8 Co 27/2024 - 233

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D. a JUDr. Daniely Kabátové a ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitosti k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 10. 2023, č. j. 40 C 151/2022-130, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Určuje se, že vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], ostatní plocha, zeleň, o výměře [Anonymizováno], zapsaným u katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota], katastrální území [adresa], obec [adresa], je žalobkyně.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 44.565,14 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta], advokáta sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve FrýdkuMístku na náhradě nákladů řízení částku 3.465 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 31.148,10 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta], advokáta sídlem [adresa].

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě náhradu nákladů řízení v částce 1.714 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], ostatní plocha, zeleň, o výměře [Anonymizováno], zapsaného v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] Katastrální pracoviště [adresa], na listu vlastnictví č. [hodnota], katastrální území [adresa], obec [adresa] (odstavec I. výroku), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 37.017,50 Kč a dále rozhodl tak, že žalobkyně je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náhradu nákladů státu ve výši 3.465 Kč (odstavec III. výroku).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalovaná bude zavázána zaplatit jí náhradu nákladů řízení. Uváděla, že jádrem sporu mezi žalobkyní a žalovanou o pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] bylo posouzení otázky, zda došlo k řádnému vydržení nebo k mimořádnému vydržení vlastnického práva k pozemku ze strany žalobkyně. Žádný důkaz provedený v řízení před soudem I. stupně pak neprokázal, že by minimálně právní předchůdce žalobkyně, tj. [jméno FO] mladší, a posléze samotná žalobkyně nebyli po celou dobu v dobré víře v to, že jsou vlastníky předmětného pozemku, jehož držby se ujali jakožto součásti široké pozemkové usedlosti. Dokonce ani žádný ze svědků navrhovaných k výslechu ze strany žalované nezpochybnil dobrou víru [jméno FO] mladšího, ani dobrou víru žalobkyně (minimálně až do července 2021), neboť popisovali vztahy ohledně pozemku pouze do doby, kdy ho obhospodařovali rodiče žalobkyně – [jméno FO] starší a [jméno FO], tj. od 4/1984 do 9/1996, kdy ho v rámci dědického řízení v dobré víře nabyl [jméno FO] mladší. Soud I. stupně posoudil nesprávně pro celý spor stěžejní otázku týkající se nabývání vlastnického práva ke skupině pozemků sousedících s pozemkem (a s ní spojenou otázku dobré víry právního předchůdce započitatelnou ve prospěch žalobkyně z hlediska vydržení), což vede k zásadní nesprávnosti skutkového zjištění a na něj navazujícího právního závěru. Není totiž pravdou, jak nesprávně uvádí soud I. stupně, že by se [jméno FO] mladší (tj. bratr žalobkyně a přímý právní předchůdce žalobkyně) v rámci dědického řízení po svém otci [jméno FO] starším stal spoluvlastníkem pozemků sousedících s pozemkem a že by mu v důsledku toho ve smyslu ustálené judikatury mohl být, jako údajnému spoluvlastníkovi, k tíži přičítán nedostatek dobré víry [jméno FO], jež na ni měl přejít v důsledku toho, že byla manželkou [jméno FO] staršího, který jako jediný z nich v dobré víře fakticky nebyl, neboť byl účastníkem dědické dohody, na základě které pozemek nabyla do vlastnictví [jméno FO], tj. právní předchůdkyně žalované a ještě před tím [jméno FO], zesnulého manžela žalované. [jméno FO] mladší se totiž na základě dědické dohody (dle usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. [Anonymizováno] ze dne 20. 9. 1996, které nabylo právní moci dne 11. 2. 1997) stal výlučným vlastníkem skupiny pozemků sousedících s pozemkem a vzhledem k tomu, že nevěděl, že je samostatně vymezen nějaký pozemek (tj. pozemek parc. č. [Anonymizováno]), neboť měl vždy za to, že se v celém rozsahu jedná o pozemek parc. č. [hodnota], chopil se také držby sporného pozemku a tuto v dobré víře vykonával až do okamžiku, kdy vlastnické právo k celé skupině těchto pozemků převedl na žalovanou. Soud I. stupně tedy při svém rozhodování v důsledku nesprávných skutkových zjištění vycházel z nesprávné premisy, že nelze započítat držbu [jméno FO] mladšího do držby samotné žalobkyně jako jeho právní nástupkyně. Ve skutečnosti však dobu držby sporného pozemku [jméno FO] mladším ve prospěch držby žalobkyně, jakožto jeho právního nástupce, započítat lze. Dle žalobkyně je pak rovněž nesprávný závěr soudu I. stupně ohledně skutečnosti, že dobrá víra žalobkyně byla poprvé zpochybněna již v červenci 2021. Toto skutkové zjištění totiž nemá oporu v provedeném dokazování, resp. soud I. stupně se dostatečně nevypořádal se zjištěnými rozpory v rámci dokazování a přiznal váhu důkazům, které jsou nevěrohodné.

