů přiznaných žalobkyni vůči žalované č. 1 a 2, má být definován tak, že žalovanému č. 2 bude „účtován“ pouze rozdíl daný navýšením součtu tarifních hodnot. Jinak řečeno, zaplatí za každý společný úkon právní služby toliko, oč společný součet tarifních hodnot zvyšuje náklady řízení přiznané žalobkyni oproti hodnotě, jako by nárok vůči žalované č. 1 byl uplatněn samostatně.

34. Odvolací soud dále posuzoval účelnost jednotlivých úkonů právní služby, které byly v řízení vyúčtovány. Považoval za neúčelnou kombinaci úkonu „písemný závěrečný návrh za dne 25. 7. 2024“, ke kterému žalující strana nebyla vyzvána soudem, a bylo učiněno krátce (25.7.2025) po předchozím vyjádření ve věci samé, aniž by mezi oběma vyjádřeními proběhlo jednání. Následně při jednání dne 19.8.2024 pak byl toliko sdělen obsah písemné závěrečné řeči a z hlediska efektivity a účelnosti proto považuje odvolací soud tyto dva úkony za jeden úkon právní služby, neboť pokud písemná závěrečná řeč byla následně sdělována, je to stejné, jako kdyby si pro závěrečné jednání advokát připravil písemné podklady a následně je přednesl.

35. Pokud, jak již výše zmíněno, součástí závěrečného návrhu bylo i upřesnění žaloby, ani tato okolnost nevede odvolací soud k závěru o účelnosti takového úkonu právní služby, neboť žalující straně ničeho nebránilo, aby žaloba byla v konečné verzi podána již na počátku, popřípadě taková úprava byla předmětem písemných vyjádření ve věci. Ostatní úkony právní služby, tedy „příprava převzetí věci, sepis a podání žaloby, účast u jednání 20. 6., účast u jednání přesahující dvě hodiny 22. 7. 2024 (dva úkony), stejně jako písemné vyjádření ve věci samé obsahující tedy zejména repliky k procesní obraně žalované č. 1 ze dne 16.5.2023 a ze dne 3.7.2024 jsou účelnými úkony právní služby. Za úkon, který není přičitatelný vůbec žalované č. 1 pak považuje odvolací soud písemné vyhotovení vyjádření k odvolání žalovaného č. 2 proti přerušení řízení, když v rámci své repliky naopak žalovaná č. 1 vyjadřovala souladné stanovisko s žalující stranou. Z deseti účtovaných úkonů je tedy důvodně účtovaných oběma žalovaným 8, polovina jednoho úkonu dále samostatně žalovanému č. 2 36. Na základě výše uvedeného tedy platí, že při osmi úkonech právního zástupce žalobkyně přičitatelných žalované č. 1 a tarifní hodnotě 5 900 000 Kč činí odměna za jeden úkol právní služby 31 900 Kč, když ke každému z úkonů je započtena polovina režijního paušálu podle § 13 AT tedy 150 Kč (úvaha okresního soudu o tom, že režijní paušál má být dělen mezi obě strany v situaci, kdy šlo o dva uplatněné nároky souběžně v jednom řízení sdílí i odvolací soud). Součet obou částek vynásobený osmi tedy činí 256 400 Kč, polovina soudního poplatku 2 500 Kč (viz výše) a náhrady za ztrátu času (polovina ze 600 Kč), 300 Kč, celkem součet 259 200 Kč, což jsou náklady řízení, které je povinna zaplatit žalovaná č. 1 žalobkyni za řízení v prvním stupni. Pokud jde o žalovaného č. 2, jde o osm úkonů sdílených (viz výše), když tarifní hodnota součtu částek 5 900 000 Kč a[Anonymizováno]50 000 Kč, tedy 5 950 000 Kč, činí 32 100 Kč, tedy oproti částce 31 900 Kč, (při tarifní hodnotě 5 900 000 Kč) připadá na žalovaného č. 2 za každý sdílený úkon 200 Kč (viz 34. odstavec) plus polovina režijního paušálu, tedy 150 Kč (viz výše v tomto odstavci), celkem tedy 350 Kč x 8, tedy 2 800 Kč, dále pak úkon ve výši dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu právního zástupce žalobkyně, kdy vyjádření k odvolání do přerušení řízení z tarifní hodnoty 50 000 Kč (§ 9, odst. 4 písm. a), advokátního tarifu) je 1 550 Kč + 300 Kč režijní paušál, tedy 1 850 Kč. Stejně tak na žalovaného č. 2 připadá polovina soudního poplatku 2 500 Kč a polovina ztráty času, tedy 300 Kč, celkem tedy náklady 7 450 Kč za řízení před soudem prvního stupně. Každému z účastníků současně byla uložena povinnost úhrady poloviny nákladů státu. Tedy 1 571, 79 Kč, když odvolací soud nesouhlasí s náhledem okresního soudu, že povinnost vůči státu má být stanovena účastníkům na straně žalované solidárně, pakliže nejsou nerozlučnými společníky (viz výše). Důvody pro moderaci nákladů řízení dle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal již proto, že pokud se žalovaný č. 2 dovolával úvahy, že matka by si nepřála, aby jí platil náklady řízení, uniklo mu, že v takovém případě by odměnu svého advokáta musela nést matka ze svých prostředků, což krajský odvolací soud aprobovat odmítá.

37. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná č. 1 byla v situaci, kdy podala i neúspěšné meritorní odvolání v odvolacím řízení zcela neúspěšnou a nahradí žalobkyni náklady odvolacího řízení. Ty spočívají ve 2,5 úkonech právní služby, to je účast u jednání, vyjádření k odvolání žalované č. 1 ve věci samé a dále vyjádření k odvolání žalované ve věci doplňujícího usnesení (o nákladech státu). Za samostatný úkon právní služby pak nelze považovat v den jednání odvolacího soudu písemně předložený návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem. Při tarifní hodnotě 31 900 Kč (viz výše) a od 1. ledna 2025 navýšeném režijním paušálu 450 Kč dle § 13 AT, který v odvolacím řízení není sdílen s žalovaným č. 2, neboť ten meritorní odvolání nepodal, činí částka za jeden úkon právní služby 32 350 Kč, při 2,5 úkonech tedy 80 875 Kč. Částečný úspěch žalované č. 1, pokud jde o snížení náhrady nákladů řízení přiznaných před okresním soudem žalobkyni (viz 37. odstavec), nelze v poměru úspěchu a neúspěchu věci zohlednit v situaci, kdy žalovaná č. 1 byla plně neúspěšná s meritorním odvoláním a odvolání do nákladů řízení tak nepředstavuje samostatný předmět řízení. Samostatným úkonem právní služby ve výši jedné poloviny by pak byla i účast právního zástupce žalobkyně u vyhlášení rozhodnutí dne 27.2.2025. Potřeba odročení jednání odvolacího soudu ve věci samé byla dána toliko nutností výpočtu náhrady nákladů řízení, když za tímto účelem prováděl odvolací soud dokazování důkazy předloženými žalující stranou, z nichž jeden byl předložen až krátce před jednáním. Odvolací soud při jednání jednoznačně a transparentně sdělil veškeré své právní úvahy, jak ve věci samé, tak v rozhodování o náhradě nákladů a také své skutkové závěry. Důvodem odročení byl tedy pouze mechanický výpočet výše náhrady nákladů. Pokud tedy advokát žalující strany se takového úkonu soudu zúčastnil, nelze hovořit o tom, že by z jeho strany šlo o neefektivní či nedůvodné vynaložení úsilí směřujícího k zastupování procesních práv žalobkyně, na druhou stranu je nutno zdůraznit, že soud musí vždy zvažovat širší okolnosti případu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, včetně průběhu řízení a dalších okolností, které v řízení vyšly najevo a mohou mít vliv na vnímání rozhodnutí soudu jako spravedlivého. Teprve naznačeným způsobem odůvodněné rozhodnutí o nákladech může znamenat naplnění požadavku logického ukončení a vyústění celého řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 5.8.2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09). Pokud tedy odvolací soud zohlednil i výše uvedené okolnosti vedoucí k odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku odvolacím soudem ve věci samé a došel k závěru, že hodnotě 2,5 úkonu právní služby (výše podrobně odůvodněných) odpovídá částka 80 875 Kč, pak považuje odvolací soud částku 80 875 Kč právě za takovou, kterou s ohledem na průběh odvolacího řízení a jeho předmět lze považovat za splňující požadavek logického ukončení a vyústění celého řízení.

38. Pokud jde o náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 2, byl převážně v odvolacím řízení úspěšný žalovaný č. 2, když na místo částky 110 350 Kč přiznané okresním soudem byla přiznána odvolacím soudem náhrada nákladů řízení ve výši 7 450 Kč. Žalovaný č. 2 se však s odkazem na § 150 o.s.ř. domáhal nepřiznání nákladů řízení vůbec, jeho úspěch ve věci tedy činí 86 %. Z původní částky totiž bylo přiznáno pouze 7 %, poměr úspěchu a neúspěchu tak činí 93-7, tedy 86 %. Náklady žalovaného č. 2 v odvolacím řízení představuje odměna advokáta za odvolání, nikoliv ve věci samé, tedy odměna z tarifní hodnoty 110 350 Kč, když rozdíl mezi částkou přiznanou a částkou, kterou se žalovaný domáhal po odvolacím řízení dosáhnout cestou změny rozhodnutí okresního soudu, tedy nulou; z této částky tedy polovina hodnoty úkonu (§ 11 odst. 2 písm. c) AT) právní služby činí 3 220 Kč a dále režijní paušál ve výši 450 Kč, celkově tedy náklady 3 670 Kč, z toho 86 % činí 3 156 Kč.

39. Pokud jde o lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení uložených žalované č. 1 ve vztahu k žalobkyni zákonnou třídenní lhůtu v daném případě odvolací soud s ohledem na výši částky prodloužil desetinásobně, tedy na třicet dnů. (§ 160 o.s.ř.).

Poučení