8 Co 216/2024 - 72

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 24.310,88 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 8. 2024, č. j. 7 C 25/2024-49, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, ohledně zaplacení částky 20.982,53 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 2. 2015 do zaplacení, a v odstavci II. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 23.127,88 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím a na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.183 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 13. 8. 2013 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o [Anonymizováno] č. [Anonymizováno], na jejímž základě byla dne 20. 8. 2013 na bankovní účet žalovaného č. [Anonymizováno] vyplacena částka 25.000 Kč. Celková částka, kterou měl spotřebitel uhradit, byla 56.832 Kč. Žalovaný uhradil na základě dané smlouvy pouze jednu splátku ve výši 2.368 Kč dne 11. 10. 2013, a to do dne zesplatnění této smlouvy, když z důvodu neplacení splátek žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 5. 1. 2014. Návrhem ze dne 29. 1. 2014 žalobkyně zahájila rozhodčí řízení a dne 11. 4. 2014 byl rozhodcem [jméno FO] vydán rozhodčí nález č. j. 102 Rozh 915/2014-7, jímž bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno. Dne 1. 8. 2014 podala žalobkyně (oprávněná) Okresnímu soudu v Novém Jičíně návrh na exekuci, kdy byla vymáhána částka na základě shora uvedeného rozhodčího nálezu. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 55 EXE 1211/2014-111, byla exekuce zastavena, a to z důvodu, že rozhodčí řízen neprobíhalo výlučně před vybranou osobou rozhodce a dále z důvodu neplatnosti dané úvěrové smlouvy, když žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Exekuční soud v případě zastavení exekučního řízení vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ze kterých plyne povinnost soudu přezkoumávat nejen platnost rozhodčí doložky, ale i úvěrové smlouvy. Dále vycházel z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, dle kterých nelze připustit, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů kombinací celé řady právních prostředků, jimiž může být dotčena nejen sféra právní, ale v konečném důsledku i osobní sféra klienta.

3. Ohledně právního posouzení věci okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.

4. S ohledem na skutečnost, že žalovaný vznesl námitku promlčení, okresní soud dospěl k závěru o promlčení daného nároku, když s ohledem na neplatnost smlouvy žalobkyni vzniklo pouze právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Promlčecí doba běží ode dne, kdy k plnění došlo, a to v souladu s ust. § 394 odst. 2 obchodního zákoníku, tedy od 20. 8. 2013, kdy byla žalovanému vyplacena částka 25.000 Kč. Od tohoto data uplynula do podání žaloby, ke kterému došlo 8. 2. 2024 jak čtyřletá subjektivní lhůta, tak desetiletá objektivní promlčecí doba pro vrácení plnění z neplatné smlouvy. Soud dále vyšel z rozhodnutí exekučního soudu jednak ve vztahu k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, ale rovněž rozhodčí smlouvy, která je s úvěrovou smlouvou spjata.