3. Pokud se pak jedná o právní posouzení věci, žalobkyně namítala, že v případě žalobkyně k vydržení mělo dojít za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tudíž jeho znění je pro konečné posouzení věci rozhodující. V ust. § 994 o. z. je stanovena presumpce existence titulu a dobré víry držitele. Žalovaná, chtěla-li být ve sporu úspěšná, musela v daném případě tvrdit a prokázat nejen své vlastnictví k předmětnému pozemku, ale i dobrou víru žalované. Výpovědi svědků i samotné žalobkyně se však zásadním způsobem kloní k rovině tvrzení předestřených žalobkyní a při zohlednění právních konsekvencí tak musí platit, že žalobkyně dotčený pozemek řádně vydržela. Žalobkyně se totiž stala vlastníkem skupiny pozemků s právními účinky k datu 3. 11. 2011 a od té doby jí běžela vydržecí doba i ohledně vlastnického práva k pozemku, jehož držby, jakožto sousedního pozemku, se v dobré víře taktéž ujala a soustavně ji v dobré víře vykonávala. Do vydržecí doby se žalobkyni navíc započítává oprávněná držba minimálně jejího právního předchůdce [jméno FO] mladšího, který dané nemovitosti nabyl v roce 1997 a měl je v nepřetržité držbě, včetně dotčeného pozemku, v dobré víře, že mu vlastnické právo patří. V řízení vyplynulo, že pozemky byly po několik desítek let oploceny jako celek (do čehož spadal i pozemek parc. č. [Anonymizováno]) a jako celek byly také žalobkyní a jejími předchůdci po celou dobu užívány. Kultura na všech pozemcích byla vždy stejná, mezi pozemky nikdy nebyla žádná hranice. I poměr plochy sporného pozemku a sousedního pozemku inklinoval k tomu, že se jedná o plochu jediného pozemku. Žalovaná pak v průběhu řízení současně nevznesla vůbec žádnou námitku vůči nabytí vlastnického práva žalované k pozemku mimořádným vydržením. V daném případě je zjevné, že pozemek byl v nepřetržité držbě žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců, déle než 20 let, z toho minimálně 5 let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Za tohoto stavu jsou v daném případě splněny podmínky dle § 3066 o. z. Platí totiž, že mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o nedostatek nepoctivého úmyslu. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Nic takového nebylo ze strany žalované namítáno, natož prokázáno. Nadto platí, že v nepoctivém úmyslu jedná ten, kdo ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Žádná újma však držbou pozemku nebyla jinému působena.

4. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Měla za to, že odvolání žalobkyně obsahově stojí na obdobných argumentech, které ze strany žalobkyně zazněly již před soudem I. stupně a tento se se všemi náležitě vypořádal. Dle jejího přesvědčení bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně i její právní předchůdce až do podání žaloby v předmětné věci si byli dobře vědomi, že nejsou vlastníky sporného pozemku. Žaloba na vydržení byla podána až v době, kdy se jednalo o ceně za převod pozemku. V daném případě takovéto jednání žalobkyně a de facto i jejího právního předchůdce, tj. jejího bratra, nemůže požívat ochrany, která se vztahuje k poctivé držbě.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve věci samé je důvodné.

6. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že sporný pozemek původně vlastnil [jméno FO] a [jméno FO] (dědeček a babička žalované). Po smrti [jméno FO] přešel pozemek v rámci dědického řízení na základě uzavřené dědické dohody do výhradního vlastnictví [jméno FO] (dcera zůstavitele a teta žalobkyně). Účastníky dědické dohody byli [jméno FO] (manželka zůstavitele a babička žalobkyně), [jméno FO] (dcera zůstavitele a teta žalobkyně) a [jméno FO] starší (syn zůstavitele a otec žalobkyně). V návaznosti na uzavřenou dědickou dohodu je pak vyloučena jejich dobrá víra ohledně toho, že by se mohli stát vlastníky pozemku. Jelikož [jméno FO] starší nebyl ve vztahu k vlastnictví sporného pozemku v dobré víře, nemohla být ve smyslu ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009) v dobré víře ani jeho manželka [jméno FO]. Po úmrtí [jméno FO] staršího přešla část pozemků sousedících s pozemkem na [jméno FO] mladšího (bratr žalobkyně), a to v rámci dědického řízení, konkrétně v části představující podíl [jméno FO] staršího na bezpodílovém spoluvlastnictví manželů s [jméno FO] (právní moc usnesení ve věci projednání dědictví nastala dne 11. 2. 1997). [jméno FO] mladší se tak stal spolu se svou matkou [jméno FO] spoluvlastníkem sousedících pozemků a výlučným vlastníkem se stal až právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 18. 12. 2007 (právní účinky nastaly dne 16. 1. 2008). Vzhledem k tomu, že [jméno FO] jako manželka [jméno FO] staršího nemohla být v dobré víře ohledně vlastnictví sporného pozemku, má tato skutečnost vliv i na dobrou víru jejího syna a spoluvlastníka nemovitosti [jméno FO] mladšího, když ani on nemohl být v dobré víře vzhledem k tomu, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že není-li předpoklad dobré víry splněn byť i jen u jednoho ze spoluvlastníků, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 736/2014). Okolnost, že [jméno FO] starší hospodařil na pozemku takovým způsobem, že tam vykonával vlastnická práva (jak vypověděli svědci – skladoval zde nepojízdná auta a materiál), i když bezpečně musel vědět, že vlastníkem sporného pozemku je jeho sestra [jméno FO], dovoluje uzavřít, že se chopil nepravé držby, resp. jednal nepoctivě a že tato skutečnost měla vliv jak na jeho manželku [jméno FO], tak na jeho syna [jméno FO] mladšího jakožto pozdější držitele, resp. spoluvlastníky navazujících pozemků.

7. Okresní soud tak konstatoval, že pokud se jedná o držbu sporného pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno], v k. ú. [adresa], pak žalobkyně daný pozemek nedržela v dobré víře nepřerušeně po dobu 10 let, když v její prospěch nelze započítat ani dobrou víru jejích právních předchůdců, neboť tito v dobré víře nemohli být. Žalobkyně proto vlastnické právo k pozemku řádným vydržením nenabyla. Žalobkyně se nemohla stát vlastníkem pozemku ani na základě aplikace institutu mimořádného vydržení, neboť její vlastní držba z časového hlediska nenaplňuje požadavky stanovené občanským zákoníkem pro mimořádné vydržení a držbu jejich právních předchůdců si nemůže žalobkyně započítat vzhledem k tomu, že tito pozemek drželi v nepoctivém úmyslu.