5. Dále se okresní soud zabýval otázkou možného stavění promlčecí lhůty, kterou posoudil v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 966/18 ze dne 4. 6. 2019, když z tohoto rozhodnutí plyne závěr, že zahájení rozhodčího řízení obecně vede ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Tento závěr však nemůže platit v případech, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek (sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Z hlediska promlčení nároku žalobkyně jsou tedy zásadní výše uvedené okolnosti, pro které nedošlo ke stavění promlčecí doby. Námitka promlčení byla vznesena žalovaným důvodně a promlčené právo nelze žalobkyni přiznat.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.982,53 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 2. 20215 do zaplacení a náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně shrnula, že společně se smlouvou o úvěru byla uzavřena i samostatná rozhodčí smlouva, kdy byl jako jeden z možných rozhodců určen [jméno FO]. Protože žalovaný úvěr řádně nesplácel, tento byl zesplatněn a nárok byl uplatněn v rozhodčím řízení u rozhodce [jméno FO], který vydal dne 11. 4. 2014 rozhodčí nález č. j. 102 Rozh 915/2014-7, kterým bylo žalovanému uloženo uhradit dluh ze smlouvy o úvěru a rozhodčí nález nebyl napaden žalobou na jeho zrušení podle § 31 zákona č. 216/94 Sb. a žalovaný ani nepožádal o jeho přezkum. Dne 6. 8. 2014 byla nařízena exekuce na majetek žalovaného usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 55 EXE 1211/2014-10, když exekuce byla vedena po celou dobu, ke dni 24. 10. 2023 je datován návrh na zastavení exekuce. Okresní soud v Novém Jičíně návrhu na zastavení exekuce vyhověl usnesením ze dne 25. 1. 2024 a dne 8. 2. 2024 žalobkyně podává žalobu na zaplacení dané částky k okresnímu soudu, tedy do 30 dnů od právní moci usnesení o zastavení exekuce. Žalovaný od poskytnutí úvěru uhradil 1 splátku ve výši 2.368 Kč a v exekuci bylo vymoženo 1. 649,47 Kč, tedy celkem zaplatil 4.017,47 Kč. Pokud se týká stavění běhu promlčecí doby, odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016, 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 31. 10. 2016 IV. ÚS 24/14 a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 12. 2017, sp. z n. II. ÚS 1273/17. Uvedla, že za neplatnou lze považovat pouze takovou rozhodčí doložku, resp. rozhodčí smlouvu, obsahující netransparentní určení rozhodce. Pouze pokud bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě takto neplatné rozhodčí doložky i po 11. 5. 2011, nelze po dobu rozhodčího a následného exekučního řízení přihlížet ke stavění běhu promlčecí doby. V tomto případě rozhodčí smlouva obsahovala konkrétně vyjmenovaného rozhodce, tedy přímé určení rozhodce a rozhodnutí z 11. 5. 2011 tak na věc ani nedopadá. Rozhodčí žaloba podaná na základě této rozhodčí smlouvy tak měla za následek stavění běhu promlčecí doby. Po dobu rozhodčího a následného exekučního řízení došlo ke stavění běhu promlčecí doby. K promlčení nároku, který dle hmotného práva nadále existuje, nedochází v případě, podá-li věřitel poté, co byla exekuce pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní své právo přiznané mu formálně nezrušeným rozhodčím nálezem u soudu (viz NS ČR 22 Cdo 5258/2016). I podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 854/2019 ze dne 25. 3. 2020, podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde. Za lhůtu bez zbytečného odkladu Nejvyšší soud ČR dle zmiňovaných rozhodnutí považuje lhůtu 30 dnů, a pokud žalobce podal žalobu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce, je nutné přihlédnout ke stavění běhu promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení. K promlčení žalobcem uplatněného nároku tak nedošlo a byly zachovány účinky podané žaloby. Vyhovění námitce promlčení byla soudem I. stupně přiznána ochrana právu, které bylo vykonáno v rozporu s dobrými mravy (viz NS ČR 28 Cdo 4180/2013 a 30 Cdo 3825/2011, 25 Cdo 4223/2016, II. ÚS 39/95, I. ÚS 643/04). Pokud prvoinstanční soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná, měl žalobkyni přiznat alespoň nárok vyplývající z titulu bezdůvodného obohacení.

7. Žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku.

8. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Odvolací soud odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud, jako na správná a úplná, když ani odvoláním nebyla tato skutková zjištění zpochybněna. Pro rozhodnutí v dané věci tak je rozhodující zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 8. 2013 uzavřena smlouva [Anonymizováno] č. [Anonymizováno], a že na základě této smlouvy byla žalovanému vyplacena částka 25.000 Kč, a to dne 20. 8. 2013. Žaloba žalobkyně na zaplacení žalované částky byla podána dne 8. 2. 2024. Žalovaný na daný úvěr uhradil pouze jedinou splátku ve výši 2.368 Kč do dne zesplatnění, a to dne 11. 10. 2013, dále byl v prodlení s úhradou jednotlivých splátek, proto žalobkyně pohledávku zesplatnila dne 5. 1. 2014, návrhem ze dne 29. 1. 2014 zahájila rozhodčí řízení a dne 11. 4. 2014 bylo rozhodcem [jméno FO] vydán rozhodčí nález č. j. 102 Rozh 915/2014-7. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla nařízena exekuce, která byla posléze usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 55 EXE 1211/2014 ze dne 25. 1. 2024 zastavena z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy i rozhodčí smlouvy, neboť v daném případě byla významně dotčena nezávislost (nepodjatost) rozhodce.

10. Okresní soud v souladu s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. dospěl ke správnému právnímu závěru, že daná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru správně okresní soud odkázal jednak na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, když žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť nezkoumala především řádně jeho výdaje. Žalovaný smlouvu uzavíral prostřednictvím internetu a nedokládal, kolik platí za energie, navíc měl pracovní poměr uzavřen na dobu určitou, příslib prodloužení pracovní smlouvy neměl a rovněž měl uzavřen nájemní vztah pouze na dobu určitou. V tomto směru odvolací soud odkazuje zcela na závěry učiněné okresním soudem v bodu 7., 21. a 22. napadeného rozsudku.