8. Se shora uvedenými závěry okresního soudu ve vztahu k držbě sporného pozemku a přechodu vlastnického práva ke skupině navazujících pozemků na [jméno FO] mladšího odvolací soud nemůže souhlasit. Odvolací soud v prvé řadě zopakoval k důkazu usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 1996, č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne 11. 2. 1997, z něhož vyplynulo, že [jméno FO] mladší, přímý právní předchůdce žalované, se na podkladě schválené dědické dohody stal nikoliv spoluvlastníkem, nýbrž výlučným vlastníkem skupiny pozemků sousedících se sporným pozemkem (tj. pozemků parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, parc. č. [hodnota], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], když zaniklé bezpodílové vlastnictví rodičů, tj. [jméno FO] staršího a [jméno FO] (mimo jiné i k dotčeným pozemkům) zaniklo a [jméno FO] mladší se zavázal uhradit své matce vypořádací podíl ve výši 251.136,50 Kč. Jak vyplynulo z jeho výpovědi, na podkladě schválené dědické dohody všechny pozemky, včetně sporného pozemku, které byly společně oploceny, převzal a chopil se tak jejich držby. Tuto pak vykonával až do okamžiku, kdy vlastnické právo k celé skupině těchto pozemků převedl na žalovanou na základě kupní smlouvy ze dne 2. 11. 2011 a dále kupní smlouvy ze dne 31. 10. 2011. Daný skutkový stav pak potvrzují i výpovědi slyšených svědků [jméno FO], [jméno FO], kteří uvedli, že na dotčených pozemcích po smrti [jméno FO] staršího hospodařil. Výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO] pak ve vztahu k držbě sporného pozemku a pozemků navazujících ze strany [jméno FO] mladšího nemají žádnou hodnotu, když se vztahují k době, kdy pozemky obhospodařoval [jméno FO] starší. Nicméně ze všech výpovědí lze dovodit, že ani žalovaná, ani její právní předchůdce, tj. její zesnulý manžel [jméno FO], sporný pozemek nijak neobhospodařovali a nepečovali o něj, když jej bez dalšího ponechali k užívání rodině [jméno FO], což uvedla ve své výpovědi i sama žalovaná, a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Poprvé pak bylo vlastnictví k spornému pozemku včetně jeho vyklizení, resp. možného odkupu, řešeno mezi [jméno FO] a žalobkyní při rodinném setkání v červenci roku 2021, což lze mít za prokázané jak z výpovědi svědků [jméno FO], tak z výpovědi svědka [jméno FO], jakož i z ručně psaných poznámek [jméno FO].

9. Podle ust. § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

10. Podle ust. § 1095 o. z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

11. Podle ust. § 1096 odst. 1 a 2 o. z., nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

12. Podle ust. § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve, než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

13. V rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, Nejvyšší soud ČR přijal a podrobně odůvodnil závěr, že podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná - § 130 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), ale pouze nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. V § 1095 o. z. nejde ani o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), což se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje „nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. O nepoctivý úmysl tedy jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí.“ Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Tedy ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, neprokazuje jeho nepoctivý úmysl. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník).

14. Uvedené právní závěry se pak plně prosadí i v projednávané věci. Za situace, kdy bylo prokázáno, že přímý právní předchůdce žalobkyně, [jméno FO] mladší, jako výlučný vlastník souboru navazujících pozemků, nabyl držbu sporného pozemku již v roce 1997, po smrti svého otce, na podkladě uzavřené dědické dohody a kdy na sporném pozemku hospodařil až do 31. 10. 2011, resp. 2. 11. 2011, když tehdy odevzdal svou držbu své sestře, tj. žalobkyni, a ta v nezměněné podobě pozemky užívala až do července roku 2021, kdy bylo poprvé prokázáno, že s ní zesnulý manžel žalované počal řešit vlastnictví sporného pozemku jeho vyklizení, resp. případný odkup, je nutno přitakat odvolací argumentaci žalobkyně, že žalobkyně držela sporný pozemek do počátku roku 2019 pět let po účinnosti nového občanského zákoníku, aniž by tímto jakkoliv úmyslně působila újmu žalované či jejímu zesnulému manželovi, přičemž do takovéto držby je nutno dále započítat i držbu jejího bratra [jméno FO] mladšího, a to již od roku 1997, tj. v rozsahu 16 let, bez ohledu na jejich případnou vědomost o tom, že sporný pozemek není součástí jejich vlastnictví, která ostatně ani nebyla ze strany žalobkyně prokázána. Přestože byla žalovaná jako ta, která popírala vydržení, adekvátně u odvolacího soudu poučena k nutnosti označení důkazů, které by byly s to prokázat nepoctivý úmysl žalobkyně a jejího právního předchůdce ve vztahu k držbě sporného pozemku, své břemeno neunesla. Je tedy nutno uzavřít, že žalobkyně v daném případě splnila podmínky pro mimořádné vydržení sporného pozemku, co se týče doby držby (více než 20 let a nejméně 5 let po účinnosti nového občanského zákoníku) a současně v řízení nebyl prokázán její nepoctivý úmysl, a to ani jejího přímého právního předchůdce. Závěry okresního soudu o nepoctivé držbě [jméno FO] staršího, která se měla promítnout i do následné držby [jméno FO] mladšího, pak nemohou ve světle shora uvedeného obstát. Ostatně pro aplikaci ust. § 1095 o. z. nejsou ani relevantní.

15. S ohledem na předestřené skutkové a právní závěry se pak odvolací soud pro nadbytečnost dále nezabýval odvolací argumentací žalobkyně ve vztahu k poctivé držbě a naplnění podmínek pro vydržení sporného pozemku dle ust. § 1089 o. z.

16. Odvolací soud tedy na daném místě rozsudek okresního soudu dle ust. 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl.

17. O náhradě nákladů řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a proto jí náleží náhrada nákladů řízení.

18. Náklady prvostupňového řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč a odměna a hotové výdaje jejího právního zástupce. Tento před soudem prvního stupně učinil celkem 9 účelně vynaložených úkonů právní služby, za něž náleží odměna (vypočtená z paušální tarifní hodnoty 50.000 Kč dle § 9 odst. 4, písm. b) vyhl. č. 177/1996, advokátního tarifu) á 3.100 Kč, celkem 27.900 Kč, za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby, 3x sepis podání ze dnů 18. 1. 2023, 21. 9. 2023, 6. 10. 2023, 3x účast u soudního jednání ve dnech 15. 6. 2023, 23. 8. 2023 a 9. 10. 2023, účast u místního šetření dne 23. 8. 2023, to vše dle ust. § 7, bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu. Hotové výdaje jsou určeny paušální částkou 300 Kč ke každému úkonu právní služby, tj. 9x 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. 2.700 Kč. Dále jsou náklady tvořené cestovným advokáta za cestu k jednání okresního soudu dne 15. 6. 2023, tj. [adresa] a zpět ve výši 408,32 Kč (jízda vozidlem [anonymizováno], RZ [SPZ], při ujetí 50 km, spotřebě 7,2 l benzínu 95 okt. na 100 km, vyhláškové ceně 41,20 Kč Kč/l a amortizaci 5,20 Kč na 1 km dle vyhl. č. 467/2022 Sb.), cestovným za cestu advokáta k jednání okresního soudu dne 23. 8. 2023, tj. [adresa] ve výši 334,82 Kč (jízda vozidlem [anonymizováno], RZ [SPZ], při ujetí 41 km, spotřebě 7,2 l benzínu 95 okt. na 100 km, vyhláškové ceně 41,20 Kč Kč/l a amortizaci 5,20 Kč na 1 km dle vyhl. č. 467/2022 Sb.), cestovným za cestu advokáta na jednání dne 23. 8. 2023, tj. [adresa] ve výši 147 Kč (jízda vozidlem [anonymizováno], RZ [SPZ], při ujetí 18 km, spotřebě 7,2 l benzínu 95 okt. na 100 km, vyhláškové ceně 41,20 Kč Kč/l a amortizaci 5,20 Kč na 1 km dle vyhl. č. 467/2022 Sb.) a cestovným za cestu advokáta k jednání dne 9. 10. 2023, tj. [adresa] a zpět ve výši 408,32 Kč (jízda vozidlem [anonymizováno], RZ [SPZ], při ujetí 50 km, spotřebě 7,2 l benzínu 95 okt. na 100 km, vyhláškové ceně 41,20 Kč Kč/l a amortizaci 5,20 Kč na 1 km dle vyhl. č. 467/2022 Sb.). Advokátu pak rovněž dle § 14 advokátního tarifu náleží náhrada za ztrátu času stráveného cestou k jednání okresního soudu za cesty [adresa] ve dnech 15. 6. 2023 a 9. 10. 2023 ve výši 400 Kč za celkem 4 započaté půlhodiny á 100 Kč, náhrada za ztrátu času stráveného cestou k šetření na místě samém za cestu [adresa] ve výši 200 Kč za 2 započaté půlhodiny á 100 Kč, náhrada za ztrátu času z téhož dne za cestu [adresa] k jednání okresního soudu ve výši 100 Kč za 1 započatou půlhodinu a náhrada za ztrátu času za cestu [adresa] stejného dne ve výši 100 Kč za 1 započatou půlhodinu. Odměna za poskytnuté úkony právní služby a hotové náklady zástupce žalobkyně tak celkem představuje částku 32.698,46 Kč. S ohledem na skutečnost, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, je k této částce je nutno připočíst částku 6.866,68 Kč odpovídající náhradě za 21% DPH. Náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně tak činí částku 44.565,14 Kč. Tyto náklady je žalovaná povinna zaplatit na účet právního zástupce žalobkyně ve smyslu ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