11. Odvolací soud se dále zcela ztotožňuje se závěrem učiněným okresním soudem, že nárok žalobkyni nelze přiznat, neboť došlo k promlčení dané pohledávky, když žalovaný v průběhu řízení před soudem I. stupně vznesl námitku promlčení.

12. Podle ust. § 387 odst. 1 zákona č. 513/91 Sb., obchodní zákoník (dále jen citovaný zákon), právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.

13. Podle § 388 odst. 1 citovaného zákona promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

14. Dle § 391 odst. 1 citovaného zákona u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

15. Dle § 394 odst. 2 citovaného zákona u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

16. Dle § 397 citovaného zákona nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba 4 roky.

17. Dle § 403 odst. 1 citovaného zákona promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

18. Dle § 408 odst. 1 citovaného zákona bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

19. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení okresní soud dospěl ke správnému závěru v souladu s ust. § 394 odst. 2 obch. zákoníku, že promlčecí doba u bezdůvodného obohacení počíná běžet ode dne, kdy došlo k plnění, tj. od 20. 8. 2013, kdy byla žalovanému vyplacena částka 25.000 Kč. 21. 8. 2013 mohla žalobkyně požadovat plnění po žalovaném a desetiletá promlčecí doba by tak uplynula 21. 8. 2023, přičemž žaloba byla podána až dne 8. 2. 2024, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby.

20. Obchodní zákoník nemá úpravu promlčení bezdůvodného obohacení tak, jako je tomu v občanském zákoníku, tedy zákona č. 40/64 Sb., ve znění do 31. 12. 2013 v § 107. Jelikož se jedná v případě úvěrové smlouvy o absolutní obchod, nejedná se o synallagmatický závazek (§ 107 odst. 3 obč. zák.), pak v souladu s ust. § 394 odst. 2 u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo, tak jak správně dovodil okresní soud a v daném případě není možno aplikovat ust. § 107 odst. 1, 2 a 3 citovaného obč. zák.

21. Omezení objektivní desetiletou promlčecí dobou se vztahuje na všechny případy, kdy před jejím koncem nebylo právo uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení. To znamená i na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona (§ 405 odst. 2, § 406 odst. 3 a § 407). V případě této objektivní lhůty je konec této lhůty omezen dobou 10 let bez jakékoliv výjimky a tato hranice je neprolomitelná. Jestliže žaloba u soudu byla podána až po uplynutí této desetileté objektivní promlčecí lhůty, nemůže na tom nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně ve lhůtě dle zákona o rozhodčím řízení podala žalobu včas, jak sama tvrdí, ve lhůtě 30 dnů po zastavení exekučního řízení. V tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010.

22. S ohledem na shora uvedené bylo nadbytečné se zabývat tím, zda došlo či nedošlo ke stavění běhu promlčecí doby, a to po dobu řízení před rozhodcem a po dobu exekuce. Nicméně i v tomto směru je správný závěr okresního soudu, pokud odkazuje na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 966/18 ze dne 4. 6. 2019. Z tohoto rozhodnutí vyplývá jednoznačný závěr, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (to znamená před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyšší soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činil tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žalobu podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavění rozhodčí lhůty nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.

23. Jak dovodil soud I. stupně, ale rovněž Okresní soud v Novém Jičíně v exekučním řízení, kterým zastavil danou exekuci, neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje rovněž neplatnost rozhodčí smlouvy, která je s úvěrovou smlouvou spjata. Jak vyplývá z daného exekučního rozhodnutí, fakticky prováděla rozhodčí řízení [právnická osoba], která používala označení, které vyvolávalo klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale pak po dohodě s žalobkyní tak chovala. Šlo o zjevné obcházení právní úpravy stálých rozhodčích soudů podle § 13 zákona o rozhodčích řízeních. Konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost včetně [jméno FO] byla v rozhodčí smlouvě uvedena jen naoko. Povinnému tak bylo zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost, resp. pro z její strany najímané rozhodce, klíčovým obchodním partnerem. Celá rozhodčí smlouva tak byla účelovým obchodním konstruktem žalobkyně a uvedené [právnická osoba] s cílem mimosoudních získání zcela vyhovujících exekučních titulů. Takováto rozhodčí smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž podle § 265 obch. zákoníku výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

24. Odvolací soud dále odkazuje na § 31 písm. g) zákona č. 216/94 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění ke dni 30. 11. 2016, dle kterého soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Dle § 35 odst. 1 písm. b) citovaného zákona i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1 podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení.

25. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 748/2018, ze dne 23. 5. 2018, uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principů právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Skutečnost, že to byla právě žalobkyně, která způsobila jak neplatnost úvěrové smlouvy, tak také smlouvy rozhodčí, nemůže být kladena k tíži žalovanému a odůvodňovat rozpor jeho námitky promlčení s dobrými mravy (obdobně rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 2593/2011).

26. V daném sporu je zřejmé, že rozhodce rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy o úvěru v rozporu s předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele a ve zjevném rozporu s dobrými mravy, když právě i z těchto důvodů byla úvěrová smlouva shledána jako absolutně neplatnou dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. S ohledem na shora uvedené se tak plně uplatní závěr Ústavního soudu, že v daném případě nemůže dojít ke stavění promlčecích lhůt nejen po dobu rozhodčího řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na neplatném rozhodčím nálezu.

28. Pokud odvolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016, případně spisové značky 33 Cdo 3717/2017 ze dne 27. 12. 2017, dle kterého promlčecí doba neběží, pokud běží rozhodčí řízení, a to i v případě, kdy je rozhodčí smlouva neplatná, tato rozhodnutí předcházejí shora citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, který je nutno na danou věc aplikovat.

29. Odvolací soud dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012, dle kterého rozhodčí nález nemá právní účinky, pokud nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce a není tudíž exekučním titulem. Jestliže nemá právní účinky, pak v případě rozhodčího nálezu nejde ani o překážku věci rozsouzené, jestliže v téže věci a mezi týmiž osobami bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc (viz NS ČR 23 Cdo 4416/2014 a III. ÚS 199/2013).

30. Nelze přisvědčit námitce odvolatelky, že žalobu poté, co bylo rozhodnuto exekučním soudem, podala včas, a to do 30 dnů po vydání exekučního rozhodnutí o zastavení řízení, a z toho důvodu nedošlo k promlčení. Desetiletá lhůta je lhůtou objektivní a jejím uplynutím nelze právo žalobkyni přiznat s ohledem na vznesenou námitku promlčení (viz bod 21. tohoto rozsudku). V tomto směru se tedy neuplatní rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, ani žalobkyní dále citovaná rozhodnutí 33 Cdo 3717/2017 a 33 Cdo 854/2019. Posléze citované rozhodnutí nelze na daný spor aplikovat, když se zabývá výkladem „lhůty bez zbytečného odkladu“ po skončení exekučního řízení, které bylo zastaveno pro nezpůsobilost exekučního titulu z důvodu pravomoci rozhodce. V tomto rozhodnutí není řešena otázka objektivní desetileté promlčecí lhůty dle § 408 odst. 1 obch. zákoníku.

31. Ze shora citovaného Ústavního nálezu II. ÚS 996/18 dále vyplývá závěr, že v případě promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy mezi nebankovní úvěrovou společnosti (podnikatelem profesionálem) a dlužníkem (spotřebitelem) může soud prohlásit vznesené námitky promlčeni dlužníkem za rozporné s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích. Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku.

32. Žalobkyní vznesená námitka, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, nemůže obstát. Nemůže jít totiž k tíži žalovaného, že žalobkyně s žalovaným sjednala neplatnou rozhodčí doložku po sjednocujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu 31 Cdo 1945/2016, poté podává návrh na vydání rozhodčího nálezu. I přesto, že byl podán návrh na zastavení exekuce již v době sjednocené judikatury, nepodala žalobkyně žalobu v objektivní desetileté promlčecí době, a to bez ohledu na to, zda byl rozhodčí nález zrušen nebo zda bylo exekuční řízení zastaveno, když jak je již shora uvedeno, v takovýchto případech neplatných rozhodčích doložek netvoří rozhodčí nález překážku věci rozsouzené. Toto vše nelze klást k tíži žalovanému a tento zcela oprávněně vznesl námitku promlčení daného nároku.

33. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, pravomoc rozhodce je dána uzavřením platné rozhodčí smlouvy či doložky. Z judikatury dovolacího soudu dále plyne, že platnost rozhodčí doložky je nutno zkoumat nejenom z hlediska transparentnosti výběru rozhodce (NS ČR 31 Cdo 1945/2010), ale je třeba důsledně posoudit i další okolnosti, za kterých k uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) došlo, a to především z pohledu, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 dovodil, že nemá-li spotřebitel žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele (pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru) – pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného rozhodce, pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky pro ochranu spotřebitele coby slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoliv možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledků by se jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. K obdobným závěrům dospěl při posuzování podmínek vykonatelnosti rozhodčích nálezů Ústavní soud (např. v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).

34. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen včetně nákladového výroku.

35. V odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, proto by mu v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalovaný se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal a tomu odpovídá rovněž výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.

Poučení