19. Dle výsledků řízení pak má stát dle ust. § 148 o. s. ř. právo vůči žalované právo na náhradu nákladů, které vynaložil. Tyto náklady pak představují částku 3.465 Kč a odpovídají svědečnému [jméno FO], které mu bylo vyplaceno ve výši 3.1396 Kč a nákladům na vyhotovení fotografií z místního šetření ve výši 329 Kč.

20. Účelně vynaložené náklady žalobkyně na odvolací řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.000 Kč, z odměny za zastupování žalobkyně advokátem a z jeho hotových výdajů, kdy právní zástupce žalobce v odvolacím řízení učinil 3 úkony právní služby, a sice sepis odvolání ze dne 21. 12. 2023 za který náleží odměna (dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu) ve výši 3.100 Kč (vypočtené z paušální tarifní hodnoty 50.000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024), sepis repliky ze dne 27. 6. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu ve dnech 10. 1. 2025 a 28. 8. 2025, za něž náleží odměna á 5.620 Kč, celkem 16.860 (vypočtená z paušální tarifní hodnoty ve výši 113.000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025). Hotové výdaje odpovídají paušální částce 1x 300 Kč (u úkonu právní služby učiněného v roce 2023 dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024) a 2x 450 Kč (u úkonů právní služby učiněných v roce 2025 dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025). Protože zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, je nutno výslednou částku odměny za zastupování a hotových výdajů (celkem 15.540 Kč) navýšit o náhradu za 21% DPH, tj. o částku 4.538,10 Kč. Celkem pak činí náklady žalobkyně za odvolací řízení 31.148,10 Kč, kdy žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni tuto částku na účet jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

21. Podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. a ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud dále v odstavci V. výroku, s ohledem na výsledek řízení, o náhradě nákladů řízení státu, které spočívají v nákladech na svědečné svědkyně [jméno FO] ve výši 1.714 Kč, a to tak, že tyto náklady je povinna hradit žalovaná, a to na účet Krajského soudu v Ostravě.

Poučení